Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Historické kořeny
Nelze pochopit vznik, vývoj i zánik nacismu a fašismu ve
světovém měřítku, tím mé-ně v českých zemích, včetně obecných i specifických
rysů, pokud si neosvětlíme historické kořeny, podmínky, příčiny a podněty.
Německý historik Martin Broszat ve své knize Uchopení moci, vydané v Německu v
roce
Český fašismus nevznikl z
pocitů porážky. Československo vzniklo a bylo na stra-ně vítězné Dohody.
Převládala však obava, zda se kapitalistické zřízení udrží v čes-kých
rukou v sousedství se silným Německem a nepřátelským Polskem, Maďarskem a Rakouskem,
kde se upevnily autoritativní vlády. Demokratický režim se českým fašistům
jevil jako degenerovaný, korupční, neschopný akčních činů, pouhou žva-nírnou a
s neperspektivní budoucnosti, zejména když Evropa kráčela směrem do-prava, k
fašismu.
Specifickým rysem fašismu u Němců žijících v Čechách a na
Moravě je skuteč-nost, že vedle pocitů zmaru z prohrané války, přišli o
privilegované postavení, které měli v Rakousko-Uhersku. Demokracie jim nemohla
vynahradit pozice nadvlády, byt' pro některé Němce pramenící jen z jazykové
nadřazenosti. Zmar svých snů o pan-germánské nadvládě přičítali Čechům, v
Rakousku dodnes T. G. Masarykovi, ač je na první pohled zřejmé, že ani T. G.
Masaryk, ale ani český národ neměl tolik divizí, aby porazil centrální
mocnosti. Na Slovensku se fašismus prosazuje s touhou po větším podílu na moci
a z přesvědčení, že demokratické pořádky a „čechoslova-kismus“ je na překážku
vzestupu slovenského nacionalismu a rozšíření politicko-mocenského vlivu.
Celý svět byl v roce 1917 postaven před nečekanou výzvu, v
Rusku vznikla první historický realizovaná alternativa kapitalismu. Fašismus se
nabídl k likvidaci nového a ještě nevyzkoušeného systému. A právě zde se rodí
jistý a dočasný kompromis mezi demokratickými státy na kapitalistické základně
a fašismem na témže základě, dají společný cíl, zničit nekapitalistickou a
protikapitalistickou společnost ještě v zá-rodku. Proto se fašismus
toleruje jako hnutí i v rámci demokratických států, proto se ustupuje před
fašistickými státy a v mnoha případech nastupuje prokazatelná pod-pora,
například při rušení mírových smluv po první světové válce, při likvidaci
Rakouska, při záboru českého pohraničí i při likvidaci Československa v letech
1938–1939. Bez trestů projde intervence nacistického Německa a fašistické
Itálie ve Španělsku (1936–1939), italský útok na Etiopii, řádění japonských
militaristů v Číně, okupace Albánie v roce 1939. Mnichovský diktát se nejeví
jen jako kompromis, ale ujednání čtyř velmocí, neochotných se podřizovat
Společnosti národů v Ženevě a toužících samostatně rozhodovat. Není
poraženo jen Československo, je poražena demokracie. Mnichov je nové dělení
světa za účasti dvou velmocí, které ve svých britských a francouzských
koloniích vůbec nedbaly na zásady demokracie, ale do-vedly realizovat i
genocidní metody vůči potlačeným národům a je tu zastoupeno Ně-mecko a Itálie s
cílem vybudovat si za cenu genocidy koloniální říši přímo v Evropě,
zejména ve střední a východní.
První činy a kroky fašistického hnutí v pohraničí jsou
poněkud nejasné a neurčité. Vždyť určitý a dočasný příklon k Československu u
německé menšiny je dán také tím, že ČSR válčí na Sibiři po dva roky se
sovětským režimem, byť bez vyhlášení války. Tím vlastně naplňuje jeden z
historických úkolů na obranu kapitalismu. Sou-časně politicko-mocenská
struktura meziválečné republiky neutiskuje německé etni-kum tak, aby nutně
muselo dojít k jeho zániku, i když to později nacistická propa-ganda tvrdí. V
českých zemích vznikne svébytná forma fašismu, henleinofašismus. Kryje se maskou
zachování demokratických řádů, pokud je v plenkách, ale rychle přijme extrémní
formu – nacismus, jakmile zesílí. Je tady ještě jedna příčina pro do-časné
ctění demokratického systému. Mezi Němci totiž působí několik nefašistických
stran a ty také mají své voliče a ty nelze okamžité získat. Jejich voličská
základna je podložena sociálně-ekonomickým zájmem. Zemědělci jsou ve Svazu
zemědělců a rozumí si s českými agrárníky. Dělníci se sdružují v německé
sociální demokracii a rovněž po určitém zakolísání v roce 1919 se
dovedou dohodnout i na účasti ně-meckých ministrů v československé vládě.
Němečtí křesťanští sociálové mají blízko na základě křesťanství a křesťanského
solidarismu ke straně lidové. Henleinofašisté proto nejprve tyto strany rozloží
a spolknou, ale to vyžaduje určitý čas. Proto zacho-vání masky demokracie.
V Německu i v pohraničí mají henleinofašisté a němečtí
nacisté jeden závažný problém. Do svého hnutí chtějí zahrnout, případně získat
podporu pro své cíle, něko-lik milionů osob, dosud se angažujících v
nefašistických stranách. Vznikne ovšem otázka, jak straníky rozeštvané ve
volebních kampaních sjednotit pod prapory hen-leinofašismu. Recept je stejný
jako v Německu, tam bylo také několik stran s proti-chůdnými cíli.
Sjednocení se dělo na základě ublíženosti všech Němců po prohrané první světové
válce, ale především rasismem. Tvrzení, že každý Němec je něco víc než
příslušníci jiných národů, to lichotilo, dokonce i tomu nejprimitivnějšímu
němec-kému člověku a elita si to o sobě myslela již dávno. Pro váhající byl
použit termín germánská demokracie, ale záhy byl opuštěn jako málo funkční.
Mnoho znalců fašismu tvrdí, že vznik tohoto hnutí byl
podmíněn vysokou nezaměstnaností v době hospodářské krize, ale tuto myšlenku je
nutno dovysvětlit. Nezaměstnanost je systémovou vadou kapitalismu vůbec, jen v
době války se daří její likvidaci. Nezaměstnanost byla známa již před první
světovou válkou a přece fašismus nevznikl, když se v Německu uplatnil nacismus,
jako vyhraněná a extremní forma fašismu, byla nezaměstnanost již dávno na
světě. Popřít vliv nezaměstnanosti nelze, způsobila zdivočení fašismu, jeho
radikalismus. Současně vyzvedla cenu fašismu pro majetnické kruhy, stoupla
totiž obava, že nezaměstnaní půjdou svým voličským potenciálem k reformní a revoluční
levici. Takovému vývoji fašismus (na-cismus) kladl překážky. Současně se
fašistickým propagandistům naskytl další argu-ment – vidíte jak kapitalistický
liberalismus je neschopný?!
V Československu bylo v roce 1929 41 600 nezaměstnaných, ale
již v prvním krizovém roce to bylo 105 400 osob, V roce 1931 již 291 300,
v roce 1932 554 100 a v roce 1933
dokonce 738 300 osob. K tomu je nutno připočítat bídou ohrožené členy rodiny.
Dodnes henleinovci agitují s tím, že v pohraničí byla nezaměstnanost větší, ano
byla, ale také proto, ze tam byl rozmístněna značná část lehkého prů-myslu a
ten byl vždy první na ráně. Nezaměstnanost v řadách Němců v Čechách a na Moravě nebyla způsobena českým národem, ale
kapitalismem, okolní svět o tom podával konkrétní důkazy. Navíc československá
vláda neměla ekonomické nástroje k řešení této problematiky.
Převážná většina průmyslu v regionech s německým
obyvatelstvem byla v rukou německých kapitalistů, ti se měli tedy starat. Lehký
průmysl trpěl také konkurencí cizího průmyslu, například textilního z Německa.
Nicméně dodnes se uvádí, že Adolf Hitler nezaměstnanost odstranil, není to
pravda. Měl ji ještě na počátku druhé světo-vé války, ale dokázal ji snižovat.
Činil to však metodami pro československý demo-kratický stát nežádoucími, které
nebylo možno u nás aplikovat. Zavedl všeobecnou brannou povinnost a každý rok
zvyšoval početní stav armády. V roce 1939 měl Wehrmacht 2 600 000 mužů v
pozemní armádě, 400 000 u letectva a 50 000 u ná-mořnictva a později
překročil i počet 8 milionů. Na místa vojáků bylo potřeba někoho umístit,
armáda odvodem také řešila nezaměstnanost. Nacismus zavřel do koncen-tračních
táborů mnoho sociálních demokratů, komunistů, Židů a na jejich místa mohli po
roce 1933 nastoupit nezaměstnaní. Další statisíce antifašistů, od křesťanů až
po komunisty, uteklo před rasovou a politickou perzekucí do ciziny, na jejich
místa na-stoupili nezaměstnaní. Takové metody řešení nemohlo Československo
realizovat. Dodnes však němečtí revanšisté
svádějí na český národ německou nezaměstnanost, která s sebou přinášela
pochopitelně proces pauperizace, ale ten postihl Čechy také.
O kořenech nacismu a
henleinofašismu vypovídá integrální nacionalismus a pan-germánské spolky 19.
století v Německu i v Rakousko-Uhersku. Už v programu Vše-německého spolku v
Německu a v Lineckém programu z roku 1882 se žádá jednot-ný německý stát, ve
kterém by žili všichni Němci v Evropě, tedy i za hranicemi své vlasti. Krize
civilizace, zejména pokles lidských hodnot v letech první světové války také přispěl ke zrodu fašistického
hnutí. Pojem hnutí se používá proto, že nešlo jen o politické spolky a o
politickou stranu, ale o široký soubor nejrůznějších nepolitic-kých organizací.
V našem pohraničí to byly turnerské organizace, pěvecké a školské spolky,
zájmové organizace apod. V těchto organizacích byla značná síla a demo-kratický
režim, dbalý svých zásad, neměl odvahu toto profašistické podhoubí za-kázat. Není náhodou, že Konrád Henlein byl
tělocvikář! Německý nacionalismus v Ně-mecku, Rakousku i u nás vyvolal v první světové válce velké očekávání a vyvolal
imperialistické iluze o nadvládě nad Evropou. Porážka na frontě jen vyvolala
revan-šistické touhy znova se připravit na nové střetnutí a to již vyhrát. K
tomu ovšem fa-šismus již nepotřeboval monarchy, ti se kompromitovali, bylo
nutno hledat nová hesla,
nové prapory a nové bubeníky. Jedním z nich se stal Adolf Hitler, u nás Kon-rád
Henlein a Karl Hermann Frank.
Sociálním nositelem
fašismu byl voják nespokojený s porážkou, ale také s tím, že se nedovede a někdy
pro nedostatky kapitalismu ani nemůže zařadit do mírové spo-lečnosti. Má
autoritu hrdiny, ale společenské postavení tomu po prohrané válce ne-odpovídá.
Po masakrech v zákopech často ani nevěří v Boha a hledá novou orien-taci, nový
kult, nové poslání, novou víru, nacistický mysticismus ji má nahradit. Teprve
po nástupu Adolfa Hitlera
k moci byli katoličtí biskupové 28. 3. 1933 při-nuceni odvolat svá dřívější
varování před nacistickou stranou. Kdo tak neučinil, tomu hrozil koncentrační
tábor za narušování jednoty německého národa a jeho světo-názoru. Sociálním
nositelem byla také německá lumpenburžoazie a jak se ukázalo také kriminální
elementy, naplno se to projevilo ve strážích SS – smrtihlavů a ve strážích
koncentračních táborů.
Určité šovinistické a militaristické
vybavení nacismu poskytly poválečné freikorps – sbory dobrovolníků. Také v českém pohraničí se
organizovaly podobné sbory s te-roristickou aktivitou proti demokratické
republice a proti antifašistům.
Řádění teroristických skupin v Německu benevolentně
sledovala armáda a znač-ná část policie a soudní orgány. V nacismus byla viděna
záloha konzervativních a reakčních sil. V Československu jistou
blahovolnost vykazovalo ministerstvo vnitra v rukách agrárníků, vždyť také
dovolilo „pořádkové sbory“ podle hesla, že jsou lepší Sudety hnědé než rudé,
myšleno sociálně demokratické a komunistické.
Až z feudálního středověku se táhla linie antisemitismu,
rovněž doplňující pro-gram nacistů. V letech 1941–1945 dokonce vyústila do
pojmu židoplutokraté a žido-bolševici – což naznačovalo, že v USA i v SSSR
vládnou Židé. Na Židy bylo sváděno vše a v zacházení s nimi jim byla upřena
lidská hodnota.
Versailleský mír se chápal jako nespravedlivý diktát a
nálady tohoto typu zasáhly i Němce v ČSR. Viděli se již v úloze panského
národa, vládnoucího nad střední Ev-ropou, případně nad celým světadílem a
najednou porážka a tím i ztráta dominant-ního postavení. Proto nemohli
republiku milovat. Dodnes německá revanšistická pro-paganda vychází z
negativního postoje odsunutých Němců k Československé re-publice. Není to nic
specifického, stejnou nechuť cítila velká část Němců ke své vlastní demokracii
a republice z let 1918–1933. Mnozí publicisté poukazovali, že Ně-mecká
republika byla republika bez republikánů a demokracie bez demokratů. I čeští
Němci měli negativní postoj k republice a k demokracii, když přišli o
privilegované postavení, demokracie jim již postavení panského národa nemohla
zajistit. Před-stava, že se Němcům stala porážkou křivda, zcela zaplašila
rozšíření kritiky monar-chismu. Ten byl chápán jen jako málo úspěšný, neboť
nedokázal vyhrát válku. Pod-stata reakčnosti zůstala, jen se modifikovala do
moderní podoby, do nacismu a hen-leinofašismu. Dnes také chybí krajanským
spolkům kritický rozbor doby jejich vrcho-né angažovanosti a dějiny pro ně
začínají až odsunem v roce 1945. O příčinách nechtějí nic slyšet. V tom je
zárodek budoucího příklonu k fašistickému hodnocení dějin i restauraci
hnutí s cíleným návratem před rok 1918.
V Německu byly reparace chápány jako zdroj zbídačení
německého národa, v ČSR Němci bědovali nad ztracenými výnosy z válečných
půjček, tak štědře upiso-vaných rakouské vládě. K tomu přičtěme bídu způsobenou
nezaměstnaností a vy-kreslí se nám obraz sociální nespokojenosti vedoucí k
fašistickému chápání světa. Dělnická třída v Německu a v Rakousko-Uhersku
nebyla nikdy vládnoucími elitami považována na plnohodnotnou složku
společnosti, ale byla ceněna od okamžiku, kdy se plně podřídila nacionalismu,
stala se poslušnou masou ochotnou krvácet za imperialistické cíle. Proto ta
pozornost, věnovaná nacismem a henleinofašismem právě dělnictvu. Adolf Hitler
působící jako konfident v sociálnědemokratických orga-nizacích si uvědomil
přitažlivost socialistických myšlenek a v podvodné formě je za-sadil i do svého
programu, dokonce i do názvu strany – Nacionálně socialistická ně-mecká
dělnická strana. Se socialismem pochopitelně jeho hnutí nemělo nic společ-ného,
byl to jen sprostý podvod, jako řada jiných věcí. K tomu jeden postřeh. Před
uchopením moci se Adolf Hitler nesnažil vybudovat své vlastni masové odborové
hnutí, hrozilo by to konfliktem s podnikateli. Německou pracovní frontu, aby
měl děl-nictvo pod kontrolou a vyždímal z něj nejvyšší produktivitu,
organizuje až v podmín-kách totalitního státu.
Z nacionálních pozic razil
nacismus heslo o boji proti třem internacionálám, které neměl pod kontrolou. Rudá internacionála
představovala marxistickou opozici nacis-mu, zlatá internacionála se skládala z židovských
kapitalistů a černá internacionála symbolizovala opozici v radách křesťanů.
Nacismus v Německu a
henleinofašismus v ČSR se zrodil z morální, politické a sociální deprese, vyrostl z negativních
stránek kapitalismu. Byl vládní formou k udr-žení imperialistického charakteru kapitalismu a
odstraňuje demokratickou liberálnější formu z obav, že by na svůj úkol
nestačila a byla by jen překážkou pro novoimperia-listické cíle agresivních
velmocí a států.
Fašismus v českém pohraničí
V českém a moravském pohraničí měla totalitní ideologie
a organizace na ní nava-zující několik specifických rysů:
1. Nacionalismus
vyhraněného směru z let 1918-1933 velmi rychle přerostl v hen-leinofašismus
(1933–1938), aby po roce 1938 se organicky přeformoval na nacis-mus
neodlišující se od NSDAP v Německu, jehož se stal součástí.
2. Dvě
nacionalistické strany Deutsche Nationalpartei (DNP) a Deutsche National-socialistische
Arbeiterpartei (DNSAP) využívaly skutečnosti, že Rakousko-Uher-sko a Německo
válku prohrály a ztrátu privilegovaného postavení vyložily jako útisk.
Liberálně demokratický režim jim nemohl zajistit postavení, které měli Něm-ci v
době monarchie. Nenávist k vítězům byla podpořena tím, že to byly demo-kratické
mocnosti (USA, Velká Británie, Francie) do jisté míry i Itálie. Češi byli
počítáni k vítězům, k demokratům, republikánům a v očích Němců z monarchie také
k hrobařům habsburské monarchie
3. Proti
Čechům a k posílení nacionalismu byl zneužit princip národů na sebeurčení. Před
první světovou válkou uvedený princip nebyl uznáván v Německu, ale ani v podunajské
monarchii. Lužičtí Srbové, Poláci v Německu a nerakouské národy (Češi,
Slovinci, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvati, Rusíni, Italové, Rumuni) si mohli
o tomto právu jen snít. Po prohrané válce se však Němci k této zásadě hlá-sili,
jako by jen pro realizaci uvedené zásady vedli válku. Americké pojetí prezi-denta
Wilsona spočívalo na možnosti, aby národ, který nemá svůj stát a žije pod
útlakem jiného cizího národa a státu, si mohl zřídit svůj vlastní stát, zejména
kdyby mu nevyhovovala dosavadní poskytnutá autonomie. Popsaná zásada ne-měla
být aplikována na menšiny, které se cestou agrese či kolonizace octly za
hranicemi své vlasti, znemožnilo by se tím právo většiny, směřující k založení
vlastního státu. Pro etnické celky v jiných státech mělo platit právo menšinové
a to v Československu platilo.
Leninovo pojetí bylo obdobné s
tím, že národ, který by již nebyl utiskován a měl spolehlivé záruky, se
mohl rozhodnout, zda si zřídí vlastní stát a nebo zů-stane v nějakém smluvním
svazku se státem a národem větším. Heslo o sebe-určení Němců z českých zemi by
znemožnilo vytvořit existence schopný stát Če-chů a Slováků. Navíc v povědomí
obyvatelstva v Čechách byl zakotven pozna-tek, že německé osídlení vzniklo na
pozvání českých panovníků, šlechty a kato-lických instituci a žádný
příslušník vládnoucí vrstvy nedal novým osadníkům právo obdělávanou půdu zcizit
a připojit k sousednímu státu. Němci k nám při-cházeli dobrovolně s vědomím, že
se budou podřizovat zákonům českého státu.
Národnostní otázka s právem na
sebeurčení pro české Němce byla jen ná-strojem k rozbití Československa. Jasně
se to prokázalo v březnu 1939, kdy byla západní část ČSR okupována a nacistické
Německo absolutně nepřipouštělo ně-jaké svobodné sebeurčení pro český národ.
Dnes princip sebeurčení zneužívají krajanské spolky odsunutých Němců opět s
cílem oslabit český stát. Odtržení německé menšiny od ČSR v letech 1918–1919
nemohlo být realizováno ani z hlediska tehdejších mezinárodních pozic
vítězných velmocí. Nebyl zájem, aby poražené Německo bylo po válce větší a
početnější, proto se válka nevedla. Proto také mírová smlouva zakázala
připojení německého Rakouska k Německu. Jinak by poražené Německo získalo na 3
milióny Němců z Čech a téměř 9 mi-liónů Rakušanů. V roce 1938 se ovšem
mezinárodní mocenská situace obrátila proti ČSR a Hitler měl být uspokojen
připojením Rakouska a záborem českého pohraničí, aby nevyvolal válku proti
dalším státům.
4. Dvě
německé extremně nacionalistické strany (DNSAP a DNP) nebyly schopny reálně
ohrozit československou republiku, pokud platily mírové smlouvy, spoje-nectví s
Francií mělo reálnou hodnotu a německé aktivistické strany vyvažovaly vliv
německých nacionalistických stran. K aktivistickým stranám počítám Svaz ze-mědělců
a venkovských živností, Německou křesťanskosociální stranu lidovou, Německou
sociálně demokratickou stranu dělnickou a také komunisté české i ně-mecké
národnosti se angažovali v zápase s fašismem.
5. Československo
bylo reálně ohroženo až henleinofašismem. Ten měl tři fáze sice se stejným
strategickým cílem (zničení ČSR a demokracie), ale s rozdílnou tak-tikou. 8.
10. 1933 vznikla Sudetendeutsche Heimatfront, SHF (Fronta sudeto-německé
domoviny), kdy se vyzvedá tvrzení, že nejde o politickou stranu, která by jako
další stranický subjekt tříštila německé strany v ČSR, ale o hnutí určené všem
Němcům v ČSR. Nábor se dělá i mezi nepolitickými organizacemi sportov-ního,
kulturního, osvětového a podobné charakteru. Další období je stanoveno rokem
1935, kdy před volbami došlo k transformaci do Sudetoněmecké strany
(Sudetendeutsche Partei, SdP) a nějaký čas se tato strana tváří, že chce zacho-vávat
pravidla formální demokracie. Jakmile má zajištěnou finanční, politickou,
zpravodajskou a teroristickou podporu z nacistického Německa přeměňuje se na
pobočku NSDAP v ČSR. Dává se plně do služeb agresivního Německa a je úřed-ně
rozpuštěna 16. září 1938, ale pracuje v masově pojaté ilegalitě. Poslední,
závěrečná fáze je dána začleněním do říšskoněmecké NSDAP (5. 11. 1938). V taktickém
pojetí spěla rychle od metod formální demokracie k metodám brutál-ního teroru
nejen proti Čechům, československému státu, ale i proti odpůrcům mezi
českomoravskými Němci (sociální demokraté, komunisté, křesťanští sociá-lové,
humanisté, pacifisté, Židé, liberální inteligence apod.).
6. Mezinárodní
situace neobyčejně prospěla vývoji SdP, dokonce v několika smě-rech. Nástup
fašismu k moci v mnoha státech v Evropě, militaristických režimů ve Střední a Jižní
Americe, vyvolal vítěznou euforii, která potvrzovala tendenci, ne-hledat pravdu
a spravedlnost, ale jít za vítězem. Fašismus se jeví jako alternativa vlády v
rámci kapitalismu. Je to diktátorská forma zajišťující kapitalistický systém a
napadající liberálnější a demokratičtější státy z konkurenčních důvodů a také
z přesvědčení, že demokratická forma nemůže zabezpečit kapitalistický
režim a zajistit nadvládu Německa nad Evropou a později i nad celým
světem. Přibližně ve stejné době k diktatuře sahá také první alternativa
kapitalismu v historii světa v přesvědčení, že jiná forma vlády by
neobhájila nový systém a současně má ne-důvěru k liberálnějším a
demokratičtějším režimům jako nespolehlivým.
Kapitalistické státy se v různé
míře a formě postavily proti SSSR a fašismus (nacismus) sbíral podporu, když
sliboval likvidaci SSSR a na domácí frontě to po-tvrzoval pronásledováním
komunistů a někdy i reformu vyznávajících sociálních demokratů. Fašismus sílil
na vlně antisovětismu.
Mezinárodní situace byla pro
fašismus (nacismus) výhodná také v tom, že so-lidarita demokratických států v
této době slábla a nebylo zakročeno proti agresiv-nímu útoku Japonska na Čínu,
Itálie na Etiopii. Demokratický režim ve Španělsku nedostal dostatečnou podporu
v boji proti španělskému fašismu, který byl sou-časně podporován z nacistického
Německa a fašistické Itálie. Na Němce z Čech a Moravy nejvíce zapůsobilo
beztrestné rušení poválečných závazků Adolfem Hitlerem a připojení Rakouska k
Říši.
Pod náporem vítězných nálad a
perspektivního očekávání se rozložily německé buržoazní strany v ČSR.
7. Henleinofašismus
měl i své vnitřní krize, které nedovedl demokratický tábor využít. Problémem,
řešeným nakonec z berlínské centrály NSDAP, byl tzv. Span-nův kroužek. Profesor
Otmar Spann byl ideologem austrofašismu, propagoval univerzální říši jako
náhradu za parlamentní systém. Jeho stát měl být organizo-ván stavovsky a
zevšeobecňoval zkušenosti italského fašismu. Spann byl odpůr-cem demokracie,
liberalismu, marxismu a vládnoucím stavem měli být Němci a ovládaným
stavem Češi, Slovinci, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvaté, Rumuni a Ukrajinci.
Centrem moci měla být Vídeň, ne Berlín. Nacisté měli zájem elimino-vat církev,
Otmar Spann by byl tolerantnější, přesněji k zájmům církve ne-všímavý, obával
se bezvěrectví oddílů SA a SS, že vyvolá křesťanskou opozici, což se stalo například
v otázce kasáren svobodných matek. Mnoho henleinov-ských funkcionářů se Spannem
sympatizovalo, ale nacisté neměli zájem na kon-kurenci a spannismus ve svých
řadách netrpěli.
8. Nicméně
jeden organizační princip spannismu se přece jen realizoval. V ČSR byl
spannismus reprezentován od roku 1926 Pracovním okruhem pro společenské vědy a
vedoucím funkcionářem byl docent Walter Heinrich. V roce 1930 se for-moval
Kamaradschaftsbund. Jeho cílem bylo ovládnout řídící funkce v němec-kých
stranách a spolcích a získat dominantní postavení v německém etniku na území
ČSR. Zájem se soustředil například na německé turnery (150 000 členů) apod.
Taktickou zásadou bylo, pokud nám zákony budou předepisovat politické strany a
parlament, budeme těchto nástrojů používat pro své cíle. Německá mládež měla
být vedena „hlasem krve" a neměla podléhat amerikanismu a jeho míšení ras.
Členové utajeného vedení záhy ovládají většinu německých maso-vých organizací.
Nutno jen dodat, že podobný systém uplatnili také odsunutí Němci po roce 1946 k
ovládnutí sudetoněmeckých organizací.
9. Sudetoněmecká
strana K. Henleina měla masový charakter, v roce 1937 byla tře-tí největší
fašistickou stranou na světě a to i v absolutních číslech. Početnější byla
NSDAP v Německu a fašistická organizace v Itálii.
10. Po
zapojení SdP do NSDAP se masový vliv strany nyní již plně nacistické ještě
rozšířil a na otázku viny a odpovědnosti se lze podívat i tímto pohledem. Kdo
do roku 1938 zmeškal zařazení do SdP, doháněl angažovanost vstupem do přidru-žených
organizací NSDAP.
A tak se stalo, že ve všech
organizacích tohoto druhu, zejména v SA, SS, Hitlerově mládeži, Svazu německých
dívek, Německé pracovní frontě bylo více členů, než byl počet Němců v Čechách a
na Moravě. Přitom do nacistických or-ganizací nesměli vstupovat Židé, musíme
odpočítat také politické vězně různé orientace od komunistů až ke křesťanům a
pochopitelně nelze počítat děti. Lze těžko uvěřit v čistou nevinnost, když ve
všech nacistických organizacích platila zásada, že pasivní členství se
netrpí. Dobrovolný vstup do německé armády byl největší z celého Německa,
stejně jako ochota angažovat se pro teroristické akce v letech 1937–1939 a pro
ilegální činnost po všeobecné kapitulaci Německa s cí-lem vyvolat v
pohraničí občanskou válku, tím na sebe upozornit a dosáhnou tr-valé odtržení od
českých zemí. Zpravodajské archivy by v tom mohly leccos pro-zradit. Mnozí
Němci byli totiž organizováni v několika organizacích současně, například v
NSDAP a současně i v oddílech SA apod.
Filofašistické strany
K fašismu směřující stranou byla Deutsche Nationalpartei (DNP). Vznikla z několi-ka menších
extremně nacionalistických organizací a klubů v roce 1919.
Postavila se proti existenci ČSR zejména politikou svého představitele Lodgmana von Auen. Dr. August Naegle kandidoval na úřad prezidenta republiky, ale neúspěš-ně. Tiskovým orgánem byly Deutsche Volkszeitung. V roce 1920 získala 328 000 hlasů a roku 1925 (samostatně) 240 000, v roce 1929 189 000 hlasů. 4. 10. 1933 byla činnost strany zastavena a již se neobnovila, členstvo přešlo do strany K. Hen-leina. Prohlašovala odtržení Němců všemi prostředky. Po roce 1929 tu působily dvě frakce, radikální a umírněnější. V programu měla vytvoření jednotné strany pro všechny české Němce, což se realizovalo v SdP, ostře protičeská stanoviska, sociál-ně hájila zájem německé buržoazie.
Deutsche Nationalsozialistische Arbeitspartei
(DNSAP) měla své kořeny již v době habsburské
monarchie. Bezprostřední předchůdkyní byla Německá dělnická strana, ustavená v
květnu 1918. Propagovala dominantní postavení Němců v monar-chii, po
vzniku ČSR odtržení pohraničních okresů. V názvu i v programu (DNSAP – NSDAP)
byla zamlčovanou inspirací pro Adolfa Hitlera v Bavorsku. Na svém sjezdu v Duchcově
15. 11. 1919 najdeme již profašistické tendence. Přejala všeněmecký
pangermanismus, žádala vytvoření jednoho státu pro všechny Němce. Početně ne-byla
silná, ale měla vliv na velký počet německých spolků a institucí nejrůznějšího
charakteru. V roce 1932 byly zakázány její masové přidružené organizace Volks-sport,
Studentský svaz a Svaz mládeže. Při soudním jednání se prokázalo, že to jsou
odbočky říšskoněmeckých ozbrojených a zpravodajských složek. Soudní řízení
proti Volkssportu byl vlastně první mezinárodní proces s německým agresorem
a s fašismem. Proběhl bez zájmu světové demokratické veřejnosti. Ve
volbách v ro-ce 1920 získala spolu s německými nacionály 328 000 hlasů, v
roce 1925 (sa-mostatně 158 000) a v roce 1929 204 000 hlasů. Usilovala také o vytvoření
jednotné německé fašistické strany, což se realizovalo v SdP. Prokazatelné styky
měla s na-cistickou stranou v Německu. 3. 10. 1933 předseda strany
Rudolf Jung stranu roz-pustil a členové organizovaně přešli k henleinovcům. 4.
10. 1933 byla strana úředně rozpuštěna, což patřilo k státním akcím na obranu
republiky. Tiskovým orgánem byl Der Tag, předními funkcionáři Hans Knirsch a
Hans Krebs. Program byl v mnoha bo-dech totožný s NSDAP v Německu. Členové
strany zastávali později významná mís-ta v SdP, v okupačním aparátu
protektorátu a ve vládních úřadech. Strana vedla ostrý konkurenční zápas o
německé voliče s německou křesťansko-sociální stranou lidovou, s německou
sociálně demokratickou stranou a nenávistně pronásledovala české hraničáře a
komunisty. Vyslovovala se proti demokracii, T. G. Masarykovi, pacifismu a
parlament považovala za nic neřešící žvanírnu. Opakovala ideologii Adolfa
Hitlera, zejména v protižidovské argumentaci. Iniciovala návrhy na vystěho-vání
Čechů ze středoevropského prostředí. Prezidenta Edvarda Beneše nenáviděla. Její
ideologie ožívá v sudetoněmeckých organizacích v Německu. Ochotně falšuje
české dějiny, zejména husitství, národní obrození a republiku.
Sudetendeutsche
Heimatfront (SHF), krajně
pravicová, extrémně nacionalistic-ká a k nacismu se vyvíjející
politická organizace vznikla na podzim roku 1933 jako nástupnická organizace
Německé nacionálně socialistické strany dělnické a Němec-ké nacionální strany,
které po svém rozpuštění byly státními úřady zakázány. Rychle rostoucí hnutí
postavilo do svého čela profesionálního funkcionáře turnerského hnutí a také
touto cestou získávalo masovou podporu německého etnika. Přední funkce získali
mladší nacionálně orientovaní nacionalisté, často členové téměř ilegálního
Kamaradschaftsbundu. V zájmu uchování legality se vynechávaly iredentistické po-žadavky,
prohlašovala se věrnost parlamentnímu systému a dokonce se odmítala spolupráce
s nacistickými organizacemi v Německu. Ke specifickým rysům tohoto předstupně
SdP patřila ochrana poskytovaná agrární stranou, kde se razilo heslo: raději
Sudety hnědé (fašistické) než rudé. Finanční podporu poskytly německé prů-myslové
kruhy také za slib, že budou potlačeny samostatné odbory. Od jara 1934
přicházela finanční podpora také z nacistického Německa, často jako odměna za
zpravodajské informace. 30. dubna 1935 před parlamentními volbami se SHF pře-jmenovalo
na Sudetoněmeckou stranu (SdP) s
pobočkou pro Slovensko pod ná-zvem Karpatendeutsche
Partei s vedoucím funkcionářem Franzem Karmasinem. Ve volbách v roce 1935
získala SdP spolu s Karpatoněmeckou stranou 1 249 000 hlasů a stala se nejsilnější
stranou německého etnika. Pro meziválečnou republiku tím nastala kritická
situace. Největší česká strana (agrární) měla výhrady k politice Hradu, byla
ochotna ke spolupráci s Německem a místo občanské demokracie si přála
autoritativní systém (demokracii pevné ruky). Nejpočetnější slovenská strana
(Hlinkova ľudová strana) si perspektivně vyhrazovala odtržení Slovenska od ČSR.
Tři nejsilnější strany Čechů, Slováků a Němců se postavily proti Benešově proti-německé
a protifašistické koalici. Společný znak – byly to strany pravicové
orientace, kterým na parlamentním systému nezáleželo. Jejich vývoj
korespondoval se světo-vou tendencí k pravicovému vidění světa a k rozšiřování
diktátorských režimů. Pre-zident Edvard Beneš se dostal do obtížně řešitelné situace.
Republikánská strana (agrárníci) podporovala také separatistickou autonomii na
Slovensku a na demokra-tické tradice příliš nedbala. V roce 1935
Republikánskou stranu zemědělského a ma-lorolnického lidu volilo 1 176 000
voličů, Hlinkovu ľudovou stranu 564 000 osob. K to-mu je možno přičíst
ještě 167 000 hlasů Národní obce fašistické a 450 000 hlasů pro Národní
sjednocení. Nedemokratická část získala celkem více jak 3 606 000 hlasů. SdP
měla tedy i široké krytí při své antihradní, protidemokratické a protilevicové
pro-pagandě.
SdP také
úspěšně agitovala s tvrzením o útisku německé menšiny, to lze snadno vyvrátit.
Právě do ČSR utíkali před politickým terorem němečtí antinacisté nejrůzněj-šího směru a orientace.
Nečinili by tak, kdyby Němci zde byli předmětem útisku. Také tvrzení, že Němci
u nás žili v nesvobodě lze vyvrátit. V Německu měli za Hitle-ra možnost
angažovat se jen v jedné politické straně a nebo být v koncentračním tá-boře,
pokud nechtěli být pasivní. V Československu si mohli vybrat nejméně ze šesti politických
stran, od KSČ až po Sudetoněmeckou stranu. Kde tedy byla větší demo-kracie?
SdP efektivně využívala
skutečnost, že v pohraničních okresech byla velká ne-zaměstnanost, také
vzhledem k lehkému průmyslu. Nezaměstnanost byla celosvěto-vým problémem, byla
i v Německu a našem pohraničí také díky konkurenci například technicky
dokonalejších saských textilek. Dodnes se Němci z českých zemí chlubí vysokou
kulturou a školským vzděláním. Dosáhli by vysoké civilizační úrovně, kdyby žili
ve státě, který by je utiskoval? Kde ještě měli vysoké školy, byli zastoupeni v par-lamentě
a v druhé polovině života republiky také ve vládě?
Program DNSAP a DNP se
doplňoval, vzájemně ovlivňoval a stal se po menších změnách také náplní SdP,
zejména v prvním období, kdy tato strana předstírala věrnost republice. Žádalo
se rozdělení ČSR bez ohledu na státní hranice, aby ně-mecké etnikum tvořilo
jednu administrativní jednotku vyššího typu. Německé území mělo být ohraničené,
což byl jen vylepšený pojem pro uzavřený region, jak byl žádán ještě v době
monarchie. Češi tam neměli mít žádná práva. Obava z přirozeného pří-livu
pracovních sil do průmyslu vyvolávala strach z posílení českého obyvatelstva,
proto tam sice Češi mohli pracovat, ale neměli získávat domovské právo a tím
ani právo volební. V ohraničeném území měla mít němčina charakter úředního
jazyka, čeština se nepřipouštěla. Němci tvoří menšinu v českém národě, Češi
zase menšinu v pohraničním území. Nicméně za menšinová práva Němců se mělo
bojovat, práva Čechů byla ignorována, což se dalo prokázat v úředním jednání na
úrovni obcí, kde si samospráva odhlasovala němčinu jako jednací jazyk. Čech měl
ve svém státě potíže při použití svého mateřského jazyka. Na štěstí Češi v
pohraničních okresech německy uměli a nedělali z této skutečnosti problém. O to
více překvapí pozdější jazyková práva Němců v protektorátě v letech 1939–1945.
Oprávněné požadavky Čechů považovaly německé fašistické strany za útisk
německého obyvatelstva. Pro německé okresy se žádala daňová svrchovanost a
prostředky vybrané na daních a poplatcích měly zůstat „v německém sídlením
prostoru“. V programu se našel také požadavek, aby osmihodinová pracovní doby
neplatila v zemědělství a živnostech. Žádala se realizace všeněmecké politiky a
myšlení. Občas se přicházelo s heslem státního kapitalismu, měl se aplikovat na
silnější české podniky. Aby nedocházelo k toleranci mezi českými a
německými studenty, k posílení demokratických principů, prosazovalo se
přesídleni německých vysokých škol z Prahy do pohraničí. Nestalo se tak,
německá zpravodajská služba měla zájem na Praze, kde byly informační zdroje a
Hitler si přál v Praze studentské bojůvky, k ovlivňování politické situace.
Antisemitismus
byl skrytý jen v první době demokratického předstírání, v SdP byl již otevřený.
Mělo to svůj důvod, našlo se i několik německy orientovaných židov-ských
podnikatelů, kteří přispívali na německé strany, někteří aby se uchránili před
štvavou kampaní, jiní v domnění, že pomohou zachránit takzvaný demokratický cha-rakter
německých stran. Ničemu nezabránili. V Německé nacionální straně se před-stírala
věrnost parlamentnímu systému v období, kdy August Naegle byl ve volbách
protikandidátem T. G. Masaryka. Získal 27. 5. 1920 celkem 61 hlasů, T. G. Masaryk 284
hlasů. Před svým rozpuštěním DNP žádala odtržení Němců všemi prostředky: „Naší
povinností je zrada ČSR“. Žádala také, aby ČSR zaplatila Němcům částky jimi
upsané na rakouské válečné půjčky. DNP byla iniciativní při zakládání Sudetoně-mecké
strany. Zde již převládly reakční, nacistické, protidemokratické, totalitní,
proti-židovské a protilevicové tendence. Republikánská strana českého venkova
(agrár-níci), ľudová strana na Slovensku a SdP, nejsilnější strany ve svých
etnických cel-cích omezovaly manévrovací možnosti prezidenta Beneše zejména v
době ohrožení republiky. Vmanévrovaly ČSR do Mnichova a vytvořily vnitřní
podmínky pro mni-chovskou tragédii.
Po
záboru pohraničí zůstaly německé vysoké školy v Praze, aby Německo získa-lo
důvody k různým intervencím. Pražská vláda tyto školy financovala, i když již ne-měla
daňový přínos z pohraničních okresů. Vůdce německých studentů dr. Scheele
prohlásil, že úkol německých studentů v Praze je stejný jako před 600 lety, být
nositelem německého vlivu ve východní Evropě. SdP působila i v pomnichovském
Česko-Slovensku a 23. 2. 1939 nabízel Rudolf Beran Kundtovi, funkcionáři SdP,
ministerské křeslo ve vládě již okleštěného Česko-Slovenska.
SdP
prováděla ostré tažení proti aktivistickému (demokratickému) táboru uvnitř
německého etnika, dokonce i proti křesťanským sociálům a křesťanským demokra-tům,
v českém prostředí například proti lidem kolem Jana Šrámka. Pokusy
česko-slovenské vlády o kompromis či přijatelnou dohodu ztroskotávaly kvůli
neústupnosti a stále zvyšovaným nárokům a požadavkům. Na propagandistické cestě
Konráda Henleina do Velké Británie bylo vidět, že žádá z vnitropolitické otázky
udělat otázku mezinárodní. Aby se zviditelnil, pronášel demokratická fráze, ale
v ČSR dával poky-ny k teroristickým akcím, aby se prosadil a zajistil
nacistickému Německu důvody k okupaci a zničení ČSR. Po připojení Rakouska
do německá říše se podařilo SdP likvidovat většinu německých nesocialistických
stran a stran dobově označovaných jako buržoazně demokratické. Ve dnech
5. 11. 1938 převážná část
nejaktivnějších členů SdP byla převedena do NSDAP. Slovenská větev SdP působila
ve Slovenském státě, nejprve pod označením Kar-patoněmecká strana, později jen
Německá strana. Vůdcem byl Franz Karmasin. V Německu byly teroristickými
nacistickými organizacemi oddíly SA a SS. V Česko-slovensku teror
používala nejprve Dobrovolná ochranná služba a po 17. září 1938 Sudetoněmecký
dobrovolnický sbor. Ve spolupráci s SA a SS bylo 22. září 1938 ob-sazeno město
Aš. Sbor měl na 51 000 mužů a když splnil svůj úkol, byl 9. 10. 1938 rozpuštěn.
Muži odcházeli většinou již do říšských
oddílů SS a SA. K organizačnímu systému SdP náleželo také
Sudetoněmecké kontrolní středisko, spojovací článek mezi SdP a nacistickou stranou v Německu.
Provádělo špionážní a rozvratnou činnost proti Československu.
Z hlediska historických
faktů je žádoucí posoudit, zda jsou pravdivá tvrzení o ko-lektivní vině a
odpovědnosti Němců z českých zemí. Stačí uvést, že Adolf Hitler ze svého
rozhodnutí uděloval až do 31. 12. 1940 jako uznání za aktivní rozbíjení česko-slovenského
státu a demokratického systému 1 162 617 medailí za osvobození Su-det a Sponu
Pražský hrad za pomoc při likvidaci pomnichovského Československa získalo z
rukou Adolfa Hitlera dalších 134 563 osob. Pro připojení k nacistickému Německu
hlasovalo 4. 12. 1938 2 152 256 Němců,
tedy 98 % všeho německého obyvatelstva českých zemí. Proti se vyslovilo 26 497
osob. O teroru henleinovských bojůvek svědčí evidence, vedená na ministerstvu
národní obrany. Je poučná, válka ještě nevypukla a československý stát měl již
své mrtvé. Teroristé zavraždili v ob-vodu zemského vojenského velitelství
Praha (Čechy)
Petičnímu výboru poslanecké sněmovny došlo 15.
8. 2001 memorandum, sestavené Shromážděním Němců v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku, kde se (na str.
A byl to plošný trest a navíc nezasloužený. Čeští Němci a
nacistické Německo dostalo bez války vše, o co žádali, ČSR přinesla světu
nesmírnou oběť dodnes ne-doceněnou, věnovanou záchraně míru. Naproti tomu
většina Němců podporovala Adolfa Hitlera na jeho cestě zločinu, jen si dnes
nechtějí připustit podíl viny na vzniku a rozšíření světové války. Češi mají
čisté svědomí, tehdy žijící Němci ne.
Redakce: Ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí
v Praze 10 jako svou 55. publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou.
Praha, listopad 2002. Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha-Dejvice.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz