Gauck, národ a krize v Evropě

Gernot Facius

Projevy a rozhovory německého prezidenta Joachima Gaucka nevzbudí v každém pocity štěstí - nejsou vždy bez patosu. Bývalý rostockský protestantský pastor není nezranitelný, proti omámení svou vlastní rétorikou. To je jedna stránka. Další - hostitel v berlínském zámku Bellevue v průběhu vášnivého sporu, proráží někdy ticho vytvořené zdí politické korektnosti. Vyhnání Němců, nad nímž jako hlava státu vyjádřil politování při letošním Dni vlasti, bylo pozdní "připomenutí vyzvednuté ze stínu", které ani v roce 2016 nevyléčilo všechny rány. Bylo určeno politikům a osobám ovlivňujícím veřejné mínění, kteří chtějí definitivně přenechat kapitolu vyhnání výhradně historikům.

Gauck se nebojí, ať již neúmyslně, nebo úmyslně, potlačovat projednávání téma - "nechat konečně minulost odpočívat". On se nebojí otázek, které přicházejí v politickém diskursu obvykle zkrátka. Nejnovější příklad: Ve svém projevu, při slavnostní večeři pro vítězkyni Mírové ceny německého knižního obchodu, na závěr Frankfurtského knižního veletrhu, požádal váženou dámu Carolinu Emckeovou, jestli jej může vysvobodit od čekání na definici národa, zda jí spolu s akademickým učitelem Jürgenem Habermasem rozumí pouze ve smyslu ústavního vlastenectví. Konkrétně: Zda národ není víc, než jen soulad s německou ústavou? Jako spolkový prezident, napsal "Welt", nemohl Joachim Gauck opravdu jinak, než jako zástupce národa bránit "s veškerou morální vervou" provádění rozpouštění národa. Aby se stali evropskými, nebo dokonce světovými občany. Byla to obhájitelná pozice, ale "naplněná velkou utopií". Nicméně jako hlava státu neomylně pojmenoval cíl – pohledem "navzdory slepé skvrně v oku, který chce nejprve pochopit menšiny ve společnosti". Ale demokracie je založena na principu většinového pravidla, který je příliš snadno zapomenut v diskusi o imigračních tocích. "Jen v případě konfliktu, by bylo dobré, pokud bychom jako společnost uplatňovali něco jiného, než platná pravidla a zákony. Říkáme tomu kultura." ("Welt") To platí pro každého, kdo chce popřít citlivější používání jazyka. V Říšském sněmu v Berlíně, kde nyní sídlí německý parlament, se stále honosí věnováním "pro německý národ". Ale v newspeaku politiky a médií je suverénem podle německé ústavy nazýván spíše "lid". Stalo se módou mluvit o "německém lidu", nebo jak tvrdí předseda SPD Sigmar Gabriel, "lidech, kteří tady žijí delší dobu".

Tomuto pojetí lze jen špatně uniknout: císař Vilém II. věděl, že ve světové válce roku 1914 nejsou žádné strany, ale jen Němci. O sto let později již vedoucí pracovníci neznají Němce, ale pouze lidi, -"přesněji řečeno lidi v jejich ke globalizaci vhodné smršťovací formě, jako flexibilní výrobní faktor a jako spotřebitele" (citát z "Junge Freiheit"). Lidsky žít znamená mít domov - německým kulturním elitám je nyní tento termín trapný. Bohudíky se ozývají hlasy mladých, kteří se staví proti multikulturnímu vnucování. Uvědomují si, že v nepřehledném světě se může stát národ důležitým pro formování identity a proti pokušení očkovat slepý nacionalismus. Stále více orientačních bodů, podle kterých bylo možné vidět Německo jako domov, by mělo být vyškrtnuto, stěžuje si bloggerka a esejistka Anabela Schunkeová, která se narodila v roce 1988. Mluví o změně přísahy Severního Porýní-Vestfálska, kde politici už nepřísahají pracovat "ve prospěch německého národa", ale "ve prospěch země Severní Porýní-Vestfálsko", což zelení chválí jako "nediskriminační přísahu". Mladá autorka naproti tomu hájí názor: „Zatímco jsme sami kulturní a náboženské cítění lidí - na základě imigrace - hodili do prachu, jsme v nejlepším případě zesměšňováni, že trváme na něčem takovém, jako právo na naší vlast. Pokud jde o zelené, levici a jiné "reformátory", musíme jen držet pusu, pokud nechceme být považováni za hloupé rasisty." Návraty úvah o národu jsou také důsledkem nestability, ve které manévruje velký "mírový projekt" Evropská unie. Evropská unie není zdaleka tak závazné právní společenství, o němž tolik sní Bernd Posselt. Všechnu čest panevropskému nadšení, ale při svém obhajování "jakéhosi evropského národa z mnoha různých jazykových skupin" stojí izolovaný tváří v tvář odstředivým tendencím a národním zájmům. Vzhledem k BREXITU, uprchlíkům nebo Řecku, vzniku tzv. pravicových populistických stran v klíčových zemích Evropské unie, či nesouhlasu s ohledem na Rusko, Ukrajinu a Sýrii, je EU v nejhlubší krizi své existence. Kdo by si nepamatoval slova Václava Havla: "Největším nebezpečím pro Evropu je sama Evropa". Skutečnost, že britská královna, při udělování titulu profesora bývalému géniovi německých liberálů Ralfu Dahrendorfovi, mohla v roce 1973 oznámit: "Evropská věc je na dobré cestě", vypadá jako příběh z jiného věku. Musíte si uvědomit, že v té době měla co do činění s komunitou šesti zemí. Rozšíření na 28, v jejich politické a ekonomické stabilitě nesourodých zemí, vyvolalo současný stav. Dokonce i zakládající členové nyní hledají svá vlastní řešení. Italský premiér Matteo Renzi říká, že jeho rozpočtová politika je v rozporu s kritérii stability eura: "Chceme reagovat na potřeby svých občanů, nikoli Bruselské technokracie." Co vyplývá ze všech těchto deformací na evropské úrovni pro spolkovou vládu, sestavenou z CDU/CSU a SPD v Berlíně? Významný letopočet 2017, s jeho stranickopolitickou nejistotou se blíží. Bude opět, což je v současné době nepravděpodobné, dvojaliance s Angelou Merkelovou jako kancléřkou, nebo dokonce hrozí koalice SPD, levice a zelených, takže rudo-červeno-zelená? Merkelová je pro Berlín "každodenním zrcadlem", poslední skálou v (evropském) příboji, "poslední nadějí v moři beznaděje". Ani naději komentátora se nedá věřit: "Jak by Merkelová, která vládne nejméně jedenáct let, mohla sdělit voličům, že ona je jediná, která Evropu může dostat ven z té šlamastyky? Nejsou Řecko, uprchlíci, Brexit, příliš spojené s jejím jménem a její politikou? To téměř nevyhnutelně zní nevěrohodně, jako se říká, udělat kozla zahradníkem."

Dne 12. února 2017 bude zvolen nástupce prezidenta Joachima Gaucka. Prezidentské volby v Německu ukazují politický směr. Bude mít budoucí prezident tolik pochopení pro německé vyhnance jako Gauck? A s hlasy rudo-červeno-zelené koalice v zámku Bellevue by nebylo prosazení takového kandidáta pravděpodobné.

Tento komentář Gernota Faciuse je v Sudetenpost z 10.11. 2016.

Sudetendeutscher Pressedienst (SdP), Vídeň, 15.11. 2016

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf