Evropská politika ministra Beneše před nástupem Hitlera, II

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

Vedle své angažovanosti ve vrcholné evropské politice podílel se ministr Beneš neméně intenzivně - v rámci druhé roviny své činnosti - na práci dvou významných komisí Společnosti národů: Komise reparační a odzbrojovací.

Reparační komise se zabývala stavem splácení především německých, ale i rakouských a maďarských reparací a ukončila své jednání na konferenci v Lausanne v červenci 1932.

Mírové smlouvy stanovily v roce 1919 výšku německých reparací na 132 miliard zlatých marek a platba byla rozvržena do pravidelných ročních splátek. Německo však již od roku 1920 odmítalo reparace platit. V průběhu 20. let mu byly reparace dvakrát sníženy americkým Dawesovým a Youngovým plánem a v Lausanne byly dále sníženy, a to na pouhé tři miliardy marek.

Vzhledem k tomu, že v reparační komisi šlo především o peníze, byla jednání zřejmě velmi bouřivá. Ministr Beneš uvádí, že průběh konference byl velmi chaotický, že to byl "boj všech proti všem." Pro československou delegaci to pak byl "boj úporný, houževnatý, systematický, nervy a zdraví vyčerpávající." Skončil neúspěchem. Zatím co Rakousku byly zcela odpuštěny reparační platby, republika musela zaplatit svůj tzv. ,,liberační dluh" - poplatek za své osvobození. Ministr Beneš na adresu velmocí v prosinci 1932 uvedl: "Velmoci se nikdy nebudou angažovat pro právo tam, kde to není také v jejich zájmu".

Druhá, odzbrojovací komise Společnosti národů, která jednala v Ženevě od února 1932, měla pro následující politický vývoj Evropy klíčový význam. Ministr Beneš, který byl v té době znovu zvolen do Rady Společnosti národů, se stal generálním zpravodajem této komise.

Ve versailleské mírové smlouvě byl stanoven rozsah německého odzbrojení. Byl omezen početní stav německé armády, její výzbroj i počet branců. Německo však od počátku tyto podmínky porušovalo. Na ženevské konferenci v roce 1932 vystoupilo pak s požadavkem tzv. Gleichberechtigung - rovnosti ve zbrojení. Požadovalo zrušení vojenských klauzulí versailleského systému a jejich nahrazení novou, všeobecnou konvencí. Podle ní by bylo sníženo vyzbrojení vítězných států na úroveň Německa a poté měla být všeobecně zajištěna rovná práva na zbrojení. Takový návrh výrazně uvolňoval cestu k urychlenému německému zbrojení.

Ministr Beneš se snažil působit na uklidnění vyhrocené situace. Usiloval o udržení vztahů se slábnoucí německou výmarskou republikou, ale především se snažil přispět k užší spolupráci Francie a Anglie, vůdčích představitelů versailleských mírových smluv. Domníval se, že bez této spolupráce "nelze rozvrat Evropy zadržet". Proto také uvítal francouzsko-anglickou "smlouvu o přátelství" podepsanou v létě 1932.

V téže době zpracoval ministr Beneš svůj návrh na odzbrojení. V něm navrhoval řešil problém novým způsobem. Předpokládal všeobecné omezení leteckých i pozemních vojsk, zákaz těžkých útočných zbraní (těžkého dělostřelectva a tanků), zákaz chemických, bakteriologických a zápalných zbraní, zákaz útoku na civilní obyvatelstvo. Tento návrh se stal základem tzv. "konstruktivního plánu", který francouzský premiér Eduard Herriot představil na odzbrojovací konferenci v Ženevě. Podpořilo ho 41 evropských států. Proti se postavilo Německo a Rusko. Komise návrh nepřijala.

Současně však členové komise - především Anglie - začaly být stále ochotnější přijmout německý návrhu na Gleichberechtigung - rovnost ve zbrojení. V září 1932 však Německo oznámilo, že se dalšího jednání odzbrojovací komise již nezúčastnÍ. Definitivně pak odešlo z konference po nástupu Hitlera v říjnu 1933.

*

Neúspěch evropské oficiální politiky vedl ministra Beneše k urychlenému budování vlastního obranného systému. Třetí rovinu jeho mezinárodní politiky tvořila proto jeho snaha o organizaci střední Evropy, snaha vybudovat ve střední a jihovýchodní Evropě organizačně sjednocený politický celek. Měl na mysli jakousi "Společnost národů této oblasti". Základem měla být Malá dohoda. Ministr byl přesvědčen, že bez této nové spolupráce "sílícímu tlaku Německa neodoláme."

Počátkem 30. let měla Malá dohody za sebou deset let své existence. K dalšímu organizačnímu upevnění tří malodohodových států - Československa, Rumunska a Jugoslávie - došlo již na společné konferenci ve Štrbě v červnu roku 1930. Vedle toho docházelo k pravidelným jednáním ministrů zahraničí při zasedáních Společnosti národů, kde měli možnost bezprostředně reagovat na vyhrocující se mezinárodní situaci.

S cílem dále sjednotit malodohodové státy připravil ministr Beneš v roce 1932 nový status Malé dohody - tzv. Organizační pakt Malé dohody. byl podepsán v Ženevě 16. února 1933. V Ženevě působila i Stálá rada Malé dohody se svým sekretariátem. Rada koordinovala zahraniční politiku všech tří států a na mezinárodních jednáních ji prezentoval vždy zástupce jednoho z nich. Všechny dvoustranné mezinárodní smlouvy se změnily ve smlouvy třístranné. Postupně se pak vytvořila i Hospodářská rada Malé dohody.

V roce 1934 vznikla podle vzoru Malé dohody i tzv. Balkánská dohoda, ve které se spojily Rumunsko, Jugoslávie, Řecko a Turecko. Obě organizace usilovaly o zajištění samostatnosti států střední a východní Evropy a o jejich společnou obranu proti sílící expanzi Německa a Itálie. Na rozdíl od neúspěšné evropské politiky, mělo úsilí ministra Beneše o užší spojení států střední a východní Evropy v této době pozitivní výsledky.

*

Čtvrtou rovinou Benešovy politiky byla jeho snaha všestranně zajistit obranu republiky. Na základě svého přesvědčení o sílícím nebezpečí nové války se snažil zabezpečit republiku vojensky i politicky.

Když v červenci 1932 přijel ministr Beneš nakrátko z ženevské odzbrojovací konference do Prahy, dal ve spolupráci s ministrem národní obrany Bradáčem shromáždit členy československého generálního štábu a sdělil jim: "Jestliže se [odzbrojovací] konference nezdaří - a to je velmi pravděpodobné - přijde hrozná krize, nejdříve politická a pak hned nato i nebezpečí války. Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby plně připravena".

Na základě tohoto ministrova impulsu byla zahájena všestranná organizace armády i budování rozsáhlého obranného systému v pohraničí. Vrcholnou intenzitu získalo budování armády v prezidentském období Edvarda Beneše, v letech 1935-1938. Výsledkem tohoto jeho úsilí byla dobře připravená Československá armáda.

Další části ministrovy domácí politiky byla jeho snaha o politické upevnění vnitřní československé demokracie. Podporoval vládu tzv. široké koalice, na které se od roku 1929 podílely všechny české i německé demokratické strany. Výrazně posílil tuto demokratickou frontu i užším stmelením své národně socialistické strany. Jako autor jejího nového programu ji dal v tomto dramatickém období pevný ideový základ a směr.