Erdoganovo referendum a sudetští Němci

Jak se německý novinář ztratil v historii

Opět jeden výrok starého Bruna Kreiského: „Učte se historii, pane redaktore“! Tak by reagoval bývalý rakouský kancléř, který vládl v roce 1981, na příspěvek ve Weltu novináře Svena Felixe Kellerhoffa, který není v historii pevný v kramflecích. Člověk od Springera učinil za vlasy přitažené srovnání výsledku Erdoganova referenda mezi Turky žijící v Německu s postojem sudetských Němců při československých volbách roku 1935. Tehdy 68 procent německých voličů hlasovalo pro Sudetoněmeckou stranu (SdP) Konráda Henleina, která v té době byla zcela jen periferií nacistické strany. Jeho ústřední teze v názvu článku je: „sudetští Němci žili v demokracii - a zvolili Hitlera.“

Při srovnání se spoléhá na intelektuální chudobu. Turci přišli do Německa ze svého rozhodnutí, ale sudetským Němcům bylo porušeno právo na sebeurčení národů v československém státě. Co autor ale především přehlédl, nebo záměrně negoval: ČSR nebyl úžasný „demokratický stát“ nad vší pochybnost, ale spíše jen formální demokracie. President Beneš využíval zamlženou, demokraticky vyšperkovanou slovní zásobu. Ve skutečnosti byl ale tvrdý šovinista, který brutálně opovrhoval právy menšin. Definoval stát, podle jeho vlastních slov,  jako „diktaturu většiny nad ostatními národnostními skupinami“, což se odrazilo i v zákonech a politickém jednání. 

SdP je v příspěvku „Weltu“ hrubě a nediferencovaně označena jako čistý nástroj Hitlera, ačkoliv ve skutečnosti, alespoň po dobu až do voleb 19. května 1935, to tak nebylo. „Všude se tuší vliv Hitlerismu“, i když, jak nyní víme z archivních pramenů, Hitlera až do roku 1937 sotva zajímal osud sudetských Němců. Jak píše „historik Friedrich Prinz ve své knize „Proměna scény“ (Szenenwechsel), kterou je třeba doporučit na čtení historikům v Berlíně, náchylným k chybným závěrům. Bylo to v neposlední řadě selhání státních loajálních německých stran ve všech národních záležitostech a hospodářská krize, které vháněly do nové masové strany stále více  sudetských Němců, až utvořila „sudetoněmeckou vlasteneckou frontu“. Prince: „Až do roku 1935 bylo stále v těchto dosavadních stranách mezi 70 až 80 procenty sudetských Němců.“ Teprve když selhaly Henleinovy pokusy o řešení národnostního problému kvůli neústupnosti Benešova tábora, orientovali se sudetští Němci na zahraniční kontakty, a to zejména na Berlín a Londýn. Německá vláda (a nacistická strana) poskytla finanční podporu a politická doporučení, ale odmítla přímý zásah. Sudetští Němci si budou muset sami dočasně pomoci, bylo dáno Henleinovi v Berlíně na srozuměnou.

Teprve asi od roku 1937 přišla nová fáze vývoje - nacionálně socialističtí představitelé Henleinovy strany, stejně jako velká část voličů, chtěli silnější pouto sudetoněmecké politiky k Německé říši. Byla tam skupina těch, kteří jen volali po pomoci v případě řešení autonomie, na rozdíl od těch, kteří požadovali připojení k Německu. „Tato různorodost, jak ve vedení, tak mezi členstvem SdP,  zůstala až do konce znakem strany.“ (Fritz Peter Habel v knize „Sudetští Němci“ ( Die Sudetendeutschen)). Ale takovou diferenciaci není možné , zdá se, očekávat od znalce nejnovějších dějin „Weltu“. Kdo mu dnes řekne „Učte se historii“?

Gernot Facius, Sudetenpost, 4.5.2017, str. 3

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf