Edvard Beneš a Mnichov II

Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.

Kontroverzní a hodně diskutovaná byla a stále ještě je otázka připravenosti, možnosti a ochoty Sovětského svazu přijít Československu v září 1938 vojensky na pomoc (a to i bez francouzské účasti).

Jak známo, nastala v sovětské zahraniční politice počátkem 30. let jistá změna. Když socialistická revoluce ve vyspělých zemích Západu nezvítězila (jak se původně v Moskvě předpokládalo) a když po vítězství nacionálního socialismu v Německu začalo naopak hrozit nebezpečí, že nástupcem evropských demokracií nebude v dohledné době komunismus, ale spíše fašismus, jenž představoval i pro Sovětský svaz skutečné ohrožení, začalo sovětské vedení (i Komunistická internacionála) svou politickou linii postupně měnit. V roce 1934 vstoupil Sovětský svaz do Společnosti národů a navázal diplomatické styky s řadou dalších států. Sovětská diplomacie začala ve Společnosti národů podporovat úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti,

Okupaci Rakouska Sovětský svaz odsoudil a jeho ministr zahraničních věcí M. Litvínov navrhl jménem sovětské vlády v diplomatické nótě USA, Velké Británii, Francii a Československu svolání konference, jež by posoudila vzniklou mezinárodní situaci a vyvodila z ní patřičné důsledky. USA a Velká Británie však sovětský návrh odmítly. L. Blum, tehdejší předseda francouzské vlády lidové fronty, stejně jako E. Beneš byli pro účast na takové konferenci, ale ve Francii došlo mezitím k vládní krizi a změně vlády; na postoj Československa nebral nikdo zřetel.

Sovětská diplomacie vedená M. Litvínovem toto odmítnutí těžce nesla. Pokládala ho za neklamné znamení snah Západu o vyloučení Sovětského svazu z evropské politiky a o jeho izolaci. Vlivné západní skupiny, které byly právě u moci, spatřovaly stále v sovětském komunistickém systému větší nebezpečí pro své zájmy než v systému nacionálně socialistického Německa, a dávaly proto přednost dohodě s Hitlerem před dohodou se Stalinem.

V době československé krize dal Sovětský svaz několikrát najevo, že splní svou spojeneckou povinnost vůči Československu, učiní-li tak také Francie, na jejíž pomoc byla československo – sovětská smlouva vázána. Po neúspěšných jednáních Chamberlaina s Hitlerem v Godesgergu, podnikl obdobně jako západní mocnosti i jistá vojenská opatření. (Zda byl Sovětský svaz ochoten Československu pomoci, k tomu chybí dosud hodnověrný písemný dokument.) 9.

Byl-li Sovětský svaz skutečně ochoten vojensky zasáhnout po boku Československa sám, o tom byly dlouho jen dohady. Z dostupných materiálů nevyplývá, že by se na bezprostřední konflikt s Německem vážně připravoval. Ostatně sotva lze předpokládat, že by se byl za daných poměrů pouštěl do války s Německem jen po boku Československa. Takový krok mohl totiž znamenat, že by se octl tváři tvář jednotné frontě evropských fašistických států i fašistického Japonska, a bylo zde i nebezpečí, že by západní pravicové kruhy Německu nakonec i pomáhaly. Nehledě na čistky, které v sovětské armádě probíhaly a značnou část velení zlikvidovaly.

Beneš sám po celou dobu krize se sovětskou pomocí počítal a prakticky až do svolání mnichovské konference doufal, že se přece jen nakonec podaří vytvořit společnou protihitlerovskou koalici, do níž by byl zapojen i SSSR. Mnichovem tato koncepce padla.

Když v mezinárodní politice zvítězila linie appeasementu a když se nakonec do izolace nedostalo Německo, ale Československo, neviděl Beneš jiné východisko než mnichovský diktát přijmout. Jednal sice ještě 30. září se sovětským velvyslancem Alexandrovským, ale šlo již jen o formální sondáž, protože už po britsko-francouzském ultimatu Československu došel Beneš k závěru, že se Československo jen na jednu frontu, a to na frontu východní, společně se Sovětským svazem, odvážit nemůže. 10. V knize „Mnichovské dny“ o tom praví: „ Došel jsem k závěru, že kdybychom odmítli anglo-francouzský plán a šli hned do války s Německem jen za podpory Sovětského svazu, bylo by došlo k těmto důsledkům: Celý západní svět by byl – ať upřímně, ať neupřímně – věřil, že Hitler se svou propagandou o Československu jako nástroje bolševizace střední Evropy má pravdu, a byl by se obrátil hned proti nám. Maďarsko a Polsko by přirozeně hned všemi silami pomáhaly Německu.“

Již krátce po Mnichovu, když zahraničněpolitická koncepce M. Litvínova neuspěla – a Mnichov byl de facto namířen také proti Sovětskému svazu – začaly se v sovětské zahraniční politice opět silněji uplatňovat tendence politiky rapalské. 11.

O Benešově aktivitě a postupu od počátku propuknutí československé krize na jaře roku 1938 do mnichovské kapitulace bylo již napsáno mnoho. Pokud jde o hodnocení jeho role v krizi, existují mezi historiky stále spory o tom, co prezident měl či neměl dělat, čeho všeho se dopustil a pod. Renomovaný historik Milan Hauner, editor Benešových tří svazkových Pamětí, žijící v USA, napsal sice nedávno, že „soud historie musí být vůči Benešově historické roli objektivní,“ sám mu však vytýká např, že neobjasnil všechny sporné otázky kolem mnichovské krize, zejména kauzy týkající se tzv. objednaného ultimata, utajené Nečasovy mise aj. Někteří kritikové hledí na Beneše ne jako na zcela určitou konkrétní osobnost, v daném společenském kontextu, nýbrž jako na bytost, jejíž možnosti působení na evropský i světový vývoj jsou takřka neomezené.

V konkrétním případě bychom měli vycházet z nesporného faktu, že Beneš, který jako nejužší spolupracovník T.G. Masaryka patřil k zakladatelům československého státu a tolik se o něj zasloužil, měl prvořadý zájem na jeho udržení; byl zde tedy v plné shodě zájem státu, který vyjadřovala jeho prezidentská funkce, s jeho zájmem osobním. Rovněž musíme vědět, že Beneš, který patřil bezesporu k nejinformovanějším a nejvzdělanějším státníkům své doby a který věnoval všechny své síly právě zahraničnímu vývoji ČSR, věděl, v jaké situaci Evropa je. Problémy jednotlivých států znal do podrobností.12.

To zajisté neznamená, že by dr. Beneš neměl být podroben kritice; ta by ale měla být založena na nějaké normě, měla by postihnout svůj objekt v jeho konkrétních reálných souvislostech; neměli bychom naproti tomu od kritizovaného žádat činy nemožné nebo činy, vymykající se dobovému normálu.

*

Když všechno Benešovo nadlidské úsilí selhalo, rozhodl se – po zevrubném rozboru všech okolností – pro přijetí mnichovského diktátu.

Víme, jak mučivé a jak nesnadné bylo pro Beneše toto rozhodnutí.13. Počítal po celou dobu krize i s ozbrojeným odporem a byl připraven v boji i padnout. Ustoupit se rozhodl teprve tehdy, když selhal i jeho poslední diplomatický pokus s Polskem. Jako realistický politik věděl, co je v dané situaci možné a co možné není. Nechtěl angažovat národ v konfliktu osamoceně, bez spojenců, ve chvíli, kdy se věc Československa zdála být ztracená a Češi by se jevili světu jako ti, kteří vyvolali válku. Přitom si byl dobře vědom politických a mravních důsledků tohoto kroku pro národ a stát. Jednal subjektivně čestně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle svých nejlepších představ. Na rozdíl od většiny západních politiků si byl dr. Beneš jist, že mnichovskou porážkou nic nekončí, že Hitler půjde ve svých požadavcích dál a že se k válce určitě dojde. A už po roce se mu dostalo satisfakce, když se ukázalo, že měl pravdu. 14.

Benešovo zdůvodnění kapitulace přijímali jeho kritikové s nedůvěrou. Pokládali ho za něco, co mělo sloužit jen pro danou chvíli a seriózně se s ním nezabývali. Prezidenta Beneše musíme však pokládat jednak za politika dostatečně kvalifikovaného, jednak za člověka morálně bezúhonného a tudíž zdůvodnění, jež vypracoval na základě důkladného rozvážení situace, za významný dokument, který je třeba brát v potaz. Po diplomatickém oznámení výsledku jednání v Mnichově, sešli se dne 30. září dopoledne na Pražském hradě: čsl. vláda, prezident, zástupci politických stran a vojenští představitelé, aby jednali o mnichovské dohodě. Všemi přítomnými byla označena za diktát, jenž nemá v dějinách obdoby. Ocitujeme si pro oživení paměti příslušnou pasáž z Benešových Mnichovských dnů: „Reprezentanti československé armády, stojíce tu přede mnou v krásném sále hradním, jenž býval Masarykovou knihovnou, jeden po druhém se pohnutě, někdy rozčíleně ujali slova. Dokazovali mi jednomyslně a v různých formách toto:

´Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, mobilizovaná a na hranicích a v pevnostech rozložená armáda by nesnesla, abychom nyní nátlaku jejich povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať důsledky jsou jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovati. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit, armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.´

Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů… Zaváhal jsem. Nakonec po nové úvaze jsem rozhodně a pevně odpověděl takto: ´Je dobře, že jste přišli, a je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit československý voják… Ale já jsem v jiné situaci nežli vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda. Já musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všechny složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek. Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekly mi to opětovně ústně i písemně, úředně a ultimativně už dnes 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádných iluzí. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy nyní už nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám nyní poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli v izolované válce … Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu.“ 15.

Jestliže tedy Beneš předpokládal, že v případě odmítnutí Mnichova Hitler Československo napadne, nelze popřít, že měl k tomu důvody velmi pádné. Sotva kdo by mohl vyvrátit, že by se události byly vyvíjely jinak, než tak, jak Beneš předpokládal, a těžko mu tedy lze vyčítat, že toto riziko postoupit nechtěl.

Pravda je, že v zemi bylo velké odhodlání k boji a velké rozhořčení, když k němu nedošlo. Byla to přirozená reakce, ale živelná, která si nemohla uvědomovat možné důsledky. Ale ani obrovský šok, který kapitulace bezpochyby v zemi vyvolala, není tak přesvědčivým důkazem proti Benešovu rozhodnutí, jak se často uvádí. Když vešly postupně do veřejnosti ve známost informace o pozadí událostí, a když se v celém rozsahu vyjasnila zrada bývalých spojenců, začala živelná vlna rozhořčení postupně opadávat. Kampaň, kterou proti Benešovi rozpoutali odpůrci, pak ukázala, že rady, které mu mohly dodatečně uštědřit, spočívali jen v tom, že se měl již dříve podrobit Hitlerovi a orientovat na fašistické síly. Již po 15. březnu 1939 a zejména pak po vypuknutí druhé světové války národ ve své většině Benešovu politiku pochopil, uznal ho za svého legitimního prezidenta a začal doma podporovat jeho zahraniční akce na znovuobnovení československé samostatnosti. 16.

Historická zkušenost ukazuje, že útočník si záminku pro svou agresi najde vždycky. K likvidaci Československa použil Hitler sudetských Němců, což bylo pro něho neobyčejně výhodné, neboť se mu to podařilo bez války na základě klamů a lží. Při zabrání Rakouska byl Západ v tak ochromeném stavu, že si Hitler ani nepotřeboval nic vymýšlet. Získání polského území již bez války nešlo, ovšem i zde Hitler svou agresi zdůvodnil „oprávněnými“ nároky Němců na bývalé německé území. Západ pak chtěl osvobozovat od plutokratů a židů. A v Sovětském svazu nastolit vlastní diktaturu. K tomu, co bylo řečeno, bych ještě na závěr připojil, že politický systém první republiky sehrál navíc svou zvláštní roli: Jako demokratický a protifašistický stát vzbuzoval u Hitlera od počátku mimořádnou nenávist a také konzervativní západní kruhy podezřívaly ČSR od jejího vzniku z přílišné pokrokovosti. Tento stát se nacistům nijak nepřizpůsobil, svůj režim nezměnil, dokonce se stal útočištěm všech demokratických a protifašistických sil z Německa, Rakouska i jiných fašizujících států. Tyto síly hleděly s odporem na československou zahraniční politiku, svou povahou vskutku mírovou.

Poznámky

1.Edvard Beneš, Paměti I.-III., Milan Hauner, editor, Academie, Praha 2007, Jindřich Dejmek, Politická biografie českého demokrata, 2 díly, Praha 2006-2007.

2. Král, V.: O Masarykově a Benešově kontrarevoluční politice, Praha 1953, s. 180

3.Tento plán vojenského úderu proti Československu, který vznikl na poradě Hitlera s generály dne 28. května 1938 v říšském kancléřství, obsahoval známé vůdcovo rozhodnutí o rozbití Československa v dohledné době vojenskou akcí. „Es ist mein unabänderlicher Entschluss die Tschechoslowakei in absehbarer Zeit durch eine militärische Aktion zu zerschlagen.“ Na poradě ve dnech 9. až 10. září byly pak vypracovány bezprostřední vojenské akce proti ČSR na začátek října. Dokumente der deutschen Politik, VI, s. 292 a n. Viz také Mnichov dokumentech I., s. 36 a 62 a Mnichov v dokumentech II., dokument č. 18.

4. V únoru 1945 poznamenal Hitler v tzv. Bormanndiktaten: „Vom militärischen Standpunk aus waren wir daran interessiert, ihn (den Krieg) ein Jahr früher zu beginnen… Aber ich konnte nichts machen, da die Engländer und Franzosen in München alle meine Forderungen akzeptieren.“ Sebastian Haffner, Anmerkungen zu Hitler, Fischer Verlag 1982, s. 44.

A ještě několik málo týdnů před bezpodmínečnou kapitulací hulákal Hitler: „Man müsste den Krieg 1938 machen… Wir haben in München eine einmalige Gelegenheit verpasst, den unvermeidlichen Krieg… rasch zu gewinnen“. (Die Tagebüchr von J. Goebbels. Cit. podle : Der Spiegel, 21.9.1987, č. 39).

5. Nakonec Beckova akce ztroskotala. Jeho pamětní spis z 18. července se dostal do Hitlerových rukou. 13. srpna požádal Beck o propuštění a Hitler mu vyhověl. Ještě i později měla německá opozice v úmyslu vystoupit pod vojenským vedením generálů Haldera a von Witzlebena proti Hitlerovi, ale i tyto plány ztroskotaly. Viz ČELOVSKÝ, B.: Das Münchener Abkommen von 1938, Stuttgart, 1958, s. 274 a n., české vydání: Mnichovská dohoda 1938, Tilia Ostrava 1999.

6. Viz LVOVÁ, M.: Mnichov a Edvard Beneš, Praha 1968, s. 155 a n.

7. REMOND, R.: Notre siecle 1918-1988, Fayard 1988, s. 228

8. Citováno podle ČELOVSKÝ, B.: cit. dílo, s. 469

9. Tuto verzi opírali někteří historikové o pozdější Gottwaldovo tvrzení, že mu prý Stalin výslovně prohlásil, že Sovětský svaz byl připraven poskytnout Československu pomoc, a to i v tom případě, kdyby Francie tak neučinila a i kdyby tehdejší Beckovo Polsko a Rumunsko bránilo průchodu sovětských vojsk přes své území. Podmínkou prý bylo, že se Československo bude samo bránit a že o sovětskou pomoc požádá.

10. BENEŠ, E.: Mnichovské dny, Paměti, Praha 1968, s. 318. Beneš v dopise L. Rašínovi v listopadu 1938 znovu potvrdil: „O Rusku bylo jasno v kritických dnech, že závazek splní, ovšem splní-li jej Francie.“

11. Že Rusko na válku v r. 1938 a také v r. 1939 nepomýšlelo, o tom rozmlouval Beneš s kancléřem Smutným krátce po přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem, po Stalinově projevu. Pravil, že mu Stalin dal ve své řeči satisfakci, že Rusko nebylo na válku s Německem v roce 1938 připraveno. „To byl také jeden z důvodů, který mě vedl k tomu, že my jsme v září 1938 do války jít nemohli. Ani Západ, ani Rusko připraveny nebyly. To jsem věděl. Kdyby tehdy Německo válku dostalo a Rusko nám na pomoc nějakým způsobem šlo, stalo by se to, čeho jsem se obával, že by Daladier i Chamberlein nechali Hitlerovi volnou ruku, aby si to s bolševiky vypořádal. K válce se Západem (by) pak více nedošlo. Hitler by byl pánem Ruska a my se z jeho jařma více nedostali.“ Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae I. Praha 1966, s. 238.

12. Z mnoha výroků je známo, jak vysoce si Masaryk dr. Beneše vážil. Hned po návratu ze zahraničí řekl, že bez Beneše bychom republiku neměli. Když byl Beneš zvolen v září 1926 do čela Rady Společnosti národů, poslal mu Masaryk telegram, v němž se mimo jiné pravilo: „Uznání Evropy, ba světa, zasloužil jste si znalostí, poctivostí a vytrvalostí; dovedl jste náš humanitní program prakticky zkonkretizovat a ztělesnit. Řídil jste se v politice zahraniční i domácí Havlíčkem, jeho politikou rozumnou a poctivou. Všichni čestní a myslící občané republiky, uznáním, jehož se Vám dostalo, budou potěšeni a posíleni. Pravda vítězí.“

Masarykův sborník, sv. II. 1926-27, sešit 4, s. 362. Je s podivem, že jen málokterý z autorů se odvolává na charakteristiku Benešovy osobnosti, kterou podal nesmiřitelný a nepodplatitelný kritik F.X. Šalda ve svém úvodním slově k publikaci Edvard Beneš ve fotografii. Šalda se v ní vyznal z obdivu, úcty a lásky k našemu druhému prezidentovi. „Lid cítí velmi dobře,“ psal Šalda, „že Beneš je krev z krve jeho, kost z kosti jeho, že v sobě ztělesňuje nejlepší české ctnosti: pracovitost, houževnatost a především lásku k lidství, lásku k životu v duchu a pravdě.“ Dr. Edvard Beneš ve fotografii. (Slovem uvádí F.X. Šalda.) Praha 1945.

13. Beneš cítil odpovědnost za osud svého národa. Obával se, že kdyby Československo neustoupilo, český národ by mohl být vyhlazen a nikdo by nehnul prstem. Znal dobře Hitlerovy záměry zlikvidovat Československo a zejména se obával řádění vojsk zbraní SS. F. Peroutka vypráví ve svých vzpomínkách o setkáních (a také K. Čapka a V. Palivce), jež se uskutečnily v březnu až v květnu 1938 s vědomím Beneše, s německým vyslancem v Praze Eisenlohrem. Vyslanec líčil svým hostům v nejtemnějších barvách, jaký by byl pravděpodobně průběh války mezi Československem a Německem a že nikdo by nedokázal udržet německá vojska před pomstou, jež by se týkala celého českého národa. Peroutka vzpomíná, že když tyto Eisenlohrovy hrozby tlumočil Benešovi, objevil se v něm tenkrát zřetelný strach. Najednou začal myslet, že opravdu jde o to, zda se uchová tzv. biologická podstata českého národa. Proto se Peroutka domnívá, že když Beneš rozhodl 30. září kapitulovat, že tak učinil ze dvou důvodů: předně byl smrtelně zraněn zradou Francie a lhostejností Anglie (stejně jako K. Čapek) a za druhé, že měl patrně na mysli onu biologickou podstatu národa a řekl si, že není jeho právo obětovat zejména tenkrát, když byl boj beznadějný. PEROUTKA, F.: Muž Přítomnosti, Zürich, Konfrontace 1985, s. 207-208.

14. Občas slyšíme názory, že na rozdíl od Beneše by Masaryk nebyl kapituloval. Je to postoj nehistorický a osobně myslím, že v dané situaci by stěží někdo jiný byl dopadl lépe než Beneš. A podobně je to např. s odvoláním se na odlišný postup, jaký zvolily Polsko, Jugoslávie nebo Finsko; každý případ je odlišný, svým způsobem jedinečný a nedá se mechanicky srovnat se situací, v níž se v září 1938 nacházelo Československo. F. Peroutka v článku Byl Beneš vinen?, uveřejněném po únoru 1948 v pařížském deníku Le Monde, napsal: „Všechny druhy politiky, vůči nacistickému Německu, byly vyzkoušeny. Byla československá, polská, belgická, holandská, jugoslávská, rumunská metoda. Konečný výsledek byl týž: Hitler vtrhl do všech těchto zemí…

Roku 1938 bylo dokázáno v Československu, že žádné ústupky, ani roztržení státu, nemohou usmířit Hitlera, protože jeho skutečným cílem byla vláda nad Evropou.“

Právo lidu, 23.2.1990, s.5.

Někteří historikové také soudí, že nelze úvahy omezovat jen alternativou: buď kapitulace, anebo válka s Německem; proč nevzít v úvahu, že československé přípravy k válce nemusely nutně znamenat válku, ale jednání, v němž mohla ČSR jen získat (J. Křen); že vždy existuje nějaká možnost manévrovat, přinejmenším v symbolickém smyslu (G. Skilling). Mám za to, že mnichovské ultimátum Československu žádné jiné možnosti než ozbrojený odpor nebo kapitulaci nepřipouštělo. „Jen jednoznačné ano přichází v úvahu… nyní není čas na protiargumenty“, vzkazoval Chamberlein britskému vyslanci v Praze Newtonovi, když od něj žádal, aby dosáhl od Beneše prohlášení o přijetí ultimáta.

15. BENEŠ, E.: cit. dílo, s. 340-342.

Na počátku krize bylo velení armády – podle všeho – odhodláno k rozhodnému odporu proti agresorovi. Dne 9. září připsal náčelník generálního štábu gen. Krejčí k memorandu armády vlastní rukou: „Když zemřít, tak čestně.“ Ještě 29. září prohlašovali – jak jsme výše uvedli – generálové Krejčí, Vojcechovský, Luža, Syrový před prezidentem, že armáda chce a bude bojovat. V závěrečné fázi krize nastal určitý zlom. Podle svědectví P. Drtiny, když se 30. září jednalo na poradě u prezidenta o tom, zda se bránit nebo kapitulovat, z přítomných generálů (Krejčí, Husárek, Vojcechovský) byl jedině Vojcechovský pro to bránit se. Náčelník hlavního štábu armádní gen. Krejčí byl prý toho názoru, že „proti Němcům se můžeme bít jen s Poláky“. Nakonec zaujala armáda k obraně toto stanovisko: „Za daného stavu je nemožná. Tím, že Francie odmítla pomoc, přestala existovat Malá dohoda. Sověty pro nás do války nepůjdou. Znamenalo by to válku všech proti nám a SSSR. Polsko není neutrální. Nemáme pevnosti proti Polsku, máme jen částečně proti Německu a Maďarsku. V okamžiku války k nám vtrhnou polská a maďarská vojska. Čechy a Morava budou odříznuty od Slovenska a přes hrdinství našich vojsk se nebudeme moci dlouho bránit. Náš boj by znamenal sebevraždu. To jsme povinni my, vojáci, v této chvíli říci.“ LUKEŠ, F.: Podivný mír, Praha 1968, s. 322.

16. Přísnost kritiků vůči dr. Benešovi je vskutku někdy až zarážející. Na jeho hlavu jsou svalovány všechny nezdary a neštěstí, jež postihly národ od druhé poloviny třicátých let po současnost. Lehkovážně se přihlíží, co Beneš vykonal za svého života pro národ a čs. stát; upírají se mu kvality politika a státníka, jichž si vážili i nejvýznamnější soudobí státníci. Jak uvádí první Benešův životopisec. Pierre Crabites, Beneš, státník střední Evropy, Praha 1935. Přitom patřil Beneš k několika málo politikům, kteří viděli a upozorňovali od samého počátku na nebezpečí, jež hrozí evropským národům i celému světu ze strany nacistického Německa. Varoval Západ, že ustupování agresorům nikam nevede a že bude mít neblahé důsledky nejen pro Československo, ale i pro Francii i Velkou Británii.

Jistě, Beneš nebyl Masaryk, ale byl jeho důsledným pokračovatelem a stejně jako on věřil v ideály demokracie a humanity a celý život za ně bojoval. Sudičky mu ale nebyly nakloněny a bylo mu souzeno, jako snad žádnému jinému českému politikovi, projít těžkou kalvárií. Jeho stín stále obchází a hledá spravedlnost a na naplnění čekají také slova poslance Staška, která pronesl onoho osudného 30. září odpoledne na schůzi několika poslanců s prezidentem: „Vy nemůžete za to, že vše tak skončilo. Snad bylo Vaší chybou, že jste tolik věřil. Ale právě Vás spravedlivá historie neodsoudí.“ Viz KRÁL, V.: Politické strany a Mnichov, Praha 1961, s. 163.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov