Hlavní je láska k vlasti

Radiointerview s Berndem Posseltem

Mluvčí etnické skupiny Bernd Posselt poskytl nedávno Českému rozhlasu rozhovor. Tyto otázky byly položeny korespondentem pro Německo, Pavlem Polákem. Dokument je mírně zkrácená původní verze.

Cítí se být sudetoněmecký landsmanšaft jako respektovaný partner české vlády?

Bernd Posselt: Na Sudetoněmeckém dni 2016 byl Daniel Herman oficiálním zástupcem vlády ČR, zatímco nyní oba ministři - Daniel Herman a Pavel Bělobrádek - zdůraznili, že přišli především jako křesťanští demokraté. To je trochu rozdíl od minulého roku. Pravděpodobně to souvisí s nadcházejícími volbami. Ale na druhou stranu souhlasím s tím, co Bělobrádek velmi správně řekl: Když si hraje se svými dětmi, je také vicepremiér.

Je to nyní pro vás oficiální uznání, jako partnerů?

Posselt: Nejedná se o formální právní úkon, a tak jsme se stále více vnímáni jako partneři, ale je to už dlouhý vývoj. Jsem od roku 1998 v Česko-německém diskusním fóru a zastupuji tam landsmanšaft. Tam jsem byl vždy přijímán jako partner a ze všech stran. Strana TOP 09 a křesťanští demokraté KDU-ČSL neměli s partnerstvím nikdy problém. V hnutí ANO Andreje Babiše je brněnský primátor Petr Vokřál, s nimiž jsme velmi úzce spolupracovali, jinak s hnutím ne. Dokonce i se sociálními demokraty - Michaela Marksová mluvila v zemského sněmu Hesenska při významné události před dvěma lety. Eexistují kontakty, ale jsou nuance mezi stranami. Také jsem dostal velmi pěkný dopis předsedy ODS Petra Fialy k Sudetoněmeckému dni v loňském roce, v tomto roce ne. Vždy jsou nějaké změny.

Kontakt je něco jiného než přímá přítomnost na Sudetoněmeckém dni. To již bylo jiné politické prohlášení?

Posselt: Myslím, že je Pavel Bělobrádek, který je velmi korektní a velmi chytrý, řekl, že normalita musí nastávat pomalu. Řekl, že přichází na návštěvu krajanů a sousedů, které by opravdu neměla rozrušit žádná pozornost. Ale my tak daleko ještě bohužel nejsme.

A co oficiální návštěvy vládních úředníků.         

Posselt: Je to jedna česká zvláštnost, která možná vyšla z habsburské monarchie a lze ji trochu nalézt také u sudetských Němců, a to neustále zvažovat, co je oficiální a co není oficiální? Jsem Evropan, a v rámci evropské občanské společnosti a domácí politiky, je normální, že lidé, kteří jsou sousedé a krajané svou historií a kulturou, mluví spolu navzájem. Já bych tuto debatu, „Je to nyní oficiální poslání, když někdo přijde?“ Dívejme se na to mnohem volněji. Nicméně je to ještě trochu citlivé. Musíme přemýšlet o každém kroku, kterým můžeme něco pokazit. Protože nechceme nic pokazit, chceme dávat dohromady, a ne rozdělovat, lidi.

Bylo velké znepokojení z toho, že přijde člen vlády na Sudetoněmecký den?

Posselt: Pozvali jsme mnohé, a dva přišli.

Měla návštěva v minulém roce politické prohlášení?

Posselt: Měla významné politické prohlášení. Daniel Herman byl předtím na mnoha Sudetoněmeckých dnech. Pak se stal ministrem, a najednou už nemohl přijít. Mysleli jsme, že to je abnormální. Rok přítomen nebyl, a následující rok se vrátil jako ministr. A sice jménem vlády a pronesl projev, že klima v případě sudetských Němců ze strany těch, kteří jsou skeptičtí k mému kurzu sblížení a smíření, je pozitivní a otevřené. Je to jen malá nacionalistická menšina, která je stále v opozici.

Co tyto návštěvy členů vlády znamenají pro landsmanšaft?

Posselt: Naše práce pramení z lásky k zemi původu našich rodin. Dnes jsme všichni pevně zakořeněn tady, ale máme lásku a zájem chránit země a regiony, ze kterých naše rodiny jsou. Jsem první Posselt, který se narodil po vyhnání v Německu. 800 let byli všichni předkové z otcovy strany z Čech. A proto je logické, že mám citové pouto a zájem o zemi, ze které jsem přišel. A tak to je u velkého množství sudetských Němců a potomků generace zkušeností. A když chci zachovat spojení se zemí, i s ohledem na současnou realitu, je logické, že chci spolupracovat s těmi, kteří s námi žili v původní zemi a zůstávají našimi nejbližšími sousedy. A proto je velmi důležité, abychom se znali, a abychom mluvili mezi sebou o všem, co nás zajímá. A je neuvěřitelné množství společných témat. Pokud jde o Šumavu, je to zajímavá pohraniční oblast pro lidi, kteří jsou odtud, i když žijí v Severním Porýní-Vestfálsku. Ostatní lidé ze Severního Porýní-Vestfálska o Šumavu nemají zájem. To samé platí i pro dopravní spoje, pro kulturu. Existuje ohromné množství kulturního dědictví a tradic, které chceme zachovat. Nejen památky, ale i nehmotné kulturní dědictví, které zatím chrání UNESCO.

Jaký je rozdíl mezi lidskou a institucionální úrovní?

Posselt: Institucionální úroveň velmi přispívá k tomu, že dochází k setkávání na lidské úrovni. Celá řada iniciativ pochází především ze strany jednotlivců či malých skupin, ale na koho se mají obrátit? Máme celou infrastrukturu, která podporuje spojení mezi lidmi. Je tu spousta podnětů - díky Bohu - ale my jsme pro to také udělali hodně. Iniciativa jednotlivce, vyžaduje čas, energii, peníze, poskytne impulz - ale její udržitelnost je velmi silná jen díky institucionalizaci. To je důvod, proč potřebujeme Česko-německý fond budoucnosti, který byl na naše naléhání opět prodloužen. Jen proto se tyto vztahy pak stávají trvalými a nezůstávají jepičími. Mezitím se německo-české a sudetoněmecko-české vztahy staly silnějšími než ty, které jsou s Polskem nebo Slovenskem. Dříve byly vztahy česko-sudetoněmecké prezentovány všude jako negativní příklad. Loni jsem byl v Itálii, spolu se zástupci města Brna, v Rimini, na velkém katolickém setkání přijímání a osvobození, se stovkami tisíců mladých lidí. A byli jsme tam prezentováni jako pozitivní příklad - krásný vývoj. Premiér Bohuslav Sobotka již pěkně řekl, po Sudetoněmeckém dni 2016, v rozhovoru pro „Právo“, že sudetští Němci jsou vlastně přirozenými spojenci českého lidu a České republiky. A to my jsme, o tuto zemi máme zájem,  sympatizujeme s ní a milujeme ji, milujeme lidi, jsme rodina, patříme k sobě. Proto je logické, že jsme jakési lobby pro Českou republiku. Na Sudetoněmeckých dnech procento českých účastníků a českých informační stánků roste. Budoucnost Sudetoněmeckého dne vidím ve velkém sudetoněmecko-českém festivalu. Řekl bych, že tentokrát pět až deset procent účastníků pocházelo z České republiky, čehož si Pavel Bělobrádek také všiml a vzal to se zájmem na vědomí. Mnozí na něj volali v češtině.

Mělo by se stát tradicí, že členové české vlády budou přicházet na Sudetoněmecký den?

Posselt: Doufám, že ano. Stejně jako každý rok, jsou zastoupeny bavorská a německá vláda, vždy přijdou i rakouští politici, samozřejmě i čeští politici, pokud přijdou. Na našem folklórním večeru, byly české skupiny a jedna šestina písní a tanců byla česká. Je-li taková velká událost v sousední zemi, která se zabývá dnešní Českou republikou, bylo by škoda, kdyby čeští politici nepřišli. Před výstavištěm v Augsburgu visela také česká vlajka, jak zdůraznil Bělobrádek ve svém projevu.

Nemyslíte, že česká veřejnost je tím stále ohromena?

Posselt: Mám dojem, že to lidé berou jako pozitivní krok vpřed. Před několika lety se říkalo, že pokud čeští politici přijdou na Sudetoněmecký den, skončí. To se nestalo. Reakce na to byly většinou pozitivní nebo mírné. Je jen velmi malá skupina - stejně jako u nás - nacionalistů, kteří kritizují. Jsou skeptičtí a mají obavy, říkají: „Držme se raději dál a neozývejme se“. Ale reálná opozice je skutečně omezena na okrajové skupiny. Některé z nich jsou také nyní aktivnější než po volbách, ale celkem vzato nevidím žádné velké úsilí. Náš domovský kruh Jihlava vykonal své poslední setkání v Jihlavě, na pozvání města Jihlavy. Byl to velký úspěch.

Oslovení ministra „Milí krajané,“ vedlo v českém tisku k spěšným hláškám. Je to pro vás stejně revoluční novinka, jako pro nás?

Posselt: Není to revoluční, ale je to dobré, protože to ukazuje, že duch nacionalismu, který nás odděloval, je krok za krokem překonáván. První, kdo nás oslovil jako „milé krajany“, byl  premiér Petr Nečas v bavorském parlamentu. Pak ministr Daniel Herman ve svém projevu v Norimberku a tentokrát Pavel Bělobrádek. A on nejen oslovení použil, ale také vysvětlil, proč to používá: milujeme stejnou zemi, takže jsme krajané.

Mluvil jste ve svém projevu na letniční neděli o reakčních, nacionalistických elementech v České republice, které se otevřeně bouří. Co jste tím myslel?

Posselt: Každý má právo na svobodu projevu. Rasismus nebo kolektivní ideová vina se částečně také vztahuje na svobodu projevu, ale také částečně na zneužití svobody projevu: pokud se šíří nepravdy, pomlouvají lidé jen pro jejich státní příslušnost. Pokud se týkají označování politiků jako Herman nebo Bělobrádek za zrádce. Nacionalistické nebo komunistické síly se velmi projevují v menších médiích, jako „Haló noviny“, nebo na internetu. Je to typ kategorie kolektivního myšlení.

Jsou tyto nacionalistické prvky také v landsmanšaftu?

Posselt: Jsou všude, ale u nás mají menší odezvu.

Právo na sebeurčení je součástí sudetoněmeckého programu.

Posselt: Osobně si myslím, že sebeurčení je již základním právem všech národů. Před 100 lety vyhlásili Češi a Slováci na základě tohoto sebeurčení pro sebe samostatný stát. Ale já jsem také skeptický k sebeurčení, když je nacionalisticky vykonáváno proti ostatním. Právo na sebeurčení je nebezpečné, pokud jsou lidé poštváni proti sobě. Je pozitivní, pokud je uplatněno společně. A to je evropská myšlenka, jednat společně. V současné době již Německo, Rakousko a Česká republika nemohou fungovat nezávisle. Můžeme zachovat náš evropský sociální model pouze společně. A to je důvod, proč věřím v nový model sebeurčení,  a to, že Evropané budou vykonávat svou suverenitu společně, protože jinak nikdo žádnou svrchovanost nemá. Vidíme nyní, že s Trumpem, Putinem a Erdoganem, s Čínou, Indií, Brazílií, jsme schopni jednat jako Evropané na základě rovnosti, pouze pokud se sjednotíme. Proto jsem odpůrcem absolutního sebeurčení a absolutní suverenity. Budeme schopni zachovat naši suverenitu ve smyslu svobody a schopnosti jednat pouze v případě, pokud to uděláme společně.

A „Brexit“?

Posselt: To je přesně ten rozdíl od Varšavské smlouvy: Děláme to dobrovolně, a pokud někdo nechce, stejně jako Britové, pak má právo jít. Pouze s Lisabonskou smlouvou přišla výstupní klauzule; sám jsem pro ni hlasoval v Evropském parlamentu. Právo říci „já dále nespolupracuji“ musí mít každý národ - a to je sebeurčení. Sebeurčení bylo samozřejmě po válce zvláště pro Německo velmi důležité, protože šlo o znovusjednocení Německa.

Ale s tím se argumentovalo i po první světové válce.

Posselt: Americký prezident Woodrow Wilson řekl ve svých 14 bodech, že národy habsburské monarchie mají právo na sebeurčení. Češi a mnozí jiní tvrdili, že je mohou uplatnit pro sebe – ale nemohli je v té době uplatnit sudetčtí Němci. Sebeurčení ad exitus (směřující k zničení) by také bylo špatné. To je poučení z historie. Právo má mít průchod, ale ne každý zákon musí být vyčerpán do té míry, aby přinesl více škody. Smysl dává, pokud se spojí síly dobrovolně. Nucené struktury jsou špatné. Když Slováci řekli v roce 1991, že chtějí sebeurčení, Češi to respektovali. Tak se vyhnuli krveprolití jako v Jugoslávii. V současné době nikdo nemyslí na to, aby se zabránilo Britům silou ve vystoupení. Pro nás sudetské Němce nemá sebeurčení v tomto ohledu žádnou územní roli, jak jsme vždy řekli docela jasně, že nebudeme klást požadavky ohledně hranic. Hranice České republiky nebudeme zpochybňovat.

Před 65 lety se landsmanšaft jevil jako komunita traumatizovaných lidi, kteří přišli o své domovy. Je nostalgie stále zdrojem identity, nebo se bude landsmanšaft zaměřovat teď jinak?

Posselt: Já bych tomu říkal láska k vlasti, ne nostalgie. Trauma samozřejmě bylo po vyhnání velmi silné. Jako dítě jsem slyšel o vyhnání méně, i když to jistě byl důvod smutku. Vyhnání ze země ze které jsme pocházeli již 800 let. Tím jsem ovlivněn. Jel jsem se svým otcem v roce 1979 do Československa, ale po převratu jsem s rodinou objevil, že je to opravdu naše země. Částí svého srdce jsme v této zemi, a tak to i zůstane. A tím se landsmašaft vyznačuje. Hlavní je láska k vlasti a zájem o domovinu předků.

Pan Posselte, děkuji za rozhovor.

Sudetendeutsche Zeitung, 14.7.2017, str. 1,5

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf