Helmut Kohl, Vaclav Klaus a tlustá čára

Připomenutí role zesnulého německého kancléře v sudetoněmecké otázce

Helmut Kohl a vyhnanci měli ambivalentní vztah. Nyní v 87 letech zesnulý Falčan, v roce 1986, kdy byl čtyři roky v úřadu německého kancléře, hovořil na Sudetoněmeckém dni. Po éře Helmuta Schmidta, který se choval k organizacím východních a sudetských Němců s hanzovním chladem, byl považován mnohými za „posla naděje“. Krátce po epochálním evropském převratu v letech 1989/90 udělal vše pro tento dojem. Přitom však již unikal politické „realitě“. Při oslavě 40. výročí Charty vyhnanců mluvil o uznání linie Odra-Nissa jako podmínce pro sjednocení Německa, ale také poukázal na nespravedlnost vyhnání. Řeč byla vždy doprovázena hlasitými poznámkami. Kohl uvedl, že je třeba se učit ze zkušeností dějin. Pouze v případě, když hranice byly nesporné, ztrácejí motivaci pro rozdělování politických protistran. Většina posluchačů se nemohla uklidnit.

Dne 21. ledna 1997 připojil kancléř v pražském Lichtenštejnském paláci svůj podpis na stále kontroverzní Deklaraci. Venku zuřil dav - aliance pravicových extremistů a komunistů. Uvnitř Kohl na novinářovu otázku potvrdil, že majetkové otázky zůstávají „přirozeně otevřené“. Tehdejší premiér Vaclav Klaus nedokázal skrýt svou nelibost. Zde by byl mohl dát Kohl už dávno jasně najevo celému světu, že Bonn (tehdejší sídlo vlády) nepodporuje majetkové nároky vyhnanců. Bilaterální vztahy by neměly být zatěžovány politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti, bylo domělé „zaklínadlo“ deklarace. Česká strana to interpretovala jako „tlustou čáru“, německá odporovala jen polohlasně. Souhlas vyhnaných sudetských Němců nebyl slyšet. Deklarace měla účinek na Prahu. V současné době Vaclav Klaus uctil bývalého kancléře, jako jednoho z největších státníků poslední čtvrtiny 20. století. Kohl byl schopen pochopit českou pozici ve vztahu k Německu: „Mám jej rád.“ Pozoruhodné doznání. Připomínám, že svou interpretací motivu Klaus bona fide zničil smysl deklarace. Vyjádřením lítosti za vyhnání zaměněným za jasné distancování se a odsouzení tohoto porušení mezinárodního práva. Termín vyhnání přitom odkazoval pouze na fázi takzvaných „divokých odsunů“. A i básník-prezident Vaclav Havel hovořil později pouze o odsouzení „excesů“.

(FAC), Sudetenpost, 6.7.2017, str. 5

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf