Přesídlení Němců 1945/46

právo nebo msta

Lorenz Knorr

(Autor, se narodil v roce 1921 v Chebu. Záhy byl organizován v Socialistické mládeži, podílel se aktivně na boji proti rozbití demokratického Československa německými fašisty a jejich pomocníky. Jako svědek doby popisuje v tomto rukopise historický vývoj a fakta, která byla podstatným podkladem pro rozhodnutí reprezentantů antihitlerovské koalice vedoucí k uzavření Postupimské dohody, vystěhování německých občanů z území ČSR. Určitá historická fakta jsou ve SRN zamlčována a falšovaná zejména „Svazem vyhnaných“ , aktivitami „ Centra proti vyhánění“ a rovněž některými politiky.

Autor doložil, že ve SRN kvetoucí revizionizmus historie směřuje proti mírovému soužití národů v Evropě. Lorenz Knorr si získal svým politickým bojem, svou mnohostrannou publikační činností v SRN respekt jako antifašista a bojovník za mír. ( Německá sekce Evropského mírového fora mu děkuje , že dal tento text k volnému použití.)

Odklon od nacistických zločinů

Svazem vyhnaných ( Sv) plánované „ Centrum proti vyhánění“ vyprovokovalo od začátku mohutný odpor ve vlastní zemi i v zahraničí. Příliš patrný je pokus, ukázat nacistické zločince, po totální kapitulaci 8./9. května 1945, pokud pocházeli z Polska a Československa, jako politováníhodné oběti. Za mlčení aktivních spolupachatelů nejtěžších násilných zločinů a zločinů proti lidskosti uplatňovali representanti Sv, již v dobách nepřátelské konfrontace v Evropě, cynicky přehnané požadavky po Československu a Polsku: „vrácení nebo odškodnění“. To bylo heslo Sv. Oběti nacistické agrese měli tedy svým okupantům buďto poukázat vysoké finanční sumy nebo je nechat bydlet tam, kde bydleli před vysídlením, kde se dopustili svých zločinu ! To je spojeno s pokusem překroutit německou historii 20. století a fašistický teror bagatelizovat nebo nechat zcela zmizet v temnu historie.

Pod dojmem fundované kritiky je nyní použit plurál : „ Centra proti vyhánění“ Na charakteru plánované výstavy se nic nezmění! Bude dále zamlčováno, že Turci, kteří vyhnali Arménce, nebo Němci, týrající Židy ( pokud nebyli deportováni do vyhlazovacích táborů!), se nepodíleli na porušování občanské demokracie ve prospěch fašistické diktatury, např. na zločinech, jako asi 80% Němců z Československa.

Paní Steinbachová, předsedkyně Sv, a pravé křídlo ve frakci CDU ve Spolkovém sněmu, srovnávají úděsnou historii spojenou s vyhlazovacími tábory Osvětim, Sobibor, Maidanek a Treblinka s  přestěhováním Němců po roce 1945 !

K tomu „ V podstatě vzato doplňují se témata Židé a vyhnaní … Tento nelidský rasový blud je zde jako tam. Proto by měl být tématem našeho centra“!! Podsouvá tím signatářům Postupimské dohody z 2.8.1945, která o vysídlení rozhodla a jíž bylo vysídlování upraveno, tentýž rasistický blud, který byl podkladem holocaustu a degradace slovanských národů na „méněcenné lidí“ . Roosevelt, Stalin a Churchill, resp. Attlee, jako signatáři a garanti Postupimské dohody vítězných mocností se tak mají dostat na úroveň Hitlera ?! Postupimská dohoda je zpochybňována.

Podminovaná bezpečnost sousedních států

Již v německém císařství 19. stol. usilovali národní a nacionálně němečtí aktéři ve státě a společnosti o využití „Volksdeutsche“ ( národních Němců) v jiných zemích pro mocenské cíle německého imperialismu. „ Svaz pro zahraniční Němce“ ( SZN) spojoval tyto síly. Německé menšiny v jiných státech měly v rozporu s jejich tamějšími občanskými povinnostmi působit pro říšskoněmecké vládní zájmy, tedy dopustit se zrady země, v níž žily! V Polsku, Čechách, západní Francii, západní Belgii, Holandsku, jižním Dánsku, Chorvatsku, Srbsku, Maďarsku a Rumunsku se pokusil SZN „národní Němce“ vzít do přísahy. Každý měl vědět, kdo je „nepřítel“ a kdo patří k „příbuzenstvu“. „Německý jazyk jako srdce národa“ budiž opatrován jako samostatný kulturní poklad, stejně jako staroněmecké obyčeje. Zejména nacionálně liberální historik H.v.Treitschke, MdR, zastával v „Pruských ročenkách“ takové praktiky, smíchané s antisemitismem. Východoevropské národy, ztělesnění „barbarů“, potřebovaly Němce jako „dobyvatele, učitele a vychovatele“!

Ti, kteří se opozdili při vytváření národnosti a založení říše, jakož i při (loupežném) nabývání kolonií - což byl jen důsledek malé státnosti egoistických německých knížat ! - potřebují jasnou masově psychologickou kompenzaci: Oni se proto začali cítili jako „Nadlidé“ nad „méněcennými rasami“ východní Evropy. Toto semeno vzklíčilo u německého měšťanstva, zatím co mezinárodně orientované dělnické hnutí, usilující o rozvoj relativně imunního cítění proti podobnému přeceňování a podceňování, bylo činné v zápase o kvalitativně lepší materiální a kulturní životní podmínky.

Porážka ústředních mocností v roce 1918 změnila práci SZN jen málo. Objektem útoku všech uvedených sil, tedy také aktivistů SZN, zůstaly smlouvy z Versailles a St. Germain, rovněž tak i jejich produkty – samostatné mnohonárodnostní státy, které vznikly po rozpadu Habsburské a Hohenzollerské říše - především Československo a Jugoslávie. Pod heslem „sebeurčení Němců“ usilovaly tyto síly v ČSR, v Polsku ( které obdrželo Poznaňsko a část západního Pruska jako válečné odškodnění), rovněž i v jiných státech, docílit potřebný silný vliv. V roce 1920 se začalo 120 svazů „Německého svazu ochrany pohraničních a zahraničních Němce“ zřetelně vměšovat do záležitostí jiných suverénních států. Cílem bylo „spojení německého cítění na živoucí kulturní společenství“.

100 milionů Němců, z nichž přes 60 milionů žilo v Německu a Rakousku, jakož i 34 milionů v ČSR,  Polsku, Jugoslávii, Rumunsku, Maďarsku, Francii, Švýcarsku, Lotyšsku, Rusku a Lucembursku, označila ročenka 1922 SZN za základ pro „ vytvoření jednotného bloku německého národního rázu ve střední Evropě“. Řízené cizineckým úřadem a financováno bankovními a průmyslovými kruhy usilovalo asi 1 mil. členů SZN o „nový německý národní stát“ a pokoušelo se „ národní Němce“ ze sousedních států pro to tuto myšlenku získat. „Imperium Germanicum“ a svět se měli stát synonymem! Německý imperialismus, jako nový stupeň profitující ekonomiky zbrojení a potlačování, ukázal své masivní expansionistické snahy !

Vliv nejprve nevýznamné NSDAP na SZN rostl během světové krize od roku 1929 do roku 1932. „Není důstojné, abychom volali po usmíření!“ vyjadřovali se protivníci Versailleské smlouvy; tuto „ ostudu pro Němce“ je třeba vymazat, rovněž tak nově založené státy, které přinesla. Stěží těchto cílů můžeme dosáhnout mírovými prostředky! Po takových přípravách – rovněž i ve Výmarské republice! – se vytvářela po roce 1933 masová psychosa mezi mnoha „národními Němci“ v jiných státech. Kde byl politický rozum potlačován mýty a emocemi , byla připravena půda pro zločiny proti lidskosti a pro loupežné i zhoubné války. Vládnoucí německá trojice, a to kapitál, nacistická vůdcova klika a generalita měli volnou cestu! Příprava pro avizované získání pozice pro násilné „ vytvoření nového životního prostoru pro ukřivděný německý národ“, mobilizovala nyní také německé menšiny v jiných státech, přinejmenším jejich části. Nyní se nezatěžovala jen „německá krev“, nýbrž také vítězný „nacionalistický světový názor tisícileté říše“.

Obnovený český stát

Mnohonárodnostní stát Československa vznikl po dlouhých emancipačních bojích Čechů Versailleskou smlouvou z roku 1918. Nyní český národ, po prohrané bitvě na Bílé hoře u Prahy proti císařským oddílům Habsburků v roce 1618 a poté nastalé době „temna“, tato protivenství konečně překonal. Rozpad habsburské říše po I. světové válce opožděně přinesl pro střední Evropu konec vlády trůnu a oltáře. Nový stát měl asi 15 mil. obyvatel, z toho 3,5 mil. Němců bydlelo převážně v pohraničních oblastech Čech a Moravy a rovněž na severu v českém Slezsku. 600 000 Maďarů bydlelo na jihu Slovenska;  Podkarpadská Rus – nejvýchodnější část Slovenska byla osídlena 400 000 Ukrajinci – Rusíny. 170 000 Poláků osídlilo sever; Židé a Cikáni nevlastnili žádný prostor pro osídlení. Čechy, Morava a české Slezsko platily již za císařsko – královské monarchie k průmyslově a kulturně vyspělým regionům se silným demokratickým a mezinárodně orientovaným dělnickým hnutím. S více než 140 000 čtverečními km  a nápadnou východně – západní rozlohou patřily západní země ČSR k zámožným oblastem Evropy.

Již koncem 19. stol. organizovali čeští a němečtí dělníci společné stávky a masové demonstrace pro kvalitativně lepší hmotné a kulturní životní podmínky, respektive pro socialistické cíle, především v severních Čechách. Socializace důležitých výrobních středisek byla v jejich programu.

Německá menšina v r. 1918 vyhlásila připojení německy osídlené oblasti Čech a Moravy k nyní malému Rakousku. To neakceptovali ani vítězné mocnosti první světové války, ani dominující Češi v ČSR. Německá sociálně demokratická dělnická strana a Komunistická strana Československá, jež vzniklá ze všech národností ČSR, usilovaly, po počátečních nepokojích ( čeští vojáci stříleli na obranu svého státu na německé demonstranty), o přijetí maximálně konstruktivních práv menšin v rámci ČSR; lidská práva v občanské parlamentní demokracie byla zaručena. Německá křesťansko-sociální strana a Svaz německých zemědělců v ČSR následovaly příkladu dělnických stran. Malá menšina nacionalistických Němců ( národní a pohraniční Němci!) požadovala, v souladu se SZN, naprosté sebeurčení. Tato skupina zůstala nepokojným faktorem, zpočátku však bez vlivu stojícího za zmínku. Navzdory ne vždy chytré menšinové politice sil dominující pražské vládě zůstala ČSR až do světové hospodářské krize stabilní.

Německá výrobní střediska s jejich tradičními exporty se dostala po světové hospodářské krizi do těžkostí, protože vývoz jejich zboží stagnoval; mimo to byl strojní park zastaralý. To přineslo do německy osídlených oblastí ČSR nesrovnatelně větší nezaměstnanost, než byla v oblastech osídlenými Čechy. Zodpovědnost nesli němečtí majitelé továren, ne pražská vláda. Byl to primárně hospodářský a sociální problém, nic národnostního! Německý ministr Czech, předseda DSAP, podporoval sice nezaměstnané materiálně, existující strukturální problém tím ale nebyl řešen.

NSDAP Československa a Německá nacionální strana postupovaly od začátku proti Československu i německým antifašistům Vliv říšsko - německého SZN a jeho propagandy „pokrevního společenství“ působily sice účinně uvnitř částí národnostních skupin, ale bez úspěchu na demokratické strany.

Politický obrat v ČSR po roce 1933

Mohutná zastrašovací propaganda fašistického Německa jakož i financování nacionalisticky – „ germánských“ stran vnesly silné cizí vlivy do ČSR. Obě strany nacházející se na extrémně pravicovém okraji politického spektra stály před zákazem – pro dokázané nepřátelství k ústavě. Proto byly založeny v říšsko německé režii národní sběrné strany, k rozšíření základny protičeskoslovenských hnutí. Němečtí nacionalisté, fašisté, pravicoví konzervativci a osoby, event. skupiny nekriticky spojené s vlastí se spojily v roce 1933 do „ Sudetoněmecké národní fronty“, v roce 1934 přejmenované na „ Sudetoněmeckou stranu“ ( SdP). Politicky nezatížený německý nacionalista, učitel tělocviku, K. Henlein úřadoval jako předseda, proto se také užíval název „Henlein – Front“. Poté následovaly útoky na německé antifašisty, na Čechy jako rasově „ méněcennou“ národnost. „Sálové bitvy“ získaly své historické místo, přičemž SdP nasazovala placené rváče, zatím co levice zůstala závislá jen na sile dělníků.

Goebbelsův štvavý vysílač vydával hospodářské a sociální problémy Němců v ČSR za „národní“ a podstrčil Čechům vinu na masové nezaměstnanosti Němců ! „ Češi vás utlačují a poškozují, protože jste Němci“, tak štvala propaganda. Na německý venkovský lid a na některé nezaměstnané v ČSR udělala dojem. Při volbách v roce 1935 získala SdP 44 z německých 66 křesel v pražském parlamentu! Stoupající agresivita Hitlerových ctitelů v ČSR byla důsledkem těchto skutečností. Požadavky na autonomii Němců v ČSR byly stále silněji uplatňovány! Masové manifestace napomáhaly k prosazování henleinovských požadavků. Po takových protestech následovaly útoky na českou policii, na pohraniční stráž a především na německé antifašisty. Stejně znějící hesla v severních, západních a jižních Čechách prozrazovaly centrální řízení „vzpoury“.

Útoky na antifašistické schůze a národní domy, jakož i na funkcionáře DSAP a KSČ vedly k tomu, že byla založena „ Rudý obrana“, později „ Republiková obrana“ (RW) s čistě defensivními úkoly. V ohrožených národních domech hlídkovala stálá pohotovost členů RW. Při průvodech vytvářela RW čelo a závěr manifestujících. Tak viditelně postupovala uniformovaná RW proti neustálým  útokům aktivistů SdP. Příležitostně docházelo k incidentům. Část Socialistické mládeže, podporované mladými odborářskými dělníky, reagovala na změněnou situaci vytvořením speciálních skupin. V mnohých vesnicích bylo třeba pořádané večery skupin zajistit proti nepřátelské přesile i útočnou taktikou.

Bojovníci SdP obkličovali domy mládeže, ve kterých se konaly schůze. Defenzivní taktikou nebyly osvoboditelné.! – Celkově se vyrovnali antifašisté kvantitativní přesile Hitlerových přívrženců odhodlaností a aktivitou. Střety byly často řešeny násilně. Nezáleželo to na antifašistech; oni preferovali diskusi. Jejich obrana, bohužel také silová , byla dána celkovou situací.

Politický systém v ČSR se v důsledku říšskoněmeckého a henleinovského vlivu změnil. Nedominoval v něm již konfrontační vztah mezi proletariátem a kapitalisty, přestože politický a odborový boj za větší práva a lepší životní podmínky pokračoval. Střety probíhaly mezi nacisty na jedné straně a německými a českými antifašisty na straně druhé. To byla reálná frontová linie! Goebbelsovou propagandou šířený a lidmi od SdP nekriticky papouškovaný principiální „protiklad zde Němci, tam Češi“ neexistoval!

Lidem z SdP vsugerovaná „ národní fronta“ sloužilo jako vhodný prostředek pro zcela jiný účel! Protože členové SdP sdíleli Goebbelsovu propagandu, „věřili“ na „ pronásledování Čechy“, ačkoliv sami byli permanentně rušiteli míru a útočníky.

Dominuje nyní ekonomika nebo politika ?

Levice v ČSR stála před zásadním problémem Emigranti z Berlína – po získání útočiště v pohostinném mnohonárodnostním státě – mohli předávat nové analyzované informace o fašistickém režimu. Doposud se vycházelo z principu, že ekonomická moc za kapitalismu je rozhodující, ačkoliv souběžně působily ještě jiné silné vlivy. Oproti hospodářské moci a síle mocenského aparátu státu se formovala rostoucí protiváha dělnických organizací.

Nyní ale soudruzi z Berlína přišli s tím, že získali po delším pozorování nové zkušenosti. Vyhodnocené tiskové zprávy a interní informace od Hitlerových protivníků – od národně liberálních úředníků státního aparátu – signalizovaly, že většina strategických vážných rozhodnutí je učiněna v užší kooperaci mezi malým okruhem činitelů kolem Hitlera a špičkových vojáků ! Hitlerovi partneři v průmyslu hráli nadále nejvýše důležitou roli pro další vývoj. V šéfovských patrech bankovnictví a rovněž velkoprůmyslu byli dávno spolehliví členové nacistické strany a vysoké šarže SS, kteří působili ve stranickém duchu. Hugenberg a Schacht, kteří měli v prvním kabinetu Hitlera většinu, chtěli „vůdci“ přitáhnout uzdu. Byli dáni k ledu nebo přeřazeni na druhotné pozice. Kontrola gestapa nebyla namířena v žádném případě jen proti dělnictvu ! Na základě znalosti takového vývoje byl učiněn závěr, že rozhodnutí vycházela z politického vedení.

Mimo to poukázali soudruzi z Berlína na to, že prusko-německý „ velký generální štáb“ již za doby císaře až do Výmarské republiky docílil vlastní mocensko politické váhy – na rozdíl od postavení generality v tradičních občansko demokratických státech. V době zahájení první světové války ovlivňovali prusko-němečtí generálové císaře tak, že tento po vraždě v Sarajevu váhajícího habsburského vládce ve Vídni vyzval, aby konečně vypověděl válku. „Nyní nebo nikdy!“ Generální štáb byl vlivnou silou. Také ekonomické zájmy hrály svoji roli. Politika však získala primární důležitost. To odporovalo všem dosavadním zkušenostem a teoriím socialistů.

V německy osídlených oblastech ČSR, zejména v severních a západních Čechách, se v roce 1936 setkávali emigrantští komunisté, sociální demokraté, trockisté a levicoví socialisté emigranti s domácím marxistickým proudem, aby některé problémy společně projednali. V Chebu např. diskutoval smíšený kruh antifašistů o informacích a otázkách nastolených emigranty z Berlína.

V diskusi převažovala stanoviska, že obě dělnické strany v Německé říši v roce 1933 vycházely z falešného hodnocení. Přesunutí moci na Hitlerovy orly chápaly jenom jako „změnu ve vedení uvnitř buržoasie“. Tato nesprávná analýza stála zbytečné oběti. Při reálném zhodnocení by mohl odboj nabýt jiné, širší formy. Teprve po rostoucím teroru byl rozpoznán nový charakter vlády: Poslední brutální možnost kapitalismu byla absolutní diktatura.

Pro lidi byly ale důležité ústupky: práce pro ( skoro ) všechny. Pochopitelně když téměř vše směřovalo na zbrojení a strategickou výstavbu silnic, na přípravu válečných výbojů. I přes existenci třídních rozdílů propaganda vemlouvavě mluvila o „národním společenství.“ Na otázku, zda racionálně myslící kapitalisté, seznámeni s dobrodružnými Hitlerovými praktikami a cíli, přenechali politice prozatím hlavní zodpovědnost, odpovídali někteří pozorovatelé, že politický iracionalismus německých kapitalistů byl znám již v císařství a že se jejich „ racionálnost“ orientovala především na docílení maximálního zisku bez ohledu na společenské následky. Dynamický rozvoj produktivních sil a vlastní krize kapitalismu v Německu v roce 1933 nastolil alternativu: „ Úspěch socialismu nebo návrat k barbarství“. Kapitalistickou logikou nebyla nalezena žádná cesta z krize. Proto odevzdali kapitalisté svůj primát nad mocenskou politikou.

Někteří antifašisté , kteří se tehdy seznamovali s mezinárodními zprávami, informovali o státní intervenci presidenta USA Roosevelta. Usiloval o to, aby se státními zásahy zamezilo podobným hospodářským pádům,  masové bídě, k jakým došlo v letech 1929 - 1932 . Nejen hospodářství, také stát by měl pomáhat zvládat krizi ! Hitler zajistil práci zbrojením a jinými opatřeními připravujících válku. Roosevelt zajistil práci civilními projekty. Hitler rozbil v zájmu kapitálu odbory. Roosevelt je zahrnul pro odstranění krize a následků krize do svých plánů.

V diskusích převažovalo mínění, že – s výhradou další přesné analýzy – za fašismu došlo k přesunutí moci uvnitř prosperujícího hospodářského systému od ekonomky k politice a ke generalitě, odpovídající permanentní orientaci na válku. To je pravděpodobné specifikum fašistické formy vlády, která je překonatelná, ale pouze silou. Fašismus se svou živnou půdou je historický fenomén se svým začátkem a koncem !

Nadvláda ekonomiky nebo politiky v ČSR ?

Diskuse o přesunutí moci v hitlerovském Německu vedly k otázce, jak v mnohonárodnostním státu ČSR s jeho silným českým hospodářstvím a jeho o něco slabším, nicméně vysoce vyvinutým německým průmyslem, je reálná moc rozdělena. Kde zůstalo úsilí o lepší materiální a kulturní životní podmínky ?

Nadvláda českého kapitálu, účinná primárně v česko - moravských oblastech s vlivem v německy osídlených regionech a zprostředkovaná občanskými stranami, především však státním aparátem, byla přece jen oslabena hitlerovsky orientovanou SdP. Němečtí průmyslníci vedli boj na dvou frontách, jednak proti českému kapitálu, na druhé straně proti německým antifašistům. Tito stáli často před tvrdou alternativou, buď vstoupit do SdP ( dělat dojem poslušnosti vůči německým kapitalistům) , nebo přijít o práci !

Vlivný český generál Syrový, prohlášený antifašista se zásluhami o „ obranyschopnost“ proti narůstajícímu fašistickému nebezpečí, se pokusil posílit českou politiku proti risikům ve vlastní zemi a proti říšsko německým agresivním plánům. Agitoval pro pospolitost všech antifašistických sil namířenou proti vlivu SdP. V důstojnickém sboru v ČSR, který byl částečně orientovaný nacionalisticky, našel ozvěnu hlavně tam, kde šlo o zahraničně politické nebezpečí. Podporoval české občanstvo – ačkoliv dělnické organizace nesly hlavní břemeno zápasu – a rovněž emigranty z fašistického Německa i klerikálně fašistického Rakouska, právě tak jako překvapené interbrigadisty španělské občanské války

Po delším projednávání nebylo pochyb – primát politiky, který byl za fašismu relevantní, neexistoval v ČSR ! Zde vládly poměry, které socialisté považovali za běžné. Dělnictvo však bylo rozděleno působením SdP. Čeští kapitalisté a agrárníci se cítili ohroženi SdP : ne z třídně politických důvodů, nýbrž z nacionalistických a rasových.

Přednostním se stal tedy antifašistický boj. Od snah situaci dělníků hmotně a kulturně dále kvalitativně zlepšovat, však nebylo upuštěno. Rozpory, které se z této situace vyplývaly, byla však méně silné.

Hitler potřeboval „občanskou válku“! SdP ji zorganizovala !

Situace v ČSR se dramaticky změnila, když Wehrmacht 12. 3. 1938 přepadl klerikálně fašistické Rakousko O den později nacistické vedení vyhlásilo „ Velkoněmecko“ . Reakce západních mocností byla zase liknavá ! Unesly zvýšené německé zbrojení, obsazení demilitarizovaného Porýní, i jiné hrubé porušování Versailleské smlouvy, takže byly důvodné obavy, že ČSR bude další obětí, aniž by byl očekáván z Velké Británie a Francie opravdový odpor. Březnové události tak mocně povzbudily fašistické vedení .

Tomu adekvátně stupňovalo vedení SdP své cílené provokace jak proti vládě ČSR a jejím bezpečnostním silám, tak proti jejím antifašistickým německým protivníkům

Četnické posty a policejní stanice v ČSR, národní domy, antifašistické schůze, byly přepadány aktivisty SdP, kteří byli ovlivněni masovou psychózou. „ Vůdče! Vezmi nás domů, do říše!“ a „Nemůžeme s Čechy dále žít společně!“ zněla shodně hesla na severu a jihu, na západě a východě. Fanatismus se stupňoval! Obě německé strany ČSR a mnoho svazů se připojilo nyní k SdP. V květnu 1938 měla přes milion členů. Při komunálních volbách získala SdP v určitých oblastech země cca. 90 % hlasů! V mnohých městech antifašisté ještě měli 20 %; nejvěrnější stoupenci s upevněným socialistickým postojem bojovali odhodlaně dál!

Protože Hitlerovy hrozby sílily a chování aktivistů SdP bylo stále brutálnější, začali antifašisté s přípravou na ilegální boj po pravděpodobném nadcházejícím obsazení ČSR. Důležití funkcionáři měli „po dobu Hitlera“ emigrovat. Říšsko němečtí emigranti referovali o chybách v odboji, kterých by se byli měli ostatní nadále vyvarovat.

„Fall Grün“, který generál Keitel v březnu 1938 presentoval a který Hitler 20.5.1938 podepsal, byl rozsudkem smrti pro poslední demokratickou baštu ve střední Evropě.

39 divizí s tanky stálo nyní na severu, západu a jihu ČSR připraveno k útoku. SdP byla pokládána za podstatný element v tomto plánu: měla sloužit jako „ pátá kolona“. Hitler chtěl prezentovat svůj útok proti ČSR jako pomoc pro údajně ohrožené „ sudetské Němce“. Vedení SdP akceptovalo plány nacistického Německa. „Občanská válka“ byla připravena. Na Karlovarském sněmu SdP 24.4.1938 požadoval Henlein „plnou nacionální samosprávu“ a „ jen německé úředníky na německém území“ v ČSR, jakož i plnou svobodu k přiznání německé národnosti a německému světovému názoru“. Byla to cílená provokace! Později henleinovci prozradili svůj nezakrytý rasismus, šovinismus,vůli po panství německých Germánů a požadavek na dostatečný životní prostor !

V květnu 1938 založila SdP „ Dobrovolnou německou ochranou službu“, která jako ozbrojený úderný oddíl cíleně přepadala, s použitím střelných zbraní, státní orgány ČSR i německé antifašisty. Blízkost „občanské války“ byla znatelná.

Henlein pobýval častěji v Berlíně, kvůli přijetí rozkazů. „Přičlenit český, moravský a česko – slezský prostor k Německé říši“ navrhl Hitler již v roce 1937.

Začátkem června 1938 začala intenzivní militarizace SdP. Hitler potřeboval před Norimberským sněmem NSDAP „oběti na životech“ v ČSR jako důkaz o utlačování německé menšiny a pro následné „připojení Sudet“. Když 22.8.1938 české státní orgány zatkly 26 pašeráků zbraní z řad SdP, Henlein volal po „právu a sebeobraně“. Vedle zdánlivého jednání s pražskou vládou schválila SdP tajný plán, který předpokládal „vymazání češství ….jako samostatné národnosti“ . Další ozbrojené útoky na státní orgány ČSR následovaly . Před sněmem NSDAP, kterého se vedení SdP účastnilo, nechal Hitler počet násilných incidentů stoupat. Masové demonstrace pro „ připojení“ a ozbrojené útoky dosáhly nových dimenzí. 12.9. vysvětlil Hitler : „Němci v ČSR nejsou ani bezbranní ani opuštěni“. Slíbil pomoc!“. To byl signál. Nyní se pokusili aktivisté SdP odzbrojit státní orgány ČSR a přivlastnit si úřední moc. 13.9.1938 vyhlásila vláda ČSR stanné právo v oblastech, o které se bojovalo. O dva dny později bylo povstání potlačeno. Zatím co Goebbelsův rozhlas odsuzoval „vraždění husitsko bolševické soldatesky“, odcestovalo vedení SdP 14.9.do Německa. Tisíce členů SdP odešly rovněž, a dokonce i mnozí ti, kteří nebyli žádným způsobem ohroženi.

Na hranicích čekali ozbrojené fašistické oddíly na bojový rozkaz. Přepadaly nechráněné obce v pohraničí ČSR, zabíjeli a odvlékali antifašisty i členy pohraniční stráže ČSR. 1.10.1938 bylo registrováno 24 500 ozbrojených bojovníků SdP. V  deseti týdnech před Mnichovskou dohodou zavraždili 110 německých a českých antifašistů; 2029 osob odvlekli přes hranice – polovina z toho zůstala nezvěstná, pravděpodobně zavražděna nebo při výsleších přišla o život Členové SdP se podíleli více nebo méně surově na vojenském rozbití fungující demokracie podle gusta fašistické diktatury. Později udávali zbývající antifašisty SS a gestapu. Vědomě se účastnili přípravy dalších útoků s četnými oběťmi.

Mnichovská smlouva – funkce a následky

Britský premiér N. Chamberlein jednal v roce 1938 v Berchtsgaden a Bad Godesbergu s Hitlerem. Cílem byl ultimativní požadavek, „Sudety“ postoupit Německu. Premiér se domníval, že tím zachrání mír, poněvadž Hitler hrozil válkou ! Britská vláda skutečně naléhala, aby Němci osídlená území ČSR postoupila Německu. Vyslaný lord Runciman jednal de facto v duchu britského vydírání. Hitler triumfoval !

29.9.1938 se dohodli Chamberlain, Daladier, Musolini a Hitler v Mnichově o připojení „Sudet“ k Německu!. Od 1.10. – 10.10 1938 následovalo obsazování. Tato smlouva kolidovala s mezinárodním právem. Jednalo se o ČSR, ale bez jejích zástupců.

Strategický zisk Hitlerova Německa pro další agresi byl zřejmý. Povzbuzování agresora pokračovalo. Skoro 400 000 antifašistů bylo vydáno teroru nacistických barbarů, z toho 80 000 nejvyšší měrou bojeschopných! Vydaní poslední demokratické bašty střední Evropy, nemohlo být považováno za „zabezpečení míru“ Opak byl pravdou ! Češi, kteří v „Sudetech“ bydleli, byli vyhnáni s tím málem, které mohli v kufrech a malých vozíčcích vzít sebou. Někteří utekli již před mnichovskou dohodou do středních Čech a na Moravu. Pozdější britský premiér W. Churchill kritizoval Chamberlainovo ústupnost. Chamberlain měl Stalinovi nepřímo doporučit, aby si hledal jiného partnera k jednání než západní mocnosti ( což se také později stalo). Mnichovská smlouva - byla Čechy klasikfikována jako „ diktát“ , antifašisty jako „zrada“. Poznaná agresivita německých nacistů směřovala na východ. Nové „říšsko sudetské okresy“ registrovaly , poté co SdP byla integrována do NSDAP, absolutně nejvyšší procento členů v parlamentu.

15.3.1939 obsadily německé oddíly zbytek ČSR. Byl následně jako „ Protektorát“ podroben a vypleněn. Slovensko získalo na Berlínu závislou vládu. Němečtí kapitalisté, generalita a vedoucí nacistická klika pokračovali nyní s novým elánem ve svých materiálních a ideologických válečných přípravách. Místo izolace fašistického Německa, bojkotu, mu bylo pomoženo ! Fašismus se jevil západním vládcům jako menší zlo, než národem kontrolovaná. samosprávná ekonomika. Trvalo dlouho, než bylo pochopeno, kdo je „ hlavní nepřítel lidstva“. Velmi, velmi pozdě došlo k sjednocení a vytvoření antihitlerovské koalice!

Zkreslování historie jako nástroj vlády ?

Svazem vyhnaných plánované „Centrum proti vyhánění“ a upřednostňovaná výstava „ Vynucené cesty – útěk a vyhnání v Evropě 20. století“ je bezpochyby vrcholem falšování dějin a bagatelizace nebo zatajení jedinečnosti nacistických zločinů.

Pochopitelně nacističtí ideologové ukázali cestu. Vydávat zločince za odškodňované oběti, to byl cíl od samého začátku.

V důsledcích však podléhají mladší oficiální spisy moderního revisionismu historie, event. nové interpretace německé historie včetně mezinárodního práva a ústavy, značné kritice. Stěžejní bodem nového úsilí je zatemnění strašlivých zločinů spáchaných od roku 1933 do 1945, resp. jejich zúžení na „ Hitlera a jeho poradce“. S tím bylo započato již v roce 1945. V historii politiky SRN je dávno v působnosti Velká koalice !

Iluze padly. Vláda Schröder/ Fischer 4.7.2002 nechala v německém sněmu hlasovat o projektu „ Evropské centrum proti vyhánění“ Měla to být korektura plánu Svazu vyhnaných, protože ten byl v této zemi i v zahraničí silně napadán. Avšak již pojem „ vyhnání“ místo „ přesídlení“, jak je zakotveno v Postupimské dohodě vítězných mocností z 2.8.1945, vzbudil nedůvěru. Oznámený plán, „začít evropský dialog“ obsahoval pozitivní základ. Nyní veřejná výstava „ Útěk, vyhnání, integrace“, včetně doprovodné knihy, dokládá ovšem, že pokračuje historický revisionismus, který nezahrnuje vychvalovaný „evropský charakter“!

Síly v tehdejší ČSR – zejména SdP, které se podílely na přípravě a provedení anexe, jsou opomíjeny. Nemluví se o roli bývalých nacistů v pravicovém vývoji staré SRN .

Je otázkou, do jaké míry tehdejší většina Spolkového sněmu, která „ Evropské centrum“ schválila, byla ovlivněna národně fašistickými idejemi Raschhofera a Lemberga.

Proč „ Nová interpretace“ německé historie ?

Na konec několik poznámek k funkcím revisionismu historie. Nepochybně je jím přiřčena úloha stabilizovat systém. Trvající pokus Schöbla, Hundta, Thomanna a jiných založit ,„národní identitu“, zakrýt rozvírající se sociální protiklady a národ orientovat na expanzivní politiku, jde nebezpečným směrem. Cílem je předstírat „historickou kontinuitu“ německého vývoje, přestože mezníky  let 1918,1933 a 1945 jsou ztěží opravitelné.

Nejtemnější doba Němců se proto dostává do tlumeného světla. Tak mají být odstraněny eventuelní bloky usilování Německa hrát opět roli mocnosti. Bezpochyby by měly být zproštěny viny také vedoucí osobnosti v bývalém  nacistickém Německu a ve staré SRN , které se na úspěšném pokusu podílely. Nyní sledují německé cíle „evropsky“ . Proto je tak nutný nově interpretovaný obraz dějin. Mohlo by se také říci: Padělaný! Postrkovat dále „ vinu“ za vysídlení jiným, ulehčuje zařazení Němců do evropské společnosti. Manipulace německým dějepisem je provázena i jinou interpretací mezinárodního práva a ústavy

Volný překlad: Irma von Tirb, redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 230. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, leden 2008.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz

E-mail: Vydavatel@seznam.cz