H l a s y k  č e s k ý m

d ě j i n á m

(Sborník diskuse)

6

Uspořádal doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

P r a h a 1 9 8 4 – 1 9 8 5

Vydání první

5) Dospěl jsem k názoru, že hlavním autorem Práva na dějiny i Dějin a dějepisectví je jeden člověk, který není ani historik, ani nepatří k mladší generaci. Oba texty ovšem po věcné stránce konzultoval s dalšími lidmi, jistě také historiky. Zvláště v Dějinách a dějepisectví si dal záležet, aby uvedl řadu odborných fakt. Při úpravách Práva na dějiny na dokument Charty došlo k narušení stylu. A možná i k lapsu s Pekařem a Masarykem (Dějiny a dějepisectví se mu moudře vyhýbají); minimálně toto tvrzení Práva na dějiny je důkazem, že konečný text neviděl žádný historik.

6) Autor těchto řádků je narozen v roce 1941 a stal se marxistou v polovině let šedesátých rozvíjením svých kritických postojů vůči poměrům a režimu. Nikdy nebyl členem KSČ. V atmosféře výčitek svědomí bývalých členů KSČ, bujení buržoazních a jiných mýtů a reakčních útoků a la Dějiny a dějepisectví, považuje za svou povinnost poukázat na pozitivní rysy poválečného antikapitalistického vývoje v této zemi a revolučního vývoje v Rusku od r. 1917. Pokud jde o Únor 1948, činí tak v diskusích s včerejšími stalinisty mírně pobaveně.

Březen 1985

Jan Křen:

O dosud nevyléčené nemoci diletantismu v české historiografii

Znovu opakuji, že autoři „Práva na dějiny“ měli a mají pravdu, zejména pokud jde o kritiku současného pokleslého historického povědomí a požadavek, aby historie byla „školou občanství“, třebaže jedna z největších ctností demokratického občanství, kultura diskuse, se u nich samých vyznačuje značným deficitem. Dnešní poměry jsou ovšem tak očividně smutné, že není příliš těžké mít pravdu – těžké je mít pravdu vskutku kvalifikovanou. V tomto ohledu, trvám, nepodařilo se v diskusi vážné nedostatky dokumentu obhájit. Ostatně již sama skutečnost, že na straně kritiků stáli takřka do jednoho právě odborní historici, je dostatek výmluvná; při tom i při vší pedantérii, pokud jde o fakta, nelze jejich výtky odbýt jako cechovní omezenost. Vady, jež se v dokumentu objevily, nejsou ostatně nové. Ocitoval bych v této souvislosti autoritu, která bude snad i pro autory dokumentu dost nesporná – Zd. Kalistu. V jedné ze svých recenzí katolických publikací o baroku napsal v roce 1935: „Málokde se po pravdě publikovalo tolik listin a tolik listinného materiálu po jednotlivých úsecích české minulosti jako z našich časů pobělohorských. A přece veškerá ta práce – nehledíme-li k vědeckým dílům, jako jsou práce Pekařovy, Vašicovy a několika snad jiných ještě pracovníků, jež otevírají skutečně hlubší průhledy do epochy „Temna“ – nebyla s to, aby nějak podstatně podepřela vědecké poznání tohoto období naší historie. Příčinou toho je diletantství, které valnou většinou tuto práci ovládalo a které nedovolilo, aby výsledky její bylo možno přejmout mezi skutečné výsledky vědecké. Má-li se tato situace změnit … je zřejmě třeba, aby i poslední stíny této nemoci … byly odstraněny“. I když samo bádání o baroku od té doby značně pokročilo, dokument ukazuje, že zmíněná nemoc ještě vyléčená nebyla.

Také k druhému textu autorů „Práva“ by se daly vznést podstatné námitky a autoři si i zde dali ne malou námahu, aby druhé od svých názorů odradili.Až na dost unfair polemiku s dr. Mezníkem má však tento text vyšší úroveň, což je dokladem, že diskuse zcela bez užitku nebyla. Její pokračování je však problematické. Nechci reservovat právo vyslovit se k těmto otázkám jen odborným historikům, ale Charta 77 se mi zdá sotva vhodným fórem k diskusi o pozitivním pojetí našich dějin a historiografie vůbec. Diskuse mne jen utvrdila v názoru, že dokument „Právo na dějiny“ v tomto ohledu kompetenci Charty 77 povážlivě překročil. Kritika – ano, ale pokud jde o pojetí dějin měla se Charta 77 omezit nanejvýš na to, aby reklamovala právo myšlenkové soutěže a kritického měření různých konceptů, pokud – mají vědeckou úroveň; právě vady v úrovni původního dokumentu odborníky tolik revoltovaly.

K potřebné a produktivní diskusi na toto téma je třeba jiného fóra a také jiné metody: nikoliv konfrontace pouhých deklarací, nýbrž skutečně tvůrčích činů, historických děl. Ani odborní kritici dokumentu, ani jeho autoři či jejich zastánci nemusí přece čekat, až jim nějaký liberální komunista milostivě povolí – aspoň v omezeném rozsahu ruko-či strojopisů je cesta otevřena …

24.3.1985

Vyjádření k textu Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomény

Po přečtení textu Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomény se domníváme, že diskuse už vyčerpala všechny pozitivní možnosti a pokračování v ní by neprospělo potřebám české historiografie především proto, že text Právo na dějiny nebyl lépe promyšlen a všestranněji připraven. Nemůžeme a nechceme nikomu bránit, aby v této diskusi pokračoval. Následující věty jsou však naším posledním příspěvkem. Mnohé z našich názorů vyjádřil Jaroslav Mezník. Proto se omezujeme na tyto poznámky:

Ponecháváme na čtenáři, aby posoudil, zda v dopisu mluvčím Charty 77 (na který souhlasně navázali další kritici Práva na dějiny), jsme vyjádřili spokojenost se současným stavem české historiografie a zda jsme odmítli dokument vůbec nebo jen jeho chyby a jednotlivé (byť podstatné) teze.

Cítíme se osloveni větou: „Jsou-li naši socialisté spokojeni s tím, jak se dnes líčí historie socialistického hnutí a socialistických idejí u nás, pak nechť prominou“. Připomínáme proto tuto větu z našeho dopisu: „Mnohem větší škody než v medievistice byly způsobeny v oblasti nejnovějších dějin, zejména dějin dělnického hnutí.“

Plně souhlasíme s větou: „Historiografie by měla být – podle našeho soudu – školou občanství, měla by vyvazovat a osvobozovat dnešní lidi z pout ideologií.“ Zdůraznili bychom jen: všech ideologií. Je to úkol nesnadný, protože každý historik nám stojí na půdě nějaké ideologie, ať si to uvědomuje, či ne.

Ve svém dopise jsme označili stav současné české historiografie za neutěšený. Pokud to někomu nestačí, dodáváme: jsme přesvědčeni, že při jiných společenských poměrech by při stejných výdajích musely být výsledky naší historiografie kvalitativně i kvantitativně podstatně vyšší. Myslíme, že k obnově historické paměti můžeme nejlépe přispět nikoliv obecnými diskusemi a proklamacemi, nýbrž pozitivní prací. Sami se v podmínkách ještě o něco horších, než jsou popsány v Právu na dějiny, snažíme podle svých skrovných sil pomoci k vyplnění té mezery, kterou způsobují a prohlubují ti, kteří dnes rozhodují o osudech české historiografie. Domníváme se, že přes dvacet samizdatových publikací bylo tou nejprospěšnější reakcí vyřazených historiků na současné poměry.

Přejeme autorům Práva na dějiny, aby důstojně přispěli k rozvoji české historiografie.

Praha 27.3.1985

Miloš Hájek Hana Mejdrová

Jaroslav Opat Milan Otáhal

AB (Praha)

Tak trochu v obavách

V úvaze „promarněná příležitost“ (Svědectví 70/71,1983) upozorňuje Vojtěch Kořán mimo jiné i na trampoty, které jsme měli my, čeští katolíci, v posledních sto, stopadesáti letech. Jak jsme se uprostřed obrozujícího se a pak již obrozeného národa stávali minoritou nepříliš váženou, o to víc přehlíženou, někdy snad i pohrdanou či nenáviděnou; jak jsme se tomu snažili čelit i jak jsme často sami přilévali oleje do ohně.

Připomínám to proto, že stejné bolesti se zdají ožívat i dnes a že nám možná hrozí – kdoví – pokušení opakovat stejná pochybení. Napadá mě to zejména nyní, kdy si čítám v ohlasech na dokument Charty 77 č. 11/84 „Právo na dějiny“.

Ten hlavní hřích, jehož se jako národ dopouštíme ve vlastních dějinách, je v citovaném textu pojmenován dostatečně srozumitelně. Místy dokonce natolik pregnantně, že tím byli i mnozí lidé dobré vůle zaskočeni. Konstatování, že bez člověka a zejména bez Boha nemají dějiny smysl, pokládám za gruntovní pravdu. Prý to tam nemělo být řečeno. Inu, zrovna tam možná ne, někde jinde však rozhodně ano; a nejen jako krédo nějaké malé skupiny.

Každá otázka po smyslu něčeho je otázkou po čemsi jiném, než je to, smysl čehož tušíme. Kdyby to něco mělo smysl v sobě samém, kdyby bylo jeho propůjčovatelem a věřitelem, neptali bychom se po něm a spíše bychom se podívali, jak je to možné. Nepleťte si, lidé dobré vůle, „smysl“ a „příčinou“, „účelem“, „významem“ atd. „Smysl“, o němž se tu v Dokumentu mluví je záležitostí ontologickou. Podobně se ptáme na smysl svého života a nemyslíme tím jeho původ, účel, své vlastní či jiné uspokojení z našeho života plynoucí, ani účinnost, jíž jsme jej vyplnili, ani to, co z ní zůstane, nýbrž právě – smysl toho všeho.. Psal o tom pěkně Radim Palouš (Smysl a dějiny, Studie 85/86,1983) . Je-li někdo s tímto přístupem Dokumentu a s onou formulací nespokojen, měl by – než ohlásí svůj nesouhlas – uvážit, jak sám „smyslu“ rozumí. Pokud v sobě onu „ontologickou potřebu“, onu tázavost po smyslu nemá (o čem ale pochybuji), pak je to malér. – Pak by totiž nemělo „smysl“ pozastavovat se nad ztrátou dějinné paměti národa. Pak by měl tento kritik přenechat volání po právu na dějiny nanejvýš staromilcům: ať si stýskají, podobni truchlícím milovníkům zanikajícího folkloru.

Pokud spočívala intence Dokumentu v pojmenování hříchu, v připomenutí jeho následků a v podnětu ke zpytování svědomí, nelze v nejmenším namítat. Pokud se v něm uplatnila snaha o analýzu společenských, event. psychologických předpokladů takového vztahu k dějinám, jaký dnes u nás převládá (a bez takového zřetele k empirickému poznání se ani povolaný mravokárce neobejde), pak autoři (autor) Dokumentu neměli (neměl) právě nejšťastnější ruku; a nejen ji.

Pozornost, věnovaná odbornému dějepisnému řemeslu a jeho současnému provozu, nebyla zamířením do černého. Vztah k dějinám se utváří jinde. Začíná vzpomínáním otců a dědů, sousedskými přetřesy, dětskými knížkami, vede pak skrze dojmy ze školy toulkami krajinou, odposlechem tu i onde, vlastní četbou – a u nás i bohužel působením vykonavatelů ideologické moci, demoralizovanou učitelkou počínaje a sdělovacími prostředky konče. Místo, které v tomto formujícím prostředí zaujímá odborný dějepisný cech, je pohříchu příliš málo významné, nechť si v něm panují švary i nešvary jakékoli; pochopte to, prosím, autoři i bezvýhradní stoupenci Dokumentu, snad máte více životních zkušeností než naivní návštěvník ze Západu. Kéž bude prominuto to nehorázné zpotvoření kontroverze Masaryk versus Pekař (ani mně se nedostaly do rukou texty, které bych měl znát), ale když už jste se chtěli pustit do kauzální, sociologické, motivační či jiné analýzy, měli jste se napřed pozorněji dívat kolem sebe.

Jinou otázkou, neméně důležitou, je to, že Dokument, vydávaný za stanovisko jistého společenství, je stanoviskem jeho části. Nebylo by mi proti mysli, kdyby k němu (bez oněch nedopatření) dospěla Charta jako celek, třebas nejsem jejím signatářem. Takto se však nemohu ubránit dojmu, že byla porušena zásada politické etiky, a nedokáži čelit podezření jiných, že se „katolíci v Chartě pokusili o coup dˇ état“. Pokud mohu soudit, bývali prvokřesťanové chytří jako hadové, ale nebyli podrazníky. Právě respekt k českým dějinám, k dějinám církve i k onomu svědomitému přehodnocování tradice, jak je zahájilo „agiornamento“, by měl zapůsobit jako varování, kdykoli staneme před pokušením i „dobře míněné“ kabinetní machy.

Pravda výroku je dána jeho shodou s věcí. Pravdivost vypovídajícího je však dána nejen jeho výroky, ale i tím, v jaké souvislosti, jak a komu jsou řečeny a co se přitom děje nebo neděje „vedle“. Poznáváme ji tedy i – po ovoci. Nám, katolíkům, se může znova stát, že hlásajíce pravdivé věty, učiníme ze svých slov nástroj snahy, která se v nich neobráží, zato trčí z našeho počínání jako šídlo z pytle.

Mnohý z nás zakoušel a zakouší pronásledování, ponižování, ústrky. Ti, kdo promlouvají proti nám, bývají mělcí a někdy se neštítí zneužívat toho, že musíme mlčet. Bylo to sice předpovězeno (např. Jan 15, 20), ale nebereme to vždy na vědomí. Může se v nás proto hromadit hořkost a zášť. Z nejednoho domácího i exilového textu, jehož původcem je katolík, stoupají výpary uražené ješitnosti. Nejeden útočný polemik z našich řad dává znát, že jeho bohem v oné chvíli je sice nikoli břicho, ale dotčené vlastní já. Rozumějte mi, nechci soudit. Skoro dennodenně bývám vystaven pokušení toho, co dle L. Jehličky vyjádřil v rozhořčení Jan Čep: „Co mám s tímto ksindlem společného?!“ Bylo však také řečeno: „Pane, odpusť jim …!“ Naše pole se prostírá mezi obojím. A naše skutky prokazují, zda to druhé bereme vážně nebo jen jako báchorku ad usum delphini.

Malé zastavení na tomto místě, neboť je možno opáčit L Jehličkovi a snad i jiným: ukázal-li později Jan Čep, že s tím „ksindlem“ něco společného jen přeci měl, je opravdu vyloučeno, že i český katolík se svou tzv. ideologií má něco společného s tím, co se žvaní po hospodách? Že s tím má co dělat?

Mají-li naši katoličtí mládenci chuť duchovně mobilizovat, je dobře. Je dokonce nejvyšší čas. Bylo by však nezměrně smutné, kdyby jím byl při tom pohnutkou vzpomenutý „katolický mindrák“ a kdyby nám chtěli předvést nástup tvrdé a nesmlouvavé minority, podobné bojůvkám ctižádostivých politických stran. Nevím, stojí-li za to strojit experimenty, v nichž by se mělo pouze ověřovat, nakolik jsou „protikatolické“ repliky našich nekatolíků projevem zatvrzelosti srdce a uzavřenosti mysli a nakolik jsou pochopitelnou odezvou na samolibost toho, kdo se z vlastního úradku rozhodl stát světlonošem zbloudilému národu.

Inklinace určitého typu katolíků k autoritářské intoleranci by měla být zájemcům o historii známa. „Katolický“ znamená obecný, nikoli partikulární. Přeji našim mládencům, aby se nestali ztělesněním jistého kulturně patologického typu, ale aby svolili stát se nám tím, čím jsou kvasnice těstu.

Březen 1985

Luboš Kohout:

Poznámky k druhému textu autorů „Právo na dějiny“

Autoři, žel, v celém druhém, dlouhém textu nevyslovili ani jedinou větu sebekritiky za fakt, že svým světonázorově a politicky jednostranným textem, plným věcných chyb, nepřesností, nedoložených tvrzení a generalizací poškodili dosud dobré jméno a prestiž Charty 77 u angažované veřejnosti. Za nejzávažnější považuji to, že obvinili většinu čs. historické obce z „nepoctivosti“,tím pak ji popudili proti Chartě. V tomhle dlouhém textu staví navíc, oproti textu prvnímu, ostré hranice a prohlubují vzájemné averze i mezi historiky, používajícími v té či oné míře marxistické metodologie zkoumání a těmi, kdož se opírají o metodologie jiné.

Kupř. chartisté – ekonomové píší texty, které je přibližují úsilí nejpoctivějších a nejerudovanějších ekonomů „ze struktur“ o progresivní změny. Dle mého názoru – obdoba s „jednotnou frontou“ ekonomů – měla by Charta usilovat i o stmelení celé historické obce – převážné většiny poctivých historiků ve strukturách, historiků vyloučených ze struktur, ať již dlících v emigraci, či doma, k vybojování prostoru pro svobodnější historickou tvorbu, za vybojování lepších učebních osnov a napsání (či znovupožehnání) lepších učebnic, než jsou dosavadní, za zkvalitnění dosavadních a formování nových časopisů (typu „Dějiny a současnost“), za pořádání svobodných tvůrčích diskusí o jednotlivých dílech a metodologických postupech, za přístup všech vědeckých pracovníků na domácí i zahraniční badatelská pracoviště, za právo publikovat neideologizující historické texty i v denících a periodikách, a jiné. – A které metodologie jsou lepší a které horší, to mohou prověřit jen napsaná díla.

Autoři „Práva…“ v druhém textu vyzývají různé proudy v Chartě, aby se vyslovily, zda jsou či nejsou spokojeny se stavem čs. historiografie. To je zbytečné! V diskusi k textu prvnímu nezazněl jediný hlas, kdy by někdo nad stavem čs. historiografie vyslovil uspokojení. Avšak hlavní kritika textu „Právo na dějiny“ se týkala té skutečnosti, že text spatřuje hlavního, ba téměř výlučného viníka za neblahý stav „historického vědomí“ drtivé národní většiny v historicích samotných, nikoli pak v politice současného stranicko – státního vedení v oblasti vědy a kultury, společenských věd zejména, ve výuce dějepisu na školách všech stupňů a nejvíce v „historizující“ režimní propagandě a agitaci.

Pokud pak jde o kritiku historiografie, soustředili autoři „Práva …“ neprávem hlavní pozornost na kritiku stavu historiografie středověkých a raně novověkých dějin, zatímco nejhorší stav je v historiografii dějin nových a nejnovějších.

Pokud jde o druhý text autorů „Práva …“, chtěl jsem původně dát těžiště tohoto mého příspěvku do kritiky jejich nekvalifikovaného útoku proti marxistické historiografii. Díky vynikajícímu textu P. Uhla, s nímž vyslovuji ve všech meritorních otázkách plný souhlas, mohu se soustředit jen na několik poznámek k této problematice. – Zajisté, že vítězný stalinismus zasadil u nás, jako i jinde v „lidových demokraciích“ i v SSSR samotném strašné, a v mnohém nezahladitelné, nebo těžko a dlouhodobě zahojitelné rány nejen společenským, ale i přírodním vědám (viz kupř. „reakční mendelismus“, „kybernetika – buržoazní pavěda“ – aj.)

Rány, zasazené čs. historiografii patřily zajisté k největším (i když i tady, hned po roce 1948, se hlavní deformace týkaly nových a nejnovějších dějin, které byly proměněny v služku politiky). – Tohle dávno před autory textu „Právo na dějiny“ konstatovali ve svých vystoupeních, ovšem, vzhledem k politické situaci, většinou až v šedesátých letech přemnozí z ekonomů, filosofů, historiků, politologů, ale i přírodovědců, působících ve strukturách. A konstatovali to ne pouhými tvrzeními, ale především na základě pádných důkazů, a hlavně, svým pozitivním rozvíjením příslušných – přírodo a společenskovědních disciplin. A také, možná i především, svým politickým bojem s vládci za vybojování prostoru pro rozvoj vědy a její odideilogizování. A dále, nikdo z kritiků „Práva na dějiny“ netvrdil, že do roku 1968 byl stav historiografie výtečný a teprve po tomto roce nastal prudký zlom k horšímu. Jiní a já mezi nimi jsme pouze konstatovali, že tu byl pozitivní, vzestupný vývojový trend. Dovolím si tvrdit,že se prostor proň vytvářel dokonce při součinnosti vědeckých pracovníků s některými z vládců, aparátníky nevyjímaje. – Malá memoárová vzpomínka: všichni, včetně autorů „Práva …“ chválíme, a právem „Dějiny a současnost“. Ty se nezrodily a neudržely až do doby zlomu bez boje (s dogmatickými vládci a s pomocí „osvícených“). Jako předseda CZV KSČ na FFUK – odkud bylo nejvíce autorů v „Dějinách..“ – jsem si mockrát zabojoval za jejich záchranu na ÚV KSČ, kde vedl oddělení školství a vědy dnešní tajemník ÚV Havlín, a také, v tomto případě marně, za záchranu „Tváře“ (prvního to, spíše filosofického časopisu, kde se uplatnili i lidé jiného, než marxistického světového názoru). Něco by o tom, možná víc než já, mohl říci tehdejší pracovník odd. kultury ÚV KSČ K. Kostroun, signatář Charty 77, který nám tehdy vydatně pomáhal. A za toto a mnohé jiné jsem dostal důtku s výstrahou a odklad habilitace z r. 1966 až do začátku památného roku 1968. Nedivte se, prosím, autoři „Práva …“, že jsem se cítil vaším textem, soudím právem, i osobně dotčen. Právem by se mohli cítit osobně dotčeni vaším útokem i Graus, Macek, či Kalivoda. Ti pronikli i na Západ proto, že tam jejich díla byla hodnocena jako kvalitní (Graus, pokud vím, ty své odborné kvality prokazuje na příslušném západním vědeckém pracovišti dodnes). U Mackových, stejně jako u Kalivodových děl o husitství či o době předbělohorské je patrné, že oba mnoho vědí o diskusích a často vzájemně polemických dílech na toto téma a je tu i hodně zřetelná metodologická kontinuita s dílem Jana Slavíka. Marxistická historiografie, jak moc dobře ukazuje ve svém díle Kutnar, se rodila u nás již v třicátých letech. Cituji: „Na mladou historickou generaci let třicátých, školsky odchovanou pražskou univerzitou a historiky Gollovy školy, nejvíce ve směru principů dialektického a historického materialismu působil Jan Slavík. Z okruhu jeho vlivů vyšlo v údobí příprav prvního sjezdu čs. historiků nejkompaktnější historiografické jádro, tzv. Historická skupina (1936)“. Z ní pak Kutna za nejvýznamnějšího považuje předčasně zesnulého V. Husu. (Poznal jsem ho osobně jako čestného, charakterního a statečného bojovníka za větší politický prostor pro rozvoj české historiografie a připrovatele mladé generace). To uvádím proto, abych upozornil, že na fakulty a vědecká pracoviště nepřicházeli jen samí „vědečtí zelenáči“. A generace mladších, k nimž patří i Graus, Macek či Kalivoda a jiní, která vědecky vyrůstala v šedesátých letech, svými díly prokázala, že je hodna čestného titulu „historik“. Vyvraťte je, prosím, autoři „Práva“ a vám blízcí vlastními kvalitními díly a ne nactiutrhačnými poznámkami! Totéž platí o jiných autorech, plodících v šedesátých letech a později až do dneška.

Tak kupř. v druhém textu autoři „Práva…“ vytýkají, že naše historiografie nevěnuje dostatek pozornosti kulturním dějinám. Ovšem za důkaz nepovažují výtku práci Urbanově. Spíše bych jim navrhl, aby rozebrali kupř. klady a zápory, dle mne vynikající III. kapitoly dějin novověku (1) –SNPL 1969: „ Kulturní vývoj pod vlivem baroka a klasicismu“, jíž napsal Hroch. Myslím, že barokní kultuře dává, co jejím právem jest, a ovšem, vyváženě hovoří o pozitivech i negativech doby, o procesech v „základně“ i v oblasti „nadstavbové“, aniž by se dopustil hříchu přezírání či bagatelizování „autonomní kulturní aktivity“, což autoři „Práva…“ vytýkají marxistické historiografii. Podobně by se mohli kriticky zamyslet nad Dějinami středověku II (Praha 1968), zejm. nad Kapitolou VI. „Evropská kultura a ideologie od 12. století do 15. století“ (Šmahel), kap. „Renesance“ (Šmahel), kap. „Nástup katolické protireformace“ (Hroch) a j. Budu první, kdo jim zatleská, když napíší něco lepšího a vyváženějšího, a hlavně méně ideologického než jmenovaní autoři učebnice. V té souvislosti upozorňuji, že právě okolo r. 1968 a 1969 (do znovuutužení cenzury) vyšlo mnoho dobrých, ba výtečných prací v naší historické tvorbě. O důkaz více, že za nedobrý stav naší dnešní historiografie nenese hlavní odpovědnost ona sama, nýbrž neomezení ideologičtí vládcové. Ono se ledacos lehko kritizuje, ale to hlavní je vést čs. historiografii vpřed vlastní kvalitní tvorbou. A tady jsem naplněn skepsí, že takovéto tvorby jsou naši bojovní historikové – integrální katolíci, schopni.

V tomhle druhém textu autorů Práva …“ se mi moc líbila (více druhá část) věta – jim také, vždyť ji podtrhli – „Historiografie by měla být – podle našeho soudu – školou občanství, měla by vyvazovat a osvobozovat lidi z pout ideologií. Výborně! Ovšem to jste tak trochu opsali z podtitulku mé kritiky „Práva …“: „ Historia magistra contra historia ancillae theologiae“.

Žel, v tom, co jsem mohl číst z vaší, či vám blízké historické produkce, autoři „Práva“, je velice málo faktografické a fakta objektivně hodnotící historické pravdy. Chudobu jsem četl jako nastupující vysokoškolák. Ty memoáry starého pána o poměru katolíků (měl říci přesněji „integrálních“) k první republice, před pár měsíci. Také jsem četl jednoho velice slaboučkého anonyma – fanatika netolerance – jestli podepsal Chartu 77, tak je to těžké „faux pas“ – an kritizuje vynikající studii R. Kalivody „Husitství a jeho vyústění v době předbělohorské a pobělohorské“. Výsledný dojem ze všeho toho, a navíc z toho, co Šamalík či Hübel citují či parafrázují ze sborníku „Střední Evropa“? Moc tísnivý! Příliš se tu projevuje společný jmenovatel, nedůstojný historiků, hodných toho jména: vybírání a hodnocení dějinných faktů pouze pro potřeby ortodoxně militantně katolické (neplést s tolerantně katolickou) „výchovy“ čtenáře historických prací. Můj dojem stvrzuje jako správný i Kutnar. Ten v příslušné partii píše k Chudobovi doslova: „Je to vlastně dílo („Španělé na Bílé hoře“) o vítězství španělského imperialismu a o pronikání španělské kultury do Evropy 16. a 17. století, která vyúsťuje v jednostranných tezích, že bitva na Bíle hoře znamenala velký úspěch španělské politické myšlenky a moci ve střední Evropě, že spolu s vlnou španělských vlivů v kultuře politické vítězství Španělů vrátilo naše země katolictví, ba dokonce „plnosti křesťanské kultury“ a zachránilo národ od nebezpečí germanizace, do kterého ji vleklo luterství a stavovské povstání…. Práce, která se ohlašovala v přípravných „španělských studiích“ Chudobových z třicátých let (Počátky barokní myšlenky, (1934), Španělští diplomaté ve Francii za doby českého povstání (1934) je také ve svých názorech na pobělohorskou porážku a její důsledky jádrem historicky scestného a vědecky pochybeného výkladu a pojetí českých dějin v nábožensko – filosofických úvahách nad českými dějinami nadepsanými „Jindy a nyní“ (1946). Vymykají se zcela vědeckému charakteru historického díla, neboť zamítají vědu, která se stala „tyranem století“; popírají kauzalitu dění a možnost vědeckého poznání vůbec a za jediný a pravý zdroj a sumu všeho poznání prohlašují zjevené náboženství. Supranaturalismus věřícího, nesmlouvavě protipozitivistického katolíka zvítězil nad objektivním poznáním historika (str. 330).

Pokud jde o ten akcent na kulturní dějiny, obávám se, že bojovní kritikové uznávají jedinou opravdovou kulturu, tu katolickou. A ta musí nesmiřitelně a všemi prostředky bojovat proti „lžikulturám „ jiným. A tak si myslím, že Hroch, či Šmahel, či Kalivoda, mohou klidně spát, netrápeni zlými sny o tom, jak budou „vyvráceni“, „potřeni“.

A ještě jeden příklad dvojnásobné nepoctivosti a pochybené ideologičnosti autora, kritika kritiků Práva …“ : Za prvé, z kontextu vytrženým citátem z Pekařova Palackého snaží se dokázat „archaickou monumentalitu“ Palackého v kontrastu s dílem Pekaře a za druhé, stydlivě opomíjí, že tu probíhal ostrý spor, mj. i o pojetí husitství mezi odbornými historiky v čele s Pekařem na jedné, Novotným na druhé straně, že tu v třicátých letech nastupovala mladá generace historiků typu Slavíka a nebo Werstadta, která měla proti starší pozitivistické historiografii v mnohém pravdu. Ad 1 cituji z Pekařova „Palackého“ to, co předcházelo citátu „kritika kritiků“. „Dějiny národu českého, plod práce celého půlstoletí a dílo hlubokého ducha i velikého vzdělání, jsou největší prací vědeckou v české historiografii a klasickou knihou české literatury XIX. století. Staly se také do veliké míry tím, čím je ještě Palacký chtěl mýti: velikým činem národním, posilou v bojích přítomnosti, školou národního vědomí a myšlenek pokroku, práva a pravdy. Ceně jejich v obojím směru nemůže být na újmu přirozený pokrok historického poznání našeho v desetiletích posledních ani v době budoucí“ (str. 104-105, Světová knihovna, podtrhl L.K.)

Ad 2 – Citát z Kutnara, hodnotící dílo Slavíkovo v kontrastu s hodnocením díla Chudobova, a to v partiích, kde Kutnar hodnotí jeho přínos rozvoji historiografie; také v polemice s Pekařem: „Měl nejživější dotek s marxistickou teorií historického a dialektického materialismu, mnohé z něho přejímal a hájil jeho principy proti kritikům z emiriopositivistického tábora… a stejně tak přejímal metody a výsledky novodobé sociologie … kladl důraz na teorii historického poznání, na historickou noetiku. … Vedle historického faktu bylo pro něho důležité historické myšlení. Slavík se v tomto směru stal důsledným kritikem noetických a metodických základů, na nichž stála dosavadní gollovská historiografie“ (Kutnar str. 284). Dále pak Kutna upozorňuje, že s J. Pekařem Slavík vedl diskuse a polemiky o charakteru husitské revoluce, a také o pojetí revoluce jako dějinného fenoménu v obecnější rovině, o smysl a periodizaci dějin. „Husitská revoluce je pro Slavíka revolucí sociální, zdůvodňovanou nábožensky, její základ je však hospodářský … V celkovém hodnocení revoluce rozlíšil její aktiva a pasiva, využil přitom Wundtovy teorie a heterogenit cílů a na první místo kladl nevažitelné úspěchy ideové, zisky, které z husitské revoluce měl vývoj lidstva a národa. Ta aktiva jsou v demokratizaci společenského řádu, probuzení nejširších vrstev k revoluční aktivitě, ve skutečnosti, že národ prožil hluboký myšlenkový proces, který nezůstal bez důsledků na rozšíření národního povědomí a na vytvoření národa v moderním smyslu. Po metodické stránce všude Slavík zdůrazňoval užití sociologických poznatků o revoluci, studia její psychologie a srovnávací metody. Jeho studie nebyla zdaleka historií revoluce, ale byla podnětem, aby historický fakt, jako je husitská revoluce, byl zkoumán s větší vědeckou výzbrojí a jinou metodou, než toliko cestou popisné faktografie, založené na excerpci pramenů“ (str. 288-299 tamtéž). A dále : „Slavíkovo stanovisko k historickému materialismu, třebaže nebylo nekritické, bylo v třicátých letech jednoznačné: marxistické pojetí vývoje lidské společnosti není pojetím překonaným a ani nejsou otřeseny jeho metody zkoumání minulosti. Přijímá jeho výklad o třídní a hospodářské podstatě sociálních bojů a o determinaci lidského myšlení rázem výrobních prostředků. Jeho závěrem je věta: „ … historický materialismus je sociologická teorie, neopouštějící půdu vědecké skutečnosti“ (Marxistické pojetí dějin a historická věda, 1937 , str. 285-286 Kutnara).

Tyhle dlouhé citace z Kutnara připomínám kritikům marxistické historiografie z „Práva…“ především proto, abych jim ukázal, jak těžké dílo je čeká, když chtějí praktickou vlastní historickou tvorbou vyvrátit marxistickou historiografii, která se ve své tvorbě, vrcholící v šedesátých letech a nikterak nepřerušené u středověkých a raně novověkých dějin ani po r. 1969 zdaleka neopírá o překonané v mnohém pohledy Palackého, tím méně o Jiráskovu beletrii, nýbrž o to nejlepší z odkazu kritiků empiriopozitivistické „školy“, píšících na sklonku první republiky, snažíc se tento odkaz rozmnožovat a prohlubovat. Také v oblasti nových a nejnovějších dějin, ovšem vždy s úvahou nepřekročitelných (pro historiografii malého národa, ovládaného jednou ze supervelmocí) limitů, tedy i s úvahou moci cenzury a s vědomím někdy nezbytné autocenzury, , napomáhající tomu, aby progresivní věci mohly dospět až k vděčnému a samostatně uvažujícímu kritickému čtenáři. Autoři „Práva, zejména v druhém textu, prokazují svůj vnějškový pohled a chybné názory na produkci našich historiků v šedesátých letech. Ta je ostře diskontinuitní, ba protikladná tomu ideologizování, zajisté typickému, zejména v těsně poúnorové době a do poloviny padesátých let. Ostatně svým slovníkem a dikcí to stvrzují i mluvčí „vládní historiografie“, zdůvodňující masové vyhazování historiků z jejich pracovišť, zejména historiků nových a nejnovějších dějin po r. 1969-1970. Cituji ze sborníku „Úkoly čs. historiografie, Praha 1973“, z hlavního, Poulíkova referátu: „I v historiografii se záhy projevily spory o vztahu ideologie a vědy, stranickosti a pravdivosti. … Zazněly i požadavky uvolnit místo pro nemarxistické směry v historiografii (podtrhl L.K.). Pozůstatky působení buržoazní historiografie se projevily zejména v hodnocení kapitalistického vývoje českého národa v 19. století…přejímalo se buržoazní hodnocení vzniku Československé republiky, zamlčovala se přitom úloha VŘSR a lidových mas. Objevila se netřídní chápání předmnichovské republiky, jež někdy přecházela až v její idealizaci. Snižovala se odpovědnost vládnoucí třídy za Mnichov. Období 1945-1948 se interpretovalo jako předobraz „demokratického socialismu“. Ostře byla napadána taktika strany v únorových událostech, údajně směřujících proti českým tradicím „demokratického socialismu“. Únor 1948 byl charakterizován doslova jako neštěstí našich národů, jako začátek tzv. politických deformací, jako počátek dvacetiletého období temna.“ (str. 10-11)

Nemohu, než jednoznačně a ostře odmítnout tvrzení autorů „Práva…“: „Jako Mezníkovy skryté reminiscence na dobré poměry, tak např. i celý kritický příspěvek dr. Kohouta ukazují celistvost, sepjatost celého poúnorového vývoje až po dnešek.“ Neodpovídá pravdě!

Nu, a trpký osud Kalistovi či Slavíkovi nepřipravili čs. historikové, ale stalinističtí vládcové země. Marxističtí historikové přinesli oběť nejvyšší: život erudovaného historika Záviše Kalandry, obviněného z „trockismu“, popraveného spolu s M. Horákovou. O obětech po r. 1969-70 nemluvě.

Dodávám k tomu něco dost podstatného: dovedu si představit, že i v dnešním ideologickém režimu by mohl být publikován alespoň některý z oněch významných historiků, jmenovaných po právu v „Právu“… Třeba Kroftův „Nesmrtelný národ“ z r. 1940 nebo obě Šustovy práce k politickému vývoji Evropy 1812-1914, či jeho „Dějinné předpoklady moderního imperialismu“. V té souvislosti upozorňuji, že Kutnar na str. 319-320 své práce hodnotí dílo Z. Kalisty a píše mj. : „Doba Karlova byla obohacena vydáním práce z let čtyřicátých o duchovní podobě Karla IV. (1971) . Avšak mohl by dnes vyjít třeba Machovcův „Masaryk“, vydaný v době „pražského jara“? Nebo Graus, dlící v emigraci? Nebo něco z prací Kašíka z období I. internacionály? Dnes nemůže vyjít dílo kteréhokoli z kritiků „Práva“! Středověk studujícího Mezníka, stejně jako čtyř z „marxismu vyšlých“ historiků.

Ovšem mám i nějaké „futurologické“ mrazení v zádech. Že totiž kdyby se stalo nemožné a naši militantní a v ideologii až po uši se topící integrální katolíci získali mocenský monopol, nemohly by tyhle slavíkovsko – deutscherovsko – reformně marxistické věci vycházet také. Pro ilustraci tu uvádím ryze „koniášovskou“ cenzurní poznámku kritika kritiků „Práva …: „Ať si dr. Beneš s dr. Kohoutem odpočívají ve svatém pokoji“. Soudím naopak, že by bylo velmi užitečné vyměňovat si ke vzájemné věcné kritice své „produkty“. Mne by věcná kritika toho mého „Beneše“ zajímala. Třeba v těch partiích, kde kritizuji pochybnou válečnou politiku Vatikánu, některé stránky politiky slovenského loutkového režimu, a také politiku některých českých integrálně katolických intelektuálů, kteří, na rozdíl od rozhodně protinacistického postoje přemnohých kněží a lidových katolických mas, na rozdíl i od šrámkovské odbojové politiky lidové strany, horlivě „přihrávali“ nacistickému zneužívání svatováclavské tradice i tradice „Svaté říše římské národa německého“. (Jen mimochodem dodávám, že zneužívána byla i útlá – nepochybně vědecky na úrovni – studie Josefa Klika k problematice svatováclavské a k postavení Čech v rámci Říše, také všelikými odvary připravenými Moravcovým Kuratoriem.

U Ladislava Jehličky (nechartisty) jsem si mj. přečetl vskutku cynickou myšlenku (soudím, že skutečného křesťana – katolíka nehodnou. „Také návratu pobělohorských Čech k víře předků – rekatolizace – samozřejmě ani v nejmenším nelitujeme, naopak, hledíme na ni s radostí a jsme za ni vděčni. Zajisté litujeme ohavných ukrutností, které se přitom staly (ty byly v té době oboustranné), ale samotný fakt nás naplňuje uspokojením. To vyjádřil Durych dobře. Ostatně jestliže nás někdo z nepochopení historické situace ještě dnes obviňuje, odpovídáme jako Steinovy děti, když na ně křesťanské děti volaly, že Židé ukřižovali Krista Pána: To my ne, to Kohnovi“. – Nevěřím, že by většina katolíků, zejména katolíků chartistů, s takovýmihle názory souhlasila. Vždyť bojují za lidská a občanská práva, a to zdaleka ne jen do „budoucnosti“; mohou nesympatizovat s bojem o ně, jenž se odehrával i ve vzdálenější a bližší minulosti? Pokud jde třeba o předbělohorskou dobu, nevěřím, že by nechtěli nedocenit a že se hlásí k – jinde tehdy neexistující – velké náboženské toleranci. I k toleranci v národnostních, zejména česko-německých vztazích. A jako katolíci, že věnují své sympatie ne bojovné „španělské“ straně, ale těm významným katolickým osobnostem, které podpořily tu náboženskou toleranci, kupř. s nejvyšším purkrabím v kritických létech kolem vydání Rudolfova majestátu Adamem ze Šternberka v čele. Nu, a v obecných, světových dějinách jsem kupř. přesvědčen, že se připojují k hrůze a rozhořčení nejen reformovaného světa, ale i umírněných katolíků (kteří chtěli zabránit občanské válce sňatkem hugenotského Jindřicha s katolickou šlechtičnou) nad Bartolomějskou nocí, kdy jen v Paříži vyvražděno 3000 hugenotů. Že nedávají své sympatie papeži, který dal sloužit slavnostní „Te Deum“ a prohlásil, že taková zpráva je mu milejší, než padesát vítězných bitev u Lepanta. Či španělskému Filipovi, který se poprvé ve svém věčně zachmuřeném životě upřímně rozesmál. –

U našich bojovných integralistů si tím ovšem nejsem jist. Pokud jsou signatáři Charty, jsem nucen jim položit otázku: jaké byste měli morální právo odsuzovat dnešní tvrdý režim za pronásledování a věznění lidí, za domovní prohlídky, zabavování literatury mj. náboženské, za „ošancování“ hranic, za donucování lidí k „emigraci“ a talentů k vykonávání podřadných nádenických prací, když „dozadu“ byste „fandili“ „koniášovštině“ pobělohorské doby? Kde bych měl záruku, že kdyby se stalo nemožné a dostali jste se k moci, nezametli byste s bojovníky za lidská a občanská práva hůře, než s nimi zametají režimní inkvizitoři?

Ještě poznámku k té „dynastii českých králů“. Není to poznámka moje. Je to citát z „Washingtonské deklarace“: „Byli jsme nezávislým státem od sedmého století a v roce 1526 jsme se jako nezávislý stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a Uhry v obrannou unií proti tureckému nebezpečí…Habsburkové rozbili svou smlouvu s naším národem tím, že bezprávně porušovali naše práva a znásilňovali ústavu našeho státu, kterou se sami zavázali dodržovat a my proto odpíráme zůstat částí Rakousko-Uherska v jakékoli podobě … Rakousko-Uhersko, které se sklonilo před pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho východní předvoj vyprovokovalo poslední balkánský konflikt, právě tak jako nynější světovou válku, kterou začali Habsburkové sami, bez souhlasu zástupců lidu. – Nemůžeme a nechceme dále žíti pod vládou – přímou nebo nepřímou – těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko …vrahů desetitisíců civilistů i vojáků z naší krve a spolupachatelů při bezpočetných nevýslovných zločinech, kterých se dopustily v této válce proti lidskosti dvě zdegenerované a neodpovědné dynastie. Nechceme zůstat části státu, jehož existence není ničím ospravedlněna a který, odmítaje přijmout základní principy moderní organizace světa, zůstává jen umělým a nemorálním politickým útvarem, jenž překáží každému pohybu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Popíráme rouhavé tvrzení, že moc habsburské a hohenzollernské dynastie je božského původu; odmítáme uznat božské právo králů. Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní svobodné vůle a týmž právem je také sesazuje.“ Převzato z J.B.Kozák: „TGM a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918“, str. 68-9)

Nu, a k těm úvahám na téma: neměli jsme bourat Rakousko, nemuseli jsme být tam, kde jsme? – Nacistické vítězství v Německu, stejně tak, jako jeho vítězné tažení Evropou, nebylo historickou nevyhnutelností. Běh evropských dějin mohl být i jiný, demokratický. A bezválečný. A kdyby tu Rakousko zůstalo zachováno (bez Poláků, Rumunů, Jihoslovanů, Italů) a nacismus v sousedním Německu zvítězil? Nedošlo by zajisté k Anschlussu či k Mnichovu, protože by jich nebylo zapotřebí. Rakousko by vstoupilo do války jako slabý partner a vasal Německa jak proti Polsku, tak proti SSSR. A o výsledku války by se stejně rozhodlo mezi nějakou antinacistickou koalicí a nacistickou veleříší, především na východní frontě. A také o osudu Čechů a Slováků po válce. Pro nás by válečná modifikace byla pouze v tom, že bychom bojovali za nacistické zájmy v rámci rakousko-uherské říše na východní frontě. A ty zájmy by byly, jako i ve skutečnosti byly, vůči našim národům genocidní.

Takto se dostávám k poslední poznámce k druhému textu autorů „Práva…

Nikoli Mezník, ale oni jsou “vyvoláni k tabuli“, aby vysvětlili smysl dějin bohem stanovený. Jaký má kupř. smysl to, že „všemohoucí“, který dle Ladislava Jehličky a dle Durycha přiskočil na pomoc císařským vojákům na Bílé hoře, neosvítil mozky francouzských či anglických politiků, aby nacismus v zárodku rozdrtili několika málo divizemi a bez valné námahy nebo aby přijali jasnozřivou politiku bezpečnosti velkého českého státníka E. Beneše a zabránili tak krveprolití druhé světové války s 50 miliony mrtvých, se zabráním naší země Hitlerem a vzápětí nato … (několik teček, neboť text nepíši jako anonym a podepisuji jej..)

Jaký smysl stanovil „všemohoucí“ nejnovějším lidským dějinám, kdy zvládnutá – nezvládnutá technika hrozí smést celé lidstvo z povrchu země, a možná, spolu s ním, rozdrtit i tu zeměkouli? (Tedy své vlastní výtvory?)

Závěrem: Přál bych si (nebude to lehké), více věcných, monotématických diskusí mezi námi k jednotlivým dílům, metodolickým otázkám, silných v argumentech a nikoli ve vzájemných odsudcích, tedy vedených „sine ira et studio“. Nu, a v tom smyslu se omlouvám svým katolickým přátelům v Chartě (neboť mi nejde o osobní prestiž), pokud jsem v prvním diskusním příspěvku ne vždy krotil svoji bojovnost. Neměli by tak vůči svým oponentům učinit i oni?

Petr Pithart:

Smlčeti zlato

Text, nazvaný „Právo na dějiny“, se hlásí ke katolickým duchovním východiskům a činí tak výslovně. Je to text, který je mi velmi blízký. Už dlouho si myslím, že když už to jinak, než bez „pojetí“ nejde, je to „katolické“ ze všech možných pojetí nejlepší, totiž „nejinklusivnější“. Tímto slovem rozumím schopnost zahrnout do smysluplného a souvislého celku co možná nejvíce dějinných skutečností, samozřejmě včetně hodnot a ideálů, sdílených našimi předky. Takovou schopnost lze nejlépe rozpoznat tam, kde jsou dějinné skutečnosti určitému pojetí takříkajíc protivné, takže první impuls vede k tomu, aby je vyloučilo, popřelo či jinak zkreslilo, znectilo. A ovšem – že se tato schopnost musí posuzovat podle toho nejlepšího, s čím to které pojetí přichází. „Katolické“ pojetí představuje tedy spíše Pekař (ačkoli sám katolíkem nebyl), A. Vyskočil, Z. Kalista či Fr. Dvorník, než třeba B. Chudoba, marxistické pojetí reprezentují věrněji J. Polišenský, či dnešní J. Macek, než třeba J. Pachta, J. Křížek či J. Haubelt a „evangelické“ (vlastně Palackého) pojetí zosobňují spíše R. Urbánek a M. Lochman, než J. Herben, F.M. Bartoš či Z. Nejedlý.

Josef Pekař porozuměl husitství – a právě v tom smyslu je zahrnul do českých dějin – o poznání lépe, než liberální a evangeličtí historikové porozuměli baroku, které z českých dějin – zároveň s dvěma staletími – de facto vypustili. Inkluzivní pojetí je tedy podle mne takové pojetí, které sleduje v dějinách především souvislosti. A to není u nás vůbec samozřejmé. Bez pěstovaného a neustále kultivovaného vědomí kontinuity je možné, a vlastně nutné, přistupovat k dějinám jako bezohledný urbanista, který na sebe vezme absurdní úkol vést starou městskou zástavbou dálniční tah. Bourá, staví mosty, nadjezdy, podjezdy, a aby umlčel pár staromilců, tu a tam odstěhuje o pár metrů či kilometrů dál starý barák či kostel. Jeho způsob je „exkluzivní“: vybírá si jen to, co se mu hodí – a moc se mu toho zpravidla nehodí. Vybírá si z dějin hrozinky, jako by to byl koláč. Takové exkluzivní pojetí dějin mění minulost ve věčně rozkopanou krajinu, rozparcelovanou na claimy, které ideově vyhranění prospektoři – vyběraví dědicové těch „nejlepších, „nejpokrokovějších „ tradic – žárlivě střeží. A občas se ovšem pokusí sousedovi kus půdy zabrat.

Text „Právo na dějiny“ je sice v lecčems nepřesný, jak už ukázali povolanější, není přehnaně tolerantní, jeho akcenty nicméně sdílím.

Dokument Charty 77, totožný s tímto textem, je však něco docela jiného. Autoři v odpovědi kritikům otevřeně připouštějí, že byli (mluvčím Charty) vděčni za poskytnutou příležitost. Tvrdí, že to byla příležitost k zahájení diskuse. Pak ji ale nezačali šťastně. Ostatně dosavadní dokument Charty diskuse – alespoň v určité fázi – spíše uzavíraly než zahajovaly. Dostali příležitost a nezaváhali, ačkoli měli vědět, že patrně nedopatřením dostali cosi zatím bezprecedentního, totiž možnost sepsat jménem Charty ideově vyhraněný, a v tomto smyslu stranicky zaujatý text. Mohli také tušit, že někteří z mluvčích možná ani přesně neví, oč vlastně jde. Využili prostě příležitosti. Vnesli tím ovšem do Charty a vůbec do širšího prostředí zainteresované veřejnosti nikoli světlo pravdy, ale svár, neblahý popud k otevření dalšího kola oné studené duchovní občanské války, která v Čechách trvá pomalu od nepanměti a která nás přivedla až k dnešnímu vyčerpání. Vyčerpání rovnajícímu se nejspíše nevíře v cokoli, lhostejnosti a cynismu. Ano, patrně to byl právě takovýto cynismus, zrozený ze zklamání, který i lidem křesťansky orientovaným zaostřil lokty: dost dlouho měli příležitost (ve skutečnosti ovšem monopol na pravdu) marxisté, včetně těch dnešních reformních, teď jsme ji dostali my, a byli bychom bláhoví …

Nechápu, jak se dnes autoři „Práva na dějiny“ mohou s lítostí podivovat nad tím, že se dosavadní kritické ohlasy nesoustřeďují na to, co pokládají za podstatné, za smysl textu. To oni přece odvedli pozornost jinam, tím, že jinak inspirující text učinili dokumentem Charty.

Nepsaná pravidla jsou tím nejcennějším, co jakýkoli lidský kolektiv, obec či národ, může vůbec mít. Rozumí se, že jsou v zásadě zachovávána – jinak by právě musela být zapsána a vynucována. Jsou totiž výrazem praktického, mlčky se rozumějícího konsensu, totiž ochoty a dobré vůle určitých lidí žít spolu. Jsou cennější, než nejpropracovanější právní kodexy, nad jejichž zachováváním bdí dokonalé systémy soudnictví. Nepsaná pravidla jsou totiž synonymní s tradicí, s vůlí sdílet určité hodnoty, které se osvědčily v dějinném času života kolektivu. Základní hodnotu tu je třeba spatřovat v tom, že lidé chtějí žít právě spolu, nikoli proti sobě či vedle sebe. Jen na základech takových tradic mohou právní kodexy společnosti skutečně prospívat; bez nich se soudce podobá vždycky spíše prokurátorovi, než té dívce se zavázanýma očima.

Samotný text „Právo na dějiny“ přitom vzbuzuje dojem, že v něm jde právě o tradici, o dějinnou paměť jako o nepostradatelný předpoklad sdíleného vědomí národní identity. Jak je pak ale možné, že jeho autoři, a ovšemže i tehdejší mluvčí – porušili nepsané pravidlo Charty, vlastně stále jen možného křehkého zárodku plnohodnotné občanské společnosti? Po všech těch rozmáchlých projektech „paralelní polis“ a její etiky! Jak mohli porušit pravidlo, že texty, a především právě Dokumenty Charty, jsou nestranické, tj. že nejsou konfesijně, ideologicky, politicky či jinak vyhraněné? Ve všech svých lepších i horších textech Charta dosud respektovala jistý společný jmenovatel signatářů, totiž jejich občanské vědomí, jejich společnou starost o to, aby zákony vskutku platily a měřily všem stejně jako občanům, jakkoli to jsou nedokonalé zákony. Tato tradice byla nyní porušena a vyvolán byl spor, kterému nemusí být hned tak konec.

Stane-li se Charta ohniskem ideových konfliktů, je s ní konec, i kdyby formálně trvala i nadále. Nelze bohužel vyloučit, že konfesijně vyhraněný dokument jedny signatáře Chartě ještě více vzdálí a druhé přiměje k větší bdělosti, kterou však Charta neunese(kupř. zřízení Výboru pro kontrolu ideologické nestrannosti textů Charty), neboť stojí jen na vzájemné důvěře a jemném smyslu pro občanský takt. Z těchto bdělých se jedni budou snažit i nadále udržet společný jmenovatel občanství, ale další také se docela dobře mohou pustit do boje hlava nehlava.

A tak text, který sám o sobě rozhodně měl být napsán, problematizuje samu existenci Charty. Nepřímo totiž naznačuje, že se ve své původní podobě přežila, že by teď už mohlo jít o jiné věci: o to, kdo v Chartě vyhraje. Starost o soulad právního řádu se společenskou skutečností nemusí napříště stačit; záležet bude možná na tom, z jakých pozic se kdo hodlá starat …

Co to vůbec je, ta zdejší mánie explicitnosti, ta nutkavost říci všechno po lopatě, které se Charta sice dosud ubránila, ale která mnohé z nás docela ovládá? Co je to ta potřeba vystrkovat před sebe firemní značky, ideologické, politické a konfesijní prapory a korouhve, ukazovat pod občanským šatem barvu dresu, a to i tam, kde to s věcí vůbec nesouvisí nebo aspoň nemusí souviset? Co je to, tohle jalové vyznavačství, rušící věcnost diskuse či sporu, tenhle okázale nepraktický exhibicionismus?

Myslím si totiž, že autoři Dokumentu koneckonců i mohli – když už jim tedy byla poskytnuta ta příležitost – napsat v podstatě to, co napsali, ale že to mohli napsat tak, aby se vnímavější čtenář či posluchač musel zamyslet a aby jej mohlo napadnout, že tohle spíše napsali lidé křesťansky orientovaní, patrně katolíci …

Jsem přesvědčen o tom, že takovýto opravdový, hodnotný zájem by vzbudilo nikoli toto tušení, či dokonce zvědavost, kdo je za tím, nýbrž právě ona kvalita textu, která obohacuje čtenáře tím, že umí smlčet, proměnit ve smysl právě to, co se dere do úst, že toto smlčení tedy nezatají, ale poví jinak, než pouhými slovy. Smlčet je dnes v této zemi třeba především všechno to, co jsou pouhé rekvizity, šibolety ideologického či konfesijního (kulturního, jak se kdysi říkalo) boje, ať již toho odezněného nebo toho, který je stále před námi: všechna ta mávátka s firemní značkou, dráždítka, dresy. Všechno to, co ukazuje spíše „kdo je kdo“, než co si kdo konkrétně myslí. Mnohé staré firmy skutečně již neplatí, často už jde o něco jiného. Dosud však spolehlivě dovedou podráždit a odvést pozornost od věcí k osobám. Odeznělá je především ona nešťastná explicitnost.

Musím tu skutečně přičinit poznámku o tom, že někdy zajisté musíme s celou pravdou ven, že „smlčet“ může být za jistých okolností i nemravné? Obávám se, že kdo mi nebude chtít porozumět, stejně neporozumí, řeknu-li, že v občanském životě, v životě obce je však tahle ctnost většinou zbytná. Pokud jde o naše „ledví“, měli bychom být otevření a doslovní především sami k sobě, měli bychom znát a umět pojmenovat skutečné motivy svého jednání, měli bychom umět pozorně naslouchat svému svědomí. Obracíme-li se na veřejnost, měli bychom být asi mnohem méně osobní. Nikoli z oportunismu či abychom někoho spletli, ale proto, že veřejné forum vyžaduje mužnou zdrženlivost, jinak přestává být veřejné a stává se vykřičeným trhem.

Proč však právě v současných diskusích mívají tak mnozí pocit, že je nutné či snad dokonce mravné „přiznat barvu“? Proč třeba v tolika strojopisných textech, kolujících po Praze i jinde, se jejich autoři cítí nuceni vyznat se ze svých ideových, politických, konfesijních preferencí i tam, kde to vskutku nemusí souviset s věcí, o níž je řeč? Namátkou jen z toho, co jsem v poslední době četl: P. Uhl věru nikdy neopomene připomenout čtenáři, kterého musí navíc zřejmě pokládat za natvrdlého, že jest revolucionářem, a to sice ve jménu takového a onakého socialismu. Dělá chybu a škodí věci své revoluce, což mě ovšem nemrzí. Říkám si však, že někoho by možná některé jeho názory na konkrétní problémy zaujaly, ale takto se právem ulekne. Ačkoli s autorem může věcně souhlasit, vezme ten souhlas z opatrnosti zpět, neboť je-li P. Uhl revolucionářem, ateistou a nevím čím ještě, nemůže mít pro mnohé pravdu v ničem, i kdyby ji zdánlivě měl. Je to škoda hlavně proto, že míra nedorozumění v tomto národě o jakousi – jakkoli malou – hodnotu i tímto zmatkem stoupá. – V. Benda si v textu o sociální spravedlnosti a jiných fundamentálních problémech moderní doby (v otevřeném dopise do Anglie) zaprotokoloval, že je ovšem antikomunista. Má snad dojem, že mluví tak nejasně, že jej bude někdo podezírat z opaku? Proč si neumí odříci vyznavačské gesto, které v našem teprve „předpolitickém“ veřejném životě není ničím jiným než spolehlivým dráždidlem? A to zdaleka ne jen vzhledem ke komunistům, současným, či bývalým. Hádám, že nejeden čtenář se tu zarazil, možná až na tomto místě jeho textu: ano, v mnohém má ten Benda pravdu, ale proč antikomunismus? Proč vůbec nějaké anti? Benda si ovšem může myslet, že o takové pošetilé čtenáře mu už ani nejde. Myslím si však, že to není jen jeho škoda. – Nebo L. Kohout: právě ze své superrealisticky jednostranné pozice mohl by přece někdy zahlédnout alespoň kus jednostrannosti jiných, ale on nenechá čtenáře vydechnout a co chvíli mu připomíná své reformně-komunistické krédo. Člověk by řekl, že to činí přímo obsedantně, čímž si ovšem tuze škodí, ale opět patrně nejen sobě. Vlastně ho vůbec není slyšet.

Nejde ovšem o to, že z nás takovíto „upřímní“ autoři dělají vlastně hlupáky. Nevadí, že dávají najevo nevíru v to, že jejich názory na cokoli konkrétního obstojí samy o sobě, bez zásadního, spíše však zásadnického podstavce. Ať si přičtou na svůj vrub, že se leckdy zdá, že jim vlastně nejde o nic konkrétního, nýbrž hlavně o to, aby bylo všem a také jim jasné, kým jsou, „za koho kopou“. A že tady mají možná nějaké osobnostní problémy, že je trápí nějaká nejistota povýtce soukromá, takže veřejné problémy jsou pro ně příležitost, jak se s tím vším vyrovnat. O to opravdu příliš nejde. Co však patrně není jen jejich soukromou věcí, to je to, že i oni svým dílkem oddalují možnost dosažení národního srozumění. Tady totiž platí, že „smlčeti zlato“.

Pro takovéto srozumění uděláme dnes nejvíc, když před konkrétním problémem odoláme pokušení legitimovat se svými zásadami, barvou svého dresu. To se tu však zřejmě leckde pokládá za nemravné, ačkoli je to především zbytečné a potud hloupé.

Vláda ideologické optiky,která předchází propadnutí ideologii, je negací občanství, přinejmenším její předzvěstí. Občan však má, musí mít pevné přesvědčení, jinak ho nakonec ideologičtí borci dostanou. Co je tedy ideologie, když ne toto „pevné přesvědčení“?

Dlouho jsem si myslel, že ideologie je především záležitostí určitého neblahého uspořádání myšlenek, názorů, postojů. Jistě, ideologie nakonec je vskutku „rozvášněná logika“. Ale člověk by přece měl umět myslet logicky. Měl by být schopen vášně (ale zároveň by ji měl umět zkrotit), měl by mít co možná pevné přesvědčení, co nejpevnější víru. Jinak bude třtinou, snadnou obětí totalitních hnutí.

Dnes si myslím, že ideologie nekonstituuje pevnost přesvědčení (ani myšlenková rigidnost, sklon k abstraktnímu, utopickému myšlení apod.), ale především určitý převládající způsob jednání, zejména právě verbálního, řekněme určitý styl diskuse: mánie explicitnosti. To znamená nikdy, ani ve zcela věcné debatě, nezamlčet zásadní (filosofická, konfesijní, ideologická, politická, nacionalistická …) východiska, vždycky připomenout, z čeho vlastně názorově vycházím a kam až cílím. Prostě nikdy nezapomenout přihlásit se k praporu. A podle toho dávat pozor nikoli na to, co kdo říká, nýbrž na to, kdo, a tedy z jakých pozic to říká.

Slova se stávají důležitější než skutečnost, slovní zaříkávání přehlušuje věcnost rozpravy, zamlžuje konkrétní spor občanů o problémech jejich společného života. Pocit, že tu vůbec může být něco společného, se začíná vytrácet a ideologie a posléze ideologické oddělení vládne světu vykleštěného občanství, světu zastrašených soukromníků. Zvědavost „kdo je kdo“ se proměnila v kádrování, sledování, vyšetřování, likvidování protivníků.

Jak Charta 77, tak i záměry textu „Právo na dějiny“, který se stal jedním z jejích dokumentů, apeluje na to, co tu máme společného. V prvém případě na závazky a práva (i když akcenty jsou v Chartě spíše obrácené), spojené s občanstvím, v druhém případě pak na minulost, ale jen na celou, necenzurovanou, nepřepsanou minulost.

A to jsou skutečně dva základní možné prostory dorozumění. Tady se rodí – nebo také ničí – mlčenlivý souhlas, tiché dohody, srozumění beze slov, předpoklad dobré vůle u druhého, nepsaná pravidla, zvyklosti, slovem občanská slušnost. Je to tedy prostor sebekázně, sebeomezování, což znamená, že ve věcech, které se týkají všech není nejdůležitější soukromá hlubina mého přesvědčení, nýbrž věcný postoj, to, co vyčnívá nad hladinou soukromého. Řeknu pro jistotu ještě jednou, že toto střízlivé, sebeovládající se občanství stojí na pevném přesvědčení, na pevné osobní víře každého jednotlivce, na oné hlubině soukromí.

Nejistota, projevující se nutkavou potřebou vyhraňovat se doslovností tam, kde by byl nadbytečný i pouhý náznak, vede k převrácení ledovce: vratká monstra ukazují nakonec to, čím se jeden od druhého lišíme, a skrývají to, co bychom mohli mít společného.

Předpokladem občanství, a tak i každé fungující demokracie, je konsensus, slovo, které odkazuje na cosi neobyčejně křehkého, totiž na sdílenou ochotu smlčet v určitých situacích „zásadní“ východiska. Předpokládat v dobré vůli společnou duchovní půdu (nebo vůli hledat ji), sdílené tradice, společné objekty úcty či alespoň

úctu k úctě, kterou projevovali a projevují jiní.

Redakce:Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc. Připravil: JUDr. Ogňan Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 197. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, leden 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail : Vydavatel@seznam.cz