Emmanuel Macron a makro problémy pro Evropu

Petr Iskenderov

Zvolení nového francouzského prezidenta možná otevře novou etapu v historii francouzské Páté republiky i celé Evropy. Je možno jej při určité snaze považovat za francouzského Trumpa“, samozřejmě když si odmyslíme jeho euroatlantické a globalistické sklony. Ať to tak je, nebo není, oproti kandidatuře Marine Le Penové z Národní fronty přineslo postavení Macrona jakožto „bojovníka s elitou“ (možno přijímat s ironií) a zároveň příznivce celoevropských hodnot úspěch. Jenže jeho perspektivy v parlamentních volbách v červnu už pro něho nejsou tak růžové. Ve volbách do Národního shromáždění už není žádné druhé kolo a nikam se neztratí 34 % hlasů, které Le Penová dostala ve druhém kole prezidentských voleb. Navíc jsou k odvetě připraveni socialisté, Mélenchonovi leví radikálové a pravicoví republikáni. V novém Národním shromáždění je docela možné nečekané rozložení sil.

V parlamentních volbách udělají Národní fronta i strany, které propadly ve druhém kole prezidentských voleb, vše, aby předčily ty, kteří hlasovali pro nového prezidenta. Takovýto je názor prezidenta univerzity Science Jardina: „Le Penová se ocitla na historickém vrcholu, svůj hlas jí dalo 11 milionů Francouzů, to se dříve nestalo a ona nezahodí tuto příležitost ke zvýšení svého zastoupení v parlamentu.“

Pro budoucnost EU je vítězství Macrona ještě spornější. Přední světoví politici sice nadšeně komentovali volbu Francouzů (pro ně byla úleva, když nebyla zvolena Le Penová), ale je jasné, že nyní bude situace složitější než za vlády Hollanda nebo Sarkozyho. Příčina je v jeho nepředvídatelnosti a jeho zkušenosti ve funkci ministra hospodářství.

Volbou Francouzů utrpěly hlavně země Střední a Východní Evropy. Mladý ambiciózní Macron chce především dát impuls ke sjednocení mechanismů EU, a ne právě to, co by od něj rády slyšely vládnoucí kruhy takových zemí jako je Polsko, Maďarsko, Česká republika a Slovensko, které už ztratily v EU svého tradičního partnera – Velkou Británii. Pro Varšavu a Budapešť bude také nebezpečím ztráta rovnováhy mezi Západem a Východem, mezi Severem a Jihem i  nesoulad mezi Paříží a Berlínem, kam východoevropští lídři tradičně směřovali své zájmy.

Dalším poraženým po francouzských volbách je Německo. V posledních letech hrálo všechno do ruky vládnoucí německé koalici, včetně neoblíbeného francouzského prezidenta Hollanda, poslušně se podřizujícího Merkelové a uznávajícího vedoucí roli Německa v evropských záležitostech.

Jenomže bývalý ministr hospodářství Francie a nynější prezident má řadu projektů k reformám eurozóny, schopných vyvolat obavy německých politiků a finančníků: od obnovení myšlenky vydat velké množství eurobondů a přerozdělení dluhového zatížení středomořských států na bedra Německa, až do úplného vyloučení principů tvrdé rozpočtové ekonomiky v eurozóně.

Vítězství Macrona je významné i z dalšího hlediska. Není vázán na tradiční gaullistický systém Páté republiky, dvoupolární model pravice a levice, liberálů (konzervativců) a socialistů (sociální demokracie). Podle všeho už dozrál v zemích Evropy veřejný politický požadavek na změnu přežitého dvoupolárního modelu, jehož hlavní předností je to, že mocným zaručuje zachování jejich statusu quo.

Téměř polovina voličů v prvním kole prezidentských voleb ve Francii volila Marine Le Penovou a krajně levicového Mélanchona. Byly to hlasy pro kandidáty s hesly proti elitě a zpochybňující existenci EU. Také nyní je v seznamu hnutí Vpřed pro červnové volby do parlamentu asi polovina kandidátů, kteří dosud do orgánů vlády nebyli voleni a jsou to spíše aktivisté než politici.

Všechno to připomíná započatý proces evoluční výměny elit. Něco podobného, i když v různém stupni vývoje, se objevuje i v dalších zemích Evropy.

18. května 2017

Převzato z Fondsk.ru

Outsidermadia.cz