Henleinova „pátá kolona“

V okamžiku rozkladu versailleského systému vystupňovalo Německo také svůj nápor na Československo. Československá vláda byla v této kritické době na podzim roku 1936 varována svými západními spojenci. Představitelé anglické vlády zdůrazňovali, že v anglickém veřejném mínění jsou prý sice sympatie k Československu, ale „bylo by však nesprávné domnívati se, že by Anglie mohla Československu v případě válečného konfliktu přinést nějakou konkrétní pomoc“. Stejně tak francouzští diplomatičtí zástupci zdůrazňovali, že je třeba „snažiti se co nejhorlivěji, aby se dospělo k smluvnímu poměru s Německem stejně tak na západě jako na východě, a tu hlavně s Československem“. Francouzský velvyslanec v Berlíně Francois-Poncet zdůraznil československému zástupci, že „Francie samozřejmě své spojence v jednání neopustí“, vytýkal však, „že se u nás přehání s Ruskem a že pro něho nepochopitelným stálým zdůrazňováním spojenectví s Ruskem ženeme vodu na německý mlýn, dopouštějíce německý výklad, že jde o vojenské spojenectví, a nikoliv o pouhý pakt o vzájemné pomoci“.

Za této situace Německo vystupňovalo svůj tlak na Československo.

V okamžiku, kdy byla podepsána německo-rakouská červencová smlouva, zdůraznil Goebbels na tajné schůzce se šéfredaktory německých listů, že Československo je v daném okamžiku jediné, které odmítá podřídit se rozhodujícímu vlivu Německa ve střední a východní Evropě. „Bude-li mít Československo porozumění pro nezbytnost dohody, může k ní dojít, tak jako došlo k dorozumění s Rakouskem, nebude-li však tohoto porozumění a bude-li Československo pokračovati v útisku Němců a ve své bolševické politice - pak dovede Německo najít prostředky, aby Československo donutilo.“

Ve stejné době, kdy Goebbels pronášel tato slova, začaly nacistické říšskoněmecké kruhy provádět systematickou rekonstrukci nacistické fronty uvnitř Československa - rekonstrukci Henleinovy Sudetendeutsche Partei jakožto nezbytného vnitropolitického pomocníka pro svůj protičeskoslovenský nápor.

V minulé kapitole bylo řečeno, že Henleinova strana se v první polovině roku 1936 začala rozpadat, a to pod vlivem svých politických neúspěchů a pod vlivem vládních opatření, která velmi silně omezovala její činnost.

V červenci roku 1936 vyústil tento vývoj do hluboké vnitřní krize sudetoněmecké strany. V této krizi došlo uvnitř SdP k otevřenému střetnutí dvou politických proudů: Skupiny Kameradschaftsbund, která tvořila vedení SdP, se skupinou otevřených nacistů, kteří měli za sebou nacistickou členskou základnu.

Nacisté žádali odstranění skupiny Kameradschaftsbund z vedení SdP, kterého se snažili zmocnit sami. Jejich útok se však soustředil nejen na hlavního představitele skupiny Kameradschaftsbund Waltera Branda, ale obracel se i proti Konrádu Henleinovi, který se za Branda - za svého nejbližšího spolupracovníka a rádce - postavil. A v tomto okamžiku, v druhé polovině července roku 1936, kdy celé skupiny členů vystupovaly z SdP, kdy její tisk byl plný polemik a osobního osočování, kdy zasedaly zvláštní „čestné soudy“ vylučující jednotlivé politické představitele SdP, v tomto okamžiku se ukázalo až příliš jasně, že otázka SdP přestala být již dávno pouze vnitřní československou záležitostí. Ukázalo se, že existují tři mezinárodní centra, která mají - každé z jiných důvodů - zájem na zachování existence Henleinovy strany.

Byla to v první řadě Vídeň, kde se Othmar Spann pokusil zachránit pozici svých přívrženců z organizace Kameradschaftsbund. Ale jeho vlastní pozice byla po červencové německo-rakouské smlouvě tak otřesena, že jeho intervence u SdP neměla žádný praktický úspěch.

Mnohem větší význam měla podpora, která se dostala vůdci SdP, Konrádu Henleinovi, z druhého mezinárodního, a to velmi významného centra - z Anglie. Při své dvoudenní návštěvě v Londýně 17. a 18. července 1936 se mu dostalo ujištění přímo od oficiálních kruhů britské vlády, že Anglie se bude snažit o dosažení dohody mezi SdP a československou vládou a že „je zásadně ochotna sudetským Němcům radit a pomoci“ na půdě Společnosti národů.

Anglická vláda vycházela z mylného předpokladu, že Henlein je „umírněný muž“, který není spojen s nacistickými kruhy. Uvažovala, že je nutno mu pomoci, aby nebyl nahrazen „jinými menšinovými vůdci, kteří jsou mnohem radikálnější a chovají daleko větší sympatie k nacionálnímu socialismu v Německu“.

Anglická vláda také skutečně od tohoto okamžiku začala přímo naléhat na československou vládu, aby odvolala svá opatření omezující činnost sudetoněmecké strany, a naopak aby s ní dospěla k vyrovnání. V tomto směru se exponoval dokonce i sám anglický ministr zahraničních věcí Eden jak v mezinárodních jednáních, tak přímo v rozhovorech s československým vyslancem v Londýně Janem Masarykem.

Svým postupem anglická vláda zaštítila Henleinovu stranu svou ochranou a tím současně svazovala československé vládě ruce v akcích proti sudetoněmecké straně. Anglický zásah znamenal politické zajištění Henleinova hnutí jak v mezinárodním měřítku, tak i uvnitř republiky.

Současně s Londýnem zasáhlo však do situace v sudetoněmecké straně i další mezinárodní centrum - Berlín. A právě jeho zásah byl rozhodující pro vyřešení vnitřní krize ve straně. Již dříve se snažilo nacistické Německo ovlivnit průběh krize v SdP, a proto byl k urovnání sporu k podpoře nacistů ve své straně z Berlína vyslán zvláštní zástupce. Zákrok byl současně provázen zastavením finanční podpory hlavnímu henleinovskému časopisu Die Zeit, který byl ovládán členy Kameradschaftsbundu.

Po Henleinové úspěchu v Londýně došlo v Berlíně k novým jednáním mezi německými nacisty a zástupcem sudetoněmecké strany, kterým byl osvědčený nacista Karl Hermann Frank. Výsledkem jednání bylo rozhodnutí nabídnout Henleinovi dohodu. Nacisté uvnitř sudetoněmecké strany měli působit na své stoupence ve straně, aby zastavili své útoky proti Henleinovi, jestliže ten se vzdá podpory Kameradschaftsbundu. Za takovouto dohodu se mělo Henleinovi dostat plné a veřejné politické podpory berlínských nacistických kruhů.

O tom, jak velice záleželo Berlínu na získání Henleina a na plném ovládnutí sudetoněmecké strany, svědčila i nabídka, aby se Henlein stal oficiálním hostem německé vlády na srpnových olympijských hrách v Berlíně.

A Henlein souhlasil. Nechal padnout svého sekretáře W. Branda, který byl až dosud jeho hlavním rádcem a osobním přítelem. Tím se distancoval od skupiny Kameradschaftsbund, z níž vzešel a která mu rozhodujícím způsobem pomohla k zahájení politické kariéry. Brandovo místo sekretáře zaujal později K. H. Frank. Současně byla zastavena kampaň mezi Henleinem a nacistickým proudem v SdP. Vnitřní krize byla překonána a Henleinova strana se stala přímou expoziturou Hitlerovy nacistické strany a tím i Hitlerovy politiky uvnitř Československa.

Henleinovi se také v tomto okamžiku plně otevřela cesta do Berlína k nejvyšším představitelům nacistického Německa. Počátkem srpna 1936 jednal Konrád Henlein - host německé vlády na olympijských hrách - oficiálně jako zástupce sudetských Němců s říšským ministrem zahraničních věcí Neurathem, s Hitlerovým zástupcem Hessem, s vedoucím nacistické organizace zahraničních Němců W. Bohlem, s Goringem, Goebbelsem aj. Jeho návštěva vyvrcholila audiencí u „vůdce všech Němců“ - u Adolfa Hitlera.

Všechny tyto německé zásahy do vnitřního vývoje Henleinovy strany přinesly své ovoce. Vnitřní krize strany byla překonána a Henlein upevnil své pozice. Vědomí plné politické podpory z hitlerovského Německa zvýšilo agresivitu celé Henleinovy strany.

Projevila se i otevřeným vytyčením programu a konkrétních požadavků, čemuž se až dosud Henlein záměrně vyhýbal. V široké politicko-propagační kampani, kterou Henlein zahájil koncem roku 1936 a počátkem roku 1937, strana žádala: 1. Teritoriální autonomii pro sudetské Němce. 2. Uznání německé menšiny za druhý státní národ v republice. 3. Právo, aby se sudetští Němci mohli volně hlásit „k stamilionovému německému národu a pokládat se za jeho součást“. 4. Vypsání nových voleb, z nichž by vzešla nová vnitropolitická kombinace.

Současně na zářijovém sjezdu nacistické strany v Norimberku vyvrcholila německá protisovětská a protičeskoslovenská kampaň. Ideolog nacismu tohoto období, Alfred Rosenberg, mluvil o 170 letištích v Rusku a 36 leteckých přístavech v Československu, jež mají prý tvořit sovětské mezistanice pro přepadení Evropy. Stejně tak Goebbels dokazoval, že z těchto 36 československých letišť budou prý rudá bombardovací letadla startovat k útoku na Evropu. Konkrétně vypočítal, v kolika hodinách či minutách mohou být jednotlivá města nejen v Německu, ale i v celé Evropě zničena sovětskými letadly startujícími z opěrných leteckých bodů Rudé armády v Československu.

Všechny tyto projevy, které se zakládaly na naprosté lži, vyvolávaly ohromnou davovou psychózu především v Německu. Ale konkrétní, sugestivní představou o přepadení Evropy ovlivňovaly i veřejné mínění celého světa.

Psychóza strachu vyvolaná nacisty na norimberském sjezdu ovlivnila i zářijové zasedání Společnosti národů, které následovalo bezprostředně po něm. Anglie Edenovými ústy mluvila „o nepraktičnosti pevného udržení statu quo ve střední a východní Evropě“ a „žádala revizi celé Společnosti národů a principů, na nichž byla založena“. Proti anglickému návrhu se postavil pouze sovětský lidový komisař zahraničních věcí Litvinov a československý ministr zahraničních věcí Kamil Krofta. Zásady, na nichž byl v roce 1918 uspořádán svět po ohromné válce, se rozkládaly a sami jejich tvůrci je pomáhali rozbíjet.

Kapitola z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 209-213

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9