Evropská politika ministra Beneše před nástupem Hitlera, I

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

V letech 1930 -1933 sledoval ministr Beneš se vzrůstajícími obavami evropský vývoj, který byl poznamenán nejen stále se prohlubující hospodářskou a sociální krizí, ale i ne méně hlubokou krizí politickou. Již na počátku roku 1930 s mimořádnou znalostí ministr varoval: "Celkový vývoj v Evropě se jeví jako krize demokracie a parlamentarismu, jako éra diktatur, jako opravdový chaos v politické ideologii národů evropských." Za rozhodující považoval ministr Beneš vývoj v Německu. Když v roce 1929 skončily v Německu volby velkým úspěchem Hitlerovy nacistické strany, konstatoval: "Poslední volby jsou tu přímo vykřičníkem, avšak oznamují zatím jen počátek obtíží." Z tohoto "počátku" se také v letech 1930-1933 stala dramatická křižovatka meziválečného vývoje. Šlo o to, bude-li zachována nová, poválečná podoba Evropy - především Evropy střední a východní -, tak jak byla zakotvena v mírových smlouvách, či bude-li tento versailleský systém destruován ve prospěch předválečných hegemonů této oblasti.

O dva roky později - 7. listopadu 1932 - položil ministr Beneš ve svém parlamentním projevu osudovou otázku: "Rozhodne se Evropa pro mír nebo válku?" A bylo to poprvé, kdy v jeho klidném, racionálním výkladu, zazněly vzrušené tóny naléhavého varování: "Není již čas na mnohoznačná slova diplomatického umění. Situace světová je dnes změněna. Připuštěním německého vyzbrojení dostala by se Evropa do periody nových těžkých krizí politických, které by nejprve vedly k novému velkému závodu ve zbrojení a nakonec snad k novému nezadržitelnému konfliktu válečnému. O tom by si nikdo neměl dělat žádné iluze; my těchto iluzí nemáme. Proto se dívám na situaci vážně a proto je naší povinností postupovat tak, aby se státy evropské rozumně dohodly a podobným katastrofám zabránily. Pokud nebudou přijata důrazná opatření proti rýsující se německé expanzi, znamená to prostě připravovat novou válku.“ Projev obsahoval také naléhavou výzvu pro vnitřní situaci v republice: "Stav mezinárodní politiky je vážný. A proto říkám dnes: Všichni na svá místa!"

Ve své praktické politice čelil ministr Beneš tomuto nebezpečnému vývoji svou mimořádnou politickou angažovaností ve čtyřech základních rovinách: 1) Ve vrcholné evropské politice, 2) v komisích Společnosti národů, 3) v politice střední Evropy, 4) ve vnitropolitickém vývoji Československa.

V první rovině, ve vrcholné evropské politice, bylo předloženo několik mezinárodních politických plánů na novou organizaci Evropy.

V květnu 1930 předložil francouzský premiér Aristide Briand tzv. Plán Panevropy - evropské federace se společným trhem, politikou i armádou. Ministr Beneš ocenil skutečnost, že tento návrh vycházel z versaillského systému, ale pokládal ho za příliš dalekosáhlý. Označil ho za "Ideu, jejíž uskutečnění bude vyžadovat práce celých generací". Plán důrazně odmítlo Německo a Itálie a nesetkal se s podporou ani Anglie a Spojených států. Na zasedání Společnosti národů v září 1930 byl Briandův plán odmítnut.

Druhým programem se stal v březnu 1931 plán Německa a Rakouska na vytvoření Celní unie. Německo současně neoficiálně projednávalo I možnost připojit k Unii i další středoevropské státy - Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii i Československo. Plán jednoznačně směřoval k obnově velmocenského postavení Německa ve střední a východní Evropě. Ministr Beneš zdůraznil v několika svých cirkulárních telegramech, které rozesílal pro informaci československým zastupitelským úřadům v zahraničí, že "v podstatě je to koncepce předválečné Mitteleuropy" a "prakticky anšlus". Že "je to porušení mírových smluv, což je pro Československo nepřijatelné a nebezpečné." Edvard Beneš se také okamžitě postavil do čela hnutí proti Celní unii. Byl přesvědčen, že se "z věci může vyvinout velký politický konflikt." Během svého pobytu na zasedání Společnosti národů v Ženevě vedl řadu mezinárodní jednání, aby "tento plán zmizel". Na konferenci Malé dohody v Bukurešti dosáhl toho, že se společným odmítavým stanoviskem vystoupily důrazně všechny tři malodohodové státy - ČSR, Rumunsko a Jugoslavie - a také Polsko. A když na květnovém zasedání Rady Společnosti národů zamítly plán i tři velmoci - Francie, Anglie i Itálie - německo-rakouský návrh celní unie padl.

Bezprostřední reakcí na Celní unii byl plán, který v březnu 1932 předložil francouzský premiér André Tardieu. Vlastním autorem plánu byl však ministr Edvard Beneš. Pod egidou velmoci se v něm snažil realizovat svůj plán obrany střední a východní Evropy i evropského míru. Jeho cílem byla snaha posílit ve střední Evropě stav vytvořený mírovými smlouvami, vyloučit vliv velmocí - především Německa - a přenechat rozhodování samotným státům této oblasti. Plán vzbudil v Evropě značnou pozornost.

Německo se snažilo vykonával na Československo nátlak, aby se plánu vzdalo. Současně působilo na oslabení malodohodových vazeb. Československý vyslanec v Berlíně Chvalskovský hlásil o své návštěvě u ředitele německého zahraničního úřadu Koepkeho, který zdůraznil, "že Německo se do posledního dechu bude bránit realizaci [Tardieova] plánu, který pokládalo za rozšíření Malé dohody. Současně dával na jevo, že německá diplomacie již zasáhla úspěšně proti plánu v Rumunsku, Jugoslávii i v Polsku".

O měsíc později jednaly o Tardieu-Benešově plánu v Londýně čtyř velmocí - Francie, Anglie, Německo a Itálie. Ačkoliv ministr Beneš projednal předběžně celý plán s Francií a Anglií i s dalšími zeměmi, krátká, třídenní konference skončila neúspěšně. S výjimkou Francie plán ostatní zúčastněné státy odmítly.

Plán Tardieu-Beneš, plán obrany versailleského systému padl. Byl to poslední plán svého druhu. A tak vrcholná evropská politika bezprostředně před Hitlerovým převzetím moci v Německu nedospěla k žádnému společnému politickému stanovisku.

Nový směr evropské politiky signalizoval na podzim roku 1932 italsko-německý program. Směřoval ke změně územních klauzulí mírových smluv, tj. ke změně versailleských hranic. Ministr Beneš získal během svého pobytu v Ženevě důvěrné informace, že v Římě došlo na tzv. konferenci Volta k významné politické dohodě mezi Mussolinim a Alfredem Rosenbergem, zástupcem nacistů. Jednalo se o plán na nové mocenské rozdělení střední a východní Evropy: Polsko, Československo a Maďarsko měly být sférou vlivu Německa, jihovýchodní Evropa a Rakousko sférou italskou. Tímto plánem se otvírala cesta k suverénnímu rozhodování velmocí.

Proti tomuto dalekosáhlému pokusu o revizi mírových smluv inicioval ministr Beneš již v době konference Volta s pomocí britského novináře a politika Wickhama Steeda mezinárodní kampaň na obranu poválečné podoby Evropy. A současně urychleně zahájil - v nových souvislostech - řadu dalších obranných aktivit na mezinárodním fóru i ve vnitropolitickém vývoji republiky (viz. dále).

*