Fenomén AfD aneb Jak politický mainstream i sám sebe obelhává
26.10.2017 Petr Schnur
Petr Schnur se zaměřil na bližší hodnocení populistické Alternativy pro Německo (AfD). Kdo je tato strana a koho reprezentuje?
Prolog
Podíváme-li se s decentním odstupem na nedávné německé volby do Spolkového sněmu a zaměříme-li fokus na Alternativu pro Německo (AfD), vynoří se tři základní otázky: kdo vůbec tato strana je a koho reprezentuje, byl její volební úspěch překvapením nebo se dal očekávat a kterým směrem půjde její vývoj. A právě ony budou tvořit kostru této úvahy, přičemž samozřejmě bude možné dotknout se pouze určitých aspektů z celého spektra problematiky současné německé společensko-politické reality.
Tak jako v jiných vnitro- i zahraničněpolitických kauzách se panující systém zarputile brání zásadní, empiricky vedené diskuzi a spoléhá se na koaliční většinu politické středokracie, prosté byť jen náznaku kritické sebereflexe, která následně kontinuitou moci udělá celospolečenskou debatu zbytečnou. Černo-žluto-zelená (CDU/CSU-FDP-Zelení: tzv. koalice „Jamajka“) nebo červeno-žluto-zelená (SPD-FDP-Zeleni: tzv. semaforová koalice) – „politický střed“ má na výběr; oč chudší je na politickou pluralitu a ideový obsah, o to více září barvami. I toto byl důvod, proč se AfD s 12,6 % stala třetí nejsilnější parlamentní silou ve Spolkovém sněmu.
Kdo je to AfD?
Podle politické středokracie a jejich médií je věc jasná. Stačí použít jeden z pejorativních „izmů“ a vše je objasněno, jít k jádru věci není potřeba. Podle nich je AfD v lepším případě pravicově populistická a islamofóbní, v horším se s ní prý poprvé od založení SRN dostali do parlamentu náckové. No a samozřejmě zazněly i „varovné hlasy“, že by se mohlo jednat o Putinovu pátou kolonu.
Chceme-li pochopit, odkud se AfD vzala, potom musíme vzít v úvahu následující specifika německé společnosti. Poválečný, částečně upřímný, částečně oktrojovaný pocit viny vyústil zejména přičiněním generace osmašedesátníků, tedy studentské revolty z konce 60. let, v německou a tedy extrémní variantu ideologie „multikulti“ hlásající stručně řečeno toto: hlásit se k německému národu zavání nacizmem a co je cizí, jiné, je dobré, lepší, nejlepší – zejména to, co zavání exotikou
Jestliže se tomuto postoji mohly vytknout naivita a ignorování reality, byl v kontextu událostí II. světové války a vývoje státu po roce 1945, kdy velká část bývalých nacistických struktur dostala demokratický nátěr a problém denacifikace společnosti tím byl vyřešen, nejen pochopitelný, ale svým způsobem i sympatický. Ve velké politice to znamenalo nejen historické Brandtovo varšavské pokleknutí, ale i totální tabuizace jakékoliv kritiky politiky Izraele vůči Palestincům. Orwellovská varianta dostala šanci po tzv. německém sjednocení, kdy se „německá vina“ s přičiněním SPD a Zelených na jedné linii s CDU transformovala do „německé zodpovědnosti“, což v praxi znamenalo militarizaci zahraniční politiky, účast na „humanitárních intervencích“ a masovou imigraci s jejím předběžným vrcholem za vlády velké koalice „matky Angely“.
Není zde možné osvětlit všechny aspekty problému, ale tento obecný náčrt je pro pochopení fenoménu AfD nezbytný. Není pochyb, že se v ní nacházejí i skuteční šovinisté, nicméně jeden z kořenů jejího vzniku má kořeny právě v tomto orwellovském farizejství. Jde mimo jiné o reakci na zcela perverzní zneužití minulosti ve prospěch cílů, které jsou evidentně zcela jiné než jak je hlásá vládní propaganda.
Další ideový původ a voličský potenciál má v Pegidě. I zde je třeba odložit černobílé vidění věci, jak je sugeruje provládní mediální mainstream. Migrační tsunami bylo v podstatě poslední, byť pořádnou kapkou do vědra až po okraj naplněného politickou frustrací způsobenou naprostým nezájmem a nečinností „politického středu“ o narůstající nouzi stále širších vrstev společnosti.
Shrneme-li to podstatné, čemu se parlamentní strany, zejména ty, které se počítají nebo jsou řazeny k levici, zarputile vyhýbají, potom lze říct toto. AfD je stranická forma protestního hnutí zdola, které přestalo věřit etablovaným stranám a které nenašlo oporu nebo chceme-li reprezentaci na levici. O SPD a Zelených s jejich neoliberálním kurzem není potřeba dále hovořit, Die Linke má sice slušný sociální program, ale svojí neochotou rozejít se s reálně existující EU ho dělá imaginárním; dělat sociálně zodpovědnou ekonomickou politiku, a přitom respektovat vedoucí úlohu neoliberálních bruselských direktiv jaksi nejde dohromady. Konkrétních příkladů by bylo dost, k tématu se ještě dostaneme. A navíc v nejžhavějším problému, masové imigrace z islámských zemí, nad kterou německý stát ztratil kontrolu, se svým postojem zásadně neliší od stran „středových“.
Volební úspěch?
Otazník nad tím, zda se dal očekávat nebo ne, evokuje související otázku, zda se skutečně jednalo úspěch. Mentálně-politický kontext německého voličstva je důležitý, ne-li rozhodující – stručně jsme jej načrtli v předchozím odstavci. Samotná otázka by ovšem zasloužila zvláštní pozornost.
Faktem zůstává, že AfD byla jediným stranickým subjektem, který pronesl jasné „ne“ k masové imigraci. Přesto se ještě v květnu její preference pohybovaly těsně nad hranicí pěti procent. Co onen radikální nárůst hlasů způsobilo, o tom lze více méně pouze spekulovat. Nicméně výsledky průzkumů veřejného mínění dostaly obrat bezprostředně po televizním „duetu“ Merkelová-Schulz, který definitivně potvrdil, že SPD v žádném případě nepředstavuje, byť i sebemenší alternativu k Merkelové a unijním stranám. S tím koresponduje i pohled na odliv voličů z levého politického spektra k AfD. A zde hovoří čísla jasnou řečí. Jakou? Jednak je jasné, že AfD není „strana nácků“, jak se to snaží namluvit mainstream – alespoň z pohledu na její genezi. A za druhé se ukázalo, že levice, ať již středová nebo nalevo od SPD, ignorováním sociálních problémů, které se masovou imigrací prohloubily a které navíc dostaly brizantní kulturně-politický nátěr, demontuje sama sebe. Levice se svojí nečinností fakticky sama zavádí do politické bezvýznamnosti.
Podívejme se tedy na odliv voličů levice popř. těch stran, které jsou za levici označovány. Nejmenší podíl na něm měli zelení voliči, totiž jedno procento (ca. 50 000 hlasů). Na druhém místě to byli občané tradičně volící SPD. Této straně uteklo k AfD na 510 000 voličů, což představuje pět procent sociálně demokratických hlasů. No a na prvním místě trůní Die Linke s jedenácti procenty (sic!) odpadlíků k AfD, tedy 420 000 občanů, kteří by volili nalevo od SPD. Důvody tohoto masového exodu jsou evidentní: postoj strany vůči EU a imigrační vlně se všemi problémy, které s ní nastaly, které budou i nadále trvat a které nezmizí, ale se naopak prohloubí.
Quo vadis, AfD?
Toť vskutku napínavá otázka, neboť se odehrává na dvou rovinách, podívejme se na první z nich. I AfD, tak jako jiné strany, které vznikly z protestu, stojí před otázkou, zda se zapojit do reálné politiky s cílem podílu na vládě, tedy stát se koaličním partnerem některé ze „středových“ stran, nebo zůstat ve fundamentální opozici k mainstreamu. Doslova pohádkovým příkladem takového přerodu od systémově opozičního levicově-ekologického hnutí k systémově zcela konformní straně jsou němečtí Zelení.
Většinou postoj k tomuto problému přivodí po úspěšných volbách první vnitrostranický konflikt, a ten je nyní v plném proudu. Ohlásily se první odchody tzv. realistů, na prvním místě bývalá předsedkyně strany Frauke Petryová a Anette Schultnerová, šéfka stranické frakce ‚Křesťané v AfD‘. Petryová založila se svým mužem dokonce nové hnutí, ‚Modré fórum‘, které by mělo tvořit výchozí ideovou a personální základnu nové strany ‚Modrých‘ (Die Blauen). Jejich ambice jsou jasné: opozice „v mezích zákona“ s perspektivou budoucí koalice s CDU/CSU. Problém tohoto proudu ovšem spočívá v tom, že AfD její volební úspěch vděčí pravému opaku: její voliči nechtějí další „středovou“ stranu bez profilu, druhou CDU, která se postupně rozplyne v politickém mainstreamu. Lidé „zprava“ i „zleva“ volili AfD právě proto, že odmítla „reálnou politiku středu“.
Druhá rovina se týká charakteru strany, který v německém historickém kontextu vykazuje nemalou brizanci. AfD se hlásí k národně-konzervativnímu ideovému směru a je otázkou, zda se udrží v jeho rámci nebo jestli nastoupí cestu německého šovinizmu včetně otevřené revize moderních dějin.
Podívejme se nyní na hlavní body volebního programu.
Ve vnitropolitické oblasti chce AfD prosadit princip lidového hlasování podle švýcarského vzoru, v programu má rovněž přímou volbu prezidenta. Dalšími body jsou znovuzavedení povinné vojenské služby a obnova kontroly státních hranic. Právoplatně odsouzení kriminální cizinci by měli být odunuti, při vysokém stupni kriminality dána možnost odejmout udělené občanství. Rodina má být i nadále sociálním jádrem společnosti, stát má zajistit její ochranu a podporu ve formě infrastruktury, vzdělávacích možností nebo výhodných půjček.
Zahraničně-politická programová kolej hovoří o zrušení sankcí vůči Rusku a obnovení dobrých vzájemných vztahů s Moskvou, AfD odmítá účast Německa na „humanitárních intervencích“. Ve vztahu k EU hovoří o výstupu SRN z eura a pokud by nedošlo k reformě Unie ve smyslu společenství suverénních států, potom by požadovala referendum o členství v Evropské unii. AfD zároveň odmítá tzv. smlouvy o volném obchodě CETA, TiSA a TTIP.
A last, but not least – kausa masová imigrace pod patronátem „matky Angely“. AfD ji samozřejmě odmítá, tak jako následný masový příliv v rámci spojování rodin. Podle ní musí být přistěhovalectví kontrolované, odmítnutí žadatelé o asyl mají být co nejrychleji odsunuti do země původu.
Při tomto stručném shrnutí hlavních bodů nejde o potlesk, ale o výzvu čtenáři, aby se zamyslel nad tím, do jaké míry je tento program nejen extremistický, ale zejména extrémně pravicový. Aby si položil otázku, jak pravicový je požadavek o neuznání volnoobchodních dohod, státní podpora rodiny, protiválečná politika nebo třeba antiprivatizační postoj ohledně vody a vodařských závodů. Do jaké míry a komu je nebezpečný požadavek obnovení suverenity národních vlád a parlamentů demokratického státu. A zakončit třeba touto otázkou: kdybych nevěděl, že tento program patří „pravicově populistické“ AfD, kdybych měl hádat, jaká strana za ním stojí, na koho bych tipoval? A možná bychom přitom našli i odpověď na záhadu, jak je možné, že tuto stranu volilo takové množství levicových voličů.
Epilog
Co je tedy pravicové a co levicové?
Oblíbená fráze kazatelů „nepolitické politiky“ (ve specifickém českém vydání Havla a jeho epigonů) tvrdí, že se dnes levice a pravice přežila, že je to pozůstatek minulosti, zrovna jako národní stát. Jakou ale nabídli občanům a Evropě alternativu? Politickou středokracii bez profilu a obsahu, kontrolovanou globálně operujícími finančními trhy, a etatistickou, totalizující „Bruselskou“ unii, zahalenou do rétorického hábitu evropanství. Ale v podstatě jde pouze o to omluvit abdikaci na politické programy s jasnými body, ať již ve smyslu autenticky levicovém nebo pravicově-konzervativním. Paradoxně je přitom tato údajně přežitá klasifikace z minulosti – levicová či pravicová strana – v jak v médiích, tak v politice samotné i nadále frekventována. Jak bylo nyní naznačeno, zejména nálepky jako ‚pravicově nebo levicově populistická‘ nahradily tolik potřebnou věcnou diskuzi o skutečném stavu země, její politické kultury a Evropy jako celku.
Ať již AfD posuzujeme jakkoliv, v jedno lze obecně doufat: že do umdlené, zapšklé a konzervované německé politiky vnese trochu života a pohybu.
http://casopisargument.cz/2017/10/26/fenomen-afd-aneb-jak-politicky-mainstream-i-sam-sebe-obelhava/