Expertní posudky
Medveděv a Zacharovová se Zemanovi omluvili za rok 1968, s odkazem na rusko-českou smlouvu z roku 1993, která vyjádřila oficiální postoj Ruska k této otázce. Zde je fragment z dokumentu: „Přejeme si konečnou tlustou čáru za totalitární minulostí, spojenou s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce 1968 a následným neoprávněným pobytem sovětských vojsk na území ČSSR ...“ - a tak dále. Oficiální stanovisko je jasné, je kapitulantské, a, jak vidíme, a nezměnilo se od hrozného pro naši zemi roku 1993, kdy jsme byli úplně okupování „osvíceným demokratickým Západem.“
Na Medveděvově místě by solidní úředník této úrovně měl velmi jasně a klidně
říct, že se tyto události staly téměř před padesáti lety. Už neexistuje
stát, který je obviněn z okupace, ani stát, který byl okupován. Bylo by to
normální a logické. A požádal by o postup k dalšímu bodu programu, a to
kvůli úplné nepodstatnosti tohoto problému. Místo toho jsme slyšeli, jak
by řekl Lermontov, "žalostný blábol ospravedlňování."
Podle mého názoru je všechno, co se děje v souvislosti s rozpalováním vášní
kolem roku 1968, bláznivým nesmyslem. Není žádné Československo - to bylo
rozbito. Není žádný Sovětský svaz – ten byl rozbit. A co se děje ve
východní Evropě? Nejsou americké jednotky v Litvě, Lotyšsku, Estonsku,
Polsku, Bulharsku a Maďarsku? Je to co – není to okupace, není to vstup
vojsk jako v roce 1968?
V roce 1968 byla v Evropě jiná situace. Byla jasná linie rozdělení - dělali jsme to, co jsme potřebovali, a Američané dělali to, co potřebovali, na svých vlivových územích. Toto geopolitické období skončilo, začalo se nové. Proč bychom o tom měli mluvit znovu, zvláště tak hloupě a nešikovně? 1968 byla minulostí společnou pro zúčastněné země těchto událostí. Nepřipomínáme si, co dělal Napoleon v České republice, v bitvě u Slavkova a tak dále. Už to není nic, co by vyvolalo vášně. Kdy se zbavíme našeho idiotického zvyku - bojovat proti minulosti, odmítat z ní něco? Žijeme v novém - strašném, zmateném, ale novém světě. A musíme se chovat podle toho.
A pokud jde o prohlášení Medveděva, že, víte, tisk u nás není řízen - nevěřím tomu. Například v Moskvě probíhá otevřený boj s tiskem. V obvodě Sadovovo kolca si zkuste najít novinový stánek - nenajdete jej. Nemáte možnost si koupit dobrý opoziční tisk - noviny Zavtra, Sovětskaja Rosija, Pravda, neprodávají. To je naše svoboda projevu. Proto, nehledě na to, čí je to záležitost ... měl by soudruh Medveděv mlčet o "nekontrolnosti" a zabývat se vážnějšími záležitostmi. Měl by přemýšlet o tom, že jednotky NATO jsou na našich hranicích. To je hlavní věc. Ne to, co bylo před padesáti lety. A o tom bylo nutné se Zemanem mluvit a hledat v něm nějakého spojence, a ne přetřásat rok 1968.
V roce 1968 na mýtinku proti „sovětské invazi do Československa“ vzešla politická hvězda Valerije Novodvorské - nezastřeně agresivní rusofobky. Ukazuje se, že oficiální postoj k této otázce, vyjádřený v dohodě z roku 1993 a potvrzený současnými orgány, zcela opakuje myšlenky Novodvorské. A co u nás ještě jiného mohou opakovat? Ve dnešních dnech neexistují žádné myšlenky, jen nápady takových absurdních, bláznivých žen jako Novodvorská. Je třeba zapomenout na tuto noční můru, vypořádat se s ní, opustit ji. Oprostit se ani ne od toho, co bylo v srpnu 1968 v Československu, ale od toho, co u nás bylo v letech 1991-1993, pohřbít všechna tato prohlášení a více na ně nevzpomínat. A tvořit novou nezávislou politiku, která odpovídá tomu, co se děje dnes, což odpovídá skutečnosti, že chceme být významnou mocností.
A co se stalo v roce 1968? Ve skutečnosti pak byla Československo součástí vojensko-politického bloku, který se nazýval "Organizace Varšavské smlouvy". A přímou zodpovědností SSSR a ostatních zemí Varšavské smlouvy bylo zabránit protisovětskému, protikomunistickému, protisocialistickému převratu v Československu. Navíc se stále zapomíná, že hranice Československa překročily nejen sovětské jednotky, ale i vojska NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Rok 1968 nás stál velmi mnoho. Tehdy komunistická strana Sovětského svazu utrpěla vážnou ztrátu reputace, protože nevěnovala pozornost tomu, jak se na naši zemi bude dívat světová komunita. Současně se v roce 1968 (ne v srpnu, ale v květnu) konala v Paříži studentská revoluce. De Gaulle ujíždí do Německa, do francouzské okupační zóny. Pokud by se tedy místo soustředěného zabývání se Československem, naši milí lidé na Staré náměstí zabývali podporou studentů ve Francii, podpořili komunistickou strany Francie a kdyby Všeobecná konfederace práce ve Francii oznámila generální stávku – možná, že by v červenci ve Francie byla moc pracujících. A nebylo by nutné přivést jednotky do Československa, kdybychom podpořili pokrok ve Francii. Měli jsme přemýšlet, co dělat a jak. Byli jsme trochu jako medvědi, abychom byli upřímní. Bylo možné řešit věci nenápadněji a lépe a nebýt jako Američané na Kubě, v Nikaragui, v Grenadě. Chovali jsme se jako oni. A tím jsme ublížili především více sobě, než Čechoslovákům.
"Blábol ospravedlňování" od Medveděva a Zacharovové ukazuje, že
vskutku nechutné jelcinské metastázy nadále ničí Rusko. Zachovávání tohoto
věčného omlouvání, pláče, jakéhosi ubohý postoj vůči "civilizovanému"
světu. Připomeňme si nedávnou informaci o mladíkovi, který byl zarmoucen tím,
že jsme se odvážili porazit fašisty ve Stalingradu. Připomeňme si Zeď
zármutku, kterou se omlouváme za velké změny, které byly dovršeny pod vedením
Josefa Vissarionoviče Stalina v předválečných letech. Připomeňme si předchozí
"blábol omlouvání" za Katyň. I když neexistují žádné důkazy o
tom, že to byli sovětští vojáci, kteří Poláky zahubili, takto jsme to a priori
uznávali. 90. léta pokračují. Litujeme, začínáme od
Gorbačovsko-Jakovlevovsko-Jelcinovské éry - tria hlavních zrádců,
kteří zničili to nejlepší, co bylo vytvořeno v SSSR. Jejich myšlenky,
jejich politika, postoj k světu, princip stálé pozice na kolenou, přetrvávají
dodnes. V čemkoliv, co děláme, i nadále se cítíme jako vinné dítě,
které bylo spravedlivě potrestáno a postaveno do kouta. Jak dlouho se to
dá tolerovat? Není možné žít celý život na kolenou a neustále se omlouvat
za všechny hříchy, kterých jsme se dopustili. Je čas s tím skončit.
Pro srovnání se podívejme na Spojené státy americké. Vstoupili jsme (a zdá
se, že v Sýrii úspěšně) do globální geopolitické konfrontace se Spojenými
státy. Ale v historické oblasti nejsme blízko pozici
Washingtonu. Nepamatuji si, že by se Washington za něco
omlouval. Například během vietnamské války, která trvala mnoho let,
zanechal miliony obětí. Američané, kteří nechtěli bojovat ve Vietnamu, prchali
ze Spojených států do Evropy, schovávali se před povolávacím rozkazem,
organizovali protesty a vlna nenávisti k Washingtonu rostla ve
světě. Ať se omlouvají Američané, mají za co. Ale nekají se.
K vystoupení našeho školáka v Reichstagu. Neslyšel jsem, že by se Němci
omlouvali za to, že přišli do naší země, zabili, zlikvidovali tolik
lidí. Neexistovalo pokání. Můj otec zahynul na frontě. Přišel k
nám do Moskvy někdo jménem Německa, aby se mi mohl omluvit? Taková věc
neexistovala. A my se stále kajeme a kajeme. A dědici Novodvorské nás
stále nabádají – kajte se! No, v Chile došlo k zemětřesení – kajte se za
něj, kajte se za vše, co se stane. Protože je potřeba obětní beránek. A
svět z nás udělal tohoto obětního beránka.
A jak můžeme uvažovat o vítězství v geopolitické bitvě, když a priori ztrácíme historii? Považovat se za poražené - to je ta nejhorší věc. Nesmyslně se považujeme za poražené, přestože jsme vyhráli. Ale my, vítězové, se prohlašujeme za poražené a válíme se u nohou poražených. Odtud rostla mentalita školáka. Je v podstatě nešťastný, protože mu hlavu zaplnili, čert ví čím, a my mlčíme, nepřiznáváme se k tomu. Vyslovte to tedy - nejvyšší ruské autority od konce 80. let až po současnost uznávají ponižující smlouvu s Českou republikou z počátku 90. let. Je čas připustit, že Kolja je nástroj a produkt. A kdo jej udělal a manipuloval s ním, z nějakého důvodu zůstává, jako vždy, v pozadí.
Výmluvný doplněk k historii, kterou posuzujeme - v předvečer symbolického
setkání Zemana a Medveděva se setkal s českým představitelem také
Putin. Poděkoval za dobrý přístup k našim vojenským památkám na českém
území. A dne 24. listopadu se objevuje zpráva, že v Praze byl znesvěcen
památník maršála Koněva. Ale kdo je vinen za skutečnost, že boj proti
památkám začal ve světě? Jsme to my, kdo v roce 1991 začal demolovat
památky Dzeržinského, Kalinina, Lenina, a pokračujeme v bourání až do
současnosti. Pokud postavíte v Orlu pomník zakladatele města, Ivana Hrozného,
nastane bouře rozhořčení mezi liberály: jak se opovažujete?! A kde jsou
památky Stalinovi? Kdo je zbořil? Proto se nelze hněvat na zrcadlo,
když je huba křivá. Dokud nepřestaneme válčit s pomníky, pokud
nepřestaneme ponižovat svou minulost. pomazávat ji dehtem., nic dobrého na svou
adresu na Západě neuslyšíme.
Nějak nejsou slyšet ohnivé projevy Medveděva a Zacharovové ke znesvěcení památníku v Praze. Pravděpodobně by byl možný odvetný krok? Ne, odvetný krok nebude. To je podstatou naší okouzlující politiky - měkké a ponížené.
http://zavtra.ru/word_of_day/dyogot_2017-11-24
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf