Prof. PhDr. Jiří Frajdl,CSc.

Germanizace v době baroka

Studijní texty

V církevním prostředí

I s odstupem let a se znalostí objektivního reálného vývoje české společnosti se nám jeví baroko a jeho doba jako rozporná, plná protikladů se střídáním temných i světlých tendencí. Důraz, kladený na pozitivní, případně jen negativní skutečnosti ovšem jen zkresluje pravdivé poznání. Přitom česká společnost prošla kardinálním vývojem, převážná většina národa znova vyznávala katolickou víru, i když se v Čechách i na Moravě uchoval a i udržel zbytek nekatolického lidu, který nezanikl a nezůstal bez vlivu na další vývoj, dokonce i po stránce národní emancipace.

Česká emancipace se teoreticky, ale jen teoreticky, mohla opírat o tři sponzorské pilíře, o stát, ale ten podporoval německo-rakouskou kulturu a německý jazyk, o šlechtu, která však byla ve velkém počtu nečeská a doslova nadnárodní s příklonem k němčině, a konečně třetím sloupem byla katolická církev. V naší veřejnosti je dosti výhrad k jezuitskému řádu, ale chtěl bych upozornit na objektivní a zcela logickou tendenci v národnostní otázce. Jezuité působí a angažují se v misijní činnosti, proto jako jedni z prvních si uvědomují hodnotu českého jazyka, podporují ho a tím také ochraňují. Mají k tomu pedagogické vybavení, finanční zdroje a mocenskou autoritu. Katolický historik Jaroslav Kadlec ve svém druhém díle Přehledu českých církevních dějin o tom napsal: „Jezuité vůbec nejdříve a nejvíce projevovali pozornost českému jazyku, chápajíce potřebu jeho dokonalé znalosti při misijním působení (s.140).“ O obsahovou stránku lze se přít, i dnes, ale důležitý je také formální vývoj jazyka a především jeho ochrana před nepřízní doby, vlády a mnohých šlechtických rodin. Bez jezuitského stupně péče by byl vývoj po jazykové stránce obtížnější a pomalejší.

Jen s jezuitskou autoritou v zádech uhájil Jiří Bílek v Českém Krumlově české kázání v kostele sv. Víta, i když městská rada se postavila na protičeské pozice. Poddanský lid neměl dost prostředků, aby mohl dávat své syny na studia a v 17. století je proto nedostatek českých kněží, i to oslabovalo české sebevědomí a společenský život. V ryze české Roudnici se proto v roce 1701 stal proboštem Němec, což vyvolalo spory, neuměl česky, nemohl ani zpovídat.

Nedostatek katolického dorostu pro duchovní službu a pro aktivní život v klášteřích vedl k tomu, že k nám přicházelo mnoho příslušníků jednotlivých řádů z ciziny, z germánského a románského jazykového prostředí. Těm byl osud české emancipace lhostejný. . Docházelo ke sporům jazykového původu, když do kláštera přicházelo během dalších let více Čechů. Mniši románského a německého původu většinou nesrostli a nesblížili se s českým lidem. Nepodpořili jeho kulturu, společenskou angažovanost a nic nevadí, že si rozuměli v oblasti náboženské. V té době to přece byla významná forma aktivit tehdejší společnosti. Závistivě můžeme konstatovat přinejmenším kulturní přínos francouzských, italských, rakouských, německých, polských i maďarských klášterů pro lid dané země.

Rozporuplně působilo zrušení jezuitského řádu v roce 1773, neboť v uvedeném roce bylo v Čechách 42 gymnázií a na Moravě 15, většinou pod jezuitskou správou. Po zrušení řádu se na řadě těchto ústavů místo latiny zavedl německý jazyk. Latina byla mezinárodní, potřebná ve vědeckém světě, němčina přispívala , i nechtěně, k odnárodňovacímu procesu. Počet gymnázií se také zmenšil, a to postihlo českou inteligenci, v Čechách zůstalo jen 13 ústavů, na Moravě sedm. Pro český kulturní život měl význam každý farní úřad, pokud byl obsazen knězem českého původu, ten přece jen přál lidu svého rodného jazyka, neproviňoval se germanizací. Stačí si uvědomit, že farní síť se za císaře Josefa II. rozšířila v českých zemích o 550 míst.

V Čechách a na Moravě byl v době rozpuštění jezuitského řádu právě tento řád doslova duchovní mocností, měl 1 200 členů, 32 sídel a 20 středních škol a univerzity v Praze a v Olomouci. I když tu všude převládala latina, přece jen mnohá jezuitská díla, i v latinském jazyce, podpořila české historické povědomí a tím i sebedůvěru pro celospolečenskou angažovanost. František Pubička (1722-1807) vytvořil Chronologii českých dějin, v deseti dílech přeložena do němčiny. Českým buditelem se stal Stanislav Vydra z Hradce Králové (1741-1804), profesor matematiky.

Významnou etapou české emancipace, tzv. národního obrození se stala skutečnost, že přináležitost ke katolictví nebyla na překážku rozvoje českého jazyka, tím i kultury a národa. Před tímto vývojem upozornil František Vavák (1770-1816) na tristní situaci: „Nynější svět tak divně jaksi na náš jazyk český se obořil, že se ho netoliko štítí, ale s ním ani mluvit nechce a snaží se jej dokonce potřít.“

Pochopitelně s růstem počtu české inteligence i v řadách církve, rostl také počet duchovních, kteří mohli a chtěli se zapojit do národního hnutí. Zdeptaný národ se i touto cestou probouzel k životu, obrozoval se, jak zní starší český termín. On nikdy nezanikl, jen se probouzel k nové aktivitě, nejprve jazykové, později i kulturní, ekonomické a politické.

Proti germanizaci z let panování Josefa II. se postavila řada kněží, pěstujících historii a regionální dějiny a v návaznosti na barokní dobu, rozvíjela starší práce a studie z českých dějin, zeměpisu, národopisu, zpěvu a hudební kultury. Zásluhou F.M. Pelcla byla vydána po sto letech od svého vzniku Balbínova Obrana jazyka českého. Kritické dějepisectví, často i ve vztahu k němectví, prosazoval a realizoval benediktin Mangold Ziegelbauer (1689-1750) a rajhradský opat Bonaventura J. Piter (1708-1764). Z jeho stop vyšel i rektor pražského piaristického ústavu Gelasius Dobner (1719-1790). K rozvoji poznání českých dějin přispěli ještě další duchovní, například Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787) a Jaroslav Schaller (1738-1809). Do kulturních dějin českých zemí zasáhl exjezuita Ignác Hornova (1740-1822). Publikovali většinou v němčině, ale po stránce obsahové přispívali k poznání české historie a tím posilovali odhodlání hájit oprávněná práva českého národa. Také okolní svět bylo vhodné informovat, to se dalo latinským, německým a francouzským jazykem.

Dosud podceňovanou skutečností byl český překlad Písma svatého. Bible v ryzí češtině posilovala jazykovou stránku zápasu s germanizací, navíc bylo i později obtížné pro německo-rakouské nacionalisty útočit na autoritu této knihy. Přední zásluhu mají bezesporu pavláni Václav Fortunám Durych (1735-1802) a František Procházka (1749-1809), kteří revidovali a nově upravili text jezuitské bible Svatováclavské a měli odvahu přiučit se a využít i bratrskou bibli Kralickou. Bible v jejich pojetí a úpravě se stala vzorem pro českou terminologii, gramatiku, vzorem správného jazyka.

Mnoho starých českých tisků, ale také knih zadržených cenzurou a pocházejících ze zrušených klášterů evidoval, ochraňoval a zachoval pro budoucí roky v univerzitní knihovně v Praze premonstrát Karel Rafael Ungar (1743-1807). I knihovny dobře uspořádané hrály jistou úlohu v zápase s germanizací. V jejich sbírkách a fondech byla prokazatelně ukázána politická, kulturní a jazyková kontinuita českého národa. I takový odkaz plní úlohu v myšlenkovém zápase o uchování národní svébytnosti. Jan Bohumír Dlabač (1757-1820) získal obdobné zásluhy, byť ve specializovaném oboru, soupisem kulturních památek v českých zemích.

Již v dobách barokního rozkvětu se projevovala rozporuplná tendence. Na jedné straně byl český jazyk vytěsněn z vlády, úřadů a záhy i ze středních a vysokých škol, ale v mnohem větší míře se uplatnil na farách a v církevním prostředí. Lid se modlil česky, a to byla základna, kterou nebylo možno germanizovat, uchytil se a své pozice neustále upevňoval ve dvou vědeckých disciplínách, v jazykovědě a historii. Oba názory měly vědeckou, ale i politickou perspektivu. Pozitivní ocenění zasluhuje biskup Antonín Gindl, který ač původem Němec, byl vysoce tolerantní a k Čechům spravedlivý, naučil se česky a zakazoval germanizační akce. Dokonce odmítl v roce 1840 vysvětit deset německých kandidátů pro jejich pohrdání českého jazyka a jazykovou nesnášenlivost.

V aristokratickém prostředí

Tam, kde se neprivilegovaná vrstva podřizuje třídě vládnoucí, privilegované, žádá, někdy živelně, jindy přímo programově, aby se vládci starali při nejmenším o vlastní stát a pokud jejich zem je součástí většího celku, aby neupadala, nepřicházela o svébytnost, nepodléhala cizí nežádoucí asimilaci, případně, aby sponzorskou formou ze svého bohatství přispěla k rozvoji národní kultury, školství, umění a tím i k vyšší civilizační úrovni. Obtížně a neúplně se to prosazovalo a žádalo tam, kde aristokracie nebyla stejné etnické příslušnosti jako lid. Takovým příkladem byly české země. K výrazným změnám došlo během třicetileté války a v době konfiskací, také emigrace oslabila počet i pozice české šlechty v rámci politicko-mocenské struktury v 17. století. Udělování inkolátu bylo totálním právem habsburského panovníka a ten měl jiné politické cíle a neměl zájem posilovat českou šlechtu.

Z 417 osob, většinou celých rodin, které do roku 1657 získaly inkolát bylo 211 Němců, 43 Italů, 20 Francouzů, 11 Španělů, 7 z Nizozemí a další byli rovněž přivandrovalci z ciziny, žoldnéři třicetileté války. Na Moravě byla neméně špatná situace., vedle vysoké šlechty českého (moravského) původu, představujících 14 rodů, , bylo dalších 13 nečeských rodů, kteří se jim majetkově vyrovnávají. Záhy na Moravě drží statky dalších 40 rodů zcela cizího původu. Uvedený vývoj se nezastavil ani v dalším desetiletí. V roce 1675 bylo již evidováno podle pozemkových knih 19 českých rodů a 74 rodů cizích. V mocenských pozicích se udržela a stabilizovala jen ta česká šlechta, která se plně orientovala na Habsburky, často i s jazykovou a kulturní orientaci rakousko-německého a španělského směru. Splynutí s rakouskou dvorní šlechtou bylo rychlé a politicky i majetkově výhodné. Pro germanizaci se tím vytvořil volný prostor. Postupovala potom velmi úspěšně a rychle. Čím větší politické ambice, tím ochotnější přístup k asimilaci. Jen drobná šlechta, žijící na českém venkově, se držela české jazykové a kulturní orientace. Stačil však vstup do armády či diplomatických služeb, aby se i tu změnila situace k horšímu.

Očekávat, že cizí aristokracie projeví hlubší a vlastenecký zájem o české věci bylo naivní, většinou nepodpořila ani jazykové, kulturní a vůbec civilizační potřeby svých českých poddaných, Je pravdou, že občas, v jisté opozici k přílišné centralizaci se přece jen oháněla zemským právem, neboť jim zaručovalo větší samosprávu. Několik rodů, a bude jich vzpomenuto s pozitivním oceněním, se přiklonilo v dalších letech k podpoře české emancipace. Již samotná jména panských rodů ukazují na jejich původní orientaci (Buquoy, Eggenberg, Gallas, Colloredo, Piccolomini, Mansfeld, Marradas, Morzini, Desfour aj). Cizí rody zvou k osídlení cizí osadníky, nejen do měst, ale i na venkov. Další výhodná vláha pro sílící germanizaci. K tomu ještě podřadné postavení českého národa v nadnárodní habsburské monarchii. Nelze se divit, že při vzniku republiky v roce 1918 i sám T.G. Masaryk se přimlouval za zrušení šlechtických titulů a lid neměl zájem o aristokraty, kteří nesplnili žádný ze základních úkolů vůči českému lidu.

Prohabsburskou a prorakouskou loajalitu prokazovali Auerspergové s majetky ve Žlebech, Slatiňanech a ve Vlašimi. Sloužili jako vojáci a diplomaté. Jen Josef Karel Auersperg (1767-1829) se i po stránce odborné věnoval zemskému patriotismu, sepsal několik publikací z dějin českého práva, překládal B.Balbína do němčiny a stýkal se s J. Dobrovským. Byl též iniciátorem při vzniku Moravského zemského muzea v Brně. Politická rozdvojenost vedla i k tomu, že se rod hlásil k německé národnosti a za druhé světové války Wolf Auersperg padl jako letec v roce 1942 na východní frontě. Postupný příklon k francouzské, rakouské, zemsky české a k německé orientaci poznamenal také Buquoye. Jiří Buquoy podpořil Národní muzeum v Praze. V roce 1848 vystoupil a veřejnost i Praha se těšily z jeho znalosti českého jazyka. Za podporu pražských demokratů byl dokonce vyšetřován a dočasně vězněn, ale Jan Oldřich (1925-1943) zahynul při potopení německého křižníku v Severním ledovém moři.

Politická a hodnotová rozkolísanost nemohla být oporou protigermanizačního zápasu. Prokazuje to i angažovanost Martiniců z Voticka, ale již skutečnost, že se jeho členové psali z Martinitz napovídá o jejich skutečném smýšlení. Bohuslav Balbín Bernarda Ignáce označil za pobělohorského kořistníka a odrodilce národa. Ten se mu zase mstil vymáháním cenzurních příkazů na jeho práci. Jinak nesmělý Balbín se dokonce opovážil zlehčit rodový znak, když tvrdil, že leknín páchne bažinou a kdo ho cítí a uctívá národ zrazuje. Na druhé straně Jindřich Jaroslav Clam-Martinitz vydal spis ve prospěch autonomistického uspořádání Rakouska a vystupoval jako tlumočník českého státního práva. Jindřich Clam-Martinitz žádal v Předlitavsku zajistit nadvládu Němců a němčina se měla stát jediným úředním a uznávaným jazykem. V roce 1918 mu čs. vláda se souhlasem T.G. Masaryka zakázala vstup na území republiky. Pochopitelně takto nepevní aristokraté ve své národní orientaci se nemohli a nestali odpůrci germanizace.

Z Plzeňska jsou Černínové, ale psali se Czernin, již to něco prozrazuje. Humprecht Jan Czernin (1628-1682) sloužil v Benátkách jako habsburský vyslanec a snažil se o propagaci barokního umění. Jan Rudolf (1757-1845) miloval hudbu a výtvarné umění a stýkal se s J. Dobrovským, F. Palackým, L. Čelakovským (botanikem) a J.E. Vocelem. Jeho syn Evžen Karel Czernin patřil bezesporu k významným mužům českého obrození. Sám byl historikem, členem Matice české a příznivcem Národního muzea, což byla významná instituce a organizační středisko české emancipace. Byl národnostně tolerantní a jeho sociální reforma na jeho panstvích přinášela prospěch Čechům i Němcům. Jiný Czernin, ministr zahraničních věcí, se však vyslovil zcela nedemokraticky, kdYž prohlásil „vox populi-vox hvězí, hlas lidu, hlas hovězí“. Karel Evžen Czernin padl (1920-1940) v uniformě německé nacistické armády ve Francii. Opět důkaz rozkolísanosti v otázce národnostní orientace. Bylo spolehnutí na českou aristokracii?

V době baroka se stalo doslova evropskou módou podporovat zemské teritoriální vlastenectví a z toho plynoucí finanční podpora historického bádání, vznikaly sbírky památek na slavná minulá léta, stoupal zájem o rodinné archivy, evidenci stavebních památek, rozsáhlé byly i sbírky zbraní apod. Zemský patriotismus, vyjadřovaný však v němčině a s habsburským dynastickým obsahem byl politickou aktivitou, která v ničem neděsila habsburskou vládnoucí elitu, současně se stávala rafinovanou službou pro jemnější metody germanizace. Zemský patriotismus zakrýval entickou realitu a pod střechou německého jazyka, ale i kultury, cílil k nenásilnému upevnění němectví. I muzea, vědecké společnosti, školství, literární, umělecké korporace měly německo-české pojetí, ale čeština byla vytlačována, případně nebyla vůbec používána, nebyl to jazyk učenců. Navíc asi jen 20 % šlechty sídlící v českých zemích podporovalo klíčící českou emancipaci, zbytek byl proněmecký a prohabsburský a sílilo přesvědčení, že Češi nemusí mít vlastní stát, že jim postačí širší rakouský patriotismus.

Ta část aristokracie, podporující obrození prospěla vývoji tím, že podporovala české školství, ale takových rodin bylo málo a výsledek nebyl valný. Pozitivně lze hodnotit Františka Deyma (1769-1832), když se zasadil o zavedení českých bohoslužeb ve Vídni pro českou menšinu. Další členové rodu nesouhlasili s násilnou germanizací, ale v aristokratické společnosti to vysvětlovali tím, že se má nechat vývoji volný průběh, žádný slovanský jazyk, ani polský, není tak dokonalý, aby mohl soutěžit s jazykem německým, stačí nepoužívat násilí, což vždy vyvolá protitlak, stačí teritoriální prorakouské vlastenectví. Hned nám vyvstane význam českých filologů a oceníme snahu těch šlechticů, kteří na svých panstvích podporovali české triviální školy. Na vyšších stupních školského systému se český jazyk neuplatňoval, také zásluhou vídeňské vlády.

Karel Chotek doplňoval teritoriální patriotismus ještě názorem, že násilím se nic nespraví, že pouze ekonomický rozvoj zajistí náklonnost Čechů k říši, a to trvaleji než armáda, policie a vězení. Statečným krokem dlouho opakovaně citovaným se stal výrok Františka Josefa Kinského (1739-1805), když proklamoval, že je přesvědčen, „když mateřskou řečí Francouzů je francoužština, Němcům němčina pro Čechy musí to být čeština.“ Jen skutečnost, že takové stanovisko se obdivovalo, svědčí o tom, v jakém stavu byl český lid, když se musel dožadovat svého přirozeného práva na mateřský jazyk. Jiný Kinský, Rudolf (1802-1836) vtělil uvedený názor v čin, financoval Matici českou. Povzbuzením a příkladem se stalo chování Lažanských, pocházejících z Plzeňska. Užívali českého jazyka i ve své domácnosti a dokonce i pro osobní záznamy. Intimní věci se spíš svěřovali v jazyku Francie. A ještě jedna skutečnost stojí za pozornost, šlechtici nakloněni české otázce byli také členy svobodných zednářů, kde se pěstovalo liberální prostředí. Prokop Lažanský (1740-1804) se stal angažovaným členem pražské zednářské organizace (lóže) Pravdy a sjednocení a od roku 1785 i velmistrem provincie.

Překvapením pro českou veřejnost, ale i zlobu u německých nacionalistů, vyvolalo chování aristokratického rodu Lützowů, do Čech přišel rod na konci 17.století a plně se ztotožnil s tužbami českého národa. František Lützov při plnění diplomatické práce umožnil a vymohl povolení, aby František Palacký, nekatolík, měl přístup do vatikánského archivu. Hrabě František Lützov promluvil dokonce v americkém kongresu, kde osvětloval mírové mise krále Jiřího z Poděbrad a v 19. století psal anglická díla, propagující české dějiny. Jeho dílo „Čechy, nástin historický“ prospělo později i T.G. Masarykově zahraniční akci. Některá díla hraběte byla cenzurována a zakázána. Jeho publikace byly sbírkou kritiky habsburského vládnutí a výrok: „Pomoc Čechům je má povinnost“ několikrát citoval prezident Masaryk, který upozornil, že již v době baroka se členové rodu chovali příznivě ke svému (českému) lidu.

Typickým modelem teritoriálního zemského vlastenectví se stal přímo František Antonín Nostitz, zemským patriotismem se charakterizovali i další Nostitzové s jistým příklonem a nachýlením k českým obrozencům. Ve službách aristokracie tvořila obrozenecká inteligence, vychovatelé, knihovníci, archiváři, spojovací článek k městským vrstvám českého původu bylo toto spojenectví potřebné.

České veřejné mínění bylo citlivé i na aristokratický výklad národních dějin a za službu němectví považovalo výrok Karla Švarcenberka, že husité byli tlupou lupičů a žhářů. Pochopitelně, že uvedený výrok byl vyvažován jinými pročeskými aktivitami, ale veřejnost dlouho nezapomínala. Hmotným podporovatelem obrozeneckých snah se stal aristokratický rod pánů Wratislawů z Voticka. Pozitivně byl vzpomínán Adam Wratislav, biskup v Hradci Králové, později i arcibiskup pražský, působící v první polovině 18. století.

Ještě jeden specifický rys zápasu s germanizací je vhodné připomenout. V habsburské monarchii se díky ekonomické zdatnosti propracovalo několik židovských rodin až do šlechtického stavu. Pokud se bohatí Židé stavěli lhostejně k českému prostředí, bylo to ještě přijatelné, ale Češi nelibě nesli, když podporovali germanizaci, platilo to i o bohaté židovské menšině v českých městech. Podporovali německé školství, německý jazyk, kulturu apod. Vysvětlení je logicky prosté, když se díky komerčním aktivitám dostali do řad vládnoucí elity, nebyl zájem prodělávat vzestupnou dráhu ještě jednou jako podporovatelé poníženého, nerovnoprávně postaveného českého národa. Bylo výhodné hlásit se rovnou i k jazykově privilegované vrstvě. V zájmu pravdy připomenu, že tato tendence netrvala věčně, již koncem 19. století a i v dobách meziválečné Československé republiky mnoho bohatých židovských rodin podporuje česká národní snažení. Příklon a sympatie k české státnosti se nejlépe projevil v mezní situaci. V plynové komoře zněla před popravou plynem česká hymna Kde domov můj.

Český historik Otakar Odložilík ve svém Nástinu československých dějin, vydaných v roce 1946, zhodnotil dobu baroka v otázce germanizace: „Historicky podbarvený patriotismus šlechty byl dobrou oporou, avšak při své jednostrannosti neměl dost životní síly, aby se stal hlavním pramenem a živou sílou emancipačních snah (s.106).“ Záruku obrody viděl spíše na venkově a v českých městech. Také další významný historik Kamil Krofta, autor Malých dějin československých, z roku 1947, na rozdíl od publicistů nedotčených znalostí historických faktů, nepopírá germanizaci, což je dnešní móda a trend, ale velmi přesně hodnotí situaci: „V politice národnostní žily dále tradice doby josefínské. V životě veřejném a ve školství trvalo výhradní panství němčiny a poněmčování českého lidu pokračovalo.“

Nekritické nadšení nad aristokratickým barokním vlastenectví poněkud upřesnil Zdeněk Kalista ve Stručných dějinách Československa (vyd. 1947), když poznamenal: „Ale vlastním nositelem procesu obrodného, pokud šlo o národní vědomí české, nemohla se státi šlechta, respekt. intelektuální kruhy s ní těsně související, jejich národní nadšení bylo stále podhlodáváno kosmopolitickým cítěním osvíceneckým … (s.198).“

Venkov

Dnes pochopitelně můžeme objektivně hodnotit dobu baroka, patrně komplexního směru, zasahujícího do všech oblastí života, nicméně nás to nemusí zavazovat k popírání stínů této doby.

Nadšenci baroka připomínají život na venkově a odvolávají se na pestré a bohaté kroje, na tradice a zvyky, na veselé a sentimentální písně, ale zapomínají, že optimistické perspektivy se realizovaly až po zrušení nevolnictví, po tolerančním patentu a po možnosti vykoupit se z feudálních povinností. V době tuhého nevolnictví nic z lyrických a romantických tahů štětcem nezaznamenáváme. To přišlo až se vznikem bohatších a bohatých sedlákem.

Ostatně výzkum veřejného mínění, byť i formou rekonstrukce, ukazuje realitu, v té době stejnou pro českého a německého příhraničního rolníka.

Veřejné mínění je soubor názorů, racionálních i citových postojů reagující na vnitřní i vnější poměry v dané společnosti, sociální vrstvě, v regionu i celostátním měřítku. I anekdota, říkánka, popěvek patří k projevům veřejného mínění. Často je to protiklad k úředním výnosům, zákonům, přáním vrchnosti. Nespokojenost se projevuje v zakryté i v otevřené formě, často rovněž prostřednictvím modlitby.

Dnes se výzkumem veřejného mínění zabývá speciální část sociologie a politologie – demoskopie. Historik pracující s prameny je dokonce schopen rekonstruovat veřejné mínění i v minulé době. Pochopitelně se nejvíce dovíme o věcech, které lid tížily, a v době, která nás zajímá, to byla robota. Ve východních Čechách (nelze vyloučit, že i jinde) bylo slyšet veršování, někdy popěvek:

Robotami den ode dne / jest sužovaný,

V létě, zimě jest / daněmi pronásledovaný.

Ten, kdo to spatřuje / a tu věc pozoruje,

Aby měl srdce kamenné / jej polituje.

Opětovně a opakovaně se volá po reformě poměrů. Ředitel panství byl považován za mocného pána, a proto se na něj a na důchodního také zaměřovala řada říkanek, například tato:

Pan direktor, hodnej pán / dělá s námi, co chce sám,

Bude-li tak tři roky / bude v pekle na věky.

Pán důchodní, hodnej pán / on poroučí robotním,

Robotě té psotě / od pondělka k sobotě.

Ve veřejném mínění nalezneme parodii také na další členy vrchnostenského pořádku:

Šafář, taškář vybraný / od biřice vypraný,

Sám co vzal a prodal, / nám sedlákům vinu dal.

Ten purkrabí parukář, / sám největší pletichář,

Bije nás jako ras, / zasloužil by sám provaz.

Poddaný nevolník vyjadřoval ve svém stesku také víru v lepší poměry:

Pane Bože veliký, /smiluj se nad rolníky:

Přijmi je do nebe / a pány ať čert veme!

Pracovní poměry zachytila výstižně písnička:

Kdyby nebe vyschlo / a přestaly deště,

Nevyschlo by proto / naše pole ještě.

Trýzněných oráčů / dost je pot skropuje,

Slza robotníků / denně je svlažuje.

Zlá byla také vojenská služba - teprve invalidní a zmrzačený voják byl z ní propuštěn:

Až budu o zdraví připravený, / teprve budu z vojny propuštěný,

Přijdu domů na zlé časy, / škoda mé mladosti a krásy.

Občas používali satiru i loutkoherci.

Nic ze zjištěných faktů nesvědčí o venkovském blahobytu doby barokní. Ve většině případů zjišťujeme absenci stížností na jazykový útisk. Aristokracii i státu byla lhostejní jazyková otázka poddanského venkova, důležité bylo jen plnění povinností, uvalených vrchností. Navíc vládnoucí elita věděla, že když se někdo bude chtít ze sociální poníženosti dostat na vyšší stupínek společnosti, bude potřebovat lepší než jen triviální vzdělání a na školách se již setká s latinou a hlavně s němčinou. V tom byla právě ta zlá překážka, baroko je jazykově německé, španělské, italské, latinské, ale není formováno do českého jazyka, ten je odsouzen být jen jazykem poddaných, služek a čeledínů. Takový „ponížený“ komunikační prostředek jim ani k centralismu směřující vláda nebrala. Poddaný stejně nemohl zasahovat do veřejného a politického života. Stížnosti na jazykový útisk čeští poddaní masově projeví až ze značné části přesídlí do měst, v té době již poněmčených, zejména v měšťanských kruzích. Baroko sice mělo celoevropskou platnost a úroveň, ale českému venkovskému lidu moc nepomohlo. O skutečných poměrech podává svědectví řada bouří a povstání venkovského lidu. A jazyková otázka zde opět není v popředí nespokojenosti. I to přijde ale v pozdější době. Potvrzení popisované skutečnosti najdeme i u katolického historika Jaroslava Kadlece a v jeho Přehledu českých církevních dějin (II. díl), když jasně uzavírá podkapitolu s názvem Stíny doby barokní zjištěním: „Poddaný lid český však ve veřejném a duchovním životě znamenal málo (s.139).“ Nenesl odpovědnost habsburský stát a jeho aristokracie právě doby barokní? Právě tato utiskovaná a podceňovaná vrstva po příchodu do měst výrazně změní stav a poměr sil v zápase s germanizací.

V městském prostředí

I ve městech probíhal zápas s germanizací, měl také svá specifika, a své tendence a hodnotová měřítka. Byl spjat s nastupující a sílící buržoazií a s příchodem venkovského lidu do městských aglomerací. Zřetelnou tendencí byla v 17. století postupující germanizace původně českých měst., dělo se to formou přenárodnění, asimilací, dobrovolnou i pod tlakem objektivní situace, ale realizovalo se to také novou vlnou kolonizace ze Saska, Bavorska, Rakouska a z dalších německých regionů. Po stránce jazykové odolnosti a stability nebylo možno příliš spoléhat na měšťany zakotvené ještě ve feudalismu. To spíše nově tvořící se česká buržoazie zahajuje boj i za jazyková práva. V 17. století český jazyk v městských úřadech i ve společnosti ustupoval německému živlu, podporovanému šlechtou a státem. Pro Čechy byl národnostně odňat Žatec, Bílina. Lovosice, Úštěk, Horšovský Týn, České Budějovice, Český Krumlov, Prachatice a do poloviny 18. století se do značné míry poněmčila města Litoměřice, Stříbro a jiná místa. V Moravské Třebové jsou městské zápisy v češtině ještě v 16. století, ale ve století sedmnáctém již převládají dokumenty v němčině. Tak tomu bylo i v dalších 67 městech v Čechách a na Moravě. V době reforem Marie Terezie a Josefa II. vítězí němčina ve všech českých městech. Regulované magistráty za Josefa II. rovněž podpořily poněmčování měst. Poněmčování odolávala nejdéle Polička, až do poloviny 18. století, i když byla jinak zcela česká, to jen úřadování mělo být a bylo německé. Pro Francouze , Angličany, Němce a jiné národy bylo nemyslitelné, aby ve svých městech nebylo možno používat v úřadech i ve školách svůj mateřský jazyk. To jen habsburská nadutost a kulturní omezenost německou převahu prosazovala a dokonce to vydávala za civilizační pokrok a dnešní novokolaboranti se opět zhlížejí v germanizaci. Městské kroniky svědčí o nástupu germanizace např. v Ústí nad Labem, České Lípě, Opavě a dalších městech. Městské rady ryze českých měst již nepožadovaly ani znalost češtiny. To spíše se kontrolovala náboženská orientace. Vyžadovat znalost češtiny záhy nebylo ani možné, městské školství bylo německé, což byla opět smrtelná rána pro národní život a svébytnost. Přicházející cizinci z okolních německých zemí, ale ani židé, neměli zájem splynout s českým prostředím, když němčina byla dominantní. Po odnárodňování šlechty přišla další vlna ve městech a postihovala školskou mládež.

Z vládní vůle byla prosazena reforma školství, po stránce obsahové nebyla tak špatná, ale po stránce jazykové to byla typická bezohledná germanizace. Školství považovala Marie Terezie za politickou otázku, které měla vést ke vzniku rakouského národa s německým jazykem. Později se budou němečtí publicisté vysmívat myšlence čechoslovakismu jako plně utopické záležitosti, i když šlo o pojetí státního občanství a bylo rozhodně blíž k realitě než násilnická snaha vytvořit z Čechů, Němců, Slovinců, Chorvatů a jiných etnických celků rakouský národ.

V roce 1747 vláda vydala studijní řád a na vysokých školách vytlačila němčina latinu a čeština byla zcela vyloučena z výuky. V roce 1775 bylo 31 gymnázií zrušeno a zůstalo jich jen 13, byla zavedena němčina a český jazyk byl opět vyloučen. Objektivně to přispělo k posílení germanizace, především středních vrstev. Školská struktura měla čtyři stupně. Nejvýš stála univerzita, měla vychovávat vysoce odborně zdatné vládní úředníky, vědecké aktivity nebyly prioritou. V hlavních městech každé zemi, tedy i v Praze a Brně, byly otevřeny ryze německé normální školy pro výchovu učitelského dorostu a vrchnostenské úředníky nižší kvalifikace. Název normální škola neměl připomínat, že další školy byly nenormální, ale pojmenováním se vyjadřovala skutečnost, že se tu učilo podle vládou stanovených norem. Na český jazyk, kulturu, dějiny se nemyslelo. Ve větších městech, také na přímluvu regionální aristokracie, byly zřízeny hlavní školy, opět s němčinou jako vyučovacím jazykem. Čeština byla opomenuta. Hlavní školy, později přetvořené na školy měšťanské, byly trojroční a připravovaly své žáky pro řemesla, obchod a jinou činnost v produkci města. Čeština se udržela, také pro nedostatek učitelů, znajících němčinu, z praktických důvodů na venkově. Triviální školy při každé faře podle jména měly učit jen tři základní předměty (číst, psát a počítat), ale čtvrtým předmětem bylo náboženství. V českých zemích bylo 2 750 triviálních škol se špatně placeným učitelským sborem.Milčický rychtář František Vavák byl svým vzděláním výjimkou. Mládež z venkova se pro neznalost němčiny těžko dostávala na hlavní školy, stejně jako na školy normální.

Proti náporu germanizace pomáhalo ve městech divadlo a na venkově převážně loutkoherci jadrnou češtinou, i když často v dialektu. České hry po roce 1780 nebyly již vzácností. Přibyl však i další pomocník, české tiskárny. V ˇCechách jich bylo 23 s dobrou úrovní v Litomyšli, Hradci Králové, Jičíně a jinde. Spolu s gymnáziem, spolkovým životem, farou, vedenou osvíceným knězem, a studentskou mládeží, vytvářející střediska osvětové činnosti, jak je známe z Hradce Králové, Jindřichova Hradce, Havlíčkova (Německého) Brodu a z jiných míst.

František Roubík v Přehledu českých dějin v roce 1947 napsal: „Centralizační a unifikační snahy Josefa II. přinesly českým zemím nebezpečný postup germanizace nejširších vrstev národa.“ Znalost němčiny podmiňovala přijetí na gymnázium a bylo podmínkou i při získání nějakého stipendia či nadace. Čeština pokažená německou terminologií se stávala až nesrozumitelnou a v chybném znění se užívala jen k překladům některých císařských výnosů.

Od krajských úředníků, ale i z míst církevních, přicházely na vídeňský panovnický dvůr ještě v letech 1760-1763 různá hlášení následujícího znění: „ Čeština v markrabství moravském je v úpadku, ani v Čechách není doba lepší. Krajští úřadové neznají jazyk ten a nedohovoří se s lidem.“ Z jiného hlášení: „ Značný díl úředníků městských nezná jazyk domácí. Na magistrátech se jeví nedostatek srozumitelné češtiny.“ Pomoc českému jazyku ve městech i na venkově přišla z církevních kruhů. V kněžské praxi byla čeština bezpodmínečně nutná a právě tato pragmatická potřeba si vynutila, že v Olomouci v roce 1777 se konaly české přednášky o pastorálce. Jiljí Chládek pohotově připravil českou učebnici, založenou na bratrské češtině. V mnoha místech češtinu podpořili také piaristé, minorité, františkáni a pavláni, pocházející z českého prostředí a krytí autoritou církve a konkrétního kláštera. Větší zájem je možno pozorovat o češtinu v klášterech sídlících ve městech, méně u řádů na venkově. Olomouckým bohoslovcům bylo samotným kardinálem doporučeno, aby češtinu pěstovali na podkladě Fryčajova kancionálu z roku 1788. Na studium v německé Halle se mnozí žáci zapisovali s poznámkou „naci česká“. Zjišťovali, že v Halle jsou tolerantnější poměry k českým a lužickým studentům než v rakouských zemích, myšleny ovšem alpské země. Z důvodů, které ještě neznám, dokonce i někteří Slováci z Uher uváděli poznámku o české národnosti (naci česká).

Pozornost i dnes vyvolává obrana jazyka Jana Hrdličky , vydaná na Slovensku v roce 1785 s nadepsáním „O vznešenosti řeči české nebo vůbec slovanské … .“ Z taktických politických důvodů autor vyslovil díky Josefu II., aby tím byl i chráněn a mohl vytvářet dojem, že i slovenský jazyk i jazyk český má císařskou ochranu, což bylo nutné i pro poměry v Uhrách. Tam ovšem maďarská šlechta dominující vliv němčiny nepřipustila. V této věci byla větší část šlechty sídlící v českých zemí zbabělá a zdaleka nehájila zájem svého lidu, jak to předvedla aristokracie v Uhrách. Vliv baroka v Uhrách nepoškozoval maďarský lid, i nadnárodní kultura tu byla vykládána ve prospěch maďarského etnika a nepřinášela germanizaci, která se za barokem ukrývala v českých zemích. Upozornil na to i Ondřej Kramolín z Nymburka při obraně českého jazyka. Aristokrat hrabě František Kinský viděl užitečnost češtiny i pro rakouské důstojníky, ale všiml si i pedagogické zásady, že „není možné naučiti dítě dobře latinsky, dokud neovládá svou mateřčinu.“ Nešlo tedy z české strany o jazykovou ofenzivu, byly to jen obranné akce, nicméně i jim vděčíme za udržení i těch mizejících pozic, byť v budoucnu perspektivně rozvíjených. Jan z Kohútovic se přimlouval pouze „o slušné zacházení s českým jazykem, jazykem knížete sv. Václava a doporučil vládě zřízení katedry českého jazyka na univerzitách v alpských zemích.

I když centralistické snažení Marie Terezie a Josefa II. směřovalo k rakousko-habsburskému patriotismu, přece jen na německých školách se při výuce geografie tvrdilo, že v českých zemích žijí Teuto-bohemus a Bohemus, což jsou Češi a studenti byli zkoušeni, zda je žádoucí splynutí Čechů a Němců v jedné geografické kotlině. Odpověď zněla - není. Je v tom zajisté rasový prvek, ale jak se mohlo podařit nějaké bohemistické hnutí, když ani říšští Němci o to neměli zájem. Příhraničním a alpským Němcům stačilo postavení hegemona a dominantní úloha v společnosti. Také až vedoucí privilegované postavení nebudou moci realizovat, budou to považovat za útisk. Baroko si Němci jednoznačně osvojili a domnívali se, že tím prokazují službu Evropě. Románské kořeny zcela popřeli. Stejně tak si v Praze přisvojili univerzitu a dodnes ji prohlašují za první německé vysoké učení .

K posílení českého potlačovaného sebevědomí se požívalo různých výpisů z ruských kronik, kde bylo možno občas najít pozitivní slova a uznání českého národa. V roce 1786 se citovala Moskevská kronika.

V defenzivním boji s germanizací bylo vhodné užívat správnou češtinu, gramaticky ujasněnou a stabilní. Úkolu se ujal Jan Václav Pohl, když ve Vídni vydal v roce 1786 Pravopisnost řeči české. Záhy bylo vydáno několik dalších jazykově přijatelných příruček. Praktická hodnota se prokázala, když i divadelní herci vzali pravopis na svá bedra. Štefanova veselohra Odběhlec z lásky synovské byla již skutečně česká hra, byť pro nás dnes s archaistickým slovníkem v některých místech. Také loutkové hry pro děti měly jazykovou hodnotu, i když šlo jen o pohádky (Honzíkovo štěstí, Statečný rytíř, Nebojsa a jiné). Prostřednictvím pohádek rostl později u dospělejší mládeže zájem o českou minulost, populárním se znova stal Jan Žižka a dávné protigermánské boje. Takovou oživující tendenci, že přes pohádky a báje se dospělo až k historii, najdeme také v době nacistické okupace v letech 1939-1945.

Obrannou a inspirátorkou úlohu sehrál také český tisk, k politické dokonalosti dovedený až Karlem Havlíčkem Borovským.

Germanizační tlak byl z návodu habsburské vlády umírněn a místy i zakázán v době protinapoleonských válek, byla to účelová záležitost, nicméně ještě v dalších letech se na toto ulehčení vzpomínalo.

Baroko ve své podstatě vyjadřovalo a přálo zásadě absolutismu. Absolutismus, byť osvícený, byl zaměřen proti existenci malého národa bez vlastního státu, byl vždy zhoubný. Absolutismus v jisté míře prospěl velkým národům při upevňování jejich státnosti, ale pro národy malé hrozil zkázou, kterou odvrátila až doba pobarokní. Ve středoevropských podmínkách se až nezdravě baroko ztotožňovalo a podporovalo němectví. I když známe pojem české baroko, nebyl to nikdy vyrovnávající element proti barokní nadřazenosti potvrzující německo-rakouské dominantní postavení. Baroko neklade důraz na svébytné české požadavky, to mu bylo zcela cizí. Není nutno mu upírat umělecké hodnoty.. Stejně je jisté, že svým celkovým komplexním vlivem podporovalo a potvrzovalo nenárodní cítění, což neohrožuje národ stabilně zajištěný vlivným a mocným státem, ale přímo přispívá k netečnosti v otázce české emancipace. Lze to pozorovat po celou dobu trvání baroka, od počátku, od konce 16. století do sklonku 18. století.

Baroko, jeden z posledních ucelených slohových směrů v historii křesťanského světa, ideově i finančně podporovaný světskou mocí, prodělalo po roce 1740 období hyperkritiky a místy až histerického podceňování a opovržení. Není to v dějinách nic nového. Alternativní vývoj se stává předmětem kritiky, platí to v umění i v politice. Najednou bylo vše špatné, povrchní, nelidské a dokonce i zločinecké. Ještě ve 20. století se poukazovalo na barokní tragédii v Kuksu v roce 1757, kde v barokním špitálu a s barokními lékařskými znalostmi, v nehygienických podmínkách, zemřelo na 4 000 vojáků. Zapomíná se, že v této době jiná stavba, lepší zdravotní podmínky a lepší lékařské zákroky nebyly k dispozici. A vybrat za měřítko dobu pozdější, technicky a vědecky vyspělejší je vždy ošidné. Baroko, jako celek, vedle staveb i myšlení, v jednotlivostech i ve své jedinečné komplexnosti, bylo objektivně hodnoceno až s odstupem let, potom se přiznaly pozitivní hodnoty a negativa jeho doby byla racionálně vysvětlena. Baroko se vynořilo jako vývojová alternativa k renesanci.

Pokud v renesanci mají Češi vlastní stát, mají také lepší podmínky pro jazykový a vůbec ucelený kulturní a umělecký vývoj. V baroku národ bez svého státu utrpí újmu. Nedostatek pozornosti češtině není dán barokem, je dán neexistencí vlastního státu, což se i na jiných místech na světě projeví negativně. Doznívání baroka není dobou úpadku, pokleslosti, je to jen doba, otevírající nové perspektivy technické, umělecké i politického uspořádání. Jak objektivní poměry využije subjektivní síla, bude záhy předmětem nové kritiky, zkoumání a posléze i hodnocení. Baroko komplexně uchvacovalo dobu, mělo však málo citu, pochopení pro specifickou skutečnost, pro české emancipační snahy. Neuznání a zanedbání specifických podmínek a rysů zpochybňuje i dění moderní doby, nejeden státní komplex se rozpadl přetransponoval, někdy i zanikl v původní podobě, když nedbal na specifické příčiny a podmínky diferenciace. Český jazyk, jako jeden ze základních rysů každého národa, neměl v barokní době optimální podmínky, ale přežil, ve svém celku nepodlehl germanizaci. Dokázal tím životaschopnost a vyvrátil německým nacionalismem načichlé tvrzení o neživotaschopnosti. Byl tedy český národ a také zde je i v 21. století.

Redakce: J. Skalský Připravil:dr. O.Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 166. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla jazykovou úpravou. Praha, únor 2006.

Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz