Havlíček - novinář proti mocenské přesile

S nástupem roku 1851 redaktor časopisu Slovan v Kutné Hoře Karel Havlíček Borovský předvídal, že zastavení časopisu stává se pravděpodobnější. Perzekuce byla stále soustavnější. Končila prohlídkou tiskárny za četnické asistence a zabavováním tisků Havlíčkem redigovaných. Havlíček tomu čelil tím, že urychloval expedici, distribuci a promýšlel nové formy kolportáže; chtěl, aby se Slovan - navzdory zákazům - dostal do rukou čtenářů. Všechny tyto skutečnosti historicky dokumentoval ve své havlíčkovské monografii B. Stanislav (Stanislav Budín) roku 1954. Shromážděná fakta usvědčují falšovatele historie u nás, v Rakousku a jinde z neadekvátní interpretace; Havlíčkovi nespravedlivě vytýkali, že se stal objektem nekritické heroizace, glorifikace a přímo posmrtného kultu.

Úctu a lásku prostých lidí i českých vzdělanců, nezradivších svůj charakter, získal Havlíček především za svého pronásledování v Kutné Hoře. Tato novinářova popularita popuzovala vojenské úřady - sám vrchní velitel v Čechách arcivévoda Albrecht neustále se domáhal toho. aby kauza Havlíček byla rázně řešena. Horlivost vojenských kruhů byla ministrovi vnitra Alexandru Bachovi nepříjemná. „Svými styky u dvora tlačili generálové na rozšíření stavu obležení na celé Čechy jen proto, aby bylo možno Havlíčka umlčet. Bach se tedy rozhodl k činu. Vypracoval návrh nového tiskového zákona, podle kterého bylo lze zastavit kterýkoliv časopis po předběžném dvojím varování. Byl to zákon výslovně namířený proti Havlíčkovu Slovanu. A v tom smyslu byl také projednáván v ministerské radě. Vláda tento zákon schválila a císař - už předtím z vojenských a civilních míst podrobně informovaný o svízelích, které má reakce s odbojným českým novinářem - zákon ve formě dekretu 6. července 1851 podepsal. Ortel nad Slovanem byl vynesen. (B. Stanislav: Karel Havlíček Borovský, SNPL 1954, str. 333.)

Na zpečetění osudu Karla Havlíčka se podíleli dva mužové: samotný císař František Josef 1., pravicovými českými historiky a publicisty se sympatiemi popularizovaný; druhou osobností byl ministr vnitra Alexandr Bach. Od ministra osvěty a kultury hraběte Lva Thuna se dozvěděl, že Havlíček se chystá vydat knižně své Kutnohorské epištoly. Thun, informován Bachem, žádal o úřední zákrok. „29. června 1851 upozornil ministr vnitra Bach místodržícího Mecséryho na chystané vydání Epištol a nařídil jejich zabavení. Avšak Havlíček dovedl úřady, číhající na Epištoly, přelstít. Použil tiskového zákona, podle kterého se nemusely předkládat k předběžné cenzuře tiskoviny obsahující více než tři archy a 7. července vydal a rozeslal první náklad Epištol (4000 výtisků), aniž je předložil úřadům. Tím víc zuřila reakce. Epištoly byly dodatečně zabaveny dne 17. července a Bach úředně vyzval ministerstvo spravedlnosti, aby podalo na Havlíčka žalobu.“ (Tamtéž.) Tak se tedy roku 1851 prezentoval Alexandr Bach, v roce 1848 začínající jako sympatizant revoluce a slibný politik. Vyvíjel se však záhy od počátečního populismu k bezzásadovému oportunismu a k reakčnosti. (V této tradici pokračují v Čechách dodnes někteří ministři vnitra.)

Fakt, že o konci vydávání Slovanu bylo na vládní úrovni už rozhodnuto, nevykládal si Havlíček - novinář v tom smyslu, že už se nedá naprosto nic dělat. Otiskl proto 10. 8. 1951 ve Slovanu zásadní stať Něco o zákonném odporu. Říká v ní mj.: „Kdykoli se /.../ od vládního některého úředníka neb orgánu komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdy tuto křivdu mlčky snášeti a snad té pohodlné zásady se držeti, že ‘proti proudu těžko plouti, nýbrž má se vždy všemožně hájiti zákonním způsobem, třeba i z toho větší nepohodlí měl a škodlivější pro sebe následky, nežli kdyby byl utrpěnou křivdu mlčky snesl. Kdyby každý každou utrpěnou křivdu, každé obejití neb zrušení zákona zcela pasivně a tiše snesl, nebude za krátký čas ani pocitu o zákonitosti a právě. Čím větší ale hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti /.../ Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá. /.../ Zákonní odpor nemůže také sahati až za násilí, to jest když vláda neb její orgánové třeba v protizákonní věci násilí hmotného proti tomu užívají, nemá již zákonní odpor jeho jiti až zas k násilí, aby snad svou mocí tělesnou hájil své právo.“

Z kontextu vyplývá, že Havlíček i proti přesile se bránil dodržováním demokratických principů a neporušováním práva; u něho neměla mít místo starozákonní zásada „oko za oko, zub za zub“ - tj. taktika dnes tak obvyklé odvety, vedoucí jen k další eskalaci a agresi.

Jaromír Dvořák, Obrys-Kmen 37/2002, http://www.obrys-kmen.cz/index.php/knihovna