Dva listopady a současnost

Vzpomínky na 17. listopad 1939, ač byly krvavé a měly ještě krvavější a zničující dohru, trvající několik let, jsou téměř vytlačovány   líčením událostí, k nimž došlo 17. listopadu 1989 a následné dny.

Zatímco 17. listopad 1939 zaplatilo životem desítky českých studentů, a tisíce dalších najednou zjistily, že Němci zavřeli jejich vysoké školy, že řadu univerzitních profesorů a docentů okupanti arestovali a mnohé z nich i popravili, 17. listopad 1989 nebyl a není spojován se smrtí žádného studenta, žádného pedagoga. Proto snad, v zájmu většího revolučního elánu, byl jeden ze studentů prohlášen  za mrtvého. Brzy se na tento pokus o doplnění dějinných událostí  přišlo, ale to už  „sametová revoluce“ nabrala druhý dech a její kola se nedala zastavit. Dopravila nás nikoliv do sociálně spravedlivé společnosti s lidskou tváří, o níž snila v polistopadových dnech roku 1989 většina z nás, ale  až do kapitalismu, pro nějž, jak svědčí dřívější údaje, hlasovalo sice oběma rukama, ale pouhých několik procent dotázaných. 

A. Dubček jako přestavitel prvního vývojového směru, byl zatlačen havlovci do pozadí a ke všemu již v roce 1992 na následky automobilové havárie zemřel. Je sice pravdou, že nás i V. Havel potěšoval slovy o sociálně spravedlivé republice, ale její vývoj svědčil o opaku, jak jsme se později stále více sami přesvědčovali.

Je velmi zajímavé, že při listopadových vzpomínkových akcí na pana  A. Babiše a na pana T. Okamuru pokřikovali zřejmě stoupenci po volbách téměř marginálních stran. Dejme si obraz dohromady. Pan prezident M. Zeman se také setkává na svých cestách po republice s hloučky, sice nepočetnými zato však velmi hlasnými, vyřvávajících občanů. Dnes jsou takto napadáni i jiní, někteří havlisté v nich začínají vidět opět své nepřátele. Je zajímavé, že na takové „veličiny“ jako je K. Schwarzenberg, D. Herman, J. Farský, P. Bělobrádek nikdo neútočí. Je to fakt, který svědčí proti současným havlistům, jejich fanouškům a naopak dokládá větší občanskou vyzrálost u stoupenců pana prezidenta, babišovců a okamurovců.

Přesto však hlouček politiků, kteří ve volbách příliš neuspěli nebo dokonce téměř propadli, vytvořil tzv.. Demokratický blok. Jeho cílem, lze se domnívat, zřejmě bude pozvednout úroveň jeho stoupenců, aby konečně přestali dělat ostudu demokratům a demokracii vůbec. Nebo je to jinak? Když není demokracie v krvi, ve slovech a skutcích, nechť je alespoň v názvu  bloku právě narozeného. Pod pláštíkem demokracie se pak dá docela dobře dále rozdělovat naši společnost a svádět vše špatné na ty druhé. Nic nového pod sluncem. Toto vše již dávno „zapřisáhlí demokraté“ u nás činí. Média včera i dnes jim v této činnosti  jdou na ruku.  Bez společenství s nimi by „naši političtí bankrotáři“ neuspěli a pravděpodobně již dříve jsme jim mohli vystrojit funus s plnou parádou. Zatím však jejich hlídací psi ještě divě vyjí, silně štěkají a div se neutrhnou z řetězu. Kdy se tato situace u nás v republice změní k lepšímu, kdy už určití politici a jejich politika nebudou potřebovat své hlídací psy?

J. Kovář

.