H l a s y k  č e s k ý m

d ě j i n á m

(Sborník diskuse)

9

Uspořádal doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

P r a h a 1 9 8 4 – 1 9 8 5

Vydání první

Přesto byla mezi nimi nějaká nevůle. Není známo proč, je tu jen poznámka v Halasových pozůstalých rukopisech: „15/1/41. V.Č. Ty chceš být nejv. Č. b.(?)-1) Posléze dochází ke konfliktu. Jak to Černý ve svých Pamětech vykládá.

Poměr mezi námi se vyhrocoval až po okamžik, kdy se František odmítl zastat vlastního otce, starého dělníka a komunisty, který se dostal do konfliktu se stranou, do níž se vetřel na rudo přebarvený kolaborant. Vyvolalo to mou poznámku v Kritickém měsíčníku, jež vyvolala velký rozruch. A tehdy jsme se sešli s Františkem k trpké kontraverzi, poslednímu setkání našich životů. Obhajoval své chování pokračující nemocí.

Černý pokračuje několika větami o svých vztazích k přátelům vůbec. „Ztráty přítele lituji, a zvlášť, jsem-li tím ošizen o hodnoty halamovské“, končí. -2)

Abychom rozuměli, co se vlastně stalo, nezbude než se vrátit především k onomu „konfliktu se stranou“ básníkova otce. Ten tehdy vedl úporné procesy se skupinou lidí, kteří postříleli několik občanů ze Střílek u Brna. Jak historii rekonstruuje teď syn František, přijelo tam do Střílek 4. května 1945 auto a z něho vystoupili tři muži, kteří o sobě prohlašovali, že jsou partyzáni a že mají zajistit a odvézt do Brna k soudu tři střílecké občany. Byli ozbrojeni a nikdo se jim neodvážil klást odpor. Střelečtí občané tedy s nimi odjeli. Cestou měla prý vzniknout závada na autě, takže ti partyzáni či tzv. partyzáni nemohli dovést zatčené do Brna a museli je podle vlastního doznání zastřelit. Tolik fakta. Další jen domněnky. Domněnkou básníkova otce bylo, že ti „partyzáni“ zastřelili svědky své kolaborace, kterou chtěli krýt pozdní účastí na odbojových akcích. Mohl mít pravdu, neměl však důkazy. A partyzáni nebyli postižitelní za pouhý fakt, že spáchali vraždy, protože na jejich činy se vztahovala amnestie činů za revoluce. František Halas starší prohrál tudíž několik procesů, při nichž mu šlo hlavně o jistého učitele Beneše, skutečně po r. 1945 člena Komunistické strany. Hodně se o tom tehdy psalo. Na ututlání celé věci snad měl snad zájem ještě někdo dost vysoce postavený, ale to je také jenom domněnka. Básník sám byl nepochybně přesvědčen, že otec má pravdu, ale ani on nemohl pomoci.

Na to tedy navazovala „poznámka“, o níž se Černý zmiňuje: Františka Halase, starého komunistu z moravských Střílek, upřímně obdivujeme. Je to celý muž. Má čestně za to, že poznal pravdu jednoho strašného případu pseudorevolučního násilí a neváhal se mu – sám a vlastně bezbranný – postavit. Tváří v tvář silám nekonečně mocnějším, než je jeho hlas a jeho objektivní možnost boje, nazývá věci pravými jmény. A jakkoliv je pouze řadovým členem své třídy a prostým vojákem revoluce, zachraňuje jejich čest.

Je skličující srovnávat jeho chování, statečnost a ryzost s chováním věhlasných kulturních veličenstev, zabydlivších se na výsluní režimu! Politicky stojí zdánlivě na téže straně barikády jako on. A vědí více než on, mohou tisíckrát více než on, jejich slovo a protest by měly jinčí ohlas a účinnost než volání osamělého prostého veterána dělnických bojů. Jsou denními svědky jinších křivd a nepravd, jinšího falšování práva a národních kulturních hodnot, za jejichž představitele se ještě vydávají a jsou vydáváni. Mlčí, mlčeli – a budou mlčeti! Jediný zvuk, jejž jsou ještě schopni vydat, je oslavný zpěv jejich nenasycených a vskutku velkolepě trávicích žaludků. Hrůza je prostě v tom, že v naší kultuře Františkové Halasové, staří komunisté ze Střílek, nemají vůbec synů (3).

Ten útok opravdu konsternoval každého, kdo alespoň trochu básníka Halase znal. To totiž nebyla ani zlobná a vulgární karikatura. Co se tu psalo, nemělo prostě s Františkem Halasem nic společného. Halas byl vždy a ve všem nanejvýš skromný a prostý, a teď měl být oportunistou a jeho poezie příkladem „oslavného zpěvu nasycených a vskutku velkolepě trávicích žaludků“. Kdekdo také věděl, jak nesmírně si váží Halas právě svého otce. Teď najednou byla „hrůza prostě v tom“, jak se vůči němu chová. Záhada.

2 Máme-li pochopit, třeba alespoň náznakem rekonstruovat scénu, na níž k těmto událostem došlo.

Literární generace, která nastoupila ve dvacátých letech, byla téměř veskrze generací levicovou. Nebyla to jen dobová móda. Ta generace měla své dobré důvody. Na její počátky se těžce kladl stín první světové války; Biebl ještě jako mladý hoch musel na frontu, na začátku Závadovy i Halasovy poezie jsou evokace válečného vraždění. Pak po deseti letech velká hospodářská krize; statisíce lidí u nás, miliony ve světě se nenajedí, chodí rozedráni, ztrácejí střechu nad hlavou. Kolik dětí chodilo na českém severu do školy bez snídaně? Byla demokracie, ta Masarykova demokracie – co byla platná, když nemohla těm trpícím pomoci? Roku 1933 Hitler, pak občanská válka ve Španělsku. Na výběr byl Hitler nebo Stalin. Chyba byla, že jsme přistoupili na tu volbu. Pak druhá strana a celé léto to každý den obnovované utrpení okupované země. Jakým právem směl se básník soustředit k své výlučné zkušenosti a nedbat toho, co se děje kolem?

Generace, která nastupovala v literatuře ke konci třicátých let, představovala se naopak jako pravicová. Jak to při střídání generací bývá, zaujala nový postoj, dovolávala se jiných jmen a zároveň hledala místo pro své uplatnění. To nebylo snadné Levice zaujímala v literárním světě místo téměř výlučné. Pro pravici nebylo místo. A tak se začal rozvíjet boj, který se stal více bojem o pozice než zásady. Nebyl to zrovna pěkný pohled. Pokud šlo o levici, psal jsem tehdy, roku 1938, „ta se stala pohodlnou, lehkomyslnou, módní“. Ale teď „rozptýlené skupiny katolíků, ruralistů, nacionalistů se šikovně koncentrují, získávají si velká nakladatelství, vnikají do porot. Opakuje ve zvětšené míře morální chyby, o jejichž špatných koncích je poučuje dnešní krize levice.“ (4)

Ještě téhož roku vskutku tato pravice vyrazila do generálního útoku. Měla k tomu především týdeník O b n o v a . To už bylo docela nepěkné. Také o tom jsem psal, už po válce: „zuřivý a sprostý antisemitismus, hloupoučké řeči o zednářích, nevybíravé útoky na komunisty a demokraty, výzvy k pálení knih“.(5) Recept byl zřejmý; to bylo v době mnichovské krize a těm spisovatelům se mohlo zdát, že se jim jejich nacistické řeči vyplatí. Byli mezi nimi i skuteční básníci. Opakoval jsem v tom článku jejich jména. Objektivní dějiny české literatury nebudou se moci této kapitole vyhnout. Ale ti spisovatelé si to strašlivě odpykali; museli se stát herci vymyšlených procesů s „agenty Vatikánu“ a „zelenou internacionálou“ a všechny své literární viny si stokrát vykoupili slzami, potem a krví.

Po květnu 1945 ta umělecká a literární levice jen potvrdila své výlučné postavení. Nebylo přehánění, když Černý psal o „kulturních veličenstvech, zabydlených na výsluní dějin“. Pro komunistickou stranu byla tehdy spisovatelská levice samozřejmě cenným spojencem a tak se dostávala hlavně bystrou režií Václava Kopeckého, jejího generačního vrstevníka a komunistického novináře, který se stal ministrem informací, i na rozhodující místa úřední. Kopecký jmenoval za předsedy jednotlivých odborů svého ministerstva z generace Devětsilu Halase, Nezvala a Hoffmeistera a ze starší generace Olbrachta. Připadalo to docela samozřejmé.

Pokud šlo o spisovatele pravicové, byla v letech 1945 – 1948 ještě v dobré paměti vystoupení mnohých z nich v roce 1938, a třeba nepřestávali publikovat, nějaké literárně – politické kampaně se sami nemohli odvážit. Přitom se situace pro ně začala vyvíjet příznivě; jako se ta pravice při svém ztoskotavším nástupu před válkou bez rozumu spojovala s nacismem, teď ta levice se zase kompromitovala stejně bezmyšlenkovitým stalinismem – kam to mělo vést, ukázalo se pak při její nadšené reakci na podlé procesy počátkem padesátých let. Václav Černý neměl s O b n o v o u nic společného a zachoval si čistý štít i za války; stál pevně za demokracií a zůstal nekomunistou. Byl celým svým zaměřením rozhodně konzervativec. Teď byl jedním z mála, kdo se mohl postavit do čela pravice. Tehdejší spojení poezie se stalinismem bylo vskutku neblahé a Černý při svém bytostném konzervatizmu mohl tu sehrát důležitou úlohu.

Jenže Černý vystoupil těsně před únorovým převratem a pak už na nějakou diskusi o pravici a levici nebylo pomyšlení. Jen si znovu a znovu trpce odnášel, že představoval literární pravici. Pochopitelně se snažil, aby se na to zapomenulo, a sám se pokoušel vyrovnat se kladně s marx – leninismem. Viz jeho knížku Lid a literatura ve středověku, vydanou roku 1958. „je smutné otevřít knihu od Václava Černého (…), který strávil pro svůj vysloveně protikomunistický postoj před rokem 1958 pět let v pracovním táboře, a slyšet ho tedy mluvit o literatuře jako o ´nadstavbě obrážející ekonomicko –materiální podmínky´, citovat Engelse a neustále klást jedinou vůdčí otázku: zda ten či onen středověký autor byl ´pokrokový´či nikoli, „charakterizoval knihu Renné Wellek. Je to „ve skutečnosti jen tenký marxistický nátěr“, dodává.(6) Těch pět let je omyl, Černý byl roku 1953 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Není tedy ani spravedlivé, když se pak ve svých P a m ě t e c h zmiňuje s takovým opovržením o každém, kdo se snažil konformovat. Ale kdo prodělal léta padesátá, pochopí. Šla tehdy po každém hrůza.

3. O literární pravici a levici se píše a mluví někdy ještě dnes. Nicméně zrovna poslední čas snad mohl ukázat, jak pochybné jsou to termíny. Dokonce i v politice. Původně to znamenalo rozsazení ve francouzském konventě; napravo konzervativci, nalevo revolucionáři. To bylo před dvěma staletími; a třeba se toho názvosloví v politickém životě pořád užívá, stále častěji víc mate, než vysvětluje – stává se, že leví progresisti, chtějíce uchránit, čeho dosáhli, začnou dělat politiku statickou, konzervativní a ultrakonzervativní a naopak že dosavadní pravicoví konzervativci se stávají dynamickou složkou politického dění, vnášející do něho nové myšlenky. Jestli ani v politice nemá to rozlišování pravice a levice valný smysl, s užitkem ještě menším se ho užívá v umění. Poesie jistě má přinášet do dnešního světa něco nového, co mu nebezpečně chybí, a básník je proto pokládán a sám sebe pokládá zhusta za revolucionáře. Ale co v tomto světě chybí, není to právě něco dávného a zapomenutého?

Tak se stalo, že moderní umění, pokládajíc pořád za hlavní a jedinou funkci to nové, stále více zapomínalo na dávnost tohoto nového; avantgarda se měnila v novotářství, jež ztrácelo důvod; vznikl zdánlivě paradoxní zjev, jímž je akademická avantgarda, avantgardismus reakční a neplodný. Je tu dokonce jakási podoba s tou konzervativností, k níž přibližně v téže době dospěla politická levice, a jako v této politice zůstává z bývalé progresivnosti jen zmechanizovaná už frazeologie, podobně v tomto umění se uchovávají prostředky nedávno ještě nové a z potřeby nového vzešlé jako pouhá fosilizovaná rezidua. Moderní svět akceptoval ty prostředky jako součást své vlastní novosti, a tím je zdiskreditoval. K nějaké vnitřní změně tohoto světa tím nedošlo; umělec se musí pořád ještě distancovat od dnešního světa, aby do něho mohl přinést to, co mu chybělo a chybí. Spočívá proto na umělci nanejvýš nesnadný úkol, aby postavil proti novosti tohoto světa svou jinou novost. K tomu se musí oprostit od oné novosti, která svou pozornost soustředila k vynalézání nových prostředků a která, dospěvši úspěchu, stala se novou konvencí. Ale co to je pak za nesmysl, odsuzovat Závadu jako proradného levičáka, že po roce 1948 psal špatné verše na dobová politická témata, a nejspíš za pravičáka, když roku 1970vydal krásnou knihu Na prahu? Byl Holan levý, když napsal Rudoarmějce, a pravý, když psal Noc s Hamletem? Nejsou ve Slovníku českých spisovatelů, jak vyšel v Torontu také nekomunisté či antikomunisté, jejichž největší zásluhou zůstane, že nepublikují?

Právě osobnost a dílo Františka Halase může být příkladem, jak těžko se dá básník charakterizovat jako levicový či pravicový. Jistě byl od svých počátků přesvědčeně a bojovně levý, revolucionář, komunista. Nepřicházel se svými verši k utlačovaným zvnějška, byl proletář rodem. Přitom měl vždy blízko k náboženství, i když je nepraktikoval. Roku 1931 odpověděl do ankety levicového Indexu o „katolictví v české literatuře“, že třeba jeho komunismus „zůstává horoucí a pevný“, pojí ho s jeho katolickými přáteli „společná řeč krásy“. „Jejich chtění do nebes není žádným pohodlím, je to zápas plný krásy a úzkost …“ (7) Málem se zdá, jako by psal o své zkušenosti vlastní. Tento vztah k náboženství a konkrétně ke křesťanství časem sílil. V materiálech k cyklu Znamení potopy, vznikajícímu po válce, nalezneme vedle jiných takových narážek tuto poznámku: Kříž ještě s poslední příčkou, Kristem byl ze dřeva poznání celý, stoupalo se po něm dobře; příčky spáleny (válkou), zlámány (pýchou), až zbyl poslední a Bohu bylo líto odejmout jej úplně, nechal poslední šprušel a nastavil jej Synem svým.

Dal by se možná postihnout poslední smysl Halasovy poezie slovem, kterým nadepisoval přípravné poznámky k rozsáhlé básni, kterou chystal podle zjištění Ludvíka Kundery (9) už od roku 1929 a ke které se připravoval zvláště v poslední době svého života: Hlad. Hlad tělesný i hlad duchovní v jednom; hlad chudých, hlad jejich nenaplněných životů; hlad lásky; a hlad metafyzický, neutišitelné toužení, které vzpíná člověka jako celý vesmír a všechny jeho bytosti. „Vše žízní a hladoví, tj. vše se cítí neúplné a chce se spojit, splynout, znásobit se, „zapsal si v úvodu k těmto náčrtům a klade vedle sebe hlad země i nebes, hmoty i ducha, dělníků a básníků. (10) Ale to metaforické použití slova hlad zavádí. Je něco jiného hlad tělesný a něco jiného hlad duchovní. Onen hlad je časný, ten druhý je věčný; onen ukojitelný, tento neúkojný. Existuje malá láska, která se dá uspokojit. Ale veliká láska přesahuje vše fyzické a není jí konce. Tady začíná roztržení Halasovy poezie. Je básníkova zkušenost z časného či z věčného a obrací se tedy k časnému nebo věčnému v člověku? Má pomáhat k lepšímu životu zde ve světě nebo připomínat člověku tu duchovní hladovost?

Halas – občan svého věku nemohl nedbat toho hlasu časného, toho docela hmotného a velmi reálného utrpení nespočetného množství lidských bytostí. Dokonce postupem času jeho nenávist vůči těm, kteří to zaviňují, jen stoupala.

/Prasata kšeftů po chudých se válí / Prasata kšeftů dívky svlékají /

/Prasata kšeftů i slova zpančovali/ Prasata dětem mléko bryndajíí (11)

Ten dvojí hlad rozpolcuje Halasovu poezii. V knize Hořec je roku 1934 báseň „Rozcestí“:

Opustit verše tiché / pro velké dění/ mé nářky liché/ když vydědění/

Jdou kolem tebe/ v noci i ve dne/ a děti zebe/ maličké bědné/

Svět zlata a pýchy/ svět plný špíny/ na jeho hříchy/ jen karabiny/

/Ty chudý´s mi vyčet/ tiché mé slovo/ jedno chci křičet/ to Cambronnovo/ (12)

V knize Dokořán (1936 ta myšlenka se několikrát vrací.

/Vyprahlý žízní hněvu/ za vámi chudí jdu/ ztratil jsem pramen zpěvu/ a už jej nenajdu (13)

Ale v téže knize je i skladba „Nikde“. Byla těžko chápána a špatně vykládána jako manifest nihilismu. Ale toto Nikde je vůči tomu světu čímsi docela nejsoucím a zároveň jeho původem i dovršením; je to Nic negativní teologie, neoslovitelné, nadsmyslové a nadrozumové, a to je ten „pramen zpěvu“.

/Nikde nebýti ó Nikde ty má zemi/ srostenec nocí sám tak mezi všemi/

/Nikde teskná brána Nikde zhoubné věno/ Nikde bezhlasé a Nikde ohvězděno/

/Nikde rouhavé a Nikde hrsti prsti/ Nikde byvší jsoucí Nikde budoucnosti/

/Nikde červotočů stálý vrtby směno/ Nikde velká nahá otevřená ženo (14)

Je to jedna z největších metafyzických básní světové literatury. Jak měl Halas zachovat svou báseň při tom, aby sloužila světskému, když se mu v ní zdvíhalo volání k nadlidskému a nelidskému?

4. Je dneska těžko vysvětlovat, co znamenal Halasově generaci a ještě zčásti generaci mé komunismus. Od té doby se změnil; stal se státní doktrínou. Předtím komunismus znamenal věřit a obětovat se velké ideji: že člověk má svobodně a plně uplatňovat své lidské možnosti. Když se ukázalo, že se komunisté dostávají k vládě, přihrnuli se k nim všichni oportunisté, kteří se vždy drželi té strany, která byla u moci. Ti si pak komunismus předělali podle sebe. Ale s tím starým komunismem se něco ztratilo. Byla to velká a krásná víra. Ne víra v abstrakce marxismu; víra v konkrétního člověka, v jeho schopnost vytvářet si svobodný svět. Sjednocuje ještě dnešní komunismus lidi k tomu, aby mohli plněji uplatnit své lidské možnosti? Svět nezkrásněl , jen naděje zošklivěla.

/A básníci co dřív jak stromy v lese/ z přebytku srdce odvívali/

/léčivé esence a vůně mámivé/ do očí sypou pepř a do ran sůl/

/jakoby měli radost ze zla/ a mohli pít jen tvrdé alkoholy hořkosti/

/Něco vzdáleného se vytratilo z života/ co nelze koupit ani vyrobit/

/co nelze dovézt ani z ciziny:/ kořínky víry kapky nadšení/venkovský chleba prostoty

- tak to napsal ve své hořké zpovědi Na prahu, kterou vydal roku 1970, ten jindy tak málo statečný Vilém Závada.

Halasův komunismus byl vírou, nikoli stranickou příslušností. Po válce nebyl ani členem komunistické strany. Komunismus v Sovětském svazu se stával stalinismem, a poněvadž světovou levici reprezentoval podle tehdejších názorů Sovětský svaz, většina levicových spisovatelů – komunistů byla tedy také stalinská. Halas rozeznával. Ve své početné politické poezii často jmenuje Lenina a nikdy Stalina. Však mu to straníci také vyčetli. Už před válkou roku 1938 podepsal spolu s několika odpůrci stalinismu, jako byl Teuge, manifest, který vyšel v Kalandrově listu Proletář. Pořád se však bránil tomu, aby se ztotožňoval Sovětský svaz a stalinský stát. Když Sovětská armáda přišla 1945 do Československa, viděl v tom příchod komunismu.

Východe hvězd pěticípých/ bláznivě uvítaný/ Vy krasavice (15)

Vítal i příchod Kopeckého a Nejedlého z Moskvy. „Rozkolnictví nesmí již být trpěno“, psal rozhodně v Rudém právu. „Jsou chvíle, kdy i umění musí čekat a jen tvrdit muziku, vyhrávající pro každého“ (16) Halas chtěl sloužit; V řadě nadepsal poslední sbírku, kterou vydal. Proto psal i agitky – tu proslulou „Teď když máme, co jsme chtěli“ i tu báseň, jíž chtěl oslavit Gottwalda a kde si dělníci říkají: „Copak Kléma ten má pod čepicí (No jo náš Kléma „ (17)

Ale v téže době se začíná znovu zamýšlet nad tím, co je básník a jaký je vlastně jeho úkol. V březnu 1946 měl projev v parlamentě. Protestoval tam proti těm, kteří chtějí odkázat básníka k veršům, malíře k obrazům atd., a setřít tím kulturní a politický smysl jejich práce a jejich obětí. Nuže, my říkáme NE! (…) Umělec není přízrak složený z rýmů, tónů barev a podobně, který ničemu nerozumí. Úkoly doby jsou tak veliké a lákavé, že občan v nás přebíjí toho druhého. (18)

To připomíná neblaze proslulý útok Tylův na Máchu. Slova připadají rozhodná, ale Halas tady ve skutečnosti polemizuje sám se sebou. Má básníkova práce nějaký zvláštní „kulturní a politický smysl“, vyrůstající z ní samé, nebo má básník podrobit svou tvorbu úkolům, které přijímá jako občan?

V červnu téhož roku následoval krátký zahajovací projev na ustavujícím sjezdu Svazu spisovatelů, který byl organizací odborářskou. V těch oficiálních slovech poprvé a naposled jmenuje Halas Stalina: „Vzdejme hold Rudé armádě, jejímu vůdci Stalinovi, prezidentu Benešovi …“ (19) V samotném projevu se však vrací se vzrůstající naléhavostí problém vztahu politiky a umění.

… příští diskuse budou muset krok za krokem konfrontovat úsilí socialistického budování s úsilím kulturním … známe své povinnosti k lidu, ale stejně požadujeme samozřejmou pozornost k zkušebním letům naší nevyzkoušené nové myšlenky … Drúza společnosti září duchovními a mravními krystaly, jež vyrůstají z roztoku kulturního, který utváří právě umění přizpůsobením svých přísad. A lhostejnost politiky k této alchymii byla vždy pro ni zhoubnou… Tušíme příští, proto jsme snad vždycky zneklidňovali vládnoucí a spokojené (20)

A jakoby chtěl ještě přesněji dopovědět svou myšlenku, publikuje stať nadepsanou rovnou „Spisovatel a politik“. Tu už je daleko od toho, co psal roku 1945 v Rudém právu. Poezie není „muzika pro každého“. Jsou „chvíle, kdy občan převažuje básníka“, ale poznání básníka je v končinách, kam politika neproniká.

Chceme naslouchat hlasům a ne ozvěnám odráženým kuloáry. Máme jistě plno porozumění pro politický křik a chtěli bychom jen, aby se stejným pochopením se setkávalo přemýšlivé ticho a kritický či varovný hlas, který z jeho hloubky vyráží. (21) A v zápětí vzniká velké básnické vyznání, jež rovnou nadepisuje otázku „A co básník“, jež mělo zůstat konečným poselstvím Halasova díla:

Já nejsem už/ pro zrádné Ozvěny/ Já pro Hlas jsem/…

Nechci být kůlem vyhlášek/veřejným míněním/

nechci být nápovědou, co polyká jen prach/těch jejich komedií/

hraných na marách

Pták hlas Pták svoboda Pták prostor

Tak se vrací v Halasově díle znovu týž rozpor. Pořád tu ještě působí obrozenecká tradice, která ukládá básníkovi, aby tlumočil a hájil národní zájmy, a která jej odvádí od jeho nejvlastnějšího poznání a poslání. Tak Halasovo dílo postupuje zároveň dvěma směry. V Dokořán vedle té citované básně „Rozcestí“ je docela protimluvné „Nikde“. V době zhroucení první republiky zase se mu poezie vymkla z dobrých úmyslů. Ukazovala jinam.

Teď krokem zbrojným/ verši můj/ pochoduj/ (23)

Psal v těžkém roce 1938; ale když se všechna světská naděje zhroutila, vznikl cyklus „Časy“:

Co to jenom ve mně potichoučku klíčí/ Co to jenom zpívá v takých časech psích/

Kdo to jenom ve mně na naději klíčí/ Kdopak si to ze mne ve mně dělá smích/ (24)

Tato jiná naděje je to, z čeho a pro co básník píše. Ta naděje si dělá smích z jeho světského namáhání. Básník nemá zabavit se v tomto světě, má zahledět se v něm přes něj do dáli. To je ta hloubka, odkud se mu vrací ten „varovný hlas“.

Teď tedy to bylo potřetí. Jestli se moderní básník s takovým naléháním domáhá toho, aby byl slyšen, je to proto, že jeho básnická skutečnost daleko přesahuje jeho vlastní život; je to zkušenost moderního světa; totiž zkušenost o tom, co je v něm ohroženo a o čem on ví právě více než kdo jiný. Hmotně se moderní svět vyvíjí a rozvíjí nesmírně rychle. Člověk zároveň si sám se sebou neví rady. Neví, k čemu tady je, a neví tedy ani, jak žít; zdá se, že se ve své horečné činnosti především snaží sám na sebe zapomenout, ukrátit si promarňovaný čas. Proto se v tomto světě tak málo rozumí umění. Má tady sloužit také k té kratochvíli. Zatím umělec je puzen něčím docela jiným; co jej činí umělcem je onen Hlas, který se v něm ozývá, který si ho přivlastňuje, který si ho činí svým služebníkem a otrokem. Neví, odkud přichází. Rozhodně ne z tohoto světa okolo něho; a to je ta nesnáz. Pozorovatel, kritik, teoretik to má snadné. Může se odvolávat na historii, do jejíhož pokračování patří i dílo, které má před sebou; jeho přítomnost je odůvodněna minulostí. Může se zamýšlet nad teoriemi, kterých by mohlo to dílo být dokladem; význam díla spočívá pro něho ve významu těch teorií. Umísťuje básnické dílo do literatury. Ale umělec, když k svému dílu přistupuje, totiž k tomu, co jeho dílo má učinit dílem umění, neví o žádných dějinách, v kterých by mohl pokračovat, a nemá vůbec žádné teze, o něž by se mohl opírat. Musí vzít na sebe úplné riziko, že možná obětuje sebe i lidi kolem sebe podnikání docela marnému a nesmyslnému; ne jen proto, že se možná odvažuje něčeho, na co sám ani nestačí, ale dokonce proto, že vůbec nikde tady na světě nemůže najít oprávnění pro své konání – vždyť je to docela tak, jako by to, co má básník činit ve světě, vůbec nebylo z tohoto světa. Což může stačit k tomu, aby někdo napsal báseň, to, že existující nakladatelství, která básně vydávají, nebo aby maloval obraz, že fungují výstavní síně, kam se takové obrazy zavěšují? Může se stát a stává se, že opravdu mnozí toto vydávání, toto vystavování, tyto prostředky působení uměleckého díla ve svém čase a místě zamění s jeho smyslem; píší se básně, aby se tiskly, malují se obrazy, aby se vystavily. Ale co by mohli mít, co mají lidi z pouhého vydávání a z toho pouhého vystavování? Svět je toho plný, ekonomický rozvoj to dovoluje a dokonce vyžaduje; nakladatelství nejsou pro spisovatele, ale spisovatelé pro nakladatelství, galerie nejsou pro malíře, ale malíři pro galerie; ekonomika nakladatelství a galerií provokuje sama potřebnou produkci. Současné umění může vznikat a namnoze vzniká takovým způsobem. Ale je otázka, zda může být v moderním světu k nějakému prospěchu.

Možná je to pro umělce omluvou, vysvětlením; má místo uvnitř své společnosti, je užitečným a dokonce váženým jejím členem. Nebo se má pokládat za věštce, nechápaného a povýšeného nad ostatní? Či se má spokojit úlohou vyděděnce, bohéma, desperáta? Možná je na obojím něco pravdy, ale obojí je nepohodlné. Umění vyžaduje profesionalitu a umělci samotnému je úlevou, může-li vystupovat jako dobrý dělník svého řemesla – vždyť tak tomu vždy bylo a umělec získával úctu, když svou dovednost věnoval službě některému ideálu své doby a své společnosti. Umění přece vždy bylo nějakým způsobem „angažované“; a pokud se dnes umělec brání tomu, je to leda proto, že se nechce přiznat k jiné „angažovanosti“: je to jen maska, úkolem kritiky je demystifikovat toto pojetí umělce. A zrovna to veliké a neangažované, čemu básník svědčí, je přitom to nepohodlné. Jestli i Halas dospěl úspěchu, bylo to vždy jen proto, čím ještě odpovídal své době. Kde ji už překonával, přestávalo se mu rozumět.

5 Rozhodným momentem se pro Halase měla stát jeho cesta do Sovětského svazu na podzim roku 1947. Nečinil si valných iluzí o stalinském režimu. Ale zděsilo ho, když se na vlastní oči přesvědčil, jaký osud byl tady přichystaný pro poezii. Byl tam jako člen delegace Syndikátu spisovatelů a jen s nesnázemi si vynutil, aby směl navštívit na dači za Moskvou Pasternaka. „Co vám říkal“, ptali jsme se ho po návratu. „Nic“ odpověděl, „plakal“. Až roku 1968 byl otištěn dopis, který poslal z Moskvy domů.

…Nevím, co vlastně psát. Prožívám otřesnou krizi z toho všeho, co vidím, slyším a tuším. Nejraději bych jel domů. O mém stavu nikomu nic neříkej. Koukám z okna na Kreml, Vasila Blaženého a Leninovo mauzoleum, které mi stále připomíná starý a přece věčný sen. Co je z něho, je věc jiná.

… Mám toho plnou hlavu a jsem plný starostí, co vlastně doma řeknu … Abys rozuměla, to všechno mne neodradí, abych SSSR nepovažoval za naši záchranu a nedoufal, že v čase se ty ostatní věci změní. – Ale co víme? Nejraději bych, až se vrátím, někam jel, abych si odpočal a všechno v sobě prokousal. … Předstírat nic nebudu a tak budu raději mlčet. Jiného nezbývá! (25)

Z Moskvy odjela delegace do Leningradu. Tady vznikla báseň Anně Achmatové, jejíž poezii František tak miloval a která v té době byla předmětem bezmezných štvanic. Vyšla teprve v souboru Díla.

Ta bloudící mlhou jsem já/ Anna Achmatová/

už jenom Něva do očí se dívat vydrží/ ona se nehněvá/

když všichni se vyhýbají/ když všichni mají strach/

a ten z bronzu má mrtvé oči/ A já stará Anna Achmatová/

básnířka mrtvých v snách/ v střevíčkách zase sešlapaných/

suchýma očima/ přes milosrdný déšť/ přes mlhu lítostivou/ hledím do Něvy/

valí valí vody/jako já své žaly/ se sliby listy těch/

co mě milovali/ v nesmírnosti do moře/

valím své mrtvé žaly/ aby umývaly/

bolavé nohy Pokoře/ verši už bez hoře/

já utopena/ černá labuť Něvy/ Anna Achmatová (26)

Mezi touto cestou do Sovětského svazu na podzim 1947 a únorem 1948 publikoval Halas už jen verše „Moskvě k narozeninám“ a předmluvu k publikaci: Lenin v obrazech (zase motiv Hladu: Lenin „nepřestane zaštiťovat strastný rod chudých a utiskovaných, ty zástupy probuzené i neprobuzené k velikosti přiřčené jim osudem“ (27), které nepochybně připravil ještě předtím, a pronesl krátkou přednášku o Leningradu /“zde byla vložena vláda do rukou bezzemkům a vyděděncům“/ (28). Potom už nenásledoval žádný politický text.

Na únor 1948 různí reagovali různě. Do té chvíle i ti leví spisovatelé předpokládali, že k socialismu u nás dojdeme vlastní cestou a dáme na vlastní ráz. A teď najednou tu byl sovětský stalinismus. Kdekdo propadl zmatku. Vilém Závada říkal „Půjdeme do katakomb“. Biebl rozrušeně spoléhal, že Nezval nalezne a prosadí snesitelné východisko. „Víťa … Víťa … Víťa …“ (29) Emil Filla , sociální demokrat, poslal honem k Halasovi, s nímž byl spřátelen, svého šoféra, aby mu půjčil „něco krátkého o marxismu“; Halas vybral z knihovny tenkou brožurku: anter, abeceda dialektického materialismu.

Halas sám se zhrozil. Co teď viděl vznikat okolo sebe, to vůbec nebyl komunismus, o kterém snil a pro který pracoval. Zároveň mu bylo jasné, že bránit se nijak nelze. Moderní svět a jeho organizace dokonce organizace Komunistické strany je nesmírně silnější než on. A přece básník má pravdu. Pro Halase to znamenalo, že skoncoval se vší příležitostnou poezií. Uspořádá sice ještě soubor takových příležitostních básní, V řadě, datovaný 1938 – 1949, ale ve skutečnosti až na jednu či dvě jsou to věci vesměs z války nebo z prvního roku poválečného; z roku 1948 není tam už nic. Poslední kniha, která může vyjít až osm let po básníkově smrti, A co? Obsahuje pouze čtrnáct básní z let 1945 -1949, s výjimkou citovaného „A co básník“ celkem krátkých. Vysvětlení poskytuje rukopisná pozůstalost. Halas zanechal vší té tendenční poezie, jíž dosud věnoval tolik času a sil. Neodvrací se od světa; naopak, vidí ten náš svět ve velikých souvislostech. Nezoufá už nad ztroskotáním komunismu, ale nad ohrožeností celého světa. To je ta podivuhodná báseň „Až bomba praskne“. Pouhých jedenáct řádek:

Poleze dál/ rýhujíc bahno/ otevře se/ Škeble/ bledé pohlaví vod/

Všechno začne znova/ za netečnosti prvních ryb/ a hvězdy/

Plankton bývalých básníků/otřesou se nudou/ v chámu mlhovin (30)

Zasahovat do veřejného dění pokládá Halas už za marné. Tím více se místo toho soustředí k tomu, aby konečně uskutečnil velké básnické plány, které v sobě nocí už po léta. Mezi rukopisy v psacím stole zůstává plno poznámek k rozsáhlým skladbám: Potopa, Znamení potopy, Hlad, Ptačí sněm, asi ještě jiným. Smrt to vše zhatila. Dílo Františka Halase je tragickým torzem.

6 Měli bychom rozeznávat mezi poezií a literaturou. Je mnoho mluvení a jiného gestikulování mezi lidmi. V jejich společnosti se neustále střetávají, scházejí a rozcházejí individuální zájmy; každý musí hájit, čím je jedinečný a sám, a stejně je vždy odkázán na jiné; vzájemné dorozumívání a společné slovní a bezeslovné gestikulování má přitom důležitou funkci náznakového konání, v němž se může projevit a zároveň utlumit rozmanitost lidí. Psaná a tištěná literatura patří také do této kategorie a nabývá tím větší funkce, čím rozsáhlejší a hustší je společnost. Poezie, „krásná literatura“ je do té míry podobná společnému mluvení, že je zařazujeme také do literatury. Ale to zavádí. Umělecké dílo je rovněž z lidského těsta, gesta, tanec, socha, píseň, a proto obě ty oblasti, oblast dorozumívání a oblast uměleckého tvoření, se často spojují a zaměňují: a to tím spíše, že se vskutku mohou v krajnostech překrývat nebo stimulovat. Příklady: vlastenecká poezie, satira, propagační umění. Uměleckým dílem se však lidé nedorozumívají mezi sebou, nýbrž společně s tím, co je mimo ně, s vesmírem a jeho žitím. Proto umění má znaky, které je od toho vzájemného dorozumívání vždy liší; říkáme, že umění je vznešené, že je krásné. V obvyklém životě se to obvykle dobře rozeznává. Poezie patří do oblasti svátečního, posvátného, hovoření je světské. V literatuře je to už horší. Na stránkách časopisu sousedí báseň možná krásná s pouhou okázalou rétorikou nebo umným předváděním sporu. Ze svátečního dění nepozorovaně přecházím do zábavy a dokonce i naopak. Jako na pouti.

Posvátné vzbuzuje v lidech uzavřených do světského konání dokonce hněv. Chtějí si je nějak přiblížit a mají dojem, že se jim brání; snaží se tedy vyložit si je nějakým světským způsobem. To se stalo i s dílem Halasovým. Je ještě v špatné paměti Štollova přednáška Třicet let bojů za socialistickou poezii v r. 1950. Štollovi tehdy uniklo, že Halas byl básník, vykládal si ho prostě jako veršujícího ideologa a viděl pak v tomto velikém věřícím jen politického pesimistu, shledával v něm „vědeckou neznalost, ideovou nevědomost“, a k tomu „chorobný organismus, nedostatečnou sílu, zlomenou energii“. Ničím se nedal hůře Halas charakterizovat, měl obrovskou knihovnu, byl mimořádně sečtělý, a i když na něj útočila nemoc, vitálně výbojný, ale Štollovi to tak vyšlo. Omyl Václava Černého je stejně velký a obdobného původu. Také jemu vyšlo něco prapodivného. Halas byl podle něho vychytralý zbabělec. Kdo znal trochu Halase, nechápe. Halas a „němota strachu“? (31) Halas a „otrocké podrobení“? (32)

Vraťme se tedy k Černého vylíčení jeho rozchodu s Halasem. Začalo to tím, že Černý chtěl zaútočit na ta „kulturní veličenstva zabydlená na výslunní režimu“, a protože v té době se zrovna z nějakých důvodů rozcházel s Halasem, použil jako odstrašujícího příkladu zrovna jeho. Hněv je, jak známo, špatný rádce, a tohle byla nešikovnost. Halas byl tímto příkladem nejnevhodnějším. Ale už se stalo. Podle Černého v onom osudném rozhovoru Halas jen „obhajoval svoje chování svou pokračující nemocí“ (33) To je docela nepravděpodobné. Halas o své nemoci málo mluvil a dokonce se na ni nikdy slabošsky nevymlouval. Rozhodně však je to líčení Černého velice neúplné.Svědků rozhovoru nebylo. Ani Františkova žena, paní Libuše, či jak jí všichni říkali jejím dětským jménem Buňka, nebyla doma. Když se vracela, spustil se zrovna prudký liják, skrýt se v té vilové čtvrti neměla kde a doběhla tedy k vile, kde bydleli; k svému překvapení narazila ve dveřích na Václava Černého, tisknoucího se do kouta a stěží chráněného malou markýzou nad vchodem. Vyprávěla mi o tom – „proč nejdete dovnitř, pane profesore, vždyť jste už celý promoklý“, samozřejmě ho vybídla. Černý se bránil; prý ten déšť hned přejde a tak. Užaslá šla tedy sama domů a hned se zeptala Františka, proč ten Černý zanic nechce dovnitř. „To se nediv“, zasmál se František, „já ho zrovna vyhodil“. Mně se o tom pak zmínil jednou větou. Nutno předeslat, že tehdy už pomalu dvacet let jsme byli s Černým znepřáteleni, ani jsme se nezdravili. Kdysi jsem totiž upozornil v jedněch novinách, že si vypomáhá plagiováním. Halasovi záleželo na tom, aby nás smířil, já to odmítl. „Máte pravdu“, řekl mi teď, „Černý je nečestný“. Víc jsme o tom nemluvili.

Jak se teď v jeho P a m ě t e c h ukazuje, Černý nikdy nezapomenul, co mu tehdy Halas mezi čtyřma očima řekl. Nejvíce napadá Halase, že svůj komunismus jenom předstíral. Pořád se k tomu vrací. Prý Halase „drželi na udici strachu“, píše na str. 89; opakuje to jinými slovy na straně 221, znovu na str. 286, znovu s vystupňovanou emfází na str. 195: „Byl, nikoli bez vlastní viny, vmanévrován do děsivé volby mezi otrockou povolností vůči režimu a vzpourou, která by byla okamžitě potrestána odhalením korupce a strašlivým zostuzením; a provázena i návratem do staré spisovatelské nouze, do reálné bídy spisovatelů nově zavržených.“

To je vážné obvinění nejen člověka, nýbrž nadto básníka: praví se, že lhal. Rozhodně bychom očekávali, že to Černý nějak doloží; „později jsem se dověděl“, píše (34) – ale to je vše. Nevíme od koho a za jakých okolností a co přesně se dověděl, ani je-li informace od někoho zasvěceného a důvěryhodného. Nejspíše šlo o klevetu, jakým se v literárním světě dobře daří. Její obsah je ostatně stejně málo pravděpodobný jako Černého líčení posledního setkání s Halasem. Halas ve svém úřadě s nakladateli nejednal, k tomu bylo oddělení, které mu sice podléhalo, ale které mělo samostatného a autoritativního vedoucího a bylo i v jiné budově. Nadto nesouhlasí data. Halasova spolupráce s komunisty, ta prý „otrocká poslušnost“ spadá do doby od května 1945 do února 1948, pak už Halas nepodepsal ani přihlášku do nového Svazu spisovatelů (o tom se Černý nezmiňuje, jen že ho jmenovali „čestným předsedou“, správněji čestným členem). Ale podle Černého mělo k té korupci dojít „v té první době po únoru“ (35) - tehdy byl Halas mimo Prahu v sanatoriu a v nemocnici a ve zbývajících měsících života byl na tom už tak špatně, že se přestával o svůj úřad starat. Nadto ještě, kdy tedy právě měl ze strachu publikovat loajální projevy, nenapsal ani žádnou politickou báseň ani jiný politický text.

Ale i tu smrtelnou nemoc nehanbí se Černý vykládat jako Halasovo předstírání – prý aby se vyhnul odpovědnosti za vylučování ze Svazu spisovatelů po únoru 1948, se „pomocí dr. Janouška uchýlil do lázeňského léčení v Jeseníku a pak do nemocnice v Brně“ (36). Profesor Stanislav Janoušek byl vskutku jeho ošetřujícím lékařem a Halas na tom byl tehdy už velmi špatně, na klinice v Brně se ještě podrobil bolestivému vyšetřování, ale nezbývalo mu už než půl druhého roku života. Černý píše, že František Halas trpěl Bergerovou nemocí, která po léta osudově pokračovala. Posléze ho už lékaři připravovali na to, že mu budou muset amputovat obě nohy v kyčelních kloubech, ale tehdy právě vmetek z ucpané cévy náhle ukončil mu život. Po smrti se zjistilo, že skutečně byly beznadějně postiženy cévy v obou nohách až k břišní krajině.

Černý neví, co by ještě špatného o Halasovi řekl, Halas podle něho chápal spisovatelskou profesi jako příležitost k vydatným výdělkům, chtěl proto „stůj co stůj“ být poslancem (37) a vítal vůbec všechny placené funkce; (38) za války prý přijímal „mnohatisícové dary“ od Kola moravských spisovatelů, „z té nadité pravicové kapsy“ (39), (Halas se s Kruhem vůbec nesnášel), prostě „měl za ušima“. (40) I to, že by byl Halas přijel v květnu do Prahy z Jílového, kde právě pobýval, teatrálně na ruském tanku, je smyšlenka. Na žádost Národního revolučního výboru dojelo pro něho sovětské vojenské auto.

Když už se do toho dal, snaží se Černý i Halasovu odbojovou činnost pošpinit – Halas přispíval do ilegálních časopisů a byl spolu s Vančurou, Václavkem, Kratochvílem (?) a právě i Černým členem spisovatelské pětky při Národním revolučním výboru inteligence, po atentátu na Heydricha byli Vančura i Václavek zatčeni a popraveni, pro Halase bylo gestapo v pražském bytě, kde ho nenašli, protože zatím unikl z Prahy, a pak ho vypátrali až v sanatoriu v Tišnově, ale lékaři se podařilo gestapáky přesvědčit, že Halas je smrtelně nemocný. Od té doby Halas prozřetelně pobýval možná mimo Prahu – zatčení se musel obávat tím více, že jeho zdraví začínalo být špatné. A teď Černý vykládal o Halasově „protektorátním slabošském lapsu“ – prý ze strachu „složil za války pár básnických projevů oddanosti Němcům a zanechal je ve své kanceláři v Orbisu ve stole, aby zmátly pátrající Němce.“ To je zase klepařská dezinformace. Oč šlo, o tom se zmínil Halasovu synovi Františkovi dávno před tím, než vyšly Černého P a m ě t i , Bedřich Fučík. Ten už není mezi živými, cituji tedy informaci mladšího Františka. Fučík skutečně viděl u Halase při návštěvě v kanceláři v Orbisu za války básně s kolaborantskou tendencí. „To tady mám nachystáno pro případné návštěvníky, ale podívej se, jak to vypadá, když si to přečteš takhle“, řekl mu Halas. A při tom jiném způsobu čtení vyzněly verše protinacisticky. Více si už Fučík nepamatoval, ani znění, ani způsob dešifrace, ale kdyby se ty verše někde objevily, jistě by se dal najít i způsob, jak v nich najít utajený smysl. O Halasovi je ostatně dobře známo, že byl milovníkem akrostichů, křížovek, hádanek a jiných her. Po válce se prý tyto dokumenty „octly v držení naší státní bezpečnosti“, tvrdil to prý (kdy?, komu?, proč?) jeden z jejích pracovníků, podivná postava, jménem Pokorný. (41) Ten už zahynul (42).

Tak už dost. Napsal jsem tu stať velice nerad. Černému je osmdesát a mně o nemnoho méně. Byli jsme znepřátelení a obávám se, že se řekne, že si po půl století, kdy jsme chodili vedle sebe opatrně, abychom se sebe nedotkli, teď si vyřizuji s ním nad Halasovým hrobem prastarý účet. Černý se po celou tu dobu choval vůči mně korektně, i snad já vůči němu. Ale to snad nějaký ďábel posedl toho Václava Černého, aby napsal o Františku Halasovi takové hrozné nesmysly. Chtěl se s nimi vyrovnat v chystané vzpomínce na Halase také Bedřich Fučík, ale zemřel. Tak to zůstalo na mně.

Nehájím přítele, hájím básníka. Halas byl velký básník. Štoll ani Černý nemohou tušit, že všechno ostatní je vedlejší. Nezáleží ani na tom, zda František byl křesťan nebo komunista; jenom na tom, zda jeho křesťanství bylo křesťanstvím básníkovým či jeho komunismus byl komunismem básníkovým. Mohl se odvážit i pornografie; ta smyslovost zase byla básníkova. (43) Jeho úkolem nebylo hlásat politické teorie ani podle protichůdných vkusů Štolla či Černého či koho jiného. Halas chtěl využít postavení, kterého si vydobyl v literatuře, také k tomu, aby splnil povinnost, již si ukládal jako povinnost občana. Nepokládal se za výjimečnou bytost, která je zbavena obyčejné odpovědnosti. Kdyby se měl nějakým způsobem charakterizovat, dalo by se říci, že byl stejně skromný člověk jako sebevědomý básník. Celý svůj život se snažil vyrovnat se s tím, že je básník. Vždycky ho to trochu přivádělo do rozpaků. Vždyť za to nemohl. Ale cítil se a věděl, že mu bylo svěřeno poselství. Měl sdělit svou zkušenost umělce v naší době. To učinil.

28.X.1984

1) Jak mi laskavě sděluje Ludvík Kundera, editor 3. svazku Halasova Díla (A co básník,1983), jsou tato slova na konci volného listu různých poznámek Františka Halase, který zařadil jako poslední z „Třinácti stránek“. V tisku ta slova vynechal a na str. 356 je nahradil …

2) s. 88n , 3) Kritický měsíčník, IX, 1948, s.43, 4)A-Zet, 14.4.1938

5) Listy I.2, červen 1966, 5) Listy I.2, červen 1966

6) Essay of Czech Literatura, 1963, s. 199 7) Dílo, 4 /Imagena/, 1971, s. 452

8) tamtéž, 3, s. 312, 9) Komentář v Díle 3, s. 440 10) Dílo, 3 s. 277

11) tamtéž, 3, s. 295 12) tamtéž, 1 /Krásné neštěstí/ 1969, s. 22

13) tamtéž, 2 /Časy, 1981, s.51 14) tamtéž, 2, s. 68 nn

16) 26.6.1945, Dílo, 4. s.435 17) Dílo, 3 s. 123, 18) tamtéž, 2, s. 445 n.

19) tamtéž, 4, s. 415, 20) tamtéž, 4., s. 415,

21) Kulturní politika, 14.6.1946, Dílo, 4, s. 438, 22) Dílo, 3, s. 100

23) tamtéž,3, s.100, 24) tamtéž, 2, s. 118, 25) Host do domu, 1968, 6

26) Dílo, 3, s. 223, 27)tamtéž, 4, s. 373, 28)

29) Černý uvádí také tvrzení o Bieblově sebevraždě. To je nejasná historie. Do oběhu ji uvedl Nezval: tehdy začala štvanice mladých a hloupých lidí na bývalé poetisty a Nezval Bieblovy smrti použil – s úspěchem – jako zbraně proti nim. Ve skutečnosti šlo spíše o neštěstí. Biebl vůbec nebyl melancholik se sebevražednými sklony. Jak mne však jeden lékař, jinde zmíněný profesor Janoušek, upozornil, Biebl byl nemocen cukrovkou. Poslední, kdo ho viděli, byli jeho známí ve vinárně U Šupů ve Spálené ulici. Zdržel se tam jen chvíli; mluvil zmateně, domnívali se tedy, že je opilý. V bytě, pod jehož oknem na chodníku byl nalezen mrtvý, zůstalo nerozsvíceno a rozházené opálené zápalky. Biebl byl asi v hypoglykemickém záchvatu a nemohl se už v pokoji orientovat, až naposledy vypadl z okna.

30) Dílo, 3, s. 105, 31) s. 221, 32) s. 286, 33) s. 88, 34) s. 89, 35) s. 73,

36) s. 295, 37) s. 26, 38) s. 43, 39) s. 43, 40) s. 88, 41) s. 295

42) Černý se zmiňuje o tzv. Halasově závěti. „Text byl složen ze soukromých a ústních Halasových kritik, stížností a nářků v poslední době jeho života, jeho redaktorem byl Halasův přítel a spolubydlící … Tak i tento příběh pozastřen dávkou falše“ (s.296). Ten nepojmenovaný „přítel a spolubydlící“ už dávno oznámil, jak se věci měly. Text byla úvaha nadepsaná „Lidská duše za komunismu“ (obdobou k jednomu nadpisu Wildovu). Autor si naprosto nemyslel, že by měl vypisovat, co František Halas říkal; to by jistě byl napsal sám, kdyby to pokládal za nutné. Jméno Halasovo také v textu není. O Halasových názorech „v poslední době jeho života“ stejně Černý nic neví, vždyť ho už nemohl vídat. Text nebyl napsán ani jako fiktivní Halasova závěť, byl odeslán do ciziny za jeho života. Halas hotový text před odesláním četl; a že s ním vyslovil souhlas byl jen doklad názorové shody. Vždyť jsme také spolu často hovořili. Tu shodu znal Rippallino, sám jsem ho k Halasovi zavedl a seděli jsme spolu všichni tři, Rippallino pak o své újmě text označil jako Halasova závěť, aby textu opatřil větší publicitu.

43) Skladba Mladé ženy v Díle, 2, s. 264 n., Sbírka Thyrses ve Štýrského edici soukromých tisků, s. 69, 1932

Studie převzata v plném znění z literárního sborníku Obsah XII., 1984

Autor studie Jindřich Chaloupecký (nar. 12.2.1910) je předním českým teoretikem a kritikem výtvarného umění a literatury, zejména avantgardismu. Za války vůdčí představitel Skupiny 42 a odbojového Národního revolučního výboru inteligence. Po válce publikoval ve Výtvarné práci, LN, Literárních listech, Sešitech. Z Halasovy pozůstalosti vydal cykly básní Potopa a Hlad. Znalec díla Jiřího Koláře.

Ján Mlynárik:

Charta 77 a diskuzia o historiografii

Čtyria historici, signatári Charty 77 (M.Hájek, H. Mejdrová, J. Opat a M. Otáhal) vyslovili nesúhlas s dokumentom Charty 77 č. 11/84, nazvaným „Právo na dejiny“. Celý dokument spolu s ich odmietnutím publikovali Listy v októbri 1984/ročník XIV. č.5/. Vydanie dokumentu považujú „za chybu, že tak nekvalitný text bol vydaný menom Charty“.

Uvedení historici nesúhlasia s dokumentom aj jako signatári Charty 77, a „práve preto“ ho odmietajú. Vzhledom na to, že aj ja som signatár Charty 77 a tiež historik, považujem za nutné povedať čosi v tejto věci aj ja.

Je všeobecne známe, že najťažší úder za všetkých společenských vied bolševický okupant viedol práve proti čsl. historiografii a proti historikom. Videl v nich najväčšie nebezpečenství pro svoje plány z mnohých dovodov, z ktorých by sme chceli připomenuť iba niektoré. Historici sú pamäťou národa, strážcemi jeho historickéj identity a kontinuity, opatrovníkmi jeho tradicií a obnovovateľmi historického povedomia. Při úlohe, akú práve vo vývoji malých utláčaných národoch historiografia mala, je to pochopitelné. Vari náhodou bol to historik, ktorého pomenovali „otcom národa“ a bolo tiež náhodou, že student historie sa v januári 1969 upálil na protest proti zrade a kapitulacii domácích eurokomunistov? Okupant, aby si podrobil čo najrychlejšie národ, potrebuje otupiť, zlikvidovať jeho nejcitlivější časť - a v tom aj inteligenci v historiografii – aby otupený národ bez historickém pamäti a vedomia kontinuity lahšie zrazil na kolená.

Veřejnost, i zahraničná, se postupne dozvěděla, ako okupant a husákovsko – biľakovskí kolaboranti ničia čsl. historiografiu. Sám som k tomu príspel niekoľkými analýzami, ktoré postupne vychádzali v Listoch. Chcel by som pripomenúť články „Ivánovičové, Václav Král a krize čs. historiografie“ (roč. V., č. 4, 1975), „Kauza Jablonecký“ (roč.V., č. 6, 1975), „Akademikové Snítil, Plevza a ti ostatní“ (roč. VIII., č. 2, 1978). Považoval som za profesionálnu a morálnu povinnost upozorniť na vyčíňanie kolaborantov a okupanta v čsl. historiografii.

Píšem to preto, lebo ma udivuje, že oponenti dokumentu Charty 77 kritizujú Chartu 77, keď sa už konečne odhodlala na úhrnný dokument, ktorý připomíná zlóčiny, ktoré se na čsl. historikov vykonali. Charta 77 to mala urobiť už v prvom roku svojho vzniku, a ak to neurobila, tak je to chyba nie Charty 77, ale tých historikov, ktorý to mali už dávno urobiť. Třeba považovať za zásluhu V. Prečana, že dvom medzinárodným kongresom historikov upozornil na stav útlaku.

Třeba sa pýtať, prčo signatári Charty 77 – historici nevypracovali dokument o svojom postavení, a najmä o situácii ich vedného oboru? Prčo zaostávali iba na skromných iniciativách jednotlivcov? A keď tu došlo k vypracovániu dokumentu, sú pobúrení?

Faktom je, že Chartu 77 z historikov podpísali zväčše eurokomunisti. Niektorí zhodnotili svoje dielo a minulost, vyvodili z toho důsledky pre svojú prácu aj politické postoje. Dištancovali sa od vlastných chyb a ťažko hľadali a nachádzali novú cestu k poznaniu metodologickému, aj k osobnej syntéze. Niektorí však svoj tieň neprekročili a zaostali v zajatí dvojích fantasmagorických představ, vypestovaných stalinskou metodikou. Tá sa sice už neprejavuje citovaním „klasikov“, ale je zafixovaná hluboko v ich myslení, metodických postupech a najmä v spósobe diskusie. A tá je tak či onak stalinská, tedy militantne bolševická. Títo nepoučitelní to naplno prejavili v diskusi o Danubiovi a Bohemovi, tedy o problematike vyhnania čsl. Nemcov.

Keď Milan Hübl písal glosy proti Danubiovi, reprezentanti Charty 77 sa radovali, aby se konečne zaměstnával čímsi, čo mu je bližšie, nehovořil im do všetkého, třebas šlo o věc jako jaderné elektrárne. Aj ostatní eurokomunisti se pustili do debaty. A tam prejavili opäť ako si vlastne diskusi predstavujú, čo v tomto demokratickom nástroji, hľadajúcím pravdu, vidia. Výsledky boli žalostné: bolo tam vjacej obvinení, podotčení, nadávok a urážok, jako snaha hľadať pravdu. Prejavili aj schopnosti manipulácie jako za starých čias, keď do sborníka, ktorý vydali, dodali iba hlasy, kroré sa im hodili. Na mne chtěli (J. Křen), aby som písal stále pod kryptonymom Danubius, čo som odmietal v tých článkách, ktoré ma bezprostredne neohrozovali, až som znechucený článek o Dérerovom stanovisku (publikovanom až teraz v Práve lidu, 3/1984) sám stiahol.

Třeba povedať, že napriek mnohým pozitívam ktoré v Charte 77 historici Charty urobili, činnost časti nepoučitelných eurokomunistov vytvorila k nim nedóveru, a napomohla uisteniu, že s nimi na základných dokumentech Charty spolupracovať nemožno. Preto základný dokument o stave historiografie vznikoľ v Charte 77 tak pozde, a preto mimo týchto historikov. Teraz sa cítia pobúreni a snažia sa zdiskreditovať dokument známými trikmi. Poukážeme na niektoré.

1) Vytýkajú, že dokument nesprávne interpretuje spor o zmysel českých dejin. Použili k tomu polovicu vety z dokumentu, ktorá vo vytrhnutosti z kontextu nemóže objasniť, čo bol zmysel sporu.V dokumentu sa hovorí iba v svislosti, že súčasná historiografia se „nezamyšľa nad veľkými problémami českých dejín, jako to robili celé generálie našich nejlepších historikov“.

Má v tom dokument pravdu? Nepochybne má a zvýrazňuje tak bezkoncepčnosťa teoretickú chudobu dnešnej oficiálnej historiofie.

Ak oponénti chtěli polvetu z dokumentu vyvrátiť vytrhnutou polvetou z jednej Pekařovej prednášky a tak obviniť tvorcov dokumentu Charty 77 o historiografii „ z neznalosti elementárnych dějinných skutočnosti“, tak to vypovedá o ich metóde uvažovánia zatracene cítiacej Josifom Vissarionivičom! Spor o zmysel českých dejín nemožno interpretovať vytrhnutými polvetičkami!

2) Autori polemiky nesúhlasia s paušálnym odsúdením tzv. oficiálnych historikov a vraj či si autor dokumentu uvedomil, „že si osoboval právo dávat stovkám vedeckých pracovníkov známku z nepoctivosti“.

Aj tu ide o kamufláš a prerušený kontext. V dokumente sa hovorí: „Existuje tiež niekoľko poctivých historikov (ale strácajú sa zo dňa na deň), ktorí ešte smú oficiálne publikovať, avšak len za tú cenu, že im dovolujú vstúpiť iba do odľahlých , presne ohraničených kútov pralesa, ktoré moc pokládá za nevýznamné“. Kde je tu známka z poctivosti? A naviac: dokument má pravdu v tom, že oficiální historici museli prejsť pracovnými, ústavnými a partajnými previerkami, museli tvrdiť o 21. auguste 1968 jako o „internacionálnej pomoci“, musia plniť to, čo sa im predpíše. To, čo sa všeobecne vie, len eurokomunisti snažia sa týchto pokrívencov brať do ochrany, vystavujíc im morálny placet! Nie Charta 77, ani kritici oficiálnych historikov vydávajú svedectvo zbabelosti a morálnej deformácii. Komu služia? Kto ich platí? Predsa každý mal právo osobnej volby, z mokách učitelov historie na UK v Prahe už neučí ani jeden. Mám vari Jozefa Haubelta, či donedávna aj Václava Krála považovať za „poctivého“ historika? Alebo akademika Poulíka, ktorý nám vystavil čišenu listiny z poradníkom „zločincov“ v historiografii, kde figurujem na treťom miste?

Dokument oprávnene poukazuje na demoralizáciu tvorcov súčasnej historiografie, ktorá sa „zo dňa na deň“ prehlbuje a polemizovať proti tejto skutečnosti považujem za smíešne.

3) Dokument hovorí o selektivním spracovávaní dejín, s preferovanými obdobiemi a problémami. Hovorí o vygumování duchovnej kultúry a dejin kresťanskej kultúry a všetkého, čo súvisí so ztvárněním dejinnej skutečnosti. Autori polemiky z toho si vybrali námitku, že podľa dokumentu vraj dejiny středověku nie sú zpracované. Nuž, akoby reč šla jeden o voze, druhý o koze. Vraj o dielach zo středověku „se nedá povedať, že ideologicky skreslujú úlohu náboženstva v dejinách“. Z hľadiska eurokomunistov, pre ktorých je aj v dejinách náboženstvo opiím ľudu isto ne, ani z hľadiska Vasila Biláka. Lenže fakty se nedají převrátit: sůčasná historiografia falšuje úlohu kresťanstva v našich dejinách z principiálních dovodiv, zvlášť tu je reglementovaná najdoslednejšie. Tvrdiť čosi o „nezkreslovaní úlohy náboženstva v našich dejinách“ v súčásnej historiografii je nezmysel. A že v dejinách robotnického hnutia vyšli „dobré štúdie, vydané pramene a príručky“. To je z hľadiska autorov polemiky , ktorí boli predovšetkým historikmi tochto, absurdné! Sú to vari Snítilové, Plevové výplody a nimi vedených týmov?

4) Dokument tvrdí, že nevychádzajú diela staršej historiografie – medzi nimi aj Palackého. Autori polemiky uvádzajú, čo všetko z Palackého od roku 1975 do 1983 vyšlo. V tom majú pravdu – čosi sa z Palackého vydalo. Ale to predsa nemóže vyvrátit základní tézu dokumentu, že okrem torza Palackého se nič nevydává! Kde sú diela Golla, Šustu, Kroftu, Novotného, Urbánka, Pekaře, Chaloupeckého? Bol by som rád, keby autori polemiky mali proti dokumentu Charty 77 v tomto pravdu, jako ju čistečně majů při Palackom. Avšak opak je pravda!

5) Vraj situácia v edíciach nie taká zúfalá, jako se líčí v dokumente. Vyšli protokoly čtyroch zjazdov KSČ! To už nevedno, či mám plakať alebo sa řehotat! Protokoly zjazdov KSČ, ktoré si každý náde v knižnici partajného ústavu, se považujú za edici! Strana to vydala k svojej sláve! Vyšli Edície z nových dejin, ktoré by se opierali o výzkum archívnych prameňov? Pokračovalo se v edíciách z nových dejín, ktoré boli prerušené 1968? Nie! Regesta, ktoré vychádzejú slimáčím tempom skór tu trvajú zo setrvačnosti. Niť Edíci, historici nesmú do zakázaných fondov, jako je napr. Masarykov, v Moskve je zabavený archív londýnskéj exilovéj vlády. Tak aké edície?

6) Historický proces, jeho výklad, jeho pravdivé zhodnotenie nie je burza pluralitného politického systému, aký požadujú autori polemiky, vraj inak se narušuje princip Charty 77, založený na vzájomnom rešpekte medzi ľudmi rózných filozofických a světonázorových postojov. Tu se zamieňajú rózné věci. Marxisti už svoje o historickom procese povedali. Ak teraz dokument Charty vyzdvihuje úlohu kresťanskej kultury, prečo sa eurokomunisti hnevajú a cítia sa dotknutí? Má charta 77 opakovať marxistické nezmysly, má slúžiť marxistické interpretácii dejín? Ak by sa tak stalo, v situaci okupácie a potupenia národa, založenom na marxistickéj frazeologii, bolo by skoro po Charte 77.

7) Dokument hovorí o přerušených kontaktoch vedeckých pracovníkov so zahraničím. Myslí sa tým tvorivá výmena vedeckých pracovníkov, účast na sympóziách atd. Autori polemiky namietajů, že oficiální historici na medzinárodné sympózia chodia. Čo tým chcú povedať? Že tých pár papalášov vo vedení historických pracovísk reprezentuje celú čsl. historiografiu? Skutoční tvorci boli z historiografie vylúčení a práve tí nesmú do zahraničia, ani doma do archívov – pre tých je každá cesta zavretá!

8) Bibliografická príručka neprestala vychádzať, v tom majú autori polemiky pravdu. Ale že z nejplodnějších rokóv před rokmi 1968 -1969 žiadne bibliografie niet, a nebude, kde sú aj ich vlastné práce a práce vrtkých plodných historikov, že tu je zdevalvovaná ohromná práca, to nemá vadiť?

Kolaboranti zmenili meno Historického ústavu podľa svojho, co je to taká skutočne „nepríjemná“ chyba? V tomto punkte majú autori polemiky plne pravdu!

K polemike sa pripojil aj Milan Hübl. V júlovom – augustovom čísle „Informace o Charte 77“ z roku 1984 napísal, že dokument má „mnoho skreslení, zjednodušení a priam školských chyb. Je to text, s ktorým by ťažko obstál v skoršom čase na seminári aj posluchač prvého ročníka filozofickel fakulty“ a dochádza k záveru, že dokument „žial pre nízkú úroveň a slabú argumentáciu nepodněcuje ani k ďalšej vecnej diskusi“.

Milan Hübl se v diskusiach hrá na veľkého metodika a rozdáva rady kdekomu. Žial, nevytvořil za svoj život dielo, kde by potvrdil výšku svojích vedeckých ambícií, a tak už nejde o kritiku, ale o pokračovanie v denunciačních výletech, ktoré prejavil aj v príprave nášho procesu roku 1982 (případ franc. karavana – pežota) v policejných protokolech, kde se stal jazykovým expertem na identifikovanie Danubia (pozri Národní politika, 1983, číslo 3). Teraz bez akejkoľvek svislosti s dokumentom Charty 77 o historiografii napísal: „Aj medzi historikmi z povolania boli známi simplifikátori, ktorí kedysi videli len „triedre a štrajkové boje na Horehroní“ a „strielajúcu Masarykovu demokraciu“, aby v neskorších rokoch iba zmenili znamienka plus minus a primitiívna metodologie démonizace dejín im s pozmenenými znamienkami zostala (prototypom tohoto postupu sú ako Karel Kaplan, tak Ján Mlynárik“ strana 26 Infochu) Na historikov v exile útočí iba Tribuna – a Milan Hübl. Bílakov aparát to isto Hüblovi pripíše k dobru na jeho ceste k obnoveniu stranickéj kariery. Hübl by si však mal vyberať iné prostriedky, než nás.

Mal som společný osud, a neradostný, s autormi polemiky proti dokumentu Charty 77. Som přesvědčený o ich vernosti ideálom demokracie. Sú to vynimoční ľudia, ktori sa nenechali zlomiť. Mrzí ma, že dali – najmä Miloš Hájek a Milan Otáhal – přednost urázenej hrdosti před vecnou argumentáciou. V niektorých detailóch polemiky majú pravdu. Vcelku však nie. Som přesvědčený, že najdú pozitívnu cestu k Charte 77 při posuzovaní historiografie. Bol by som rád, keby vypracovali úhrnný dokument o stavu historiografie 1969 – 1984: všetky polemiky vždy pretromfne skutočný čin. Verím, že títo tvoriví a premýšľajúci ľudia to dokážu. V tom je ich, ale aj naš program proti lži.

Národní politika č. 2, r. XVII, únor 1985

Střední Evropa č. 2., 1985

Milan Hübl:

Styl je člověk – byl by asi nekratší a nejvýstižnější komentář k předchozímu textu. Aby se nemohlo říci, že kdo mlčí, souhlasí, stručně k několika Mlynáríkovým „tvrzením“. Záhada hlavolamu je jednoduchá: napíše-li někdo slovenský text o odsunu Němců, prezentovaný jako práce slovenského historika – signatáře Charty 77, když v té době byli tři Slováci – spisovatel Dominik Tatarka, filosof Miroslav Kusý a historik Ján Mlynárik, byla to pro vyhledatele a vyšetřovatele StB tajenka bez jediné neznámé. Kdyby byl napsal v podobném tónu Tézy o postavení slovenských Maďarů po válce, tak nyní potřebné, měly by vyšetřovací orgány těžší práci. V mém protokolu není žádná „expertíza“ Danubiova textu, potvrzuji, že jsem k Danubiovi napsal Glosy, které vyšly i ve Svědectví, ale kritika tam vyslovená, je věcí vědecké diskuse, proto ji odmítám dát do protokolu a k tvrzení vyšetřovatele, že se Mlynárik k autorství přiznal, suše konstatuji, že mně se s autorstvím nesvěřil a odmítám se k tomu do protokolu vyjádřit. Ostatně když se Mlynárik vrátil z vazby, neomlouval jsem se já jemu, ale on mně za obtíže, které způsobil svou neopatrností mé dceři Magdě. Pro jeho užvaněnost byla poprvé předvolána k výslechu, avšak 20 letá dívka obstála u výslechu lépe, než 55 letý muž. Více snad netřeba říkat.

Pokud jde o dílo, ne každý byl ochoten vydat, co napsal, za každou cenu i různých úprav, které pak při věnování musel trpně dávat „s velkou omluvou za ´kasa podnik´ - ale sľubujem, že ďalšia robota bude lepšia“, což u práce vydané roku 1968 je bez komentáře. Styděl bych se vydat k 50. výročí republiky takovou práci a po pár letech psát opak. Stejně jako jiný historik, když nejdříve v 50. letech píše o poválečném Bohumilu Laušmanovi jako agentovi CIA a později zase o Jiřím Hájkovi jako o agentu Moskvy, ale vždy ve stylu „velkého spiknutí“. Diskuse předních českých historiků z roku 1980 o historii českoněmeckých vztahů se o Danubiových tezích vyjádřila ústy Jana Křena, Václava Kurala, Václava Vrabce a asi 6 dalších neméně zamítavě než já, naopak kritiku ještě rozšířila a prohloubila (viz sborník).

Křen oprávněně poukázal na nešvar, že autor, když napsal text pod jedním pseudonymem, ke stejnému tématu vystupuje pod dalšími pseudonymy a budí tak dojem, kdovíkolik dalších lidí vystoupilo na jeho podporu. Křen tuto unfair metodu označil za porušení etiky vědce, což je evidentní.

Byl jsem kritický k Mlynárikovým pracem, i když je Vasil Biľak chválil , nevím proč bych k stejně primitivní metodologii měl být nekritický nyní, zvláště když si o to Mlynárik sám řekl textem, na který se odvolává (Národní politika č 3., 1983). Je to ubohost takto umlčovat demagogií kritiku své chybné metodologie.

Duben 1985

Jan Tesař

Problém politický(komentář k dopisu čtyř kolegů historiků mluvčím Charty 77)

Nejprve též já poznamenávám, že toto moje stanovisko není meritorním vyjádřením k situaci v československé historiografii (toto je politický časopis), ba ani ne k dokumentu Charty 77 číslo 11/84 vcelku, nýbrž jen ke zveřejněnému dopisu čtyř historiků, a ten je pro mne jen dalším argumentem a východiskem k pokračování v meritorní kritice československé takzvaně opoziční takzvané POLITIKY.

Dále chci vyjádřit čtyřem signatářům dopisu poklonu za jejich noblesu, s níž odmítají extrémní odsudky tzv. oficiálních historiků obsažené v napadeném dokumentu mluvčích Charty. Ač sami byli zbaveni možnosti pokračovat ve své práci, zčásti i ze součinnosti svých bývalých kolegů, přece jen po pravdě oceňují výsledky jak institucí, z nichž byli vyhnáni, tak kolegů, kteří v nich směli zůstat. Takový postoj je ovšem pro historika vlastně samozřejmostí (a měl by být i samozřejmostí i pro kultivovaného politika (vždyť je to v podstatě jenom konstatování objektivní pravdy! x/

1. Zde jsem uprostřed věci: Oficiální historiografii se vytýká, že překrucuje skutečnosti, falšuje atd. A s absolutním nedostatkem zábran se dělá totéž při konstatování daného stavu určité oblasti společenského života a úsilí v něm patrných. Jaká je morální hodnota takovéto kritiky?

2. Jaká je politická hodnota, jaké jsou politické perspektivy založené na nalhávání do vlastní kapsy?

3. V napadeném dokumentu Charty 77 č. 11/84 je obsažena nejen urážka o „několika poctivých“, kterou autoři dopisu právem kritizují, nýbrž je k ní v závorce připojeno, že těchto poctivců „ubývá den ze dne“. Tedy implicite urážka celé nastupující generace. Jaké má politické perspektivy takovýto přístup ke generaci, která má všechny důvody k pohrdání generací 1948, 1968, 1977 … Jaké politické výsledky může mít takovýto přístup?

4. Fanatikům statistiky přenechávám, aby spočítali, kolikrát se v textu napadeného dokumentu Charty 77 č. 11/84 používá výrazů jako „katastrofa“, „zánik“, „tragédie“ a tak podobně v různých podobách. Nejde jen o výrazy, ale o celkový tón lamentace spojené s věštěním ještě horšího stavu v budoucnu („den ze dne ubývá poctivých“) tedy od středověku typický sociálně psychologický rys vyznačující SEKTU a GHETO, ani po takovémto přece úplně zřetelném projevu není jasné, o co jde, a to již nejméně od roku 1978?

5. Apokalyptické myšlení, alespoň v novověku, samo předem jakoukoli možnost politického úspěchu vylučuje. Předpokladem k politickému úspěchu je realistické vidění světa, jaký je a důležitým faktorem (novým faktorem) situace bylo by právě konstatování n o v ý c h rysů ve společnosti. Myslí si mluvčí, zcela už v duchu režimu, jejž kritizují, že celá společnost beze zbytku rovná se režimu, a že tedy nejlepší negací režimu je „zásadní“ negace celé společnosti a každého kladného úsilí v ní?

6. Kdybych ještě bydlel v Československu, cítil bych se před svými bývalými kolegy z Historického ústavu natolik politicky kompromitován a nadto se tolik lidsky styděl, že bych jim i „mluvčím“ asi poslal sdělení, že jako původní signatář Charty nechci s ní mít nic společného. Nevím ovšem, zda nějaký podobný důvod mají či nemají jiní, kteří to vskutku činí a jimž pak mluvčí odpovídají s pocitem vznešené mravní převahy. Zato vím, že desítky konkrétních lidí, které jsem znal, měli podobné důvody aby n e p ř i s t o u p i l i k Chartě. Politický debakl Charty se vysvětluje jejím ghetovním prostředím s ustavičným náznakem mravní nadřazeností nad inferiorní masou národa. Dokument 11/84 je novým důkazem nejen odborné nekompetentnosti, ale zejména takovéhoto přístupu. Je ještě i po něm nevidět, jak pochybný je to přístup?

7. Jen v jednom se distancuji od čtyř kolegů historiků, totiž v v jejich bodě 6. Není pravda, že toto je porušení dosavadní praxe při formulování dokumentů. Příkladem téže praxe, kde konkrétně vím o odborné nekompetentnosti, nedemokratické manipulaci a politicky velmi negativních důsledcích zároveň, je výtvor zvaný Dokument o atomových elektrárnách z roku 1978, jenž záměrně opomenul podklady, s nimiž se na Chartu obrátili odborníci, přičemž bylo policejních zásahů využito k nedemokratické manipulaci za zády signatářů. (Z tohoto obvinění vyjímám Jaroslava Šabatu, jenž byl sám zatčen, a rád konstatuji, že v jeho politické praxi byly naopak demokratické rysy a také politicky moudrý přístup důsledně uplatňovány.) Politicky negativní důsledky znamená zcela konkrétně, a to nejen v tomto případě: odvrat specialistů příslušného oboru os sympatií s Chartou. Podtrhuji však nikoli nekompetentnost, nýbrž nedemokratickou manipulaci, o níž je protest čtyř zcela jasným (pro mne jen dalším) dokladem.

8. Mluvčí neposlali svůj dokument žádnému historickému ústavu, žádnému z existujících historických klubů nebo kroužků. (Proč také? Vždyť ho nediskutovali ani s historiky, kteří jsou signatáři Charty!) Poslali ho rovnou presidiu ČSAV – tedy lidem, kteří jsou kompetentní asi tak jako autoři dokumentu sami, a kteří jsou navíc sociálně zainteresováni právě na těch zločinech, které páchá režim, mimo jiné i v ohledu na dějinné vědomí československé společnosti. Je to pokračování vžité praxe, že se výtvory hrdě zvané dokumenty posílají (jako mukl se vyslovím výstižným jazykem muklovským) Placatýmu Kamenovi na Hradě, naprosto však nejsou chápány jako podklad a nástroj ke společenské diskusi, která by měla být cílem). Nevyhnutelně logicky, za předpokladu ovšem, že se nějaký společenský cíl sleduje.

9. V jednom ohledu je Dokument Charty 11/84 vskutku dokumentem, ba i historickým: totiž v úplné absenci jakýchkoliv pozitivních projektů a přesto použitém výroku, jakoby byly „navrhovány (nějaké) cesty k nápravě“. Což dohromady zcela logicky, znamená absenci představy, co je logický projekt, respektive absenci vědomí o jejích základní politické potřebnosti pro jakoukoli iniciativu a za každých podmínek. Toto je historický dokument o příčinách debaklu české opoziční politiky po roce 1977.

10. Zde je již celá odpověď na otázku po příčinách politického debaklu Charty. Já však toto vše píšu a tolik místa celé věci věnuji z tohoto důvodů následujícího: Proč a jak je toto všechno možné? Odpověď zní, že to umožňuje nedostatečnost demokracie v nezávislých strukturách. Jakákoliv nezávislá struktura vznikající v totalitarismu, musí pamatovat, že žije nejen v režimu, ale i ve společnosti totalitarismem hluboce poznačené: nedostatečná vyvinutost občanské společnosti je ostatně jednou z příčin samotné existence totalitního zřízení a režim, který je na nevyvinutosti demokratických struktur založen, samozřejmě ze své podstaty jejich vznikání v jakékoli podobě zdržuje. To poznačuje i celé společenské myšlení a to dokonce i oponentů režimu! Ohromným politickým problémem při odstraňování totalitního zřízení jsou vždy totalitní pokušení jeho oponentů! Jsou to však vždy instituce (v jakékoli podobě), které k prosazování demokracie (alespoň uvnitř nezávislých struktur) vedou: lidé nejsou ani andělé ani ďábli, a demokratické vztahy a instituce jsou ten jediný nástroj schopný totalitním pokušením čelit.

Charta 77 své demokratické struktury nepěstovala a nekultivovala. Původně tomu bylo tak proto, že reformní komunisté, kteří tehdy měli moc s ní manipulovat, si to ze svých stranicky zištných zájmů nepřáli. Občanské struktury tudíž nevznikly ani uvnitř tohoto ghetta, o společnosti ani nemluvě. S dobou a vývojem došlo k čemu dojít muselo.

Měli jste se kolegové historici probudit z politické letargie před nějakými třemi pěti léty. Jelikož jste to neučinili, už zase někdo brnká na piano, aby ukázal skladatelům, jak má znít správná hudba. Jestli je to brnkání komunistické či katolické, je zcela podružné. Ideologie (konkrétní podoba ideologie) je podružná věc v totalitním myšlení. Ideologie je funkcí. Je zřejmě dobře, že Charta utrpěla debakl, když se nedokázala vyhnout totalitnímu pokušení. Nové hnutí, které časem nevyhnutelně vznikne, by si z této historické zkušenosti mělo vzít to poučení, že obcházet nebo rovnou potlačovat demokratické principy v protitotalitním hnutí z úzce stranických zájmů je krátkozraké.

x/ Chtěl bych své kolegy ubezpečit, že kdykoliv se mi v zahraničí dostane příležitost hovořit o nynějším stavu československé historiografie, vždy velice zdůrazňuji zasloužilou práci, kterou vykonali naši kolegové, jejichž charakter byl v určité době slabší, než tlak moci na ně. Zdůrazňuji velkou kulturní práci, kterou vykonali navzdory režimu, ale také jejich nepochybný zápas o znovunalezení vlastní lidské integrity narušené tlakem moci: vždyť jejich pracovní výsledky nepochybně dokazují, že jejich dilema z let 1969 -1970, „pokračovat v práci nebo se zachovat čestně“ nebylo, v jejich subjektivním světě, jenom vykonstruovanou výmluvou pro špatnost a nečinnost zároveň. Vždycky upozorňuji na pozoruhodná díla týkající se nejen obecně českých a slovenských dějin, ale též například dějin české literatury, dějin české filosofie atd. Prokázal bych autorům pochybnou službu, kdybych je jmenoval zde, avšak vždycky je zdůrazňuji v příslušné situaci. Také představitele české kultury v zahraničí, pokud to jsou schopni chápat, upozorňuji, že pod skromnými názvy dílčích prací o našich dějinách se nejednou skrývají zcela nové pohledy, překonávající tradiční stereotypy jednotlivých filosofických přístupů k českým dějinám, a nové, jasné syntézy – které je ovšem nutno umět vyčíst. Nemyslím, že by nás bylo mnoho v emigraci, kteří tak smýšlejí.

Ale pravda se vyplácí. Nespravedlivá kritika „oficiální“ kultury je totiž cizím posuzovatelem chápána (a právem) jako typický projev emigrantské mentality (se mnou vše odešlo) a je pak argumentem proto kritikovi. Z této emigrační zkušenosti by si mohli vzít poučení i činitelé domácí (J.T.)

Dialogy, 6/84, Paříž, str. 89-91

***

Kde nechal Tesař díru v textu, zjistí čtenář snadno, sečte-li podle jeho rady jak často je ve vlastním Tesařově textu slovo „debakl“. Ale žerty stranou, pokud Tesař posuzuje současnou historiografii, přistupuje k ní jako historik a v mnohém s ním mohu souhlasit. Zato, když soudí současnou českou historii, posuzuje ji jako hysterik.

Milan Hübl

Redakce: Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc. Připravil: JUDr. Ogňan Tuleškov

…………………………………………………………………………………………………

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 203. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, březen 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz