Doc. PhDr. Josef Groušl, CSc.

 

 

 

NĚMECKO  VE STRATEGICKÝCH SOUVISLOSTECH

 

1) Charakteristika východní strategie SRN pro 21. století

 

Východní strategie byla v historii Německa vždy všestranně promyšlena a  rozpracována. Zejména v období po sjednocení Německa v roce 1871. Politickým a ideologickým základem východní strategie byl pangermanismus jako soustava teoretických , politických, hospodářských, diplomatických a vojenských záměrů Německa  pro dlouhé příští období.

A k tomu se vždy v Německu vytvářel velký duchovní prostor a materiální základna.

Právě dlouhodobost německého plánování v oblasti dobývání mocenských pozic v Evropě a ve světě vzbuzovalo často podceňování reálnosti německých záměrů, cílů a plánů. Ale záměry německého velkokapitálu a velkoprůmyslu byly vždy spojeny s postupy militarismu a hegemonismu.

Pro příklad je možné uvést podstatnou část textu, který čtyřicet let před příchodem Hitlera vypracoval pruský generální štáb. Veškeré práce řídil generál Rauchofer. Německý expanzivní plán tvořil hlavní osu východní strategie Německa na dlouhé příští období. Nesl název: „Velkoněmecko a střední Evropa kolem roku 1950“. V textu se mimo jiné uvádělo: „Po jisté době bude 86 milionů Němců vládnouti nad 130 miliony Evropanů, kteří budou určeni k nižším pracím. Jen Němci budou mít právo získávat půdu, používat politická práva a zaujímat administrativní a vojenská postavení …“.

První a druhá světová válka rozpoutána Německem, představovaly praktické pokusy o realizaci výše uvedených záměrů Německa ve  východní strategii.

Po druhé světové válce se východní strategie SRN rozvíjela postupně. V podmínkách počátečního dohledu USA, od roku 1955 v rámci amerického bloku NATO. Uvedenou východní strategii SRN omezovala od roku 1949-1989 , existence NDR a Varšavské smlouvy.

Ale i tak německá východní strategie se aktivně zapojila do válečných příprav USA a NATO. Politické a vojenské vedení USA účast Německa na uvedených přípravách vyžadovalo pro strategické zkušenosti z východního válečného tažení proti SSSR.

Berlínská krize na podzim 1961 byla v německé východní strategii, v její operativní-dobové části zakalkulována jako „možný počátek třetí světové války proti SSSR a Varšavské smlouvě“. V roce 1968 v podmínkách vnitrostranické krize v ČSSR plánovaly tajné strategické skupiny v SRN vstup části německého bundeswehru do pohraničního území ČSSR. Tyto operace 5. prosince 1967 schválil Spolkový sněm. (Deutscher Bundestag, 140 Sitzung, Bonn, 6.12.1967, s. 7136)

 

N o v á  e t a p a  1 9 8 5 – 1 9 8 9

Byla charakterizována pro východní strategii Německa příchodem M.Gorbačova, jeho vedením a západní politickou linií, s kterou přišli. Při jednáních Gorbačova v Bonnu 12.-13. června 1988 byla fakticky vydána  NDR do rukou SRN a Západu. Gorbačov podepsal dokumenty, které jen dodávaly další odvahu antisocialistickým silám v NDR, v ČSSR a v dalších socialistických zemích. Tyto síly v uvedeném období byly na vzestupu. Ve Společném prohlášení mezi SRN a SSSR se uvádělo, že právem každého je svobodně si zvolit politický a hospodářský systém, realizovat výměnu idejí …“.

Gorbačov věděl, o co Západu jde. H. Kissinger 17. dubna 1989 prohlásil zcela veřejně: „Cílem americké politiky musí být revize Jalty, nikoli její oživení. Je v našem zájmu vytlačit SSSR z východní Evropy …“.

Jednání Gorbačova s G. Busem st. na Maltě začátkem prosince 1989 znamenalo uvolnění cesty pro síly kapitalismu v zemích východní a jihovýchodní Evropy.  Poválečný státu quo padl cestou zrady Gorbačova. Na Maltě byly ještě předmětem rozhovoru další otázky. V zemích východní a jihovýchodní Evropy mohly být tak dokončeny protisocialistické, protilidové a protiústavní převraty, protože z Malty bylo řečeno, že do vnitřních záležitostí se Západ ani Východ nebude vměšovat. Západ zde již byl přítomen, vše financoval a řídil. Gorbačov a jeho vedení nechalo postupu Západu volný průběh.

 

V ý h o d n é  p o d m í n k y  p r o  n ě m e c k o u  v ý c h o d n í 

s t r a t e g i i

Dezintegrace Východu a integrace Západu byla výhodnou podmínkou. Změna poválečné mapy Evropy umožňovala ve SRN po aktu sjednocení – 3. října 1990 formulovat upravená východiska v oblasti východní strategie. Německo bylo sjednocené bez uzavření mírové smlouvy. Bývalá NDR se stala součástí SRN a NATO. RVHP a Varšavská smlouva byly zrušeny.

Na druhé straně bylo důležité, že 21. června 1990 bylo přijato toto parlamentní usnesení k polské západní hranici:  „Průběh hranic mezi sjednoceným Německem a Polskou republikou je na základě smlouvy uzavřené podle zásad mezinárodního práva definitivní .“ Dne 16. července 1990 při jednáních Kohl – Gorbačov padlo konečné rozhodnutí SSSR, jeho souhlas, aby sjednocené Německo bylo i nadále začleněno v NATO. Dne 12. září 1990 podepsali v Moskvě ministři zahraničí SSSR, USA, Velké Británie, Francie, SRN a NDR Smlouvu o úpravě německého sjednocení podle mezinárodního práva. Sjednocené Německo se  „vzdalo atomových, biologických a chemických zbraní“.

Dnes politické a vojenské vedení SRN při průběžném upřesňování východní strategie vychází zásadně z nových strategických skutečností.

To znamená z rozšířeného bloku NATO a z rozšířené EU, z existence servilních prozápadních režimů v ČR, Polsku a v dalších zemích. V tomto směru politické vedení SRN působí velmi promyšleně, diferencovaně, ale vždy tak, aby v uvedených režimech mělo své spolehlivé spolupomocníky. A to jak na vládní , tak na nevládní, společenské, kulturní, informační …úrovni.

Relativně nové strategické aktivity SRN se odvíjejí v rámci struktur NATO a EU, v rovině dvoustranných vztahů a podobně.

 

B a r c e l o n s k ý  p r o c e s

V Barceloně se uskutečnila 27. – 28.11.1995 „Eurostředomořská konference ministrů zahraničí“. Byla přijata dohoda o partnerství mezi 15 zeměmi EU a 12 zeměmi jižního břehu  Středozemního moře. S Alžírskem, Palestinskou správou, Kyprem, Egyptem, Izraelem, Jordánskem, Libanonem, Maltou, Marokem, Syrií, Tuniskem a Tureckem.

Byl přijat závěr. – definovat společný prostor míru, vybudovat zónu prosperity, prosadit zónu volné měny a prosazovat koncepci sbližování národů.

SRN přijala závěr - působit v dané oblasti na těsnější politickou a vojenskou spolupráci. Ve Středomoří vytvořit nové ekonomické partnerství. Vývoj v právní oblasti má směřovat k vytvoření demokratických institucí a svobodných sdělovacích prostředků.

 

G l o b a l i z a c e

Internacionalizace výrobních sil, obchodních, hospodářských a jiných vztahů ve světě (globalizace) je objektivní vývojový proces. Uvolnil celosvětový prostor velkokapitálu.

Procesy, které probíhají, jsou z části kontrolovány velkokapitálem, ale ve značném rozsahu probíhají nekontrolovaně. Mimo kontrolu národních vlád, bank atd.

V únoru 2000 anglická společnost „VODAFON-AIRTUSCH“ po tříměsíčním tvrdém konkurenčním boji porazila a získala za 198 miliard dolarů velký německý koncern MANNESMAN. Tím získala přední místo v mobilních komunikačních systémech ve 180 zemí světa se 42 miliony telefonních účastníků. „Tohle všechno obrací Německo naruby, někam jinam, než si přejeme“.Řekl vysoký úředník Deutsche Bank. Tato banka a Dresdner Bank spojily své síly, kapitál, aby podobným krokům zabránily.

Americká doktrína „Spojené vize 2010“ z roku 1998 uvádí, že „USA budou i nadále chápat globalizaci především ekonomicky“.G. Bush v únoru 2004 řekl, že „kdyby selhala globalizace, bude to Amerika, která se dostane do krize …“.

Spolkový kancléř Gerhard Schröder  26. února 2004 ve své přednášce před Radou pro mezinárodní vztahy v Chicagu uvedl, že USA a Německo „musí přesvědčit lidi, že globalizace, globální ekonomika a volný světový obchod nabízejí nejlepší šance rozvoje pro nás všechny …“.

Při všech jednáních SRN – USA v posledním období je zvýrazňována potřeba účinné vojenskostrategické ochrany procesů globalizace. USA požadují, aby SRN pomohla USA v otázkách vyšších finančních výdajů na vojenský výzkum. USA vydávají do této oblasti na 36 38 miliard dolarů, Evropa jen 9 miliard.

 

R o z h o d n u t í   Ú s t a v n í h o  s o u d u

SRN nezůstává nijak pozadu. Ústavní soud už 12. července 1994 přijal nový politicko právní dokument k otázkám nasazení bundeswehru. V jeho podstatné části se uvádí:

„Německá armáda může být nasazena kdekoli ve světě, aby ochránila Německo před politickými škodami, které by SRN vznikly, kdyby se odmítla podílet na ochraně světového míru.“

Je to poprvé od porážky Německa ve druhé světové válce v roce 1945, kdy je takové stanovisko ve SRN přijato za podpory USA a zemí NATO.

Na důvěrných jednáních vlády SRN za kancléřství Helmuta Kohla v r. 1994 bylo tímto kancléřem řečeno: „My, Němci, potřebujeme ekonomické a politické sjednocení Evropy. A potřebujeme transatlantické partnerství. Obojí patří dohromady.“.

Ve vedení SRN bylo zřejmé, že v rámci EU přijdou situace, kdy SRN bude potřebovat pomoc ze strany USA.

 

D e f i n i c e  s t r a t e g i c k ý c h  v ý c h o d i s e k S R N

Na ministerstvu zahraničních věcí SRN byla na počátku roku 2000 analyzována strategická situace ve světě a v Evropě. Ministr zahraničí J. Fischer charakterizoval strategickou pozici a východisko své země takto:

„Stát se nemůže vzdát svého strategického potencionálu, který je dán počtem obyvatel, hospodářstvím, zbraněmi a zájmy. Nemůže ignorovat svou geopolitickou situaci, ta zůstává objektivním mocenským faktorem. Naše východní strategie neustále nabývá na svém významu. Není to osamocený směr. Naše postupy ale musí být v mnoha směrech nové … .“

Spolkový kancléř G. Schröder v roce 2002, ale i později často zdůrazňuje …“velikost, to je ten rozdíl mezi starou spolkovou republikou a novým jednotným Německem… .“

Po rozšíření EU 1. května 2004 spolkový kancléř G. Schröder charakterizoval strategickou dosaženou pozici s optimismem pro další úspěchy ve východní strategii těmito slovy:

„Naše šance jsou obrovské. Jsme na trzích nových zemí EU číslem jedna. Německo je a zůstane velkým vítězem rozšířené EU.“

V historii  i dnes je efektivní export pro Německo životní otázkou. SRN nemá vlastní zdroje ropy, zemního plynu, nerostných surovin. Závislost SRN na vysoce efektivním exportu je klíčovou strategickou otázkou. Platí to i obráceně. Každá porucha v exportní strategií mimo SRN směřuje k problémům uvnitř země.

Proto jsou tak důležité dobré vztahy s Ruskem, které dodává do Německa a celé západní Evropy ropu i plyn. Ropovod z Ruska do Evropy pod Baltským mořem je výrazem dlouhodobých potřeb na obou stranách.

Hospodářská orientace ČR, Polska i dalších zemí na Německo rozšiřuje možnosti Německa potenciál těchto zemí využívat. Ve SRN se plánuje s tím, že ekonomický a technologický potencionál zemí východní a jihovýchodní Evropy  bude Německo postupně výrazněji zapojovat do velkých projektů v Evropě i mimo Evropu, ale pod řízením německého velkokapitálu a velkoprůmyslu.

 

A k t i v i t y  S R N  v e  s t r a t e g i c k é m  p l á n o v á n í

Německá schopnost teoreticky klíčové otázky mezinárodní politiky pojímat, rozpracovávat do aktuálních, či perspektivních podob, návrhů a plánů je známá. Po 11. září 2001 v USA hlavní výzkumná pracoviště spolkové vlády a ministerstva zahraničí a vnitra analyzovaly novou situaci ve světě. Kancléř G. Schröder k tomu za vládu SPD – Zelení definoval toto stanovisko: „Máme povinnost přihlásit se k nové širší odpovědnosti. To zahrnuje, a říkám to zcela otevřeně i zřetelně, také podíl na vojenských operacích k obraně svobody a lidských práv, k obnově stability a bezpečnosti.“ To jsou slova kancléře z 11. října 2001.                               V polovině roku 2003 bylo zřejmé, že po agresi USA a Velké Británie proti Iráku se budou vztahy uvnitř NATO měnit. J. Fischer ve své přednášce na americké univerzitě v Princetonu 19.11.2003 formuloval v uvedeném smyslu některé teze. „Německo se zapojuje do veškerého dění na světě. Vývoj velmi rychle nastoluje nové otázky, rodí se nový atlantismus a Německo chce k němu aktivně přispívat.“

V lednu 2004 (9.-10.1) na mezinárodní konferenci v Berlíně byl prezentován německý dokument „Alternativy Evropy, úkoly a problémy Velké Evropské unie“. Plán vypracovalo německé „Výzkumné středisko aplikované politiky“. Obsahem konference byly otázky historického vývoje evropské integrace, zejména v období po druhé světové válce. Projekt „Evropského superstrátu“, status právnické osoby … posílení úlohy politických stran v Evropském parlamentě. Značná pozornost byla věnována společné zahraniční a vojenské politice EU. Účast na konferenci: Rusko, Turecko, USA, Švýcarsko,, Ukrajina, Izrael, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Kosovo.

Cílem Německa je, ale i Francie …aby EU měla větší vliv ve světové politice, aby některé vojenské otázky řešila samostatně, bez závislosti na USA a NATO.

Na mezinárodní konferenci o bezpečnosti v Mnichově – 7.2.2004 – J. Fischer ve svém vystoupení formuloval přístupy SRN k mezinárodnímu dění. Bylo ale zřejmé, že je předem konzultoval s USA. „Společná hrozba, kterou představuje terorismus djihadu a možná destabilizace oblasti, která má strategickou důležitost pro naši bezpečnost vyžaduje nové formy spolupráce….“.

Německo podporuje koncepci USA o „Rozšířeném Blízkém východě“. J. Fischer ale upřesnil … „říkám znovu a srozumitelně – společnou strategii a ne nějaký kutilský pokus.“

Tím zdůraznil, že německá důslednost v plánování i v praxi je jiná než americká, v pojetí G. Bushe ml.

 

N ě m e c k o – a m e r i c k á  d e k l a r a c e  p r o  2 1 . s t o l e t í

Byla přijata 27. února 2004 při oficiální návštěvě spolkového kancléře G. Schrödera v USA. SRN bude od USA v budoucím období potřebovat pomoc při realizaci záměrů v EU. USA budou potřebovat  pomoc od SRN a zemí EU při realizaci projektu „Rozšířený Blízký východ“.

SRN a USA  „ve společných hodnotách chtějí upevňovat mír“. Obě strany jsou „přesvědčeny o tom, že realizace projektu Rozšířeného Blízkého východu bude rozhodující pro společnou bezpečnost ve 21. století.“

Podle německo-amerických jednání má  „EU v úmyslu úzce spojovat státy východní Evropy a Severní Afriky. USA a SRN zaměří úsilí na spojení Severní Afriky a Blízkého východu. Budou působit pro demokratizaci Turecka a přemodelování islámského světa…“.

USA a SRN chtějí upevňovat NATO pro společnou obranu, dále jako nutné fórum transatlantických konzultací. „Musíme vytvořit skutečné partnerství, které spojuje Evropu s Amerikou a státy Blízkého a Středního východu…“

J. Fischer charakterizuje úlohu a místo SRN v současné globální strategii ve spojení s USA a EU takto: „Máme nové poslání, které poznamená toto století. Vytvoří se nové politické koncepce. Pro nás Evropany vzniká otázka, zda se můžeme, dostatečně přiblížit jedni k druhým, abychom uplatnili svou váhu. Pod tímto aspektem musíme posuzovat diskusi o Turecku. Vize malé Evropy jsou zcela prostě překonány. Našemu kontinentu neumožňují dosáhnout  strategické dimenze. SRN tedy podporuje velkou EU s dvojí majoritou: podle počtu obyvatel a podle počtu zemí.“

Německo-americká deklarace má upevňovat strategickou osu USA – Německo. Vedle toho Německo rozvijí osu s Francií a podle potřeby také s Velkou Británií.

Východní strategie Německa se zaměřuje na udržení a zpřesňování hospodářské a technologické spolupráce s východoevropskými zeměmi, na rozšiřování německého vlivu, na vytváření relativního klidu, na podporu proněmeckých skupin v uvedených zemích, na zahraničně politickou podporu od uvedených zemí i na vojenskou spolupráci v rámci NATO.

Zvláštní úlohu ve východní strategii Německa má Rusko. SRN chápe východní strategii také jako pomocný směr  pro ostatní, zejména pro strategickou součinnost s USA mimo Evropu.

Hlavním strategickým cílem USA, SRN … pro 21. století m.j. je spojovat USA s Evropou a Blízkým východem. Dosáhnout kontroly těžby a distribuce ropy. V dané oblasti vybudovat nové infrastruktury, prosadit zónu volné měny, tj. nadvlády velkokapitálu.

 

 

2) Vývoj vztahů mezi Československem – Českou republikou a Spolkovou republikou Německo 1945 – 2005

 

Exilová vláda ČSR za druhé světové války v Londýně dosáhla podstatných výsledků při řešení německé otázky. Prezident ČSR dr. E. Beneš v tomto směru sehrál rozhodující úlohu.

Byla potvrzena právní kontinuita ČSR ze strany hlavních antifašistických velmocí. Velká Británie a Francie se distancovaly od protičeskoslovenského německého diktátu z Mnichova 1938. Československo se stalo signatářem „Deklarace Spojených národů“ z 1. ledna 1942. ČSR se aktivně podílela na boji proti Německu. Doma i v zahraničí. Velmoci antifašistické koalice se kladně vyjadřovaly společně s vládou a prezidentem ČSR k odsunu Němců z osvobozené republiky po porážce Německa.

Strategicky dlouhodobý význam pro ČSR představovala „Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR“. Byla podepsána v Moskvě 12. prosince 1943. Spolehlivě zajišťovala vnější strategickou bezpečnost ČSR před novým „Drang nach Osten“.

Uznání nutných společenských, sociálně ekonomických a dalších změn v ČSR po jejím osvobození od německé okupace vyjadřoval „Košický vládní program“ z dubna 1945. Ve vztahu k Německu zvýrazňoval zásadní význam smlouvy z r. 1943 a potřebu jej naplňovat novým obsahem lidově demokratické vlády v ČSR.

V tomto smyslu to vyjadřovaly prezidentské dekrety z roku 1945. Později jako ústavní zákony a zákony. Prezident ČSR dr. E. Beneš se k odsunu Němců vyjádřil v Praze, 28. října 1945, těmito slovy:  „Všechny mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem navždy strhány, náš společný život s nimi není možný. Musí tudíž odejít, neboť jiného řešení v zájmu klidu a míru v Evropě není .“

Odsun Němců podle rozhodnutí antifašistické koalice v Postupimi v roce 1945 byl aktem mezinárodního práva. Realizace tohoto rozhodnutí v ČSR, společně s uvedenými dekrety, přispěla k vnitřní bezpečnosti ČSR a jejich občanů.

V poválečném období let 1945 – 1949 se v Německu budovaly institucionální základy politiky revanše proti ČSR, Polsku a dalším slovanským zemím. Hlavním politickým a ideologickým zdrojem byl, a dodnes je, rozpor mezi vytčenými cíly Německa před a v průběhu druhé světové války a neschopností takové cíle realizovat. Není to ojedinělý případ v dějinách Německa. Pangermánská ideologie tvoří základ i rámec německého revanšismu. Ten narušoval vztahy mezi Německem, později SRN, a dalšími státy.

 

P o  r o c e  1 9 4 9

Po vzniku dvou německých států v roce 1949 dostaly naše vztahy k Německu nový rámec, limity a obsah. SRN a NDR představovaly dva rozdílné společenské systémy na půdě Německa. Historicky první socialistický stát – Německá demokratická republika.

Vztahy mezi oběma německými státy byly zásadně ovlivňovány kvalitou vztahů mezi USA a SSSR, mezi NATO a Varšavskou smlouvou (od roku 1955).

Německá otázka představovala v období let 1949-1989 strategické ohnisko a průsečík celoevropské i světové politiky. Z těchto pozic se k německé otázce přistupovalo. Nebylo možné jinak.

Kvalita vztahů mezi ČSR a NDR byla rozdílná od vztahů ke SRN. Vlády ČSR a NDR přijaly 23. června 1950 „Společnou deklaraci“. Vyjádřily, že mezi nimi nejsou žádné otevřené problémy. Stanovisko k odsunu Němců bylo jasné.  „Provedený odsun Němců z ČSR je nezměnitelný, spravedlivý a je definitivním řešením.“

Pro Československo byla ve vztazích ke SRN velmi důležitá podpora lidově demokratických vlád v Polsku a v dalších zemích východní a jihovýchodní Evropy. Rozhodující byla ale pomoc a podpora Sovětského svazu. Tyto země jednoznačně ve „Varšavské deklaraci“ z 23. června 1948 odmítly separátní jednání o Německu v Londýně. Západní velmoci, bez pozvání SSSR v rozporu se závěry z Postupimi, připravovaly rozkol Německa. Taká „Pražská deklarace“ z 21. října 1950 vyjadřovala jednotné stanovisko evropských lidově demokratických vlád k německé otázce. Byly odmítnuty plány USA a jejich spojenců na znovuvyzbrojování SRN.

 

R o k  1 9 5 5

SRN byla začleněna do amerického vojenského bloku NATO. Stalo se tak v roce 10. výročí porážky Německa v druhé světové válce. Začleněním SDRN do NATO byla splněna etapa neveřejné remilitarizace SRN. Začínala další, otevřená politika vyzbrojování SRN.

Po navázání diplomatických styků mezi SSSR a SRN v září 1955 se vývoj ve vztazích mezi ČSR a SRN a v německé otázce vůbec vyvíjel v nežádoucím směru. Ve SRN se posilovala politika militarismu. V roce 1958 Spolkový sněm přijal program směřující k získání jaderných zbraní. Memorandum generálů bundeswehru z roku 1960 takové záměry ještě zvýrazňovalo.

Vláda ČSR a další vlády Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako obranné uskupení, militaristické záměry SRN energicky odmítaly.

Od roku 1955 vláda kancléře Konráda Adenauera (1949-1963) organizovala za pomoci USA a dalších zemí NATO nepřátelskou činnost proti NDR. Cílem bylo zvrátit mocenské poměry v NDR. Berlínská krize na podzim roku 1961 vyvolaná zeměmi NATO vystupňovala napětí mezi USA a SSSR, mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Uvedená německá vláda spekulovala s tím, že může dojít ke konfliktu mezi SSSR a USA. Důležitá byla obrana státní hranice NDR. Vláda ČSR společně s vládami Varšavské smlouvy zákonná opatření NDR podpořily. Tento jednotný postup byl účinný.

 

S o v é t s k o – a m e r i c k ý  d i a l o g

Probíhal po berlínské krizi. Jeho výsledek se promítl do společných dokumentů. Hlavní bylo poznání, že mezi USA a SSSR, ani mezi NATO a Varšavskou smlouvou nesmí dojít k ozbrojenému konfliktu. Jadernému nebo konvečnímu. Tehdejší německý kancléř K.  Adenauer  toto jednání označil za „shnilý kompromis“

Na druhé straně se otvíraly některé nové aspekty ve vztazích se SRN. Návrhy SSSR, ČSR a dalších zemí, adresované vládě SRN i NDR na uzavření mírové smlouvy byly ze strany SRN, ale i USA a zemí NATO odmítány.

Spolkový sněm 14. června 1961 se vyjádřil pro příznivější realizaci vztahů s Československem a dalšími státy Varšavské smlouvy.

Nový kancléř SRN Ludwig Eduard (1963-1966) ve vládním prohlášení 28. října 1963 oznámil, že jeho vláda  „je ochotna v rámci svých možností rozšiřovat hospodářskou výměnu“ s východními zeměmi.

Memorandum předsedy SPD W. Brandta o vztazích k východoevropským zemím bylo v srpnu 1964 zasláno do USA ke konzultacím. Vyjadřovalo pružnější koncepci východní politiky v pojetí SPD. Vycházelo také z tehdejších rozporů mezi SSSR a ČLR. Pro Československo i další země se doporučovala účast na společných hospodářských, dopravních a jiných celoevropských projektech. „Více kontaktů a spolupráce na základě realistických záměrů … .“

Vláda ČSSR tyto otázky pečlivě analyzovala a vyvozovala z nich své závěry, či postoje a náměty ve vztazích ke SRN. Dne 24. února 1965 prezident ČSSR Antonín Novotný formuloval toto stanovisko ke SRN. V souvislosti s vývojem v Německu a vytvořením dvou suverénních států, z nichž s Německou demokratickou republikou máme dobré přátelské styky a vzájemně výhodnou spolupráci, chceme, aby i styky s občany Německé spolkové republiky byly přátelské a opíraly se o zásady mírového soužití.“

Vývoj ve vztazích mezi Československem a SRN nebyl přímočarý. Politika SRN procházela změnami, které představovaly vážné problémy. V polovině 60. let minulého století to bylo úsilí vlády SRN získat přístupy k jaderným zbraním.

Československá vláda v červenci 1965 reagovala.  „Spatřujeme ve vyjádření západoněmeckých představitelů neobyčejně pádný důkaz pro své opakované zjištění , že vláda SRN jde k dovršení celé soustavy militaristických opatření, v nichž získání atomových zbraní má být posledním článkem,…“.

 

M n i c h o v s k á  d o h o d a

Naše vláda prosazovala zásadu, že diktát z Mnichova proti Československu je neplatný od samého počátku. Spolková vláda své stanovisko definovala v nótě vládě ČSSR 24. března 1966. „Spolková vláda je toho názoru, že mnichovská dohoda z roku 1938 byla roztrhána Hitlerem a nemá již žádný teritoriální význam. Nevznáší proto, jak už mnohokrát prohlásila, vůči Československu žádné územní nároky, zdůrazňuje, že toto je odpovědné stanovisko německé politiky …“.

Vláda ČSSR reagovala 24. března 1966: Přeje-li si Spolková vláda skutečné zlepšení vztahů mezi ČSSR a SRN a chce-li dokázat, že – jak tvrdí, ´neprovádí ani revanšistickou, ani restaurativní politiku´,pak je nezbytné, aby bezvýhradně odsoudila tzv. mnichovskou dohodu a výslovně uznala její neplatnost od samotného počátku.“

Toto stanovisko Československa podporovaly státy Varšavské smlouvy v celém

následném období.

 

1 9 6 8  v Č e s k o s l o v e n s k u

Vláda CDU/CSU – SPD (1966-1969) ve svých vztazích k Československu vycházela sice z nového slovníku o míru a porozumění, ale fakticky prosazovala zájmy odsunutých Němců, politiku NATO. Kancléř K.G. Kiesinger byl členem NSDAP od roku 1933. Za fašistického Německa pracoval ve společnosti Interradio. Podílel se na vedení psychologické války proti zemím antifašistické koalice.

Ve vládním prohlášení 13. prosince 1966 vyjádřil následující vztahy k Československu. „Také s Československem by se německý lid chtěl dorozumět. Spolková vláda odsuzuje Hitlerovu politiku, jež byla zaměřena na rozbití československého státního svazku. Souhlasí s názorem, že mnichovská dohoda, uskutečněná na základě vyhrožování násilím, není již platná. Přesto jsou ještě problémy, které je třeba řešit, například problém práva na státní příslušnost. Jsme si vědomi své povinnosti ochrany vůči sudetoněmeckým krajanům stejně jako vůči všem vyhnancům a uprchlíkům a bereme tuto povinnost vážně. Zažili stejně jako předtím československý lid hořké utrpení a bezpráví. Spolkové vládě záleží na tom, ukončit tuto chmurnou kapitolu dějin našich národů a vytvořit sousedský vztah naplněný důvěrou …“.

Uvedená vláda ale po dohodě s velením NATO přijala vůči Československu  v prosinci 1967 nepřátelskou koncepci „Operaci zástava“.V roce 1968 měla být realizována v době vnitřní politické krize v naši zemi. Plánovalo se překročení naší státní hranice, zmezinárodnění této otázky, plánoval se návrat odsunutých Němců a podobně.

Dne 17. března 1967 byla mezi Československem a NDR podepsána „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“. Potvrzovala bezproblémové vztahy a znamenala důležitou oporu proti nepřátelským záměrům ze strany SRN a tamních krajně pravicových sil.

V průběhu roku 1968 se vedl boj o Československo. Domácí antisocialistické síly byly intenzivně podporovány ze západních zemí. Jejich cílem bylo změnit mocenské poměry v Československu a začlenit naši zemi do sféry západního vlivu.

Relativně nové přístupy k Československu přijal v březnu 1968 sjezd SPD. Bylo to uznání poválečných realit jako základ vztahů k Československu a v evropské politice vůbec. Podpora politiky zřeknutí se násilí ve vzájemných vztazích. Návrhy na rozšíření hospodářské spolupráce. Byla to podpora politiky zřeknutí se násilí ve vzájemných vztazích, které formulovaly státy Varšavské smlouvy.

Tehdejší předseda SPD W. Brandt na sjezdu prohlásil: „Naše nová východní politika bude tím úspěšnější, čím jasněji projevíme své odhodlání respektovat stávající hranice v Evropě.“ Strany CDU/CSU realistický kurz SPD ve východní politice odmítaly.

Vývoj v Československu v roce 1968 neskončil úspěšně pro antisocialistické síly. Řešení československé krize v srpnu 1968 šlo jinou cestou.

 

N o v á  s m l o u v a  s e  S R N

Nová vláda ve SRN složená z koalice SPD – FDP (1969-1982) se ujala moci v říjnu 1969. Kancléř W. Brandt (1969-1974) ve svém vládním prohlášení před Spolkovým sněmem 28. října 1969 ohlásil hlavní priority v oblasti východní politiky.

„Německý lid potřebuje mír v plném smyslu toho slova též s národy Sovětského svazu a všemi národy evropského východu. Jsme ochotni k čestnému pokusu o dorozumění, aby bylo možné překonat neblahé důsledky toho, co zločinecká klika uvalila na Evropu. „

Jednání mezi Československem a SRN o nové smlouvě byla velmi složitá, těžká, vedena na pokračování. Mezitím byly přijaty nové smlouvy mezi SRN a SSSR.

1) Smlouva mezi SSSR a SRN byla podepsána 12. srpna 1970 v Moskvě. W. Brandt tehdy prohlásil: „Touto smlouvou jsme neztratili nic, co už bylo ztraceno…“

2) Smlouva mezi Polskou lidovou republikou a SRN o základech normalizace vzájemných vztahů byla podepsána ve Varšavě 7. prosince 1970.

3) Smlouva o základech vztahů mezi Německou demokratickou republikou a Německou spolkovou republikou byla podepsána 31. prosince 1972.

Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN byla podepsána 11. prosince 1973  v  Praze.

Její přijetí bylo podstatným úspěchem československé diplomacie. Jednání byla nejen velmi těžká, ale především složitá. Právní přístupy, hlediska a pojetí řady otázek byly zcela rozdílné u zástupců SRN a ČSSR. Velmi zdlouhavá jednání byla vedena o rámci rozhovoru. Teprve po šestém kole jednání se přecházelo k podstatě věcí.

Československou delegaci vedl náměstek ministra zahraničních věcí Jiří Götz, zkušený diplomat a znalec německé problematiky. Delegaci SRN vedl Paul Frank, tehdejší státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí.

Smlouva byla výsledkem dosažení možného. V dané době a za daných podmínek a celkové situace ve vzájemných vztazích a s ohledem na širší evropské souvislosti.

V článku I. smlouvy se uvádí: „Československá socialistická republika a Spolková republika Německo považují mnichovskou dohodu z 29. září 1938 vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní.“

Tato smlouva společně s dalšími, výše uvedenými, otevřely cestu k přípravě a jednání Celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Konala se v Helsinkách. Byla zahájena 3. července 1973 a ukončena 1. srpna 1975. Přijetím Závěrečného aktu. Vysocí představitelé 35 evropských států, včetně USA a Kanady, přijali „Deklaraci principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy.“Pro zahraniční politiku Československa v návaznosti na Chartu OSN a Smlouvu se SRN z roku 1973 byly v popředí takové principy jako – zdržení se hrozby silou, neporušitelnost hranic, §územní celistvost států, nevměšování do vnitřních záležitostí států.

V Helsinkách 1975 byly vytvořeny příznivé předpoklady pro rozvíjení politiky mírového soužití mezi kapitalismem a socialismem.

 

N o v é  s l o ž i t o s t i

Vláda SPD – FDP, pod vedením kancléře H. Schmidta (1974-1982) musela řešit nové problémy a složitosti. Rozmisťování nových amerických raket na území SRN i dalších zemí – v první polovině 80. let minulého století – zkomplikovalo vztahy nejen s Československem.

Napětí mezi Západem a Východem se vlivem politiky amerického prezidenta R. Reagana stupňovalo.

Jednání mezi Československem a SRN se zaměřovalo na obchodní výměnu, kulturní spolupráci. Rušivým faktorem, jako i dříve bylo revanšistické hnutí.

 

P o  r o c e  1 9 8 9

Po mocenském převratu v Československu v roce 1989-1990 a po sjednocení Německa došlo k zásadním změnám ve vztazích ke SRN. Socialismus byl v Evropě destruován a nahrazen restaurací kapitalismu.

Mezi ČSFR a SRN byla podepsána 27. února 1992 v Praze  „Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.“ Smlouva má 35 článků. Potvrzuje právní kontinuitu československého státu od roku 1918, smlouvu z roku 1973, potvrzuje principy Charty OSN, Závěrečného aktu helsinské konference a další. SRN se zavázala, že bude ČSFR pomáhat při začleňování do celoevropských struktur. Po rozdělení republiky se ČR stala členem NATO v roce 1999.

Průnik německého kapitálu do ČR vytvořil předpoklady pro germanizaci hospodářství, prostoru a posléze i lidí. Tento proces není v zájmu naší společnosti.

„Česko – německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji“ byla podepsána v Praze 21. ledna 1997.Co do obsahu je odlišná od smlouvy z roku 1992. A zcela v protikladu ke smlouvě z r. 1973 a jejímu obsahu. Deklarace je problematická a pro většinu naší společnosti nepřijatelná tím, že falšuje historická fakta z konce druhé světové války. Nepravdivě interpretuje odsun Němců z osvobozené ČSR po porážce Německa ve druhé světové válce. S tím nelze souhlasit.

Odsun Němců je pro nás uzavřenou otázkou.

Ve SRN od roku 1998 působí vláda SPD – Zelení. Vztahy mezi ČR a SRN jsou představiteli obou zemí označovány za „bezproblémové“. Ve skutečnosti jsou v těchto vztazích problémy, o kterých se nehovoří.

Německo nám doposavad neuhradilo válečné reparace. Tak jak to stanovily závěry konference v Postupimi a z nich odvozené další mezinárodní dohody, ujednání a normy. To je vážný, otevřený problém.

Je skandální, že v hlavním městě ČR, v Praze, působí kancelář německých revanšistických spolků a organizací. Působí v jejich zájmu, zpochybňuje Postupim, plní zpravodajské úkoly pro revanšistické centrály v Bavorsku. I další činnost je nepřijatelná. Vláda ČR se chová nečinně a velmi podivně. Spolky odsunutých Němců z ČSR připravují tzv. individuální majetkové žaloby vůči našemu státu. Jsou to záměry, které nelze trpět.

Je skutečností, že do ČR se ze SRN šíří neofašistická hnutí. Nejen v podobě tiskovin,  symbolů, ale i akcemi a dalšími záměry. Zvláště k 60. výročí porážky Německa ve druhé světové válce. Růst tohoto hnutí je velmi zřetelný i v zemích EU.

Proněmecké kruhy uvnitř ČR, ve spojení s vedením spolků odsunutých Němců organizují uvnitř ČR tzv. Program občanské obnovy Sudet. Tento program se má nakonec dostat do Evropského parlamentu k „projednání“. Jsou i další příklady.

 

E v r o p s k á  u n i e

Provokační politika spolků odsunutých Němců proti Postupimským dohodám v ČR dostává nové podoby. Také s ohledem na parlamentní volby v ČR a ve SRN v roce 2006. Bavorská CSU a její předseda E. Stoiber to ve vztahu k ČR vyjadřuje například takto: „Jestli si Češi myslí, že nyní, po vstupu do EU, budou mít klid, tak se moc mýlí, teď teprve začne boj.“ Je zřejmé, že tyto síly ve SRN také počítají s půdou EU, kde hodlají útoky proti ČR organizovat, rozvíjet a proti nám realizovat.

Vztahy mezi ČR a SRN po začlenění ČR do EU se realizují jednak dvoustranně, ale také na půdě EU a jejich institucí. Jedno a druhé není totéž.  Sítě institucí vytvářejí pro německou politiku vztahů nejen k ČR široké možnosti.  Německé záměry se dají více a lépe rozkládat do různých podob a částí. J. Fischer to označuje  „za přebírání větší odpovědnosti Německa za vývoj v Evropě i ve světě“.

Text evropské ústavy vyjadřuje zájmy velkokapitálu. Klíčová rozhodnutí se přijímají v EU, národní evropské státy, zejména menší, mají přísně vymezené místo – vykonavatelů. Je to vztah podřízenosti obalován do slovníku „nové demokracie“ a podobně.

Předložený text evropské ústavy a politicko právní dopady vyplývající z jejich realizace jsou pro naši veřejnost nepřijatelné. Zakládají proces postupné likvidace evropských národních států. To by byl krok zpět.

             

 

3) Sjednocení Německa

 

Dohody antifašistické koalice z Postupimi z roku 1945 předpokládaly sjednocení Německa. Vznik dvou německých států v roce 1949 otázku sjednoceno odsunul. Dva společensky protikladné státy na německém území představovaly současně strategický průsečík vztahů, konfrontace a jednání mezi kapitalismem a socialismem. Mezi protikladnými mocenskými strukturami v Evropě a ve světě. Mezi SSSR a USA, mezi NATO a Varšavskou smlouvou.

Německá otázka v období po druhé světové válce byla vždy neoddělitelně také záležitostí prvořadé strategické povahy a důležitosti. V evropské a mezinárodní dimenzi.

Na rozhraní 80. a 90. let dvacátého století proběhly v Evropě tři souběžné procesy. Destrukce socialismu v zemích východní a jihovýchodní Evropy. Proces sjednocení Německa. Tak zvaná přestavba v SSSR vytvářela pro uvedené procesy příznové podmínky a zásadní strategickomocenský rámec. Strategická uskupení socialismu – Varšavská smlouva a Rada pro vzájemnou hospodářskou pomoc – byly záměrně ochromeny, vyřazeny a zlikvidovány.

Prokapitalistické síly, vnitřní a vnější, se spojily v akcích a taktice boje proti ústavní a politické moci v socialistických zemích.  Hlavní politicko ideologický základ koordinovaného protiústavního útoku byl tvořen programem s těmito hlavními částmi. Socialismus je nereformovatelný, lidská práva patří všem, žádáme změny, žít se dá lépe, chceme svobodu pohybu a cestování, konec vlády jedné strany atd.

Po oficiální návštěvě M. Gorbačova ve SRN v červnu 1998 se podstatně zaktivizovalo protisocialistické hnutí v NDR. Byl prosazován požadavek práva na sebeurčení. Svobodné rozhodování o volbě společenského řádu a další. Kampaň uvnitř NDR jako „Církev pro všechny“, obsazování zastupitelských úřadů SRN ve Varšavě, v Budapešti a v Praze na podzim roku 1989 občany z NDR , iniciovaly vlnu kritiky na ústavní a politickou moc v NDR.  7. října 1989 M. Gorbačov v Berlíně prohlásil m.j.: „kdo přichází pozdě, toho potrestá sám život“.

4. listopadu 1989 v Berlíně demonstrovalo milion občanů proti politické moci v NDR. Destrukce moci se stala skutečností. 28. listopadu 1989 H. Kohl předložil ve Spolkovém sněmu desetibodový program budoucí německé politiky. Jednalo se o připojení NDR ke SRN.

V únoru 1990 se uskutečnilo v Ottavě společné zasedání NATO a Varšavské smlouvy. Jednalo se o snižování zbrojení, o sjednocení Německa. Následná série konferencí „4+2“ byla završena konferencí v Moskvě 12. září 1990. Zásadní kvalitativní obrat v jednáních „4+2“ nastal 16. července 1990. Na jednáních Gorbačov – Kohl na Kavkaze opustil Gorbačov původní stanovisko SSSR a souhlasil s tím, aby sjednocené Německo bylo členem amerického mocenského bloku NATO. To uvolnilo cestu k jednáním v Moskvě v září 1990  a také k vytváření nové strategické koncepce Německa a Západu pro budoucí období.

Na konferenci „4+2“ v Moskvě 12. září 1990 nejvyšší představitelé SSSR, USA, Velké Británie, Francie, SRN a NDR podepsali „Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu“. Mírová smlouva s Německem podepsána nebyla. Uvedená smlouva z 12. září z části mírovou smlouvu nahrazuje. Německo přijalo své hranice z dané doby jako definitivní. Nebude vznášet žádné územní nároky. Nebude vyrábět a vlastnit zbraně ABC. Hranice mezi Německem a Polskou republikou jsou stvrzeny mezinárodně právní závaznou smlouvou.

Dne 3. října 1990 byla zrušena všechna práva velmocí vůči Německu. Sjednocené Německo získalo plnou suverenitu. Uvedený den je v Německu označován za Den německého sjednocení.

Sjednocení Německa a destabilizace socialismu v Evropě přineslo nové kvalitativní změny v Evropě i ve světě.

1) Byl odstraněn poválečný stutus quo, který vznikl v důsledků druhé světové války a porážky Německa v této válce.

2) Došlo ke změně strategicko mocenského poměru sil mezi socialismem a kapitalismem v prospěch kapitalismu. Destrukce socialismu v Evropě byla dovršena rozpadem SSSR.

3) Sjednocením Německa a uvedenými procesy ve východní a jihovýchodní Evropě a v SSSR se uvolnil nový prostor a možnosti pro rostoucí vliv Německa.

Tento vliv Německa, plnění jeho strategických záměrů je rozloženo do dlouhodobého časového období. Prioritou je ekonomická síla Německa.

Pro Německo poprvé v jeho dějinách, pro jeho rostoucí vliv v Evropě i ve světě existují příznivé okolnosti a dané struktury. Představují je v podobách rozšířeného bloku NATO a EU. Ty umožňují realizovat mocenský vliv Německa postupně. Přímo i zprostředkovaně.

Nová poznání přinesl a přináší vztah mezi vojenskou a nevojenskou sférou. V roce 1945 vojenská sféra umožnila v Evropě zásadní, převratné revoluční změny. Na rozhraní 80. a 90. let ve dvacátém století – nevojenská sféra a její nasazení ze Západu i Východu způsobila a umožnila uváděné změny. Obratem ale vojenská síla USA a NATO je prosazována jako hlavní prostředek zahraniční politiky. Německo od roku 1994 může nasazovat bundeswehr  mimo hranice Německa a NATO.. Rozhodl o tom Spolkový ústavní soud. SRN se v roce 1999 účastnila agrese USA – NATO proti Jugoslávii.

V rámci uváděných změn vidíme také relativně nový význam objektivních a subjektivních faktorů. S tím, že úloha, význam subjektivních faktorů byl při sjednocování Německa značný. Je i nyní a zasluhuje dalšího, podrobnějšího zkoumání.

Sjednocení Německa představovalo a dále představuje vstup nové síly do evropské a mezinárodní politiky. Vnitřní politické a státní vedení ve SRN nese velkou odpovědnost za směrování své země v budoucím období.

Realita sjednocení Německa jako komplexního celku obsahuje nejen kladné faktory. Ve SRN působí síly, které neuznávají výsledky druhé světové války. Nebyly vykořeněny zdroje a příčiny fašismu a neofašismu. Neofašistická NPD je v současnosti zastoupena v zemském sněmu v Sasku a v Braniborsku. Neofašismus v ideologii i v akcích se přelévá ze SRN do ČR.Polska a dalších zemí NATO a EU.

 

 

4) Východní politika vlády CDU/ - SPD

Východní politika Německa je specifickou a organickou součástí celé zahraničně politické koncepce. Má svou historii, současné podoby a obsahuje dlouhodobé záměry v budoucím období.

Současná východní politika vlády kancléřsky Angely Merkelové obsahuje několik hlavních strategických komponentů. Americký, evropský, východoevropský a dálněvýchodní. Uvedená německá vláda jednotlivé komponenty specifikuje a realizuje v obsahu i formách s ohledem na celek německé zahraničně politické koncepce. Východní politika jako mimořádně důležitá část zahraniční politiky SRN je v popředí pozornosti vlády. Ministr zahraničí Frank Walter Steimeier (SPD) obratně a profesionálně koordinuje zahraničněpolitické kroky Německa. Vedl úřad bývalého kancléře Bernarda Schrödera. Koordinoval tajné služby SRN.

Hlavní teze vlády pro zahraniční politiku zní: Německo musí přebírat větší díl odpovědnosti za mezinárodní dění. Národní zájmy Německa to vyžadují. A to i v oblasti vojenské. Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z 12. července 1994 umožňuje nasazení bundeswehru mimo hranice SRN a mimo hranice NATO.

A. Merkelová v USA 13. ledna 2006 jednala s americkým prezidentem G. Busem. „Chceme být spolehlivým partnerem“, zdůraznila kancléřka. Bush uvedl, že „Německo je cenným spojencem“, že věří v budoucnost vztahů se SRN. Ale SRN ani nyní nevyšle své vojáky do Iráku. Bude pomáhat Americe v NATO, na Balkáně a jinde. Do Konga pošle 500 vojáků bundeswehru. V rámci „evropské pozorovací mise“. V červnu 2006 tam budou volby. Merkelová říká, že „to je strategické poslání Německa“. V USA bylo dohodnuto, že SRN ve své východní politice bude intenzivněji působit v duchu Pražské deklarace. NATO z roku 2002. Zejména pak v podpoře nevládních organizací, v zemích zájmu USA a NATO. Je to např. Bělorusko a další země.

V evropské politice je pro SRN hlavní Evropská unie. V programovém prohlášení vlády CDU/CSU –SPD před Spolkovým sněmem 31. listopadu 2005 Merkelová uvedla m.j. : „Chceme vytvořit předpoklady pro to, aby Německo za 10 let opět patřilo mezi nejlepší trojici v Evropě. Všechno naše úsilí má jediný cíl, udělat z Německa opět motor Evropy.“

Východní Evropa. Jednání prezidentů ČR a SRN 28. února 2006 v Sasku se týkalo také Centra proti vyhánění. Horst Köhler řekl, že „ ani Centrum proti vyhánění vzájemné vztahy nezastiňuje“. Vláda A. Merkelové i prezident SRN podporují německý revanšistický projekt Centra. Spolkům odsunutých Němců chtějí uvolňovat politický i další prostor pro působení proti ČR a Polsku. Zdůrazňování ze strany SRN „že s ČR nejsou žádné problémy“, znamená potřebu od vlády ČR, aby nakonec s Centrem souhlasila.. Pokud udělá vláda ČR tento chybný krok, pak bude protičeský revanšismus jen dále povzbuzen. Stanovisko prezidenta ČR Václava Klause – „přenechat debatu historikům , ne politikům“, není odmítnutím Centra.

SRN – Polsko. Polské vedení Centrum … odmítá. Polský prezident Lech Kaczyňský 8. března 2006 řekl, že 61 let po válce „je žádoucí některé věci mezi Německem  a Polskem uzavřít“. A. Merkelová jednání v Berlíně označila „ za novou etapu ve vztazích SRN – Polsko“. Chápe to i s Centrem proti vyhánění. Polský prezident podporuje „Gdaňskou deklaraci“ z roku 2003. Tedy „ zkoumání dějin odsunů a vyhánění v Evropě“. Kde jsou záruky, že takový výzkum neskončí v revanšistickém projektu.? O Centru … je řeč proto, že jej vláda A. Merklové podporuje. Zanáší jej do mezistátních vztahů s Polskem a ČR. Tato podpora je obsažena v programových dokumentech vlády SRN. Koaliční dohoda stran CDU/CSU – SPD „Společně pro Německo – s odvahou a lidskostí“ byla přijata v Berlíně 20. listopadu 2005. V jejím textu se m.j. uvádí: „Koalice se hlásí ke společenskému a historickému vyrovnání s nucenou migrací, útěkem a vyhnáním. Chceme v duchu smíření také v Berlíně vytvořit viditelný znak ve spojení s evropskou sítí Paměť a solidarita s dosud zúčastněnými zeměmi – Polskem, Maďarskem a Slovenskem i s dalšími, abychom připomněli bezpráví vyhnání a abychom vyhnání navždy zavrhli.“.

A příčiny a zdroje druhé světové války, její důsledky?? Odsun nemůže být ze strany SRN označován jako bezpráví. To je podvod. Mají tomu uvěřit mladí, co neznají dost dobře to, co odsunu předcházelo. Německé tvrzení o bezpráví směřuje k tomu, aby jako bezpráví vyzněla opatření vlády ČSR, prezidenta dr. E. Beneše. Jeho dekrety, aby byla popřena politickosprávní kontinuita ČSR z období před druhou světovou válkou a v jejím průběhu. Aby jako bezpráví vyznívala její politika (vlády ČSR) na straně antifašistické koalice. Podle německé metody zpětného „morálního“ pohledu a hodnocení konce druhé světové války, by se nyní ČR měla dostat do pozice – objektu německé kritiky, místo toho, že stála na straně vítězů nad Německem.  ČR jako „obžalovaná“ země spolky odsunutých Němců z Československa po porážce Německa v druhé světové válce. To znamená v německých „přepracovaných pravdách a faktech.

Není pravdou, že v dnešních vztazích mezi SRN a ČR nejsou problémy. Jsou!

Vláda ČR by měla podle mého názoru vztahy se SRN ohledně Centra všestranně analyzovat a tento projekt zásadně odmítnout. To samé udělat s německou revanšistickou kanceláří v Praze. Její trpění v našem hlavním městě je pro mne nepochopitelné!!

Nenechme se mýlit rétorikou ze strany vedení spolků odsunutých Němců. Ani tím, že delegace Senátu ČR jedná v Mnichově s vedením uvedených spolků (ČTK, 25.11.2005).Generální konzul ČR v Mnichově Karel Borůvka k tomu uvedl: „Jednalo se o oficiální delegaci Senátu, kterou vedl senátor Outrata a která byla předem konzultována s ministerstvem zahraničí.“

SRN – Rusko. Ve vládním prohlášení a. Merkelová potvrdila kontinuitu východní politiky  SRN z předchozí vlády SPD – Zelení (1998-2005). Rusko zůstává hlavním faktorem východní politiky sjednoceného Německa. „Vláda SRN bude pokračovat v linii strategického partnerství s Ruskem.“

Ihned po návratu z USA Merkelová jednala v Moskvě prezidentem Ruské federace Vladimírem Putinem. Vyplynulo, že západní i východní politika je pro SRN velmi důležitá. Pro SRN je do budoucna prioritní otázkou zajištění energetických zdrojů.Plynovod z Ruska pod Baltem do SRN je obří projekt. Dlouhodobého strategického významu. V čele představenstva ruských a německých společností je G. Schröder, bývalý kancléř SRN. Nyní Rusko prodává 50 % potřeb plynu do zemí EU. A 36 % potřeb do SRN. Do zemí EU roční nárůstky  nákupu plynu z Ruska rostou o 2,4 – 2,6 %. Do SRN pak 3,2 . Území SRN je současně tranzitní zemí pro dodávky ropy a plynu z Ruska do zemí EU.

Hospodářské a obchodní vztahy mezi SRN a Ruskem se rozšiřují. V období 1998 – 2003 export z Německa do Ruska stoupl z 5 miliard eur na 13 miliard eur. Dovoz z Ruska do SRN se zvýšil z 8 miliard na 14 miliard eur.

Spolupráce s ČLR. Rozvíjí se dynamicky. Čínská republika má zájem o strojírenské výrobky ze SRN, o auta, o velké investiční celky do oblasti výroby, dopravy a energetiky. V lednu 2006 se ČLR stala čtvrtou nejsilnější ekonomikou světa., za USA, Japonskem a Německem.

Východní politika vlády a: Merkelové je orientována na hospodářskou spolupráci. Na zajišťování energetických zdrojů. Hospodářský růst SRN je určujícím předpokladem pro zvyšování politického vlivu Německa v EU a ve světě.

Problémem zůstává podpora nereálným projektům spolků odsunutých Němců. To zbytečně zatěžuje vztahy k ČR a Polsku.

Účast SRN na jednáních pěti stálých členů RB OSN o Iránu dokazuje, že vliv SRN se realizuje i v dané oblasti.

 

 

5) Vláda CDU/CSU – SPD podporuje revanšisty proti ČR.

 

Kancléřka SRN A. Merklová se hlásí k poválečné podpoře revanšistických spolků vládou Konráda Adenauera (1949-1963). I dalšími vládami. Porážku fašistického Německa ve druhé světové válce spojuje s nepřátelstvím k východoevropským zemím, kde si lid zvolil vlády lidové demokracie. Nenávist k socialismu u Merklové je zřejmá. Nechce pochopit, že to bylo svobodné rozhodnutí lidu ČSR a dalších zemí. Osvobození od německých okupantů bylo osvobozením pro svobodu a demokracii vlády lidu.

Merkelová uvádí, že „historie útěku a odsunu musíme pojmout jako součást našich německých dějin a jako takovou ji i předávat dalším generacím. Není to snaha o přepisování dějin“. Dodává k tomu, že pravou příčinou války byl německý fašismus. S tím souhlasím. Ale vše ostatní u Merkelové a u vedení spolků odsunutých Němců směřuje k otázce odsunu Němců. Příčiny jsou opomíjeny a odsun je hlavním problémem.

Kancléřka SRN dovozuje, že poznání, vlastní zkušenosti z minulosti a „historická zodpovědnost bude v rozhodujícím okamžiku vodítkem ke správnému jednání“.

V jakém směru, a jaký rozhodující okamžik má Merkelová na mysli v budoucím období? Takový, až bude Německo ještě silnější, a nové politické síly na východ od Německa ještě vstřícnější k Německu.

Z kontextu jejich myšlenek a přístupů k odsunu vyplývá jednoznačná politická podpora politice tzv. Svazu vyhnanců a revanšistickým spolkům odsunutých Němců. „Vyhnáním Němců z východu byla spojena ztráta vlasti a majetku, podporuji i vytvoření Centra proti vyhánění v Berlíně.

Přístupy Merkelové k odsunu jsou dvojjediné. Přiznávání hlavních faktů a současná obhajoba poválečného německého výkladu odsunu Němců. Tj. jeho revizi, jednostranný výklad rozhodnutí antifašistické koalice v Postupimi. Jako poškozování Německa , které se konference nezúčastnilo atd. V německém výkladu odsunu se nehovoří úplně a objektivně  o  p ř í č i n á c h  druhé světové války. Ani ne o jejím průběhu. Odsun Němců je absolutizován a nadřazován jako problém nad vše ostatní. Příčiny odsunu jsou vykládány z pohledu na události mimo Německo. To odporuje historické pravdě. To je směr výkladu, který zavádí myšlení mladé generace ve SRN na falešnou stopu.

 

K a n c l é ř k a  o b c h á z í  h i s t o r i c k á  f a k t a.

Říká se, že  „vyhnání Němců bylo jak z morálního, tak z politického hlediska neospravedlnitelné, bylo protiprávní“. Dále hovoří o pošlapávání lidských práv . Merkelová se drží v rovině prorevanšistické propagandy. Mimo fakta. Zapomíná je nebo záměrně neuvádí? Antifašistické velmoci 5.6.1945 převzaly v Německu a nad Německem veškerou moc. I právní. Závěry Spojenecké kontrolní rady měly závazný právní charakter. Rozhodnutí konference v Postupimi v r. 1945  v politice „čtyř dé“ (demilitarizace, dekartelizace,denacifikace a demokratizace) měly charakter politicko právních dokumentů. S plnou závazností pro Německo je plnit a dodržovat. Poražené Německo je muselo respektovat. Závěry konference v Postupimi byly splněny nejdůsledněji v sovětském okupačním pásmu..

Merkelová hovoří o morálním aspektu odsunu. Jako by Němci za druhé světové války, zejména k našemu českému národu a dalším slovanským národům, se řídili morálkou.

Němci v ČSR ihned po roce 1918 organizovali proti našemu státu nepřátelskou podvratnou činnost. Byla řízena a financována z Berlína. Toto nepřátelství Německa a Němců proti lidu ČSR se stupňovalo až do Mnichova 1938, přes 15. březen 1939 až do roku 1945.  Zrada ČSR v Mnichově 1938 a vpád německé soldatesky 15. března 1939 do naší země – to byla také morálka? Ano, ale jen německých zločinců, okupantů, banditů, kolaborantů a zrádců našeho národa.

M o r á l n í  pro lid osvobozené ČSR v roce 1945 bylo to hlavní – navždy se zbavit Němců, rozbíječů republiky, německé páté kolony, kolaborantů a sluhů německých, nenáviděných okupantů. Trvala platí slova prezidenta ČSR dr. E. Beneše z roku 1946. „Odsun Němců je aktem mimořádného dosahu historického v tom smyslu, že napravuje státnické a politické omyly celého tisíciletí. Německá menšina byla stálým ohniskem třenic a nepokojů, jež ohrožovaly nejen evropský, ale i v našem století už podvakrát ohrozily i světový mír.“

 

N ě m e c k á  v ý c h o d n í  p o l i t i k a

Cílem německé východní politiky je upevňovat všestranně vliv a moc sjednoceného Německa.Získávat ve východní Evropě stále výraznější podporu pro postupy a zájmy Německa. Kapitálově pronikat a vytvářet základnu pro německé mocenské strategické zájmy.

Merkelová soustřeďuje pozornost na německý zákon o uprchlících a odsunutých. Paragraf 96 ukládá vládě SRN a spolkovým zemím  „kulturní hodnoty oblastí vyhnání ve vědomí vyhnaných a utečenců, celého německého národa a ciziny zachovat. .. potřebujeme proto i ve směru naší kulturní politiky změnu kurzu. Vyhnaní z vlasti se musí opět více podílet na utváření této politiky.“

Východní politika SRN se m.j. opírá o široce založený kulturní projekt. V péči o německou menšinu v ČR, podle smlouvy mezi SRN a ČSFR z roku 1992 se  výrazněji projevuje směšování témat péče o německou menšinu s některými tématy spolků odsunutých Němců. Noviny Lndeszeitung, financované také vládou ČR, přinášejí názory B. Posselta, J. Böhma a dalších představitelů uvedených spolků. Toto směšování směřuje k šíření myšlenek, které jsou pro nás nepřijatelné. Nelze také v Praze trpět působení německé revanšistické kanceláře. Není rozhodující její krycí registrace. To je můj názor.

 

N ě m e c k é  z l o č i n y  o h r o ž o v a l y  l i d s k o u  c i v i l i z a c i .

Je naší morální lidskou povinností německá bezpráví a zločiny proti morálce a lidským právům, humanitě a lidské důstojnost  n e p ř e t r ž i t ě  objasňovat. Vracet  se do minulosti německých zločinů ja naší životní povinností. Tento prostor nesmí zůstat z naší strany nevykrytý.

Naše mladá generace musí znát příčiny, zdroje, projevy a důsledky německého bezpráví a zločinů proti lidskosti. Německé bezpráví bylo od roku 1933 – 1945 masově realizováno v celé Evropě. Na všech frontách agrese a zločinů „tisícileté“ německé říše. Němečtí „nadlidé“ masově vraždili v koncentračních táborech, na válečných frontách, v okupovaných zemích, v mučírnách a věznicích. Poznávat dnes i v budoucnosti, v nepřerušovaném rytmu příčiny, zdroje a dopady zločinů Německa a Němců – přestavuje hlavní klíč k historické pravdě o Německu a Němcích u uvedeném časovém období.

Němci v ČSR vedli podle politiky Berlínem organizovanou nepřátelskou činnost proti jednotě, existenci a suverenitě československého státu. Tj. od roku 1918. Včetně pokusů o vojenské ozbrojené akce proti československé státní moci. Německé bezpráví v Mnichově 1938 a po něm se ve vztahu k českém u národu realizovalo jako systém.

Moderní dějiny ČSR ve vztahu k Německu v období let 1918 až 1945 jsou dějinami bojů Československa a jeho lidu proti nepřátelské politice Německa a Němců. Jejich nepřátelství k nám bylo bytostné. Nelze to ničím omlouvat. Ti, co Německo a Němci plánovali učinit s českým národem v případě vítězství Německa ve druhé světové válce – je velkou samostatnou kapitolou v rejstříku německých zločinů.Také tyto záležitosti nelze opomíjet.

 

O d s u n  N ě m c ů  j e  d e f i n i t i v n ě  u z a v ř e n ý

m e z i n á r o d n ě  p o l i t i c k o  p r á v n í  a k t

Rozhodnutí o odsunu Němců v Postupimi bylo všestranně opodstatněné , správné a nezbytně nutné. V případě Československa se jednalo o nahromaděné tragické zkušenosti  s Němci v našem pohraničí. A nejen zde! Byly to zkušenosti z let 1918 – 1945. Bylo prozíravé u vlády ČSR v Londýně, že během druhé světové války otázky odsunu všestranně konzultovala s vládami Velké Británie, SSSR, USA i dalšími. Bylo demokratické, že naše vláda a prezident ČSR dr. E. Beneš respektovali požadavek lidu – odsunout Němce jednou provždy z našeho území. Podstatně se upevnila vnitřní a mezinárodní bezpečnost osvobozené ČSR.

Podle dohod z Postupimi byl odsun jednomyslným mezinárodně právním rozhodnutím antifašistické vítězné koalice. Československé dekrety prezidenta republiky z roku 1945, potvrzené jako neměnné Parlamentem ČR z roku 2002 – specifikovaly odsun. Odsunutí Němci z ČSR odcházeli do Německa jako němečtí státní příslušníci. A to podle výnosu A. Hitlera.Odcházeli jako část poražené německé fronty. Jako dřívější fungující a Německem vybudovaná, financovaná a řízená  p á t á  k o l o n a .Antifašisté odcházet nemuseli. Němci od března 1939 jako němečtí státní příslušníci se k našemu národu v době německé okupace také podle toho chovali. I když byli výjimky, naprostá většina sloužila fašistickému Německu a Hitlerovi.

Skutečnost, že ještě dnes, na prahu 21. století, není odsun ve sjednoceném Německu plně  a všestranně uznán, že je cíleně živena revanš proti zemím, které se odsunem Němců právem zbavily, směřuje k novým poznáním. Musíme podle toho východní politiku SRN posuzovat.

Část německého myšlení je i dnes v zajetí starých, překonaných tezí. Centrum proti vyhánění v Berlíně to jen dokazuje. Je to krok ve směru zakonzervování staronové revanše pro nové generace v tomto století. Bude to nezdravý stín, který má provázet východní politiku SRN a mást myšlení mladých generací.

Pro ČR je odsun definitivně uzavřenou otázkou. Podivně – a to přinejmenším – znějí slova Angely Merklové vyslovené na tzv. Dnu vlasti v Berlíně 6.8.2005: „Neboť hlavně pachatelé a za vyhnání zodpovědní se musí bát, že lidé na jejich zločiny nezapomenou. Paní Merkelová se asi nechala unést atmosférou srazu. Velmi to přehnala. My se rozhodně bát za odsun nebudeme a nikdy jsme se nebáli. Ale víme přesněji, že německý revanšismus se nezměnil. Že dalekosáhle spekuluje s podporou nové vlády  Merkelové a s prokapitalistickým režimem v Praze, s tzv. podporou ze strany NATO a EU.  Tón Merkelové dodal na odvaze a drzosti odsunutých. Pokud Merkelová dnes odsun označuje za zločin, pak je mimo realitu a musí dříve nebo později to sama poznat.

Zastávám názor, že by to paní kancléřka měla blíže vysvětlit. Ale hlavně se zbavit tónu , kterým dnes již nelze v Evropě vystupovat. Myslím si také, že pro vládu ČR to je otázka k zamyšlení. Myslím si, že naše vztahy k Německu, pokud mají být rovnoprávné, nemohou zahrnovat nátlak, nebo dokonce výhrůžky. Spekulace s odsunem jsou ve SRN staronové. Ale to nové ze strany vedení spolků odsunutých Němců je také v očekávání – co udělá vláda ČR. Jak se zachová?

Jak je možné, že v ČR proběhly soudy kolem majetku a nemovitostí některých Němců, potomků německé šlechty, ačkoliv to byly případy již uzavřené. Kdo stojí v pozadí této revize? Kdo pracuje pro zatím vybrané Němce v ČR v rovině právních kroků, jejichž důsledky jsou namířeny proti ČR?? Jak je možné, že v předvečer 60. výročí porážky Německa ve druhé světové válce byl v ČR vydán knižně Hitlerův „Mein Kampf“ – když závěry z Postupimi jednoznačně zakazují propagaci fašismu. Kam to v ČR vlastně vše směřuje? Vydavatel knihy byl nakonec soudem osvobozen. Jsou i další případy.

Myslím si, že hra s revanšistickou kartou ve vztazích mezi ČR a SRN není žádoucí. Směřuje ale k tomu, co pro ČR nemůže být přínosem. O tom jsem přesvědčen.

 

V á ž n á  c h y b a  v l á d y  A n g e l y  M e r k l o v é

Vláda se k podpoře politiky vedení spolků odsunutých Němců přihlásila také koaliční smlouvou  „Společně pro Německo – s odvahou a lidskostí“. Smlouva mezi stranami CDU/CSU – SPD byla přijata v Berlíně 20.11.2005. Všimněme si textu, který nás zajímá.

„Koalice se hlásí ke společenskému a historickému vyrovnání s nucenou migrací, útěkem a vyhnáním. Chceme v duchu smíření také v Berlíně vytvořit viditelný znak ve spojení s evropskou sítí ´Paměť a solidarita´ s dosud zúčastněnými zeměmi – Polskem, Maďarskem a Slovenskem i s dalšími, abychom připomněli bezpráví vyhnání a abychom vyhnání navždy zavrhli.“

Je to podpora Centra …ale tak, že tento záměr, který je zeměmi na východ od Německa kritizován, je zakrýván dalším projektem. Ten ale nakonec má také sloužit německému výkladu  otázky odsunu. Tento záměr má převažovat. Také finance na to ve SRN uvolňované to zvýrazňují.

 

P r o b l é m y  k  ř e š e n í

Německo nám podle mezinárodních dohod dosud neuhradilo válečné reparace. Naše veřejnost není dostatečně informována. V rámci členství ČR v EU byla provedena tzv. evronovela ústavy ČR. V tom je zahrnuta s řadou dalších mezinárodních smluv  a dohod – i reparační smlouva, která přešla po rozbití Československa na ČR. A tato smlouva je označena jako stále platná.

Z toho vyplývá povinnost pro ČR a její vládu, aby účinně pracovala s těmi důsledky reparační dohody tak, jak pro ČR ,jako nástupnický stát Československa , vyplývají. Současně víme, že dnešní vláda ČR nehodlá téma reparací ve vztazích ke SRN nastolovat. „Separátní jednání s vládou německou na dané téma vláda ČR otevírat nehodlá.“ To je z dopisu premiéra J. Paroubka č.j.: 120 17/05-OSV z 22.6.2005. Dopis byl adresován Historické a dokumentační komisi při Národní radě KČP. Komise upozorňuje na problematiku německých reparací vůči ČR.

Myslím si, že by naše veřejnost měla být vládou ČR podrobněji informována o tom, jak a kdy vláda s problematikou německých nároků hodlá nakládat v zájmu našich práv a nároků.

Názory V. Havla z počátku 90. tet minulého století, abychom si stále nepředkládali nějaké účty ve vztazích s Německem, nelze akceptovat. Protože porušují naše platná práva!

Vztahy mezi ČR a SRN obsahují také tendenci a věcný nebezpečný růst neofašismu.  Dodnes nebyl ve SRN vykořeněn. Závěry Postupimské konference Německo neplnilo. Dnes je dokonce neofašistická NPD zastoupena v zemském sněmu v Sasku a Braniborsku. Vliv neofašismu ze SRN do ČR , a nejen k nám, je nežádoucí. Slova ve SRN o tom, že „demokracie vede všemi směry „ prozrazuje tragické omyly v Německu z 30. let minulého století. Je to otevřený problém.

Problémem je eskalace vměšování německých spolků odsunutých Němců do vnitřních záležitostí ČR. Kancléřka Merkelová nabádá k aktivizaci  nevládních organizací na východ od Německa. Tyto nevládní organizace, posuzováno z celkového kontextu myšlenek, akcí a souvislostí, mají více pomáhat ve vztazích s Německem. Obecně vzato to není nic špatného. Ale potom některé konkrétní  případy ukazují něco jiného.

Například jde o obsah textu „Smíření 95“ z 28.3. 1995. Navrhujeme proto neprodleně zahájit jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Obsahem těchto jednání by měly být všechny otázky, které alespoň jedna ze stran považuje za otevřené …“. Mezi signatáři z ČR jsou například: Jan Sokol, Petr Pithart , Václav Malý, Petruška Šustrová, David Binar, Rudolf Kučera, Dana Němcová, S. Machonin, Petr Příhoda a další.

Cílem bylo uznat vedení spolků odsunutých Němců za samostatný mezinárodně politickosprávní subjekt pro jednání s vládou ČR.

To je také smyslem tzv. výzvy vedení protičeských revanšistických spolků ve SRN. Byla zveřejněna 26. března 2006. Cílem je „dialog“ s vládou ČR o revanšistických „požadavcích“. Tato drzost je také vypočítána na diferenciaci  stanovisek na české politické scéně.

 

L í t o s t  n a d  o b ě t m i  n ě m e c k é h o  a g r e s o r a

Československý diplomat F. Černý v Londýně v listopadu 1941 řekl m.j. k otázce Němců v Československu: „My budeme vždy silnější, budeme.li bez Němců … pro republiku to je naprostou nutností, problém Němců v ČSR  je nejvážnějším problémem, který naši státníci budou povoláni řešit. Od jeho svéprávného rozhodnutí záleží, a to na staletí, klidný vývoj našich poměrů a zdárný rozvoj republiky.“. Jeho pohled rozhodně nebyl jen dobový, ale obsahoval a obsahuje i dnes významnou dimenzi myšlení a našich přístupů.

Němci naříkají nad odsunem, chtějí, abychom je litovali. Abychom dodatečně jako český a slovenský národ přijali jimi vnucovanou pozici těch, co se mají odpovídat za odsun. Abychom sami přešli z pozice vítězů nad Německem ve druhé světové válce na lavici obžalovaných za odsun. A ti, co sloužili Hitlerovi a rozbíjeli republiku, aby se stali středem pozornosti a navíc aby sbírali „omluvy“ od těch zemí, které se jich konečně v roce 1945 zbavily. Oběti německých agresorů a jejich pomocníků z pátých kolon nezapomínají. I dnes je nutné připomenout, že Německo druhou světovou válku prohrálo.

Německý pokrokový myslitel a kritik německého fašismu F.W. Foerster ve své knize

„ Evropa a německá otázka“ napsal po porážce Německa ve druhé světové válce na adresu Němců: „Vy sami jste vinni svou bídou, neboť vaše po staletí rostoucí pýcha nemohla jinak skončit. Odplatou za hřích je smrt. Představovali jste si bezbožně snadné vnášeti smrt a zničení do celého překvapeného světa. Máte na svědomí miliony životů, s nimiž jste jednali, jako by to byl pouhý hmyz.

Vyhnali jste miliony lidí z domovů, proměnili jste v popel a trosky miliony domů! Nyní sklízíte žeň své dračí setby! Oslavovali jste krev a železo, nyní vidíte, že svět, který jste vyzývali a provokovali k boji, poslal na vás mnohem více krve a železa, než jste mohli pustit na něj.

Nyní děkujte Bohu, že vám konečně seslal tento protiúder, aby vás přivedl ze šílenství zpět k rozumu a zbavil pýchy, aby jste poznali zdravé měřítko při hodnocení svých práv a svých požadavků…

Jestliže celé generace nestoudně velebí válku a necítí cizí utrpení, jestliže se ideám práva vysmívají na všech ulicích a jestliže zlotřilá moc je prohlášena za smysl života, pak jednoho dne démon, seslaný na žádost provinilců, vysloví všechno, co smělo být dosud pouze šeptáno, dnes je dokumentárně jasné, že již první světová válka byla kolektivním zločinem a že nová světová válka počaly být připravována ihned s bezprostředně po skončení příměří války prvé“.

Nemělo by se zapomínat na to, že německý revanšismus si k ČR i dalším zemím dovolí to, co je mu dovoleno.

 

 

6) NATO připravovalo válku v Evropě

 

1946 – 24. září vláda USA přijala Cliffordovu instrukci. Byl to plán kombinovaného agresivního přepadu SSSR jadernými a biologickými zbraněmi. Byla to nedílná součást americké atomové diplomacie. Ta byla zahájena v roce 1945 svržením atomových pum na japonská města Hirošimu a Nagasaki.

1948 – 18. prosince vláda USA schválila a přijala Plán rady národní bezpečnosti č. 20/1. Počítal s tím, že po zničení SSSR bude vytvořen Protektorát. Ten se neměl v budoucnosti stát silou, která by disponovala politickým, ekonomickým a vojenským vlivem … obdobné plány byly následně přijímány proti východoevropským zemím.

 

A t o m o v á  d i p l o m a c i e  a  A t h é n s k á  s m ě r n i c e

Vláda USA po roce 1945 ve své zahraniční politice stavěla na svém dočasném monopolu vlastní jaderné zbraně. V rozporu s dohodami antifašistické koalice z Jalty a Postupimi z roku 1945 zahájila  v á l e č n é  přípravy proti SSSR a jeho spojencům.

18. září 1945 byl ve Výboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA schválen agresivní útočný plán. Jeho podstatu vyjadřovala Směrnice č. 1496/2. „Základy pro formulování vojenské politiky“. A následně 9. října 1945 byla přijata válečná Směrnice č. 1518 – Strategická koncepce a plán využití ozbrojených sil USA“. Hlavním nepřítelem USA byl označen SSSR. Otevřeně se uváděl  p r v n í  jaderný úder a jaderný přepad  SSSR.  Spojený zpravodajský výbor ozbrojených sil USA ve svém dokumentu pro vládu H. Trumana č. 329 z 3. listopadu 1945 adresně jmenoval a uváděl 20 měst v SSSR, včetně Moskvy, která měla být zničena jadernými zbraněmi USA.

V roce 1948 plán Charoteer stanovil dokonce 132 atomových pum na zničení 70 měst na území SSSR.  8 atomových pum bylo určeno pro Moskvu, 7 pro Leningrad. Američané chladnokrevně kalkulovali s tím, že zahyne 6,5 milionů lidí, a že to otřese morálkou obyvatel celého SSSR.

Na těchto i dalších dokumentech USA je doloženo, že válečné přípravy ze strany USA rozbíjely dřívější antifašistickou koalici. Tu koalici, která porazila Německo ve druhé světové válce. Koalici, ve které v Evropě nesl hlavní tíhu boje proti Německu právě SSSR. Byl to rozpor mezi slovy a činy v americké zahraniční politice. Tento rozpor je hlavní a přetrvává do současnosti.

Aténská směrnice Rady NATO se týkala SRN. Byla přijata 6. května 1962. Velení bundeswehru se začalo aktivně podílet na  j a d e r n é m  vojenském plánování v NATO pro strategickou oblast střední Evropy. Také to byl podíl bundeswehru, jeho velení na  v ý b ě r  cílů v zemích Varšavské smlouvy.

 

T ř i  e t a p y  r e m i l i t a r i z a c e  S R N

USA a Velká Británie sabotovaly plnění dohod antifašistické koalice z Postupimi. Kapitál z USA umožnil hospodářskou obnovu poraženého Německa v druhé světové válce. Současně USA a Velká Británie vytvořily základní podmínky pro postupnou remilitarizaci SRN. Před rokem 1949 – západních částí Německa.

1) Přípravné období. Zahrnovala léta 1945 – 1949. Bylo charakteristické osvobozování německých fašistických generálů a vysokých důstojníků, zločinců z vězení. Američané a Britové je ve svých okupačních pásmech  organizovali do „studijních skupin“, „pracovních týmů“, skupin analytiků pro  zobecňování zkušeností z východního válečného tažení atd. Německý fašistický generál Hans Speidel přednášel pro americké důstojníky a zpravodajce v západním Německu, ve Švýcarsku. Zaměřoval se zejména na zkušenosti fašistického wehrmachtu  na německo-sovětské frontě. Tento zločinec, autor taktiky „spálené země“ současně vyzýval k přípravě nové války proti Východu.

2)  Skrytá remilitarizace se realizovala v letech 1949 – 1955. Vznik SRN v roce 1949 znamenal rozbití jednoty Německa západními mocnostmi. Byl to výsledek sabotáží dohod z Postupimi. Zde USA a Velká Británie postupovaly společně. Vznik NDR ve stejném roce byl kvalitativně jiným krokem. Byl to v historii Německa první demokratický stát s vládou lidu. První spolkový kancléř Konrád Adenauer  (1949-1963) se osobně podílel na politice skryté remilitarizace. Vláda SRN pod jeho vedením  k tomu využila americké agrese proti KLDR (1950-1953). Uvedená vláda SRN zdůrazňovala potřebu „přispívat k obraně západní Evropy“. USA, Velká Británie dodávaly do SRN zbraně, válečný materiál, vojenské technologie. K tomu se pak připojila také Francie a další země.

1. března 1952 K. Adenauer na schůzi aktivu CDU v Heidelbergu formuloval celkovou  vojenskostrategickou koncepci SRN těmito slovy: „Představuji si vývoj takto – až bude Západ silnější než Sovětský svaz, pak nastane den vyjednávání s Rusy.“

26. května 1952 byla v Bonnu podepsána Smlouva o vztazích mezi SRN a západními mocnostmi. O den později byla v Paříži přijata smlouva  o Evropském obranném společenství (EOS). Západoevropské země počítaly s účastí SRN. Také se to zdůvodňovalo tím, že SRN „bude pod kontrolou“. Ale 30. srpna 1954 Francouzské národní shromáždění EOS zamítlo. 23. října 1954 západní mocnosti ukončily okupační statut ve SRN. Ve stejný den byl přijat mezi západními mocnostmi a SRN „Protokol ke smlouvě NATO a přístupu SRN“. Celá série tzv. Pařížských dohod vstoupila v platnost 5. května 1955. A 9. května 1955 byla SRN přijata do amerického bloku NATO.

Tím skončila poválečná etapa v německé otázce. Západ začlenil SRN do svého bloku, který připravoval novou světovou válku proti socialismu.

3) Otevřená etapa militarizace SRN po roce 1955. Spolkový sněm přijal v březnu 1956 zákon o bundeswehru. Jeho zakládání a budování bylo v rukou německých fašistických generálů a válečných zločinců, jako H. Speidel, A. Heusinger a mnoho dalších. H. Speidel byl od roku 1950 vojenským poradcem Adenauera. O rok později pracoval v tajném generálním štábu , v tzv. Blankově úřadu. Od roku 1955 společně s dalšími německými válečnými zločinci patřil k nejvyšším velitelům bundeswehru.

V lednu 1957 byl generál H. Speidel jmenován vrchním velitelem pozemních sil NATO ve střední Evropě. V roce 1958 Spolkový sněm přijal usnesení o vyzbrojování bundeswehru atomovými zbraněmi. Obsluhy atomových děl a raket z řad bundeswehru se cvičily v USA. Bývalí fašističtí generálové Německa, vysocí důstojníci se aktivně podíleli na vypracování „Prozatímní politické směrnice pro počáteční taktické použití jaderných zbraní v NATO“. Tato směrnice také vyjadřovala požadavky „Generálského memoranda“ velení bundeswehru z roku 1960. Operovalo se s tím, že atomové vyzbrojování bundeswehru je otázkou důvěry a rovnocennosti vojenských kontigentů SRN v NATO. I vzhledem k  energickému odporu zemí Varšavské smlouvy  USA odstoupily od svých původních záměrů – předat jaderné zbraně SRN. Realizovala se zásada, že velení bundeswehru se bude podílet na plánování nasazování jaderných zbraní v Evropě společně s velením NATO.

Směrnice a plány NATO z Athén uvolňovaly prostor pro větší vliv bundeswehru v bloku. To bylo po berlínské krizi z podzimu roku 1961 velmi nebezpečné.

 

D a l š í  v ý v o j

NATO mělo v polovině 80. let 20. století na středoevropském válčišti 23 divizí. 12 z nich tvořily divize bundeswehru. Koncepce „předsunuté obrany“ vyjadřovala válečné záměry  USA – NATO proti NDR,PLR, ČSSR a dalším zemím Varšavské smlouvy. Také německý vojenskoprůmyslový komplex se po začlenění SRN do NATO značně posílil.  Zbrojní produkce ve SRN se věnovala výrobě moderních tanků, obrněných transportérů, raketových prostředků a dalších. Raketový výzkum ve SRN dostal nové dimenze. K 1. lednu 1986 pracovalo ve zbrojním průmyslu SRN  na zakázkách pro bundeswehr 310 000 pracovníků.

Po roce 1989 se úloha bundeswehru nově definovala. I mimi hranice SRN a zemí NATO. Usnesení Spolkového ústavního soudu  z roku 1994 obešlo čl. 87 ústavy SRN.. Nasazení bundeswehru mimo hranice SRN bude v zájmu mírových cílů SRN. Kdyby tomu tak nebylo, SRN by byla poškozována. Zdůvodňuje zmíněné usnesení.

Účast bundeswehru na agresi USA a zemí NATO proti Jugoslávii v roce 1999 je mezníkem, porušování postupimských dohod sjednoceným Německem. Po prvé od roku 1945 německé ozbrojené síly se opět podílely na agresivní válce. Nasazení jednotek bundeswehru při okupaci Jugoslávie , v Afghánistánu, v Africe … v rámci NATO svědčí o dvojím.

Jednak o globalizaci NATO v rámci americké hegemonistické doktríny v mezinárodních vztazích. A o tom, že taková americká doktrína umožňuje SRN realizovat své mocenské a ekonomické záměry mimi své hranice. Tím jsou německé mocenské záměry kryty blokem NATO.

 

P o l n í  ř á d y  a r m á d y  U S A

Definují bojové činnosti, cíle a způsoby jejich dosahování. Jsou nástrojem k realizování  agresivní vojenské politiky USA v zahraničí. Polní služební řád „FM 100-5“ stanovuje od roku 1983 výcvik vojáků USA ve SRN podle zásad letecko-pozemních válečných operací proti zemím Varšavské smlouvy. Válčiště se mělo v počátečním zahájení třetí světové války přenést na území východoevropských zemí. Hlavním cílem bylo vést údery na druhé a třetí sledy vojsk Varšavské smlouvy. Izolovat hlavní síly od záloh v uvedených zemích.

„FM 33-1“ stanovuje metody, taktiku a prostředky pro vedení „nekonvenční války“. Tj. nepřátelské války psychologické, diverzní a podvratné činnosti. Vést speciální operace proti zemím amerického zájmu. Hlavní ideologií byl a je i dnes antikomunismus. Hlavním cílem amerického pojetí vedení psychologické války, stejně jako v zemích NATO, je usilovat o změnu politické moci ve vytypovaných zemích. Podporovat tam protivládní kruhy, financovat je, vyvolávat chaos, zneužívat přípravu a výsledky voleb atd.

Další řády a směrnice například určovaly způsoby organizování nepokojů v členských zemích NATO. Aby se vytvořily záminky pro použitý mocenských zásahů. Pozornost USA  a velení NATO se zaměřovala a zaměřuje na aktivisty mírového hnutí, studentských protestů, na levicové síly, na odborové organizace atd.

 

R a k e t o v á  k r i z e  a  s t r a t e g i c k á  p a r i t a

NATO v roce 1979 přijalo „dvojí usnesení“. Zbrojit a z pozice vojenské převahy jednat se socialistickými zeměmi. USA v západní Evropě na území zemí NATO rozmístilo nové rakety středního doletu. Tyto rakety „Persching – 2“ představovaly ve vztahu k SSSR strategické zbraně. Proto SSSR a země Varšavské smlouvy  muselY rychle reagovat rozmístěním svých raketových prostředků, aby byla zajištěna rovnováha sil a stejné riziko ohrožení na obou stranách. Také SSSR vůči území USA podnikl nutná opatření. To na USA i blok NATO platilo.

Jednání u diplomatického stolu vedla k překonání krize. Na jednání nejvyšších představitelů USA a SSSR v Reykjáviku v říjnu 1986 se ukázalo, že USA nebyly ochotny snižovat arzenály jaderných zbraní, jak vstřícně navrhoval SSSR. Už v první fázi měly  snížit USA a SSSR o 50 % počty svých útočných zbraní.

První polovina 80. let minulého století přinesla kvalitativně nový faktor do vztahů mezi SSSR a USA. Celou záležitost formuloval  tehdejší nejvyšší představitel SSSR Jurij Andropov . „Dosáhly jsme vojenskostrategické mocenské parity s USA. To je stav, který pro budoucí generace zajišťuje mír, stabilitu a mírové soužití. Každý, kdo by chtěl tento stav rozbít a získat jednostranné výhody – fakticky bude usilovat o přípravu nové světové války, konfliktů a krizí, o diktát nad ostatními. SSSR musí mít i v budoucnu dostatek účinných kosmických prostředků obrany proti jakémukoli agresorovi. Tam se bude v podstatě rozhodovat. „

Politika Gorbačova  vedla ke zradě zájmů SSSR a socialistických zemí. 2. března 2006 Gorbačov při oslavách svých 75. narozenin řekl v Moskvě, že „ ukončení studené války bylo darem Spojeným státům. Ty jej však nevyužily …“. Velmi podivné pojetí daru. Podmínky, které existovaly pro další rozvíjení politiky mírového soužití, nemohly být pro zradu socialismu využity. Není divu, že USA a země NATO Gorbačova velebí..

 

R o z š í ř e n í  N A T O  a  P r a ž s k á  d e k l a r a c e

USA nepochopily, že jejich blok NATO se přežívá. Proti komu chtějí v Evropě bojovat? Proti terorismu armádami NATO? Přesto blok NATO rozšířily. Původní záměry byly silně protiruské. Ani dnes zcela nezmizely. Mělo jít o nátlakovou politiku z předchozího území států Varšavské smlouvy. Zatímco Rusko provedlo účinná opatření, aby se jakékoliv spekulace , nebo neuvážené kroky proti němu nemohly realizovat, režimy ve východoevropských zemích a v zemích jihovýchodní Evropy neskrývaly radost nad svým členstvím v NATO. Chápou to také jako ochranu svých mocenských pozic po „vítězství“ z konce roku 1989. Tyto režimy s protiruskou kartou daleko nedošly a nedojdou.

Evropa bez Ruska nemůže být tím, čím je a chce nadále být. NATO k tomu není zapotřebí.  Evropa půjde po vlastní cestě, i když s USA bude spolupracovat. Ne se jím podřizovat, jak tomu bylo v poválečném období.

 

P r a ž s k á  d e k l a r a c e  N A T O – 2 0 0 2

Má 19 článků a je dokumentem NATO. USA prosadily globální vojenskostrategickou koncepci pro 21. století. Pilířem je hegemonismus rozpracovaný v Bushově doktríně. Rozšiřování amerického bloku NATO na pražském summitu bylo označeno jako „rozšiřování demokracie“. Je prý to také „expanze svobody“. Za hlavní nebezpečí je označován terorismus, šíření zbraní hromadného ničení …

Evropa je chápána jako strategický prostor, který má i nadále posilovat národní bezpečnost USA. V Praze byly přijaty tyto hlavní dokumenty amerického bloku NATO:

1 Minimální vojenské požadavky pro zdokonalování velení NATO. Nová   kombinovaná velitelství.

2     Pražský závazek obranyschopnosti. Dobudovat moderní ozbrojené síly a velení.

3.   Evropský akční plán kapacit. Zahrnuje změny priorit. Upravuje vztahy NATO – EU. Dodatečné finance.

4.  Akční plán civilního nebezpečí. Přebudovat civilní obranu. Financovat celou ochranu nevojenské sféry. Dosahovat schopnosti přežít chemický, biologický … útok a odstraňovat jeho následky. Výroba nových léků a vakcín. Budovat nová centra prevence.

5.    Charta vyhraněného partnerství NATO – Ukrajina. 

 

H l a v n í  z á m ě r y  s p o l u p r á c e   U S A – N ě m e c k o

Po sjednocení Německa USA s vládou H. Kohla vedly několik tajných jednání o východní politice Západu, SRN. Zvláště důležité závěry se týkají d l o u h o d o b ý ch  cílů společně sledovaných.

Za hlavní úspěch se považuje souhlas Gorbačova s tím, že sjednocené Německo je členem amerického bloku NATO. K tomu H. Kohl uváděl m.j.:“Rozšiřování NATO je logickým doplňkem přirozených zájmů Německa ve své východní politice. Po rozhodnutí Ústavního soudu z 12. července 1994 Německo převzalo rychle nové úkoly. USA a Německo si musí společně vytvářet šance pro dosahování svých cílů. To znamená spojovat moc hospodářskou s vojenskou.“

J. Fischer, ministr zahraničí ve vládě SPD – Zelení (1998-2005), upřesnil představy o strategické úloze Německa v Evropě a ve světě.“ Ve světě se vytvořily mimořádné přednosti pro USA a Německo. Německo přestane vést z druhé řady a rozvine nově své schopnosti.“Co USA prosazují ve vztazích k Německu? SRN by se neměla soustřeďovat jen na své vnitřní problémy. Musí narůstat odpovědnost Německa za mezinárodní dění. Globální odpovědnost Německa se zvyšuje . To vyžaduje, aby nezaostávalo ve vojenské oblasti.

Jednotky bundeswehru operují na Balkáně, v Afghánistánu, v Africe a jinde. Také kolem Iráku mají dělat více než dosud. Německé zájmy na Blízkém východě, v Asii … musí být trvale zajišťovány také mocensky. Jeden z dokumentů ministerstva zahraničí SRN m.j. uvádí:  „Německá zahraniční politika vůči Asii bude muset nutně zahrnovat o mnoho více než jen hospodářské aktivity.Německo musí vést s Asií intenzivní politický dialog.

Tak, jak se globalizuje NATO, globalizuje se i zahraniční politika SRN. USA prosazují, aby SRN a evropské země NATO zvyšovaly vojenské výdaje do NATO. To ale současně vyvolává v Evropě rozpory. Je to obava, aby se u evropských členů NATO nesnižovala jejich konkurenční schopnost k USA a k Japonsku.

 

N A T O  m á  n o v o u  s t r u k t u r u  v e l e n í

Je jednodušší než předchozí. Velitelství NATO je v Bruselu. Vrchní velení sil NATO v Evropě (Schape) má sídlo v belgickém Monsu. Vrchní velitelství pro transformaci je v Norfolku. Odtud jsou řízeny výzkumné a výcvikové struktury NATO. Z Monsu jsou řízena tři hlavní podřízená velitelství: spojených sil SEVER (Brunssum), sil JIH (Neapol) a společné velitelství (Lisabon). Velitelství Sever a Jih má, každé z nich, tři podřízená velitelství: pozemních sil, námořních sil a letectva. Z dřívějších 7 operačních velitelství dnes působí jen 3.

Cílem je dosáhnout pružnost velení a řízení i rozhodovacích procesů.

 

S í l y  r y c h l é  r e a k c e

Jsou určeny k tomu, aby sloužily hegemonistické strategii USA. Amerika a její vláda, vojenskoprůmyslový komplex, rozhodují, kde jednotky NATO zasazovat. Síly rychlé reakce jsou složeny z válečného letectva – 120 letounů různého bojového určení, následují jednotky válečného námořnictva, pozemní jednotky, 15 plavidel s raketami s plochou dráhou letu, chemické jednotky, ženijní jednotky, zpravodajská sekce, elektronické a kosmické spojení.

Určení: vést válečné operace po celém světě po dobu šesti měsíců. Hlavní priority: nejmodernější výzbroj, vysoká mobilnost, mimořádně vysoké finanční ocenění, šestiměsíční absolvování výcviku v podmínkách vysokého stupně bojové pohotovosti.

Zkušenosti z Afgánistánu ukazují, že ani speciální americké jednotky nemají úspěch. Budou je střídat jednotky NATO. Nelze očekávat úspěchy, podobně jako v Iráku a jinde. Naprosto jiné prostředí společenské, přírodní. Houževnatý a trvalý odpor obyvatel proti cizím okupantům nelze zlomit vojenskou mocí.

 

F a l e š n é  a u t o r s t v í  m í r u

Trvá v USA a NATO od roku 1949. Ale mimořádně zesílilo po roce 1989 v Evropě. USA a NATO se vydávají za činitele „míru“ v poválečném období. Tuto faleš jasně likvidují vždy fakta o válečných přípravách USA a NATO v Evropě a na celém světě. Proto také režimy ve východní Evropě nehovoří o poválečném období. Bojí se faktů.

Severoatlantická smlouva ze 4. dubna 1949 se odvolává na Chartu OSN o „zachování míru a bezpečnosti“. USA a země NATO mír a bezpečnost od roku 1949 přímo a systematicky ohrožovaly. Ani dnes se to nezměnilo. Chtějí „americký mír“. Ten ale není pro Evropu, ani ostatní svět přijatelný. Je to snaha USA po nadvládě. Nepravdivý se také ukázal čl. 5. uvedené smlouvy. Země NATO nikdo neohrožoval, bylo tedy jalové hovořit o „kolektivní obraně“. Politika míru a mírového soužití je vlastní socialistickým zemím. Ty pro svůj rozvoj a program války nepotřebují.

NATO je dnes na prahu 21. století přežitou americko-evropskou aliancí. Vývoj ve světě tento americký blok překonává. Pro rovnoprávnou a svobodnou spolupráci mezi všemi zeměmi není NATO potřebné, ani žádoucí. Omezování suverenity evropských národních států blokem NATO a EU nemůže být programové řešení pro budoucí období. NATO musí uvolnit cestu skutečné svobodě a demokracii, beze zbraní, bez amerických základen na našem území a území jiných zemí.

Je ale spravedlivé a potřebné z hlediska lidské morálky volat USA a země NATO k odpovědnosti za to, že USA od roku 1945, země NATO od roku 1949 v Evropě, svými válečnými plány způsobily značné ztráty morální, materiální.

A jestliže dnes USA a NATO používají mírový slovník, pak to jen evropské a mezinárodní společenství vyzývá k tomu, aby se důsledněji posuzovaly praktické činy USA a bloku NATO. Pro ilustraci cituji čl. 12 Pražské deklarace summitu NATO z roku 2002. „Abychom dále šířili mír a stabilitu v euroatlantické oblasti, bude NATO pokračovat v rozvoji své přirozené a těsné spolupráci s OBSE, hlavně v doplňujících oblastech prevence konfliktu, krizového řízení a pokonfliktní rehabilitaci“.

Americká taktika v NATO v rámci mezinárodního hegemonismu – my ničíme, vy budete obnovovat, vede do slepé uličky. Pro všestrannou celoevropskou spolupráci není NATO nutné. Je to jiný prvek, než evropská politika, kultura, tradice a mentalita.

Principy Závěrečného aktu helsinské konference z roku 1975 objektivně vedou k posilování multipolárních mezinárodních vztahů. Zde blok NATO překáží.

Podstatné je poznání, že NATO od roku 1949 pod vedením USA připravovaly v Evropě válku. Tyto plány se nemohly realizovat, protože zde stála vojenská síla SSSR a Varšavské smlouvy. Tak hovoří fakta a konkrétně historický poválečný vývoj.

Jeho zkreslování dnes ze strany USA a některých zemí NATO nic na pravdivých faktech nemůže změnit.

 

 

7) Co jsou národní zájmy České republiky?

 

Česká republika je evropským národním státem. Vznik Československé republiky v roce 1918 jako samostatného státu představoval velký historický pokrok. Je to odkaz moderních dějin pro dnešek a budoucnost.

Dnešní Česká republika je nositelem a pokračovatelem tohoto odkazu.

V podmínkách členství České republiky v NATO a v Evropské unii jsou národní zájmy ohrožovány a současně rostoucí nutností bráněny. Tvoří je tyto hlavní a nezastupitelné faktory.

Je to obrana existujících dnešních hranic České republiky. Hlavním národním zájmem je obnovení jednotného státu Čechů a Slováků.

Celistvost území a suverenita musí být občany a vládou chráněny před útoky, nežádoucími a nepřijatelnými vlivy ze zahraničí.

Rozvíjení a obrana českého jazyka, kultury a národních tradic, zvyků, obyčejů, svoboda myšlení, svědomí a právo na život a sociální trvalý vzestup, představují ústřední otázky národních zájmů obyvatel České republiky, českého národa jako celku. Pro současnost a budoucnost.

Svoboda rozhodování ve vnitřních a mezinárodněpolitických záležitostech je nezastupitelná a představuje klíčový prvek národního zájmu a národní suverenity lidu České republiky.

Suverenita lidu České republiky je vyjádřena v ústavě. Národním zájmem a potřebou České republiky je trvale a efektivně působit na upevňování míru, odzbrojování, stability a vztahů přátelství, rovné a vypočitatelné spolupráce se všemi státy

Řečeno v souhrnné podobě, národní zájem lidu České republiky zahrnuje obranu, rozšiřování a nepřetržité zkvalitňování celé materiální a duchovní kultury České republiky. Tj. všeho, co vybudovaly předchozí generace. Nelze připouštět destrukci již dosažených materiálních a duchovních hodnot z minulosti.

Restaurace kapitalistického společenského řádu v České republice po protistátním převratu v roce 1989 není v národním a sociálním zájmu lidu České republiky.

Hlavní nebezpečí proti národním zájmům České republiky lze spatřovat v dopadech kapitalistické globalizace. Objektivní vývojový proces internacionalizace výrobních sil, hospodářské spolupráce a dalších sfér života je kapitalismem využíván k vykořisťování ostatních, ke koncentraci kapitálu a k hegemonismu v mezinárodních vztazích.

Nadvláda kapitálu neuznává tradiční i nové národní zájmy. Proto šíří ideologii kosmopolitismu. Jejími předstupni je odnárodňování, politická neutralizace a vize tzv. evropského občana. Působí i další ideologické směry kapitalismu.

V pozadí jako tvůrce a nositel uvedených a dalších myšlenkových směrů a záměrů v rozšířené Evropské unii a NATO stojí koncepce germanizace. Její stoupenci ve SRN, v ČR a ve strukturách EU a NATO  úzce spolupracují proti našim národním, sociálním a bezpečnostním zájmům a potřebám.

Z toho vyplývá, že germanizace jako projev pangermanismu na prahu 21. století v oblasti ideologie, politiky a v jednáních, působí v řadě směrů a v mnohoznačných podobách a projevech.

Cílem tohoto působení byla po roce 1989 germanizace východoevropského prostoru. Nyní přichází germanizace lidí, jejich myšlení, postojů a jednání. Začíná ve školách, pokračuje v televizi atd. 

Vlastenectví je důležitým a požadovaným výrazem ztotožnění myšlení a postojů občanů České republiky v chápání svých národních tradic, odkazů předchozích generací. Je to odhodlání k aktivní obraně a upevňování národních zájmů svých a České republiky.

Pro naše národní zájmy z hlediska současnosti a budoucnosti je mimořádně důležitá idea slovanské sounáležitosti. Její naplňování si vyžaduje celkový vývoj. Celý vývoj ale bude vyžadovat její převádění do efektivních podob spolupráce, součinnosti a dalších nových možností.

Aktivním a všezahrnujícím činitelem pro budoucí období představuje boj proti kapitalistickému systému. Tento boj nemůže být veden izolovaně a neuspořádaně.

Požadavek sjednocování protikapitalistických sil je a bude prioritní. Současně ale náročným úkolem nás všech.

Obsah: 1.Charakteristika východní strategie SRN pro 21. století; 2. Vývoj vztahů mezi Československou – Českou republikou a Spolkovou republikou Německo 1945-2005; 3. Sjednocení Německa; 4. Východní politika vlády CDU/CSU – SPD; 5. Vláda CDU/CSU – SPD podporuje revanšisty proti ČR; 6. NATZO připravovalo válku v Evropě; 7. Co jsou národní zájmy České republiky.

Vydala Obvodní rada Klubu českého pohraničí v Praze 10 ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí KČP pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen 2006.