Evropa má pořád problém a my s ní

V. Klaus

Ekonomické texty, 2. 1. 2018

Před několika týdny jsem v rychlosti a s pocitem, že je to ještě strašně daleko a že je dost času, navrhl název svého dnešního vystoupení ve znění „Evropa má pořád problém a my s ní“. Teď bych dodal „my i kvůli ní“. Ten název platil před hrozivou zprávou o blížícím se schválení projektu Dublin IV, který hrozí být revoluční změnou nejen azylového řízení v EU, ale i celé podstaty EU.

Už jsem zde v prosincovém čtvrtečním ránu mluvil mnohokráte a vždy bylo těžké vymyslet název. Pro mne je to  nejtěžší. Od názvu se všechno odvíjí, alespoň pro mne. Já názvy beru vážně. Naopak mne zlobí, že je mnoho řečníků vážně nebere. Zkontroloval jsem i název svého loňského vystoupení, který byl „Západ na cestě změny: nastává něco takového i u nás?“. Ten se mi – viděno dnešníma očima – moc nepovedl. Nejsem si jist oběma částmi tohoto názvu, tedy ani o Západě, ani o nás.

Velká Británie brexit sice ještě neodpískala, ale její rozpaky, nepřesvědčivost, nedůslednost a nekoncepčnost jsou pro mnohé z nás velikým zklamáním. Stále při svých cestách po Evropě opakuji, že my už jsme po půl roce od voleb, které byly v červnu 1992, rozdělovali stát, zatímco oni mají od referenda rok a půl a nic moc se neděje. Snaží se nám říkat, že to mají těžší, což je i není pravda. Mají sice v Bruselu nepřátelského protihráče, to Slováci v Praze neměli, ale aktivní musí být oni, nedá se čekat, že budou aktivní Juncker s Tuskem.

Trápí je costs, tedy náklady brexitu – dívají se na mne překvapeně, když jim říkám, že musí začít od benefits. Buď je pro ně dostatečným benefitem návrat rozhodování o jejich vlastní zemi z Bruselu do Londýna, nebo to neměli chtít. Že budou costs malé a krátkodobé, což víme na základě naší zkušenosti, nechápou nebo nevěří. Přijali argumentaci druhé strany. Znovu opakuji – je-li to tak, pak jsem se v Britech zklamal.

V USA je sice Trump ještě prezidentem, ale tlak na něj je obrovský, vládní mašinerie ho neposlouchá a on sám dělá rozporné kroky. Brání se, nepodařilo se mu dostat se do protiútoku. Nejsem si jist, že má na protiútok sílu i vizi. Za jeho největší pozitivní činy, které mají nemalý význam i pro nás, považuji

- prolomení krunýře smrtící politické korektnosti (ničím jiným než svým vlastním chováním);

- nepodepsání hrozivé Pařížské klimatické dohody;

- prosazení daňové reformy prvního poklesu daní od éry Ronalda Reagana;

- projev ve Varšavě (a podobný v OSN) o významu národního státu a kulturních a civilizačních hodnot a tradic;

- odolávání tlaku na rozpoutání válečného stavu s Ruskem.

To není úplně málo, ale předtrumpovský politický establishment má ve Spojených státech nesmírnou sílu, velmi extenzivní checks and balances amerického ústavního systému ji ještě posilují. Amerika už začíná být skoro tak beznadějná jako postdemokratická Evropa, pro mne už to dávno není ono „světlo na kopci“.

Před rokem se zdálo, že existuje naděje na změnu ve Francii (ale přišel Macron), v Rakousku (ale do úřadu byl dosazen Van der Bellen), v Holandsku (Wilders – i když neprohrál – nezvítězil), v Německu (AfD se sice slušně dostala do Bundestagu, ale tím se buď tak vyčerpala nebo uspokojila, že už o ní není slyšet). Letošní, pro mne velmi smutnou novinkou je to, že Španělsko nemilosrdně – za potlesku Bruselu – zlikvidovalo katalánskou „la rebelión de las masas“, Ortegovu vzpouru davů. Junckerové se po loňském roce otřepali, pookřáli a znovu nadechli. Žádnou pozitivní změnu v Evropě nevidím, v tomto smyslu je rok 2017 evidentním zklamáním.

Evropská ekonomika je na tom sice lépe než v předcházejících letech, její nízké tempo růstu bych však i nadále označoval jako stagnaci. I přes štědrou injekci – v podobě přírůstku pracovních sil migranty – kterou podle Merkelové a dalších Evropa nutně potřebovala, se o žádný rychlý růst nejedná. Asi ta migrantská injekce příliš nepůsobí.

Evropská čísla jsou chabá, moc se o nich však nemluví. Průměrný roční ekonomický růst Itálie se od roku 2000 rovná nule, ale ani další země na tom o mnoho lépe nejsou. Francie za tuto dobu rostla ročně v průměru o 0,8 %, Španělsko o 1,1 %, Německo o 1,25 %. Oproti tomu průměrný roční růst české ekonomiky za toto období činí 2,9 %. Data za 3. čtvrtletí 2017 říkají, že náš HDP letos roste skoro o 5 %, což je nejrychleji od počátku krize, čili za posledních 10 let.

Propad Evropy proti zbytku světa je nesporný, ale v Evropě to nikoho nevzrušuje. Pořád se sice něco děje, Brusel horečně pracuje, chrlí jednu direktivu za druhou, ale připomíná to ono pověstné natírání zábradlí potápějícího se Titaniku před hrozící rzí.

Evropě se sázka na pochybné politické projekty nemůže vyplatit. Nemůže se vyplatit sázka na postdemokracii, sázka na moudrost elit a gurů informačních technologií, sázka na rozsáhlé státní zásahy do ekonomiky odůvodňované zastaralostí a nespravedlivostí trhu, nebo sázka na progresivistické projekty typu univerzální základní příjem (tento explicitní návrat k Marxovi a k jeho heslu „každému podle jeho potřeb, nikoli podle zásluh“ je naprostým popřením výchozí teze ekonomie, že „incentives matter“, že motivace, podněty, stimuly jsou klíčové). Nemůže se vyplatit sázka na projekty typu cashless society, sázka na bezuhlíkovou ekonomiku (což je samozřejmě nesmyslný název, protože bez uhlíku život není možný), sázka na projekt „replacement“, tedy na nahrazování původních Evropanů migranty, atd., atd. Přesto na tyto projekty Evropa, resp. evropské elity stále sázejí.

Tyto postoje, pohledy, nápady se k nám přenášejí ze západní Evropy. Nepřicházejí však samy, importují je k nám naši evropsky myslící, oproti nám zpátečníkům avantgardně uvažující lidé, kteří se disproporčně hojně vyskytují v naší politice, v médiích, v akademickém světě, ale stále častěji i v byznysu. Mezi obyčejnými lidmi tak hojně zastoupeni naštěstí nejsou.

Naše ekonomika se vyvíjí relativně dobře. Dobíhá jedna růstová fáze po předcházející neúnosně dlouhé době stagnace. Je to jisté dohánění ztracených let 2009-2013. Naše vzpamatovávání se z krize let 2008-2009 trvalo neúnosně dlouho. Česká ekonomika sklízela a sklízí plody své chronicky procyklické fiskální a měnové politiky, kterou u nás provozovaly jak Nečasova, tak Sobotkova vláda. Nejdříve restrikcemi v době krize a pak stimulací v době hospodářského oživení.

Fatálně nás brzdí nadměrná regulace a zpožďování realizace potenciálních růstových projektů hysterickým bojem s korupcí. Pokud se této hysterie nezbavíme, pokročit dále nemůžeme. Ze strachu před obviněními z korupce leží peníze ladem. Tato hysterie má ale nechtěný efekt – drží při zemi růstovou expanzi, která by mohla přenést bublinu z trhu aktiv do trhu zboží, do inflace. Už dnes u nás výrazně rostou ceny zemědělské půdy. Ceny nemovitostí u nás letos rostou nejrychleji z celé EU (meziročně o 18,7 %). Roste i míra zadlužení domácností.

Nezanedbatelným národohospodářským problémem je odliv peněz z naší ekonomiky (ve formě repatriace dividend odchází přes 300 mld. Kč ročně), což je důsledek opuštění „české cesty privatizace“ Zemanovou vládou. Je podivné, že to nikdo nepřipomíná.

Politiku moc hodnotit nechci. Politika byla hodnocena voliči v parlamentních volbách a bude hodnocena znovu ve volbách prezidentských. Bylo to ale skutečné hodnocení? Daly říjnové parlamentní volby jasnou výpověď o náladách a postojích voličů? Měli vůbec voliči šanci toto své sdělení vyslat? Našla poptávka voličů svou nabídku? Volili voliči first best nebo menší zlo? Pokud by platilo to druhé, volby nám daly informaci velmi nepřesnou. Mám strach, že tomu tak bohužel je. Nevěřím, že voliči chtěli chaotizaci naší společnosti piráty.

Přesto voliči naznačili, že změnu chtějí a že nechtějí bojácné, mdlé, nepřesvědčivé strany a jejich lídry. Absence silné a ideově srozumitelné pravice naše letošní volby nesmírně poškodila. Pravice si o své voliče neřekla. Nechala je těm druhým. Nabídka – v souladu se Sayovým zákonem – vytvořila, či deformovala poptávku. Pravicový volič neměl koho volit. Jakákoli vláda nakonec bude vládnout, bude to vláda málo zřetelná a málo přínosná. Kéž by alespoň měla nějakou hrdost vůči EU!

Naprostou mystifikací budou volby prezidentské. O naší společnosti, o jejích skutečných zájmech a preferencích řeknou velmi málo. V září jsem v jedné besedě řekl, že mne v nich vlastně zajímá jenom jedna věc – hledání prezidentského kandidáta, který vnímá a ostře cítí české národní zájmy a bude je schopen prosazovat. Který bude méně Evropanem a více Čechem. Který má racionální, střízlivý pohled na základní otázky dnešní mezinárodní politiky. Který je schopen foukat proti větru. Který se nesklání před mocnými tohoto světa. Dívejme se na prezidentské kandidáty tímto způsobem. A nestěžujme si, jak to dopadne. Bude to odrazem stavu české společnosti.

V závěru bych asi měl být optimističtější, ale nemohu se vzdát svého názvu „Evropa má problém a my s ní“. Všechno je relativní. Jsme jediná z nových EU zemí, která není postižena masovou emigrací, zemí, která se nevylidňuje, zemí, která není postižena odlivem mozků a pracovních sil, a která naopak migranty – zatím v našem případě ještě převážně pracovní síly a o zařazení se do naší společnosti usilující jedince – přitahuje. Horší bude, až začnou masově přicházet jiní migranti.

Václav Klaus, Euro business breakfast, restaurace Mlýnec, Praha, 14. prosince 2017.

Publikováno v týdeníku Euro dne 2. ledna 2018.