Prof. PhDr. Jiří Frajdl,
CSc.
Hitler, čeští Němci“
a protektorát
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s
Obvodní Radou Klubu českého pohraničí Praha 10 jako 47. publikaci
určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla řádnou
autorskou a jazykovou úpravou. Praha, duben 2002
Karel
Veliký velmi talentovaně pochopil zkušenosti římského impéria, že je vhodné
zaútočit na kmen (stát), který je v obklíčení a nebo se dostal do izolace.
Dějiny Germánů o tom přinášejí nejeden příklad a také Adolf Hitler čerpal z
této studnice imperialismu. Na první pohled druhá světová válka vypadá velmi
chaoticky, německá armáda udeří v nejrůznějších geografických směrech, na východě,
na severu, na jihu, znova na západě i ještě jednou na východě, jakoby vždy
útočila na stát nejméně připravený, ošálený desinformacemi německé rozvědky, že
nebude předmětem útoku. Ve skutečnosti však šlo o logický postup z hlediska
vojenské strategie a také z pohledu ekonomické nutnosti.
Nejprve
si nacisté potřebovali zpevnit vlastní základnu pro další agresivní útoky.
Stalo se tak řadou opatření, 16. 3.1935 byla zavedena
všeobecná branná povinnost a tím byla narušena mírová ujednání, uzavřená po
první světové válce. Západní mocnosti k tomu mlčely. 7. 3. 1936 A. Hitler
obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, učinil tak jen symbolickými
jednotkami, ale Francie a Velká Británie nezasáhly. V té době bylo Polsko a
Československo pohotově připraveno jít na ponoc Francii. A. Hitler si ověřil,
že západní mocnosti budou před ním ustupovat ,
opětovně si to potvrdil, když mu byla prominuta vojenská intervence v občanské
válce ve Španělsku (1936-1939). 12. 3. 1938 vstoupila německá vojska do Rakouska.
Tímto záborem získal nejen zadarmo výzbroj po rakouské armádě, ale mohl
postavit také nové divize, počítal, že z jednoho milionu Rakušanů lze postavit
jednotku v síle divize a udržet ji v bojeschopném stavu po dobu deseti let.
Počítal s přínosem 7 divizí a schopností je neustále doplňovat. Posílil si také
ekonomické pozice, Rakousko přepadl v okamžiku izolace, kdy fašistická Itálie
již plně respektovala mocenský zájem Německa, a to smluvně od 25. 10. 1936, kdy
byla uzavřena osa Berlín-řím. Západní mocnosti se aktivně za Rakousko
nepostavily. Československo se neangažovalo, nemělo s Rakouskem žádnou
spojeneckou smlouvu, dokonce ani nemobilizovalo, což by podpořilo rakouskou
odolnost. Rakousko bylo k Německu připojeno v době, kdy bylo v naprosté izolaci
a nemělo dost vůle se bránit.
Záborem
Rakouska se hranice s Německem (1 545 km) protáhly o dalších 549 km. K izolaci
ČSR přispělo také Polsko smlouvou s Německem 26. 1. 1934. I když měla název
smlouva o neútočení, byla to jen kamufláž. Fakticky nás Polsko v roce 1938
ohrožovalo a za své služby nacistickému Německu si také zabralo Těšínsko.
Hranice s Polskem měřila 984 km a Německu nedalo žádnou práci, aby proti ČSR
angažovalo také Maďarsko a za to získalo jižní Slovensko a v březnu 1939 také
Podkarpatskou Rus (Ukrajinu). Nutno dodat, že
tři agresivní státy měly fašistické vlády a pojila je
nenávist proti demokratickému československu, podpořená územním revizionismem.
Československo se dostalo do izolace a postoj západních mocností prokazatelným
nezájmem tuto izolaci jen dovrší. Generace žijící v době mnichovského diktátu
došla k politologickému závěru: pro Československo není místo v kapitalistickém
světě. Ten měl tři komplexní celky, demokratické státy, neutrální státy
(Švýcarsko, Švédsko) a fašistický tábor. Z demokratického bloku, kde byla
Francie a Velká Británie, bylo Československo surově vykopnuto, neutrální státy
se neangažovaly a fašistická koalice Německo-Maďarsko a Polsko ČSR likvidovaly.
Jiné kapitalistické uskupení k dispozici nebylo. Morální revizionismus dosáhl
svého cíle: demokratický systém selhal, územní revizionismus docílil rovněž
svého naplnění a byl později, v r. 1939, ještě rozšířen. Informace nám poskytne následující tabulka:
Územní ztráty v r.
1938
Rozloha v km2
české země Slovensko Podkarp. Rus Celkem
před Mnichovem
78 870 49 021 12 617 140 508
zabrané území
29 508 10 565 1 523 41 596
zbylé území ČSR
49 362 38 456 11 094 98 912
Německo,
Polsko a Maďarsko v zabraném území získalo celkem 4 900 000 obyvatel německé,
polské, maďarské národnosti, ale národnostní otázka stejně nebyla spravedlivě
řešena, protože česká, židovská, slovenská a rusínská (ukrajinská) část
obyvatelstva v odstoupeném území v počtu 1 307 000 osob, byla zbavena
menšinových práv a musela se podrobit kolektivnímu trestu žít v nesvobodě a v
bezmocnosti jen pro etnickou příslušnost. Ke škodě jim byla přičtena také
většinová demokratická a levicová orientace.
Okleštěné Česko-Slovensko (98 912 km2 a 9 807 066 obyvatel) bez spojenců
bylo potom snadnou kořistí nacistického Německa v r. 1939. Dne 23. září 1939 sovětská armáda oznámila polské vládě, že v
případě agresivního útoku na území Československa bude Moskva bez dalšího
upozornění považovat dosavadní smlouvu o neútočení za neplatnou. ČSR nakonec
nebojovala a SSSR byl vystaven štvavé fašistické propagandě, že chce rozpoutat
válku, nemohl se tedy angažovat více než samotné Československo.
Okleštěné Česko-Slovensko stále poutalo Hitlerovu pozornost, obával se,
že v evropské válce by se dříve nebo později připojilo k protinacistické
koalici a zúčastnilo se války, mohlo přece postavit milionovou asrmádu a mělo
výhodnou strategickou polohu vzhledem k Německu. Prezident E. Beneš o podobném
vývoji také uvažoval.
K problematice
15.3. 1939 se ještě
vrátíme, sledujme však
nyní hlavní strategické úvahy nacistického Německa. Obsazením
Československa, se vznikem Slovenského státu se Polsko dostalo také do územní
izolace, která byla uzavřena, když se nedohodlo včas s SSSR o hranicích a protiněmecké
koalici. Poláci museli ponechat také část svých sil na hranicích jižních, na
hranicích se Slovenskem, které se po boku Německa zúčastnilo války s
Polskem v r. 1939.
Tím, že
A. Hitler dostal pod kontrolu průmysl Rakouska, Československa a zemědělské
zdroje v Polsku, měl mocensko-strategickou převahu nad Francií a Velkou
Británií. Nechtěl bojovat na dvou frontách a má proto zájem na smlouvě s SSSR,
aby na východních hranicích nemusel držet větší počet svých divizí. Ve stejnou
dobu se také Moskva chtěla vyhnout válce na dvou frontách a proto se zajišťuje,
sice jen na čas, smlouvou s Německem a smlouvou o neútočení s Japonskem, ovšem
za cenu umrtvení pomoci čínským komunistům v boji proti Japoncům, kteří v té
době myslí na útok na USA a také nemohou potřebovat aktivity na dvou frontách,
proti USA a proti SSSR.
Dříve než A. Hitler
zaútočil na Západ (Francii, Belgii, Nizozemsko) musel si
krýt jižní křídlo, o to se příliš starat
nemusel, na jihu byla fašistická Itálie, fašistické Španělsko a Portugalsko.
Itálie se nakonec přidala k Německu a napadla Francii. Severní křídlo si
Německo zajistilo 9. 4. 1940 útokem a obsazením Dánska a
Norska.
Po
porážce Francie, Belgie a Nizozemska ovládal ve spolupráci s dalšími
fašistickými státy v Evropě (Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a okupovaná území)
převážnou většinu evropské ekonomické síly. Mohl si dovolit útok na SSSR, měl
nad ním strategickou převahu. A opět, nejdříve si musel zajistit severní
křídlo, to dosáhl spojenectvím s Finskem, na jihu měl za spojence Maďarsko, Bulharsko
a snažil se získat i Jugoslávii. Když se to nepodařilo, napadl v r. 1941 řecko
i Jugoslávii, tím měl kryto jižní křídlo a zahájil útok středem na SSSR. V
případě, že by ovládl i tento stát, měl by surovinovou základnu tak významnou,
že by si mohl dovolit i útok na USA. Cesta k světovládě by byla otevřena. Byla
zahájena záborem Rakouska, likvidací Československa, vytvořením fašistického slovenského
státu.
Především to byla strategická poloha ČSR, vzhledem ke svému zázemí, k
získání nástupního prostoru proti Polsku a konečně také průmyslová kapacita
českých zemí. S odstupem času můžeme konstatovat, že před masovou likvidací
českého národa nás nechránila háchovská kolaborantská politika, ale ekonomika
této země, tu A. Hitler potřeboval i s pracující silou. Kdyby chtěl nahradit
protektorátní administrativu, potřeboval by nejméně 300 000 německých
úředníků.Horlivě se pro tento úkol hlásili „sudetští“ Němci. K průmyslovému
využití protektorátu by potřeboval nejméně 1,5 milionu osob, a to by zajistil
jen chod průmyslu, potřeboval však i další výrobní odvětví a kapacity. O to
menší armádu by mohl poslat na frontu. Proto teror proti čechům je selektivní,
někdy s tvrdým postihem kolektivního charakteru (Lidice,Ležáky,
Heydrichiáda), aby působil jako výstraha a konečné řešení české otázky bylo
odloženo až na konec války, nicméně plány na germanizaci a likvidaci českého
národa se již připravovaly okamžitě a nelze pochybovat, že v případě nacistického
vítězství by byly realizovány, tak jako proti Židům. Rasová a ideologická
příprava byla již v běhu, např. rasová evidence a
průzkum, nabídky ke kolaboraci, přiznávání německého občanství kolaborantům
apod.
Pochopitelně, že A. Hitler měl zájem světu vysvětlit, proč likvidoval
Československo, učinil to např. 28. 4. 1939 v odpovědi americkému prezidentovi:
„Hospodářsky je trvale nemyslitelná existence těchto zemí čech a Moravy bez
souvislosti s německým národem..., češi vedli proti Němcům národně zničující
politiku a počet Němců klesl na 3,7 milionu (tvrdil, že zde žilo více jak 4
miliony Němců, což nebyla nikdy pravda) a pokračoval ,
„úlohou Československa bylo především být landsknechtem evropských demokracií
proti Německu“. Na jiném místě tvrdil, že jsme letadlová loď pro sovětské
bombardování Německa.
Laciné
úspěchy nacistického režimu při porušování mírových dohod po první světové
válce, anexe Rakouska, likvidace ČSR, to vše uvádělo německý národ v nadšení a
německá propaganda s úspěchem operovala s údaji, když definovala územní
úspěchy, dosažené bez války. Do roku 1933, než se Hitler chopil moci, mělo
Německo 470 689 km2 a 66 mil. obyvatel. V r. 1935 bylo získáno Sársko a tím i 1
910 km2 a 770 000 obyvatel. 12. 3. 1938 připojením Rakouska
získalo dalších 83 868 km2 a 6 775 507 Rakušanů. Záborem českého
pohraničí, opět bez boje,
získalo dalších 30 317 km2 a 3 828 348 obyvatel (včetně čechů a Židů),
15. 3. 1939 zabralo Německo čechy a Moravu a tím také dalších 49 552 km2 a 6
630 804 osob a po záboru Memelu ještě 2 848 km2 141 914 obyvatel. A. Hitler se
chlubil, že bez válečného konfliktu pod jeho vedením dosáhla k 1. 5. 1939
celkem 637 284, 53 km2 a měla 84 274 505 obyvatel. Vyvolal tím iluze, že i
napříště jeho genius zajistí další koloniální výboje v samotné Evropě a vždy se
mu bude dařit jako dosud. Německé chutě na územní imperialismus neměly hranic,
„Německo, Německo nade všechno na světě...,“ byla to
přece slova německé hymny. A čechům zbylo jen se ptát „Kde domov můj...“
Němečtí statistikové sčítali nejen km2, ale
doslova započítávali k větší slávě říše i každý „přivtělený“ ar a hektar. Na
Němce to dělalo mocný dojem.
Úspěšná
byla nacistická propaganda, když se Německo vydávalo za zachránce kapitalismu
před bolševismem. Dokazovalo to i dlouhou řadou poprav komunistů a jejich
vězněním v koncentračních táborech, kam se záhy dostalo mnoho tisíc německých
sociálních demokratů a demokratů vůbec. Protisovětská propaganda získávala
Německu omluvenku, když páchalo činy proti lidskosti, když zabíralo cizí území.
Také v
české společnosti tyto argumenty zabíraly a prezident E. Beneš musel brát v
úvahu také možnost, že pomoc poskytnutá nám jen ze strany SSSR by mohla vyvolat
celosvětovou koalici proti ČSR i proti SSSR. Svět byl v roce 1939 šokován, když
byl uzavřen pakt o neútočení mezi Berlínem a Moskvou. Důvodů bylo více, ale i
tento měl své místo. Evropa poznala německý imperialismus i směrem na západ,
sever a jih, dokonce v r. 1941 i do severní Afriky. Několik pozitivních slov
sovětské propagandy na adresu Německa byly jen obranné desinformace a nelze se
ani divit, že se našlo také hodnocení, že válka je imperialistická, když Západ
tak dlouho trpěl a místy podporoval německé výboje v občanské válce ve
Španělsku, Itálii se trpěla válka proti Etiopii a zábor Albánie a Hitler mohl
spolknout nejen Rakousko, ale i likvidovat ČSR. Japonsku procházela agrese v
číně.
Ráno v
6,00 hodin 15. března 1939 se vrhla německá armáda několika směry do českých
zemí, začala okupace nacistickým Německem. Co se však odehrálo o den dříve, již
14. března ? Některé události byly již nejednou
objasněny, jiné můžeme popsat a hodnotit až dnes, po důkladném studiu
archivních pramenů francouzské a britské provenience.
Adolf
Hitler potřeboval ovlivnit světové veřejné mínění tvrzením, že Československo
se samo rozpadlo, proto sliby i nátlakem přiměl J. Tisu a F. Durčanského,aby slovenský (zemský) sněm vyhlásil již 14. 3. 1939
slovenský stát. Maďarská armáda současně vtrhla na Podkarpatskou Rus
(Ukrajinu). To jsou ovšem dostatečně známá fakta.
Poněkud
méně známou skutečností je poznatek, že tak učinil také na naléhání německého
generálního štábu a německé výzvědné služby. I okleštěná republika myslela, byť
dosti teoreticky, na případnou obranu státu. V západní části čech to bylo
absolutně nemožné, vždyť Plzeň bylo možno ze zabraného území ostřelovat z
pěchotních zbraní.
Ani okolí Prahy
nebylo obhajitelné. Jedinou reálnou možností bylo bránit se zhruba na čáře
řek Bečva - Morava s výběžkem k Ostravě,
kde byl těžký průmysl. V případě nutnosti, ale jen pod silným tlakem nepřítele,
bylo možno ustoupit na Slovensko, a tomu
se muselo zabránit, proto došlo k vyhlášení slovenského fašistického státu již
14. 3. Ústup by byl možný za cenu incidentů s Hlinkovou gardou a s nacionalistickými
Slováky, což by těžce poznamenalo budoucí soužití. Zde je vhodné upozornit na skutečnost, povstalecké Slovensko se ve slovenských horách, silou asi 2
divizí, drželo v roce 1944 dokonce dva měsíce.
Nacistická armáda a zesílený oddíl zbraní SS „Adolf Hitler“ vpadly, před
Háchovýn podpisem v Berlíně, rovněž 14. března v 17,30 hodin do Moravské
Ostravy a Místku, kde se jim postavil na odpor jeden prapor nováčků 8. slezského
pluku a způsobil německým vojákům ztrátu 18-21 mužů, sám neměl žádného padlého.
Co bylo
příčinou tohoto věrolomného a překvapivého vpádu? A právě v této záležitosti
máme některá nová zjištění. Vpád na severní Moravu realizovaly jednotky VIII.
armádního sboru, tedy ne síly malé, již v 17, 30 hodin. V tuto dobu nebyl ještě
prezident E. Hácha v Berlíně, kam dorazil až v 21 hodin a po příjezdu se
dověděl, že Moravská Ostrava byla mezitím obsazena německou armádou. Mělo ho to
morálně zdeptat a byl vystaven situaci, že pro Hitlera je v podstatě jedno, zda
podepíše nebo ne, okupace se již realizuje a nelze ji zastavit. Pochopitelně,
že s kapitulačním podpisem to bude mít A. Hitler snazší, dokonce i před okolním
světem. Nebyl to však jediný důvod vpádu na Moravu.
Německá
zpravodajská služba reálně předpokládala a částečně i věděla, že na Ostravsku
budou zpravodajští důvěrníci a informátoři polské, sovětské, francouzské,
britské a možná, že i jiné zpravodajské agentury. A. Hitler si nebyl jist, jak
na jeho vpád zareaguje především Francie a Velká Británie, byly to formálně
stále signatáři mnichovského diktátu, kde A. Hitler sliboval, že pohraničí je
jeho poslední územní požadavek a že nechce žádného čecha, také z důvodu rasové
čistoty německého národa. Vpád na Ostravsko byl tedy také průzkumným balonkem.
Vědělo se, že noviny přinesou zprávu s jistýmzpožděním, ale zpravodajští agenti
budou novou situaci na hranicích hlásit okamžitě a německá rozvědka ve Francii
a ve Velké Británii obzervovala kasárna v obou zemích, zda bude vydán zákaz vycházet,
zda důstojníci musí nastoupit okamžitě ke svým útvarům apod.
Nestalo
se tak, Hitler věděl, že mu tedy nic konkretního nehrozí a 15. března mohl spustit válečný stroj na plné obrátky. K nemilému
zjištění však došlo v Rumunsku, tam byla vyhlášena pohotovost, dovolené
důstojníků byly zrušeny, vydávalo se střelivo, když rumunská zpravodajská
služba zjistila masivní pohyb maďarských jednotek k československým hranicím ve
směru na Podkarpatskou Rus (Ukrajinu), a to se bezprostředně týkalo zájmů
Rumunska. Rumunsko dalo důvěrně najevo, že by intervenovalo proti maďarské
fašistické vládě, kdyby západní mocnosti zasáhly ve prospěch Prahy, ale to se
nestalo a rumunský akt solidarity vyzněl naprázdno.
Pro případ,
že by se aktivovala armáda ve Francii a ve Velké Británii, měl Hitler připravenou
odpověď. Přesun sil
se děje na
žádost slovenské vlády, která požádala o pomoc. Takových lživých tvrzení
měla nacistická propaganda více, občas se najdou ve vzpomínkách starých
henleinovců, byla dokonce i publikována. Světu se mělo tvrdit, že E. Hácha jede
do Berlína prosit A. Hitlera, aby vstoupil do českých zemí, měl zabránit
občanské válce a pokusu o komunistický puč. Proto také gestapácká akce Gitter a
zatčení více jak 6 000 komunistů
hned po vstupu německé
armády do země. Žel za pomoci českého četnictva a policie. Podobná lež
se vyskytla i před vpádem do Paříže a měla zdůvodnit nástup pétainovského
kolaborantského režimu a vlády ve Vichy.
Dalším cílem
předčasné agrese byla snaha zabránit Polsku, aby nevznášelo další územní
požadavky, k čemuž bylo v době Mnichova nabádáno samotným Hitlerem. Zda to měla
Varšava v úmyslu není potvrzeno, ale nacistická propaganda s tímto tvrzením
operovala. Polsko prý chtělo zabrat ostravský průmyslový komplex.
Podstatnou úlohu při vpádu na Ostravsko hrály důvody strategické. čs. armáda, předtím početně
oslabená na žádost Hitlera, měla v té době nejpočetnější útvary právě na Slovensku
a poměrně rychle by se mohla dostat na obrannou linii na Bečvě a na řece
Moravě. Na slovenském území by měla nespolehlivé zázemí, počítalo se s
vyhlášením slovenského státu. V případě boje a českého ústupu by se naskytla
jediná reálná možnost, ustoupit na území Polska. To jistě čs. armádu nezvalo, zcela jistě by ji odzbrojilo a vojáky dalo
do zajateckých táborů. A. Hitler věděl, že další jeho agrese bude směřovat
proti Polsku a bylo tedy jisté, že polská vláda by vojáky propustila ze
zajateckých táborů a vrátila jim zbraně, aby mohli bojovat nyní již proti
společnému nepříteli.
O
faktoru francouzské a britské případné aktivity v celé uvedené složité hře,
svědčí také poznámka maršála Göringa v
Háchově přítomnosti: „Bylo by mi neskonale líto, kdybych musel to krásné město
(Prahu) zničit. Ale udělat bych to musel, aby Angličané a Francouzi věděli, že
moje luftwaffe dokáže odvést stoprocentní práci“.
Okupace Cech a Moravy byla provedena IV. německým armádním sborem ve
směru ze Saska na Mělník (24. pěší a 21. divize), XVI. armádním sborem (s 2.,
3. a 4. tankovou divizí) ve směru z Horní Lužice na Turnov a Prahu. Z Kladska
ve směru na Hradec Králové a Pardubice postupovala 2. a 20. motorizovaná divize
a 2. lehká divize z XIX. armádního sboru. Ze Slezska přišla 8. a 28. pěší divize
ve směru na Olomouc a současně na Vsetín. Jižní Moravu ve směru na Hodonín a
Brno obsazoval XVII. sbor ve složení 44. a 45. pěší divize. Třešť a Třebíř byly
určeny k obsazení dvěma divizemi XVIII. armádního sboru a v prostoru od Českých
Budějovic až po Plzeň operoval XIII, armádní sbor se 46. a 10. pěší divizí. S
nimi pochopitelně útvary SS, gestapa, Bezpečnostní služby apod.
Některé informace upozorňují, že A. Hitler se zaobíral také myšlenkou
vytvořit dva malé protektoráty, Čechy a zvlášť Moravu, v počátečním stadiu o
tom svědčilo zřízení dvou vojenských správ, Čechy s generálem Blaskowitzem a
pro Moravu s gen. Listem. Šéfem civilní správy pro Čechy byl K. Henlein a pro
Moravu župní vedoucí NSDAP J. Bürckel. Z některých náznaků lze usuzovat, že vstřícnost
E. Háchy samotného a státní české administrativy tomu zabránila, nicméně Hitler
odmítl název Českomoravský prostor a trval na označení Protektorát Čechy a
Morava. Spojka „a“ měla trvale naznačovat Hitlerovu blahovolnost, že nechal
Moravu a Čechy pohromadě, to „a“ mohlo také z jeho rozhodnutí zmizet. Z vojenských
důvodů mělo být nejisté také Moravské Slovácko.
A.
Hitler formálně slíbil ochranu Čech a Moravy a chtěl, aby si toho Emil Hácha
byl vědom, proto dovolil rozehrát intrikánskou hru, spojenou s názvem
Národopisná Morava. O co šlo ?
Již na
podzim roku 1938 se na Moravském Slovácku vytvořila s podporou nacistické
agentury organizace s krycím názvem Národopisná Morava. Sdružili se tu fašisté
vedení synem známého a populárního malíře J. Úprky. S finanční podporou od
slovenských fašistů, zejména V. Tuky a A. Macha, ale s vědomím nacistických
pánů, se propagovalo separátní hnutí, připojení Moravského Slovácka ke
Slovensku. To plně vyhovovalo nacistickému zájmu, že řSR se sama rozpadá. V
okamžiku okupace 15. 3. 1939 byla akce koordinována s postupem německé armády.
Ještě uvedený den bylo v Hroznové Lhotě vydáno provolání J. Úprky a J. Vávry,
že regiony Hodonín, Strážnice, Kyjov, Uherské Hradiště a Uherský Brod se hlásí
k národu slovenskému a žádají připojení k slovenskému státu, který vznikl 14.
3. 1939. Ve stejnou dobu bylo v memorandu zaslaném k rukám A. Hitlera žádáno,
aby tak učinil. Nacisté nechali několik dní rozvíjet separatistické tendence i
po vzniku protektorátu.
Ze
škol byli vyhozeni učitelé, kteří učili nadále českým jazykem a všude se
zaváděl slovácký dialekt jako spisovná řeč, případně se měla používat
slovenština. Také několik česky orientovaných starostů bylo vypuzeno ze svých
míst. Připravovalo se také vytvoření uniformované Hlinkovy gardy. Finanční
prostředky od generála Čatloše přišly. Emil Hácha byl z toho nervózní a žádal
nacisty o ochranu, ta mu s patřičným gestem byla poskytnuta s doporučením, aby
do protektorátní administrativy přijal německé nacistické úředníky, ti si
snadno se separatisty poradí. Němcům šlo především o obsazení funkce moravského
zemského prezidenta. Na potvrzení této „ochrany“ brněnský oberlandrát sdělil,
že nebude trpět spojení s Bratislavou. Národnímu souručenství bylo doporučeno
vyhovět národopisným
tradicím a organizovat v rámci této pseudostrany
národopisný odbor pro Moravské Slovácko, což se záhy také realizovalo. Současně
však nacistická agentura pod vlivem bezpečnostní služby a gestapa podněcovala
proněmecké aktivity. Vyhovovalo jim, že Háchova vláda bude pod jistým tlakem a
tím ochotněji bude plnit nacistické požadavky. V obcích se zakládala síť
germanofilských důvěrníků, předsednictvo Národopisné Moravy sídlelo v Uherském
Hradišti, formálním vůdcem byl J. Úprka, ale rozhodující aktivity řídil V.
Rohan. Navázal styky přímo s K. H. Frankem a počet gestapáckých konfidentů rychle
rostl. Okupanti získali pátou kolonu uvnitř Národního souručenství i v řadách
Vlajky, kam se rovněž někteří agilní Moravští Slováci hlásili a v roce 1944
celý spolek vstoupil jako kolektivní člen do České ligy proti bolševismu.
V
roce 1942 se uplatňoval vliv ministra školství a angažovaného kolaboranta Emanuela Moravce, který v zájmu podpory své
koncepce kolaborace a aktivní spolupráce s okupanty podporoval národopisné
slavnosti. Ve Vlajce, k nelibosti E. Moravce, působil z řad moravskoslováckých
separatistů např. J. Ryba. Separatisté mohli vydávat měsíčník Úprkův kraj, kde
byl aktivním redaktorem J. K. Bořek. Rozbor archivních dokumentů naznačuje, že
pokud neuspějí tendence k připojení k slovenskému státu, a na tom okupanti neměli
zájem, bude možno v případě potřeby oživit moravský nacionalismus a tím rozbít
české etnikum. Podobně si počínali v Polsku, kde uměle
oživovali goralskou a kašubskou etnickou skupinu. A. Hitler, případně
jeho poradci, čerpali poučení z historie.
V
září 1182 císař Fridrich Barbarossa povýšil moravského přemyslovce Konráda Otu
na markraběte a Morava byla prohlášena za samostatné markrabství, které
nepodléhalo českému státu, ale německému císaři. Nebezpečné roztržení dosud
jednotného českého státu na dva celky vyhovovalo mocenské politice
říše a bylo
odstraněno v roce 1189 opětným
spojením. Záhy následoval další pokus o rozdrobení přemyslovského státu. 15. 2.
1187 byl biskup pražský na sjezdu v řezně prohlášen říšským knížetem a tím ho
Fridrich Barbarossa vyňal z pravomoci českého panovníka. Neblahý stav byl
odstraněn až za Vladislava II., který ovlivnil ustanovení nového pražského
biskupa. Stal se jím kaplan Vladislava II. Daniel II. a ten se ochotně podřídil
centrální moci v Praze. Tím bylo odstraněno nebezpečné drolení českého státu,
což bylo vždy zájmem německých vladařů. A. Hitler jen pokračoval v jejich
praxi. Morava si však již ponechala označení markrabství. Odnárodnit a rozbít
jednotu českého etnika, to byla jedna z modifikací okupační politiky směřující
ke germanizaci a likvidaci českéhi národa. Intriky, zrada a podlost, to byly
již tehdy konstanty německé politiky vůči slabším státům.
Německá zpravodajská služba vyslovila lítost nad tím, že se nevyplatily
finanční částky věnované na moravské separatistické akce, měly nejen potvrdit
rozpad ČSR, ale také znejistit zázemí čs. armády na jihovýchodní Moravě, zvýšit
angažovanost Hlinkových gard v týlu čs. armády, pokud by došlo k boji.
Na
první pohled by každý člověk usoudil, že diktátor typu Adolfa Hitlera se
nemusel ohlížet na veřejné mínění, dokonce mu v něčem ustupovat, neboť svým
stranickým a státním aparátem veřejné mínění a souhlasné aktivity sám vytvářel.
Byl velikým manipulátorem, což ovšem není upřeno i některým tzv. demokratickým
vůdcům.
Dne
28. dubna 1939, kdy měl Hitler již české země pevně ve své moci, uvažoval, zda
by nebylo vhodné říci několik slov, aby dal ideový podklad pro masovou
kolaboraci a přenárodnění. Stranické orgány dostaly dokonce pokyn, že předchozí
český původ by neměl být jediným důvodem k odmítnutí německého státního
občanství a členství v některých nacistických organizacích, např. Německé pracovní
frontě apod. V dubnu 1939 A. Hitler na adresu západních mocností vyslovil
řečnickou otázku: “Oni nenávidí nás Němce a nejraději by nás vyhubili. řím však
jsou pro ně Čechové ? Prostředkem k cíli ! Co je zajímá osud malého statečného
národa, co se starají o životy statisíců statečných vojáků, kteří by byli obětí
jejich politiky ? Těmto západoevropským štváčům nešlo o to vybudovat mír, nýbrž
nechat prolévat krev“. Ukázněná čs. armáda na něho udělala dojem, neboť právě
při ústupu se pozná pevná morálka a poslušnost rozkazů, tak to chápal jako
frontový voják. Na jiném místě připouští, že v česko-německé válce by i Němci
utrpěli těžké ztráty, ale uzavírá: „Český národ by byl pravděpodobně podle
velikosti a své polohy musel nést následky mnohem strašlivější, ano, jak jsem
přesvědčen, následky katastrofální. Jsem šťasten, že se byť k hněvu
demokratických interesentů podařilo odvrátit naší vlastní umírněnosti, avšak
také zásluhou prozíravosti českého národa tuto středoevropskou katastrofu“.
Několik lichotivých výroků o Češích mělo nejen vytvořit základnu pro
kolaboraci, podpořit rozhodnutí E. Háchy, protože národ nekapituloval. A.
Hitler vyšel také vstříc názorům podnikatelských kruhů, bankovního světa a
špiček armády, kde se uplatňovala představa, že Českomoravský stát by měl mít
vazalský režim, takového typu jako Slovensko a touto cestou a dobrovolně se měl
podřizovat nacistickému Německu, pomáhat mu spíš z pozic fašistického spojence,
než jako okupované území, které bude třeba hlídat, vyčlenit pro jeho pacifikaci
část ozbrojených sil apod.
Radikální síly v nacistickém hnutí,
reprezentované bezpečnostní službou, gestapem, velitelským sborem SS a
funkcionáři nacistické strany by nejraději viděli koloniální administrativu,
ale tomu částečně bránila mezinárodní situace a také samotná nacistická propaganda
tvrdící, že český národ dobrovolně a rád přijal německou svrchovanost. Takový
národ nemohl být hned vražděn. Světová válka ještě nebyla a Německo mělo zájem
získat do svého tábora trvale také Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Finsko, když
si již zajistilo věrnost vazalského Slovenska.
Vsadil snad A. Hitler na špatnou kartu, když uvolnil určitý prostor pro
kolaborantské hnutí ? Vystupovaly tu nějaké ekonomicky efektivní síly proti
spolupráci s německým kapitálem ? Německá finanční oligarchie velmi dobře znala
toky kapitalistických vlivů a také z toho těžila.
Z
politologických rozborů nacistická vláda věděla, že vývoj v českých zemích jde
po mnichovském diktátu ostře doprava. Vždyť převážná většina dosavadních
politických stran meziválečné republiky zahodila svůj demokratický program a
vytvořila pod vedením agrárníků 18. 11 1938 Stranu národní jednoty jasně
směřující k autoritativnímu režimu s profašistickými tendencemi. Jen slabě jim
oponovala Národní strana práce (11. 12. 1938). Nacisté nemuseli rušit čs.
parlamentní systém, ten zrušila česká pravice, když 15. 12. 1938 Národní
shromáždění přijalo zmocňovací zákon, kdy vláda mohla vládnout bez parlamentu
jen formou vyhlášek a mohla podle své úvahy, opět bez voleb a parlamentu,
upravovat ústavu. Český lid měl strach o existenci svou i svého státu a nechal
se nalákat na pravicově-fašistické heslo o národní jednotě, směřující k
filofašistickému systému, tak výhodnému pro Německo. Hitler by nedal nikdy souhlas
ke vzniku Národního souručenství, do kterého se transformovala strana práce i
strana národní jednoty, kdyby to byla antinacistická síla. Záhy po svém
ustanovení se Národní souručenství chlubilo před okupačními úřady, že má 4
miliony evidovaných členů strany, ve které se E. Hácha sám jmenoval vůdcem.
Byla to největší strana v českých dějinách a záhy se chlubila, že ve svých
řadách má 97 % všeho mužského obyvatelstva protektorátu. Jen Židům byl vstup
zakázán a nebyl zájem o ženy, ty pravice již tradičně vyřazovala ze
společenského života. Česká pravice se před A. Hitlerem prokazovala jako
dokonalá manipulátorka lidu s příslibem, že celé hnutí povede k výchově k
říšské myšlence. Když člověk z lidu poznal, kam by vedla politická orientace
Národního souručenství, použil osvědčenou zbraň, choval se pasivně, nechodil na
schůze, neplatil příspěvky, neangažoval se. Jen placený aparát byl aktivní.
Potom ani Hitler neměl zájem o „papírovou organizaci“, ale bez
pravicově-kolaborantské vrstvy se neobešel. Protektorátní vlády i povolené
organizace mají pravicově-kolaborantsko-fašistický charakter.
Protektorátní administrativa
reprezentovala pravicově konzervativní složku české společnosti. Tato
skutečnost narazila na důsledky vyhrocené nacionalistické propagandy vedené
uvnitř německého etnika v českých zemích, kdy i účast v parlamentních volbách
předválečné republiky byla vydávána za utrpení sudetoněmecké menšiny
a boj proti
české genocidě a na záchranu
Němců v pohraničí.
Radikální henleinovci si nepřáli žádný protektorát, v tom nacházeli podporu
extrémních složek nacistické strany. Na první pohled nemusel Hitler dbát na veřejné
mínění svých přívrženců, ale i on citlivě reagoval. Politická reprezentace
sudetských Němců se neodvážila kritizovat jeho několik vstřícných slov ve
prospěch E. Háchy a českých pravicových a konzervativních sil, ale ve
stupňujícím tempu kritizovala protektorátní správu, že je málo aktivní, podvádí
A. Hitlera, nemyslí to vážně a nacisté by Čechům neměli v ničem ustupovat.
Cílem bylo zrušit protektorát a sami sebe nabídnout za správce této středověké
kolonie, která by po vyřazení Čechů nutně potřebovala nejméně 300 000 úředníků,
ekonomů, vedoucích provozů apod., aby vůbec fungovala. Proto byl zájem
kompromitovat pravicově orientovanou protektorátní reprezentaci přinejmenším z
neschopnosti. Henleinovci udělali pochopitelně po záboru pohraničí kariéru, ale
ta se jim nejevila tak oslnivá, když do sudetoněmecké župy přišlo také mnoho
úředníků a funkcionářů ze staré říše. Nabízeli se proto přechodně za znalce
českého prostředí, mentality a prokazovali
i jistou jazykovou orientaci v češtině. Tedy
ideální koloniální úředníci. Od 15. 3. až do 17. 11. 1939, kdy byly zavřeny
české vysoké školy, se vedl zákulisní boj plný intrik o existenci protektorátu
a jeho charakter. Byla to jen první fáze a první vrchol popsané tendence.
28.
října 1939 dal národ najevo, že s vývojem v okupovaném státě nesouhlasí. Němci
najednou nic nevěděli o principu práva na sebeurčení a práva, která chtěli pro
sebe, upírali Čechům. Gestapo, kde sloužil velký počet sudetských Němců,
spolehlivě zjistilo organizátory demonstrací i cíle této masové akce. Gestapo a
jiné složky okupačního aparátu mohly s předstihem dvou týdnů preventivně
zasáhnout, ale neučinily tak. Dokonce venkovské skupiny gestapa rozšiřovaly
kopie ilegálních letáků, aby účast byla co největší. Protektorátní vláda,
hlavně však policie a četnictvo se měly kompromitovat. Buď zasáhnou proti
českým lidem a budou potom muset stát na pozicích okupanta, nebo situaci
nezvládnou s bude důvod k volání po zrušení protektorátu. Pak by ke slovu
přišli sudetští mocipáni.
Střelbou proti demonstrantům byl větší počet osob zraněn a dělník V.
Sedlářek a student J. Opletal zemřeli.
Údajně bylo zraněno též 9 Němců, v odvetu bylo zastřeleno bez soudu 9 představitelů studentského hnutí. Z
vysoké úcty k jejich životům, byla to oběť nejvyšší, nikdo neměl po mnoho let
chuť analyzovat tuto skutečnost. Co je na tomto osudu podezřelé?
Především skutečnost, že nikdo ze zastřelených nebyl organizátorem
stávky, demonstrace a nebo nějakého nežádoucího chování studentů při pohřbu J.
Opletala. Skuteční organizátoři nebyli vypátráni, nebyl patrně zájem, případně
zmizeli ve skupině 1 200 studentů poslaných do koncentračního tábora. Několika
se podařilo zmizet do zahraničí.
Všechny informační zdroje nacistické strany,
gestapa, SA, SS, státního německého aparátu i Abwehru upozorňovaly, že Němci v
čechách i na Moravě a také v pohraničí jednoznačně žádají zrušení protektorátu
a tvrdé potrestání čechů a volá se dokonce po tzv. sonderbehandlung,
zvláštní zacházení, které bylo v případě 9 popravených také realizováno. Na
stávkách a demonstracích se podílelo dělnictvo, ale nebyla zavřena jedna
továrna. protestovat přišli i úředníci, nebyl
likvidován jeden jediný úřad. Výrobu i administrativu okupant potřeboval, ale
nepotřeboval české vysoké školy. Jejich likvidací vyhověl Hitler
nejradikálnějším žadatelům o zrušení protektorátu, dal tím jasně najevo, že
česká vládnoucí elita nebude již vychovávána a ke správě středoevropské kolonie
bude použito sudetských Němců. Byl si i vědom nespravedlnosti kolektivního
trestu, uvaleného na zadržené studenty, na žádost E. Háchy je postupně propouštěl
domů. Těm, kdož by
chtěli zlehčovat pobyt
vysokoškoláků v konncentračním táboře doporučuji přečíst si dokumentární
knihu Slováka Jozefa Leikerta „černý pátek sedmnáctého listopadu“. (Praha 2000)
Záhy do
Berlína dorazila další masová záplava děkovných dopisů, prohlášení a petic
„sudetoněmeckého“ obyvatelstva, oslavujícího zavření 10 vysokých škol a
samostatných fakult. V mnoha žádostech byly konkretní dotazy, zda i další
stupně školství budou zrušeny. K likvidaci byly určeny Karlova univerzita v
Praze, Masarykova univerzita v Brně, české vysoké učení technické v Praze,
česká vysoká škola technická v Brně, Vysoká škola zemědělská
v Brně, Vysoká škola zvěrolékařská v Brně, Akademie výtvarných umění v
Praze, Vysoká škola báňská v Příbrami, Cyrilo-metodějská bohoslovecká fakulta v
Olomouci, Husova evangelická bohoslovecká v Praze.
Perzekuci české společnosti neřídil říšský protektor, ale Hitler osobně
provedením určil K. H. Franka, gestapo a jednotky SD, SS. K. H. Frank byl
mluvčím „sudetoněmeckých“ zájmů a měl vliv na výběr těch představitelů
studentského hnutí, kteří byli popraveni. Jak se dělal výběr ? Pro větší
objektivitu bude raději citovat německého historika Detlefa Brandese a jeho
knihu „češi pod německým protektorátem (Praha 1999): „Zastřelení studenti byli
až na jednu výjimku funkcionáři oficiálního, vládě oddaného studentského svazu.
Nejznámější z nich, Josef Matoušek, byl zároveň univerzitním docentem a předsedou
programové komise Národního souručenství. Jako organizátoři smutečního pochodu
přicházejí v úvahu, ale v žádném případě jako iniciátoři výtržností s ním
spojených. Jejich zastřelení se i z hlediska německých mocipánů jeví jako
naprosto neopodstatněné a nesmyslné...(s. 110).“
Z
poválečného výslechu Jacobiho, vedoucího funkcionáře pražské Bezpečnostní
služby (SD), byl seznam zastřelených sestaven na základě informací konfidentů a
K. H. Frank s ním souhlasil. Kdo byli oněmi donašeči v Praze ? Pražští němečtí
vysokoškolští studenti, znající prostředí, stýkající se s českým studentským
vedením, nevoleným, ale vybraným protektorátní vládní garniturou. Nelze věřit
tomu, že by Bezpečnostní služba nevěděla o jejich členství ve Svazu pro
spolupráci s Němci, o jejich pravicové orientaci. Vždyť věděla, že jeden ze
zastřelených je slovenský státní občan,
spolupracující se slovenským konzulátem,
patrně židovského původu
a podezíraný, že pomáhá
při odchodech čs. důstojníků do ciziny. Nelze ani vyloučit kontrolní
informace, pocházející z řad českých fašistů, stojících v opozici proti
Národnímu souručenství. Německým konfidentům vadilo každé české vedení
studentského hnutí a měli zájem, tak jako K. H. Frank a „sudetoněmečtí“
nacisté, protektorát zrušit, a to i cestou znevážení pravicových funkcionářů,
kterým zajisté nelze vytknout vlastenecký postoj, prokázala to jejich oběť na
popravišti.
Háchova
protektorátní vláda se dostala do velmi obtížného postavení, český lid,
odbojové organizace, zahraniční exil žádají odstoupení z vlády. To by ovšem
uvítali „sudetoněmečtí“ radikálové a urychlilo by to zrušení protektorátu. A.
Hitler na tom zájem neměl, tuto otázku chtěl řešit až po ukončení války, nyní
to bylo nepraktické a nežádoucí. Žádal českou, třeba i pravicovou protektorátní
vládu, ale poslušnou, trpěl v ní i několik ministrů, o kterých věděl, že byli
Svobodnými zednáři. Uměl však s pravicí jednat, to potvrzovala jeho činnost v
samotném Německu, kde dovolil v hymně SA zpívat o zákroku nejen proti Rudé
frontě, ale i reakci, což byla německá pravice. Na její adresu pronesl
občas slova o parazitním
kapitálu, o plutokratech, o židovském propojení a vyděšené pravicové kruhy byly
ještě ochotnější spolupracovat na jeho cílech a podřizovali se jeho politické
metodě. Navíc si uvědomil, že by bylo velmi riskantní poslat čechy na frontu,
ale „sudetští“ Němci se měli osvědčit ve svém ryzím germánství právě na
bojišti. Neměl zájem, aby na 300 000 „sudetských“ Němců se povalovalo v
kancelářích okupačního aparátu, ale aby byli nasazeni na frontu. Pokud měl
dostatek čechů ochotných kolaborovat, nebylo třeba, mimo dozorců represivních složek,
volit jiné řešení. Vždyť to neudělal ani po atentátu na R. Heydricha, kdy
´sudetoněmecká´ hysterie pomstít se čechům a zrušit protektorát dosáhly druhého
vrcholu v trestání českého národa. Kde by také vzal náhradu za 360 000
sudetoněmeckých vojáků, zařazených do německé armády ?
Je
správné udělat si rozbor zpravodajských informací a zjistíme, že Hitlerovy
názory prosakují až k nejnižším článkům státního, tedy i armádního, stranického
aparátu, někdy v modifikované podobě. Z hlášení o šikanování vojáků
„sudetoněmeckého“ původu zjistíme, že němečtí důstojníci a poddůstojníci se
vyjadřují v pojmech svině, debilové, myslíte, že jsme vás osvobozovali jen tak
pro nic za nic ? Za svoje osvobození budete ještě cedit krev, ulejváky
nechceme“. Trochu to připomíná bavorskou nevraživost, když vystěhovaní Němci
byli velmi nepříznivě přijati v roce 1945 v nové vlasti, také s poznámkami „vy
jste zavinili válku, proto padl náš syn“, apod. Nebylo to zrovna objektivní
přijetí.0
Na závěr
ještě jednu poznámku. V době, kdy vrcholila snaha po zrušení protektorátu
„sudetoněmecká“ a okupační propaganda dostala za úkol opakovaně citovat
stanovisko anglického politika lorda W. Runcimana, který sympatizoval s
nacismem a navrhoval pro německou menšinu v ČSR práva, která se nikdy
neopovážil uplatnit v britských koloniích pro tam potlačené národy. Pochopitelně,
že propaganda vyzvedávala jen věty příznivé pro Německo a pro vůdce
Sudetoněmecké strany. Upozorním nyní na fakta, tehdy i dnes zamlčovaná. V jeho
dopise Chamberlainovi z 21. 9. 1938 se také píše, že čtvrtý plán prezidenta E.
Beneše vyhovoval téměř všem požadavkům „sudetských“ Němců, „ale já téměř ani
nepochybuji o tom, že právě skutečnost, že návrhy byly tak příznivé, zbavovala
je u extrémních příslušníků sudetoněmecké strany vyhlídky na
úspěch“. Na jiném místě
čteme: „Odpovědnost za konečné
ztroskotání
nesou podle mého názoru Henlein a Frank i ti z jejich
podporovatelů v zemi i mimo ni,
kteří je nabádali k extremnímu a neústavnímu jednání“.
O Čs.
vládě je tu i jeho poznámka, že „aktivně neutlačovala a zcela jistě nebyla
teroristická“, vyznačovala se případnou netaktností. Kouzelným odstavcem lorda
Runcimana je tvrzení, že za hospodářskou situaci z roku 1930 může čs. vláda, když v té době nezaměstnanost byla nejen v Německu,
ale také ve Velké Británii, Francii, po celém kapitalistickém světě. Také jeho
výlet do historie je úsměvný, pozapomenul, že v I. světové válce Velká Británie,
Francie, USA nebojovaly proto, aby poražené Německo bylo větší o 3 miliony
Němců z českých zemí a 6 milionů Rakušanů. Spojenci dokonce nedovolili označení
Německé Rakousko a zakázali připojení k Německu. Proto ani pokřik z českého
pohraničí o připojení k Rakousku, případně k Německu, neměl naději na
realizaci. Mírová konference jen potvrdila, že pohraničí patří tomu státu, kde
bylo dosud. Ani v době největší vlny germanizace se Habsburkové neodvážili
vyčlenit pohraničí jako korunní zemi. Anglické a francouzské politice se
podařilo Německo zvětšit během roku 1938.
Útoky
na protektorát a jeho zrušení trvaly téměř po celou dobu okupace. Vojenské
aspekty jsme si již vysvětlili. Němci byli upotřebitelní na frontě, češi ne.
Obyvatelstvo protekrorátu bylo chráněno ekonomickou silou čech a Moravy. Tu
nutně nacisté potřebovali. Německý historik Detlef Brandes (češi pod německým
protektorátem) uvádí, že během války němečtí a rakouští kapitalisté zvýšili desetkrát
svůj podíl na českém majetku. Německo potřebovalo uhlí. Na Ostravsku se těžilo
okolo 1 100 000 tun uhlí, ale v roce 1941 již 4 654 000 tun a v roce 1943
dokonce 7 310 000 tun. K tomuto výkonu bylo třeba zvýšit počet českých havířů,
a to o 73,1 %. Kde by je Německo sehnalo ?
Neméně
byl důležitý zbrojní průmysl. Po Německu a Francii to byl nejdůležitější zdroj.
V lednu 1945 pracovalo v čechách a na Moravě jen v leteckém průmyslu 121 000
osob. V roce 1944 vyráběly Škodovy závody v Plzni měsíčně 120 děl
protiletadlových a 96 polních, Zbrojovka Brno dodávala měsíčně 30 000 pušek, 3
000 samopalů, Zbrojovka Strakonice 144 děl, 10 800 pistolí. V protektorátu
pracovalo 955 000 pracujících, z toho v březnu 1945 54 % v kovovýrobě a dalších
12 % v těžkém průmyslu. U nás se vyráběla děla pro ponorky, tanly, auta,
součásti pro V-1 a V-2, letecké motory aj. V květnu 1943 pracovalo v Německu ve
výrobě 25 000 čechů, celkem se během války na otrocké práci, včetně kopání
zákopů na Moravě a v Dolním Rakousku, vystřídalo na 650
000 mužů. Mezi pracovníky odvedenými
do říše bylo 43 000 určeno pro
zbrojní průmysl a přes 300 pro pošty a 11 000 pro práci na železnici. A. Hitler
to původně zakázal, musel však ustoupit ekonomickému tlaku. Protektorát byl pro
něho výhodný, pokud měl dost domácích kolaborantů a ke kontrole i pro perzekuci
dost členů SD, Gestapa, policie, SS, SA apod. A ty měl v dostatečném počtu a
„sudetské“ Němce mohl poslat na frontu.
Red. J. řezníček
Připravil JUDr. O. Tuleškov