Hitler ukončil Banderův sen

Jen co se Bandera, Stečko a ministři lvovské vlády (vyhlášené banderovci 30.6.1941 ve Lvově, bez povolení Němců) ocitli za mřížemi, melnikovci nepromamili jedinou příležitost říci si svoje. A pěkně od plic.

Banderovci a političtí vězni? Naprostý nesmysl! Vždyť je pozavírali za krádeže, zlodějny a zbojnictví! Politické a policejní represálie? Hloupost! Páni ministři si stačili nahrabat i za tu krátkou dobu majetky, o jakých se nikomu ani nezdálo. Vyrabovali státní i družstevní obchody, židovské byty, soukromé sklady. Jednomu zrekvírovali celou hromadu kůží, druhému mouku, sádlo, slaninu, třetímu polovinu sklepa s látkami. Za to je Němci posadili. Za to je potrestali. Jako kriminálníky za přestupky. Ne jako politiky za účast ve společnosti pana Stečka. A kromě toho, už nejsou v žaláři. Žijí si volně jako ptáci. Ve vilách, v jedné hezčí než druhé, na březích jezer. Grófové! Ani doma se tak neměli!

Pravda to byla jen poloviční, napůl to byla pomluva. Protože současně ve vydaném prohlášení v šesti bodech roznesli banderovce na kopytech právě za jejich politické činy a spočítali jim smrtelné i nesmrtelné hříchy: způsob, jakým si ničemník Bandera prostřednictvím svého paznehta Stečka dovolil vyhlásit státnost Ukrajiny, byl krutým výsměchem nejsvětějších ideálů Ukrajinců, za které po celé generace bojovali nejlepší synové národa; vyhlášení státnosti bylo dílem politické sběře, vypočítaným na podkuřování jejich pohlavárům, a ne činem ukrajinského lidu. Pokud jde o právní stránku, státnost nebyla vyhlášena nařízením Ukrajinské národní rady, ale skupinkou podlých, kteří nikoho a nic nepředstavovali. Jedním slovem, akt byl nechutným dobrodružstvím několika odporných individuí a dobře, že je ruka boží za všechno potrestala.

Pravda, nešlo vůbec o boží ruku.

Šlo o ruku zcela pozemskou. Hitlerovu.

Když do hlavního stanu dorazily zprávy o událostech ve Lvově, führer během několika minut rozhodl v přítomnosti Ribbentropa, Keitela a Himmlera o odvetném opatření. Donutit Banderu k poslušnosti. Okupační správa vydala ultimátum; ihned odvolat akt a všechny ukrajinské úředníky jménované Stečkem. Na své si přišlo i gestapo a sicherheitsdienst. Členové vlády, pokud nebyli ve vězení, museli opustit město a zůstat pod dohledem. Lvovského starostu nahradili Němcem. Pěší skupiny začali likvidovat.

Banderovi a Stečkovi zatím v Berlíně napravovali hlavy. Oba byli doopravdy na svobodě. A opravdu žili ve vilách. Jejich uvěznění a výslechy vyvolaly totiž mezi jejich přívrženci takové napětí, tolik protestních demarší, rezolucí a prohlášení, že Němci poměrně rychle vystřízlivěli z prvních emocí. Pochopili, že jejich drastická opatření, kterými mínili potlačit svévoli ukrajinského samozvance, mohou proti nim sjednotit vlivné politické, dobře zorganizované, jimi samotnými vycvičené hnutí, „připravené na všechno“. Nemohlo jim přece nezáležet na tom, jak se budou chovat Banderovi lidé v Nachtigallu, Rollandu, v administrativě, v civilní správě, nebo v jednotkách einsatzgruppen. Vždyť jen v Haliči převzali na šest tisíc policejních funkcionářů, z nichž mnozí se hlásili k Banderovi.

Uvězněné proto propustili, s nimi i kapitána Szuchewizce, ukrajinského velitele Nachtigallu. Nechali je však pod dozorem a chtěli to ještě jednou zkusit u jednacího stolu. Dokonce na politické úrovni, jíž se Bandera takovou dobu dožadoval. Pokus se konal v budově bývalého polského velvyslanectví v Berlíně.

Cílem tohoto kroku bylo, aby Bandera a Stečko vyhlásili akt z 30. června za neplatný. Bandera úvodem úskočné připomněl, že mínil cestovat do Berlína, aby navrhl připojení Ukrajiny k Paktu tří. Koncepci samostatné Ukrajiny budoval výlučně v naději na jednoznačnou německou podporu a v tomto smyslu spolupracoval s německou výzvědnou službou. Domníval se, že touto spoluprací poskytl říši nezanedbatelné služby. Soudil, že s přesvědčením šířil mezi ukrajinským obyvatelstvem nacistickou ideologii, čímž významně vycházel vstříc říšské zahraniční politice. Ve válce proti Polsku a Sovětskému svazu přijal bez výhrad každý uložený úkol. Měl tedy pocit, že splnil svoji spojeneckou povinnost. Pokud šlo o akt 30. června, jednoduše nevěděl, co je možné dělat a co ne. V minulosti se vždy snažil jednat na politické úrovni, ale jednání se nikdy nedočkal. Pokud nastolil důležité politické otázky po linii zvláštních služeb, partneři je vždy přecházeli ledovým mlčením. Kromě toho 30. června nešlo o vyhlášení samostatného státu, ani jeho vlády, ale jen ukrajinské státnosti a jen zemské vlády, orgánu západních území Ukrajiny. Navazovali na nejlepší tradice rakouské Haliče a Západoukrajinské republiky, což zdůrazňovala také přítomnost účastníků shromáždění pocházejících výhradně z Haliče.

Nebylo však snadné mazat německým vyjednávačům med kolem pusy. Banderův úskok dávno prohlédli. Kdyby mu ve Lvově vyšel, opakoval by ho po dobytí Kyjeva v celoukrajinském měřítku, a to by už byl větší problém.

Na pokyn nejvyšších míst si vyžádal schůzku s Banderou Hans Koch. Varoval, radil z aktu vycouvat, jinak bude zle. Starý nacista věděl, co říká.

Právě tehdy totiž, v polovině července, pronikaly německé kolony rychle do hloubky sovětského území. S ohledem na tuto situaci vydal Hitler zvlášť načasovaný pokyn realizovat své představy o východní politice. Týkaly se obyvatelstva a okupovaných území Sovětského svazu, nového lebensraumu. Na poradě v hlavním štábu, za přítomnosti Göringa, Himmlera, Bormanna, Keitela a Rosenberga, s megalomanií  jemu vlastní, vydal direktivu: „V zásadě jde o toto: rozdělit toto obrovské území, abychom ho zaprvé ovládli, zadruhé řídili, zatřetí využili.“

Mělo se zabránit vytvoření jakékoliv vojenské síly na západ od Uralu, vyloučit, aby mohl mít na tomto území armádu kdokoliv kromě Němců, zejména ne Slované.  Halič, bývalé rakouské území, se přičleňovalo od Lvova, Tarnopolu, Stanislawowa, Prezemyšlu, Rzeszówa, Krosna až po Nowy Sacz ke Generálnímu gouvernementu. Ukrajina byla vyhlášena říšským komisariátem. Hitler podepsal tuto dispozici 17. června.

Pokud tedy Koch radil Banderovi, aby se zřekl aktu, že to jinak bude mít zlé následky, věděl, že nacistické vedení nikdy nepřipustí, aby se v kterékoliv části okupované Ukrajiny opakovala slovenská nebo chorvatská varianta. Ani samostatný stát, ani vláda, ani armáda. Nic. Nanejvýš „machorka, vodka a nagajka“, jak prohlásil čerstvě jmenovaný říšský komisař.

Rozumí se, že Koch zachraňoval také vlastní kůži. Ne nadarmo kladli Stečkovi a Banderovi při výsleších otázky, jak se choval na shromáždění ve Lvově. A protože se každý třásl před Hitlerovou trestající rukou, všichni se snažili umýt si ruce, svalit vinu jeden na druhého. Především se tvářit já nic, já muzikant. Zejména bylo nutné najít obětního beránka.

Abwehr přísahal, že nacionalistům nikdy nesliboval nic podobajícího se samostatnosti; to přece přesahovalo rámec jeho kompetencí. Velitelé wehrmachtu tvrdili, že lvovské shromáždění považovali od samého počátku za akci organizovanou zvláštními službami. A Rosenberg, který Frankovi tvrdil, že zprvu byl pro vytvoření ukrajinského státu, později však změnil názor, protože takový útvar by se mohl snadno ocitnout pod ruským vlivem, ostře vystupoval proti představitelům frontových jednotek, že svým postupem po dobytí Lvova ulehčili proklamaci aktu.

Od banderovců se všichni distancovali. Nikdo se jich nezastal.

„Bandera žádal, aby byl považovaný za rovnocenného partnera,“ vysvětloval Koch na poradě za účasti Himmlera a Heydricha. „Takový postoj je pro nás samozřejmě nepřijatelný!“

Bandera však nechtěl prodat kůži lacino. Odmítal akt odvolat a ještě varoval: válka teprve začala a rozbití společenství může přijít Němce příliš draze; na Ukrajině není kromě jeho organizace významnější síla, o kterou by se mohli opřít. A navíc Němce rozzuřil poznámkou, že ve válce se může stát cokoli.

Míra německé tolerance vůči Banderovi měla být výmluvnou zkouškou důvěry a přesným testem jejich budoucího chování. Bandera to nepochopil, nebo pochopit nechtěl. Dál spřádal své sny. Nezřekl se jich ani tehdy, když se Němci rozhodli politická jednání ukončit a opět je převést na bývalou úroveň zvláštních služeb.

Také abwehr se snažil rozetnout ukrajinský uzel. Samozřejmě na nižší úrovni. Od konce července se jednalo v Sulejkowě u Varšavy, přímo ve štábu abwehru Walla II. Za Ukrajince nesměl scházet Jaryj. Obě strany se navzájem obviňovaly. Nacionalisté vyčítali nacistům, že je využívali a podvedli. Nacisté upozorňovali, že abwehr s nimi nikdy o samostatné Ukrajině nejednal a jednat ani nemohl, protože Hitler byl od počátku proti takové myšlence. Navíc nebyl abwehr vůbec kompetentní rozhodnout o platnosti nebo neplatnosti takové ryze politické akce, jakou bylo vyhlášení samostatnosti.

Nacisté rozzlobení banderovskými obstrukcemi udělali se včerejšími spojenci krátký proces. V Sulejkowě oznámili překvapeným partnerům, že se východní Halič připojuje k polskému Generálnímu gouvemementu jako autonomní distrikt. Současně jim dali na vědomí, že s nimi abwehr přerušuje všechny dosavadní styky. Žádá, aby ihned skončili s jakoukoliv politickou činností a bez výhrad se podřídili rozkazům okupační správy. V opačném případě se bude proti nim postupovat podle zásad vojenského práva.

Německý postup vůči banderovcům, uvěznění jejich vůdce a Stečkovy vlády vyvolaly zmatek v celé frakci. Vedení se ujal Lebed a narychlo svolal do budovy lvovské banky Dnistr poradu. Uložila, aby celá organizace nadále bojovala proti bolševismu, pracovala konspirativně a ne víc než omezenou spoluprací demonstrovala svůj postoj k Němcům.

Chaos vypukl také v obou praporech žoldnéřských vrahů. Nachtigall se mezitím dostal do Vinnice a rozzuřený kvůli zákroku proti vládě vraždil Židy a Poláky, jejichž zohavená těla lemovala jeho křižácké tažení na východ. Rolland se probojovával k Oděse.

Po Banderově uvěznění poslali z obou jednotek vrchnímu veliteli wehrmachtu žádost o jeho osvobození, uznání aktu 30. června, možnost složit přísahu vládě, část důstojníků požádala pro změnu o uvolnění.

Němci odpověděli okamžitým zákazem propagandistické činnosti. Dokonce se povídalo o likvidaci obou jednotek.

Ale oficiální odpověď, která přišla za dva týdny, byla formulovaná jinak. Politické požadavky odmítli, každému však nabídli možnost podepsat kontrakt o vojenské službě na jeden rok, velmi připomínající starý žoldnéřský středověk. Od té chvíle jednotky přestaly být ukrajinskými prapory. Staly se placenými formacemi v německých službách. Koncem srpna je Němci stáhli na základnu v Neuhammeru a Saubersdorfu.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z druhé části, ze stran 184-188

nakladatelství Futura