K dějinám Československé strany lidové

Formování, vznik a rozvoj

křesťanskosociálních

stran v zemích Koruny české

I.

Na památku všech, kteří se zasloužili o šíření křesťanskosociálních ideálů v minulosti i v době nedávné.

Úvodem

Křesťanskosociální hnutí od svých počátků to nikdy nemělo lehké. Rozlišovací schopnost konzervativních křesťanů byla a do určité míry i dnes je minimální. Socan jako socan! Tak častovali ty, kteří usilovali o založení křesťanskosociálních dělnických vzdělávacích spolků. I v současnosti existuje, mírně řečeno, jakási alergie na křesťanskosociální myšlení a zvláště na jeho projevy. V lepším případě jsou přijímány s podezřením, v tom horším pak nechvalně nálepkovány.

Od těch, kteří nebyli z nás, ač jsou, díky neuváženému postupu při doplňování skupiny vedoucích politiků KDU-ČSL, ve stranických řadách, ale nikdy s námi skutečně nebudou, je to pochopitelné. Svými kořeny patří jinam. Mnohem horší je však odcizení řady původních vedoucích činitelů KDU-ČSL křesťanskosociálním a autentickým lidoveckým ideálům. Ne pro všechny z nich platí zásada, že nevědomost hříchu nečiní. Někteří z nich jsou si vědomi sepětí s touto minulostí, ale přesto ji přecházejí. I důsledkem uvedených skutečností je již dlouhodobě pravicová politika KDU-ČSL, která o sociálnosti sice mluví, ale k výrazně pravicovým opatřením současnosti, poškozujícím velkou většinu občanů naší republiky, pomáhá jako porodní bába na svět. S Šrámkem takovéto počínaní nemá nic společného. Spíše se blíží k prvním nezralým politickým krokům J. Luxe.

Dlouhou dobu jsme k pravicové politice KDU-ČSL byli jen občas nesměle kritičtí. Očekávali jsme, že křesťanská strana najde sama sebe. Doufali jsme, že k tomuto nelehkému přerodu dojde alespoň tváří v tvář asociální skutečnosti. Nedošlo! Opravné snahy jsou zřejmé jen u užší skupiny především místních funkcionářů a členů strany. Ti zatím nejsou schopni celostranickou politiku nějak viditelně ovlivnit. Proto musíme jednoznačně říci, že s oficiální politikou strany nesouhlasíme. Stydíme se za ni. Stydíme se i za politické přemety, které KDU-ČSL provádí, aby jednou mohla být ve vládě s pravicí a po druhé s levicí.

Bursíkovské hodnocení politiky „křesťanských demokratů“ část veřejnosti přijala. Za pravdivé považuje, že cílem této politiky je získat hlasy, být ve vládě, opatřit svým funkcionářům místa na ministerstvech, správních radách i další „trafiky“ a včas se přizpůsobit, aby v budoucnosti mohla strana vládnout se současnou opozicí.

Neméně kritiky křesťanští sociálové sklízeli v době, kdy odcházeli ze sociálně demokratických organizací. Mnozí jejich dřívější přátelé se na ně dívali jako na odpadlíky, jako na rozbíječe jednoty. Tehdejším jejich kritikům zpravidla nedocházelo, že nechtěli zůstat v ateistickém prostředí, které pro ně mělo posměšky a ponižování. Ani později někteří zastánci jednoty dělnických organizací nechápali, že primárním důvodem byla ateistická politika sociální demokracie, která je vedla k zakládání vlastních sdružení. Je zvláštní, že i někteří dnešní kritici křesťanských sociálů zleva je stále považují za odpadlíky, obdobně jsou známkováni i zprava. Křesťanští sociálové snad vždy museli a bohužel i nadále musí čelit nepřízni jak z ateistického, tak i z křesťanského prostředí, i když vždy byli a jsou výrazně sociálně, vlastenecky a demokraticky orientovaní.

V roce 2001 vyšla, za pomoci bavorské Hanns Seidel Stiftung a Evropské akademie pro demokracii, „Historie křesťanské demokracie v středoevropském prostoru“, která byla prezentována jako seminární materiál. Na str. 3 těchto dějin si můžeme přečíst: „Sjezd (jde o Litomyšlský sjezd, pozn. aut.) odmítl nejen socialismus, ale dost radikálně i liberální kapitalismus.“ Jaká je pravda? Z dobových materiálů, zejména z „Protokolu prvního sjezdu …“, vydaného v r. 1895 v Praze, jednoznačně však vyplývá , že sjezd odmítl a odsoudil liberální kapitalismus, ale současně se přihlásil k myšlenkám křesťanského socialismu. Z doslovu protokolu sjezdu cituji: „Všem našincům, kteří pevně stojí pod praporem kříže v řadách socialismu křesťanského, podáváme tento protokol do rukou pro potěšení a utvrzení v pravdách, za něž bojujeme. Všem těm pak, kteří stojí mimo řady naše, buď jsouce lhostejnými, nebo jsouce zjevnými našimi nepřáteli, kteří ale tolik trpělivosti mají, že sto dvacet stránek tohoto protokolu klidně a s rozvahou přečísti dovedou, podáváme jej do rukou pro poučení a pro autentickou informaci o nás.“

Historickou pravdou tedy je, že Litomyšlský sjezd se přihlásil k myšlenkám křesťanského socialismu. Žádnou politiku, především ne křesťanskou, nelze stavět na nepravdách nebo dokonce lží, na snahách přizpůsobovat minulost jakýmsi aktuálním potřebám současnosti. „Padni, komu padni“ je zásadou, jíž se chci řídit při líčení minulosti. Doufám, že má snaha, i vzhledem k tomu, že nejsem historik, nebude zlehčována slovy: „Plete se, ač neuměje.“

I. Cestou k Litomyšlskému sjezdu

1. Za sociální spravedlnost

Jednou z nejvýznamnějších myšlenek, které již v 19. století hluboce pronikly do vědomí českého dělnictva a dalších chudých vrstev našeho národa, ovládly je, a tak se staly obrovskou silou stále více ovlivňující vývoj společnosti, byla idea sociální spravedlnosti. Formování a stoupající naléhavost jejího naplnění byly odrazem sociálně ekonomické reality minulého století, kdy rozvíjející kapitalismus uvrhl značné množství lidí práce do mimořádně těžkých životních podmínek.

O životním údělu a formování českého dělnictva napsal známý český historik dr. Z. Tobolka ve svých dějinách: „Český proletariát vznikl ke konci XVIII. a počátkem XIX. století. Proletariát trpěl sociálně pod kapitalistickým hospodařením manšestrovsky smýšlejících podnikatelů, zvláště pak trpěl v druhé polovici sedmdesátých let, kdy bylo po hospodářské krizi v r. 1873 dělnictvo propouštěno a mzdy byly snižovány. Čtvrtý stav byl zpočátku proti liberalistickému hospodaření zcela bezmocný.“ (Politické dějiny čsl. národa, Praha 1934, str. 303-304)

Politickým mluvčím značné části českého dělnictva se již v 70. letech stala sociálně demokratická strana. Její ateistická, internacionální politika, umocněná i v praxi uplatňovanou teorií třídního boje, křesťansky a národně cítící dělnictvo stále výrazněji kritizovalo a méně či více odmítalo. Někteří křesťanskosociálně založení dělníci, konfrontováni a málo tolerantním atheismem, vystupovali ze sociální demokracie a postupně začali klást základy křesťanskosociálnímu hnutí, na jehož programových principech pracovala již celá desetiletí řada křesťanských myslitelů sociálně orientovaných.

2. K formování základů křesťanskosociálního programu

Jedním z předních křesťanských sociologů byl prof. Matěj Procházka, spoluzakladatel Katolické jednoty sušilovské. Ve svém díle „Otázka dělnická“, vydaném v r. 1872, na svou dobu velmi ostře odsoudil liberalistický kapitalismus. „Ve společnosti utvořily se brzo dvě protivy, na jedné straně chudoba náramná a na druhé ohromné bohatství, i nemohl tudíž také brzo nedostavit se ten boj mezi chudou pracovní silou a mezi velkým, jen duševně pracujícím kapitálem. … v národním hospodářství opanoval skutečně skoro po celé Evropě pouhý směr egoistický. … Vzešla válka všech proti všem … kdo s koho, můž, ten toho zduš! … Že by dle nauky křesťanské nadbytek vlastně chudým patřil, a že by bohatec jako štědrá matka zvláště k těm se míti měl, kteří mu pomohli bohatství vydobýti, to mu ani ve snách na mysli netaje.“ (c.d. str. 86)

Křesťanství, které jako první vytýčilo zásadu: „Kdo může pracovati a nepracuje, ať nejí“, nebylo přes značné úsilí sociálně cítících věřících schopné zabránit tomu, aby mnozí dělníci a členové jejich rodin netrpěli těžkým nedostatkem základních životních potřeb, především hladem. Prof. M. Procházka si byl vědom toho, že dobročinnost a svépomoc nemohou vést k odstranění palčivých sociálních problémů. „Hned při líčení svépomoci podotkli jsme krátce, že všemi jejími prostředky bídě a nouzi dělníků … podstatně pomoci nelze … Hlavní toho příčinou jest, že všem svépomocným dělnickým spolkům … jest podnikati nerovný boj s velemohutným kapitálem, dobře soustředěným, ponejvíce nekřesťansky a tudíž bezohledně … sobě počínajícím, všepožíravým, i zákonodárství dle chuti si zařizujícím… (c.d., str. 77)

Síle kapitálu podle prof. M. Procházky mohlo úspěšně čelit pouze organizované dělnictvo…“ …dokud těsně spojený, silně ozbrojený a nemilosrdný kapitál stojí proti práci za pouhý tovar považované … nemají i nejpřísnější moralisté nic, co by proti tomu namítali, aby se také dělnici vespolek spolek spojovali. „ Podle názoru prof. M. Procházky, však bylo pro vyrovnání síly mezi kapitálem a organizovaným dělnictvem dále nutné, aby stát opustil dogma o volné soutěži a sociálním zákonodárstvím a dalšími opatřeními zasáhl ve prospěch dělnictva.

Úsilí o přípravu a uskutečnění nutných sociálních reforem, v jejichž průběhu by člověk polepšil sebe a tak polepšil i sám sobě, ovlivnilo i řadu mladých lidí, k nimž patřil i Tomáš Masaryk, jehož prof. M. Procházka učil nejen náboženství, nýbrž vedl i k sociálnímu cítění. Prof. M. Procházka měl hluboké znalosti o dělnické otázce. Prostudoval i tehdejší socialistickou a marxistickou literaturu. Byl nejen sociologem evropského formátu, ale i hluboce věřícím člověkem, který se snažil zlepšit postavení dělnické třídy ve společnosti v duchu křesťanských zásad. Právem proto považujeme prof. M. Procházku za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců programových zásad křesťanskosociálního hnutí.

Dalším spolutvůrcem křesťanskosociálního programu byl Václav Žižka, stříbrnický dělník a redaktor Dělnických novin, který vyznával zásadu, že základem nového sociálně spravedlivého řádu musí být práce. „Právo práce a právo vlastnictví činí nejhlubší základ společnosti lidské… Právo vlastnické ovšem za svaté se prohlašuje …, ale právo dělníka … to se zamlčuje. ..Kdyby všechna jiná práva na světě zaniknouti měla, právo dělníka nikdy nezanikne. … Ono má přednost před vlastnictvím, neboť vlastnictví musilo dobyto býti napřed prací. Výživa dělníka přednější jest než užitek … majitele nebo podnikatele. Právo vlastnictví musí ustoupit právu dělníka. Kristus potvrdil právo dělníka „Hoden jest dělník mzdy své“…Dělník jí svůj vlastní chléb, ne cizí, jest demokrat dle ducha křesťanského …“ (in Dr. C. Horáček, Počátky českého hnutí dělnického, Praha, 1886, str.88)

Politicky velmi činným křesťanským sociálem a současně i tvůrcem programových principů byl Tomáš Josef Jiroušek, který až do poloviny 80. let 19. stol. patřil k významným sociálnědemokratickým funkcionářům a redaktorům. Za aktivní účast na zápase za dělnická a česká národní práva byl pronásledován a vězněn. Jako věřící člověk byl pevně přesvědčen o tom, že sociální otázky, především postavení pracujících ve společnosti je nutné řešit nikoliv násilím, revolucí, nýbrž evolučně v křesťanském duchu. V Brně od počátku r. 1885 redigoval čtrnáctideník Dělník. V programovém článku Co chceme, uveřejněném v prvním čísle, zdůraznil: „Otázka sociální … jest v plném proudu a směšné … jest počínání těch, kdož jí buď nepřikládají žádnou důležitost, nebo chtějí bodákem ji učiniti konec. … Vedeni jsem přesvědčením, že uspokojivé řešení je možno pouze na základě onoho socialismu se zásadou: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ … budeme se domáhati, aby dělníkem neopovrhovaly (majetné vrstvy, aut. pozn.) proto, že jest pouhým dělníkem, aby jemu alespoň mzdu slušnou za jeho práci nezkracovali… Nuže, kdož souhlasíš s námi, vstup pod prapor náš a bojuj as námi za věc spravedlivou.!“

Pod křesťanskosociální prapor se věřící však nehrnuli. V některých případech naopak kladli rozvoji hnutí odpor. V září 1885 přijel T.J. Jiroušek do Rosic u Brna. Před hostincem, kde se měla konat schůze, stál pouze farář Florián Eichler, který Jirouškovi řekl, že vše zastavil. Kdo přesto přišel toho poslal domů, že schůze nebude. Závěrem výslovně zdůraznil: „My tady žádný sociální spolek nepotřebujeme.“

Podobně postupovali kněží i na jiných místech Moravy. Když T.J. Jiroušek mluvil v Líšni na Moravě, kam byl pozván, o nutnosti založit křesťanskosociální spolek, vstoupil mu do jeho projevu Pavel Pavelka slovy: „Lidi! Neposlouchejte ho, socialista jako socialista, jaké pak rozdíly! My tady žádný křesťanskosociální spolek nepotřebujeme…. Pojďte všichni domů!“ Sotva tato slova dozněla, lidé se hrnuli z hostince. P. Pavelka však záhy poznal, že chybil. Nebyl schopný ve své farnosti čelit sociálně demokratické agitaci. Proto sám požádal T.J. Jirouška, aby mu zasílal 20 exemplářů Dělníka.

Ani ve spolcích katolických tovaryšů nemohl TJ. Jiroušek mluvit. Až do vydání encykliky Rerum novarum vládl mezi duchovenstvem, zvláště vyšším, a značnou částí věřících velký strach před socialismem. „Pevní“ katolíci říkali: „Socialismus jako socialismus. Na žádném si nic nevyberete.“ V některých místech se křesťanskosociální spolky nedaly proto vůbec zakládat. Přesto se křesťanskosociální hnutí na Moravě uchytilo a rozšiřovalo.

V Čechách, kam T.J. Jiroušek přijel v r. 1888, byla půda pro křesťanskosociální myšlenky ještě méně připravená než na Moravě. Bylo zde nutné především odpoutat politicky činné věřící od spolupráce s konzervativní a málo již schopnou Staročeskou stranou a začít provádět vlastní sociální politiku. Začátky byly přetěžké. Konzervativně smýšlející křesťané byli organizováni v Katolicko-politických jednotách, v jejichž čele stál v Čechách hrabě Schönborn. Jednoty byly nejen silně konzervativní, nýbrž i prorakouské a prohabsburské. Jejich činnost směřovala k obhajobě současného společenského řádu a státního zřízení.

A za těchto neutěšených podmínek se hrstka křesťanských sociálů rozhodla stávající stav zásadně změnit. Patřil k nim TJ. Jiroušek, ThDr. Rudolf Horský, Tomáš Škrdle, Václav Žižka a farář Blažko z Noutonic.

Křesťanská politická činnost, prováděná křesťanskými sociály, do jejichž řad – mnohdy proti vůli církevní vrchnosti – vstoupili i někteří příslušníci nižšího kléru, se již několik let rozvíjela bez uceleného a všeobecně uznávaného programu. Tento nedostatek částečně odstranil článek Co chceme, otištěný 21.2. 1891 v Nedělní dělnické příloze listu Čech. T. J. Jiroušek v tom to článku již zformuloval hlavní body křesťanskosociálního programu, zvláště vyzvedl: „Chceme spravedlivé opravy vše ochuzujícího a znemravňujícího manchersterského systému výroby …, kterýž systém vleče ženu z domácnosti a dítě ze školy a chrámu v nedostatečném stáří do dusných kobek továrních, kde již sám muž … v únavě pracuje, co zatím tlupy jiných dělníků bez zaměstnání po ulicích v bídě od vrat ke vratům továren bloudí.

Chceme, aby práva jednoho a každého člena společnosti lidské na majetek, politiku, čest i svobodu křesťansky byly pojímány a každému zabezpečeny … Chceme, aby vykořeněno bylo sociální zlo a spravedlivé právo dělníků aby došlo uznání … by konečně dělník neměl příčin neustále si naříkati, že není za svoji práci tak po spravedlnosti a práva odměňován, aby křesťansky se svoji rodinou živ býti mohl… nám se jedná o duševní i hmotné povznesení třídy dělnické a s ní všech stavů výrobních.“

Článek Co chceme osvětlil některé zásady křesťanského socialismu, jimiž se stoupenci hnutí řídili až do Litomyšlského sjezdu. Za zvlášť vyznanou lze považovat skutečnost, že uvedený článek T.J. Jiroušek napsal a publikoval na základě závěrů porady v Noutonicích, konané 12.2.1891, na níž se účastníci dohodli, že vytvoří křesťanskosociální hnutí a založí křesťanskosociální časopis. Poté se tito obětaví lidé chopili práce. Přestože mnohdy nebyli chápáni ani svými, křesťany konzervativně orientovanými, a byli napadáni nejen slovně, nýbrž i fyzicky, podařilo se jim svolávat schůze, zakládat spolky a organizace. Křesťanskosociálního hnutí v Čechách, tak jako před několika lety na Moravě, se začalo rozvíjet. Zásluhy v tomto směru nelze přičíst pouze ThDr. R. Horskému, TJ. Jirouškovi, Vrbovi, nýbrž stovkám zanícených křesťanských sociálů v místech, ve městech i na vesnicích.

3. Encyklika Rerum novarum

Od r. 1873, kdy došlo v celé habsburské říši a především v historických zemích k silnému hospodářskému poklesu, jenž připravil o zaměstnání, a tím také o obživu značné množství dělníků, nabýval zápas mezi proletariátem a kapitalisty na intenzitě. Liberalistický stát do něho zasahoval ve prospěch kapitálu, jenž tak ve svých rukou spojoval hospodářskou i politickou moc. Organizace dělníků stát zakazoval či trpěl jen v omezené míře.

Zatímco se v rukou malé skupiny kapitalistů hromadilo nesmírné bohatství, byli pracující ohrožováni vzrůstající nouzí. Jejich plat mnohdy nestačil ani k zahnání hladu. Nespokojenost dělnictva, které právem vytýkalo církvi, že chudým v jejich utrpení hlásá jen odevzdanost a bohaté pouze nabádá k velkodušnosti, rostla.

A právě za této historické situace, jako odpověď na soudobé ekonomické i politické snahy, potřeby a tlaky, papež Lev XIII. vydal v květnu 1891 encykliku Rerum novarum. Již v úvodu tento okružní list zdůrazňoval: „Buď jak buď, vidíme zřetelně – a v tom souhlasí všichni – že nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka; dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadali do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.“ (zvýraznila red.)

Papež v encyklice důrazně odsoudil třídní boj. Byl si však plně vědom toho, že mír mezi oběma třídami, mezi bohatými a proletáři, musí být založen na spravedlnosti, jíž mělo zajistit plnění povinností uložených dělníkům i kapitalistům. Bohatí nesmějí, jak uváděla encyklika, „považovati dělníky za otroky. Je spravedlivo, aby měli v úctě jejich lidskou důstojnost, … Výdělečná práce … není člověku k hanbě, nýbrž ke cti, poskytujíc mu čestnou možnost opatřit si živobytí;“ opravdovou hanbou a nelidskostí je „když se vykořisťují lidé jako zboží nějaké, aby se z nich docílilo zisku, a když se v nich cení toliko zdatnost nervů a tělesná síla a všecko ostatní se pokládá za nic.“ Papež též zvlášť zdůraznil povinnost zaměstnavatelů platit dělníkům spravedlivou mzdu. … všeobecně však vzato, ať mají na paměti lidé bohatí a zaměstnavatelé, že utlačovati pro svůj zisk lidi nuzné a ubohé a těžiti z cizí bídy, že jest těžkým proviněním proti zákonům Božím i právům lidským. Oklamati však někoho o povinnou mzdu že je velikým hříchem, který svolává na pomstu křikem svým hněvy s nebe. ´Hle. Zadržená mzda dělníků … křičí ode vás, a volání těch, kteří žali, vešlo v uši Páně zástupů´(Jakub 5,4).“

Encyklika vychází ze zásady, že soukromé vlastnictví je přirozeným právem člověka. Odpovídá však též na otázku, jak má člověk těchto statků používati. „Pokud se toho týká … nemá člověk zevnějších statků vlastniti tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné,… vzájemná láska mezi křesťany byla v nejstarších dobách tak mohutná, že velmi často se bohatší zbavovali vlastního jmění, aby pomáhali chudším; … je svatou pravdou, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické. Velí tedy spravedlnost, aby stát pečoval o dělníka, aby z toho, čím sám přispívá k obecnému blahu, dělník dostával také část, aby s menšími obtížemi mohl žíti, maje zabezpečeno přístřeší, oděv, zdraví.“

Papež se též vyslovil pro to, aby dělníkům zaměstnavatel vyplácel rodinnou mzdu, z níž by slušně mohla žít nejen rodina, nýbrž aby dělník měl možnost z této mzdy si něco i ušetřit a tak se alespoň k menšímu majetku dostal. A právě tato možnost by napomohla k spravedlivějšímu rozdělení statků.

Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím, a v duchu jeho zásad vyzval dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle princů lidské solidarity. Dělníkům nejen přiznala přirozené právo se sdružovat ve spolky a svazy, nýbrž též vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.

Sociální encyklika mocně povzbudila křesťanskosociální hnutí v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. To již vzhledem k rozkladu a pádu původně celonárodní staročeské strany, pod jejímž vlivem byla i část křesťanského dělnictva, rozšiřovalo svou členskou základnu, budovalo nové organizace a pokračovalo ve formulování programu, aby se mohlo plně politickoorganizačně osamostatnit a založit vlastní stranu.

Na Moravě byly založeny nové křesťanskosociální listy – Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Ostravě. V Praze byl ustaven křesťanskosociální politický klub s působností pro celé Čechy. Jeho činnosti značně napomáhaly Dělnické noviny, první plně křesťanskosociální list v Čechách, jejichž vydavatelem bylo družstvo Vlast. Redaktorem těchto novin se stal T.J. Jiroušek.

Pod vlivem myšlenek obsažených v encyklice Rerum novarum si katolíci postupně začali uvědomovat obrovský význam sociálních otázek. A tak po dlouhých debatách, vzájemných zápasech se T.J. Jirouškovi a ThDr. R. Horskému podařilo prolomit nezájem a odpor křesťanských konzervativců vůči křesťanskosociálním myšlenkám a část z nich dokonce získat pro ideály jimi hlásané. V nové atmosféře křesťanskosociální hnutí postupně získalo postupně převahu nad konzervativci, a tak si vytvořilo podmínky pro uskutečnění svých záměrů. Byla to však práce těžká. Zatímco křesťanskosociální hnutí zapouštělo kořeny v našem národě jen několik let, sociální demokraté, staročeši, mladočeši a agrárníci měli již své stranické struktury založené na vlastních programech. Co křesťanský politický tábor zanedbal v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, se jen velmi těžko dohánělo, zvláště když příčiny a přetrvávající konzervatizmus některých katolických kruhů křesťanskosociální proud stále zatěžoval a jeho rozvoj zpomaloval a dokonce brzdil.

„Katolický směr v Čechách byl příliš pod vlivem vídeňského katolického deníku ´Vaterland´ vydávaného a financovaného aristokratickým episkopátem a feudální šlechtou. Vaterland byl národně spravedlivý, sympatizoval s federalismem a stál proti strohému vídeňskému centralismu. Tím se právě vemlouval do přízně duchovenstva českého, ale sociálně a ještě více politicky byl přesto protidemokratický, potíral všecko, co by mohlo zmenšit vliv a stará privilegia šlechty … Křesťanská demokracie se musela proti tomuto světu probíjet … Vaterland reprezentoval duševní směr tzv. austrokatolicismu, který byl za každou cenu dynastický, a který proto byl potírán … také mladou generací katolickou … Klid a status quo byl hlavním požadavkem dynastického austrokatolicismu.“ (Dr. J. Doležal, Český kněz, 1931) Tato mladá generace katolických duchovních vyšla mezi lid a v duchu sociálním a národním pro budoucnost naší vlasti pracovala. Byl to zejména Stojan a Šrámek na Moravě a ve Slezsku, Horský a Brynych v Čechách. Celá léta zápasili s přetrvávajícími katolickokonzervativními tendencemi a současně i s výbojným atheismem liberalistickým a sociálnědemokratickou revolučností. Boj s liberalismem a konzervatizmem však nebyl, a ani nemohl být, dobojován. Probíhá dodnes. Jeho historickou štafetu převzalo křesťanskosociální hnutí dneška. V souladu se sociálními doktrínami katolické a jiných církví usiluje o sociálně spravedlivou společnost.

4. K Litomyšlskému sjezdu

V souladu s noutonickou dohodou začalo několik křesťanských sociálů, zejména T.J. Jiroušek a dr. R. Horský, jezdit po Čechách na schůze a zakládat křesťanskosociální organizace. Myšlenky obsažené v encyklice Rerum novarum jim v jejich průkopnické činnosti značně napomáhaly.

Početně se rozrůstající křesťanskosociální hnutí nezbytně nutně potřebovalo ucelený program. Na něm usilovně pracoval dr. R. Horský a T.J. Jiroušek a jiní. Studovali zahraniční literaturu, sledovali tisk, zúčastnili se i sjezdu sociologů v Bamberku, osvojovali si některé německé a francouzské křesťanskosociální myšlenky. Několik let s velkým úsilím, za pomoci již svých značných praktických zkušeností, dopracovávali již očekávaný český křesťanskosociální program.

Sounáležitost křesťanskosociálního hnutí k dělnictvu prokazovaly nejen programové zásady, nýbrž i různé vnější formy a symboly. V tehdejším křesťanském politickém hnutí se užívalo – vedle oslovení bratře, sestro, zcela běžně i oslovení soudruhu, jak dokládá i samotný protokol Litomyšlského sjezdu, soudružko. Obvyklý pozdrav Zdař Bůh byl nikoliv ojediněle nahrazován pozdravem Křesťanské práci čest.

Křesťanskosociální hnutí mělo dokonce i svou často užívanou hymnu – Píseň práce. Z popudu dr. Horského a Jirouška ji v srpnu 1894, jako součást příprav na Litomyšlský sjezd, zkomponoval na slova Msgre Vladimíra Šťastného, kněze a básníka moravského, Josef Cyril Sychra, ředitel staroboleslavského kůru.

Slova a melodie této hymny ještě dnes nejsou pouze pozoruhodnou součástí dávných křesťanskosociálních dějin, ale stále působivě promlouvají, jak svědčí následující text, i k současnosti: „Seskupme se k sobě, bratři, braňme práce svobodu, držme se, kdo k sobě patří, k vítěznému praporu! Světem ať náš prapor vlaje práce Bohem požehnané, jím se dáme k cíli vést, budiž práci sláva, čest!“ Neméně pozoruhodná jsou slova i druhé sloky Písně práce. „Zapějme si píseň svoji, vždyť jsme práce národem, nehledáme slávy v boji, ale práce závodem. Jiní ať si světy boří, Slovan pracuje a tvoří, tak zní o nás dějin zvěst: práci české sláva, čest, tak zní o nás dějin zvěst: práci české sláva, čest!“

Křesťanské dělnictvo zpívalo tuto píseň práce ještě po první světové válce. Její slova zazněla opět hojněji v druhé polovině 80. let 20. století. Křesťanská píseň práce rozbušila srdce a nadchla mysl účastníků školení na Ústřední politické škole ČSL, při seminářích či při jiných lidoveckých akcí. Někteří členové Čs. strany lidové ve své činnosti začali navazovat i na jiné křesťanskosociální tradice.

O tom, co všechno předcházelo svolání sjezdu v Litomyšli, nechme promluvit jeho hlavní aktéry. V článku „Jak došlo k svolání Litomyšlského sjezdu r. 1894“ T.J. Jiroušek napsal:

„ Když v roce 1885 položili jsme základ ku křesťanskosociálnímu hnutí na Moravě s Placidem Mathonem, Aloisem Karlem Šťastným a Františkem Chytilem, … odebral jsem se do Čech, abych i zde pokusil se o vyvolání křesťanskosociálního ruchu – alespoň v menších rozměrech. Bylať tehdáž … pro každý nejen demokratický a internacionální socialismus půda v Čechách velmi neúrodnou – bodláčím a hložím za policejní a četnické persekuce vlády Taaffeho zarostlou. Politického pracovníka v socialismu, ať toho nebo onoho směru viděti zde nebylo…

Tři léta to trvalo, než podařilo se mně, redaktoru Tom. Škrdlovi, Rudolfu Vrbovi a ThDr. Rudolfu Horskému zaujmouti v Čechách alespoň kousek půdy pro hnutí křesťanskosociální v dělnictvu českém. Seznámiv se s ThDr. Horským, tehdáž kaplanem v Ouněticích u Prahy, učinil jsem pokus založiti zde nějaké centrum hnutí křesťanskosociálního a založiti i časopis pro toto hnutí… Rozhodnutí vyvolati dělnické křesťansko-sociální hnutí a založiti křesťansko-sociální časopis v Čechách stalo se na poradě v Noutonicích dne 12. února 1891…

Z porady noutonické za hesla: ´Organizovat a zakládat spolky vzdělávací a pořádat schůze, rozjížděli jsme se každou neděli … na český venkov. … Prahu a okolí zpracovávali jsme za večerů ve všední dny. A práce se nám dařila.

Když z jara roku 1894 po tříleté práci v Čechách i na Moravě za pomoci Sociálního odboru družstva Vlast podařilo se nám vytvořiti celou řadu katolických vzdělávacích spolků, počali jsme pomýšleti s ThDr. Rudolfem Horským na svolání sjezdu, vypracování programu a prohlášení Strany křesť. sociální českoslovanské.´

Počátkem měsíce června r. 1894 jsem přijel do Ounětic na několik dní k dr. Horskému a tam v pavilónku farní zahrádky ukuli jsme nejprve návrhy programu a pak plán svolání sjezdu – já črtal, navrhoval a dr. R. Horský piloval a brousil na návrzích, až program křesť. sociální českoslovanské strany dělnické byl hotov.

Na to rozhodli jsme se vyjeti spolu na Moravu do Brna, abychom pro práci naši získali i bratry Moravany… Na nádraží očekával nás Jan Skalla, bývalý dělník tkalcovský a odpovědný redaktor časopisu ´Obrana práce´… Z nádraží zavedl nás do redakce, kde nás již očekávali: dr. Metoděj Hošek …a Ant. Ripp, bývalý dělník tkalcovský a spoluredaktor Obrany práce… Z Cejlu odebrali jsme se do Besedního domu, kde nacházela se tehdáž redakce Hlasu…, a zde v přízemí, již dp. P. Prokop Šup … a Frant. Chytil, oba redaktoři brněnského Dělníka a Obecních novin.

Rokovali jsme až do sedmi hodin a výsledek byl, že sjezd má být společný a veškeré naše návrhy schváleny. Mně a ThDr. R. Horskému bylo svěřeno svolati sjezd do některého města jihovýchodních Čech, na polovici cesty mezi Prahou a Brnem…

Druhý den na zpáteční cestě do Prahy zajeli jsme večer přes Choceň do Litomyšle, kterou jsme si právě vyhlídli za místo sjezdu. Tam v restauraci U černého orla, v křesťansko-sociální jednotě Rovnost, jež povstala z Jednoty katolických tovaryšů, již jsem r. 1892 zde pomohl zakládati, byli jsme s nadšením přijati, když jsme sdělovali, že žádáme, abychom mohli svolati sjezd do Litomyšle ke dni 8. a 9. září 1894. S obětavostí nevšední slíbili nám veškerou pomoc: místní děkan Otto Daniels … Jaroslav Stanzejský a jiní.

Když přijeli jsme v sobotu odpoledne zpět do Prahy, bylo nám již jen vyžádati si písemně svolení ku svolání sjezdu od dp. Tomáše Kubíčka, kaplana a vydavatele Zájmů dělnictva v Moravské Ostravě… Dopsali jsme mu hned a šestý den, když došla souhlasná odpověď, vydali jsme záhy provolání sjezd svolávající.

Provolání vydali a podepsali tito svolavatelé: T.J. Jiroušek, dělník strojírenský a redaktor Dělnických novin, Jos. Schwarz, dělník zlatnický, Jos. Hovádek, dělník knihařský z Prahy, Vilém Koleš, dělník krejčovský z Třebechovic, Jan Skalla, dělník tkalcovský.., Jan Kůra, dělník tkalcovský, František Manoušek, dělník soukenický z Brna, a Jiří Mokrý, dělník z Uhřic na Moravě.“

Dalším mužem, který se zasloužil jak o rozvoj křesťanskosociálního hnutí v Čechách, tak i o zpracování tolik již potřebného programu, byl ThDr. Rudolf Horský., později farář u sv. Matěje v Praze, na jehož hřbitově má hrobku. V r. 1919 i dr. Horský napsal článek „Několik vzpomínek“, z něhož vyjímáme: „Je tomu třicet roků, kdy do zátiší mé kaplanky v Ouněticích přišel jednoho krásného dne Škrdle a začal do mne mluviti jazyky lidskými i andělskými, abych ze svého úkrytu … vylezl na světlo veřejného života … A já šel … Při jedné své návštěvě Družstva … představil mi Škrdle nevelkého, suchého človíčka, to že je Tomáš Jiroušek … Byl mi sympatický.

Když odešel začal mi Škrdle o něm vyprávěti, že je to ´bývalý socan´, který chce zorganizovati dělnictvo na křesťanských základech, že mu však nevěří … Ale ten nepatrný človíček v ošumělém kabátě brzy nás získal pro smělé své plány a já s největším napětím celé hodiny jsem poslouchal jeho sociální výklady… ´Musíme ven mezi lid, zakládat organizace, pořádat schůze´, vykládal Jiroušek.

Byla to však perná práce … vždyť v celých Čechách a na Moravě živořilo sotva 17 tovaryšských jednot. A teď jděte apoštolovat do měst a míst, kde nejen nikdo vás nezná, ale kde často i vlastní lidé vás neradi vidí a kde nepřátelé se na vás chystají i hrubým násilím. Kolik bouřlivých schůzí jsem prodělal na Kladně! V Horažďovicích šli po mně s noži, místo mne však bodli starostu z Nalžova. V Moravské Ostravě do čtyř hodin ráno jsem byl zavřen a hlídán od našinců, aby mne protivníci neutloukli kamením … Po bouřlivé schůzi v Leopoldově ve Vídni mne vystrčili oknem ven a 35 policajtů mne dovedlo na nádraží, aby hulákající dav mne nezabil … Ale snad jsme měli přízeň a podporu shora, od vysokého kléru a šlechty? Tak se nám to alespoň předhazuje a vyčítá. Na to odpovím: Na naše agitace jsem od těchto pánů nedostali ani haléře, naopak Škrdle i já jsme byli nahoře ve velké nelásce. Kardinál Schönborn nechtěl mě k sobě ani předpustit … Teprve později otevřel oči… Kardinál Skrbenský, od té doby, co jsem veřejně prohlásil, že v politice jsme hierarchii nikdy neposlouchali a poslouchati nebudeme, byl mým rozhodným nepřítelem. Strašlivé a bezcitné jeho pronásledování jsem sám na sobě od něho zakusil…

Šlechta pak, až na jediného hr. Vojtěcha Schönborna, se k nám nikdy nehlásila. Naopak. Dr. B. Schwarzenberg a bývalý maršálek Lobkowitz mne přemlouvali, abychom spojili se s agrárníky … Naopak naše strana hned ve svých počátcích stála na stanovisku demokratickém a čistě lidovém, a proto trvá, roste a poroste,“

V r. 1894 bylo v Čechách, kromě dalších, již 30, na Moravě 20 a ve Slezsku 10 křesťanskosociálních vzdělávacích spolků dělnických. Tato skutečnost byla důkazem, že křesťanským sociálům se jejich několikaleté přípravné dílo zdařilo.

II. Litomyšlský sjezd

1. Zahájení sjezdu

Sjezd se konal ve dnech 8.-9. září r. 1894. Delegáti sjezdu byli prostí, drobní lidé, skuteční mužové práce. Doslov Protokolu prvního sjezdu katolického dělnictva českoslovanského konstatoval: „V našem sjezdu zasedlo sto prostičkých dělníků, řemeslníků a maloživnostníků, čtyři redaktoři našich listů; jeden řeholník nejnižší kategorie a pět kaplanů, vesměs samí chuďasové, kteří pociťují tíži nynějšího nespravedlivého společenského nepořádku ze zkušenosti vlastní. Byl to opravdový dělnický parlament, který toho si byl vědom, co jest jeho úkolem, a který za těch několik hodin, co byl pohromadě, svědomitě a ze všech sil pro dělnictvo pracoval.“ (Protokol prvního sjezdu, sestavil dr. R. Horský a TJ. Jiroušek, Praha 1895, str. 140)

Na sjezdu k vystoupení se přihlásilo 39 řečníků, z nichž dr. R. Horský, T.J. Jiroušek, redaktor Ripp, redaktor Petr a V. Myslivec se podíleli největším počtem referátů a diskusních vystoupení. Mezi nejstarší účastníky sjezdu patřil pražský stříbrník Václav Žižka, který referoval o jedné z nejdůležitějších otázek tehdejší doby – o mzdě, Sjezd se konal v exhortní místnosti budovy reálné školy. Mezi delegáty sjezdu, z nichž někteří přišli do Litomyšle pěšky, poněvadž neměli peníze na cestu, vládla skutečně bratrská nálada.

Jménem svolavatelského výboru zahájil sjezd T.J. Jiroušek následujícími větami: „Mužové práce! Bratři dělníci! Jménem pořadatelského výboru dovoluji si vás co nejsrdečněji uvítati a pozdravuji vás našim křesťansko-sociálním pozdravem: Zdař Bůh!

Bratři drazí! Vítám vás, kteří odložili jste kladiva u kovadlin, kteří nechali jste dohučeti měch a vyhasnouti výheň, kteří odložili jste pilníky u svěráků a zastavili přeložením soustruhy, kteří odložili jste člunky a zastavili stavy, kteří odložili jste žíce a kámen na staveništi, kteří odložili jste pluhy na poli, kteří opustili jste dílny řemeslníků; vítám vás zvláště vy zástupcové hornictva…“

Ve svém projevu T.J. Jiroušek dále pokračoval: „My sešli jsme se, abychom dali naší straně program, abychom prohlásili poctivé a spravedlivé požadavky dělníků a řemeslníků, abychom dali straně naší návod k organizaci a taktice, jíž bylo by nám možno dosáhnout cíle … My sešli jsme se, abychom rozvinuli před zraky národa a před celou veřejností zdravý sociální dělnický program.“

Program jednání byl rozvržen do několika následujících tématických celků. Sociálnímu složení delegátů víceméně odpovídal obsah projevů na sjezdu přednesených i samotné závěry sjezdu.

2. Kterak smýšlí křesťanský dělník o národnosti

Nebylo náhodou, nýbrž pochopitelným a nutným důsledkem již dlouho trvajícího zápasu českého lidu za národní rovnoprávnost, že sjezd na počátku svého jednání se zabýval otázkou vztahu křesťanského dělníka k národu. Referát na toto téma přednesl delegát Skalla z Brna, který zdůraznil: „Nás, katolické dělníky, internacionála k sobě nikdy nestáhne a její zásady, podle kterých nechce znáti ani vlasti, ani národnosti, nikdy nebudou zásadami našimi … v srdcích našich plápolá opravdová láska k vlasti …Tu svobodu vývoje, kterou si přejeme, aby náš národ měl, přejeme i národům jiným, vždycky ale budeme na stráži a hotovi k obraně a k zápasu, kdykoli by národa našemu dála se křivda v jeho právech.“

V rámci diskuze k tomuto tématu vystoupilo několik delegátů. Dr. R. Horský zdůraznil: „A tu již napřed prohlašujeme, že za internacionálou, vlasti a národnosti neznající, nikdy nepůjdeme. Straně internacionální jest vlast v našem slova smyslu … reakcionářským, vzdělanosti nepřátelským pojmem …

Přátelé! Takovéto odnárodňující snahy nesouhlasí se ctí českoslovanského dělnictva, nesouhlasí s vlasteneckou jeho minulostí. Otevřeme knihu dějin českých z nedávných let. Starší z nás to dobře pamatují, jak se hrálo o bytí a nebytí našeho národa a jak národ náš vydán byl od dob josefínských germanizaci na pospas. Já sám ještě jako dítě jsem děsné účinky germanizace ve školách zakoušel i mohu tedy z vlastní zkušenosti vypravovati, jak se nám rvala česká řeč z našich úst a láska k vlasti z našich srdcí. A to bylo již v dobách probuzení našeho národa. Jakž teprve tomu bylo v dobách jeho úplného ujařmení … Puchmajer, naříkaje nad četnými řadami odrodilců, smutně zapěl v dobách oněch: ´odrodnými obstoupena syny, vlasť se řítí v smutné rozvaliny.´ Řeč česká, neznámá více v palácích a vypovězena z poněmčených domů měšťanských, nalezla bezpečného útočiště v chaloupkách lidu dělnického, v statcích malorolnictva a na farách českých, a právě z těchto míst vyšli buditelové našeho národa, kteří jej vzkřísili k novému životu …

Přátelé! I dnes se opět hraje o bytí a nebytí našeho národa, jenže ta hra jest tajnější, za to ale tím nebezpečnější. Vlny germanizační jako děsný příboj bijí do naší národnosti a zaplavily již mnohou českou obec, mnohou českou dědinu. I dnes je toho svrchovaně třeba, aby na obranu práv naší vlasti a našeho jazyka sešikovaly se řady upřímných vlastenců … Toho bohdá nebude, aby katolický dělník český z boje za svou vlast a za svůj národ utíkal!“

Delegát Vančuřík z Uherského Brodu mluvil o malém národním uvědomění dělnické mládeže. Vyzval přítomné, aby „své mladší soudruhy v dělnictvu slovem i příkladem učili milovati svou vlast i svůj národ.“

Po diskuzi na uvedené téma delegáti jednohlasně přijali rezoluci, v níž zdůraznili: „Katolické dělnictvo českoslovanské .. prodchnuto jsouc pravou láskou k vlasti, chce jakožto část svého národa k duševnímu a hmotnému povznesení jeho ze všech sil přispívati a práv své vlasti i svého jazyka hájiti.

Zamítajíc internacionalismus takový, který nechce znáti ani vlasti, ani národnosti, prohlašuje se katolické dělnictvo českoslovanské pro úplnou rovnoprávnost všech národů, která by zaručovala každému národu svobodný vývoj, vylučovala každé utlačování národa jednoho národem druhým a byla základem opravdového sbratření veškerého lidstva.“

3. Křesťanský dělník a společnost

S otázkou národnostní často velmi úzce souvisí i problémy sociální. Nebylo totiž málo německých továrníků a statkářů, kteří nejen více či méně vědomě odnárodňovali české dělníky, nýbrž je současně i více vykořisťovali. Proto zápas za národní práva byl často spojen i s odporem proti sociálnímu útisku, proti liberalistickému kapitalismu.

Referát na uvedené téma přednesl delegát Václav Myslivec, obuvník z Machova. Konstatoval, že ze všech stran ozývají se hlasy nevole … „Utiskování menšího větším dostoupilo míry vrchovaté. Armáda utiskovaných dovolává se pomoci … strana křesťanskosociální, co rozumná opravovatelkyně, uznává existenci a zachovati chce všecky třídy společenské, které k pravému dobru a blahu společnosti lidské přispívají … Ozve-li se dělník, že za tak nepatrnou mzdu, jakou mu továrník platí, sebe i rodinu vyživiti nemůže, tu jsou s ním hnedle hotovi. Inu, když se vám to nelíbí, můžete jít, za jednoho deset. Umluví-li se pak někde dělníci a práci zastaví, tu teprve běda jim; zaměstnavatelé umluví se mezi sebou … že totiž žádného z těchto dělníků do práce zpět nevezmou. … Ano toho všeho je schopen nevěrecký kapitalismus, jenž obral sobě za heslo právě opak toho přikázání lásky, jež zanechal zde Ježíš Kristus: ´Miluj bližního svého jako sebe samého.´Kdežto on řídí se heslem: ´Miluj sebe samého a odři svého bližního!´ …

Církev vždy a všude stavěla se proti vyděračství kapitalistů. Za tou příčinou neuznává strana křesťanskosociální všecky skupiny kapitalistické, které se utvořily na základě čistého sobectví, za účelem společného utlačování dělnictva ve svůj prospěch, jakož i odsuzuje všelikou nespravedlnost od ostatních tříd společnosti na dělnictvu páchanou… Bude sice třeba mnoho práce, námah, avšak to vše, doufám, nedovede nás odstrašit od cíle, k němuž kráčíme.“

V diskusi delegát Václav Wainar, kovář z Mýta u Zbirova, trpce uváděl, že „za všechnu tuto neúnavnou práci bývá dělník namnoze špatně odměněn tam, kde prácedárce jej vykořisťuje ve svůj prospěch a pranic se o to nestará, zdali dělník při namáhavé práci sám i s rodinou zmírá,“

Delegát R. Horský, kaplan zastupující Volyni, prohlásil současnou lidskou společnost za těžce nemocnou, a proto potřebuje nápravy, nikoliv však revoluční, nýbrž reformní. Dále však pokračoval: „Jednu operaci ale chceme provést a ta musí být provedena, chceme totiž, aby bez milosrdenství vyříznut byl z těla společnosti lidské liberalistický kapitalismus, tento velký exudat, který stravuje výnos práce většinou sám, tak že na pracující třídy jen menší část zbývá. A bude-li tento nenasytný exudat odstraněn, pak … pracující třídy dostanou podíl, který jim právem přináleží … každý člověk, ať pracuje duchem nebo tělem, jen když práce jeho přináší dobro společnosti lidské – jest ´dělníkem´ a zaslouží si za svou práci poctivé mzdy. Kdo však ničím k tomu nepřispívá, aby lidstvo učinil šťastnějším nebo moudřejším, nebo mravně dokonalejším, nebo bohatším, nýbrž kdo jenom tyje a dobře tyje z práce jiných, byť se mu pochlebovalo nevím jak a byť měl sáhodlouhé sebe zvučnější tituly: takový zaslouží opravdu titul jen jeden a ten jeho titul zní – zloděj!“

Přijatá rezoluce uváděla: „Strana katolického dělnictva českoslovanského jakožto část svého národa uznává, že zdravý organismus společnosti lidské mimo třídu dělnictva musí míti i jiné třídy společenské, … které k pravému dobru a blahu společnosti lidské přispívají … Za tou příčinou neuznáváme za třídy společnosti lidské všecky skupiny kapitalistické, které se ustavily na základech pouhého sobectví, za účelem společného utlačování a vykořisťování dělnictva ve svůj prospěch, jakož i odsuzujeme každou nespravedlnost od ostatních tříd společnosti na dělnictvu páchanou.“

4. Dělnictvo a náboženství

Referát přednesl delegát František Bryndač, horník z Kladna. Vyšel z teze, že dělník a náboženství jest dvojice, „bez které lidská společnost nemůže obstáti … Dělník je to, který povrch zemský prací rukou svých proměnil … Bráti dělníku náboženství, jest atentát na nás páchaný liberalismem. A atentátem liberálního kapitalismu na dělnictvo jest, když tento usiluje, aby veškeren ušlechtilý cit v něm se utlumil a duševní vývoj omezil, když hledí učinit z křesťanské společnosti stroj, aby mu sloužil jako necitelná hmota, pouze pro jejich blaho, rozkoše a libůstky. Tomu však musí být jinak!“

K vztahu dělníka a náboženství se vyjádřil též T.J. Jiroušek, strojník a redaktor Dělnických novin, zastupující Litomyšl. „Toho na nás socialismus nežádá, abychom byli nevěrci nebo odpadlíky od svého národa, nebo dokonce zrádci své víry a vlasti… Otázku sociální i otázku dělnickou řešiti lze dle mého pevného přesvědčení jedině v duchu křesťanském.“

V diskuzi dr. R. Horský uvedl: „ My křesťanští socialisté toho náhledu nesdílíme a to z toho důvodu, že v sociální otázce nejedná se jenom o žaludek lidstva, nýbrž o lidstvo.celé. To sice víme, že četným žaludkům se potřebného nedostává, ale víme též, že i jiného se lidstvu nedostává, a že zvláště na poli mravním třeba nápravy mnohé a rozhodné. Právě proto máme při řešení sociální otázky na zřeteli nejen žaludek, tj. hmotnou stránku člověka, nýbrž také jeho stránku duševní, tedy člověka celého…

Oltář není nepřítelem lidu, oltář nestál a nesmí stát na straně utlačovatelů, nýbrž na straně utlačovaných. Kristus Pán, ukázal jednou na zástupy shromážděného lidu a pravil: ´Toť jsou moji bratři, toť jsou moji přátelé.´ A tak musí mluviti každý služebník Kristův a buďte přesvědčeni, že já i spolubratři moji, majíce voliti mezi přátelstvím liberalistických kapitalistů a přátelstvím utlačovaného lidu, nikdy se nepostavíme na stranu vyděračských kapitalistů; těm zahřímáme slovy Kristovými do duše: Běda vám farizejové, kteří zžíráte domy vdov a kteří jste opustili zákon milosrdenství a víry… My ukážeme na lid v potu tváře pracující a já první volám: „Toť jsou moji bratři, toť jsou moji přátelé!...

Dnes zákony straní atheistickým liberálům a vydřidušskému kapitálu. I zde musí býti náprava učiněna….“

Sjezd jednomyslně přijal pak rezoluci, z níž vyjímáme: „Katolické dělnictvo českoslovanské, uznávajíc náboženství Kristovo za základ dobře spořádané společnosti … a přesvědčeno jsouc, že otázka sociální rozluštiti se dá jen za spolupůsobení náboženství: chce působit k tomu, aby veškeren život v rodině, obci i státu proniknut byl duchem křesťanským.“

5. Pracovní doba

Přátelé a soudruzi, oslovil referent Josef Brož, kladenský horník, delegáty sjezdu, kteří se s ním zcela sjednotili v názoru, že je pro dělníky zvlášť důležité, aby byla stanovena jejich pracovní doby a tak bylo znemožněno kapitalistům libovolně určovat délku pracovních směn. Liberalistický kapitalismus považuje dělníka nikoliv za tvora Božího, nýbrž jen za stroj.

Odst. 2n schválené rezoluce požadoval: „ Při všech oborech hornictví, hutnictví a při všech pracech zvláště namáhavých aneb zdraví lidskému nebezpečných … budiž zavedena maximální osmihodinná doba pracovní. Při velko- a maloprůmyslu, při řemeslech, živnostech, obchodech, stavbách a ostatních odborech práce, budiž zavedena desetihodinná maximální nepřekročitelná doba pracovní.“

6. Mzda

Velmi široká diskuze následovala po referátu předneseném delegátem Václavem Žižkou z Prahy. Příčinou byly zajisté i myšlenky referentem uvedené: „Nikde snad nenalezneme krásněji vyslovené právo dělníkovo na slušnou odměnu za vykonanou práci, jako v učením křesťanském, kteréž sám Kristus Pán vyslovil slovy: ´Hoden jest dělník mzdy své!´ Slušnou mzdu pro dělníka žádá tedy spravedlnost sama a to takovou, aby mohla být spravedlivou nejen po zásluze dělníka … ale také podle okolností a potřeb dělníka v jeho postavení ve společnosti lidské … měřítkem mzdy jeho musí býti tedy nejen potřeba jednotlivce, ale i potřeba celé rodiny, jež ze mzdy té živa býti má.

Krásně k tomu dokládá svatý Otec Lev XIII. ve své encyklice o otázce dělnické, kdežto dí: „Vydělá-li dělník dostatečnou mzdu, by mohl býti se ženou a dítkami slušně živ, a je-li zároveň spořivý, tož podle své přirozené tužby: přivede to tak daleko, že bude moci úspory své si uložiti a tím může malého jmění nabýti. A takovou přirozenou tužbu majetek svůj rozmnožiti a výše se povznést, má v sobě každý člověk a musí ji míti také i dělník, i jemu musí být otevřena vyhlídka k slušnému zaopatření v budoucnosti…

Žádoucno jest tedy v boji práce proti kapitálu, kde žádná naděje dělníku na zaopatření do budoucnosti nekyne, aby dělnictvo dle svých stávajících potřeb minimální mzdu svou ustanovilo a takovou u prácedárců svých sobě vymohlo.“

Delegát Václav Palic, z Černoušek pod Řípem, upozornil na zvlášť těžké podmínky zemědělských dělníků a požádal sjezd, aby se těchto trpících zastal. V diskuzi vystoupil též dr. R. Horský, který opět ostře odsoudil liberalistický kapitalismus. „A první, co liberalistický kapitalismus učinil, bylo, že zapřáhl dělnictvo do práce úmorné a honí je z namahání do namahání namnoze bez oddechu, až se dělníkovi leje pot nejen z tváří, nýbrž z celého těla, při tom ale liberalistický kapitalismus učinil si k dělnictvu hledíc zásadou: „ v potu tváři své budeš trpět hlad. … staré pohanství vodilo na trh otroky na prodej a novomódní pohanství, které sluje liberalistický kapitalismus, celou Evropu přeměnilo na veliký otrocký trh, na němž se s dělníkem kramaří a jemuž kapitalismus dává na vybranou: buď budeš pracovati za tolik, kolik ti dávám nebo zajdi hlady. A toto moderní otroctví jest daleko horší, než otroctví staré. … klesne-li co je kapitalismu do toho, on moderního otroka kupovati více nemusí, on jich má dnes dost zadarmo, za jednoho deset…

Proto my křesťanští socialisté pevně stojíme na požadavku, který sám sv. Otec Lev XIII. ve své dělnické encyklice za nezbytné položil, aby totiž dělník za svou práci dostal mzdu takovou, z níž by slušně vyživil sebe i svou rodinu a je-li pilný a šetrný, ze své mzdy ještě nějaké úspory si ušetřiti mohl.“

Přijatá rezoluce uváděla zejména: „Poněvadž dělník má a musí od své práce býti živ, jest nutno, aby mzda za poctivou a svědomitě vykonanou práci byla vždy taková, aby ze mzdy té dělník slušně vyživil sebe i svou rodinu, a mimo to ze své mzdy i malé úspory nastřádati si mohl. Proto nesmí při žádné práci mzda klesnouti tak, aby řádný dělník se svou rodinou nedostatkem hynul … aby anarchie ve výrobě byla naprosto zakázána … Aby v každém z ostatních odborů práce minimální mzdu určovali zvolení zástupci prácedárců spolu se zástupci dělníků.“

7. Sociální pojištění dělnické

Delegáti sjezdu podrobili ostré kritice tehdejší sociální zabezpečení námezdně pracujících. Referent Ant. Ripp, tkadlec a redaktor z Brna, zdůraznil, že jedním z nejvýznamnějších požadavků dělnictva je pojištění, které by dělníkovi, na rozdíl od současného stavu, kdy nemoc dělníka uvedla do bídy, umožnilo potřebnou léčbu.

O přiznávání penzí a jejich výši promluvil dr. Horský. „Když jde do penze ministr, který třeba jen šest neděl ministroval a jest ještě mladý dost, dostane penze ročně 4 000 zlatých … profesor z gymnázia má penze 1 800. Zestará-li učitel na venkově, dostane penze po 40leté práci asi 800; zestárlý farář obdrží cestou zvláštní milosti 600 … a nyní probírejme jednotlivé kategorie řemeslníků a dělníků a tažme se jich: mnoho-li pak penze po 30-40leté práci dostanete vy? Naši bratři horníci nám to již pověděli, nuže, ať nám to poví ostatní dělnictvo, jak vysokou .. bude bráti penzi. Jakou? – Žádnou!“ Tj. jistě smutná odpověď. O jiné stavy je více méně postaráno a na dělníka a řemeslníka, kteří neméně platných služeb lidstvu prokazují, se dosud zapomínalo. Tu tam ovšem postaral se jednotlivý lidumilný továrník o své dělníky ve stáří, ale těchto lidumilů jest pořídku.“

Po diskuzi byla přijata jednomyslně následující rezoluce: „Dělnictvu nechať se dostane pojištění v případu:

1) nemoci (pokladny nemocenské)

2) úrazu (úrazové pojištění)

3) ve stáří (invalidní fond)

Do pokladen nemocenských dělnictvo své příspěvky skládá a samo si je spravuje pod dozorem zemských úřadů. Prácedárci nechť přispívají do nemocenských pokladen … jednou třetinou příspěvků. Lékaře nemocenské volí sobě dělnictvo samo … .

Do úrazové pojišťovny platí pouze prácedárci sami….

Pro zestárlé dělnictvo a řemeslnictvo budiž zřízen zemský invalidní fond, do něhož příspívají prácedárci, dělnictvo, řemeslnictvo a země sama. Provedení tohoto návrhu budiž ponecháno zemskému sněmu.“

8. Politická práva dělnictva

Referent Ripp uvedl: „ Nynější systém kapitalistické výroby připravil tisíce a tisíce pracovníků o samostatnost a vzal jim takto možnost, aby při volbách svými hlasy proti nespravedlnostem velkokapitalismu protestovali. Kapitál strhla na sebe téměř všechnu výrobu, nadělal z milionů lidstva své nádeníky a ti nemají práva dnes voleb se zúčastnit… My žádáme všeobecné hlasovací právo, ale na základě odborových organizací, to jest, my chceme všeobecné hlasovací právo zájmové.“

V diskuzi opět vystoupil dr. Horský. Přímo nadčasově k nám promlouvají jeho slova: „Parlamenty z dnešních volebních systémů vyšlé se nezamlouvají a zákony v nich odhlasované veškeré lidstvo šťastným neučinily. A proč? Na to proč odpovím dvěma otázkami, totiž jsou dnes v parlamentech zastoupeny všechny ty vrstvy lidu, které by po přirozeném právu v nich zastoupeny býti měly? Pracují nynější všichni poslanci v parlamentech vskutku ke blahu veškerenstva?

Odpověď na obě otázky zní: nikoliv, a odtud vychází snaha změnit nynější volební systém a tím i zastupitelstvo parlamentární a učinit parlament tím, čím dle idey své býti má, totiž sborem zástupců veškerých tříd a stavů, který svorně pracuje k dosažení blaha všech … má-li parlament skutečně být zastupitelstvem veškerého lidu ve státu, musí ten parlament býti, abych tak řekl, miniaturním, nebo zmenšeným obrazem celého státu, tj. všechny stavy, všechny zájmy mají v parlamentu průměrně k počtu svých příslušníků a své mravní váze býti zastoupeny. Tedy, dle našeho plánu mají v parlamentu býti příslušným počtem býti zastoupeny rolníci, řemeslníci, živnostníci, dělníci, stavy učené atd.“

Svým vystoupením se dr. Horský snažil přesvědčit delegáty, což se mu také povedlo, že všeobecné volební právo ve formální demokracii povede nevyhnutelně k převaze kapitalistů, jejich zástupců, nad nepočetnými zástupci dělného lidu a tudíž parlament nebude moci hájit zájmy většiny proti privilegované menšině. Vývoj mu dal za pravdu. Přesto tzv. stavovská demokracie, jíž prosazovala část křesťanskosociálního hnutí, se neujala. Formální reprezentativní demokracie, v níž poslanci jako zástupci lidu velmi často zastupují zcela jiné zájmy než zájmy svých voličů, se naopak prosadila. Její další zdokonalování, společně s uplatňováním forem demokracie přímé, je požadavkem doby. Reálná demokracie však bude vyžadovat též změny uvnitř stranické soustavy i v politickém systému společnosti a státu.

Sjezd jednomyslně přijal následující rezoluci: „Poněvadž při nynější kapitalistické soustavě společnosti lidské voličské právo výhradně položeno jest v majetek, čímž majetek více jest ceněn něž člověk a poněvadž my dělníci při dosavadním složení parlamentu nemáme ani jednoho zástupce ze svého středu ve sněmovně, žádáme za změnu volebního řádu, a to na základě zavedení všeobecného práva hlasovacího.“ V rezoluci křesťanští sociálové požadovali poskytnutí hlasovacího práva pouze pro muže od věku 24 let. I tento fakt účinně nahrával agitaci jiných stran proti formujícímu se křesťanskosociálnímu hnutí. Podstatnější však bylo, že požadavek uzákonění všeobecného volebního práva zvítězil nad stavovskými představami o organizaci a řízení společnosti.

9. Organizace křesťanskosociálního hnutí

Referentem byl opět dr. Horský. Z jeho referátu i diskuse vyplynulo rozhodnutí vybudovat organizační strukturu nové strany. Jejími základními články měly být spolky politické, dělnické i odborové, které se měly seskupit v krajské organizace, jež měly tvořit zemskou organizaci. „Ku provedení jednotné zemské organizace naší strany nechať se sestoupí sedmičlenný sbor důvěrníků, a to pro Čechy jeden, pro Moravu jeden a pro Slezsko jeden. Sbory tyto nechať prozatím spravují společné záležitosti naší strany každý ve své zemi. Všechny tři sbory důvěrníků, ač úplně samosprávné, nechať v důležitých otázkách společně se radí“, navrhl dr. R. Horský.

Za velmi důležité z hlediska vývoje křesťanskosociálního hnutí považujeme jeho konstatování: „Utvořili jsme na tomto sjezdu samostatnou stranu, která má dnes pevný a určitý svůj program, jejž chce všemi zákonitými prostředky uvést ve skutek … za člena naší organizace pokládá se každý , kdo uznává, podporuje a šíří zásady naše, na tomto sjezdu vyslovené a přijaté.

Každá strana musí mít své orgány, svůj tisk. Strana bez tisku nežije, … poněvadž jest k šíření našich zásad nejdůležitějším prostředkem tisk, budiž tisk naší strany od soudruhů našich všemožně podporován a šířen. Za orgány naší strany uznává sjezd tyto časopisy: Dělnické noviny v Praze, Dělník a Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Moravské Ostravě.

Dr. Horský byl nejen teologem, sociologem, nýbrž i křesťanským politikem evropského formátu. Jeho návrh, aby křesťanští sociálové usilovali o úzkou spolupráci s katolickými dělníky z různých zemí a brzké konání společného mezinárodního sněmu, delegáti přijali s nadšením.

Takovéto spolupráci však bránilo nepřátelské chování některých členů německých spolků katolického dělnictva. T.J. Jiroušek v této souvislosti prohlásil, že „zásada spravedlnosti žádá, aby katoličtí dělníci německé národnosti chovali se k českým svým soudruhům rovnoprávně.“

Delegát Cénnek z Vídně upozornil, že ve vídeňském spolku katolických tovaryšů členové české národnosti bývají pro svou národnost uráženi. O této politováníhodné skutečnosti odevzdal předsedovi písemnou stížnost vídeňských soudruhů.

Na téma vzájemných vztahů česko-německých promluvil i dr. Horský. „Když jsem byl loni na sjezdu sociologů v Bambergu, … byl jsem od dr. Hitze vyzván, abych jim vylíčil sociální poměry v Rakousku. …když jsem jim také vypravoval, co my Čechové pro svou národnost musíme snésti často i od tak zvaných katolických Němců, kteří jsou ale vskutku jen „deutschnacionály“ pod katolickou firmou, nechtěli tomu na sjezdu ani věřiti, že by opravdový katolík Němec mohl ubližovati nám jen pro národnost naši. Mohutné „fuj“ zaznělo sálem takovým Němcům….“ Z každého pravidla existuje výjimka, a to i v tomto případě. I v tu dobu byli Němci, kteří Čechy nepronásledovali, ani neuráželi. A právě s těmito Němci hodlal dr. Horský jednat a také spolupracovat.

Přijatá rezoluce k poslednímu bodu jednání požadovala: „Katolické dělnictvo českoslovanské, uznávajíc potřebu společné organizace, prohlašuje:

1) Buďtež zakládány a podporovány spolky dělnictva katolického, které jsou ohnisky veškerého zdárného sociálního hnutí na křesťanských základech. Kde to možno zakládány buďtež spolky odborové.

2) …doporučujeme, aby naše spolky sestupovaly se v krajinské organizace. …

3) Ku provedení jednotné zemské organizace naší strany nechať se sestoupí sedmičlenný sbor důvěrníků, a to pro Čechy jeden, pro Moravu jeden a pro Slezsko jeden … všechny tři sbory důvěrníků, ač úplně samosprávné, nechať v důležitých otázkách společně se radí …

4) Za člena naší organizace pokládá se každý, kdo uznává a šíří zásady naše, na tomto sjezdu vyslovené a přijaté …

5) Sbory důvěrníků nechať pracují ku spojení se s našimi spolubratry v ostatních zemích.“

V závěru sjezdu místopředseda sjezdu Jan Kohút, tkadlec z Vyšní Lhoty ze Slezska, srdečně poděkoval Jirouškovi a dr. Horskému, kteří se nejvíce přičinili o svolání sjezdu. Na toto poděkování dr. Horský odpověděl: „… že z dělnické krve pochází, Sám celý svůj život mezi dělníky strávil, v studiích bídy a hladu dost zakusil, že tedy k dělnickému lidu lne srdcem celým, poněvadž zná jeho spravedlivé tužby i jeho nedostatky …Lidu dělnickému jsem svůj život zasvětil, jemu věnuji všechny své schopnosti a vědomosti, za něj dám vše, co mám, i své zdraví a bude-li třeba i svou krev.“

Poslední slovo na sjezdu pronesl T.J. Jiroušek. „Díky … přátelé a soudruzi delegáti … a dejž Bůh, aby zásady křesťanského socialismu rozlétly se po vlastech našich … Kolik nás bylo zde delegátů, kéž tolik rozejde se po vlastech našich apoštolů vítězného socialismu křesťanského … končíme první svůj sjezd s přáním, abyste všude dobývali půdy straně naši, v kterou jsme se dnes a včera ustavovali a ustavili.“

Sjezdu se zúčastnili i dva delegáti z Dolních Rakous, a to Leopold Cennek, krejčí z Vídně, a Josef Semrád, stříbrník z Vídně. Sjezd obdržel několik pozdravných dopisů z Vídně. Též z Horních Rakous přišly četné dopisy, např. od křesťanskosociálních dělníků v Linci. Český živel v tehdejším Rakousku byl velmi silný, cítil sociálně, hlásil ke své české národnosti a usiloval, aby byl pojat do nové křesťanskosociální strany.

Slezsko zastupoval bohužel jen jediný delegát, a to již zmíněný Jan Kohút, tkadlec z Vyšní Lhoty.

10. Hodnocení a odkaz Litomyšlského sjezdu

U příležitosti čtyřicátého výročí sjezdu v Litomyšli napsal dr. Josef Doležal následující věty: „…čteme-li dnes, po čtyřiceti letech, podrobnou zprávu sjezdovou, referáty řečníků, debatu i závěrečné rezoluce, stoupá v nás obdiv k dílu vůdce a duchovního tvůrce tohoto sjezdu – dr. Rudolfa Horského. Provedl přípravu k sjezdu a vytýčil jeho program na evropské linii křesťanského hnutí dělnického a žádný budoucí sjezd nestál v tomto ohledu výše. Tento program je živý i dnes v celé své mohutnosti. …“

Závěrem

Křesťanští sociálové svým programem i další činností odpověděli na naléhavou výzvu doby k řešení nejzákladnějších otázek, stojících již tehdy před lidstvem, zejména otázky sociální, národní a demokratické. Svou prací potvrdili příslušnost křesťanskosociální strany k našemu národu a jeho lidovým proudům.

V roce 1895 vyšel v  Praze „Protokol prvního sjezdu katolického dělnictva českoslovanského“. Z jeho doslovu citujeme: „Nuže jdi, knížko milá, v šírou naší českoslovanskou vlast; u našinců jistě milého nalezneš přijetí, jinde pak zaklepej a buď hlasatelem vítězného socialismu křesťanského.“

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 233. publikaci určenou pro vlastní vnitřní potřebu. Praha, únor 2008, webová str. :www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz