Generál Nosko nastupuje proti banderovcům

Generál se přiřítil jako vichřice. Na první pohled bylo vidět: stará vojna. A na druhý: naštvaný byl ažaž. Odvolali ho totiž z dovolené. Strávil na ní sotva týden v Dobřanech, kde opravoval dům manželčiných rodičů, poškozený americkým letectvem při náletu na Plzeň. Chystal se pokrývat střechu, nahodit stěny, udělat klempířské práce, když ho znenadání zaskočil telegram velitele čtvrté vojenské oblasti:

„Generál Julius Nosko, Dobřany u Plzně, Studniční 333. S okamžitou platností vám ruším dovolenou. Nastupte co nejdříve jako velitel skupiny Teplice. Generál Širica.“

Velitelství tehdy přesunuli z Humenného, které se tehdy ocitlo už daleko od centra bojů, do Spišské Nové Vsi. Jen co ho poinformovali o situaci, začal dělat pořádek. Nejdříve na samotném velitelství. Připomínalo spíše letní byt. Starší příslušníci štábu s sebou měli rodiny, v jedné místnosti pracovna, v druhé manželka, děti, zavazadla, rozvěšené prádlo, na verandách plavky, někteří dělili svou činnost na polovinu. Zástupce velitele neznal přesně ani nejnovější situaci. Jeho hlavní představou bylo připravit na Javorine společnou oslavu polské a naší armády spojenou s vyznamenáním jednotlivců a jednotek. Nepřeji nikomu zažít na vlastní kůži, co tenhle důstojník od generála schytal. Námitky podřízených proti příkazu, aby se rodiny vrátily do posádek, nový velitel odmítl a trval na okamžitém splnění svého rozhodnutí.

První velitelské shromáždění svolal tentýž den na odpoledne. „Takhle banderovce nikdy nezlikvidujeme!“ zněl jeho první závěr. Totéž konec konců říkal už cestou ze Tri Dubů do Spišské Nové Vsi, u nemaskovaných hlídek v otevřených strážních postaveních: „Chlapci, co to tady děláte?“

„Čekáme na banderovce, pane generále,“ odpovídali vojáci, postávající nečinně u silnic.

„A to si myslíte, že přijdou k vám? Takhle se jich nikdy nedočkáte!“

„Nám to takhle rozkázali!“ vysvětlovali.

Už při první poradě rozvíjel myšlenku: jen pasivním vyčkáváním ve strážních postaveních ničeho nedosáhneme. Lepší bude provádět denní aktivní průzkum, proti zjištěným bandám vysílat silné stíhací skupiny, nepřetržitě je pronásledovat, nedat jim možnost odpočinout si, vnucovat jim boj, kterému se vyhýbali, v boji je ničit. Pokud šlo o civilní obyvatelstvo, byl toho názoru, že by se měl vydat zákaz chodit do lesa a dobytek by se měl sehnat z horských pastvin, a tak bandy vyhladovět.

Tři prapory aspirantů považoval za slabé, nedostatečně vycvičené, bez potřebné bojeschopnosti a politicky rozhárané, jejich velitele za mírové, nebo jak říkal parketové důstojníky, kteří mohli mít sotva navrch nad protivníkem zoufale bojujícím o holý život a odhodlaným ke všemu. O pluku Slovensko měl jiné mínění. Morálkou a politickým uvědoměním převyšoval ostatní jednotky a byl nejlepším kandidátem na pohyblivé skupiny. Jeho tisíc příslušníků mělo dobrý výcvik, byli seznámeni se službou v pohraničním pásmu, nyní však měli honit bandity po kopcích a lesích, k čemuž potřebovali dopravní prostředky, které jim ale nemohl dát. To byl podle něho hrubý nedostatek.

Tehdy se v něm zrodila myšlenky požádat o druhou paradesantní brigádu. Nečekal, napsal žádost a poslal ji prvnímu zástupci náčelníka generálního štábu. Návrh zamítli. Zdůvodňovali, že by to bylo politicky neúnosné, aby vojáci, kteří prošli Duklou a Povstáním, šli znovu bojovat, tentokrát proti teroristům. Musí si poradit s tím, co má.

Když se generál vrátil z Javoriny, čekalo ho překvapení. Chromenko vyloupil Štefánikovu chatu na Ďumbieru. Burlak vykličkoval ze Slovenského ráje, v loveckém zámečku Pleso přepadl naše telefonisty, s celou sotní se protáhl kolem strážních postavení praporů Lev a Tygr na silnici Pusté Pole - Vemár - Hranovnice a ukryl se na severních svazích Královy hole.

Burlak tedy zmizel v masívech Králové hole. A Chromenko jako by se pod zem propadl. Několik dní po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Objevil se jen proto, aby do posledního drobečku vyraboval Pavčinu Lehotu v Demänovské dolině, a potom se zase vypařil. Jako by nástrahy cítil zdaleka, obratně se jim vyhýbal a průzkum ho nenašel.

Bylo jasné, že Chromenko a Burlak postupovali na západ, proto se i akce přesouvaly do středního Slovenska. Muselo se přesunout také velitelství Teplice. Generál vydal rozkaz přemístit ho do Banské Bystrice. V noci. Z důvodů utajení. Generál se přesouval sám. Před půlnocí chtěl být v Malužiné, protože průzkum hlásil, že by tady v noci mohl Burlak procházet z Velkého Boku do Svätojánské doliny. Půl hodiny chodil po vesnici horem dolem, nikde ani živé duše, nikde strážný, i když v obci mělo být velitelství nešťastného Rysa. Až po nějaké době si všiml v jedné dřevěnici prosvítajícího světla. Přikradl se k oknu a zatajil dech. Na zemi spalo šest důstojníků praporu, jeden vedle druhého, bez jakéhokoliv zabezpečení, přitom Burlak mohl být odtud coby kamenem dohodil. Stačila dávka ze samopalu nebo jediný granát. Taková nezodpovědnost! Nevěřil vlastním očím. Sedmispáči, neúspěch s Burlakem mu zkazili náladu. Od Malužné zaburácela palba. Zaklel a hnal se zpět. Velitel roty mu hlásil, co se odehrálo. Před půlhodinou, kdy už byla dolina ve stínu, pokusila se skupina banderovců probít nástrahovým postavením přesně ze směru, kde na ně čekal téměř dvě hodiny. Došlo k boji, zuřivé střelbě, sotňa si musela cestu na západ vybojovat, měla mrtvé a raněné. Unikla do Svátojánské doliny, na severní svahy Nízkých Tater, jako by cítila, nebo i věděla, že jižní svahy přehrazuje pluk Slovensko, kterého se bála jako čert svěcené vody.

Generál ihned vyhlásil poplach. Záložní prapor v Březně okamžitě vyrazil, aby překryl Burlakovi cestu na západ. Právě včas, aby jeho předvojová četa napadla Burlakův předvoj unikající směrem na Lúčky a rozprášila ho.

Generálovy představy se začínaly plnit. Nečekat, ale útočit. Nestát, ale pronásledovat. Nutit protivníka bojovat a ničit ho. Donutit Burlaka bojovat potřetí, a to ještě jeden den dvakrát. Jistě, o porážce se nedalo mluvit. Rozbitá četa však musela zanechat na místě přestřelky zásoby masa a náklad a ustoupit do lesních skrýší Králové hole.

„Když porovnáme výsledky,“ oprávněně poznamenal na jedné z porad, „vidíme, že Chromenko postupoval při naší staré taktice na západ poměrně rychle a s poměrně malými ztrátami, zatímco Burlak se musí probíjet krok za krokem a se ztrátami.“

Bylo to správné hodnocení. A generálovi ždibíček zlepšilo náladu.

Brzy mu ji však zase zkazil náš průzkum. Zjistil, že jak u Malužné navzdory zuřivé střelbě, tak ve směru na Lúčky se Burlak prosmýkl mezerami v našich postaveních i s tlustým volem, jedním ze dvou, které sebral v letní salaši pod Královou holi. „To snad není možné!“ vydechl.

Když se vzpamatoval, přednesl onu patetickou větu, která vešla do dějin protibanderovských bojů:

„Jestliže nám Burlak protáhl přes linii vola, tak co jsme potom my, vážení páni důstojníci?“

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 356-361

nakladatelství Futura