Doc. PhDr. Luboš Kohout,CSc.
Místo Alexandra Dubčeka v československých dějinách
2.
Kromě toho nemohli přehlédnout, že se čs. reformní hnutí těší podpoře těch největších a nejvlivnějších komunistických stran západu i Jugoslávie. Italská a francouzská strana dokonce pohrozily, že v případě vojenské intervence budou nejen bojkotovat celosvětovou konferenci komunistických a dělnických stran, plánovanou na listopad 1968, ale že svolají evropskou konferenci 17 komunistických stran a odsoudí na ní sovětský postup.. – Proto Brežněv v naději, že bude možno přece jen likvidovat čs. reformu československýma rukama přistupuje na dvojstranné jednání, na čs. požadavek, aby k němu došlo ne na sovětském, ale na československém území (Čierná nad Tisou)…
Čierné
předcházelo již druhé vzedmutí obrovské vlny aktivního vstupu čs. občanů do
politiky.
Rozhodně
moudřejší, než bylo to první! – 26. července otiskly Literární listy poselství
občanů československým účastníkům jednání v Čierné pod ústředním heslem: Socialismus-spojenectví-suverenita-svoboda!
Autorem
textu, jehož vydání bylo důvěrně dojednáno s J. Smrkovským, byl spisovatel
P. Kohout. Poselství, signované během 48 hodin více než jedním milionem
podpisů, bylo výrazem takové důvěry občanů v politické představitele, jaké
se v našich dějinách dostalo státní reprezentaci jen ojediněle… Závěrečná
výzva:Jsme s vámi, buďte
s námi!“ se stala koncentrovaným výrazem obav i nadějí té těžké doby …
První
den jednání byl dnem vzájemně ostrých, konfrontačních monologů jednotně
vystupující sovětské delegace proti Dubčekovi, Černíkovi, Smrkovskému. Brežněv
potom nabídl kvůli „otestování“ všech členů čs. delegace, „ať mluví všichni“,
což bylo čs. stranou akceptováno. Následovaly schůzky čtyřek, formujících
závěry setkání, doplňované vystoupeními všech členů obou delegací. Tímto
testováním byli sověti hodně zklamaní, protože „spoleh“ byl jen na Bilaka, Koldera, Švestku a Riga a
naopak, zklamáni byli vystoupením prezidenta Svobody, Pillera, Barbírka, kteří
vesměs podpořili vystoupení Dubčekovo. Později, v předvečer invaze
prohrály „konzervy“ na hlasování předsednictva ÚV svůj pokus o převzetí moci
s pomocí sovětských tanků ve stejné sestavě jako v Čierné! Nicméně
tehdy možnost „zdravé většiny konzerv“ v předsednictvu ÚV nebyla
vyloučena, pokud by se podařilo
vyšachovat z rozhodujících jednání Kriegla, proti němuž šla v Čierné
hlavní sovětská palba (také s antisemitským podtextem, zejména u
ukrajinského Šelesta).
K zlomení
odporu čs. delegace připustit aby na území Československa byly základny Sovětské
armády, chtěl Brežněv přizvat k jednání v Čierné i ostatní vůdce
V-pětky. Poté, kdy to Dubček odmítl, podal návrh, aby se konala po Čierné
schůzka šestky v Bratislavě, což bylo se souhlasem KSČ realizováno. Stupeň
připravenosti „akce Dunaj“ k násilnému obsazení republiky byl k 29.
červenci 68 na úrovni okamžitého plného
nasazení. Čekalo se jen na politické rozhodnutí. Pro „jestřáby“
v politbyru i v armádním velení bylo nemilým překvapením, že (za
okolností dodnes ne plně objasněných) sovětské politbyro ještě v Čierné
hlasováním 5:4 se vyslovilo pro to, aby byly vyčerpány všechny možnosti
politického řešení a vojenský zásah byl zatím odložen. Politbyro slíbilo čs. delegaci, že ani
obvinění z Čierné, či předtím z Varšavy nebudou předmětem bratislavského
jednání…
Že
to bylo dílo především Brežněva vyplývá jak z Mlynářových memoárů „Mráz přichází z Kremlu“, tak
z memoárů Šimonových, „Klobouk od Brežněva“, kdy oba stvrzují, že
„jestřábi“ ohrožovali samo Brežněvovo prvnětajemnické křeslo! „Golově pražskoj
kontrarevoluciji“ Šimonovi říká Brežněv při poinvazní audienci protektorsky, že
pokud by nedal příkaz k invazi on, neseděl by nyní Šimon
v křesle proti němu a ani on,
Brežněv, by s největší pravděpodobností s ním z tohoto křesla
nehovořil…
Dokumenty
z Čierné, zejména záznam z posledního mimořádného zasedání
předsednictva ÚV KSČ podávají svědectví o tom, že tento orgán závěry
z Čierné nepodceňoval a chystal
velmi rozhodná, snad i administrativní opatření, zahrnující kroky vůči masovým
sdělovacím prostředkům, zejména ve vztahu k možným projevům
antisovětismu. Vcelku se reformátorům
zdálo (mylně), že závazky nejsou tak závratné, aby se nedaly naplnit tak, aby
neohrozily zbývající a už krátkou cestu – ke XIV. mimořádnému sjezdu KSČ!
Dle
plánů Kremlu ovšem už uskutečňování minimalizované verze až administrativních
opatření mělo vyvolat vlnu odporu a rozštěpit tak ony svazky, které se
vytvořily mezi Dubčekovým vedením a občanskou společností. A odtud bude už jen
krůček, snadno překonatelný, k překažení sjezdu ať pouze vnitřním zvratem
nebo za pomoci „bratrských vojsk“, jež by byla vedením – starým, či novým –
povolána …
K bratislavské
schůzce došlo 3. srpna. Jediným bodem bylo projednání a přijetí společného
Prohlášení, navrženého sovětskou delegací a prosazeného ve všem podstatném bez
přihlédnutí k čs. připomínkám. Tak se do Prohlášení dostala i formulace,
později vydávaná za tezi legitimující vojenskou intervenci: … „podpora, ochrana
a upevnění těchto vymožeností , které dosáhly národy svým hrdinským úsilím, obětavou
prací lidu každé země, jsou společnou internacionální povinností všech
socialistických zemí.“ Tuhle vágní tezi měly posílit „zvací dopisy“, posílané
vedení „V-pětky“ předními představiteli konzervativního směru KSČ.
K
„samostatnému“ Kapkovi již z doby Čierné přibyl v Bratislavě
kolektivní zvací dopis „pětky“: „Indra, Kolder, Kapek, Švestka, Bilak, ještě
později doplňovaný zvacími dopisy dalších funkcionářů, nevyjímaje hierarchicky
nižší funkcionáře typu „99 Pragováků…“
Brežněvovi
v žádném případě Bratislava nespoutávala ruce, aby se v kterémkoli
okamžiku nemohl rozhodnout pro použití vojenské síly…
6.
srpna sice vůdčí skupina politbyra prosadila veřejný souhlas
s bratislavským výsledkem, současně s tím však byla důvěrně usnesena
i orientace na vojenské řešení v případě, že Praha, nejspíš do předvečeru
sjezdu KS Slovenska, nesplní tzv. shodné chápání čs. závazků z Čierné a Bratislavy dle přání
„V-pětky“. Nakonec 16. srpna, 5 dní před invazí, píše Brežněv dopis Dubčekovi,
vyčítá neplnění závazků z Čierné, požaduje neprodleně přitvrzení kurzu,
ale ani slovem nehrozí intervencí (možná i proto, že rozhodnutí o ní tehdy
ještě nepadlo). Konkrétní přesné rozhodnutí o intervenci 21.8. padlo buď 17., nebo
v noci ze 16. na 17. A šéfům V-pětky předloženo ke schválení 18.8.1968.
K urychlenému
rozhodnutí o vojenské intervenci přispěla alarmující zpráva Bilaka a Indry o
politické situaci v zemi, předaná sovětskému velvyslanci Červoněnkovi,
obsahující ovšem „nadějné“ ujištění, že na zasedání předsednictva strany 20.8.
budou odpůrci reformy v převaze, převezmou vedení strany a jmenují novou
vládu, která se opře o sovětské a další intervenční jednotky.
Významná
byla také funkce Ulbrichta a Gomulky. Oba na letní varšavské schůzce doslova
explodovali zuřivostí a byli hluboce zklamáni, že již tenkrát nedošlo
k úplné roztržce s pražským vedením a k jeho svržení. V kampani pro vojenský zásah se zejména
Ulbricht angažoval i po Bratislavě. 12.8. se sešel s Dubčekem
v Karlových Varech. Den poté poslal do Moskvy dezinformaci, že Dubček a
spol. nechtějí dodržet závazky z Čierné, nadto že se tajně jedná o
spolupráci Praha-Bonn a že jsou jisté zprávy o úmyslech Rumunska a
Československa vystoupit z Varšavské smlouvy. Za neprodlenou intervenci se
zasazovala zejména část generality, jmenovitě Jakubovskij a Jepišov, protože
posouvala sovětská vojska až na jižní hranice s NSR. Ze sovětských
institucí měla KGB a jí přisluhující čs. StB nejvíc důvodů k nářkům nad
„pražským jarem, protože nový režim v Praze sesadil jejich lidi
z vysokých míst na čs. ministerstvu vnitra (nebylo jich až tak mnoho,
protože Dubček byl donucen Moskvou vyčlenit StB z pravomoci ministra
vnitra J. Pavla a neomezeným pánem se stal přední domácí připravovatel
intervence V. Šalgovič. Ten mj. po Čierné zabezpečil, aby StB, zejména pražská,
realizovala dalekosáhlé protireformní provokační, diskreditační akce).
Reformátoři
potřebovali klid pro dokončení všech nezbytných příprav pro mimořádný sjezd.
Proto se mj. obrátili 6.VIII. příslušnou výzvou k masmediím. Ta se opravdu,
až na výjimky, mírnila a snažila se vyhnout kolizím se svými „bratrskými“
protějšky. Také občané a jejich iniciativy, ač nespokojeni s Čiernou,
vycítili na jak tenké hraně se čs. politika pohybuje a až na výjimky se snažili
neztížit jí situaci (že těch výjimek nebylo až zas tak málo, svědčí mj. i
moudré vystoupení Werichovo, jež uvádím v první kapitole).
Poměrný
klid byl však soustavně narušován některými radikalistickými protestními
akcemi, pořádanými zpravidla mládeží a podněcovanými StB. Jedna z nich proběhla
již bezprostředně po Čierné 8.8. na Staroměstském náměstí, kde rozvášněný dav
znemožnil Smrkovskému vystoupení k výsledkům Čierné a v počtu asi 300
lidí napochodoval před budovu ÚV KSČ, na jejíž vstupní vrata dopadlo několik
kamenů. K tomu ilustrativní memoárová
poznámka: Oslovili jsme tento dav, přiznávám, s bušícím srdcem, ve
trojici: vedoucí městský tajemník KSČ B. Šimon, docent K. Durman a já
z Filosofické fakulty UK. Nepopsatelný řev: svině komunistické vylezte!
Prodali jste nás! Dubček k raportu! Durman hovořil první a předtím
utrousil poznámku, že to nemá cenu, protože bude slyšen tak do dvou metrů. Tak
jsem ho povzbudil: Šetři hlasivky, otevírej hodně hubu, šeptej a snad budou
zvědaví a utiší se. Když začal hovořit, Šimon mi ukázal na zvlášť křičícího
pána středního věku a poznamenal, že to je pracovník aparátu ÚV Radko Kaska
(pozdější „normalizační“ ministr vnitra, zahynuvší v helikoptéře a
vystřídaný J. Obzinou).
Dav
se postupně uklidňoval po našich věcných vystoupeních. Po odchodu znechucených
estébáků i zatleskal a v půl druhé
v noci zbytek nám popřál dobré noci. – Ostřejší to bylo v proslulém
„Hydeparku““ na proluce u Myslbeka, kde
dav výkřiky a podpisy petice se dožadoval zrušení lidových milicí. Pavlovi
policisté, v čele s nezapomenutelným plukovníkem Ticháčkem, zajistili
a zadrželi zde přes 50 mužů páně Šalgovičových! Druhý den ráno a až do
intervence se tu znovu usadily květinářky…
Ze
sovětského stranického vedení se pro intervenci nejvíce angažovali a
s našimi Konzervami“ udržovali úzkou spolupráci ukrajinský tajemník
Šelest, podporovaný vůdci strany v Bělorusku a v pobaltských zemích,
kteří se vesměs obávali „přenosu pražských baktérií“ na své území. Naopak
Suslov, Ponomatjov, Zagladin se stavěli nejrozhodněji proti intervenci, poukazujíce
na to, že bude mít škodlivý vliv na vztahy k západnímu světu, zejména ke
komunistickým stranám.
Ovšem
supervelmoc č. 1, USA, nepraktikovala vůči Československu žádnou aktivní
zahraniční politiku a dost zřetelně naznačovala, že se do vnitrosoustavového
sporu nebude nikterak vměšovat. Byl tu
paradox, že téměř v přímé úměře tomu, jak sílily přípravy „V-pětky“
k intervenci, sílily i sovětské atraktivní nabídky na americkou stranu. Z.
Mlynář v „pamětech“ zdůrazňuje, že prezident Johnson v poklidu odjel 21.
XVIII. na svoji farmu, J. Hájek ho doplňuje poukazem na svůj rozhovor
s Kissingerem, který jej varuje, aby konflikt s Moskvou nepodceňoval,
protože USA pro Československo nehne ani prstem. Ideologicky nejbližší
reformátorům, W. Brandt, tvůrce „Ostpolitik“ SRN, charakterizoval tehdy celkové
chování Západu vůči čs. krizi výrokem: „Nejlepší,
co můžeme pro Československo udělat, je, že neuděláme nic“. I NATO
nepodniklo byť jedinou akci, jež by mohla zvýšit napětí mezi bloky,
v citlivém prostoru střední Evropy, zejména omezilo se na pozorování
pohybu vojsk Varšavské smlouvy. A navíc zcela nedostatečně! Vždyť generál Polk,
vrchní velitel amerických ozbrojených sil v jižním Německu, se dozvěděl o
intervenci až z civilního radia! …
Platonické
sympatie světové demokratické veřejnosti nestačily. Ani odsuzující rezoluce OSN
vůči interventům. Československo – přestože za půl roku dokázalo
v demokratizaci společnosti mnoho – stálo v praktických mocenských
vztazích v osamocenosti až
mnichovské(!) z r. 1938. Tehdejší situace tolik, tolik se lišící od
situace r. 1989, vyžaduje nikoli ideologický pohled na počínání vůdčích
reformátorů v čele s Dubčekem, jak, žel, se děje v kritických
statích amatérských výletníků do dějin, nezřídka i v odsudcích politiků a
některých kvalifikovaných historiků!
V pozdních
nočních hodinách 20.8. byl již ministr národní obrany gen. Dzůr a narychlo
svolaná Vojenská rada plně pod kontrolou generála Janščikova a jeho lidí,
přičemž v Ruzyni hladce přistával jeden
vojenský dopravní letoun s posádkou za druhým: Hladce, dík vstřícné
činnosti Šalgovičových lidí! Dzúr se podvolil sovětskému nátlaku a vydal
několik rozkazů, v nichž nařizoval: „Zabezpečit aby v žádném případě
nebylo čs. armádou použito zbraní. Sovětským vojskům poskytnout maximální
všestrannou pomoc.“ Stalo se tak ještě před vydáním stanoviska předsednictva ÚV
KSČ, odmítnuvšího intervenci, ale též požadujícího neklást vojenský odpor…
V prvním sledu do Československa ze všech směrů nastupovaly jednotky
armádních skupin A,B,C, do nichž byla začleněna vojska všech pěti států-interventů, v počtu 165
tisíc osob a 4.600 tanků. K 26. srpnu bylo na území Československa asi 27
bojových divizí na plných bojových stavech (kolem 1/2 milionu), z toho 12
tankových, 13 motostřeleckých a 2 výsadkové. Dále 550 bojových a 250 dopravních
letadel, asi 6300 tanků, 2000 děl a silná letecká armáda se všemi prostředky,
včetně raketových. Zajisté se kalkulovalo s byť malou – možností
vojenského zásahu uskupení NATO. Všech proponovaných cílů bylo snadno, bez
jakýchkoliv ztrát, dosahováno, předpokládaná kontrarevoluce nestřílela,
stříleli do bezbranného obyvatelstva jen okupanti…Nebylo obsypání vojáků květy
a vzájemné objímání, jako v r. 1945, byly tu jen nekonečné diskuse plné
výčitek a otazníků na téma „Proč jste vlastně přišli“… Velení vojsk si
pospíšilo s rychlými výměnami jednotek, aby se nenakazily bacily
autentické socialistické demokracie.
Spiklenci
v ÚV reagovali na zprávu o zahájení objednané intervence dost nervózně,
protože se jim do té doby nepodařilo získat očekávanou a Brežněvovi slíbenou
většinu v předsednictvu. Reformátoři, zejména Smrkovský, je obvinili ze
zrady. Bilak hystericky pokřikoval „Tak mne lynčujte, proč mě nezabijete?“
Reformátoři hovořili o tragických důsledcích pro čs. reformní proces, o
nesmyslnosti dalšího snažení, o demisi (Mlynář, Dubček)… Když však první
vzrušení poněkud opadlo, začalo se diskutovat věcně a reformátoři oprávněně úvahy
o rezignaci opustili! Naopak, bylo zdůrazněno, že všichni vedoucí činitelé
stranického a státního vedení musí zůstat na svých místech, aby bylo znemožněno
„konzervám“ organizování nějakých prointervenčních orgánů. Úvahy o vojenské
obraně byly spontánně zamítnuty jako nerealistické a nesmyslné: ozbrojený odpor
by se stal pro intervenční vedení záminkou ke krvavému zásahu a důkazem
opodstatněnosti akce proti „kontrarevoluci“. Dubček navrhl vypracovat a
zveřejnit stanovisko předsednictva k dané situaci.
Přijato!
Návrh zpracoval Mlynář, Císař, Slavík (tajemníci ÚV), následovala ostrá
diskuse, zejména k třetímu odstavci, v němž je intervence označena
jako akt odporující všem zásadám vztahů mezi socialistickými zeměmi, popírající
základní normy mezinárodního práva. Skupina „zvatelů“ u vědomí, že se jejich
plány hroutí, zvolila zdržovací taktiku, vyžádala si a získala přestávku k
„prostudování“ návrhu… Bilak k tomu později v Pamětech píše: „ Byl
jsem přesvědčen o tom, že mezitím co budeme „studovat… jednotka, která přistála
v Ruzyni, obsadí rozhlas a televizi … podvědomě jsem věřil, že do
zasedačky Předsednictva náhle vkročí major nebo plukovník Sovětské armády,
zasalutuje a vzrušeným hlasem prohlásí, že na základě žádosti a závazku
z Bratislavy přišli splnit svou internacionální povinnost.“ … Když se další diskuse kolem třetího bodu
protahovala (Švestka) a vyvstalo nebezpečí, že prohlášení se nedostane včas do
rozhlasu, kde na něj netrpělivě čekali rozhlasoví pracovníci, informovaní přímo
Dubčekem, Smrkovským, Mlynářem, začali Smrkovský, Kriegel a další naléhat na
ukončení diskuse hlasováním a označili
za zrádce národa každého, kdo se ztotožní s intervencí. Prohlášení pak
bylo přijato v poměru 7:4 (Dubček, Černík, Kriegel, Špaček., Smrkovský,
Barbírek, Piller proti Kolder, Bilak, Rigo, Švestka).
„Všemu
lidu Československé republiky! 21. srpna!
Včera,
dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny večer překročila vojska Sovětského svazu,
Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové
republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé
socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy
Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto
orgánů.
V těchto
hodinách zasedalo Předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu
strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby
zachovali klid a nekladli vstupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda,
bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.
Předsednictvo
ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen všem zásadám vztahů mezi
socialistickými státy, ale za popření norem mezinárodního práva.
Všichni
vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do
nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle
zákonů a jiných norem platných v Československé republice. Ústavními
činiteli je okamžitě svoláno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky.
Předsednictvo ÚV KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.“
Prohlášení
bylo první velkou politickou porážkou interventů a jejich domácích pomahačů
s mezinárodním dosahem!
Velvyslanec Dobrynin, opírající se o předem připravený text „zvatelů“, sděloval
prezidentu Johnsonovi, že intervence byla podniknuta na žádost ústavních orgánů
Československa a v tomto duchu to sdělovala světu i masmedia V-pětky. Pak
však čs. rozhlas od 2. hodiny ráno 21. srpna šířil do světa protikladné
prohlášení předsednictva ÚV KSČ, a navíc naši „zvatelé“ musili opravit rychle to
podstatné: Místo původního označení autorů jako vedoucích představitelů strany
a státu, muselo být perem připsáno mnohem skromnější autorství „Členové ÚV KSČ,
vlády a NS, kteří požádali o pomoc vlády a komunistické strany bratrských
zemí“. Ráno pak pracovníci rozhlasu sami zabránili vysílání textu kolaborantů a
zřídili náhradní vysílání po obsazení budovy rozhlasu okupanty…
V plném
souladu s prohlášením předsednictva ÚV KSČ doslova pršela nesčetná
prohlášení a rezoluce Národního shromáždění, vlády, zájmových politických
organizací, občanských iniciativ, zajisté v daleko ostřejší podobě než
prohlášení předsednictva ÚV, požadující odchod vojsk a propuštění hned ráno
zatčených (a potom deportovaných mimo hranice republiky) předních reformátorů,
Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka a Šimona.
Velitel
intervenčních vojsk generál Pavlovskij a velvyslanec Červoněnko, dirigováni
z pozadí K. Mazurovem – alias gen. Trofimovem – členem Politbyra ÚV KSSS,
vyslaným do Prahy ve funkci jakéhosi komisaře, vyvíjeli velké, avšak marné
úsilí k zajištění spolupráce místních orgánů s intervenčními
jednotkami. Důležité je, že tak tomu bylo i při jednání generála Svobody
s generálem Pavlovským a Červoněnkem v dopoledních hodinách.
Naopak,
hnutí odporu každou hodinu sílilo a dostávalo organizovanější charakter. Nebylo
bez významu, že činnost neokonzervativců kritizovali a v hnutí odporu
spolupracovali i někteří čelní „starokonzervativci“. Za všechny uvádím kdysi
„korunního prince“ Novotného M. Vaculíka, který odevzdal velkou práci
následujícímu mimořádnému vysočanskému sjezdu, později vystupoval proti smlouvě
o dočasném pobytu vojsk a i v disentu jsem s ním plodně spolupracoval. Též
člen ÚV KSČ a bývalý ministr národní
obrany B. Lomský jako poslanec Národního shromáždění aktivně proti okupantům
vystupoval.
Velký
morálně politický význam měla rezoluce předválečných členů KSČ, mezi nimi F.
Vodsloně, jednoho z nejpřednějších reformních komunistů, který později,
jako poslanec, patřil spolu s Krieglem, Sekaninovou-Čakrtovou a Fukovou ke
čtyřem poslancům, hlasujícím proti „dočasnému“ pobytu vojsk. Protiokupantské
rezoluce podepisovali mj. M. aj. Švermová, J. a R.Slánští, jejich mužové a
otcové patřili od r. 1929 ke špičkám „gottwaldovského“ vedení KSČ, ale i žena,
zakládajícího člena KSČ a pozdějšího prezidenta republiky A. Zápotockého,
Marie, členka poválečného předsednictva ÚV KSČ L. Jankovcová, R. Krieglová, K.
Smrkovská, dcera Z. Nejedlého Zdena, s nimiž a s mnohými dalšími jsem
měl čest spolupracovat ještě v době svého (a některých z nich)
disentu, až do jejich smrti. Dodnes jsem jim vděčen za obrovskou pomoc, jíž mi
poskytovali v mé profesi historika…
Rozhodující
iniciativu v protiokupantském odporu převzal kruh kolem pražského
městského výboru KSČ, který se za vedení B. Šimona sešel ještě během noci (byli
jsme rychle, většinou telefonicky svoláni). Zformulováno prohlášení
k Pražanům, které bylo vzápětí jednak odtelefonováno do rozhlasu a
televize, jednak v písemné podobě dopraveno na místo určení
v krabičce od zápalek, hozené do davu z okna budovy před zraky
výsadkářských stráží k přihlížející B. Zátkové s příkazem doručit jej na
místo určení. Dále zformulováno protestní prohlášení MV adresované všem
komunistickým a dělnickým stranám světa. Oba dokumenty neprodleně schváleny na zasedání pléna MV KSČ
v okupanty neobsazené Celetné ul. Nejdůležitější bylo rozhodnutí svolat a zorganizovat poradu delegátů XIV. sjezdu. Tato
aktivita se ukázala jako velice prozíravá, důležitá jak pro další
protiokupantský odpor, tak pro zmaření plánů konzervativní části stranického
vedení. (Ta se sešla o něco později ve starém stranickém hotelu Praha za
Prašnou branou.)
Po
skončení schůze předsednictva stačil ještě Smrkovský zajistit svolání Národního
shromáždění, odmítl návrhy svých poradců přejít do ilegality
s odůvodněním, že ze solidarity nemůže v této chvíli Dubčeka opustit.
Ten zase uvažoval o možnosti svolat velký tábor lidu, ale uvědomil si, že by to
mohlo vést k nebezpečné srážce s interventy. Nakonec přijal návrh MV
(Šimona) svolat poradu delegátů XIV. sjezdu, kterou by v případě ochromení
činnosti ÚV organizoval pražský MV. Souhlasil dokonce i přítomný předseda
Ústřední kontrolní revizní komise
antireformista M. Jakeš!… Druhý městský
tajemník J. Litera telefonoval, vždy s okamžitým příznivým ohlasem, na ÚV
KSS a kraje.
Ráno
22. srpna se delegáti sešli v počtu 1.219 z celkového počtu 1534
v jídelně vysočanského ČKD-Elektronika, chráněné strážemi Lidových milicí.
Většina slovenských delegátů se jednání pro dopravní potíže nezúčastnila. Východoslovenští delegáti v telegramu
vyslovili s konáním sjezdu i výsledky jednání souhlas, dr. Husák naopak
později tvrdil, že se on i bratislavská skupina na takovou poradu ani
nechystala. V osobním rozhovoru mi J. Litera tvrdil, že telefonát od něj
přejímal Colotka, slíbil, že delegace přijede a na otázku, zda tak učiní i dr.
Husák odpověděl: „Právě telefonuje ve vedlejší místnosti, kývá, že ano.“ – Dle
tehdejších zpráv, bylo jich asi 22 v Břeclavi sověty zadrženo a vráceno
zpět!
V průběhu
nutně jen jednodenního zasedání sjezdu (obavy před jeho násilným likvidováním
silami okupantů) došlo pod vlivem zpráv o snaze interventů a zvatelů ustavit
kolaborantskou vládu k přijetí návrhu na změnu porady ve sjezd. Potom sjezd projednal a schválil základní
prohlášení k situaci a východisko
z ní, „Výzvu komunistickým stranám světa“ a „Provolání ke slovenským
komunistům a ke slovenskému národu“. Vesměs všechny dokumenty se vyslovily
proti okupaci, za suverenitu Československa, za demokratický a tedy i
nesovětský socialismus, za osvobození internovaných představitelů KSČ.
V třetím dokumentu sjezd vyzval Slováky k podpoře sjezdových
požadavků a k aktivizaci protiokupačního odporu a ubezpečil je, že trvá na
uskutečnění Akčního programu včetně federalizace republiky a že výsledky sjezdu
budou dodatečně projednány slovenskými delegáty.
Ze
sjezdu vyšlo zcela inovované vedení – ústřední výbor i předsednictvo. Jádrem
byli lidé z Dubčekova okruhu, především všichni odvlečení i progresisté, jdoucí v demokratizaci
dále, než tento okruh. Stalo se tedy právě to, čemu chtěl Kreml stůj co
stůj zabránit! Nepřítomný vězeň moskevského neostalinismu, A. Dubček, byl
potvrzen ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Jeho úřadujícím zástupcem se stal
ekonom prof. V. Šilhan z radikálního křídla pražského vysokoškolského a
městského výboru.
I
když bylo potřebné počkat na výsledky mimořádného sjezdu slovenské komunistické
strany, sjezd, tak trochu předjímaje (ukázalo se, že správně) jeho průběh a
výsledky , zvolil do ÚV KSČ všechny přední slovenské progresisty (na sjezdu
nepřítomné), jmenovitě i dlouholeté
vězně čs. stalinismu G. Husáka a L. Novomeského, kteří, spolu se Šmidkem, stáli
v čele slovenské politické reprezentace
v době Slovenského národního povstání v srpnu 1944…
Takto
se XIV. mimořádný sjezd stal doslova záležitostí nejen drtivé většiny
komunistů, ale i absolutní, - troufám si říci až osmdesáti či devadesáti
procentní –většiny českého i slovenského národa. Svědčí o tom snad tisíce
rezolucí ze všech koutů republiky a ze všech vrstev obyvatelstva, jež sjezdu i
masmediím došly, dík na jedničku pracujícím pošťákům. Platí starořímské,
klasické: „Graecia capta ferum victorem caepit!“ – „Poražené Řecko zvítězilo
nad surovým vítězem!“ Zbraněmi ducha!
Ten
vítěz byl ovšem dalek, předalek toho, aby to uznal a z uznání vyvodil tomu
odpovídající důsledky ve své činnosti. Přesto, že se sjezd konal s výše
uvedenými důsledky (anebo spíše právě proto), se však interventi a „znatelé“
znovu pokusili o iniciativu, jež by dohnala to, co až dosud diletantsky zpackali,
tj. přece jen dosadila původně projektovanou „dělnicko – rolnickou revoluční
vládu“ po maďarském vzoru 1956!
V čele
s Bilakem po chaotických a zmatených diskusích jednali u Červoněnka o dalším postupu. Ten
„doporučil“ (přikázal?) ustavit prozatímní revoluční dělnicko – rolnickou vládu
v čele s prezidentem a místopředsedou Strougalem či
Lenártem, jako jakýsi univerzální stranický a státní orgán. Celá skupina,
v níž byl i „sondující“ reformátor Z. Mlynář se navečer 22.8. odebrala na
Hrad. Svoboda odmítl s tím, že
nemůže přijmout žádné jiné, než ústavní řešení, neboť: „… jinak by národ musel před námi plivnout“! Považuji za nezbytné,
aby se do funkcí vrátili všichni řádně zvolení funkcionáři, včetně Moskvou
vězněných. Pokud nebudou uvolněni, bude prolito sovětskou vinou mnoho krve. A
právě to ve svém životě zažil a nechce dál zažít. Po příchodu podají demise a
vláda posoudí, jaké chyby udělali, vše zváží, též s úvahou toho, že oba
národy z 95 % za nimi stojí. …
Tato
úvaha zajisté kryla snahu dostat zajatce Kremlu
z „jámy lvové“. Vždyť patrně šlo o jejich holé životy (též po zvážení
osudů Nagyho a druhů!). K tomu funkční poznámka: Dříve než Svoboda po
skončení kremelských jednání nastoupil do letadla směr Praha, specielně se
přesvědčil,, zda v něm sedí -
hovorů se nezúčastnivší a protokoly odmítnuvší podepsat – do poslední chvíle
vězněný Kriegl! Nicméně tento jeho
postoj mohl vyhovovat i Moskvě, krajně znejistěné zjevnou porážkou zvoleného
řešení československé krize.
Právě
proto v noci na 23. přijalo předsednictvo Národního shromáždění usnesení,
že „doporučuje prezidentu republiky L. Svobodovi, aby za žádných okolností
neopustil území naší republiky“. Ten však byl rozhodnut, že během jednodenní
cesty do Moskvy „vysvětlí nedorozumění“, osvobodí zatčené a vrátí se
s nimi „chystat květy“ na rozloučení s vojáky … Když z Moskvy
přišel neprodlený Brežněvův souhlas, prezident
odletěl, doprovázen ortodoxem Bilakem a již tehdy „středovými váhajícími
střelci“ Pillerem a Husákem, vstříc neznámému …
Jeho
naděje, násobená triumfální jízdou z letiště do Kremlu, že se večer vrátí
se zatčenými rychle zhasla, když se dostal přede Brežněva. Nicméně vysočanský
mimořádný sjezd KSČ, jeho spontánní podpora drtivou většinou obou národů,
Svobodovy postoje, to vše bylo důkazem bankrotu
vojensky úspěšné, avšak politicky totálně zbabrané intervence. Přiznali
si to mezi sebou i nejvyšší představitelé agresivní V-pětky!
Prezident
přijel do Moskvy ve chvílích hlubokého zklamání, ne-li zděšení, panujícího mezi
špičkami intervenční „V-pětky“. Cituji a parafrázuji z myšlenek Brežněva a
Podgorného: - „Zatímco vojenské obsazení Československa proběhlo bez problémů,
politickou situaci se zvládnout nepodařilo; „zdravé síly“ totálně selhaly,
nejsou schopné žádné akce, projevily se jako zbabělci a schovaly se na
velvyslanectví. Takže vlastně nejsou! Naproti tomu se pravicové a
kontrarevoluční síly proti očekávání nezalekly, neutekly a ovládly politickou
situaci.“
Z toho
oba vyvodili závěr , že když své původní, a zcela zásadní cíle intervence dosáhnout
nedokázala, je nutno jít na věc – co se dá dělat – oklikou, tj. vrátit internované reformátory do jednání a pokusit se je donutit, aby se na
řešení pomocí té okliky sami podíleli, aby mu propůjčili své jméno i ruce. Svým
způsobem to byl návrat zpět
k taktice z května, kdy Kreml hodlal přidusit reformní proces tím,
že by si podřídil předsednictvo ÚV jako celek! „Zvatelé“ nutně museli
ustoupit do pozadí a představovat spíše než sílu vůdčí, sílu nátlakovou a
kontrolní vůči reformátorům. To byl ne pouze obrat, nýbrž přímo veletoč od
politiky nastolení „dělnicko-rolnické vlády“ s krutými soudními tribunály
vůči reformátorům! Gomulka byl ještě skeptičtější: „ My máme pouze území
Československa, ale nemáme většinu národa, ani strany, ani armády. Ve skutečnosti
tam působí kontrarevoluce, kterou řídí inteligence … Z tohoto pohledu je
situace horší, než byla v Maďarsku v roce 1956. Reakce získala nové
zkušenosti, že může existovat
kontrarevoluce i za přítomnosti sovětských vojsk.“ Brežněv
v polemice s „tvrdými“ – Gomulkou a Ulbrichtem – několikrát zdůraznil, že
Dubčeka a Černíka nutno získat pro jednání a pro podpis dohody. Méně „tvrdý“
Gomulka to posléze pochopil a vyjádřil
dost přesně: „ Pokud jde o Dubčeka, nemáme iluze, ale je třeba ho využít. Musí
podepsat něco takového, co nechce kontrarevoluce přijmout. To ho zkompromituje
a znepřátelí si je.“ Podgornyj pak upřesnil, co je v tomto směru klíčové: že jde o sjezd!
„Ti
pozitivnější českoslovenští soudruzi se domnívají, že když Dubček a Černík
uznají sjezd za nelegální … stačí to, aby je potom pravice napadla“.
V tomto smyslu při první „pointervenční“ audienci Brežněv nabídl Dubčekovi
jakousi únikovou cestu: řekl mu totiž, že antisocialistické síly, když
připravily sjezd a vše ostatní, jednaly za jeho zády a že „ my jsme
v žádném případě nechtěli říci, že v čele všeho toho jsi stále ty, že
ty jsi vinen!“ … Teď ale že jde o pozitivní řešení a na jeho hledání že by se Dubček měl
podílet. Podobně argumentoval i Černíkovi. Ke cti Dubčeka slouží, že nenaletěl,
i když nedohlédl ke všem detailům politicko-mocenské hry. Požadoval, aby se
jednalo se všemi unesenými a deportovanými, tedy i s Krieglem! Obhajoval
čs. obrodný proces, odmítl tvrzení o „kontrarevolučnosti“ situace
v Československu, prohlásil, že své „závazky z Čierné a Bratislavy“
vedení KSČ plnilo a že tudíž nemůže pochopit, proč v tak krátkém čase
vzaly věci takový obrat, který neposlouží ani KSČ, ani KSSS a mezinárodnímu
komunistickému hnutí. Vzhledem k internaci, pokračoval, - neznám situaci
doma, ale stačil jsem ještě vidět první demonstrace proti intervenci před
budovou ÚV, slyšet první výstřely a vidět prvního zastřeleného Čecha. Proto
tvrdím, že národ, dělnická třída, ani KSČ „ozbrojený vpád“ nepochopí a postaví
se proti němu, stejně jako já. … Ať si o
mně myslí, kdo chce, co chce, pracoval jsem třicet let ve straně, celá naše
rodina, my všichni, jsme se oddali věci socialismu. Ať mne čeká cokoli. …
Počítám s tím nejhorším a smířil jsem se s tím …
Jako
komunista, který cítí odpovědnost za další události, jsem přesvědčen, že
netoliko v Československu, ale v Evropě, v celém komunistickém
hnutí tentokrát intervence přivodí, že
utrpíme největší porážku a rozklad s těžkým rozrušením řad komunistických
stran, také v kapitalistických státech.“
„Výslechy“
končil Brežněv „smírným“ – že se oba vyslýchaní
mají snažit najit pozitivní řešení pro další jednání už i v širším rámci s „delegací“.
Dodávám
ovšem, že v průběhu „jednání“ – výslechu zazněla zlověstná výhrůžka
z úst Brežněva i Kosygina: v Československu mohou ještě sáhnout ke
skutečné válce! Jsou prý jen dvě alternativy: buď válka nebo dohoda!
Krveprolití je však lepší předejít dohodou! Radostné pro oba sovětské soudce
bylo zjištění, že nejen Bilakové, ale i Svoboda a Husák, snad i Černík, jakkoli
mají vážné výhrady k intervenci, jakožto vojenskému zásahu, který nebyl
nutný a který lid odmítá, jsou ochotni odepsat XIV. mimořádný sjezd KSČ jako
nelegální; Husák to dokonce zdůraznil poukazem na většinovou slovenskou
neúčast. Zřetelný, dost velký klín mezi reformátory se tedy Brežněvovi podařilo
zarazit. Bilak klín ještě přiklepl. „Je otázka, kdo prohlásí neplatnost sjezdu
KSČ – musí to být Dubček! Nakonec byli k jednání přibráni i Špaček,
Smrkovský, Šimon, nikoli však nyní již v Moskvě nadále internovaný Kriegl.
Všichni
tři hovořili shodně: nejdříve chtějí mluvit se všemi zavlečenými a chtějí znát
situaci v Československu. Zachovají se, řekl Smrkovský, podle toho, co
řekne lid Československa.“ Následovala okamžitá reakce Kosygina: „Vy jste přece
politický vůdce, tak co se oháníte nějakým lidem.“ A další „demokrat“ Brežněv
říká Špačkovi: „Podívejte se, jestli se nebudete chtít podílet na řešení, my to
nějak vyřešíme i bez vás.“ Ve večerních hodinách 24. srpna se všichni zatčení
členové předsednictva poprvé od zatčení sešli, ovšem bez Dubčeka. Ten ležel
nemocen, nervově vyčerpán mj. i z toho, jak chladně se k němu při
setkání choval prezident – a s poraněnou hlavou po uklouznutí
v koupelně. Navíc kategoricky odmítal účast na jakémkoli jednání.
Chyběli
i Bilak, který plnil v kuloárech Kremlu jakési poslání ve službách
sovětské strany, i Indra, dříve designovaný „předseda dělnicko-rolnické vlády“.
Dohodnuto, že do Moskvy přijedou i další členové předsednictva a tajemníci ÚV.
Ti pak přijeli ráno 25.8. a s nimi i vyslanec XIV. sjezdu Z. Mlynář. Poměr
starých a nových sil to byl zcela jistě nerovný. Již v neprospěch
radikálních reformátorů!
Po
Mlynářovi poslali „vysočanští“ z domova četné vzkazy a V. Šilhán i osobní
dopis Dubčekovi s informací o XIV. sjezdu, o nové obrovské autoritě strany
i spontánním protiintervenčním odporu lidu. První poradu předsednictva a
sekretariátu ÚV řídil Černík, neboť Dubček nadále odmítal účast na jednání.
Z vládních členů se účastnil Husák, Dzůr a Kučera nikoli. Informaci o
situaci doma podal Mlynář. Smrkovský již v úvodu jednání položil otázku:
Kdo jste je, mládenci, pozval. Všichni shodně odpovídali, i „zvatelé“, já ne.
Poté se rozproudila prudká diskuse k otázce XIV. sjezdu, kdy zejména Husák
vehementně obhajoval požadavek na zneuznání sjezdu. Hrozil dokonce, že uznání
by na Slovensku mohlo vyvolat separatistické hnutí! Švestka, Lenárt vehementně
souhlasili, naopak s jednoznačnou obhajobou sjezdu vystoupil Mlynář.
Kompromisní stanovisko zaujal Černík, avšak mimořádně pozitivní bylo jeho stanovisko
v charakteristice situace v Československu. Sdělil, že on, Smrkovský
a Svoboda dohodli s nemocným Dubčekem, že v deklaraci nepřipustí
charakteristiku situace jako „kontrarevoluční“. To se podařilo a sověti pak
v deklaraci příchod vojsk zdůvodnili nebezpečím ze strany NATO. Současně
měl původní čs. návrh předpokládat odchod vojsk
ve třech etapách, přičemž v té třetí dojde k odchodu všech
sovětských vojsk, což posléze bylo v deklaraci vyjádřeno formulací o
„dočasnosti“ pobytu. Další upřesňující vnucená smlouva ovšem prakticky
dočasnost proměňovala ve „věčnost“! Časově shodně sdělena sovětská varianta
protokolu představitelům „V-pětky“, jež pak byla s nepodstatnými
korekturami čs. delegaci vnucena.
V závěru vystoupení Kosygin uvedl: „Chceme, aby protokol (ač zákulisně
zkoncipován kremelskými vůdci) byl dokumentem, který jsme nenavrhovali my, ale
československá delegace.“ Předáci pětky zajisté souhlasili.
V jednání
s Ponomarjovem se pokusil Šimon rozšířit návrh protokolu o obhajobu
československé reformy, Akčního programu, jako celku, avšak Ponomarjov jej shodil se stolu s křikem, že tohleto
nejde, je to ultimatum, jako kdyby Československo obsadilo Sovětský svaz a ne
naopak, že oni takový protokol nikdy nepodepíšou, že jej tedy sestaví sovětská
strana a československá se k němu pouze vyjádří. V definitivním
znění protokolu pak se neobjevila na
toto téma ani zmínka, avšak vyjádřen souhlas Sovětů s lednovým (odchod
Novotného z funkce) a květnovým
(velký ústup před sovětskými tlaky) plénem.
Při
jednání o sovětské verzi protokolu však došlo k dalšímu prudkému střetu s čs. reformátory, když se ji zdráhali
přijmout, všichni včetně Husáka a Svobody, Ponomarjov s jistotou ruského
velmocenského „děržimordy“ (výraz Leninův oceňující velmocenskou politiku
Stalina vůči národům Kavkazu, pozn. L.K., zastrašujícího po vítězné bitvě
zajatce) zakřičel: „Tak tady budete
třeba tři měsíce nebo tři roky!“
V pozdních
nočních hodinách 25.-26.8. se začalo v čs. delegaci diskutovat, zda
protokol podepsat za situace, kdy zejména Kosygin předpokládal, že protokol
projde jak v jednání s čs. delegací v Moskvě, tak doma
v nereformovaném ÚV KSČ. A pokud neprojde, pak „neexistuje jiné řešení, než zavedení vojenské správy“.
Nakonec,
zejména po emotivním , ostrém, kritickém vystoupení Svobody („Já jsem už
v životě viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly
tisíce lidí.“) i u reformátorů obavy z krveprolití převládaly. Nejvíc
váhal s podpisem již přítomný na poradě Dubček, Smrkovský a Mlynář. A
znovu Svoboda. „Už jsem vám to říkal v noci… přestaňte se už hádat. Za
dané situace nevidím žádné jiné východisko.“
Dohodnuto
podepsat s tím, že Černík v úvodním slovu útoky na reformu a Akční
program odmítne a vysloví celkové čs. stanovisko k celé situaci. Černíkovi
se po delším, také kontroverzním jednání podařilo „přesvědčit“ Dubčeka, aby se
- mlčky
-závěrečného jednání zúčastnil. Doprovázející Svobodův lékař gen. Smrčka
mu však musel dát uklidňující léky. – Opačně vyznělo jednání s F.
Krieglem. Ten byl izolován v jiné části Kremlu, avšak sovětská strana
zvážila, že by bylo dobré, aby také podepsal – jinak že ho nepustí domů. Kriegl
však odmítl naléhání deputace (Husák, Piller, Kučera, nakonec Svoboda) a po
přečtení návrhu sdělil: „Ne – já to podepsat nemohu! … Ať mne třeba pošlou na
Sibiř nebo zastřelí.“
26.
srpna v 16.00 hod. zasedly obě delegace k prvnímu a zároveň
poslednímu jednání s cílem podepsat společný protokol.
Brežněv
si nepřál žádnou diskusi a vyzval k připomínkám po stránkách (zhotoveno
jen v ruském jazyce). Nicméně přihlášeného Černíka nechal mluvit. Ten
mluvil jen česky, nastalo zdržení, sháněl se překladatel. Černíkovo vystoupení
bylo mírné, sebekritické i kompromisní, nicméně obsahovalo jednoznačnou
obhajobu reformního procesu i Dubčeka, odmítnutí intervence, požadavek rychlého
stažení vojsk alespoň z měst a vesnic, respektování národních citů.
Současně pak i souhlas s anulováním XIV. sjezdu. Vzrušení na druhé straně
stolu však uklidnil Brežněv rázným: „Tak, soudruzi, a teď po stránkách!“ –
Avšak
dřív, než zazněla první připomínka, ozval se dokonalou ruštinou roztřeseným,
vzápětí však pevným a důrazným hlasem Dubček (není magnetofonový záznam, jen
zápis Dubčekova poradce Párise). V úvodu vyslovil Dubček požadavek, aby
součástí protokolu a celého jednání byly oba návrhy, tedy i československý
a současně varoval před recidivami z padesátých let. V další části
ostře obhajoval jak reformní proces, tak i odmítl intervenci. „Říkáme otevřeně,
že považujeme váš krok za vážnou chybu, která přinese velikou škodu naší straně
i mezinárodnímu komunistickému hnutí … Přítomnost vašich vojsk podněcuje napětí
ve straně i v zemi. Je proto velmi potřebné, abyste vy sami si promysleli
a zamysleli se nad tím, jaké pozitivní opatření můžete přijmout k řešení
daných problémů.“ – Následoval doslova výb uch hněvu mocných, zejména Brežněva:
„To, co dnes říká s. Černík a s. Dubček, odkazuje vše, co jsme dosud udělali,
daleko zpět. A jestli vy to říkáte s adresováním domů, bude ještě hůře.“
V závěru útoku na reformátory neušetřil ani neokonzervativce, „… vy
všichni zde nesete odpovědnost za vývoj u vás v posledních sedmi měsících,
vy všichni jak zde sedíte.“ Závěr vystoupení byl vrcholem demagogie,
licoměrnosti i omezenosti. „Nikdy jsme vám nic nevnucovali …Vždyť výstavbu státu máte odlišnou od nás,
máte systém více politických stran, sdružených v Národní frontě, máte i
odlišnosti ve výstavbě strany atd. Kde jsou tedy důkazy pro to, že jsme vám
něco vnucovali?“ Vzápětí Kosyginův projev znovu akcentoval válečnou hrozbu. Podgornyj
řekl: „Máme pochyby, zda po vystoupení Černíka a Dubčeka vůbec může být
dokument realizován.“
Po
krátké důvěrné diskusi v řadách Politbyra se toto zvedlo a husím pochodem
opustilo sál …
V následujících
minutách se na československé straně rozhodovalo o osudech jednotlivců i celých
národů, projevovaly se oprávněné obavy zajisté o osudy jednotlivců, ale také o
osud obou národů republiky, strach z krveprolití, odpovědnost za zbytečné
zmaření tisíců životů, ale i obavy ze zodpovědnosti před historií. Dubček
prohlásil: „A já to tedy nepodepíšu. Ať dělají, co chtějí – nepodepíšu.“
Nakonec se po dlouhém odmítání opět smířil s uklidňujícími léky .
Zatímco
Černík, Špaček, Smrkovský a další Dubčeka přesvědčovali, že se teď již nic nedá
dělat, jednání nelze zvrátit, odešel prezident za sovětským Politbyrem a po asi
hodinovém jednání, o jehož obsahu nic nevíme, Politbyro napochodovalo zpět a
jednání pokračovalo až do „zdárného signovacího“ konce. V atmosféře
mimořádně dusné byl čs. delegací přijat diktát, nezakládající sice ztrátu území
nebo dokonce likvidaci státu, ale vměšuje se do správy věcí lidu českého a
slovenského, zakládá podstatnou ztrátu jeho suverenity a hluboce uráží
důstojnost obou národů. Ne náhodou text obsahoval i klauzuli o přísném utajení
– Smrkovský směl po návratu na schůzi ÚV KSČ protokol pouze parafrázovat. – a ne náhodou i Husákův normalizační režim
toto tajemství střežil: nejen ve vlastním zájmu, ale i v zájmu SSSR, jehož
prestiž ve světě vážně ohrožoval. Byl v rozporu s ústavou republiky a
s mezinárodním právem …
Soudobá
režimní propaganda hovoří a píše v této souvislosti jen o kapitulaci,
krachu „Pražského jara“, o zradě dubčekovců na statečně bojujícím lidu … atd.a
tp. Při pokusu o objektivní a střízlivé hodnocení, které asi nikdy nebude konečné
a bude mít podobný osud jako věčný spor o přijetí diktátu mnichovského – však
nelze nebrat do úvahy i další, nejenom
morálně radikální hlediska (o prakticko-utilitárních nemluvě). Skutečných reformátorů, kteří proti
své vůli podepsali , bylo jen šest (ti unesení, plus sedmý Z. Mlynář). Velká
většina se s podpisem ztotožnila i vnitřně a někteří dokonce považovali
protokol za své velké vítězství a podepsali by jej v každém případě. –
Dubček a druhové jednali bez přímého kontaktu s domovem a za podmínek
horších, než byly ony Háchovy. Jako on však jednali pod hrozbou přímé okupační
správy, snad i s krveprolitím, ale určitě s tvrdými represáliemi,
nejspíš srovnatelnými s těmi, jež postihly Maďary v r. 1956 a
později.
Objektivní,
střízlivá úvaha by neměla přehlédnout ani skutečnost, že „zajatci“ i v nerovných podmínkách kladli odpor,
který vedl aspoň k tomu, že situace nebyla v protokolu
charakterizována jako „kontrarevoluční“, neodvolali dokument odmítající
intervenci, dosáhli pozitivního hodnocení lednového i květnového pléna ÚV, což
zakládalo možnost aspoň jistého operování Akčním programem, že získali příslib
etapovitého odchodu intervenčních vojsk. To zajisté dodávalo kus víry, že při
vhodném taktickém postupu podpis může zůstat jen jakýmsi „menším zlem“ a že se
přece jen uhájí možnost postupně realizovat aspoň redukované reformy typu maďarské
„kádárizace“. – A ještě poznámku k té – kritiky reformátorů akcentované –
celonárodní demoralizaci. V době disentu, také v polemice s Pithartovým
(pseud. Sládeček) „Osmašedesátým“ jsem mj. napsal: „V rozporu kupř. s dost
čtenou prací J. Sládečka ´Osmašedesátý´ chápou autoři z reformně
komunistických řad (uvádím především J. Hájka a Z. Mlynáře), že jen rozvážná,
realistická politika, nikoli příprava a realizace marného a nerealizovatelného
vojenského odporu mohla zachránit vymoženosti ´Pražského jara´ i další progres.
Sporadický vojenský odpor by jen přihrával dnešní, stále trvající vládní verzi
´přišli včas´ a sovětské verzi o ´kontrarevoluci se zbraní v ruce´, jíž
bylo třeba tankovou přesilou potlačit.
Lidem
sládečkovského typu, kteří s oblibou hovoří o ´mnichovanském komplexu´, je
třeba v této souvislosti postavit otázky: byla by v případě marného
odporu, trvajícího – dle maďarských zkušeností - v organizované podobě 24
hodin, demoralizace menší?
Ví
vůbec autor něco o demoralizaci maďarského národa po nezdařilém povstání, kdy
tisíce rodin oplakávalo své mrtvé, další desetitisíce byly deptány deportacemi,
někdy i mimo hranice země, miliony by byly terorizovány ztrátou občanských
existenčních jistot a kriminály? Pokud se dnes najdou mezi publicisty a
historiky r. 1968 lidé, kteří proklínají vedoucí reformní komunisty za to, že
nezabránili dalšímu ´zmnichovanštění´ národů země tím, že by jim pustili žilou
v marném zápase, pak kolik asi lidí by je o něco později proklínalo
v případě ozbrojeného odporu jako neodpovědné dobrodruhy, hazardéry
s lidskými životy? A žili by vůbec nějací „buditelé“, kteří dnes
v těžké situaci znovu pozvedávají laťku morálních – nezničitelných –
pozitivních kvalit našich národů? „ (Publikováno pouze samizdatově v rámci rozsáhlé
studie „Marxismus a ´reálný socialismus“ z poloviny osmdesátých let. –
L.K.)
Závěrem
k celému textu o obrodném procesu r. 1968:
Pokud
jsem tímto textem hájil politiku reformně komunistické skupiny ve vedení KSČ,
neznamená to, že bych její veškeré
činnosti uděloval absolutorium. To
proto, že nevolili vždy adekvátní politicko-taktické cesty a prostředky k prosazení své „pravdy“, která byla též
pravdou lepšího údělu našich národů,
nedovedli o ní přesvědčit politicko-takticky
nedostatečně připravené lidi, „nové lidi“ v politice. Nedokázali
účinně bojovat a vítězit proti extrémům „radikálních demokratů“ z jedné,
stále mocných „konzerv“ z druhé strany.
Soudím
však, že jsem dokázal nemalou vinu
radikálně komunistické i nekomunistické, především humanistické inteligence na
neblahém vyústění obrodného procesu.
Kdyby i tato část inteligence nepřistupovala ke společenské realitě pouze pozic etických a
teoretických, ale především z pozic politiky, jakožto mocenského vztahu a
boje, jakožto „umění možného“, pak jsem přesvědčen, že se věci u nás mohly
rozvíjet v progresivním a nikoli regresivním „normalizačním“ směru.
Souhlasím s Mlynářem, že tato část inteligence u maturity z politiky
propadla.
3)
Posrpnová „normalizační“ politika – Dubček vystřídán Husákem
Posrpnový
„normalizační skluz“ dubčekovských reformátorů hodnotí nekompromisně,
nemilosrdně, a hlavně jednostranně P. Tigrid slovy, že to byla „éra trapná a
nedůstojná, dlouhá cesta ústupků a kompromisů, jimiž se ovšem nic nezachránilo.“ Pochmurné
normalizační skutečnosti v průběhu následujícího dvacetiletí tento příkrý
soud jakoby potvrzují. Je tím však řečena celá, vyčerpávající pravda o tom
mimořádně negativním úseku našich dějin? Soudím, že nikoli. Je to pravda
zajisté pronikavého reflektoru, osvětlujícího jen část podstatných skutečností
tehdejška, přičemž jiné významné pozitivní faktory politiky reformátorů
zůstávají neprávem ve stínu.
Tuto
politiku reformního jádra s Dubčekem a Smrkovským v čele ovlivňovaly
dvě hlavní společenské síly, ovšem mocensky naprosto nesrovnatelné! Vojenská
síla okupační, imperiální politiky brežněvovského SSSR a síla
protiokupantského, téměř celonárodního odporu Čechů a Slováků při zřetelné slabosti
prosovětských kolaborantů.
Zajisté
je skutečností, že nehomogenní, postupně se rozpadající vůdčí jádro pod tlakem
„vnější reality“, podepřeným permanentně hrozícími přímými vojenskými zásahy,
ne bez odporu – ustupovalo z pozic polednového reformního obrodného
procesu. Ústup a podléhání vnějšímu tlaku bylo urychleno a prohloubeno silným
nástupem dříve reformních „normalizátorů“ husákovského, či štrougalovského
typu. V té souvislosti kontinuita s polednovou reformní politikou
rychle a pronikavě slábne a úměrně tomu se prohlubuje propast mezi vnitřní,
téměř celonárodní realitou a tuto „realitu“ opouštějícími vůdci. Ovšem i
propast mezi lidem a těmi z vůdců, kteří poctivě usilovali o udržení
alespoň zbytků polednových reforem a byli staro- i novokonzervativci,
samozřejmě i „vnější realitou“, dotlačováni k plné kapitulaci. Personálně
vyjádřeno – šlo o již v dějinách mnohokrát osvědčenou taktiku „postupně krájeného salámu“:
z vůdčích reformátorů „odrovnán“ nejdříve Kriegl, potom Smrkovský, Dubček,
horlivě „normalizující“ Černík; z další garnitury rozhodní
reformátoři Špaček, Šimon, Mlynář,
ekonomové aj. V rekordně krátkém čase sprintoval po cestě od reformátora
k normalizátorovi zejména dr. Husák: V moskevském jednání ještě
právem kritizuje Dubčeka za to, že původně chtěl z funkce abdikovat;
k uším všech občanů republiky dolehlo jeho slavnostní ujištění, „stojím a
padám se soudruhem Dubčekem“, aby již k podzimu naň naléhal na abdikaci,
odstranění Smrkovského z funkce předsedy Národního shromáždění. …
K tomu
uvádí právník F. Šamalík: „Nebylo to poprvé, kdy u nás rozhodnost politiků
neodpovídala rozhodnosti lidu.“
Nicméně
nechť je slyšena i druhá strana: V odpovědi historizujícím politikům, také
Tigridovi, Dubček píše: „ Vyčítají mi smířlivý postoj k okupaci pěti armád
a cestu ústupků při jednáních. Volil jsem ji vědomě a dnes bych nepostupoval
jinak. Byl by to zápas s přesilou, utopený v krvi.“ Stále měl na
paměti sovětskou „Bílou knihu“, hovořící o potřebě likvidovat a zneškodnit
kolem 40 tisíc československých „kontrarevolucionářů“. – A maďarský podzim
1956, představující krvavou lázeň, deportace, věznění, emigraci desetitisíců
Maďarů…
Dále
ovšem píše v pamětech „Naděje umírá poslední“: „ Nemohu říci, že jsem na
ten čas hrdý, anebo že naň vzpomínám bez trpkosti. Obzvlášť ne kvůli dezercím
v našich řadách a kvůli novým zrádcům.“
Ke
kladům jeho i Smrkovského a jiných špičkových reformátorů patří, že
v mimořádně obtížné situaci trvali na programu obrody demokratických a
socialistických ideálů, na neuznání legitimnosti invaze a okupace, nepřiznání
„kontrarevolučnosti“ situace u nás.
K plodné
posrpnové aktivitě reformátorů, o níž píši již v první kapitole, ještě
dodávám, že podnítili a podporovali, byť jen zárodečné pokusy o formování
společenské samosprávy - zejména
podnikových rad pracujících, samosprávy zemědělských družstev, pokračovali
v rehabilitacích nevinně stíhaných nejen komunistů, ale i nekomunistů, ba
i protikomunistů. Rozkvět společenských věd, kultury, literatury, zejména
filmu, dokonce předčil vývoj od ledna do srpna. V těchto oblastech se
prohlubovaly i plodné mezinárodní vztahy. K tomu memoárová poznámka: Bez
strachu před jakoukoli perzekuci jsem realizoval na téma čs. obrodného procesu
na jaře 1969 přednáškové turné v spřátelené Jugoslávii (Vysoká škola pro
politické vědy v Lublani, filosofické fakulty v Záhřebu a Bělehradě),
vedl plodné rozhovory s politiky, filosofy, historiky, psal do tamního
denního i periodického tisku, vystupoval v rozhlase, též ve vysílání pro
SSSR aj. (Spočítaly mi to ovšem prověrkové komise již na sklonku r. 1969 …)
Přední
z reformátorů se snažili využít k obraně demokratizačního procesu i
skulinek, nepřesností, možností dvojího výkladu samotného moskevského
protokolu. Museli-li přijmout vnucené anulování vysočanského sjezdu, pak na
druhé straně dokázali prosadit kooptaci osmdesáti lidí z tam zvoleného ÚV,
vesměs reformního smýšlení, do dosavadního více než 100 členného. Brežněv
v té souvislosti se obořil na Dubčeka, že telefonicky doporučoval tak
vosem-děsjať a Dubček si tam svévolně škrtl tu mezičárku! Jeden z předních
radikálních reformátorů J. Šabata ve svých statích až donedávna podceňuje
zvýšení Brežněvovy ostražitosti vůči „věrolomnému“ Sašenkovi, když tvrdí, že
„prostor pro reformní politiku nejenže nadále existuje“, ale že „má dokonce
nový rozměr,“ že „příkazem dne bylo sovětských výtek nedbat“.“Zorganizovat bez
hluku, tak trochu „poloilegálně“ velmi specifickou českou reprízu vysočanského
sjezdu … postavit interventy před hotovou věc… .“ Nemá pravdu, pokud tvrdí, že „centristé“
Dubček ,či Špaček aj. jednali
v otázce českého sjezdu především pod tlakem obav z českých radikálů
jeho typu. Naopak, obávali se, že tvrdošíjné a marné prosazování českého sjezdu
přivodí pád celého reformního vedení a tím budou zmařeny výše uváděné, tehdy
úspěšné kroky v pokračování polednové reformní politiky. Podceňování
možností hlavní, zahraniční síly „V-pětky“ jde u něj ruku v ruce
s podceňováním síly a možností domácích staro- i novokonzervativců. Bilak a
jeho kumpáni nebyli - dle Šabatovy konstrukce – „bludnými Holanďany“,
poplakávajícími na chodbách stranických sekretariátů. S mimořádnou
aktivitou mobilizovali k útoku na dubčekovce početné konzervy ve starém
ÚV, zastrašovali i korumpovali většinu oněch 80 „vysočanských“. A hlavně:
vytvářeli masovou základnu pro nástup staro – i novokonzervatismu koalicí
s novým, husákovským vedením KSS. Zejména ve střetu o předsedu budoucí
federální sněmovny se střetly dva legitimní zájmy: 1. Uchovat před izolací a
porážkou Moskvou odepsané demokraty, jmenovitě Smrkovského, a 2. Uspokojit
legitimní zájmy slovenského národa, hájené, i demagogicky Husákem a spol.
Pokud
pak jde o český stranický sjezd usilovali staro i novokonzervativci úspěšně,
s podporou Moskvy, o jeho odložení (předtím o nedemokratickou obměnu jeho
delegátů, podobně jak tomu bylo u sjezdu celostátního). Řízení strany a tím
všeho politického dění svěřili neokonzervativcům Štrougalova typu (Byro pro
řízení stranické práce v českých zemích). Generální útok na Dubčeka nastal
na jaře 1969 a byl veden jak silami zahraničního interventa, tak
starokonzervativci novotnovského typu i novokonzervativci bilakovského i
husákovského typu. Záminkou k protidubčekovskému úderu mohlo být i něco
jiného než oslavy vítězství našich hokejistů nad sovětskými „zpestřené“ kameny,
házenými na budovu sovětského Aeroflotu a připravené s největší
pravděpodobností péčí vždy starostlivé StB.Špičky intervenční V-pětky
potřebovaly dosadit takového člověka, který by pro ně byl zárukou, že se
ztotožní, navíc obratně, s jejich viděním československého obrodného
procesu r. 1968 před nastávající konferencí komunistických a dělnických stran
v Evropě. Naši konzervativci všech odstínů pak chtěli mít v čele
strany takového člověka, který by s pověstí reformátora realizoval
v jejich i sovětském zájmu restauraci brežněvovského neostalinismu. Ač
byli kandidáti dva (i Černík), volba padla na Husáka. Tlak na Dubčekovu
abdikaci byl ze zahraničí i z domova obrovský, mj. se nad ním vznášela
hrozba trpkého osudu I. Nagyho a druhů. Do Prahy přijel maršál Grečko, vojska
hrozila vyjít z kasáren do ulic, razantně krizi řešit přijel do Prahy za
sovětské politické vedení Semjonov . Známá jsou v této souvislosti slova
tohoto emisara, doprovázející doručení sovětské noty – diktátu po
březnovo-dubnových událostech. „Sovětské vedení nenalézá slov při vyjádření
svého pobouření nad situací v Československu. Situace je tu horší, než
v srpnu 1968.“ – Teprve od Dubčekova pádu nastává ta pravá, „plnohodnotná,
krutá normalizace“, rdousící a dusící jakékoli pozitivní podněty a procesy
obrody demokracie a socialismu ve společném státu Čechů a Slováků. …
Končím
tuto pochmurnou historii konstatováním, že dva roky před Chartou a rok před
Helsinskou konferencí o spolupráci a bezpečnosti v Evropě, symbolicky
k jubilejnímu říjnu 1974, proměnil Dubček tečku za obrodným procesem,
představovanou jeho dubnovým (1969) politickým pádem , v pouhý středník,
vyznávaje ono husovské „Stůjtež povždy
v poznané pravdě!“ Podal v obšírné stati, vydané Pelikánovými
Listy 1975 pod titulem „Dubček žaluje“ podrobnou,
zdrcující kritiku normalizačního režimu.
4)
Návrat Alexandra Dubčeka do vysoké politiky
Dubnové plénum ÚV KSČ
1969, jež odstranilo Dubčeka z funkce prvního tajemníka ÚV, mělo původně
projednat závažnou zprávu tzv. Pillerovy komise o porušování zákonnosti,
zejména o politických procesech v létech dominace stalinismu. Zde byla
obsažena i podrobná zpráva o odpovědnosti špičkových politiků (Gottwalda a
dalších) a žijící z nich měli být vyloučeni ze strany. Nic z toho se
po Dubčekovu pádu nerealizovalo. Normalizační vedení s Husákem v čele
zprávu až do listopadového převratu 1989 před veřejností utajilo, takže jen
nemnozí měli možnost přečíst si ji, dík zahraničnímu vydání péčí J. Pelikána.
Nicméně Husák i další, též ve vlastním zájmu „mučedníků“ z té doby,
ponechali uznání dosavadních rehabilitací, avšak v dalších již
nepokračovali. Trvali na posrpnovém rozhodnutí nevést žádné politické procesy
za názory a jednání mezi lednem 1968 a srpnem 1968. To ovšem neznamenalo, že k politickým
procesům za odpor proti normalizačnímu režimu nedojde. První z nich byl
veden proti dodnes politicky aktivnímu Petru Uhlovi a dalším … A špičky
„zdravého normalizačního jádra“ snily i o totální diskreditaci a snad i o
politickém procesu s A. Dubčekem.
Po dubnovém plénu
zůstal Dubček ještě členem předsednictva ÚV a stanul v čele Federálního
shromáždění. Ne nadlouho. Obou vysokých funkcí byl zbaven poté, kdy na
zářijovém plénu ÚV 1969 statečně a kvalifikovaně obhajoval polednový reformní
proces. A znovu krátkodobě jmenován velvyslancem v Turecku. Odtud se
v červnu 1970 tajně vrátil domů, byl okamžitě vyloučen i ze řad KSČ a
z funkce i oficiálně odvolán.
Kritik reformních
komunistů, sám vyšlý z jejich řad, P. Pithart píše o velvyslanecké
„lukrativní“ funkci Dubčeka. Pravda je jiná. Pro Husáka, či Bilaka to byl
způsob, jak eliminovat vliv populárního politika na národy Československa,
jehož se oba i mnozí další obávali. Navíc očekávali, že Dubček bude emigrovat,
že jej pak označí za vlastizrádce a tím dále zdiskreditují obrodný proces.
Diskreditovat se měl
Dubček ještě předtím i ve funkci předsedy Federálního shromáždění. K datu
prvního výročí invaze vojsky V-pětky a okupace došlo k obrovským masovým
demonstracím, rozháněným silami policie i lidových milicí, zejména v Praze
a Brně. Byli i mrtví a zranění.
V té souvislosti
již 1999 P. Pithart mj. tvrdil, že to byl Dubček, kdo na demonstranty v srpnu 1969 poslal „již československé
obrněné transportéry a obušky“, což (bez uvedení Dubčekova jména) znovu
opakuje v předvečer výročí v „Právu“ z 19. 8. 2006. To navzdory tomu, že byl již nejednou
kvalifikovanými historiky A. Benčíkova typu vyzván, aby své scestné soudy
konfrontoval s již dostupnými početnými dokumenty. Považuji tedy za
potřebné na některé z nich upozornit. Především s opřením se o
Benčíkovu stať „Listopadový come back A. Dubčeka“.- „Veškeré přípravy na
potlačení srpnových demonstrací řídila zvláštní komise, zřízená již
v polovině července ve složení O. Černík, M. Dzúr, J. Pelnář, J. Havelka,
A. Gros. A to podle pokynů a pod dohledem G. Husáka. Dověděl by se (Pithart), že A. Dubček, stejně
jako J. Smrkovský, se v této době na Husákovo „doporučení“ zdržoval mimo
Prahu – v Tatrách či na chatě v Senci. Dubček byl narychlo dopraven
do Prahy letecky až 22. srpna večer. Kdyby P. Pithart neignoroval dokumenty a fakta, snadno by
pochopil, že obviňování Dubčeka z autorství tzv. prügelpatentu je
přinejmenším hrubá jednostrannost. Ano, podpis pod ním byl zcela jistě Dubčekovou
chybou, která ho trápila celý život. Ale P. Pithart by měl vědět a respektovat, že autorem
„prügelpatentu“ byl ve skutečnosti G. Husák a spoluautorem O. Černík, že A.
Dubček byl v předsednictvu Federálního shromáždění prakticky jediný, kdo
vznášel námitky, a že jej podepsal až pod velikým nátlakem Husáka a Černíka a
členů předsednictva. G. Husák se jaksi ze zorného úhlu kritického pohledu P. Pitharta zcela vytratil… Sám Dubček
(paměti, str. 24) píše: „ Dnes vím, že jsem měl odmítnout podepsat. Byla to
však hektická, nervózní chvíle. Byl jsem tam úplně osamocen a ani jsem
nedomyslel všechny následky. Nikdy toho však nepřestanu litovat.“ Pokud pár
týdnů nato pronáší svůj poslední projev na půdě ÚV KSČ s příslušnými následky, je tím vyvráceno
jakékoli podezření, že i ve „slabé chvíli“ sledoval osobní prospěch …
Když bylo Dubčekovi
dovoleno, aby v prosinci 1970 nastoupil jako mechanizátor lesní správy,
zahájily orgány StB současně akci „Bříza“. To znamenalo soustavné sledování a
nejrůznější šikanování a diskriminaci Dubčeka, jeho rodiny i přátel. To trvalo
zhruba do sklonku r. 1987 a bylo vystřídáno nebo doplněno odposlechy, osobními
a domovními prohlídkami u přátel, kteří jej navštívili …
Benčík v knize
„Utajovaná pravda o Dubčekovi“ dokonale vyvrací další velkou lež, šířenou také
soudobou historizující propagandou, že se po dobu téměř dvaceti let vůbec
neúčastnil disidentského protirežimního boje: „ … ani sebevíce stupňované
sledování, šikanování a diskriminace StB jej nedokázaly zlomit a umlčet jeho
soustavnou kritiku normalizačního režimu, zvláště jeho bezpečnostního aparátu.
Podle zdaleka ne úplných pramenů jsem zaregistroval na sto různých aktivit A.
Dubčeka za léta 1969 - 1989. Napsal a
poskytl ke zveřejnění různé dopisy a články stranickým a státním orgánům
Československa, varšavské pětce či italským a jiným představitelům. Napsal
množství replik na pomlouvačné články
novinářských šmoků, poskytl řadu interview zahraničním listům a redakcím,
účastnil se různých setkání a veřejných vystoupení…
Opoziční aktivita A.
Dubčeka měla dva vrcholy: v letech 1974-1975 a v letech 1987 – 1989.“
(Benčík)
Benčík tím míní již
výše zmíněný dopis Federálnímu shromáždění ČSSR z října 1974, aktivity
z léta 1987, zejména pak interview pro italský deník l´Unita 10.1.1988,
posléze dvoutýdenní návštěvu Itálie v listopadu 1988, kdy mu byl na
boloňské univerzitě udělen čestný doktorát, nakonec pak stupňování této
aktivity v roce 1989.
Jeho projevům na
univerzitě či improvizovaným projevům ke studentům se dostalo velké publicity
nejen v Itálii, ale i v tisku, rozhlasu, televizi řady dalších
evropských zemí. Byl přijat mj. generálním tajemníkem Italské socialistické
strany B. Craxim, předsedkyní parlamentu N. Iotti a také papežem Janem Pavlem
II., Vojtylou. – Malá memoárová poznámka: o té poslední audienci vyprávěl
Dubček mnoho zajímavého Č. Císaři a mně při naší předvánoční návštěvě. Papež
předešel při audienci případnému „prstenopolíbení“, povstal a s Dubčekem
se pozdravil rukypodáním, načež vedli dlouhý rozhovor v slovenskopolské
prapodivné hatmatilce … Čs. orgány se brzy nato Dubčekovi pomstily za
diplomatický úspěch v Itálii znemožněním pražského setkání
s Mitterandem. Naši nesocialističtí disidenti, jako V. Malý, dnešní
biskup, se s Mitterandem, jako méně nebezpeční než Dubček, sejít mohli …
Schůzka Dubčeka s V. Havlem po jeho propuštění z vazby v květnu 1989
představovala důležité setkání dvou hlavních představitelů čs. opozice. „Děti
pražského jara i srpna 1968“ na všech nepovolených demonstracích k 20. a
21. výročí srpnové intervence, k 28. říjnu, k 20. výročí sebeupálení
Jana Palacha v lednu 1989 i na listopadové studentské demonstraci 17.
listopadu 1989 skandovaly mj. či především jméno Alexandra Dubčeka. Na
listopadových manifestacích opozice za aktivní účasti Dubčeka na Letné a
Václavském náměstí statisícová shromáždění
spontánně skandovala „Dubček na hrad!“
Ještě v průběhu
„sametového“ převratu se dostalo Dubčekovi velkého uznání: Evropský parlament
mu udělil cenu Andreje Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských
práv. O něco později dvě italské univerzity v Bologni a Peruggii jej
navrhly na udělení Nobelovy ceny za jeho „morální hodnoty a za mimořádnou roli,
kterou sehrál před dvaceti lety i v současné době v obnově své země.“
Benčík mj. píše: „
Bylo tudíž jen samozřejmé a logické, že se v listopadové revoluci vedle
Václava Havla stal kandidátem na úřad prezidenta. Ačkoliv veřejné mínění na
Slovensku, ale i v Čechách, dávalo větší šanci Dubčekovi, obě rozhodující
grémia, Občanské fórum i Verejnosť proti násiliu, se rozhodla pro Václava
Havla. Pro Alexandra Dubčeka byla určena funkce předsedy Federálního
shromáždění. Velkou roli při tom sehrála velká averze vůči reformistům a
reformnímu hnutí v obou těchto subjektech. Za zcela neseriózní lze označit
jednání úzké skupiny řídícího grémia OF, kdy z iniciativy Michaela Kocába
zahájilo jednání s předsedou vlády Ladislavem Adamcem, kterého dokonce
Kocáb i Havel navrhovali za kandidáta na
funkci prezidenta, se záměrem eliminovat tak aspirace Alexandra Dubčeka. Poté,
kdy jednání s Adamcem ztroskotalo, Michael Kocáb bez nejmenšího důkazu
začal strašit nebezpečím reformního
tandému Adamec – Dubček. Stejně tak považuji za neseriózní, jestliže Vilém
Prečan přebírá bez výhrad, bez důkazů, smyšlenku Michaela Kocába o nebezpečí
jakéhosi tandému Adamec – Dubček. Nebo
že Dubček byl akceptován OF (přesněji – úzkou skupinou kolem Václava Havla) jen
jako Slovák a ne jako osobnost důvěry lidu. A zcela trapně a jaksi zlomyslně
působí jeho informace, že Václav Havel, představitel úspěšného boje za svobodu,
„přejímá prezidentský úřad z rukou předsedy FS Alexandra Dubčeka,
představitele dřívějšího neúspěšného boje za svobodu.“ – Jako by Alexander Dubček
nebyl také představitelem úspěšného boje a sametové revoluce a jako by podmínky
Pražského jara a sametové revoluce nebyly tak
nebetyčně odlišné!
Dne 28.12.1989 byl A.
Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a příští den – 29.12. – byl za
jeho předsednictví zvolen Federálním shromážděním V. Havel do funkce prezidenta
ČSSR. Současně bylo dohodnuto, že ve svobodných volbách v červnu 1990 bude
umožněno kandidovat do této funkce i Alexandru Dubčekovi. Tato dohoda však
naplněna nebyla, neboť „moc chutná
opravdu moc“! (Benčík , parafrázující Mńačka).
Ve vysoké funkci
předsedy Federálního shromáždění se A. Dubček stal jedním z hlavních
představitelů změny společenského systému po 17. listopadu, spojeného se
vznikem politické a hospodářské plurality, nového právního pořádku a obnovou parlamentarismu. Své hlavní krédo
vyjádřil již v lednu 1990: „Chceme, aby parlament byl po létech opět
parlamentem, aby byl výrazem vlády všech nad všemi, a to v podmínkách
pluralitního politického systému.“ Dle Dubčeka, byla jednou z hlavních
úloh parlamentu podpora demokratického
fungování česko-slovenské federace, neboť předlistopadová centralistická federace
způsobila vážné škody na formování české a slovenské státnosti. Dle Dubčeka:
„Bez suverénních republik nemůže být pevná federace a bez stabilní federace
nebudou pevné ani republiky.“ Tímto postojem čelil jak silným centralistickým
tendencím, reprezentovaným zejména již tehdy mocnou ODS v čele s V.
Klausem, tak i nacionalistickým tendencím formovat slovenský stát bez
federálních, či konfederálních vazeb s českými zeměmi. V souladu
s tím v době sporu o název státu vyvinul Dubček velkou iniciativu, jíž
přispěl ke schválení názvu společného státu Česká a Slovenská Federativní
republika (20.4.1990). Vzápětí, o tři dny později, podpořil česko-slovenskou
vzájemnost oceněním zásluh M. R. Štefánka o vznik společného státu v r.
1918 vystoupením na půdě parlamentu i na Bradle.Federace na základě společných
kroků Slováků a Čechů měla směřovat „vstříc nové Evropě“. Při formování této
nové Evropy Dubček akcentoval jako přístupovou cestu spolupráci
středoevropských národů a států v rámcích „pentagonály“ či „hexagonály“,
přičemž vedle tradiční spolupráce s Jugoslávií uvítal zejména spoluúčast
Itálie. V rozporu s tímto úsilím postupně dosahovat ekonomické,
politické a kulturní integrace Evropy ovšem nebyl Dubčekův odmítavý postoj
k vojenským blokům, po rozpuštění V-paktu i NATO, což ostatně bylo
v plném souladu s tehdejší polistopadovou československou zahraniční
politikou.
Vývoj však šel, žel,
opačným směrem. Od podzimu 1991 začaly a stále narůstaly spory v jaké
podobě připravit ústavy federace a republik. Dubček se mj. zasazoval za
urychlení ústavních prací, jakož i za
legislativní přípravu referenda „jako nejvyšší formy národní a občanské
vůle při řešení česko-slovenské státnosti“. Upozorňoval na dalekosáhlé, neblahé
následky rozpadu česko-slovenské státnosti.
Nyní již u vědomí toho, co se odehrávalo již od předchozího roku
v bratrské Jugoslávii, tedy kruté občanské války! Při příležitosti svých
70. narozenin 27. listopadu 1991 stál neochvějně na pozicích federalismu a
integračních evropských procesů. „Podle svých sil se vynasnažím přispět
k tomu, aby jméno ČSFR a jejích integrálních součástí – České republiky a
Slovenské republiky byly synonymem
demokracie, prosperity, humanity, snášenlivosti, práva a vlády zákona …“
Dostalo se mu však
razantní odmítavé odpovědi vládců. 21. listopadu 1991 se v Praze konala
manifestace na podporu česko-slovenské státnosti. Předsednictvo Federálního
shromáždění pověřilo A. Dubčeka, aby vystoupil na balkonu Melantrichu. Pro
svévolné invektivy dvou „demokratických“ politiků proti němu však nevystoupil.
Byl to jeden z přečetných a stále se množících kroků k odstranění
dubčekovského „symbolu“ – humanity,
tolerance, demokracie, socialismu!
A další pochmurný
vývoj je znám a stává se každodenností mladších i starších generací: Jugoslávie
v desetileté bratrovražedné válce rozbita do tříště státečků, závislých na
supervelmoci č. 1, USA,, jež v „humánní válce“ (dle V. Havla) si porobily její
zbytek. Československo rozděleno na dva ministáty bez Dubčekem a přemnohými
jinými požadovaného referenda, byť bez bolestné bratrovražedné války. Blokové
rozdělení světa, jistěné stále stupňovaným zbrojením, trvá. Propast mezi
chudými a bezmocnými na jedné straně a bohatými a všemocnými se prohlubuje.
Pokud jde o dnešní
„Česko“, situace předvolební i povolební je přímo výsměchem a negací všech
podstatných Dubčekových stanovisek a postulátů. Platí pro ni starořímské „homo
homini lupus“, „člověk člověku vlkem“ a „boj všech proti všem“. Výsměchem jak
jeho postulátům z doby čs. strukturálních reforem obrodného roku 1968, ale
i jeho postulátům v popřevratové době, kdy ústředním úsilím bylo dosažení národního usmíření, dorozumění
ku společnému prospěchu všech. Vzpomínám v této souvislosti na jeho chválu
španělského vývoje po pádu francovské diktatury. Král Juan Carlos Bourbonský -
proti všem očekáváním- povolal veškerou reprezentaci, od falangistických
frankovských dědiců, přes liberály, křesťanské demokraty a socialisty až ke komunistům
S. Carillovi a Dolores Ibarruri, aby se pokojně a s vědomím odpovědnosti
za lepší osudy Španělska poradili, co dál. Další dějinný chod prokázal, že se
neporadili špatně. …
Podstata odkazu
Dubčeka dnešku? Vyjádřil ji precizně v bolognském projevu 1988:
“Akčný program Komunistickej strany Československa z apríla 1968
vpísal jednotu, syntézu demokracie humanity so socializmom do celej našej praktickém činnosti. Zmyslom,
obsahom nášho politického programu z roku 1968 bola služba člověku, ludu a
vyjádrenie úcty k všeludským hodnotám. … Učiť sa tolerantnosti, pochopiť,
vypočuť názor iných, to je vraj najsložitejší problém skutočnej demokratizácie
.“
Za vysoce funkční
považuji ocenění A. Dubčeka z úst a pera přítele V. Šilhána, zvoleného
mimořádným vysočanským XIV. sjezdem KSČ za jeho zástupce po dobu jeho
moskevského „zajetí“: „Dubček si zachoval po celou dobu normalizace svou osobní
integritu jako jednu z nejcennějších vlastností člověka. Ani náznakem
neodvolal své politické a morální postoje. Neměl to lehké ani po listopadu
1989. Lituji a nepřestanu litovat, že na jeho pohřbu nezazněla česká řeč. To
také nebylo náhodou. …Slovák rodem
patřil i nám, Čechům. Nejen svou úlohou v historii našich národů,
ale i srdcem.“
Nakonec poznámku
k dějinnému zařazení Dubčeka. S Masarykem, Benešem, Štefánikem
Dubčeka nesporně spojuje jejich i jeho českoslovenství
(znamenitý termín J. Opata s hrotem proti pejorativnímu, původně
stalinistickému čechoslovakismu). Zejména s Masarykovou „Novou Evropou“
Dubčeka zřetelně spojuje jeho orientace na rovnoprávnou, vzájemně výhodnou užší
spolupráci penta -či hexagonály s československo-polsko-jugoslávským
jádrem, nevylučování budoucího demokratického Ruska z Evropy i střízlivě
přátelský vztah s Německem, pokud se zřekne imperiálních plánů a aktů
minulosti. U Dubčeka se tím míní nejen tradiční vojenská, ale i ekonomická expanze.
V dramatických
dějinách Československa, Evropy, světa, dělnického hnutí představuje osobnost
Alexandra Dubčeka vzdor politickým i lidským slabinám, prototyp humanisty,
demokrata, socialisty (ve smyslu názoru Rosy Luxembugové, že nemůže být socialismus
bez demokracie a opačně). V neposlední řadě pak vroucího československého (bez pomlčky, či
s ní) vlastence.
Končím slovy velkého
bulharského básníka Christo Boteva:
Toj kojto padne v boj za slobodu, toj neumíre!
Redakce: Doc. PhDr.
Luboš Kohout, CSc.
Připravil: JUDr. Ogňan Tuleškov
………………………………………………………………………………………………….
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí jako svou 186. publikaci určenou pro vnitřní potřebu
vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2006.
Webová stránka: http://www.ksl.cz
E-mail:
Vydavatel@seznam.cz