Havel

Václav Havel a ideál demokracie

Havel – přítel Německa

Z projevů V. Havla

Václav Havel a ideál demokracie

Příspěvek vychází z celkem snadno ověřitelné skutečnosti, že celkový důraz na demokracii nebyl v minulém desetiletí určující, ačkoli se revoluce v listopadu roku 1989 uskutečňovala ve jménu demokracie. Neméně významnou skutečností je, že už základy politického systému, které se kladly v prvních letech po revoluci, postrádaly závažné hodnoty týkající se možnosti rozvíjet efektivně demokracii, a že ideologický a praktický obsah práce předních disidentů před rokem 1989 hrál v tomto kontextu závažnou roli, neboť měli po revoluci zásadní vliv na kladení základů politického systému. Protože Václav Havel patřil v ideologické oblasti k osobnostem nejvýznamnějším, zvláště po revoluci, můj příspěvek je orientován na stručné shrnutí velké většiny politických projevů a článků Václava Havla od listopadu 1989 do začátku roku 1995 ve vztahu k demokratickému ideálu, včetně některých významných esejů z doby před rokem 1989. (1) Výsledky tohoto výzkumu byly značným překvapením ve srovnání s původním očekáváním.

Hlavní teze, které vyplynuly ze zkoumaných dokumentů, indikují, že ideologické a filosofické postoje Václava Havla ovlivňovaly celkovou atmosféru a vývoj po roce 1989 po několik let daleko více než se obecně soudí, že v pozadí jeho politické filosofie, hodnot a názorů nebyla skutečná víra v možnosti pozitivní role veřejnosti v politice a tím i demokracii, ale že naopak politickými koncepty, které přijal jako ústřední ve svých projevech, vědomě či nevědomě otevíral prostory k těm nedemokratickým a málo konstruktivním aspektům, které v politice a ekonomice po roce 1989 v praxi převážily. Jeho politické ideje obsahovaly koncepty, které měly jen málo společného s filosofií demokracie, a jeho názory byly do značné míry pokračováním myšlenek přijatých již z počátku 70. let, kdy navštěvoval semináře filosofa Jana Patočky, jehož politické názory také nevycházely z demokratické a humanitní filosofie. Nejvýraznějším důsledkem této situace je skutečnost, že veřejnost měla a má na celou politiku vliv nedostatečný, neodpovídající pravidlům. (2)

Před rokem 1989 viděl Havel cestu z totality a k obnově občanské společnosti v obecné obnově „lidské identity“, v osobní statečnosti a v přijetí „absolutní a univerzální hierarchie hodnot“, (3) v potřebě vyvinutějšího metafyzického pocitu bezpečí a individuálního svědomí. Nejen, že náplň těchto abstraktních a od života odtažených pojmů zůstala nevyjasněná a cesta jak jich dosáhnout nevysvětlená, ale vytvářela se tu nebezpečná iluze, že charakter a kvalita politického systému je závislá na kvalitě jednotlivců a na hodnotách a ideologii, které budou závazné pro všechny. Pomíjí se tu důležitost politických a právních pravidel, které jsou ve skutečnosti důležitější jak pro charakter a efektivnost politického a společenského systému, tak pro dosahování politické dospělosti jednotlivců. Pokud se vychází z úrovně jednotlivců jako určující kvalitu demokratických institucí a systému, pak se všechny nedostatky těchto institucí mohou vysvětlovat špatnými vlastnostmi jednotlivců, jejich nedospělostí, atd., což se dosud často děje. Součástí tohoto přístupu bylo i hluboké podcenění potřeby osvěty a výchovy lidí v demokratických hodnotách a principech. Podobně se ignorovalo, že každý demokratický systém je v prvé řadě zakotven ve všech důležitých duchovních, kulturních i ekonomických potřebách společnosti jako celku i většiny jejích jednotlivců. Tak se „demokratický systém“ dostal do začarovaných kruhů bránících jeho skutečnému rozvoji.

Není náhodné, že v souladu s filosofií Charty 77 ještě v roce 1992 Havel konstatoval, že lidem je jedno, v jakém systému žijí, jen když slouží jejich zájmům. (4)

Není snadné určit, jaká filosofická stanoviska jsou v pozadí tohoto názoru, ale nedocenění nutnosti politické participace veřejnosti pro systém, který má sloužit jejím zájmům, je jednou z nejzávažnějších slabin tohoto postoje.

Nejvíce zavádějící je, že je ignorována skutečnost, že fungující demokracie má silné korektivní mechanismy související s efektivní participací veřejnosti, a že jedině demokracie má potencionál sloužit potřebám a zájmům většiny a společnosti jako celku, protože jedině demokracie umožňuje, aby veřejnost své zájmy svobodně formulovala, obhajovala a politicky prosazovala. Ve stejné době začal Havel zbožňovat demokracii s lidskými právy a občanskou společností, jakoby funkčnost a efektivnost obou nebyla přímo závislá na existenci demokracie – filosoficky i institucionálně.

O rok později označil „přirozené síly“ (aniž by učinil pokus vysvětlit obsah tohoto pojmu) za nejpřijatelnější mechanismus pro korekci společenského vývoje, a versailleský a jaltský systém za zhroucený v důsledku působení těchto sil. (5) V podtextu této úvahy je zcela zřetelný respekt pro mocensky silnější subjekty. Zároveň Havel označil „lidskou přirozenost“, „svědomí“ a „lidskou identitu“ za dostatečný základ pro zodpovědnou účast v politice. Je zřejmé, že tato koncepce ignoruje základní principy demokracie, a že postrádá myšlenku mechanismu kontroly moci veřejností, bez níž se každá moc zvrhne v nějakou formu útlaku. Zmíněné pojmy dávají nekonečnou možnost k různým interpretacím. Zdá se, že tyto jeho názory zapadají do radikálních postmoderních pokusů smést tradičně uznávané a nutné předpoklady pro zodpovědnou politickou participaci veřejnosti, která není možná bez důkladnějšího všeobecného vzdělání, kontinuální osvětové práce směřující ke sdílení mravních a politických hodnot a k praktickým schopnostem v demokracii efektivně participovat, bez konkrétních znalostí o společnosti, bez víry v potřebu spravedlnosti, bez schopnosti k účinné komunikaci, atd. Václavu Havlovi také schází vědomí, že demokracie počítá spíš s tím, co lidi spojuje – jak na základě konkrétních potřeb a zájmů, tak na základě společné historie, kultury, národních a státních zájmů,atd. Přehlíží, že lidská práva tak, jak je začal ve své politické filosofii zdůrazňovat, mají silný potenciál stavět lidi a skupiny proti sobě. Také jeho postupné zdůrazňování „občanského principu“ jako nadřazeného principu politickému ignoruje skutečnost, že bez vysoce integrované společnosti, bez skutečné tradicí vytvořené komunity, se obsah „občanského principu“ velmi zužuje a dokonce se může stát téměř prázdným pojmem.

Ve stejnou dobu (1993) odsouvá demokratické ideje ještě více do pozadí a začíná propagovat roli vlády ve smysli liberalisticko-ekonomickém, tj., že má především vytvářet podmínky pro soukromou ekonomickou iniciativu; do ní je možné zahrnout i iniciativu mezinárodních korporací, bank, globalistů, atd. Nedostatek jejich vazby na pozitivní společenské, sociální, kulturní, historické a obecně demokratické dimenze vztahující se k blahu obce (což je jeden z nejstarších principů demokracie) zmíněn není, podobně jako schází jakékoli pozitivní úvahy o lidském pokroku. (6) Téměř se zdá, že tržní ekonomiku vítá i s jejími destruktivními prvky, které zahrnuje do pojmů „přirozený svět“ a „přirozený stav“, což v daném kontextu může snadno znamenat svrchovanost hrubé síly ať už fyzické, ekonomické, politické či vojenské. (7)

Tento přístup beroucí malý ohled na ty, kteří jsou v mocensky slabší pozici, je v přímém rozporu s principy demokracie. Zahalen do konceptů práv menšin a různých nedemokraticky orientovaných skupin může takový stav vést časem ke konfliktům ve společnosti a v důsledku nesprávně chápaných příčin vytváří prostor pro volání vlády silné ruky i pro možnost zásahu zvenčí.

Už dnes se často svádí zodpovědnost za mnohá selhání po roce 1989 na demokracii, bez vědomí, že nelze ztotožňovat demokracii s ekonomickým liberalismem a globalismem a že hlavní příčinou těchto selhání je naopak nedostatek demokracie. A tak nesprávně informovaná veřejnost by mohla být zmanipulována k podpoře těch, jimž potřeby a zájmy veřejnosti připadají zbytečné, kteří nemají zájem na rozvoji demokracie a jejichž podíl na ekonomické a politické moci je již v současnosti nepřiměřený. Důvody, pro které Václav Havel důvěřuje spíše mocným tohoto světa a ne veřejnosti a vlastnímu národu, nejsou úplně jasné.

Již před rokem 1989 byla součástí těchto málo demokratických názorů V. Havla nejasně vyjadřovaná víra v nutnost dezintegrace společnosti a nutnost vytváření menších komunit. . Po roce 1989 je tato jeho orientace spojena se sympatiemi pro globalismus. Postupně Václav Havel povyšuje globalismus na arbitra řešení všech závažných konfliktů, včetně tzv. „konfliktu kultur“, nově vymyšleného v duchu globalismu a považovaného za potencionálně „nebezpečnou realitu“.

Na rozdíl od demokracie globalismus interpretuje jako nejlepší cestu k celkové zodpovědnosti, aniž se zabývá skutečnými příčinami konceptu globalismu, jeho konkrétními rysy, obsahem a důsledky. (8) Globalismus vítá jako schopný zavést nový humánnější pořádek, ale důvody této naivní víry zůstávají zatajeny, podobně jako důvody, pro které je ochoten vyslyšet argumenty proti-globalistů v současnosti. Havel někdy více někdy méně otevřeně útočí na myšlenku lidského pokroku. S výše zmíněnými politicko-filosofickými přístupy Václava Havla souvisí i málo vstřícný pohled na existenci národů. Zvláště když mluví o českém národě, používá negativistických interpretací jeho dějin, zdůrazňuje nejrůznější negativní rysy Čechů a českého národa, vytýká mu nedostatečnou politickou kulturu.(9) Tím samozřejmě nepřispívá ani k jeho větší politické a celkové dospělosti, ani k jeho větší sebeúctě a sebedůvěře. Tím vědomě oslabuje jeho celkovou integraci, schopnost k demokratické participaci a posiluje možnosti k manipulaci mocnými. Tradice navazující na vlastní pozitivní demokratické zkušenosti nebyly těmi, kteří se po listopadu 1989 dostali k moci, vítány a v současnosti řada historiků přirovnává celkovou politickou atmosféru k atmosféře druhé republiky po Mnichovu. Ač českému národu Havel vytýká nedostatek politické kultury, skutečným příčinám, které souvisí s prodejem českého tisku a s přílivem západní úpadkové kultury do země, pozornost nevěnuje. Přitom stál u tichého a rychlého výprodeje českého tisku většinou německým majitelům s odůvodněním, že soukromým vlastníkům jde jen o investice a o zisk a že obsah tisku neovlivňují. Celkový přístup tohoto tisku (až na nepatrné výjimky) je však podobný: negativní vůči českému národu, jakoby záměrně orientovaný na pěstování nedospělosti, konfliktu a tlaku na sebeobviňování českého národa v mnoha směrech. Celkový postoj Václava Havla vůči českému národu je v hlubokém rozporu s demokratickými hodnotami a s jeho demokratickou politickou orientací. Ta je postavena ve značné míře na důvěře v lidi, na důvěře v jejich pozitivní potencionál a na úsilí vytvářet takové společenské a ekonomické podmínky, které by dávaly většině jednotlivců i společnosti jako celku možnost se k tomuto pozitivnímu potencionálu rozvíjet, umožňovaly veřejnosti se efektivně účastnit záležitostí veřejného zájmu a umožňovaly řešit problémy prostřednictvím informovaných debat a rozumnými kompromisy prostřednictvím politického systému.

Shrneme-li rysy metody Václava Havla k přístupům k různým nově se objevujícím trendům politického myšlení, je možné říci, že jedním z hlavních rysů je, že se daleko dříve než ostatní myslitelé ve svých úvahách začne zabývat pojmy, které s těmito trendy souvisí, spojujíc je s určitými nadějemi, které jsou pro lid důležité. Když se později ukáže, že tato realita nesplnila naděje do ní vkládané, a trend sloužil k jiným účelům, buď se o problematice už nezmiňuje nebo ji dokonce i kritizuje, ale realitu je nesmírně těžké, až nemožné napravit. Je otázka, zda si je této skutečnosti vědom či ne. Tato metoda se dá dát do souvislosti s mnoha závažnými událostmi, jaké jsou omluva sudetským Němcům, agresivní pronikání západní úpadkové kultury, rozpadu Československa, výprodej českého tisku do cizích rukou atd. Ani v jednom případě neměla česká veřejnost možnost vlivu na politická rozhodování, ale nepřiměřené důsledky musí nést ona. Tento vývoj je v podstatě v souladu s Havlovou vírou, že současnost je jen přechodným obdobím „postmodernismu“, v němž dojde ke zhroucení samotných základů naší civilizace, což považuje dlouhodobě za pozitivní jev, aniž vysvětluje důvody k této iracionální víře. Destruktivní aspekty, které doprovázejí tento umělý proces, v jehož centru je boj o zásadní mocenské pozice určitých nedemokratických mezinárodních skupin, se Václav Havel nezabývá.

Když Václav Havel kritizuje západní demokracie, uznává sice některé jejich pozitivní atributy, ale především na ty aspekty, které se mu jeví jako negativní materialismus, morální relativismus, bezduchovost, sobectví, expansivnost. (10) Neuvědomuje si, že hodnoty, které kritizuje, mají jen málo společného s demokracií, ale že jsou součástí tržní globalistické ideologie, kterou obhajuje a do které vkládá velké naděje. Rozdíly mezi těmito dvěma ideologickými světy unikají jeho pozornosti. Tím jistě přispěl k tomu, že v této zemi nejen veřejnost, ale i odborníci a politici ve vysokých funkcích nerozlišují mezi filosofií demokracie a ideologií ekonomického liberalismu (tržní ekonomiky). Tento postmoderní způsob myšlení, svou podstatou daleko více abstraktní než konkrétní, destruktivní než konstruktivní, a upírající lidem možnost objektivního pohledu na realitu i možnost ovlivňovat vývoj pozitivním způsobem, vytváří myšlenkový a filosofický zmatek, který je vysoce zneužitelný jak v ekonomické, tak v politické oblasti a v žádném případě není v souladu a hodnotami a filosofií demokracie.

PhDr. Marie Neudorflová (Spory o dějiny III, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000, str. 149-154)

Poznámky:

1)Tento příspěvek je do určité míry kritickým shrnutím rozsáhlého výzkumu, jehož výsledky byly publikovány pouze v angličtině: „Václav Havel and the Ideal of Democracy.“ In: Historical Reflections on Central Evrope. Ed. Donald Hill, Great Britain, Macmillan Press Ltd., 1999, str. 116-137. V tomto článku je uvedena podrobně všechna použitá literatura, která zabírá řadu stránek.

2) Václav Havel jako politický činitel začal svou komunikaci s veřejností na konci roku 1989 po revoluci symbolicky známým citátem u Jana A. Komenského o navrácení vlády do rukou českého lidu, ale tento citát byl podivně změněn.

3) Základ jeho názorů je v jeho sbírce esejů O lidskou identitu (1969-1978), Francie: Svědectví 1980.

4) Václav Havel, Vážení občané, Projevy červenec 1990 – červenec 1992. Praha: Lidové noviny 1992, str. 155-7; O lidskou identitu, str.87

5)Tyto myšlenky, obsažené již v souboru O lidskou identitu (str.123, 126-7), se znovu objevují v dalších souborech esejů. Do různých stran (eseje a články z let 1983-89 a vybrané texty z let 1965-69), Scheinfeld-Schwarzenberg, Čs. středisko nezávislé literatury, 1998, Libiny in Trud; Londýn; Faber und Faber Ltd., str. 136-42, a „Středoevropské justiční forum“. In: Václav Havel 1992-1993, Praha: Paseka, str. 124-7. Další prvky Havlova „přirozeného světa“ občas obsahují víru, že lidská práva se vztahují k jednotlivcům i skupinám, ale relevantní povinnost a závazky jen k jednotlivcům.

6) Václav Havel, Vážení občané, str. 93-6;

7) Vážení občané, str. 99-101, 147-51.

8) Relevantní články jsou: „Zamyšlení nad světem“, Lidové noviny 7.7.1994. „Konflikt civilizací“, Nový domov (Kanada, 09.10.1994.)

9) Václav Havel, Vážení občané, str. 14-15, 121-22; Václav Havel, 1992-1993, str.46-8, 50-56;

10) Václav Havel, 1992-1993, str. 86-95, 134-6.

Václav Havel – přítel Německa

Když se chartista Václav Havel objevil na národní scéně, nikdo se neptal po jeho politické filosofii a jeho schopnost vést národ na cestě do „nového Jeruzaléma“. Havlova dosavadní politická činnost sestávala z odhalování nedostatků stávající vlády; šlo mu o její reformu. Základní debata o ideální by signatáře Charty právě tak jistě rozvedla, jako je jejich odpor k nesmyslnostem stávajícího režimu držel pohromadě. (1) Havel ostatně dal urbi et orbi vědět, že nehodlá na nezvyklém výsluní dlouho zůstat a že doufá v brzký návrat k povolání, jemuž tak dobře rozuměl. Ale nemělo tomu tak být.

Ještě v době, kdy Havel byl zajatcem starého režimu, dal si do vínku svého budoucího prezidentství problém, který bylo vskutku nesnadné řešit: otázku odsunu sudetských Němců.

Když v roce 1989 jako chartista dostal mírovou cenu Západoněmeckého knižního obchodu, nebylo mu dovoleno přijet do Frankfurtu, aby ji osobně přijal. Místo toho začátkem listopadu poslal spolkovému prezidentu Richardovi von Weizsäckerovi dopis, ve kterém mj. psal: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsme ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobí nejen Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje.“ (2)

Tato slova byla přijata s nevolí velké části českého obyvatelstva, nejen komunistů. Historik Jan Křen se snažil napravit škodu způsobenou jeho „žákem“ z disentu. V Lidových novinách vyslovil sice souhlas s Havlem o nutnosti usmíření s Německem, avšak poukázal na údajně chybné použití Havlova slova „Entschuldigung“ místo „Bedauern“. (3) Když Havlova kritická věta byla 23. prosince opakována v televizi, „omluva“ za nemorální odsun stala se, alespoň v očích sudetských Němců, oficiálním postojem československé vlády se všemi právními důsledky. Dne 29. prosince 1989 byl Havel formálně zvolen prezidentem ČSSR a již čtyři dny nato se vydal na oficiální návštěvu obou částí rozděleného Německa. V závěru návštěvy Mnichova spolkový prezident Richard von Weizsäker neopomenul zdůraznit skutečnost, že Havel si pro svou první návštěvu vybral právě Německo, čímž „dal znamení k překonání minulosti v duchu dobrého sousedství.“ (4) Z této formulace („Vergangenheitsbewältigung“) se dá usoudit, že 1. předseda Collegia Carolina, profesor Ferdinand Seibt, se tehdy nacházel v blízkosti spolkového prezidenta, jehož ostatně také doprovázel při pozdější oficiální návštěvě ‚ČSSR v témže roce. Když na tiskové konferenci v Mnichově Havel charakterizoval tuto první zahraniční návštěvu obou německých států jako „symbolickou“, hned toho litoval a snažil se věc napravit poukazem na to, že byl do Německa pozván, zatímco Washington a Moskva „tak dosud neučinily“. Je to podivné vysvětlení pro hlavu státu, jejíž cesty jsou dojednávány štábem diplomatů týdny a měsíce dopředu. Je blíže pravdě, že Havel se rozhodl hrát německou kartou s jasným úmyslem opírat politiku Československa o mocného a zámožného souseda, s úmyslem, který byl v souladu s názory disidentů a v neposlední řadě s názory jeho přátel a poradců Karla Schwarzenberga a Jiřího Grůši, kteří měli k Bonnu blíže než k Praze.

Když von Weizsäker v březnu přijel do Prahy, Havel pokračoval ve své snaze být uznalým interpretem historie, málo se ohlížel na politické následky. Mnichovskou kapitulaci pokládal zčásti za důsledek špatného svědomí pražské vlády za její pochybenou politiku vůči národním menšinám, jež také jistě, podle Havla, ovlivnila mnohé československé občany německého původu natolik, že se zúčastnili konspirace onoho šílence Hitlera proti vlastnímu státu. A pak pokračoval: „Jsme si zajedno, že základním předpokladem opravdového přátelství mezi našimi národy je pravda, pravda vyřčená za všech okolností, jakkoliv může bolet. Naši hosté řekli bolestnou pravdu o utrpení, které, svět a my zvláště, jsme utrpěli z rukou Němců, nebo přesněji z rukou jejich předků. Řekli jsme také my všechno, co by mělo být z naší strany řečeno? Nejsem si jist. Šest roků nacistické vlády stačilo, například, abychom se nakazili zárodkem zla. Donášeli jsme jeden na druhého, během války (5) i po ní; přijali jsme ve spravedlivém i přehnaném hněvu zásadu kolektivní viny. Místo řádného soudu pro ty, kdo se dopustili zrady proti tomuto státu, vyhnali jsme je ze země a potrestali je druhem retribuce, jež přesahoval meze zákona. To nebylo potrestání. To byla msta.

Navíc, nevyhostili jsme tyto lidi na základě prokázaného individuálního provinění, nýbrž prostě proto, že byli příslušníky jiného národa. A v domnění, že připravujeme cestu historické spravedlnosti, ublížili jsme mnoha nevinným lidem, zejména ženám a dětem. Jak tomu obyčejně v historii bývá, ublížili jsme sami sobě ještě více: zúčtovali jsme s totalitou způsobem, který nakazil naše vlastní jednání a tím naši duši. Brzy nato bylo nám to vráceno s plnou krutostí ve formě nové totality dovezené zvenčí. A navíc, mnozí z nás jí aktivně pomohli na svět.

Ale ani v jiných ohledech nám rozhodnutí z těchto poválečných dnů dobře neposloužilo. Zpustošili jsme velké oblasti naší země a nechali jsme tento zhoubný plevel zamořit celou naši zemi. Oběti, jež budou požadovány k nápravě, budou tedy platbami za omyly a hříchy našich otců.“ (6)

Teprve po této historicky poněkud jednostranné a z hlediska diplomacie velmi pochybené mea culpa, začal Havel vyjednávat: „Nemůžeme změnit minulost, a tak, vedle pátrání po pravdě, můžeme udělat jen jedno. Můžeme přátelsky vítat všechny ty, kdo k nám přicházejí s mírem v srdcích poklonit se u hrobu svých předků, nebo se podívat, co se stalo s vesnicemi, v kterých se narodili. … Němci mají nyní velikou příležitost, kterou jim nabízí historie. Záleží na nich, zda chtějí rozptýlit obavy ostatních Evropanů například tím, že potvrdí jednoznačně konečnou platnost všech existujících státních hranic, včetně hranice s Polskem…“. Havel dnes ví, že Polsko mezitím dostalo německé prohlášení o nedotknutelnosti nové hranice na Odře a Nise, (7) zatímco z Bonnu neslyšel ani slovo o nedotknutelnosti historické hranice Čech. Tak mu zbývá jen naděje, že v „Bundesrepublik Europa“ (8) hranice ztratí na důležitosti.. V téže řeči Havel odmítl koncept kolektivní viny německého národa, ale učinil tak způsobem pro něho typickým, který nesnese přísnější analýzu: „Uvalit vinu jednotlivých Němců na celý německý národ znamená zprostit tyto jednotlivce veškeré viny a s pesimistickým fatalismem je ponořit do anonymity bez zodpovědnosti… To je totéž, jako kdyby nás, tj. celý národ, někdo nazval stalinisty. (9) Když se Havlova argumentace obrátí naruby, je právě tak skutečností, že potrestáním několika jednotlivců byly miliony Němců zproštěny přímé, nebo nepřímé zodpovědnosti za zločiny spáchané v evropských zemích, a tím celý německý národ byl zbaven pocitu viny a hanby natolik, že se zrodila legenda o německém národu jako oběti nacismu. Havel si vypůjčil od svých přátel z komunistického disentu techniku pars pro toto, když si vybíral stalinisty z celého komunistického hnutí… Havlovo odsouzení koncepce kolektivní viny v případě nacistického Německa je v podivném rozporu s jeho odsuzováním vlastního národa za skoro čtyřicetileté trvání komunistického režimu. Tyto dramatické výlety do historie a diplomacie se setkaly s nesouhlasem a kritikou, na což prezident Havel nebyl zvyklý. V roce 1993 obvinil politickou levici, hlavně komunisty, že hlásají nacionální kolektivismus jako náhražku za kolektivismus komunistický. Tím dal pokyn k nařčení všech protivládních a protihavlovských kritiků z komunismu anebo alespoň z komunistické mentality. Týkalo se to i českého exilu. Havlova zaujatost vůči „emigrantům“ byla patrna již z rozhovoru, který poskytl v roce 1968: „Na jedné straně velice tíhnou k domovu. To se nedá škrtnout…Na druhé straně je pak jejich osobní politický příběh neustále zatvrzuje proti domovu, a tak se ocitají ve vnitřně rozporném postavení… Základní situace, za které odcházeli – tj.: buď je komunisté vyhnali, nebo před nimi prchli -, je v nich konzervována natolik, že prostě nejsou s to velkoryse transcendovat historii svého konfliktu se státem.“ (10)

Havel zde zřejmě mluví o druhé vlně lidí, která dala přednost životu mimo vlast, (11) nikoliv o lidech z roku 1948. Ale i tak výběr slov „zatvrzení proti domovu“ či „konflikt se státem“ prozrazuje, že Havel ve svém vlastním boji na domácí půdě usiloval stále intenzivněji o reformu a nikoliv o nastolení demokracie, že se zapojil do řad komunistických disidentů a nakonec se stal jedním z nich.

Havlova řeč v Karolinu 17. února 1995 měla přinést vyjasnění jeho postoje k odsunu a německé otázce vůbec. Po dlouhém historickém úvodu prezident došel k jádru věci: „Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či odstěhováni, jakož i jejich potomci jsou u nás vítáni tak, jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté..“.Tato slova uspokojila předsedu sociálnědemokratické opozice Miloše Zemana, který prohlásil, že Havel se přiblížil stanoviskům jeho strany, aniž kdo pochyboval o tom, že Zeman také sleduje rady, ne-li víc, vůdců SPD. Mnohem významnější bylo, že pro Sudetendeutsche Landsmanschaft Havel udělal spíše jeden krok zpět. (12)

Závěrečná slova Havlova pražského projevu připomínají konstrukcí a svým hlasitým optimismem proslulou řeč Martina Luthera Konga o lidských právech, pronesenou 28. srpna 1963 ve Washingtonu: „Přes všechny nesnáze, jež stále ještě máme před sebou dnes a jež nás zítra čekají, stále sním. Sním, že ...; sním, že…; sním, že …“.Jako Kingova slova před třiceti lety, tak i Havlova slova byla apelem k nevěřícím doma a zároveň úzkostnou výzvou těm, kteří z něj mohli udělat nerealistického snílka. „Věřím v demokratické, liberální a evropské Německo. Věřím v Německo Theodora Heusse, Konrada Adenauera, Kurta Schuhmachera, Ludwiga Erharda, Willyho Brandta a Richarda von Weizsäckera. Věřím v miliony německých demokratů. Věřím v upřímnou snahu Německa rozvíjet a prohlubovat evropský sjednocovací proces založený na univerzalitě základních hodnot euroamerické civilizace, věřím v jeho snahu utvořit z Evropy kontinent míru, svobody a spolupráce, bezpečnosti a spravedlivých vztahů všech jejích států, národů a regionů. Věřím proto i v upřímnou vůli Německa podporovat rychlé včlenění střední Evropy do Severoatlantické aliance i do Evropské unie. Věřím prostě v jeho vůli být vlivným spolutvůrcem sjednocující se Evropy…“.

Když byla po dlouhém a úmorném vyjednávání česko-německá deklarace schválena parlamenty obou států, prezident Havel, podle dohody. Pronesl 24. dubna 1997 řeč v Bundestagu, v níž pozvání sudetským Němcům, udělené v Karolinu před dvěma lety, bohatě osladil: „Řekl-li jsem – věda dobře proč – před dvěma lety pouze to, že Němci pocházející z naší země jsou u nás vítáni jako hosté, pak dnes mohu bez obav říct i to, co jsem tehdy neřekl: že jsou u nás vítáni nejen jako hosté, ale i jako naši někdejší spoluobčané, respektive jejich potomci, kteří tu mají své staleté kořeny a kteří mají právo na to, abychom tuto jejich vazbu s naší zemi vnímali a ctili.“ (13) Bylo to více než pozvání k návštěvě. O kolik více, bude v podstatě záležet na benevolenci silnějšího partnera česko-německého sousedství. Není zapotřebí číst Macchiavelliho k tomu, aby se ukázala bláhovost takové politiky.

Havle od prvních dnů svého prezidentství byl zřejmě unesen poklonami liberálního tisku a politiků západní části světa, k nimž se s velkou ochotou přidali politici Spolkové republiky. Jak jinak vysvětlit jeho opětovné udělování pretenčních rad na světových fórech moci? Jako by nevěděl, že aplaus, který mu je udělován, slouží jeho posluchačům za osvobozující náhražku reforem, které mohli předepsat právě jen Bertrand Russel, George Orwell, Pius XII., nebo Václav Havel, vizionáři, kteří nemají, jak kdysi cynicky poznamenal Stalin, potřebné divize.

Náš třetí „tatíček“, po Franz Josefu a T.G. Masarykovi (podle Lidových novin), nese těžkou zodpovědnost za budoucnost národa, který přivedl do přátelského objetí německého obra, jež nám již dnes vyráží dech.

Poznámky:

1)Autor měl příležitost číst podnětnou analýzu Havlova politického myšlení, která byla přednesena na mezinárodní konferenci historiků ve Varšavě a bude letos uveřejněna v Kanadě (Marie Neudorfl, „Václav Havel and the Ideal of Democracy“).

2) Citováno R. von Weizsäkerem ve vánočním projevu zde dne 22.12.1989, Rudé právo, 4.1.1990. Viz také komu sluší omluva. Dokumenty, fakta, svědectví, (Praha,1992, str. 130).

3) „Dvě německé otázky“, Lidové noviny, 14.12.1990. – Křen však prohrál svůj sémantický argument, když byl v roce 1992 uveřejněn text Havlova dopisu (viz. M. Alexander, „Die tschechische Diskussion über die Vertreibung“, Bohemia, 1993, str. 401).

4) Podle dálnopisů ČTK (Michael Janata a Peter Frankl) z 2. ledna 1990, podaných v Mnichově.

5) Je otázkou, zda Václav Havel, když pronášel tento verdikt nad svým národem, věděl o zprávě spisovatele Zdeňka Němečka o svém strýci Milošovi, poslané domácím odbojem do Londýna 2.12.1943: „Havel, majitel Lucerny, Němeček vzkazuje, že je velmi kompromitován svojí spoluprací s Němci a že český lid je nad tím pobouřen. Havel je prý něco jako Emanuel Moravec a Němeček doporučuje, aby byl varován českým vysíláním z Londýna“. (Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. Vydala L. Otáhalová as M. Červinková, Praha 1966, str. 744.) Prezidentův otec se ve svých memoárech snaží očistit i jméno svého bratra Miloše, avšak o Němečkově zprávě se nezmiňuje (nelze tam také najít jméno J. Goebbelse, zejména ve spojitosti návštěvy tohoto milence hvězdy Havlovy stáje Lídy Baarové na Barrandově dne 7. listopadu 1940. A.V.Havel, Mé vzpomínky, Praha, Lidové noviny,1993).

6) Tento citát z Havlovy řeči (15.3.1990) pochází z anglického překladu v Internetu pořízeného prezidentskou kanceláří. (Václav Havel, Challenges of our Time, Selected Speeches and Writings, 1990-1997).

7) Prohlášení nově zvolené „Volkskammer“ NDR a bonnského „Bundestagu“ z 21.6.1990.

8) Velvyslanec Jiří Průša: „Meine Vision ist die Bundesrepublik Europa“, PZ/Wir in Europa, listopad 1994, str. 15.

9) Leták ve špatné češtině, rozdávaný nedávno českým turistům nedaleko hraničního přechodu u Mikulova, se opírá o Havlova slova: „Neexistuje kolektivní vina!“ To také zjistil prezident Havel, a proto je také vyvlastnění neplatné (Benešův dekret č. 3 ze 21.6.1945 – rozdělení zemědělského jmění Němců a Benešův dekret č. 5 ze 25.10.1945 o vyvlastnění všech Němců bez náhrady).“ M. Borák, Hlasy ze skanzenu, Moravskoslezský den, 27.7.1996.

9) Lidové noviny,30.3.1993; srv. Lidové noviny, 15.4.1996.

10) Antonín J. Liehm, Generace, str. 313.

11) „Také Váša se tam setkal s několika svými literárními přáteli,“ píše otec Havel o pohřebním obřadu v mnichovském krematoriu pro zemřelého bratra Miloše v roce 1968 (V.M. Havel, Mé vzpomínky, Praha 1993, str.82).

12) Lidové noviny, 18.2.1995; Právo, 20.2.1995.

13) „Projev prezidenta republiky Václava Havla ve Spolkovém sněmu, 24. dubna 1997.“ (Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky.)

Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, str. 19-25

Collegium Carolinum (CC)

Po rozpadu komunistických struktur v Československu musela bonnská vláda rozhodnout, jak nejlépe využít této příznivé situace. Nový prezident Československé republiky projevil jasně své přátelství k Německu a i v ožehavé otázce sudetoněmecké byl krajně přístupný… Ježto jádrem česko-německých vztahů byla otázka odsunu sudetských Němců, bylo nutno je do procesu zapojit. Bonnská byrokracie však měla špatné zkušenosti s radikálními mluvčími sudetoněmeckého „landsmanšaftu“… Naproti tomu sudetoněmecké Collegium Carolinum …vždy jednalo „zodpovědně“. Navíc, Collegium Carolinum pod vedením profesora Seibta si získalo mezi disidenty, kteří nyní byli v Praze u vesla, dosti přátel.

Collegium Carolinum (CC) se dnes prohlašuje za čistě vědecký ústav bez jakýchkoli politických cílů, který sdružuje bohemisty, a tím popírá svůj sudetoněmecký charakter… Je nabíledni, že zakladatelé CC měli na mysli organizaci pro sudetoněmecké vědce a že možnost kooptace jiných osob se vztahovala jen na výjimečné případy. Zakladatelé v těchto výjimečných případech zajisté pomýšleli spíše na sudetské Němce, kteří nesplňují základní akademickou podmínku, snad i na „staro-Němce“ a Rakušany, než na kooptaci českých profesorů. To je také zřejmé ze skutečnosti, že všichni zakládající členové byli akademickými příslušníky Německé univerzity v Praze; a dále, že z prvních 40 řádných členů nejméně 32 byli rodilí sudetští Němci (zbytek tvořili „staro-Němci“ a Rakušané“).

Pro „slovanské“ vědce byla vyhrazena „spolupráce“, nikoliv členství… První jména českých a slovenských profesorů, která se objevují ve zprávách CC, patří politickým uprchlíkům z r. 1945, stíhaným pro kolaboraci s Němci: Minister a. D. prof. dr. Durčanský, Gesandter, a Dr. Tiso…

K vrcholnému uznání práce CC došlo v září 1991, kdy předseda vlády ČR Petr Pithart překročil práh budovy „Sudetendeutsches Haus“, aby navštívil ono „proslulé“ středisko bohemistiky. Pithart byl jedním z disidentů oddaných novému kursu české zahraniční politiky, kteří se snažili přesvědčit národ o jeho růžové budoucnosti v „nové Evropě“. V Jihlavě se od roku 1991 každoročně scházejí české a německé osobnosti veřejného života na pozvání organizace sudetoněmeckých katolíků Ackermann-Gemeinde a její české odnože Nadace Bernarda Bolzana, aby přispěly k řešení česko-německé otázky.

V roce 1995, na závěr sympozia s tématem „Češi a Němci – co nás bolí, co nás spojuje“, předseda nadace Bernarda Bolzana, Jaroslav Šabata, prominentní člen Charty 77 a v roce 1990 člen kabinetu Petra Pitharta, předpovídal, že obě strany se vbrzku propracují

ke společné politické vůli.

Na posledním Jihlavském sympoziu (na jaře 1997) německý velvyslanec Anton Rossbach uznal za vhodné, nalít Čechům čistého vína. Poukázal na to, že text deklarace skutečně připouští v kritických bodech dvojí výklad. Význam tohoto prohlášení byl oficiální Prahou zlehčován jako diplomatické klábosení.

V Jihlavě byla česká vláda podrobena kritice. Herbert Werner, předseda Ackermann-Gemeinde, jí vyčetl, že se stále ještě odmítá setkat s představiteli sudetských Němců.

Několik dnů nato se prezident Havel sešel k diskrétnímu téte-á-téte s mluvčím sudetoněmeckého „landsmanšaftu“ Franzem Neubauerem. Sudetští Němci neměli dobrého důvodu takové vítězství tajit před veřejností, takže Havel byl nucen setkání s Němci potvrdit. Jeho mluvčí přiznal, že k setkání došlo, že se však omezilo na potřesení rukou a na několik zdvořilostních frází. „Jediným konkrétním výsledkem“, dodal s obratností slona v obchodě s porcelánem, „bylo Havlovo ujištění, že z uvažovaného česko-německého dialogu není nikdo vylučován.“

Ve skutečnosti toto „potřesení rukou“, jakož i nedávný vstup člena Společné komise historiků prof. Jörga Hoensche do sudetoněmeckého „landsmanšaftu“ znamená, že vláda ČR již jedná přímo se sudetskými Němci o jejich požadavcích. Naposled, kdy se naše vláda uvolila jednat přímo se sudetskými Němci, to bylo na jaře 1938. Výsledkem byl debakl tzv. Karlovarských požadavků. …

Bilaterální vyjednávání české vlády se Spolkovou republikou Německo odrazilo všeobecnou náklonnost disidentských kruhů učinit z našeho poměru k Německu pilíř československé zahraniční politiky. Velká většina disidentů jakoby po zhroucení sovětského panství ztratila rovnováhu a hned také našla oporu ve SRN, která se k ní v Praze i v samém Německu zachovala jako nejlepší přítel v nouzi.

Václav Kural, kolega Jana Křena, dnes píše o debatách v disidentských kruzích z konce let sedmdesátých: „V debatě jsme došli k závěru, že překonání sovětského hegemonismu nad námi není myslitelné bez česko-německého vyrovnání – jež zase není myslitelné bez nového prozkoumání vývoje česko-německých vztahů v průběhu moderní historie“. Tato slova prozrazují jak velikášství malého českého člověka („překonání sovětského hegemonismu“), tak i jeho náklonnost k služebnictví.

Ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher na nátlak odsunutých Němců již v únoru 1990 na prvním setkání s Jiřím Dienstbierem, ministrem zahraničí nového režimu v Praze, zdůraznil, že „dobré sousedství obou národů vyžaduje vyřízení několika sporných záležitostí; jednou z nich je otázka odsunu.“

Československá vláda odmítala hrát trumfy, které držela – prohlášením vítězných Spojenců z 5. června 1945 o porážce Německa a Postupimskou dohodou z 2. srpna 1945 – a dala se svést k bilaterálnímu vyjednávání s německým kolosem. Naivně se spoléhala na vděčnost Němců za prohlášení Charty ve prospěch sjednocení Německa a nezodpovědně propásla šanci dát kauzu Československa na pořad konference „4+2“ (delikátně takto pojmenované, aby se nemluvilo o vítězích a poražených), na které by se mohla spoléhat na podporu čtyř vítězných velmocí, jak to učinilo s úspěchem Polsko. Ač okolnosti roku 1990 jsou v mnohém odlišné, přece jenom se zde vtírá vzpomínka na rok 1934, kdy Hitler uzavřel s Polskem smlouvu, jež měla zavést „novou fázi ve vztazích mezi Německem a Polskem“, avšak skončila tragédií, nejprve pro ČSR a pak pro Polsko.

„V podstatě to byla věc důvěry v partnera“, komentoval Radko Břach rozhodnutí pražské vlády disidentů dát se cestou bilaterálního jednání s Německem, a dodal delfské orákulum: „Kdyby se tento počáteční krok československé zahraniční politiky ukázal nesprávným , musela by se neúčast ČSR na konferenci 4+2 označit za chybu“. A tak od roku 1990 se otázka dobrého sousedství stále zřetelněji stává otázkou dobré vůle silnějšího. Česká politika vůči Německu, inspirovaná disidenty, kteří věřili, že opření o Německo je conditio sine qua non pro únik ze sovětského jařma (pokud tato naivnost nezakrývala pocity vděčnosti za nabídnutý chléb), spolu s nonšalantním rozložením Československa ve dva sotva životaschopné díly, bude bezpochyby zapsáno na černých stránkách naší národní historie.

Když se ukázalo, že odstranění překážek k dobrému sousedství nebude věc jednoduchá, ministři Genscher a Dienstbier zvolili tradiční cestu politiků v nesnázích: dali věc do rukou „odborníků“. „historizace“ sudetoněmeckých požadavků, stará taktika Collegia Carolina a jeho 1. předsedy prof. Seibta, poskytovala vše, čeho bylo zapotřebí. Genscherovým prvořadým cílem bylo sjednocení rozděleného Německa a k tomu potřeboval dobrou vůli vítězných velmocí.

V této kritické době si nemohl dovolit podezření ciziny, že spojené Německo bude opět představovat nebezpečí pro jeho sousedy a celou Evropu. Zdlouhavé historické sedánky by měly také dokázat sudetským Němcům, že na ně nebylo úplně zapomenuto. Na české straně „historizace“ tohoto politického problému měla velkého přítele v Janu Křenovi. Ustavená Společná komise německých a českých (a slovenských) historiků je tudíž orgán veskrze politický, ač jeho členové jsou historici… Ještě přesvědčivější důkaz o podřazenosti češtiny byl podán na Filosofické fakultě UK na přednášce dr. Jiřího Pešky v rámci konference o česko-německých vztazích. Celý pořad se odbýval v němčině, přestože mezi posluchači byli jen dva či tři účastníci z Německa. Omluva předsedajícího, že nemohl sehnat tlumočníka, zněla dutě, neboť Pešek četl svou velmi dlouhou přednášku z německého textu. Tím se také potvrzuje, ač to asi není nikde napsáno, že oficiálním jazykem Společné komise českých a německých historiků je němčina. To je jen povrchní příznak asymetrie, kterou je poznamenána zdánlivě paritní společná komise českých a německých historiků.

Podstatná nesouměrnost je v tom, že předmětem Komise jsou dějiny českého národa, a nikoliv dějiny národa německého. Jak rozumět našim politikům, kteří se zřekli vyjednávání s Německem?

K této asymetrii byli naši historici vedeni konceptem „Geschitsbewältigung“, který přijali od německých kolegů, jakoby odsun sudetských Němců se všemi bezprávními excesy, byl i jen přibližně srovnatelný s tím, čím Třetí říše počastovala český národ, Evropu a celý svět. Po tuto paralelu, spolu s násilným nahražením českých národních dějin nadnárodními dějinami českomoravského prostoru, je slovo „Geschichtsvergewältigung“ mnohem vhodnější… Po listopadu 1989 jsou na přání Německa zpitvořeny ve jménu „Bundesrepublik Europa“. Je pozoruhodné, že za … deformací je vidět stín českého historika.

Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, r. 2000

Z projevů Václava Havla

Listopad 1989 – Letenská pláň:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte.

V prosinci 1989 před volbou prezidenta:

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Prosinec 1989:

Pro mne není rozhodující s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem.

1.1.1990 v novoročním projevu:

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z nás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme jen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat.

23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění:

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu:

Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!

Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů:

Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, že jejich úsilím je, aby přechod od Neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. … Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

1990:

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

29.6.1990 ve Federálním shromáždění:

Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné „Nejde to!“

Šéf ČSSD obviňuje Havla z vytváření pátých kolon

Premiér a předseda ČSSD Miloš Zeman v písemné zprávě dubnovému sjezdu České strany sociálně demokratické hodnotí negativně činnost prezidenta Václava Havla, kterého obviňuje z vytváření pátých kolon a získávání agentů uvnitř politických stran. Podle Zemana Havel roli spojovacího článku mezi stranami a dalšími strukturami „neplní a občanskou společnost jako celek tím spíše antagonizuje, než sjednocuje“. ČSSD by podle svého šéfa měla usilovat, aby budoucí prezident, ať už člen či sympatizant politické strany, nebo nestraník, „byl v první řadě symbolem české státnosti, vyjadřovatelem politické vůle vlády a parlamentu, nikoli jejich oponentem“.

Prezident by podle premiéra neměl šířit „blbou náladu“ a už vůbec by neměl sahat k vytváření hradních stran, získávání agentů a pátých kolon v těchto stranách.“ (Výňatky z tisku)

Svědectví bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové z roku 1996

„Na rozdíl od George Bushe jsem od začátku ze zjevných důvodů byla proti sjednocení Německa s vědomím, že by to znamenalo udělat z Německa dominantní zemi evropského společenství. Jsou silní a výkonní. Výsledkem by byla německá Evropa….

Moje generace si samozřejmě pamatuje dvě války proti Německu, které bylo v druhém případě silně rasistické. Co se stalo v Německu, by se v Británii nikdy stát nemohlo. Také jsem si myslela, že je nesprávné, aby Východní Německo, proti kterému jsme přece jen vedli válku, bylo první zemí, které vstoupí do Evropského společenství, zatímco Československo a Polsko, za něž jsme tu válku vedli, budou čekat…

Myslím, že řada lidí sdílela moje obavy z toho, že v povaze německého národa je něco, co vedlo k věcem, které se nikdy neměly stát. Dodneška nerozumím tomu, proč tolik Němců, tolik úžasných lidí s tak velkou inteligencí, nechalo Hitlera udělat to, co udělal.

Jak řekl prezident Mitterand, jen co se Německo v roce 1870 stalo jednou zemí, začalo války. Toho se stále bojím. Když potom vidím některé Němce demonstrovat proti cizincům, ten strach se vrací…

Tak či onak, Německo je teď znovu velmi silné. V jeho národní povaze je dominovat. A navíc je zde Rakousko, které německý faktor ještě umocňuje. Prezident Mitterand a já o tom víme své. Mluvili jsme o tom mnohokrát. Německo bude své moci využívat….

Už jsem to několikrát slyšela. A také jsem slyšela, jak s tím některé menší země souhlasí, protože doufají, že dostanou nějaké peníze. Německý parlament ratifikoval maastrichtskou dohodu za podmínky, že centrální banka pro společnou měnu bude v Německu. A co řekla Evropská unie? Ano, mějte ji. No a to přímo protiřečí mým ideálům. Někteří lidé říkají, že je nutné zakotvit Německo v Evropě, aby se tyto rysy již neprojevovaly. A došlo k tomu, že nebylo Německo zakotveno v Evropě, nýbrž Evropa v Německu. Proto mluvím o německé Evropě.

(Ze společného rozhovoru Margaret Tchatcherové, George Bushe, Michala Gorbačova a Francoise Mitteranda na začátku roku 1996, Lidové noviny, 13. listopadu 1999).

Zpráva z tisku

„Cenu Point-Alpha za zásluhu o jednotu Německa a Evropy v míru a svobodě převzal včera na velvyslanectví SRN v Praze exprezident Václav Havel.“ (Právo, 1.10.2008)

Václav Havel byl prezidentem Československé socialistické republiky, České a Slovenské federativní republiky a České republiky. Zatímco se zasloužil o jednotu Německa, nezasloužil se o zachování ČSFR, která se rozdělila ( nebo byla určitými i vnějšími silami v cizím zájmu rozdělena ?) na Českou republiku a Slovenskou republiku. Zatímco Německo bylo snad jediným státem, který se v tu dobu sjednotil, probíhal postupně „rozpad“ SSSR, Československa a Jugoslávie. –red.

Redakce: J. Řezníček Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 256. publikaci vydanou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Druhé vydání, Praha, říjen 2008.

Web. str.: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz