Příloha Křesťanského sociála 9,10/2006

Ing. Dalibor Plichta

Duch Evropské unie

a její ústavy pro Evropu

(Výňatky z kapitoly Státní suverenita a Evropská unie))

„Tato ústava nebo ústavní smlouva má být nadřazena ústavám členů Evropské unie. Má to tedy být ústava federálního státu. Následkem toho se z členských národních států stanou jakési provincie, pouhé země nebo regiony. Členské státy by pak zanikly jako nezávislé a samostatné subjekty na mezinárodní scéně. Hned v prvním článku tohoto návrhu Konventu se mluví o úmyslu vytvořit „unii evropských států´, která by vykonávala jisté společné pravomoci na federálním základě.

Tento dokument Konventu také poprvé navrhuje, aby v chystané ústavě nebo ústavní smlouvě byl použit v souvislosti s Evropskou unií termín ´federální stát´. Na závažnosti a státoprávních důsledcích tohoto termínu nic nemění připojené ujištění, že se má tak stát při zachování jejich ´národní identity´.

Neboť co vypadá jako uklidňující ujištění ve věci, na kterou jsou evropské národy citlivé, totiž ve věci zachování jejich politické identity, jež je vyjádřena suverenitou jejich státu, nemá národní identita ve skutečnosti se suverenitou národního státu nic společného. Národní identita je přece docela dobře slučitelná s politickým poddanstvím národa. I my jsme měli svou národní identitu po celou dobu vlády Habsburků a trvání Rakouska, později Rakousko-Uherska. O politickou identitu, vlastní stát, jsme však museli bojovat až do roku 1918.

Bohužel je záměrné a klamavé zaměňování těchto dvou nezaměnitelných pojmů jakýmsi povinným receptem, kterého dnes používají ke klamání národů nepřátelé svrchovanosti národních států stejně tak jako ve Francii Giscard d´ Esteing i politikové u nás, například Miloš Zeman.

Ale není to jen on. Programový dokument ČSSD vypracovaný po červnových volbách v roce 2002 mluví výslovně o ´respektování národní a kulturní identity jednotlivých států, národů a regionů´(!), ale vedení strany odmítlo ve svém programu jakoukoli zmínku o politické identitě českého národa.

Kdo mluví o zachování národní identity ve federalizované Evropské unii, slibuje velice málo. Zvláště když se vědomě vyhýbá zmínce o identitě politické.

Federalizovaná Evropská unie se má stát podle návrhu předsedy Konventu Giscarda d´Esteing právní osobou, která bude moci podepisovat za všechny členy federace mezinárodní smlouvy, aniž se jich bude muset ptát a získávat jejich souhlas. Právo veta je již dnes odbouráváno, už dnes ho není možno použít ve více než třiceti druzích záležitostí. V zájmu ´efektivnosti´ bude rozhodování ve federalizované Evropské unii zcela v rukou jejího francouzsko – německého ´tvrdého jádra´ nebo spíše německo – francouzské ´tvrdého jádra´, její ´avantgardy´.

Nejen ´poslední stupeň Evropské unie … bude v rozhodující míře záviset na Francii a Německu´, jak se vyjádřil německý zahraniční ministr Joschka Fischer, bude to platit i o politice, kterou bude Evropská unie po dosažení onoho posledního stupně dělat.

Právní normy Evropské unie budou nadřazeny automaticky normám jejích členů.

Členské země budou muset dávat přednost politickým, hospodářským nebo sociálním a ekologickým cílům Evropské unie i v těch záležitostech, které nebyly na Evropskou unii přeneseny.

To všechno - ale nejen to – je ve hře a ukazuje to dosah takovéhoto ´prohlubování evropské integrace´. Zároveň je z těchto případů patrná míra oběti, jaké by členové federalizované Evropské unie museli přinést tím, že by se vzdali suverenity.

Zároveň je z těchto příkladů patrná lichost tvrzení těch, kdo zlehčují důsledky ztráty státní svrchovanosti. Ve federalizované Evropské unii budou možnosti malých členů (ale ne vlastně pouze malých) bránit se společné federální politice velmi omezené.

Naprosto není pravda, co dnes slýcháme v různých variacích tohoto druhu. Zřekneme-li se národní státní svrchovanosti, vyměníme pouze svou suverenitu malého státu s malým vlivem za účast a podíl na rozhodování velkého celku. O ´spolurozhodování´ nebo ´spoluúčasti´ nebo ´spolupůsobení ´ po ztrátě suverenity národního státu v Evropské unii mluví opět všichni evrounionisté stejně, Pavel Telička stejně jako švýcarský spolkový rada a ministr zahraničí Jeseph Deiss. Ale také se všichni dopouštějí stejné chyby nebo stejného klamání veřejnosti, když ´podíl na rozhodování´v Evropské unii´, ´účast´na jejím rozhodování, ´vliv´kladou do jedné roviny se státní suverenitou nebo když si tyto věci dokonce pletou. Pokud by to nebyl jejich omyl, pak je to demagogie. ´Vliv´, ´účast na spolurozhodování´ nebo ´podíl na rozhodování´ nemají se státní suverenitou nic společného. – Nehledě na to, není žádný důvod předpokládat, že ´výměna suverenity malého státu s malým vlivem povede k účasti a podílu na rozhodování velkého celku´ a promění se ve velký vliv malé nesuverénní provincie ve velkém superstrátu Evropské unie. Takové argumenty, až ať je pronáší Pavel Telička, Miloš Zeman nebo Joseph Deiss, který se na univerzitě v Curychu 29.52000 dokonce vyjádřil, že přenesením jistých pravomocí na Evropskou unii ´jen na sebeurčení získáme´, nejsou poctivé.

Ostatně toto ´přenesení´ suverenity národního státu na federální Evropskou unii není možno vydávat, jak se to dnes většinou děje, ani jen za získání podílu a účasti na rozhodování velkého celku. Je nutné vidět a přiznávat i druhou stránku tohoto transferu, totiž že odevzdanými pravomocemi národního státu začne disponovat ona federace a do jejího disponování, ať v oblasti politiky zahraniční nebo vojenské atd., buďto nebude moci stát, který se vzdal své svrchovanosti, zasahovat vůbec, nebo jako podřízený článek, který bude navíc v menšinovém postavení, bez naděje na úspěch. Účast nebo podíl nic neznamená tam, kde jde o váhu hlasu, jak tomu bude v Evropské unii. A je ještě slabší pozicí než postavení ´malého suverénního státu s malým vlivem´.

Důvody, kterých dnes proti svrchovanosti národních států používají její odpůrci, jsou různé.

Říkají například, že rozvinutí suverenity vyžaduje, aby došlo k jejímu spojení se suverenitami jiných národů, aby bylo možno podnikat, co nemůže žádný národní stát dělat sám. – Ale opomíjejí přitom skutečnost, že nic nebrání tomu, aby se na takových podnicích dohodly státy bez toho, že se vzdají suverenity. Minulost i přítomnost je plná takových dohod, dohod mezistátních.

Jiné těžko udržitelné tvrzení, s nímž operuje např. ´Evropské hnutí v České republice´, říká zase v rozporu se skutečností, že ´svět spěje od emancipace k integracím´, přestože emancipační proces je a zůstane souběžným jevem s tendencemi integračními.

Stejně problematické je tvrzení antisuverenistů, kteří v rozporu se skutečností hlásají, že jen velké celky, ať hospodářské nebo politické, států nebo supervelmocí a superstrátů, jsou výhodné a úspěšné. Britský ekonom E.F.Schumacher napsal na toto téma pozoruhodnou a do mnoha jazyků přeloženou knihu pod názvem ´Malé je krásné´. A Leopold Kohr, rakouský filosof, se v souvislostí s diskusí o tom, zda by Rakousko mělo přistoupit k Evropskému společenství, vyjádřil: ´Jsem přesvědčen, že tu dochází k velkému omylu. Všechny potíže naší doby jsou potížemi z přehnané, zbytečné velikosti lidských společenství. Měli bychom se spíše ubírat směrem k menším nezávislým celkům´.

Jiným případem pochybného zdůvodňování k odporu suverenitě národních států (samozřejmě těch malých, velké svou suverenitu smějí slavit a slaví) jsou řeči (například bývalého německého ministra obrany Rudolfa Scharpinga) o tom, že malé národní suverénní státy jsou ohrožovány ´bacilem nacionalismu´, což prý může vyvolávat ´nestabilitu´.

Pravé důvody a pohnutky, proč dnes určité politické kruhy odmítají i samu myšlenku svrchovanosti národních států, odhalí nám nejlépe sama její podstata a sám její účel.

Podstatou suverenity, svézákonnosti státu je stav, kdy stát (v demokracii jeho občané přímo nebo prostřednictvím svých zástupců) svobodně a samostatně rozhoduje o způsobu života v jeho hranicích a o vztazích k ostatním státům nebo nestátním subjektům.

Státní svrchovanost je výkonem práva na sebeurčení, což znamená popřením každé právní podřízenosti nebo každého právního omezení moci státu jiným státem nebo jinou institucí.

Suverénní stát nemá nad sebou žádnou moc vyšší, jeho moc je zároveň mocí nejvyšší i nezávislou. Nejvyšší ve svém působení uvnitř státu, nezávislou vzhledem

k jiným státům. Obě tyto vlastnosti tvoří nerozlučnou jednotu, jeden celek, který by zanikl, pokud by jeden z těchto znaků chyběl.

Ke znakům suverenity státu patří, že je nedělitelná. Na této nedělitelnosti nic nemění ani případy, kdy se stát dohodne s jiným suverénním státem nebo několika suverénními státy, že bude část své svrchovanosti vykonávat společně s ním nebo s nimi – například při správě nějakého toku, který jimi protéká.

Meze státní suverenity pak mohou být jen faktické nebo morální povahy, ne však povahy právní.

A nakonec je třeba uvést, že v demokraciích je suverenita státu nezadatelná, stejně jako ostatně sama svrchovanost lidu. Žádná vláda ani žádný parlament nebo jiný orgán nebo reprezentant státu nemají právo ji zcizit, nemá právo připravit další generace o možnost, aby samy svrchovaně rozhodovaly o svém osudu ve svém státě.

Právní suverenita státu je plodem zrání politické kultury. Je to výsledek vývoje, který byl obdobou emancipačního procesu, jímž prošel jedinec jako mravně i politicky svéprávná bytost, autonomní občan mezi stejně autonomními a jemu rovnými občany jinými.

Zásada právní suverenity států je přiznáním práva všem státům, aby žily vedle sebe jako státy v zásadě a právně rovnocenné, aniž nad nimi stojí nějaká politická autorita, nějaký státní útvar vyšší. Přiznáním práva, aby mohly žít jako svézákonné, autonomní státy mezi jinými stejně autonomními.

Suverenita národních států je nejen nástrojem snah o prosazení právní rovnosti států v mezinárodních vztazích. Je také nástrojem nadřazenosti práva nad mocí v mezinárodních vztazích. Kde v mezinárodních vztazích odpadá právní rovnost suverénních států a kde končí nadřazenost práva nad silou, mocí, končí mezinárodní právo vůbec.

Národy, jejichž státy ztratí svrchovanost, onen zdroj právní rovnosti a tím i supre- macie práva v mezinárodních vztazích, jsou odsouzeny stát se z tvůrců vlastního osudu pouhým nástrojem cizích zájmů, když ne dokonce jejich obětí.

Mentalita velkých států, jejich velmocenské ideologie (jak o nich mluví Gustav Kars ve svém eseji ´Grossmachtpolitik ind Kleinstaatideologie´) je jiná než například naše nebo švýcarská nebo rakouská. Dívá se zpravidla na svrchovanost malých národních států s pocitem nebo představou oprávněnosti využívání své velkosti nebo dokonce svého dominantního postavení, svého imperialismu. Často se tím vůbec netají. Helmut Kohl řekl v roce 1995 Němcům: ´Zbudujeme-li evropský dům, bude budoucnost patřit Němcům.´(Cituji podle R. Atkinsona ´Europe´s Full Circle´.) A. Francois Mitterand o souvislosti evropské ´integrace a politických cílů Francouzům řekl: ´Francie může hrát v budoucnosti ve světě dominantní úlohu, bude-li Evropa sjednocená a bude-li mluvit jedním hlasem.´Proč by tedy měly velmoci přát suverenitě malých národních států?

Pro nás je pak v souvislosti s otázkou státní svrchovanosti důležité i to, že její odmítání je některými politickými kruhy v cizině spojováno se snahami o revizi evropského uspořádání, jaké vzniklo po první světové válce a jaké bylo potvrzeno i po světové válce druhé. Toto uspořádání různí stoupenci ´sjednocení´ často kritizují nebo označují za ´nešťastné´. Přitom ona ´nešťastnost´ mírových smluv po první světové válce spočívá v jejich očích právě v tom, že se na jejich základě ustavily v Evropě tzv. nástupnické státy, jak to bylo v souladu s Wilsonem prosazováno zásadou, aby každý národ měl svůj nezávislý stát.

Dnešní snahy zpochybňovat nebo dokonce odmítat vymoženost svézákonnosti, suverenity národních států, jsou přes všechno odvolávání se na to, že svět se ´zmenšil´ krokem zpátky. Je to v podobě návratu k něčemu, s čím se evropské národy v rámci svého kulturního vývoje a v bojích za svou politickou samostatnost rozloučily. Je to návrat k jakési myšlence obecné, všechny zahrnující říše, jakou představovala „civitas maxima“. Ale tento návrat přes všechno mluvení o ´společných hodnotách´, není výrazem žádného skutečného humanistického univerzalismu. Převažují v něm zřetele mocenské a jednostranně ekonomické. Je to spíše návrat k modelu mocenského ponapoleonského ´evropského koncertu´ tehdejších ´leading powers´, tehdejších velmocí Rakouska, Anglie, Pruska a Ruska, které byly na počátku devatenáctého století stejně hluché a bez pochopení pro zájmy národů Evropy, jako dnešní ´elity´ Evropské unie jsou bez pochopení pro suverenitu evropských národních států.

Zachování svézákonnosti národních států mělo by proto zůstat prvořadým úkolem jejich politiky. Vytváří podmínku pro jejich svobodu a život v demokracii. Je podmínkou pravé mezinárodní spolupráce, té, která se zakládá na svobodě a právní rovnosti, na dobrovolnosti.

Konec české státní svrchovanosti by s sebou přinesl konec české politiky. Česká politika, politika legitimních českých zájmů, byla by zvenčí a závazně omezena co do svého obsahu na zbytkovou politiku lokální a komunální…“

(Ing. Dalibor Plichta mohl své politologické práce začít uveřejňovat teprve po roce 1989: Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky-1996, Národ a národnost v čase globalizace -1999, Česká otázka a Evropská unie-2001, a nejnověji Duch Evropské unie a její Ústavy pro Evropu; uvedené knížky jsou v prodeji v knihkupectvích: Akademie, Fišer, Seidl, Futura, Luxor)