Havel věčně živý

Vlastimil Podracký

Nedožité osmdesátiny našeho prvního polistopadového prezidenta nás nutí k zamyšlení nad jeho osobou. Nelze zpochybňovat jeho zásluhy v protikomunistickém odboji, ani jako symbolu převratu k demokracii. Ovšem s přibývajícím časem je pro pamětníky nepochopitelná stále se stupňující jeho sláva. Proč zrovna Havel?

Trochu minulosti

  Je pravda, že V. Havel vstoupil do protikomunistického odboje v době, kdy nebylo nic jasné, kdy se ještě zdaleka nevědělo, jak souboj Západu a komunistického bloku dopadne. Nemůžeme tedy říci, že by to nebyl statečný a odhodlaný člověk. Nemohl předpokládat nic jiného, než že zůstane neznámým pěšcem na šachovnici dějin, pohřbeným u zdi hřbitova v zapomenutém hrobě. Že se tak nestalo, může děkovat úplně jinému vývoji mimo svoji osobu a její možnosti.

  Nicméně za komunistického režimu byli lidé, kteří nepoměrně více trpěli a to i v posledních letech, třeba Vladimír Hučín. Po převratu neměl V. Havel žádný plán, neměl jasnou představu, co dělat, přechod ke kapitalismu za něj udělali druzí (pravicové strany), stát zachránili před jeho naivním bratříčkováním s kdekým také druzí a jeho vstřícnost v rozdávání a omlouvání museli druzí korigovat. Čekal jsem, že něco řekne, že vytýčí nějaký program, ale on chodil po pražských panelákových sídlištích a vyjadřoval se k jejich ošklivé architektuře. Měl vlastně představu jaké domy stavět a jak je stavět, ale hlavně za co je stavět?

  Jeho hry pronikly do světa, i když opět nevím, co bylo na nich tak převratného, zda by o ně vůbec někdo zakopl, pokud by nebyla vůle ho podpořit. V zahraničí byly emigrantské časopisy, spousta intelektuálů a vyšlo mnoho vynikajících knih (Jan Beneš, Kundera, Forman, Škvorečtí, Milo Komínek atd.). Jak zásluhami v protikomunistickém odboji, tak i osobnostními kvalitami byli lidé, kteří jej převyšovali. Tím ovšem nechci říci, že byl neschopný vést Chartu, že svoji práci odbojáře nedělal dobře. Horší bylo jeho chování státníka, ale to mu zase nelze příliš vyčítat, protože vhodnější osoby se asi jen tak snadno nenacházely. Přesto zůstává otázka, proč zrovna Havel?

  Nicméně, asi je zapotřebí přiznat, že se spojily čtyři okolnosti – byl poněkud známý v zahraničí, byl v Chartě, měl od filozofa Patočky jakousi filozofii (dovedl jednat, dovedl říct něco smysluplného, dovedl sestavit proslov) a byl, možná ne zcela náhodou, ve správný čas na správném místě. Přesto je jeho dnešní kult nepochopitelný bez notné dávky představy, že jde ještě o něco jiného.

  Fakta zrodu celého Listopadového převratu, která už pomalu všichni znají, mnohokrát opakovaný příběh střetu na Národní třídě; studenti zavedení na místo agentem tajné služby, zrod Občanského fóra a další, nevypovídají o nějaké nezávislé zcela spontánní revoluci, ve které by Havel se samopalem a praporem riskoval život na barikádě. Spolupráce některých sil starého režimu byla zřejmá. Převažujícím faktorem převratu byl nezájem starý režim bránit, spíše jen jej nějak změnit. Jak, to nikdo nevěděl. Spíše se experimentovalo a žonglovalo s osobami; za dveřmi stály davy, které křičely: „Havel na hrad“. Přitom ho většina lidí vůbec neznala. To je jako když skupina roztleskávačů začne tleskat. Ostatní potom tleskají, aniž by věděli proč. Komunistické sdělovací prostředky předvedly novou ikonu v televizi, odkud byla organizována shromáždění. Nemluvil špatně, vlastně jen to, co všichni věděli - a úspěch byl zřetelný už tím, že byl první, kdo začal s jinou rétorikou, než byla komunistická, ale hlavně, že mu tenkrát ještě komunistické sdělovací prostředky poskytly prostor. 

   Havel proslul svým srdíčkářstvím, svojí všeobjímající láskou, kterou vyjadřoval jako svoji hlavní ideu. Havel přitom mnohé myšlenky nehájil jako takové, ale jen v závislosti na svých přátelích na Západě. Pacifista schválil bombardování Srbska, třebaže bojoval proti utlačování tibetského národa, neodsoudil vyhnání většiny Srbů z Kosova po obsazení jednotkami NATO, nezajímalo ho utrpení křesťanů v Súdánu a problémy po americké okupaci Iráku. Prostě jen a jen přesně to, co chtěli jeho přátelé na Západě, nepostavil se v žádné kauze jinak než Albrightová, nebyl bojovníkem za opravdovou pravdu, ale jen za tu, kterou si jeho přátelé přáli. Havel byl pěšákem v daleko širší ofenzivě než jen proti komunistům. Byl pěšákem fronty multikulturalismu a globalizace, plnil úkoly, pro které byl dosazen na místo, které zastával. Své úkoly plnil dobře pro své soukmenovce v idejích, nikoliv přednostně pro národ, jehož byl presidentem. Nemyslím si ovšem, že by to dělal pro přímý osobní prospěch nebo měl nějaké záškodnické myšlení. Byl nejspíše opravdu přesvědčen, že koná dobro. Přátelé pro něj znamenali více než národ, který zastupoval. Národ má z něj prospěch jen odvozeně, může se přiživovat na jeho slávě. Ale tato sláva je problematická o to více, že je slaven jako antikomunista a zároveň jako srdíčkářský globalista. Tyto dva ideály ovšem nejsou shodné a jejich splynutí v jedné osobě je manipulativní. Antikomunisté očekávali od něj nějaké ráznější jednání proti zakukleným komunistům nikoliv pouze srdíčkářský pacifismus, který se u něj nakonec ukázal selektivní (jen pro někoho a pro něco).

   Havel nemusel řešit velká dilemata. Jako prezident státu, který se zařadil bezvýhradně do západního světa, nemusel se vyhraňovat proti něčemu, co by bylo v rozporu se světovými trendy, něco bojovného, něco „proti všem“, už dávno před svojí kariérou vešel do proudu, kterým se už nesl až do konce, nevystoupil z něho jako Václav Klaus, když viděl, že zahýbá jinam, než si přeje. Nevymyslel nic nového, převzal západní levicový liberalismus, dal jeho myšlenkám hloubku svojí „láskou“ a vyjádřil je bez pochybností a upřímně. Potom už stačilo jen souhlasit a hájit ty, kdož ho vyzdvihli. Ale přesto se domnívám, že to dělal s přesvědčením, že ho k tomu přímo nikdo nenutil, nebyl mistrem manipulace ani přetvářky; jednal opravdově.

Havlův odkaz

  Co vlastně představoval Václav Havel poté, co odsoudil komunistický režim, který odešel velmi rychle na smetiště dějin, aniž by nějak dál zacláněl? Znamenal to, co se nazývá dnes havlismem nebo srdíčkářstvím a co je zapotřebí zařadit do širších ideových souvislostí. Není to v podstatě nic jiného než levicově liberální, nazývané někdy též neomarxistické myšlenky: Relativizace: rovnost hodnotného a nehodnotného (všechno je rovné, všechno je stejné; rovnost všech kultur a lidí všech ras, národů a náboženství nikoliv jen institucionální, ale i faktická, neschopnost vytýčit meze nepřípustného jednání – tolerance se mění na akceptaci mnoha dříve nepřípustných jednání). Přehnaný individualismus (zaměření jen na jednotlivce a jeho užitek – lidská práva bez povinností, jakési odloučení od kolektivů rodiny, obce a národa, nezodpovědnost k zájmům společenstva, jakési beznárodní, snad kosmopolitní smýšlení). Hédonismus (užívání života bez ohledu na budoucnost).

   Všechno to jsou ideály, které se vejdou do srdíčkářství, do všeobjímající lásky, kterou se všechna tato jednání vysvětlují. Je to inflace lásky, která není soustředěna se značnou mírou výlučnosti na podstatná společenstva představující domov (rodinu, obec, národ), ale na všechny dosažitelné objekty rovně (hodnotné objekty dávající život a vytvářející prostředí jsou rovny nehodnotným, vnějším, cizím; zásluhy se neuznávají, všichni jsou si rovni – záslužná činnost s výchovou dětí v rodině není hodnocena a je rovna homosexuálnímu a jinému neplodnému vztahu). Proto vidíme dnes, zvláště ve vztahu k migrantům, jak je srdíčkářství (sluníčkářství) nebezpečné, srdíčkáři totiž nežijí doma, jejich láska není výlučná pro domov a rodinu, ale je všeobjímající. Nebo dnes diskutovaná tzv. inkluze ve školství je typickým příkladem relativismu, jehož jediným argumentem je humanismus, láska, srdíčkářství. Výsledkem je ovšem popření odměny za práci, žáci se odměňují za to, že jsou poškození. Vše to je velmi divná, avšak stále více ze zahraničí prosazovaná ideologie, o které si nelze myslet nic jiného, než, že je nástrojem zániku evropské civilizace. Havel byl předzvěstí tohoto myšlení, toto myšlení zavedl a dodnes je jeho představitelem. Proto je tak oslavován především v cizině a doma potom jen stejně smýšlejícími relativisty.

   Havel je nejenom ikonou převratu, je i znamením doby. Je přesně obrazem názorové orientace doby globalismu a kosmopolitismu. Jeho žáci v „pražské kavárně“ to opakují, nikoliv ovšem s onou opravdovostí a bezelstností, protože doba je jiná a srdíčkářství (sluníčkářství) nelze zařadit do života bez pokrytectví a nepravdy. Tito pokračovatelé ovšem už o nebezpečnosti srdíčkářského relativizmu a kosmopolitismu vědí, už jsou zkušenosti dokazující jeho zhoubnost (rozklad rodiny, vítačství cizích příslušníků, rozpad občanského vědomí, neschopnost se bránit, přednost osobních zájmů před společenskými atd.), už jsou tu státy (Polsko, Maďarsko), které se i politicky proti tomu stavějí. Nejhlučněji se proti tomu staví Trump. Proto jsou tito dnešní Havlisté zodpovědní za svoje jednání. Havel to ještě nevěděl a naivně se mohl domnívat, že koná dobro.

Havel dnes

  Dnes, když nastává určité kopání příkopů, kdy na jedné straně stojí kosmopolité, a na druhé nacionalisté, se dodatečně projevuje Havlova závislost na jeho přátelích globalistech. To byli Clinton a Albrightová, nikoliv konzervativci Reagan a Bushové. Dnes v zápase mezi globalistkou Clintonovou a americkým nacionalistou Trumpem se najednou Havel hodí. Najednou má nejen bustu v Kongresu, ale i další artefakty jeho slávy u nás. Nevyzdvihoval jej Bush, ale vyzdvihují jej globalisté, Obama a jeho pokračovatelé. Naši globalisté jsou tedy v boji amerických voleb zařazeni. Tažení proti nacionalistům je zřetelné, naše sdělovací prostředky o Trumpovi nic dobrého neřeknou, Havel je dalším nábojem v brokovnici na Trumpa.

  V situaci, kdy se kácí modly kosmopolitismu a nacionální tendence hýbou euroamerickou civilizací, Havel spíše pomníky získává, ale jen díky jeho využití na jedné straně fronty. Nevíme sice, jak boje dopadnou, přesto je selhání Havlova kosmopolitního ideálu jasné, srdíčka a sluníčka se ukázala jako falešné zbraně nezodpovědných beznárodních pacifistů a escapických pseudohumanistů, otevřený krásný laskavý svět lidí bez národní identity, líbajících se davů všech barev pleti a všech náboženství, se stal iluzí po zeslábnutí vojenských kontingentů západní civilizace a končí drsnou realitou setnutých hlav odpůrců islámu.

Závěr:

  Ale přesto nelze Havla zavrhovat, byl poctivým antikomunistou, opravdovým bojovníkem  za svobodu a demokracii a jen proto si zaslouží úctu. Že se chytil kosmopolitního pacifismu poté, co starý režim zanikl, nelze zcela vyčítat, nebyl sám, kdo se neorientoval v západním světě a naběhl tomu, kdo se momentálně jevil jako nejsilnější a nejpokrokovější. Bez všech těch oslav a bust by byl s pravdivým výkladem přesto stále význačnou osobností našeho národa a uměle vytvářené svatozáře sloužící někomu zcela jinému mu spíše škodí na domácí půdě.