Evropská unie a Rusko

Chaos a následná občanská válka na Ukrajině, dotvářená tlaky ze zahraničí, nově vyzvedly otázku funkčnosti mezinárodního práva. Velkým tématem se stalo násilné svržení ukrajinského prezidenta a uznání či neuznání nové vlády v Kyjevě, plus, po místním referendu, připojení Krymu k Rusku. Je zřejmé, že mezinárodní právo obsahuje řadu protikladných principů, jako je například zásada nedotknutelnosti suverenity státu, což zdůrazňuje především Charta OSN, versus právo národů na sebeurčení, které je vyjádřeno například v 1. článku odst. 1 Paktu o občanských a politických pávech a Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (přijaté 1966, platné 1976). V období studené války byla patrná tradiční hierarchie principů v mezinárodním právu, přičemž za nejvýznamnější zásadu byla pokládána suverenita států. Charta OSN říká, že stát má právo používat sílu jen ve dvou případech: v sebeobraně a když tak rozhodne Rada bezpečnosti OSN. Tato koncepce mezinárodního práva je jakousi vzpourou proti dějinám. Ovšem i Charta je dokumentem, který přijaly vítězné mocnosti. Stále platí, že mezinárodní právo není nic jiného než dohoda velmocí. V geopolitickém cyklu, který začal porážkou Sovětského svazu, byla ale tato hierarchie zpochybněna.

Od konce studené války se objevily dva pokusy posunout se za Chartu OSN. Tím prvním je doktrína humanitární intervence. Ta říká, že mezinárodní společenství je více než světový politický systém řízený rovnováhou sil. Že je tu i soubor norem, společných hodnot a institucí, které řídí chování států a dokonce mění jejich motivy. A že toto společenství může zasahovat proti porušování lidských práv bez ohledu na suverenitu států. Takto bylo zdůvodňováno bombardování Jugoslávie (1999). Koncepce humanitární intervence je ale v rozporu s platným mezinárodním právem.

Druhou koncepcí zpochybňující hierarchii norem mezinárodního práva, kde suverenita státu je na vrcholu pyramidy, je vize „responsibility to protect“ (RtP - odpovědností chránit). Podle této představy neznamená suverenita státu svobodu jednat, ale povinnost pečovat o obyvatelstvo. Když se pak v Benghází začalo střílet, touto vizí bylo ospravedlňováno bombardování Libye (2011).

V praxi bylo zpochybnění mezinárodního práva spojeno především s vytvořením Kosova (2008) a jeho uznáním západními mocnostmi. Stalo se tak hlavně s odvoláním na právo národů na sebeurčení bez ohledu na suverenitu Srbska. Suverenitu jako základní princip práva narušovaly ale i další akce: nepočítají-li se lety amerických a britských vojenských letadel nad Irákem, tak první úder, který nebyl odsouhlasen Radou bezpečnosti, byl úder proti srbským pozicím v Bosně a Hercegovině (1995). Poté ovšem následoval jaderný pokus v Pákistánu, Indii, Severní Koreji, protože mnozí pochopili, že jenom ten, kdo je schopen sebeobrany, má právo na přežití. Tehdy začal velký chaos v mezinárodním právu. Následovaly útoky střel s plochou drahou letu na Afghánistán a Súdán (1998), bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), bombardování Libye (2011). Navíc od roku 2008 do začátku roku 2014 bylo uskutečněno přibližně dva tisíce útoků amerických dronů na cíle v Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu, Somálsku, Iráku, na Filipínách a v Libyi. Ani tzv. barevné revoluce, podporované ze zahraničí, nerespektují suverenitu států - tedy klasickou hierarchickou strukturu mezinárodního práva. To je i případ zmíněné krize na Ukrajině.

Výkon hegemonistické role USA nectí mezinárodní právo ani zájmy spojenců. Ukrajina je pouze odvozený jev. V tomto právním zmatku, který započal nadužíváním síly Washingtonem a Bruselem, byla zrušena hierarchie norem. Pak je možné obrátit se k základním normám, které humanisté spojují s normami lidských práv. Tam je i právo na sebeurčení. Pravdou je, že podle koncepcí humanitární intervence a RtP snad každý může zasahovat podle toho, jak se mu zlíbí. Útoky na Afghánistán, Irák, Libyi či podpora povstalců v Sýrii nebyly odsouhlaseny Radou bezpečnosti. Jestliže se rusky mluvící menšina po převratu na Ukrajině cítí ohrožena, pak podle vizí humanitární intervence či RtP je Moskva může bránit i silou. Takový chaos je dnes v mezinárodním právu, když se rozbila hierarchie principů. V právním zmatku se jako nejrozumnější přístup jeví komentář Wang Iho, čínského ministra zahraničních věcí, v souvislosti s návratem Krymu k Rusku: Je třeba ctít mezinárodní právo a etnické i historické zvláštnosti.

Válka nemůže nic změnit na třech základních rozporech Ukrajiny: na dramatických sociálních rozdílech v důsledku privatizace a korupce, náboženském rozdělení a na etnické pestrosti. Tyto rozdíly mají své vlastní politické vyjádření. Je třeba tyto rozdíly respektovat, ne jim dávat podobu stále hlubších rozporů a konfliktů. Proto vývoj od převratu v Kyjevě do současnosti ukazuje, že jsou zde tři hlavní faktory, které určí budoucnost, ať již se podaří válku zastavit, nebo ne. Především je to dramatický ekonomický propad Ukrajiny, který bude mít i sociálně-politické důsledky. Druhým faktorem je skutečnost, že se nepodařilo mezinárodně izolovat Rusko.

Tím třetím je zpětná vlna v podobě ztrát Západu, především Evropské unie - zodpovědnost za ekonomicko-sociální propad Ukrajiny, zpětné důsledky ekonomické blokády Ruska a sociální migrace.

Když selhává právo a válka nepřináší nic než zabíjení a ničení, je nutné začít seriózně jednat. Skončit válku na Ukrajině co nejdříve vyžaduje vyjít z aktuální situace. V diplomatickém jazyce existuje pojem „fait accompli“. Označuje se tím skutečnost, která vnikla nestandardním způsobem, ale je nezvratná či jen velmi těžko změnitelná. Což je například svržení prezidenta Viktora Janukovyče či připojení Krymu k Rusku. Z tohoto faktu se musí začít - a třeba požadovat kompenzace, nikoliv změnu, která není dosažitelná. To je politika jako umění možného. Stejným faktem je i nová reprezentace Doněcka a Luhanska, s níž je třeba o míru jednat. Protože tamní představitele je možné označovat za samozvance, ale jsou reálnými nositeli moci. Tak jako politici, kteří se zmocnili moci v Kyjevě po převratu. Je třeba jednat, byť ta druhá strana požaduje tak „divné“ změny, jako je samospráva regionů, omezení moci oligarchů a garance neutrality Ukrajiny.

Mír neznamená odstranění konfliktů, ale jejich přenesení z bojišť za jednací stoly. Žádné téma, které je předmětem válečného sporu - ať již jde o jazyková práva, rozsah samosprávy regionů, propustnost hranic či jiná - se mírem neztrácí. Jen o nich musí sporné strany jednat kulturním způsobem. I zákony, které dnes pomohou k zastavení bojů, lze později změnit, aniž by se muselo válčit.

„Duch Minská“ je symbolem takového přístupu. Je ale třeba vědět, že mír není rozhodnutí státníků v Minsku, ale sociální proces na Ukrajině. Není to stav, ale cesta. Cesta, ze které se dlouho nesmí uhnout, i když má mnoho zatáček, i když se na ní vyskytnou překážky a provokace. Třeba i krvavé provokace. V rozvrácené zemi je snazší válčit než vystavět mír. Nahlédnuto z opačného zorného úhlu, důležité je, kdo se jednání neúčastnil. Tedy především státy, jejichž politické elity podléhají tomu, co lze nazvat „geopolitické předsudky“ a dnes se daleko více podobá „geopolitickým emocím“.

Ukrajinská krize a následná občanská válka se stala zdrojem dramatického růstu nedůvěry mezi politiky z Moskvy, Bruselu a Washingtonu. Tento fakt se zhmotnil i v podobě ekonomických sankcí. Tyto sankce nedůvěru dále prohloubily. Jsou zvláště nebezpečné proto, že v globalizujícím se světě 21. století je vzájemná ekonomická závislost nejdůležitějším zdrojem bezpečnosti. Nejen podnikatelé potřebují bezkonfliktní politické prostředí. I rozumní politici, kteří chápou, že stabilita liberálně demokratických režimů vyžaduje udržení životní úrovně středních vrstev, usilují o prohlubování ekonomického propojení států a regionů, tedy i Evropské unie, Ukrajiny a Ruska. A sankce nedopadají negativně jen na německou či ruskou ekonomiku a na životní úroveň nás všech. Otevírají prostor pro zcela falešné představy o tom, že bezpečnost lze zajistit získáním vojenské převahy. Zbrojením a prostorovou expanzí jednoho vojenského bloku se však skutečné bezpečnosti jen vzdalujeme.

Opakování sankcí vůči Moskvě a výzvy k dalšímu zbrojení naznačují, že Západ bude v bezpečí pouze tehdy, když se izoluje od Ruska. Ve 21. stol. však platí přesný opak: jen vzájemná závislost zajišťuje ochranu před fanatiky, příznivci nejrůznějších fóbií - rusofobie, židofobie, amerikanofobie... Před extremisty, kterých je všude dost. Ty všechny, ať již žijí ve Washingtonu, Bruselu nebo v Moskvě, tlumí vzájemná ekonomická provázanost. Bezpečnost pomáhají zajistit jak zájmy podnikatelů, tak i nutnost udržet ekonomiku v chodu tak, aby byla zajištěna alespoň stagnace životní úrovně středních vrstev, když už ne její růst. Bezpečnost - to není vítězství jediné strany, ale vzájemná závislost.

Na závěr bych rád zopakoval slova, která jsem již jednou ve Volgogradu řekl: Politika ekonomických sankcí a militarismu je zcela v rozporu s humanistickou tradicí evropské kultury. Humanistické hodnoty - to jsou hodnoty, které se týkají všech lidí, všech civilizací. Jsou to hodnoty kooperace, ne války. A v této chvíli, kdy jsou násilně trhány ekonomické vztahy, které sjednocují Evropu od Atlantiku po Ural, je dvojnásob nutné upevňovat kulturní vztahy. Ve všech jejich rozměrech - od výměny výstav, hostování herců přes stáže studentů po sportovní soutěže a rozvíjení turistiky.

Čím méně spolu hovoří politici, tím více spolu musí mluvit lékaři, vědci, umělci, sportovci či regiony. Čím méně spolu hovoří centra, tím více musí spolu mluvit tzv. obyčejní lidé. Právě takováto komunikace vytváří infrastrukturu míru.

MUDr. Jiří Maštálka, Evropská unie a Rusko, 2015, vydala Sjednocená evropská levice -GUE/NGL