H l a s y k  č e s k ý m

d ě j i n á m

(Sborník diskuse)

5

Uspořádal doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

P r a h a 1 9 8 4 – 1 9 8 5

Vydání první

Na argument publikace dobré knihy se můžeme podívat ještě jinak. Taková kniha totiž bývá velice často výkřikem ve tmě a do tmy. Čtenář, zavalený mnohatisícovými náklady neuvěřitelných parodií na historickou práci, bývá zmaten, nemůže si dobrou knihu zařadit, nemá ji s čím konfrontovat, nemůže si přečíst ani žádnou kvalifikovanou recenzi. A co se týká oněch parodií: je nesnadné zvážit všechny škody na historickém vědomí našeho národa napáchané tzv. literaturou faktu, např. M. Ivanovem, mužem, který neušetřil snad jediné období našich národních dějin. To, co takový Ivanov si může dovolit beztrestně vydat, prakticky cokoliv, umožňuje samozřejmě právě ta okolnost, že neexistuje časopis typu Dějiny a současnost. A tak širokým zájemcům o dějiny nezbývá než žasnout nad senzačním odhalením ve znojemské rotundě, které učinil pan Zástěra atd.

Je opravdu třeba položit si otázku, jaký asi mají vliv i ty nejlepší a nejkvalitnější knihy o minulosti na historické vědomí národa. Historie by měla učit smyslu pro komplexitu skutečnosti, měla by naše myšlení vést od jednotlivých kauzalit k postihování složitých vzájemných vztahů a souvislostí. Namísto toho většina dnešních historických prací záměrně opomíjí širší duchovní a politické souvislosti tématu a spokojuje se s rozpracováváním starých, již schválených závěrů. Stačí nahlédnou do nedávno vydané knihy Jiřího Kejře Husité, která se sympatickou snahou po objektivitě představuje alespoň rámcově úroveň naší dnešní husitologie. Autor je natolik poctivý, že sám konstatuje, že se „snad přibližujeme k novému syntetickému pojetí husitství“ nebo že „pohled na husitství zvenčí, ze zorného úhlu evropských dějin, je zatím nenaplněným postulátem pro badatele i poučeného zájemce“. V knize se vskutku o širších duchovních či politických souvislostech husitství mnoho nedovíme, i když snad právě tyto analýzy mohly napomoci odideologizování celého tématu. Všimněme si v těchto souvislostech třeba kapitoly Nová kultura. Je opravdu pro dnešní generace dosti důvodů k tomu, aby se z husitství rozvíjely naše pokrokové tradice? Celý výklad husitské kultury ukazuje absenci filosofického, či přinejmenším hlouběji koncepčního pohledu na dějiny. Kejř nám zůstává u konstatování, že „záleží jen na tom, zda je schopna promluvit k dnešku a zda je dnešek schopen důstojně navázat na její tradice“. Ovšemže, právě na tom záleží, právě to je třeba analyzovat, ale k tomu už se autor nedostane. To už není jeho věcí. A v této souvislosti budiž nám dovolena poznámka: zdá se nám totiž, že jedním z důvodů Mezníkova nepochopení dokumentu je právě skleníková nemoc husitologa, dívajícího se spatra na tzv. Zeitgeschichte.

Podíváme-li se konkrétně na Mezníkovy výtky, je třeba připustit, že některé formulační a místy i věcné nedostatky dokumentu kritizuje oprávněně, oprávněně z hlediska člověka, který se cítí být napaden. Jen tímto pocitem křivdy si vysvětlíme způsob Mezníkovy polemiky. Mezník např. autorům dokumentu vytýká neúplnost výčtu edic, které u nás vycházejí. Jenže autory dokumentu ani nenapadlo – a proč také – suplovat dokumentem nějaký bibliografický soupis. Dokument konstatuje, že ediční činnost je u nás nedostatečná a má pravdu. „Bibliografická“ argumentace se u Mezníka objevuje často. Dokument tvrdí, že náboženské nebo národnostní problematice se u nás věnuje málo pozornosti. To je holý fakt. Jenže dr. Mezník ví, že prof. Kadlec vydal dva svazky skript pro bohosloveckou fakultu, ví, že Alois Míka vydal „v polovině 70. let jednu nebo dvě studie“. A tím je s tvrzením dokumentu hotov. Mezníkovy námitky dokument prostě bagatelizují, a to nikoliv bez významu. Všimněme si např. výtky, že dokument mluví o „historickém ústavu“ a nikoliv o „Ústavu československých a světových dějin ČSAV“. Zajisté, dokument mohl a měl být i v takovýchto věcech přesný, jenže to nikterak nevysvětluje, proč právě kolem takové podružnosti ustavičně krouží dr. Mezník.Mýlí se totiž notně, pokud se domnívá, že taková instituce u nás neexistuje. Změna názvu neznamenala žádnou změnu strukturální. Historický ústav existuje dál a bude existovat i kdyby se od zítřka jmenoval Ústav Jurije Křížka, ústav Luboše Nového nebo ústav akademika Purše, abychom nevynechali žádného z koryfejů této instituce. Proč se tedy Mezník k názvu ústavu několikrát vrací? Proč se on, historik z tohoto ústavu „vyhozený“ (jak sám píše), rozhodl po přečtení dokumentu Charty dělat tomuto ústavu advokáta? Odpověď na tuto otázku je klíčem k pochopení motivů Mezníkovy polemiky. Ústav dnes není tím, kdy Mezník v ústavu pracoval, byl ústav mnohem lepší. Jmenoval se Historický ústav a naše historiografie pod jeho vedením kráčela směle vpřed. Takový František Graus například ohromoval obrozující se marxistické uši lehce kacířskými, skvělými výroky o historiografii , takovými výroky, za které by byl před několika léty leckdo tvrdě pronásledovaný. Když pak sovětské tanky přerušily idylu obrozených marxistů a oni opustili ústav, došlo i ke změně názvu. Kdyby ovšem ke změně názvu došlo ještě v době, kdy tam pracoval dr. Mezník, jaký by pak jeho výtky měly smysl? A ostatně, jaký smysl mají i tak?

Jestliže jsme museli přiznat, že dokument ve svém polemickém zápalu několikrát „uklouzl“, budiž spravedlivě řečeno, že se podobným pokleskům nevyhnul ani dr. Mezník. Přitom se nám zdá, že když dva dělají totéž, není to totéž. Nemůžeme se totiž zbavit dojmu, že Mezník často záměrně překrucuje až k absurdnosti. Co si vůbec lze myslet o zasvěceném člověku, a tím dr. Mezník jest, který konstatování dokumentu o naprosto nenormálních vztazích čs. historiografie a historiografie západní, ale nakonec vůbec zahraniční, označí za nepravdivé. To říká člověk, který musí vědět, že se český historik nedostane pracovně ani do vídeňského archivu, který má takříkajíc u nosu a v něm spousty tak potřebného materiálů.

Nelze pochybovat, že Mezník jako medievalista dobře ví o nesnázích, které musí překonávat editoři, pokud by chtěli pracovat v archivech Vatikánu. Ostatně problém bývá i cesta do saského archivu v Drážďanech! A to mluvíme jen o heuristické práci v archivech. Což teprve studijní pobyty v zahraničních knihovnách nebo institucích. Proč to vůbec opakovat, vždyť dr. Mezník ví své a tak, jak vtipně píše „čs. historikové (oficielní) byli na všech světových kongresech“.

Stejně, čili naprosto nenormální je i situace v publikování překladů zahraničních historických prací. Zájemci o historii u nás mohou jen s hlubokými povzdechy pročítat třeba polské překlady zahraničních historických prací. Zájemci o historii u nás mohou jen s hlubokými povzdechy pročítat třeba polské překlady západních autorů. Kolik jen jich uvádí kupř. Karel Grünberg ve své knize o vzniku SS (viz s. 21 českého vydání). Mezník je husitolog a mohl by tedy vysvětlit, proč u nás nevyjdou velmi cenná zahraniční husitika, třeba Heymann, Kaminský, Seibt, de Vooght, práce, které v žádném případě nedublovaly domácí produkci. Jinou věcí jsou možnosti publikovat české práce v zahraničí. Mezník oprávněně zdůrazňuje četné překážky, ale neřekne už, že jsou dány v podstatě nenormálními vztahy naší kultury ke kultuře západní. A všimněme si, jaká jména Mezník v této souvislosti uvádí, čili jména těch, kteří na západ pronikli : Kalivoda, Macek, Graus,, právě vědci, kteří dělali v padesátých letech kariéru na úkor jiných, zatímco jejich nežádoucí kolegové byli násilně umlčeni – např. Kalista, Slavík atd., atd., kolik jmen už ani neznáme a což teprve mladá generace, ačkoli i tato jména patří do naši historiografie a jsou součástí jejich tradice. Věc je bohužel zcela jasná. Jako Mezníkovy skryté reminiscence na dobré poměry, tak např. i celý kritický příspěvek dr. Kohouta ukazují celistvost, sepjatost celého poúnorového vývoje až po dnešek.

Formulaci dokumentu o „ohromující neplodnosti této instituce“, tj. Ústavu čs. a svět. Dějin, odmítl Mezník rovněž jako nepravdivou. Takže vyhozený dr. Mezník už zapomněl, kolik práce může schopný člověk udělat, je-li státem placen za celodenní práci v oboru historie. K tomu ovšem musí být člověk schopný a je-li schopný, i pak pracovat a nepolitikařit, a jestliže pracovat, pracovat se zaujetím. Pokládáme za zbytečné tvrdit Mezníkovi něco, co ví stejně dobře jako my. Povšímněme si jen oficiálního časopisu čs. historiografie, totiž Československého časopisu historického. Vydává jej Ústav a beze zbytku tu platí, jaký ústav, takový časopis. Dokument má svatou pravdu, označuje-li časopis jako bezcenný, a má také svatou trpělivost, když toto pravidelné mrhání papírem označuje slovy mírnými. A jestliže dr. Mezník patří k těm, kdo mají opravdový zájem o svůj obor, pak nechť si vedle sebe postaví starý ČČH Pekařův a vedle něho ČsČH, ať už za vedení kohokoliv a jistě uvidí, pokud pro slzy bude vidět šílený negativ marxistické historiografie. Nelze uvěřit, že dr. Mezník bere svoje slova a produktivitě ústavu vážně.

A ještě jednou a naposled k Ústavu čs. a svět. dějin ČSAV. Dr. Mezník neví a nechápe, proč by do toho ústavu nemělo patřit oddělení dějin přírodních věd. Dokument snad měl být tomto bodě polopatičtější, nicméně Mezník v ústavu pracoval a určitě ví, co měl dokument na mysli. Není zapotřebí se přít, zda takové oddělení v ideální podobě do ústavu patří či nic, protože funkce a existence tohoto oddělení v ústavu je případem sui generis. Soudnému čtenáři čísla uvedená v dokumentu jistě stačila: 14 pracovníků v oddělení dějin přírodních věd (jejich plodnost je vskutku udivující) a 9 vědců v oddělení českých dějin od počátku do r. 1948! Škoda, že dr. Mezník tento prazvláštní početní poměr nevysvětluje a škoda, že neztratil slov o plodnosti tohoto oddělení, které do ústavu podle jeho mínění v této podobě patří.

Je sympatické, že dr. Mezník bere před dokumentem v ochranu nejširší obec historiků. Obáváme se však, že jim slibuje víc, než je možné. Tvrdí totiž, že většina z nich může normálně publikovat. Pokud totiž v tomto státě může někdo vůbec normálně publikovat (a velmi o tom pochybujeme), rozhodně to neplatí o široké obci historiků. Mezníkova věta je čirý nesmysl i kdybychom odhlédli od všech ideologických determinant. Publikačních možností v ČSSR je totiž pomálu a tento katastrofální nedostatek by bylo třeba analyzovat podrobněji. Mnohé časopisy byly zrušeny, mnohé skomírají. Nemá smysl je vyjmenovat, dr. Mezník stejně namítne, že ten a ten existuje (bohužel ani v tomto případě se vyjmenovávání nedoporučuje) a bude s celou věcí hotov. Uvedl v těchto souvislostech dokonce Folia historica Behemica. Je vskutku dojemné, jak se v nouzi dovolává ústavu. Neuvedl ovšem nezasvěcenému čtenáři, že jde o interní tisk o nákladu cca 500 kusů a předstírá (nebo skutečně nevidí), že ohledně Folií ústavu nevidí do karet. A už vůbec si neláme hlavu s důsledností svých názorů. Přiznává, že v současné době u nás nejsou možné diskuse mezi zastánci různých pojetí dějin a přiznává zároveň, že tyto diskuse jsou nezbytnou součástí kulturního života kterékoliv společnosti. (Připomeňme jen, že takové diskuse neprobíhají ani na fóru neoficiálním). Mezník tedy klidně přizná, že nezbytné chybí, ale přitom situaci nepovažuje za tak katastrofální. My naopak si myslíme, že jestliže chybí nezbytné, pak je katastrofa dovršena. Jak v takém případě charakterizovat situaci jinak, než jak učinil dokument a ať už se Historický ústav jmenuje jakkoliv! Co pak lze namítat proti základní myšlence „Práva na dějiny?“Dokument uvádí, že se naše historiografie „dostala do slepé uličky svým vnitřním rozpadem a nemá dnes žádnou jednotnou koncepci“. Mezník tvrdí, že není žádoucí, aby nějaká historiografie měla jednotnou koncepci. Ale jeho námitce lze stěží rozumět. – Současná oficiální historiografie je marxistická, měla by tedy koncepci mít. Je-li vskutku marxistická, lze alespoň jednotnou koncepci předpokládat. Dokument ale naznačil, že vzdor všem proklamacím žádnou koncepci nemá a ulpívá jen na prázdných frázích, že se vyznačuje zcela zřejmou koncepční sterilitou. Historiografie v celku, to ano, k tomu by se Mezníkova námitka hodila, ta jednotnou koncepci přirozeně nemá a nevyžaduje ji, pokud pod jednotnou koncepcí nerozumíme obecně humanistické náhledy. Ani v tomto případě se nemůžeme ubránit dojmu, že dr. Mezník se vůbec nesnaží dokumentu porozumět a úmyslně mu podkládá jiný smysl i tam, kde je věc zcela jasná. Týká se to řady dalších Mezníkových výtek. Dokument tvrdí, že dnes žádná instituce není schopna podat syntézu. Má nepochybnou pravdu a Mezník, který uvádí Janáčkovo syntetické zpracování dějinného úseku o délce 21 let jako protiargument, patrně žertuje. Jinak by byl upozornil na to, že dvě Janáčkovy knihy o předbělohorských dějinách měly být začátkem velkorysého plánu , jakéhosi pokračování Laichterových Českých dějin, projektu, schváleného někdy v šedesátých letech a z něhož dnes, r. 1985, máme právě jen ty dvě Janáčkovy knihy, zahrnující období 21 let. Mezní uvádí také Přehled, dílo zdaleka nedokončené, ačkoliv na něm pracuje Ústav čs. a svět. dějin už od r. 1973, tedy více než 10 let a to ještě za pomoci externích spolupracovníků. Víc než 10 let práce oné instituce, za jejíž plodnost Mezník tolik bojuje a dílo není ještě ani v polovině. A to na každého osm hodin denně pracujícího vědce nepřipadá ani sto stránek. Ostatně je štěstí, že instituce nejsou schopny podat syntézu, protože například představa, že ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV by podal syntézu dějin třeba české literatury není zrovna vábivá.

Dalším zajímavým místem, vzbuzujícím otázku, do jaké míry chtěl dr. Mezník dokumentu porozumět je jeho reakce na větu dokumentu, že dějiny bez člověka a bez Boha nemohou mít přirozeně žádný smysl. Mezník uvádí, že věta vzbudila veliký rozruch, označuje ji za zcela jednostrannou a poznamenává, že v dokumentu Charty se neměla objevit. Nuže, není snadné pochopit, co je na uvedené větě jednostranného. Dějiny bez člověka a bez Boha pokud si ho dr. Mezník nepředstavuje jako vousatého pána smysl mít nemohou, s tím se nedá nic dělat a jeví se nám to jako axióm. Pokud dr. Mezník ví o nějakém smyslu dějin bez Boha, litujeme opravdu, že s tím dělá tolik tajností a nenapíše rovnou co a jak. Nějak to bude souviset s jeho názorem, že taková věta se v dokumentu objevit neměla, přičemž ho ani nenapadne říci proč. Snad je až příliš obtížen tíhou znalosti smyslu dějin bez člověka a bez mravního zákona.Mezník se místo vysvětlení rozčiluje nad větou dokumentu, že dnešní historikové v Akademii vůbec nevědí, že by se na nějaký smysl dějin měli ptát. Je to škoda, protože dr. Mezník se, jak tvrdí, rozčilovat nechce a snaží se rozčilení unikat uváděním fakt o tom, jak mnoho pozornosti u nás marxistická historiografie věnuje dějinám mentality a myšlení. Snad se ho vůbec nedotkl upřímný údiv naší historické obce nad knihou Gurevičovou, ono nadšené a podezíravé překvapení …,co je také historiografií. A možná dr. Mezník opravdu neví, že ona plodná instituce, čili Ústav čs. a světových dějin odmítl onoho sirotka a Popelku, totiž Gurevičovu knihu o kategoriích středověké kultury recenzovat ve svém časopise, ústředním časopise naší historiografie, o Československém časopise historickém. Nechceme se rovněž rozčilovat a tak jen okrajovou poznámku. To, co dr. Mezník uvedl proti větě dokumentu o Habsburcích jako dynastii českých králů, to je trapností, která slovy čtyř historiků a kritiků dokumentu svědčí „o necitlivosti a neznalosti elementárních dějinných skutečností“. Nicméně nehodláme kvůli nějakému lapsu pohodlně smést se stolu vážné problémy a otázky.

Podle Mezníka je také nespravedlivé tvrzení dokumentu, že dějiny jsou u nás redukovány na základní fakta z politických dějin a na vývoj ekonomiky. Bohužel, formulace dokumentu má do přesnosti opravdu v tomto případě dost daleko, ale přesto je zřejmé, na co poukazuje. Pohled oficiální historiografie na historii je hodně jednostranný a důkazem je i Mezníkem schválený Přehled. Kultura přijde vždycky zkrátka a je v historických pracích podávaná hodně diletantsky. Je možné doložit to na jedné práci za druhou. Otto Urban se ve své jinak pozoruhodné práci kultuře raději vyhnul úplně. Zajisté, existují i výjimky, třeba Macurova kniha Znamení zrodu. Opravdu pěkná výjimka a v tak malém nákladu, že je správné pokládat ji za nesehnatelnou bibliografii. Mezníkovy snaživé poukazy na to, že u nás například vycházejí středověcí kronikáři jen dokazují, že dr. Mezník nechce chápat, co měli autoři dokumentu na mysli. Ostatně podle našeho názoru, marxistická historiografie a v tomto případě až na nečetné případy česká historiografie vůbec s pochopením nejrůznějších kulturních fenoménů v dějinném vývoji měla problémy vždy. Dnes je situace právě v tomto ohledu nejsvízelnější. Naše materialistická doba, nesoucí znaky kulturního úpadku a také vyloženě ateistický a morálkou pohrdající režim vyvíjí na vědomí našeho dějepisectví mocný vliv. Marxisticky pojaté pojmy jako lid, třída, ideologie, boj, rozvoj atd. se staly nereflektovatelnou součástí historického slovníku a zcela konkrétně zabraňují většině historiků pochopit například všechny dimenze náboženského myšlení. Třeba už proto, že se toto myšlení nikdy nestalo ideologií vládnoucí třídy v marxistickém významu.

Z toho všeho vyplývá jeden neradostný fakt. Zdá se nám totiž, že my všichni kulturně značně selháváme. Místo, abychom stále hlouběji chápali, že ve světě lidí je všechno kulturou a dějinami, stále snadněji kapitulujeme před vyzývavou ahistoričností, drzou amoralitou a materialistmem. Tím vůbec nechceme říci, že by kultura a morálka měly v dějinách vždy převahu, ba jsme v této otázce spíše pesimisté. Nicméně jiné cesty vlastně nemáme. Abychom se vrátili zpět k naší historiografii – domníváme se, že se ještě neprosadil názor, že kulturní fenomény vyšší komplexity nejsou v žádném případě regulovatelné na nějaké marxistické „konečné instance“, či poslední příčiny, ať již politické nebo ekonomického charakteru.

Měli bychom více usilovat o to, prolomit sevření, v jakém nás drží mnohé marxistické kategorie nebo dokonce celý marxistický způsob uvažování o dějinách. Vždyť všechny kategorie, od těch nejzákladnějších, jako je prostor a čas, jsou kulturními formami, jež podléhají řeči a jsou utvářeny dějinami. Historik, který se zabývá lidskou společností a přemýšlí také o slovech, znacích a symbolech, obsažených v diskursech různých dob a epoch, musí sledovat, pokud možno přesně, , jejich sémantické proměny v souvislosti s vývojem na ostatních rovinách společenského života. Jen tak se vyhne nepochopení skutečnosti, že jedna a táž mentálně verbální forma bývá často použita k označení podstatně různých konkrétních realit. Mohl by husitolog dr.Mezník uvést, ve kterých českých pracích o husitství, vyjma studie F. Šmahela o ideji národa v husitských Čechách, se podobné metodické přístupy uplatnily?

Dr. Mezník také tvrdí, že vztah naší historiografie k úloze církve v českých zemích není „přesně“ takový, jak uvádí dokument. Rádi bychom konstatovali, že nám postačuje rámcová charakteristika, je v jádru takový. A rádi bychom doplnili: jiný ani být nemůže, pokud tato historiografie zůstává marxistickou, tj. pokud myslí v kategoriích konečných politických či ekonomických determinací. Církev vždy byla a je složitým kulturním jevem: z jedné strany institucí, organizací, tělem, podléhajícím nejrůznějším společenským vlivům, ze strany druhé autonomním duchovním útvarem, jehož vývoj nelze pochopit v kategoriích ideologie versus ekonomie. Na celé dějiny církve je nutno pohlížet z tohoto zorného úhlu, z hlediska tohoto sporu, zápasu, v němž období rovnováhy nebyla častá. V oblasti kultury je vůbec všechno vztahem, korelací, vzájemným ovlinováním.

Tolik tedy ke kritice dr. Mezníka. Nechť čtenář promine několik „Tvrdých“ charakteristik, které nejsou namířeny jen na dr. Mezníka, nýbrž stejně tak na nás na všechny, kteří se zabývají dějinami v podmínkách dnešní společnosti. Dr. Mezník vytkl dokumentu, že neoprávněně vytýká naší historiografii nedostatek zájmu o kulturní dějiny. Považujeme takový postoj nejen za zarážející, nýbrž i symptomatický, protože svědčí o nedostatku kulturní aktivity v našem státě, aktivity a odpovědnosti. Osud kultury v tomto režimu určují nejrůznější značně široké vazby. Samotný marxismus byl s „kulturou“ vždy jaksi na štíru a autonomní kulturní aktivity vždy pojímal jako něco takřka nepřirozeného. Není divu, že dnes je u nás sotva tušení, na jaké úrovni je pojem kultury a kultura sama uvažována v kulturně vyspělých zemích. Aniž bychom se chtěli kohokoli dotknout, práce naší historiografie často vypadají tak, jako by jejich autoři o těchto věcech mnoho nevěděli. To by samo o sobě nebylo tak zlé. Ale myšlenková úroveň je v nejvlastnějším smyslu i úrovní mravní, a tu už neběží o záležitosti třeba metodologické, nýbrž o otázky odpovědnosti. Není to samozřejmě, jak jsme již uvedli, zdaleka vina historiků samých. Ono je pěkné mluvit o myšlenkové úrovni, ale ta se i při nejlepší vůli v tomto režimu těžko získává. A ještě pěkněji se hovoří o úrovni mravní, ale ta se v tomto režimu zase obtížně udržuje. To všechno přece vyžaduje společenské zázemí a duchovní tradici, jenže u obojího se u nás v poslední době zoufale nedostává. To jsou sice omluvy, ale ty nic nemění na skutečnosti, že nezájem a ne – starost o kulturní tradici se v dějinách vždy tvrdě vymstí. Dr. Mezník je husitolog a tak to jistě dobře ví.

Zdá se nám proto, že při vědomí všech výše zmíněných souvislostí, že na dějiny bychom měli všichni pohlížet z aspektu dějin kulturních, z aspektu axiologického a zároveň po vertikální časové ose, totiž s ustavičným zřetelem k potřebám dneška. A právě tento pohled v sobě přináší silný apel morální. Každá vpravdě historická otázka musí být současně otázkou naší budoucností, jinak vlastně nemá smysl. A proto stav současné československé historiografie odráží míru odpovědnosti našich historiků za kulturu této země.

Autoři dokumentu Právo na dějiny

Jaroslav Mezník

Podruhé a naposled o dokumentu Právo na dějiny

Nový text, který sepsali autoři dokumentu Charty 77 Právo na dějiny a který nazvali Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomény mi přepravil dvě překvapení. První spočívalo v tom, co jsem se dozvěděl o sobě, počínaje třeba tím, že jsem husitolog, a konče tím, že jako takový se dívám spatra na tzv. Zeitgeschichte. Druhé překvapení – samozřejmě důležitější a příjemnější – mi poskytl text tím, že jeho většina měla lepší úroveň než dokument. Týká se to především první části textu, kterou jsem přijímal někdy se souhlasem, někdy se sympatiemi (sympatické mi může být i to, s čím se plně neztotožňuji). Totéž mohu také říci o některých partiích druhé části textu, která je věnována polemice s mou kritikou dokumentu. Tak třeba souhlasím s tím, že současný Československý časopis historický nemá dobrou úroveň, že nám chybí časopis toho typu, jakým byly Dějiny a současnost, a že prosazení dobré práce ke knižnímu vydání je v současné době někdy velmi obtížné. Souhlasím tedy i s některými místy textu, která autoři pojímali jako přímou součást polemiky se mnou. To má svůj důvod. V polemice se mnou autoři zaplnili hodně místa dalšími důkazy o tom, že současná historiografie má mnoho vad a nedostatků. Ale tím zaměřili polemiku úplně nesprávným směrem. Já nepsal svůj Kritický komentář k dokumentu Charty 77 č. 11/84 (Právo na dějiny) proto, abych obhajoval současnou československou oficiální historiografii. Jestliže mi autoři dokumentu vyčítají, že nechápu, co chtěli svým textem říci, mohu tvrdit totéž o nich. Musím ovšem přiznat, že jsem – samozřejmě nechtěně – přispěl k tomu, že můj text mohl být i takto chápán; to jsem poznal nejen z reakce autorů, ale i z reakce jiných osob. Nezbývá mi tedy, než abych vysvětlil, proč jsem Kritický komentář napsal.

Ve výborném letošním výročním dokumentu Charty 77 se říká, že veřejnost Chartě 77 věří. Jestliže tomu tak je (u části veřejnosti tomu nepochybně tak je), souvisí to mezi jiným s tím, že se mluvčí Charty a celý okruh, který s mluvčími spolupracuje, vždy snažili – ovšem v rámci daných možností – dosáhnout toho, aby dokumenty Charty obsahovaly pravdivá fakta. Zvlášť jsem vždy obdivoval sdělení VONSu: s jakým zaujetím jeho členové usilovali a usilují o to, aby publikovali pokud možno co nejpřesnější údaje! A to pracovali v oblasti, kde získávání a ověřování takových údajů je mnohem obtížnější, než např. u dokumentu týkajícího se historiografie, nemluvě o riziku, kterou činnost ve VONSu s sebou přináší. Na tuto snahu Charty i VONSu po pravdivosti jsem byl vždy hrdý. A najednou se mi dostane do rukou dokument Charty, který se týká dějin, tedy mého oboru, a ke své hrůze zjistím, že právě tento dokument obsahuje spoustu nepřesností, nepravdivých údajů, problematických a zjednodušujících soudů. První myšlenka, která mne napadla, byla: Jaké je v tomto případě štěstí, že oficiální sdělovací prostředky od velké kampaně z počátku roku 1977 o Chartě zcela zásadně mlčí! Jak by jinak mohly Chartu zesměšnit a zdiskreditovat! A následovala myšlenka druhá: Jestliže Charta vydala dokument, který je špatný (alespoň podle mínění mnohých signatářů Charty), musí to být sami signatáři Charty, kteří na jeho vady upozorní – jinak by hrozilo nebezpečí, že by společenství, které o sobě říká, že chce žít v pravdě, ztratilo na věrohodnosti. Zúčastnil jsem se diskuse brněnských signatářů o dokumentu, ale to mi nestačilo. Rozhodl jsem se přispět do již probíhající diskuse o dokumentu písemným příspěvkem, a to i proto, že dokladová část dokumentu se zabývá především staršími dějinami a já jsem jedním z mála historiků – signatářů Charty, kteří se zabývají středověkem.

Dokumentu byly a jsou vytýkány tři základní nedostatky: 1. Obsahuje mnoho nepřesných a nepravdivých údajů; 2. je ideově jednostranný, což by jako dokument Charty být neměl; 3. jeho koncepce je pochybená, protože ztrátu národní historické paměti spojuje téměř výhradně se situací v současné historiografii, ačkoliv na historickou paměť má vliv řada dalších činitelů (na to upozornil správně Jan Křen). Zaměřil jsem se na prvý z uvedených nedostatků. Mým cílem bylo tedy ukázat, kolik nepravdivých a nepřesných údajů obsahuje faktografická část dokumentu, zvláště jeho kapitola Pojetí dějin. Neuvědomil jsem si jednu věc. Výroky, které jsem kritizoval, se zabývaly oficiální historiografií. Jestliže jsem tedy upozorňoval na to, že argumentace dokumentu není správná, mohlo to skutečně u někoho vzbudit dojem, že chci hájit oficiální historiografii. Při psaní Komentáře mne něco takového vůbec nenapadlo. Domníval jsem se, že stačí, když napíši, že navazuji na text čtyř historiků (Miloše Hájka, Milana Otáhala, Jaroslava Opata a Hany Mejdrové), v němž je výslovně řečeno, že se stavem české historiografie nezabývají, i když cíl svého příspěvku vytknu jasně v úvodu („jde mi především o kvalitu a věrohodnost dokumentu“). Jak vidět, některým čtenářům to nestačilo a já tedy udělal chybu, že jsem zmíněné prohlášení čtyř historiků neopakoval. K celé záležitosti bych chtěl dodat ještě jedno. Jestliže jsem po přečtení dokumentu pokládal za nutné někoho hájit, nebyla to oficiální česká historiografie, ale většina českých historiků; to, že byli čeští historikové (nebo naprostá většina českých historiků) obviněni z nepoctivosti a nezájmu o rozvoj svého vědního oboru, jsem nepokládal ani za spravedlivé, ani za rozumné. Toto mé stanovisko se však projevilo spíše v ústní diskusi (srovnej k tomu příspěvek Jaroslava Šabaty) než v Komentáři, kde jsem se o této otázce poněkud obšírněji rozepsal jen v jedné poznámce.

Při rozboru dokumentu jsem pokládal za nutné doložit, proč to či ono tvrzení pokládám za nepravdivé nebo nepřesné. Autorům dokumentu se tento způsob polemiky nelíbí, obávají se, že „čtenáři právem mohou podobný způsob polemiky považovat za neplodné handrkování“. Ale jak se má prokázat nesprávnost nějakého tvrzení, když se neuvedou doklady? Na některých místech autoři způsobu mé argumentace neporozuměli nebo nechtěli porozumět. Tvrdí, že jim vyčítám neúplnost výčtu edic, jako by měli „suplovat dokumentem nějaký bibliografický soupis“. Něco takového bych od písemnosti tohoto typu, jak jsou dokumenty Charty, samozřejmě nikdy nepožadoval. Kdyby v dokumentu nebyla uvedena edice žádná, vůbec by mi to nevadilo, pokud by ovšem výklad o vydávání pramenů byl správný. Ale jakmile autoři napíší, že „pro novější období“ (míní se tím 17. 18. století) byla u nás vydána jen jedna edice, musím to ohodnotit jako tvrzení nepřesné, protože edic vyšlo víc. A když něco takového tvrdím, tak několik dalších titulů edic uvedu. (Využívám této příležitosti, abych opravil jedno jméno, které je ve většině opisů Komentáře uvedeno špatně: editorka Nejstarších zpovědních seznamů se jmenuje E. Čáňová.) Je ovšem možný i jiný způsob polemiky. Dokument věnuje několik řádků Habsburkům, napíši k tomu také několik řádků, aniž bych výklad autorů označil za nepravdivý nebo nepřesný. Autoři dokumentu k tomu pak v novém textu poznamenají: „To, co dr. Mezník uvedl proti větě dokumentů o Habsburcích jako dynastii českých králů, to je trapností, která slovy čtyř historiků a kritiků dokumentu svědčí „o necitlivosti a neznalosti elementárních dějinný skutečností“. Já jsem se s takovým způsobem argumentace spokojit nemohl a nechtěl. (V konkrétním uvedeném případě nechávám na čtenářích, aby posoudili, zda to, co jsem napsal o Habsburcích, je trapné.)

Způsob, jakým jsem přistoupil ke kritice dokumentu, má ovšem některé nedostatky. Můj komentář je dosti nudné čtení. Ale já jsem vůbec netušil, že budu tolikrát opsán; kdybych byl tušil, že dozná tak velkého rozšíření, byl bych jej (zvláště po stylistické stránce) zpracoval mnohem pečlivěji. Důležitější je to, že jsem dost dobře nemohl rozlišit výtky skutečně významné od výtek přece jen podružnějšího významu. Šlo mi především o to, abych ukázal, že v některých partiích dokumentu musí narazit na odpor téměř každá věta. V kapitolce dokumentu nazvané Pojetí dějin, kterou jsem rozebral téměř celou, jsem našel 12 nepravdivých či nepřesných tvrzení, u řady dalších tvrzení jsem připojil kritické výhrady. Na dvě či tři stránky textu je to více než dost. Byl jsem skutečně zvědav na to, jak budou autoři dokumentu na mé výtky reagovat. Reagovali po svém. Nebudu už probírat případ za případem, nechci příliš unavovat čtenáře. Spokojím se s jedním konstatováním a třemi příklady toho, jakým způsobem obhajují autoři text dokumentu.

Tedy nejprve to konstatování. Domnívám se, že oprávněnost mých soudů autoři dokumentu nevyvrátili ani v jednom případě. Na nejdůležitější výtky nereagovali vůbec. Týká se to jak partií, které se zabývaly předhusitskou a husitskou dobou, tak i paušálních útoků na historiky a zmínky o Masarykově a Pekařově pojetí českých dějin. V jiných případech sice chybu uznali, ale okamžitě odváděli pozornost čtenáře jiným směrem. Nový text obsahuje i v polemice se mnou některá nová tvrzení (o tom jsem se ostatně už zmínil); s některými z nich souhlasím, ale u některých bych znovu mohl ukázat, jak autoři se suverénností přistupují k formulování jednoznačných soudů i tam, kde tyto soudy skutečnost neúnosně zjednodušují nebo ji dokonce zkreslují. Někdy postupují prostě tak, že mou výtku zkreslí, někdy využijí toho, že jsem u některé další věty dokumentu zcela přesně nevyznačil, které tvrzení je nepravdivé či nepřesné. Ale o tom již slíbené příklady.

Nejvíce pozornosti věnují autoři věci dosti podružné. V dokumentu napsali, že „naši hlavní vědeckou institucí v oboru historiografie je Historický ústav ČSAV“. Čtyři historikové upozornili ve svém příspěvku na to, že ústav s tím jménem u nás neexistuje, že někdejší Historický ústav se dnes jmenuje Ústav čs. a světových dějin. Já jsem tuto výtku opakoval, a to dvakrát. Podruhé snad zbytečně, ale zaujala mne skutečnost, že v jedné nedlouhé větě dokumentu byly tři nesprávnosti. Autoři věnují této otázce téměř celou stranu. Snaží se vysvětlit, proč kolem této otázky stále „kroužím“, ptají se, jaký smysl má tato výtka. Přitom sami přiznávají: „Zajisté, dokument mohl a měl být i v takových věcech přesný …“ O nic jiného mi nešlo. Pro autory je ovšem snaha najít nějaké skryté motivy mé polemiky dosti typická. Mé rozhořčení nad tím, že v dokumentu Charty je tolik chyb a nepřesností je pro ně asi motiv nedostatečný.

Autoři na jednom místě po přiznání, že dokument několikrát „uklouzl“ hned dodávají, že jsem se něčemu podobnému nevyhnul ani já. A pokračují: „Přitom se nám zdá, že kde dva dělají totéž, není to totéž. Nemůžeme se zbavit dojmu, že Mezník často záměrně překrucuje až k absurdnosti. Co si vůbec lze myslet o zasvěceném člověku, a tím dr. Mezník jest,l který konstatování dokumentu o naprosto nemorálních vztazích čs. historiografie a historiografií západních, ale nakonec vůbec zahraniční, označí za nepravdivé!“ Nuže, srovnejme s tímto citátem citát jiný, totiž tvrzení dokumentu, které jsem označil za nepravdivé: „Téměř neexistují kontakty se západní historiografii, čs. historikové se nezúčastňují symposií, kongresů, nepublikují – až na nepatrné výjimky - na Západě své články a knihy“. Já jsem tedy nenapadl jako nepravdivé obecné konstatování o nenormálnosti vztahů mezi čs. a západní historiografií, jak nyní tvrdí autoři, ale zcela konkrétní tvrzení, která – opakuji – nepravdivá jsou.! Nenormálnost kontaktů naší historiografie se západní historiografii by bylo třeba doložit jinak. Třeba tím, že se u nás světových historických kongresů nemůže zúčastnit kterýkoli historik za svou osobu ( a tedy ne jako člen oficiální delegace), jak je to normální v mnoha zemích světa, samozřejmě i s případným důsledkem, že si cestu, pobyt a kongresový poplatek zaplatí sám. Třeba poukázáním na skutečnost, že ve styku se západní historiografií nemají všichni historikové u nás stejné možnosti. Ale kdyby dokument přihlížel k tomuto aspektu, musel by především přihlédnout ke skutečnosti, která se netýká jen kontaktů se zahraničím: že totiž českoslovenští historikové nežijí a nepracují ve stejných podmínkách, přičemž tyto podmínky jen zčásti závisejí na jejich talentu a pracovitosti (a někdy na nich nezávisejí vůbec). Velmi zjednodušeně lze říci, že někteří mají mnoho možností (a přitom někdy nemusí ani moc produkovat), někteří mohou vědecky pracovat a publikovat jen s obtížemi, někteří nesmí být ani zaměstnáni ve svém oboru, ani publikovat (tato poslední skupina, jak se mi zdá, autory dokumentu vůbec nezajímá). Tato diferenciace historiků se samozřejmě projevuje i v možnosti studia v zahraničí, o níž se zmiňuje nový text. Autoři tvrdí, „že se český historik nedostane pracovně ani do vídeňského archivu“. Ale to zase není přesné, někteří čeští historikové se tam dostanou, stejně jako třeba do archivu vatikánského. Autoři mohou proti těmto mým vývodům namítnout, že na několika stránkách dokumentu nemohli podat přesný rozbor situace našich historiků, která je někdy značně složitá a zamotaná. To je mi jasné. Tím spíš je však nutné formulovat právě stručné texty přesně, aby nebyly nepravdivé a tím i nepřesvědčivé.

Třetí příklad se zase týká Ústavu čs. a světových dějin. V dokumentu bylo o něm napsáno: „Už na první pohled je patrné ohromující neplodnost této instituce, nemožnost, aby se v jejích zdech zrodila nějaká závažnější historická práce, která by zaujala naši veřejnost“. Nejsem schopen sledovat celou produkci ústavu a současné poměry na ústavě neznám; podrobněji sleduji jen práce těch zaměstnanců ústavu, kteří se zabývají středověkými dějinami. Ale právě proto, že jejich práce znám, je mi naprosto zřejmé, že se „ve zdech této instituce“ zrodily některé solidní práce a edice a že je proto tvrzení dokumentu nepravdivé. Autoři dokumentu ze mne teď udělali někoho, kdo „bojuje za plodnost“ zmíněné instituce. V tomto případě jsem jim polemiku usnadnil tím, že jsem zcela přesně nevyznačil, která část věty je nepravdivá. Trvám ovšem na tom, že věta nepravdivá tvrzení obsahuje.

Dokument Právo na dějiny nenarazil mezi signatáři Charty na odpor jenom proto, že jsou v něm chyby, ale také pro svou ideovou jednostrannost. Přiznám se, že po této stránce jsem i já pocítil dokument tak trochu jako „kudlu do zad“, zvláště když úder přišel z nečekané strany – alespoň pro mne nečekané. Budu mluvit zcela otevřeně. V prvých letech po vzniku Charty 77 jsem jako signatář, který nikdy nebyl ani komunista, ani marxista, měl poněkud obavu, aby se v dokumentech neprojevila jednostranně velmi silná účast „strany vyloučených“ mezi chartisty. Nestalo se tak, a dík za to patří jak signatářům – exkomunistům, tak i všem mluvčím. A najednou vyjde dokument, který je jednostranně zaměřen jinak. Vůbec se nedivím ostrým reakcím Luboše Kohouta, Milana Hübla a Petra Uhla, i když jsem s tím, co napsali v mnohém nemohl souhlasit (týká se to zvláště příspěvku Luboše Kohouta).

Ve svém Komentáři jsem se k tomuto problému vyslovil jen jednou, a to velice mírně. Výrok „dějiny bez člověka i bez Boha přirozeně nemohou mít žádný smysl“ jsem označil za jednostranný a poznamenal jsem k němu, že se v dokumentu Charty objevit neměl, že by ovšem mohl být vysloven jako vyjádření jednotlivce nebo skupiny. Odpověď autorů na tuto poznámku mne poněkud šokovala. Nejprve prohlásili, že dějiny bez člověka a Boha mít smysl nemohou, že se s tím nedá nic dělat, že se jim to jeví jako axióm, a pak mi vyčetli, že jsem nevyložil, proč se tato věta v dokumentu neměla objevit. Vyložím jim to tedy dodatečně. Uvedená věta se v dokumentu Charty objevit neměla, protože Charta je společenství lidí, kteří sice mají mnoho společného, především přesvědčení, že mají být dodržována lidská a občanská práva, ale jinak mají různé názory, pokud jde o otázky víry, sešli se zde katolíci, evangelíci, agnostikové a ateisté. Dokumenty Charty musí tuto rozdílnost názorů respektovat, protože i když jsou podepsány pouze mluvčími, jsou vydávány jménem celé obce signatářů. Jestliže autoři v novém textu, který sepisují svým jménem (i když vystupují anonymně) dávají najevo, že přítomnost Boha v dějinách je pro ně axióm, nemám nic proti tomu, a co víc, pokud budu živ, budu usilovat o takové uspořádání společnosti, v němž by mohli své přesvědčení veřejně hlásat a získávat pro ně i jiné. Ale jestliže se přitom diví, že jsou výhrady proti tomu, aby se takové výroky objevovaly v dokumentech Charty, svědčí to buď o tom, že vůbec nechápou, co je to Charta 77, nebo o jejich tak hluboké intoleranci, že z toho mrazí v zádech.

Nepochybuji o dobrých úmyslech autorů a vím, co chtěli svým textem říci. Ale co dokument Právo na dějiny vlastně přinesl? Především obrovskou ztrátu času pro všechny, kdo se zúčastnili ústních diskusích o něm a kdo pocítili potřebu reagovat na něj i písemně, nevraživost mezi některými signatáři Charty a na nějakou dobu (naštěstí přechodně) poněkud zhorší klíma v Chartě. A pak ovšem samotnou diskusi, která podle mého mínění mnoho pozitivního nepřinesla. (Z několika málo nových podnětů, které se v diskusi objevily, mne zaujaly úvahy Radka Malého o nepoctivosti historiků: rád bych se jednou k té otázce vrátil.) Jestliže má dokument Právo na dějiny nějakou zásluhu, pak spočívá v tom, že upozornil na potřebu zabývat se naší historiografií, pojetím našich dějin a vůbec teoretickými historickými otázkami. Ale ať se na mne autoři dokumentu nezlobí: dokument se základní pochybenou koncepcí a s velkým množstvím věcných nedostatků základem diskusí o těchto otázkách být nemůže. K tomu jsou nezbytné podklady lepší.

Autoři v novém textu přiznali, že se dopustili chyb při formulování dokumentu. Na nejdůležitější partie té části tohoto textu, která byla věnována polemice se mnou, jsem odpověděl. Jinak se spokojuji uvedeným jejich přiznáním a svou účast v diskusi o dokumentu Právo na dějiny pokládám za skončenou.

Petr Uhl

O třech nepoctivostech autorů Práva na dějiny

Nová práce autorů Práva na dějiny nazvaná Dějiny a dějepisectví jako kulturní fenomén mě překvapila. Především svou dobrou češtinou, tolik kontrastující s kostrbatými formulacemi dokumentu Práva na dějiny. Ale pokud jde i o obsah, musí dát čtenář autorům v mnohém za pravdu. Kdo by nesouhlasil třeba s tvrzením, že „historik, který se zabývá lidskou společností a přemýšlí také o slovech, znacích a symbolech, obsažených v diskursech různých dob a epoch, musí sledovat, pokud možno přesně, jejich sémantické proměny v souvislosti s vývojem v ostatních rovinách společenského života“? Kdo by také mohl odmítnout názor autorů Práva na dějiny, že současný stav čs. historiografie je „špatný a změn velmi potřebný“. A když čtu v Dějinách a v dějepisectví větu: „historie by měla učit smyslu pro komplexitu společnosti, měla by naše myšlení vést od jednoduchých kauzalit k postihování vzájemných vztahů a souvislostí“, mám radost, jak hezky je řečeno to, o co novověká věda usiluje už od Komenského. Kdo by chtěl, se znalostí textu Právo na dějiny a odpovědi Jaroslava Mezníka, vést s Dějinami a dějepisectvím skutečnou polemiku, musel by popsat mnoho stran. Tu já ale vést nechci, protože autoři Práva na dějiny a Dějin a dějepisectví jsou nepoctiví. K Jaroslavu Mezníkovi, k Chartě 77 i v nejširším smyslu toho slova – sami k sobě, ke společnosti.

Téměř dvě třetiny textu Dějin a dějepisectví – plných 360 strojopisných řádek – věnovali autoři Práva na dějiny odpovědi Jaroslavu Mezníkovi, jehož text se sestává ze 120 řádek citátů z Práva na dějiny a ze 300 řádek vlastního textu. Ve své odpovědi, zabírající tedy o 20 % více místa, než Mezníkův text, reagují však jen na dvanáct z třiatřiceti Mezníkových námitek. Stojí za to, se nad nimi zamyslet. Tak např. v Právu na dějiny se tvrdí, že „téměř neexistují kontakty se západní historiografii, čs. historikové se nezúčastňují symposií, kongresů, nepublikují – až na malé výjimky – na Západě své články a knihy“. J. Mezník to označuje za nepravdivé a uvádí různé druhy kontaktů. Autoři „Práva …“ však přešli do osobního tónu, naznačujíce, že J. Mezník, protože je člověk zasvěcený, je člověk nehodný nebo dokonce podlý: „Co si vůbec lze myslet o zasvěceném člověku, a tím dr. Mezník jest, který konstatování dokumentu o naprosto nemorálních vztazích čs. historiografie a historiografie západní, ale nakonec vůbec zahraniční, označí za nepravdivé“. Já si myslím o J. Mezníkovi, že je to poctivý člověk a seriózní historik, jemuž jde o pravdu. Mnohokrát v životě to dokázal, v letech 1971 – 74 za to byl dokonce vězněn. O autorech Dějin a dějepisectví si myslím, že jsou v polemice s J. Mezníkem nepoctiví, protože své vlastní konstatování o téměř neexistujících kontaktech, proti němuž J. Mezník brojí, dodatečně nahradili tvrzením o naprosto nemorálních vztazích, aby mohli Mezníkovu námitku odmítnout a navíc ještě Mezníka pošpinit. Zneužili přitom i skutečnosti, že pro existující i potencionální represálie nemají čtenáři většinou možnost do původních textů nahlédnout a znění si ověřit. To se mi zdá zvlášť nízké. A protože „normální“ není v této společnosti nic,, zvláště ne cokoliv ve vztahu k cizině, dobře se jim teď proti Mezníkovi argumentuje. Vůbec celá jejich polemika s ním je naplněna výtkami, co všechno (tedy co všechno vůči oficiální propagandě, historiografii a režimu vůbec kritického) J. Mezník neuvádí, odmítaje tvrzení dokumentu Právo na dějiny. Autoři Práva na dějiny – podle svého vyjádření historici mladší generace – těžko pochopí, že J. Mezník si nepotřebuje prodlužovat legitimaci opozičního historika či morální kredit tím, že by za vyvracením každé nepravdy či nepřesnosti dokumentu Právo na dějiny dodával ještě komentář, v čem že je jádro pudla, totiž: jaký skutečně oprávněně kritizovatelný fakt autoři Práva na dějiny použili či zneužili k formulování své nepravdy či nepřesnosti. Některé formulace Dějin a dějepisectví pak ukazují, že polemika se dotkla citlivých míst přesvědčení autorů, přesvědčení zřejmě tolik zraňovaného všeobecnými protikatolickými a protihabsburskými tradicemi, které ani poválečná byrokratická diktatura nedokázala otupit. Tehdy se odpověď J. Mezníkovi vyznačuje neslušností nebo iracionalitou. Málo zdvořilý je totiž dotaz, jestli si dr. Mezník nepředstavuje boha jako vousatého pána (1) a výzva, aby napsal rovnou co a jak a nedělal s tím tolik tajností, pokud ví o nějakém smyslu bez boha. A málo racionální se mi zdá tvrzení, že „co dr. Mezník uvedl proti větě dokumentu o Habsburcích jako dynastii českých králů“, to je trapností, která slovy čtyř historiků a kritiků dokumentu svědčí o „necitlivosti a neznalosti elementárních dějinných skutečností“. Autoři takto odbyli seriózní Mezníkův rozbor tvrzení o Habsburcích coby českých králů, tvrzení, které jsem já pochopil jako politické vyznání autorů Práva na dějiny. Zřejmě skutečné vyznání – a o vyznání se nediskutuje. Mimochodem: reakce čtyř historiků je zmíněna v textu Dějiny a dějepisectví … jen zde, tímto poněkud komickým způsobem: čtyři historici totiž necitlivost a neznalost dějin připsali autorům Práva na dějiny a ne Mezníkovi, jak by si čtenář mohl myslet, či spíše: měl myslet. Proč by jinak označili autoři těchto šest slov za citát čtyř historiků, kdyby nechtěli, aby si to čtenář myslel? To nebyli schopni vyjádřit se o údajné ignoranci J. Mezníka nějak sami a po svém?

Tato nepoctivost v polemice s J. Mezníkem je arci vysvětlitelná: autoři Právo na dějiny se brání. Přiznejme jim, podle zásady trestního práva, že obviněný má právo se hájit jakýmkoli způsobem. Nemám nic ani proti tomu, že jako nejlepší obranu zvolili útok. V demokratické opozici by ale útok měl být veden fair play. Nepoctiví jsou však autoři Dějin a dějepisectví nejen k J. Mezníkovi, ale i k chartovní a opoziční veřejnosti. V tomto textu uvádějí, že „dokument samozřejmě – nikoliv však explicitně – vycházel z toho, že rozvrat historického vědomí a historické zkušenosti se u nás naplno rozvinul poté, co přišli komunisté k moci“. Ve svém novém textu pak dále vystupují zcela otevřeně a na mnoha místech proti marxistické historiografii a marxismu, označujíce ho za „zvláštní sterilní spojení ideologických a pozitivistických přístupů“, tvrdíce, že „ samotný marxismus byl s kulturou vždy na štíru atd. atp. Odhlédneme-li od obhajoby, která reaguje na výtky J. Mezníka, je vlastně celý text Dějiny a dějepisectví … útokem proti marxismu, proti „konečným instancím“ a „posledním příčinám“. Které údajně marxistická historiografie zavádí, proti historikům, kteří „věří“ (sic) na 2) „zákonitý vývoj“ nebo dokonce „dále slouží slepě … tzv. objektivním zákonům historického vývoje“. Protože vystupují zároveň proti ideologii ( tj. jakoby proti ideologii vůbec), protože uvádějí mnoho – leckdy banálních, ale noblesně formulovaných – pravd a protože každému mluví z duše, když uvedou, že s oficiální čs. historiografií je to stejně špatné jako se všemi společensko – vědními obory (jsou v úpadku, jsou degradovány na služku režimu a jeho propagandy), protože tedy pro toto všechno získávají čtenáře na svou stranu, lehce ho přesvědčí i o zhoubnosti marxismu vůbec. Čtenář tuto zhoubnost nahlédne tím spíše, že z vlastní zkušenosti ví, jak se oficiální společenské vědy i běžná propaganda marxismem ohánějí. A tak se snad autorům Dějin a dějepisectví podaří čtenáře přesvědčit i o tom posledním, nejdůležitějším: že totiž vývoj lidské společnosti, dějiny lidstva, jsou prosty jakýchkoli zákonitostí; podaří se jim vnutit čtenáři vlastní filosofii dějin: „Pravé skutečnosti jsou podle našeho názoru vždy polemické, něčím, co zůstává stále v médiu řeči, v rozhovoru. Z tohoto hlediska se pak díváme i na otázku vědecké poctivosti“.

Toto nejasné prohlášení o vědecké poctivosti měli autoři blíže vysvětlit. Lze mu rozumět (vzhledem ke známému ideově politickému zaměření autorů tak, že pravda je vždy subjektivní (to ostatně tvrdí) a poctivé je proto obhajovat tu pravdu , která slouží… řekněme ideálům křesťanské morálky a křesťanské kultury? Možná, že jsem příliš zaujat, ale mockrát jsem se již přesvědčil, že různé reakční (3) soudy a názory jsou jakýmsi zrcadlovým obrazem či negativem stalinské veteše, která se u nás – ve společenských vědách, ale i v praxi – stále ještě houževnatě drží (byrokratická diktatura se bez ní, jakkoli ve zředěné formě, neobejde). V tomto případě jsem si vzpomněl na různé ty „třídní pravdy“ a pravdy „ v zájmu pracujících (ve skutečnosti v zájmu systému byrokratického centralismu), které je prý třeba poznávat a obhajovat, i kdyby to ani pravdy nebyly!

V demokratické společnosti, kterou Charta jest, mají i arci antimarxistická stanoviska právo na existenci a publicitu. Pokud jsou ovšem poctivá. Za nepoctivé pak nepovažuji ani relativizování „vědecké poctivosti“, ani zabalení okrajového a reakčního pojetí dějin autorů (tj. jejich filosofie dějin a jejich základní historiografické metodologie)) do údajně antiideologického hávu či servírování tohoto pojetí v inovovaných klišé vzbuzujících všeobecný souhlas. Čeština je ohebná a kdo umí – umí. Nepoctivý je záměrný posun mezi oběma texty. Právo na dějiny je text, kde menšinová stanoviska katolíků – integralistů (nebo lépe řečeno stanoviska politického proudu, prstíčkem hrabajících po překonaných feudálních poměrech, proudu, který se katolicismem jen kryje) nesměle na několika místech probleskující. Na textu je vidět křeč a radost z příležitosti: konečně po padesáti, ne-li po stu létech tu měli k dispozici významnou a všeobecně uznávanou tribunu – dokument Charty 77, z níž se sice především vypořádali se současným špatným stavem oficiální čs. historiografie (pravdivě, nepřesně i nepravdivě), ale také se soustředili na kruhovou obranu proti liberálně – protestantsko – humanisticko – marxistické a obrozenecko – mladočesko – socialistické frontě, která neuznává svatořečení Jana z Pomuku a Habsburky za české krále a legitimní císaře a která se hlásí k Husovi a k Masarykovi. Této obrovské většině, která tak či onak zasáhla více než 90 a možná i 99 % populace, nebylo ovšem možno vyhlásit válku. A pokud jde specielně o marxismus, bylo by třeba vzít v úvahu, že Chartu 77 zakládali – vedle stoupenců dalších názorových proudů nebo lidí různých vyznání – i marxisté, kteří od počátku po celou dobu její existence v ní hrají roli velmi významnou.

4) Z těchto důvodů není dokument Právo na dějiny explicitně antimarxistický, i když je skrytě proti všem stoupencům novověku, a tedy také antimarxistický a antisocialistický. Ba naopak, o J. Jabloneckém se v něm uznale hovoří jako o předním – funkcí i erudicí – slovenském marxistickém historikovi, a k historiografii v marxistickém pojetí se vztahuje jediná pasáž dokumentu: „Někdo by mohl namítnout, jak je to možné, když se naše historiografie řídí marxistickou metodologií, přičemž marxismus sám je směrem výrazně historizujícím. Ano, i řada historiografických škol na Západě se přiznává k marxistické inspiraci a jsou to často školy vynikající. Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny, jako útěk od dějin.“ Ať už bylo mazání medu kolem marxistických hub jakkoli účelové, vypadá jako projev snášenlivosti a uznání marxistické historiografii, která se podle autorů Práva na dějiny, může dobrat dějinného poznání. – A zde jsme u druhé nepoctivosti autorů textu Dějiny a dějepisectví: Lživé je totiž tvrzení (již mnou výše citované), že dokument Právo na dějiny samozřejmě – i když ne tak explicitně – vycházel z představy, že k plnému rozvratu historického vědomí došlo v této zemi „poté, co komunisté přišli k moci“. Když autoři Dějin a dějepisectví posunuli své východisko z původního stanoviska Práva na dějiny – proti skutečným i domnělým nedostatkům a vadám oficiální čs. historiografie a také skrytě a nesměle proto všemu novověkému – do nové polohy textu Dějiny a dějepisectví …jímž vytáhli do boje jakoby jménem velké rozumové většiny proto zločinům marxismu a J. Mezníkovi jako jeho kortéšovi, vybruslili zdánlivě ze své izolace a marginality. Přihodivše na misku vah spravedlnosti zločiny stalinismu, propagované tehdy (a často i dnes) pseudomarxistickými frázemi.“Je přímo zločin“, zvolali teatrálně, „jestliže někteří dnešní historikové, bez ohledu na vážnou celospolečenskou situaci, dále slepě slouží falešným a krutým bohům, totiž. tzv. objektivním zákonům historického vývoje“. Ano, ano, trochu jinými slovy to formulovali vyšetřovatelé StB, prokurátoři a soudy, když odůvodňovali,  jakých trestných činů se dopustili historici K. Bartošek, K. Kaplan, J. Mlynárik, J.Tesař, M. Hübl, J. Mezník – abych jmenoval jen několik těch, kteří pro svou práci historickou či publicistickou byli jako zločinci, často dlouhá léta žalářováni. A mnozí další, poznávající a vysvětlující dějiny a jejich zákony – autoři Dějin a dějepisectví je proto označují za zločince – byli orgány státní moci rovněž takto označeni: trestní stíhání proto některým z nich dosud trvá. Právo na dějiny ještě dokázalo diferencovat mezi apologetickým pseudomarxismem a skutečnou marxistickou historiografií (která může existovat či aspoň živořit i v rámci oficiální historiografie, zvláště na jejím okraji). Dějiny a dějepisectví směšují vše dohromady a vedou proti marxismu promyšlený útok. Na demagogii jistě nikdo neodpoví demagogií, útokem proti křesťanství poukazem na křižácké války, inkvizici a jinou službu „krvelačnému bohu“. Spíše stojí za to zamyslet se, do jaké míry jsou autoři Práva na dějiny a Dějin a dějepisectví vůbec křesťany – s odpovídající křesťanskou morálkou – a odmítnout po zkušenostech s mnoha křesťanskými postoji, liberálními, socialistickými, ba dokonce revolučními, a to v Čechách i zahraničí, jejich spojování křesťanství a katolictví s reakčními politickými postoji jako nepravdivé a záměrně matoucí. Důležité je přitom mít na paměti, že zdánlivého prolomení jejich integralistické izolace bylo dosaženo jen za cenu ideového posunu, dvakrát předstíraného: jednak se autoři tváří, jako by k posunu nedošlo, jednak jsou jejich nové, pouze antimarxistické pozice, které mají být přijatelné pro velkou většinu, neupřímné: na lžíci vody by utopili všechny ateisty, volnomyšlenkáře, socialisty, liberály, protestanty, ale také „ekumenisty a jiné dobráky“, jak říká Ladislav Jehlička, o stoupencích teologie osvobození nemluvě. V tom vidím druhou nepoctivost autorů Práva na dějiny a Dějin a dějepisectví, nepoctivost vůči Chartě 77 a všem těm, kdož sledují diskusi, kterou text Právo na dějiny vyvolal.

Poslední nepoctivost je pak taková, že se mi dlouho nechtělo na text „Dějiny a dějepisectví“ reagovat. Totiž: v Čechách bylo vždycky zvykem házet anonymy do koše. A páni autoři Práva na dějiny (o nichž jsem byl seriozním člověkem ubezpečen, že jsou totožní s autory Dějin a dějepisectví, (5) se schovávají, aby nemuseli nést odpovědnost. A to nikoliv pouze odpovědnost před mocenskými orgány státu. Schovávají se stejně jako různí Středové, Rackové, Hradcové nebo Horcí. Nebo jde, aspoň v posledních dvou případech, o různé pseudonymy jednoho muže? Nejsem v zásadě proti pseudonymům, pokud jejich nositelé jako Dalimil, Bohemicus či Moldau nebo Otava si brousí svůj ostrovtip na – zhusta rovněž anonymních – původcích či udržovatelích špatných společenských poměrů a pokud zůstávají – přes nemravnou a znemravňující clonu anonymity – stále na půdě kritického rozumu a společenského taktu. Autoři Práva na dějiny se nesměle přihlásili ke své integralistické existenci a pokusili se vymezit proti chartovní většině; po mnoha nepříznivých ohlasech, které Právo na dějiny vyvolalo, to chtěli textem Dějiny a dějepisectví zaretušovat demagogickým výpadem proti – snad menšinovému – marxismu. (6) Poprvé v dějinách Charty 77 bylo zneužito toho, že mluvčí vydávají texty svým jménem, ručíce za jejich autencitu, byť by autor textu nebyl uveden, k útokům proti části Charty 77, proti opozici, proti ideovému zaměření většiny obyvatelstva. Ta část útoků, vedená proti marxismu, je pak zvláště zákeřná: ti, kdož se k marxismu hlásí – někdy jen tiše – resp. ti, kdož se rozešli se stalinismem, ale neztotožnili se s žádným jiným politickým proudem – a těch je obrovská většina, jakož i těch, kteří nekonvertovali k žádné církvi – tedy tito bývalí stalinisté, kteří ideově nikam „nepřeběhli“, nejsou příliš ochotni marxismus hájit pro trauma, jež samo pociťují z vlastní – z velké většiny zcela pasivní a nevědomé – účasti na hrdelních a jiných zločinech stalinismu let padesátých. Takto zneužit byl částečně už text Právo na dějiny. Plně pak byl tak zneužit text Dějiny a dějepisectví, vydaný na žádost mluvčích Charty 77 ve 3 č. čas. Informace o Chartě 77 z r. 1985 (Mluvčí Charty 77 ovšem dobře nemohli neposkytnout možnost autorům Práva na dějiny, aby odpověděli na kritické ohlasy. S tímto vědomím jsem i já doporučoval, aby Infoch text Dějiny a dějepisectví zveřejnil.)

Lidé, kteří se podle zásad Charty 77 vyjadřují veřejně, s uvedením svých jmen, členové VONSu, signatáři Charty 77, z nichž se už 22 vystřídalo ve funkcích mluvčích, ale i lidé mimo Chartu, bojují s otevřeným hledím. Patří k nim i J. Mezník. Ne každý je statečný, ne každý dokáže riskovat perzekuce, represálie a kriminál. Ale jen podlí lidé dokáží své anonymity zneužít k demagogickým útokům proti těm, kdož pozitivním společenským změnám nebo někdy jen svému rozhodnutí zaujmout společensky odpovědný postoj a nežít podvodně, obětovali čas, postavení, povolání a někdy i léta svobody. Přejme autorům Práva na dějiny, historikům z mladší generace, aby dále, s vědeckou poctivostí, kterou naznačují, a s občanskou poctivostí, kterou tolik v poslední roce osvědčili, rozvíjeli historiografii. Historiografií pak přejme, aby jejich vědecký a občanský vklad dobře strávila.

1) Snad nebudu netaktní, prozradím-li, že Mezník je agnostik a tedy si boha programově nijak nepředstavuje.

2) Srovnej české vazby: věřit příteli, věřit v boha, věřit na bubáka nebo na Ježíška. Není-li už sama vazba „věřit na zákonitý vývoj“ poukaz na infantilitu marxistických historiků?

3) Bez urážky: Ostatně Ladislav Jehlička, poslední veřejně se projevující český integralista, se k tomuto označení sám hlásí. Pro mne je reakční to, co je proti společenskému pokroku, co se snaží vrátit poměry, (či postoje, názory) zpět. A oba texty, Právo na dějiny a Dějiny a dějepisectví, se o to snaží v rozsahu hned několika staletí.

4) Hranice „marxistického tábora“ se těžko vytyčují. Mnozí bývalí členové KSČ se k marxismu už nehlásí, někteří se cítí s ním volně spojeni či ovlivněni, jiní se za marxisty označují stále. K marxismu se hlásí i ti, kteří v KSČ nebyli. K socialismu, někdy s marxistickou inspirací, opět další lidé. Ve světovém měřítku se k marxistické ideologii (nikoli k filosofii) ostatně zcela otevřeně hlásí stoupenci teologie osvobození.

Redakce: Doc.PhDr. Luboš Kohout, CSc. Připravil: JUDr. Ogňan Tuleškov

……………………………………………………………………………………………………………...

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 195. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2006

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz