Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
(Studijní texty)
I. Územní změny a obyvatelstvo
Předmnichovská republika měřila 140 394 km2, z toho Čechy 52 064 km2, Morava 22 315 km2, Slezsko 4 423 km2 , Slovensko 48 936 km2 a Podkarpatská Rus 12 656 km2. V roce 1930 zde žilo 14 726 158 obyvatel, z toho v Čechách 7 106766, na Moravě 2 825 137, ve Slezsku 738 020, na Slovensku 3 330 885 a na Podkarpatské Rusi 725 350 osob.
Čechů bylo 6 800 000, Slováků 1 968 000, Němců 3 120 000, Maďarů 745 000, Židů 181 000, Poláků 75 000, Rusínů-Ukrajinců 462 000, Rumunů 14 000. K cikánské národnosti (romské) se hlásilo 8 500 osob.
Hranice ČSR byly stanoveny na mírových konferencích:
1/ ve Versailles s Německem 28.6. 1919
2/ v Saint Germaine en Laye s Rakouskem 10. 9.1919
3/ v Trianonu s Maďarskem 4. 6. 1920
4/ hranice s Rumunskem byly stanoveny smlouvou z 10. 8. 1920
5/ hranice s Polskem dohodou z 28. 7. 1921
Státní hranice Česko-Slovenska byly stanoveny mnichovským diktátem /29. 9.1938/ a diktátem vídeňským /2.11.1938/. Rozloha státu byla zmenšena o 41 596 km2, tj. o 29,6%. Počet obyvatelstva klesl o 4 922 440 osob, tj. o 33,4%. V odstoupeném území /ve prospěch Německa, Polska a Maďarska/ žilo 1 161 616 Čecha a Slováků, 36 880 Ukrajinců, 60 332 Židů, 2 853 858 Němců, 591 544 Maďaři, 77 580 Poláků a 17 687 osob jiné národností.
Okleštěné území mělo rozlohu 99 395 km2 s 10 miliony obyvatel. V českých zemích zůstalo 200 000 Němců, na Slovensku asi 100 000 Maďarů.
Tvrzení o neplatnosti státních hranic stanovených mnichovským diktátem opíráme o zjištění, že při jednání nebyl přítomen zástupce ČSR, parlament změnu neuznal a vláda se jen podrobila, neboť byla vystavena pohrůžce násilí hrozbou války.
Na německé straně se tvrdí, že smlouva byla platná a zrušil ji teprve 15. 3. 1939 A. Hitler, když přepadl Česko-Slovensko a vynutil si odtržení Slovenska. Jiní němečtí právníci se domnívají, že mnichovské hranice platily až do uzavření první smlouvy mezi ČSR a Spolkovou republikou Německo v roce 1973.
Někteří evropští právníci upozorňují na skutečnost, že A. Hitler jednal od počátku podivně, smlouvu nechtěl nikdy dodržet, neboť vydal rozkaz k vojenskému obsazení ČSR a sám se přiznal, že v Mnichově „dal Čechům jen odklad.“
II, Zahraničně politická situace
29.9.1938 Mnichovský diktát. A. Hitler žádal připojení obcí s 51% německého obyvatelstva, zabral všechny obce se smíšeným obyvatelstvem a 240 míst, kde měli Češi většinu, například: Hrabová 819 Čechu, žádný Němec, Hrabství 386 Čechu, žádný Němec, Hrabyně 907 Čechu, žádný Němec, Hranice u N. Hradu 389 Čechů a 79 Němců, Koburk 196 Čechů, žádný Němec, Kobeřice 1 681 Čechu a 136 Němců, Martinov 731 Čechu, žádný Němec, Výprachtice 1669 Čechů a 67 Němců apod. 1.10.1938 Na základě ultimata postoupila čs. vláda Polsku Těšínsko.
4.10.1938 Novým ministrem zahraničních věcí se stal František Chvalkovský /sympatie k italskému fašismu/. Snažil se získat prostor pro čs. stát v rámci fašistických států, ale jeho snaha ztroskotala. Nepomohly ani dalekosáhlé ústupky nacistickému Německu. 13.-14.10. 1938 jednal s A. Hitlerem, který žádal úplnou závislost ČSR na Německu. 21.10.1938 ukončeno vymezení nových hranic, německá diplomacie použila termín - státní hranice. Hranice vedeny podle strategických záměru, národnostní otázka byla druhořadá. A. Hitler vydal tento den směrnice k vojenské likvidaci ČSR a tím potvrdil, že nechtěl od počátku zachovat ani mnichovský diktát. Před mezinárodní veřejností však potřeboval, aby se Slovensko odtrhlo (argument o samovolném rozpadu ČSR). Současně chtěl znemožnit ústup čs. armády / v případě bojů/ na Slovensko.
2.11.1938 Arbitrážním výrokem ministra zahraničních věcí Německa a ministra zahraničních věcí Itálie ve Vídni bylo ČSR nadiktováno odstoupit jižní Slovensko Maďarsku.
20.11.1938 Podepsán protokol o státní hranici s Německem.
17.12.1938 A. Hitler modifikoval plán na likvidaci ČSR.
21.1.1939 Ministr F. Chvalkovský jednal s ministrem zahraničních věcí J. Ribbentropem v Berlíně. Zjistil, že Německo žádá podporu pro separatistické hnutí.
27.2.1939 Hranice mezi Německem a ČSR byly 21. 11. 1938 sice prohlášeny za definitivní, ale nyní německá vláda odmítla udělit záruku za jejich neporušení. Němečtí diplomaté se chovali arogantně.
28.2.1939 Ministři slovenské autonomní vlády F. Ďurčanský a M. Pružinský jednali v Berlíně s H. Göringem o finanční pomoci. Podmínkou bylo rozbití republiky. Nacisté radili Slovákům zahájit ozbrojené povstání a pražské vládě dávali najevo, že slovenská otázka je vnitropolitickou záležitostí a prezident Hácha muže tedy zakročit proti separatismu.
1.3.1939 Pokus Beranovy vlády dohodnout se s Německem prostřednictvím H. Masaříka ztroskotal. 10.3. prezident Hácha sesadil slovenskou autonomní vládu, což využila nacistická propaganda proti čs. vládě.
12.3.1939 Nacisté W. Keppler, A. Seyss-lnquart a J. Brürckel přesvědčovali K. Sidora, aby vyhlásil odtržení Slovenska, když K. Sidor odmítl, obrátili se na ochotnějšího J. Tisu. Tiso přijal pozvání k návštěvě Berlína.
12.3.1939 A. Hitler nařídil, aby Němci v Čechách a na Moravě vyprovokovali krvavé incidenty, aby mohl nasadit armádu a agresivní útok vydávat za ochranu míru a pořádku. Nepokoje v Brně a Jihlavě.
13.3.1939 J. Tiso a F. Ďurčanský vyjednávali v Berlíně s A. Hitlerem, který jim dal jasně najevo, že žádá odtržení Slovenska od Česko-Slovenska a hrozil jim také okupací ze strany Maďarska. J. Tiso dostal i formulaci vyhlášení samostatnosti.
14.3.1939 Sněm autonomního Slovenska odhlasoval vznik slovenského státu.
14.3.1939 Nacistické vojsko proniklo na Ostravsko. V Místku kladli čs. vojáci odpor. Němci ztratili 21 mužů.
14.3.1939 Jednotky maďarské armády zahájily nástup proti Podkarpatské Rusi, ale narazili na odpor čs. vojska, které zde bojovalo tři dny. V boji padlo 40 a raněno bylo 120 čs. vojáků, maďarské jednotky ztratily 79 mužů, raněno bylo 125 mužů.
V bojích proti německým a maďarským teroristům padlo od září 1938 do 15. ledna 1939 celkem 262 vojáků a příslušníků jednotek Stráže obrany státu, raněno bylo 316 osob.
14.3.1939 Prezident Hácha se v Berlíně podřídil německému diktátu. Neměl k tomu ústavní právo. Beranova vláda jeho jednání vzala na vědomí. Armáda dostala rozkaz nebránit se. Nacisté se 15. a 16. 3. zmocnili výzbroje v hodnotě 23 miliard a 75 milionů korun /předválečných/. Výzbroj prohlásili za válečnou kořist, ač válka vyhlášena nebyla. Výzbroj nikdy nezaplatili. Německo tím získalo převahu nad Polskem, ale i nad Francií.
III. Vnitropolitická situace
5.10.1938 Prezident E. Beneš odstoupil. 22.10. odletěl do Londýna a později do USA, kde učil na vysoké škole.
6.10.1938 Zasedání Hlinkovy ludové strany, agrární strany, národně socialistické, národní a živnostenské v Žilině. Společně žádají autonomii pro Slovensko. J. Tiso jmenován ministrem pro správu Slovenska.
7.10.1938 1. autonomní vláda, předseda a ministr vnitra J. Tiso, ministr zemědělství, obchodu, veřejných prací a financí Pavol Teplanský, ministr spravedlnosti, sociální péče a zdravotnictví Ferdinand Ďurčanský, ministr pošt a železnic Ján Lichner, ministr školství Matúš Černák. 14.10. do vlády přijat jako státní tajemník F. Karmasin, představitel Karpatoněmecké strany, současně informátor nacistické zpravodajské organizace.
11.10.1938 Jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi. Předseda vlády a ministr školství Andrej Bródy, ministr vnitra Edmund Bačinský, min. dopravy Július Révaj, min. hospodářství Š.A. Fencik, vládní tajemník Augustin Vološin a Ivan Pješčak.
26.10.1938 Jmenována 2. autonomní vláda Podkarpatské Rusi. Ministerský předseda ministr zemědělství, financí a obchodu Augustin Vološin, ministr vnitra Edmund Bačinský, ministr komunikací, veřejných prací, zdravotnictví a sociální péče Július Révay.
18.11.1938 Ustavena Strana národní jednoty, ve které se sjednotily občanské strany. Předseda Rudolf Beran.
19.11.1938 V Národním shromáždění přijat zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi.
19.11.1938 Oficiální název státu upraven na Česko-Slovensko.
30.11.1938 Česko-Slovenským prezidentem zvolen Emil Hácha.
1.12.1938 Jmenována vláda v čele s Rudolfem Beranem.
1.12.1938 Jmenována 2. slovenská autonomní vláda. Jozef Tiso předseda, min. vnitra, soc. péče a zdravotnictví, Pavol Teplanský, min. financí, obchodu, zemědělství, Ferdinand Ďurčanský, min. dopravy a veřejných prací, Mikuláš Pružinský, min. hospodářství.
1.12.1938 3. autonomní vláda Podkarpatské Rusi. Augustin Vološin, předseda, členové vlády: armádní generál Lev Prchala a Július Révay.
4.12.1938 V zabraném pohraničí se konaly volby do říšského sněmu a současně se potvrzovalo připojení tohoto území k Německu. 2 152 256 hlasů bylo pro připojení k Německu /98,79%/. Proti se vyslovilo 26 497 osob a 33 142 osob se nedostavilo k volbám, případně odevzdaly neplatný hlas. Sudetoněmecké obyvatelstvo ve skutečnosti rozhodovalo mezi mírem a válkou, mezi fašismem a demokracií, mezi Československem, které prohlašovalo za vlast, a Německem. V říšském sněmu získali sudetští poslanci 41 mandát. v československém sněmu měli až 75 mandátů.
11.12.1938 Vznikla Národní strana práce.
15.12.1938 Likvidace parlamentní demokracie, neboť byl přijat zákon zmocňovací, vláda užívala vládní nařízení.
18.12.1938 Volby do slovenského /autonomního/ sněmu. 63 poslanců ze Slovenské strany ludové, Německé strany a Sjednocené maďarské strany.
13.12.1938 Rozpuštění zemských zastupitelstev v Čechách a na Moravě.
20.1.1939 3. autonomní vláda na Slovensku. Jozef Tiso ministerský předseda a min. vnitra, Jozef Sivák, min. školství a osvěty, Miloš Vančo, min. spravedlnosti, Pavol Teplanský, min. financí, Mikuláš Pružinský, min. hospodářství, Ferdinand Ďurčanský, min. dopravy a veřejných prací.
6.3.1939 Reorganizace autonomní vlády Podkarpatské Rusi. Předseda vlády Augustin Vološin a ministr Lev Prchala.
10.3.1939 Informace o nacistické snaze odtrhnout Slovensko. Prezident E. Hácha sesadil slovenskou autonomní vládu /mimo P. Teplanského/. Armáda převzala moc.
11.3.1939 Jmenována vláda Karla Sidora /ministerský předseda/, ministři: Martin Sokol /vnitro/, Július Stano /doprava a veřej. práce/, Peter Zaťko /průmyslu, obchodu, živností a zemědělství/, Alexander Hrnčiar /financí/, Jozef Sivák /školství a osvěty/ a Gejza Fritz /spravedlnost/.
14.a 15.3.1939 Nacistické Německo okupovalo české země.
14.3.1939 Vytvořen Slovenský stát.
15.-16.3.1939 Vytvořen Protektorát Čechy a Morava.
IV. Politicko-mocenský systém pomnichovské republiky, Česko-Slovenska
Pomnichovská republika je název pro druhou republiku, která existovala od mnichovského diktátu 30. září 1938 do 15. března 1939, kdy byl československý stát rozbit. Oficiálně se tento stát od 22. listopadu 1938 nazýval Česko-Slovenská republika, měl rozlohu 99 395 km2 a 10 370 000 obyvatel. Mnichovským diktátem 29. září 1938 a vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938 ztratila meziválečná republika 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel ve prospěch nacistického Německa, beckovského Polska a horthyovského Maďarska. Téměř 1 200 000 Čechů, Slováků a Podkarpatských Ukrajinců žilo v odtrženém území, zejména, když po 14. březnu 1939 maďarská armáda okupovala Podkarpatskou Rus /Ukrajinu/.
Po stránce formální navazoval politicko-mocenský systém pomnichovského státu na systém vytvořený v předmnichovské /první/ republice, ale po stránce obsahové, vnitřního režimu, se situace značně změnila. Docházelo ke značné deformaci a k nové politické orientaci. Politicko-mocenský systém Česko-Slovenska byl tvořen:
1/ politickou skupinou tzv. Hradu
2/ vládou a státním aparátem
3/ politickými stranami
4/ ekonomickými a finančními centry
5/ místními a celonárodními organizacemi a občanskými iniciativami
Politická skupina Hrad, ve které vůdčí postavou byl nejprve T.G. Masaryk a po něm E. Beneš, se snažila zájem celého státu, celého politicko-mocenského systému vyjádřit a realizovat tak, aby to vyhovovalo také většině obyvatelstva. Nicméně i v tomto snažení nastaly někdy krizové situace, zejména když pravicová část společnosti přestávala program Hradu respektovat a uznávat. Projevilo se to výrazně v roce 1935, kdy prezident T.G. Masaryk odstoupil a doporučil za svého nástupce E. Beneše, proti kterému se postavilo především protihradní křídlo agrární strany, vedené R. Beranem. 18.12.1935 byl Beneš zvolen prezidentem zásluhou poslanců sociálně demokratické, národně socialistické, lidové a komunistické strany. Dostal celkem 340 hlasů, protikandidát pravice získal 24 hlasů a 76 hlasovacích lístků bylo prázdných.
Když prezident Beneš 5. října 1938 odstoupil v důsledku mnichovského diktátu a na nátlak nacistického Německa, oslabily se tím značně demokratické síly společnosti, které byly nyní zatlačovány protihradními, konzervativními a fašistickými politickými stranami. Vývoj směrem od demokracie působil již v meziválečné republice. Zesílil v době Mnichova, pokračoval jako sílící tendence po odstoupení E. Beneše a vrcholil nacistickou okupací a kolaboranstvím v letech 1939-1945. Tato vývojová tendence pochopitelně poznamenala nejen pozice Hradu, ale celý stát, českou i slovenskou politickou scénu.
1. Politická skupina Hrad
Vyjadřovat spolehlivě zájem státu i české a slovenské společnosti nebylo nijak snadné, neboť pro to chyběla odpovídající objektivní situace. Okleštěný stát představoval nepřirozený geopolitický celek, nedal se vojensky bránit, uvnitř země se rozpadl demokratický systém a mezinárodní situace nebyla Československu nakloněna. Světem šla vlna fašismu, před kterou ustupovaly i mocné státy jako Francie, Velká Británie a do izolace zahleděné Spojené státy.
Hradní demokratické křídlo, vedené E. Benešem, se vytratilo z veřejného života. Stalo se předmětem útoků a štvanic, což prokazuje osud K. Čapka, ale i legionářů a demokraticky smýšlející a jednající inteligence. Celé období pomnichovské republiky lze označit dobou „útěku od demokracie.“
Demokratické a reformní sny byly v defenzívě a nová vládnoucí reprezentace je zatlačila do neefektivní opozice. Separatistické sny na Slovensku a na Podkarpatské Rusi využily situace a uvolnily se z vlivu centrální vlády.
Místo demokratického křídla se na Hradě ujalo moci křídlo konzervativní, symbolizované Emilem Háchou, který ve svých činech přímo naplňoval obsah nové politické orientace. Každá doba vyžaduje jiný typ politické osobnosti a Hácha adekvátně odpovídal politické situaci, tak jak se vyvinula po záboru pohraničních území.
Emil Hácha se narodil 12 července 1872 v Trhových Svinech. Jeho otec byl kontrolorem berního úřadu, byl tedy ve službách monarchie. V roce 1895 dosáhl Hácha hodnosti doktora práv a pracoval ve službách českého zemského výboru (odtud jeho příklon k autonomii). Ve 44 letech byl již dvorním radou správního soudu ve Vídni, což byla rychlá a úspěšná kariéra pro vyššího rakouského byrokrata, který své češství příliš nezdůrazňoval, i když se svého původu nezřekl. Nebyl sám, do stejné skupiny patřilo také mnoho českých důstojníků, lékařů, úředníků, policejních úředníků, podnikatelů a příslušníků inteligence. Společně s nimi byl Hácha svědkem toho, že národ nemusí mít vlastní stát a může existovat, dokonce se i rozvíjet. Jeho osobní kariéra to jen dotvrzovala. Vybaven touto zkušeností nevěřil příliš v nutnost rozbíjet rakousko-uherské soustátí, spíše byl nakloněn k tomu, aby Češi získali větší vliv a podíl na moci.
Takto vybaven mohl být vždy jen slabším partnerem pro jednání s Hitlerem, i když i zde platila zásada, že velmoc jedná s malým státem vždy z pozice silnějšího a nadřazenějšího. Již jeho úvodní prohlášení bylo nešťastné a stavělo ho myšlenkově po bok Hitlera, který si myslel totéž. E. Hácha totiž prohlásil, že „režim předmnichovské republiky mu byl cizí a již po revoluci 1918 si kladl otázku, bylo-Ii to pro Československo ziskem, být nezávislým státem ...“. Tak mohl promluvit a Hitlerovi nahrát jen konzervativní politik, kterému byla demokracie proti mysli, který věřil, že rakouská monarchie by lépe odolala německé panovačnosti. Emil Hácha věřil, že když obětuje stát ve prospěch nacistického Německa, zachrání tím národ. A. Hitlerovi nebyl již zatěžko slíbit, že dá Čechům více, než měli za nadvlády Vídně. Budou mít autonomní vládu, soudnictví a dokonce i vládní vojsko.
Emil Hácha byl i vnitřně přesvědčen, že je nutno volit novou politickou orientaci, od příliš volné liberální demokracie k autoritativnější a konzervativnější formě vlády a v zahraničně politické oblasti pryč od západních mocností, které nás z demokratického tábora doslova vyhnaly a položily na oltář agresivnímu nacistickému Německu. Věřil, že nová orientace zajistí trvalejší existenci pro český národ. Pocit zrady neměl, hledal jen cestu, jak žít v táboře totalitních států. Nakonec se v březnu 1939 ukázalo, že ani v táboře fašistických států není pro Československo místo. Nedohlédl tak daleko, aby viděl, že Mnichov a 15. březen 1939 přivodí v budoucnosti volání po zcela nové orientaci. Politická skupina Hrad pod vedením Masaryka a Beneše byla výraznou a samostatnou složkou politického života, tuto nezávislost Háchův Hrad již neměl. Sám Hácha byl vybrán agrární stranou a pod silným vlivem R. Berana se obklopoval spíše konzervativními politiky z jeho tábora. Ministrem zahraničních věcí se stal F. Chvalkovský, obdivovatel italského korporativního státu, který také neměl v lásce demokracii a nebude proto nikdy tvrdým odpůrcem nacistického režimu. Pod nátlakem Německa, zejména po návštěvě Chvalkovského 21. ledna 1939 v Berlíně, se politická skupina Hrad zcela přeorientovala na Německo, snažila se vyhovět přáním A. Hitlera v naději, že bude považována za partnera v jednání. Háchův Hrad věřil, že když se přizpůsobí, snad si i uchová formální samostatnost. Z toho vyplynula další tendence Hradu - podpořit kritiku demokratického režimu, vybudovat autoritativní vládu a zavést systém, který by byl tolerován nacistickým Německem.
Strana národní jednoty vypracovala 16. února 1939 program, který v mnoha směrech opsala z doktríny italského fašistického státu. E. Hácha z pozic konzervativního politika nebyl již schopen čelit nástupu fašizace. Byla to přesně opačná funkce, než kterou plnil Benešem vedený Hrad. Tehdy byl cílem boj proti zahraničnímu i domácímu fašismu. Přitom ovšem nelze tvrdit, že Hácha byl fašista, jen fašizujícím tendencím ustupoval.
Nebyla to jen jeho tragédie, tak si počínali tehdy i přední představitelé dvou velmocí, Francie a Velké Británie.
Hradní blok vedený T.G. Masarykem a později E. Benešem, pronikl svým vlivem do většiny politických stran, kde vytvořil hradní křídla, která spoluvytvářela praktické formování státní politické linie. Za E. Háchy tomu bylo naopak, silná agrární strana ovládala Háchu a ve většině politických stran se ujaly vedení protibenešovské síly. Po ustavení Strany národní jednoty vedené R.Beranem, ovládla Hrad tato strana a funkce Hradu se postupně vytrácela a klesala na významu.
Od prosince 1938 byl v čele vlády R.Beran. V pozici ministerského předsedy měl rozhodující postavení a Hácha se mu podřizoval. Hradní skupina již nebyla garantem demokracie.
Prezident E. Hácha, právnik mezinárodního významu, asistoval při zániku demokratického režimu, když na návrh konzervativních sil přivolil, aby se parlament sám likvidoval. 15. prosince 1938 se tehdejší Národní shromáždění usneslo na zmocňovacím zákoně, který dával vládě právo po dva roky nahrazovat zákony vládními nařízeními a měnit ústavu. R. Beran mohl vládnou bez parlamentu. Zákon likvidoval parlamentní demokratický režim. Tehdy se také poprvé odstraňovaly obrazy T.G. Masaryka a E. Beneše ze škol a úřadů, tedy dříve, než tak mohli učinit nacisté.
13.ledna 1939 byla rozpuštěna zemská zastupitelstva v českých zemích, což bylo dalším vítězstvím nedemokratických sil.
Prezident Hácha si neudržel vliv na autonomní vlády, neměl tam své exponenty. Autonomní vláda Slovenska a autonomní vláda Podkarpatské Rusi se mu zcela vymkly z vlivu. Pod vlivem vlasteneckých sil se prezident na krátkou dobu vzepřel autoritativním silám, když 10. března 1939 sesadil slovenskou autonomní vládu a moc na Slovensku převzala armáda. 11. března však byla jmenována nová slovenská autonomní vláda v čele s K. Sidorem a čin vojáků na záchranu republiky byl znehodnocen. Prezident, ale ani ministerský předseda Beran, nezakročili, když dostali informace, že další němečtí emisaři vyjednávají s některými slovenskými politiky o rozbití Česko-Slovenska. Háchova politika nebyla energická a prozíravá. Prezident Hácha trpěl vnější vměšování, tím jen agresora povzbuzoval a oslabená opozice, vydaná na pospas hysterické kritice, neměla dost sil a prostředků, aby na hrozící nebezpečí upozornila s naléhavou důrazností. Vláda R. Berana nedala ani na varování zpravodajských důstojníků a v odevzdané pasivitě očekávala a podrobovala se dalšímu vývoji.
Funkce Hradu degenerovala a E. Hácha byl jen vláčen událostmi. Hrad jako mocenský činitel se vytratil, nebyl ani zdrojem iniciativy.
2. Vláda a státní aparát
Ústřední vláda pomnichovského Československa navazovala na kontinuitu úřednické vlády armádního generála Jana Syrového /22.9.1938-4.10.1938/. Současně však ve svých rozhodnutích byla diskontinuitní vzhledem ke koaličním vládám odpovědným parlamentu z období meziválečné republiky. Současně došlo k prudké změně vnitropolitické i v zahraniční orientaci. Orientace na Francii a Velkou Británii byla opuštěna, stejně jako smlouva s SSSR, aby se Československo nekompromitovalo v očích Německa a jiných fašistických vlád.
Ústřední čs. vláda hledala místo v táboře fašistických států, když byla z demokratického tábora vytěsněna mnichovským diktátem. Uvedený strategický cíl nebyl splněn, ani fašistický blok neměl zájem na samostatné existenci Československa, proti kterému vystupovalo Polsko, Maďarsko a Itálie. Nástup ultrapravicových sil povzbudil domácí konzervativní a fašistické sny. Poměrně úspěšně zvládla ústřední vláda ekonomické otázky a zdaleka se nesplnily katastrofické představy o totálním úpadku čs. hospodářství.
Úřednická vláda 4.10.1938 - 1.12.1938
Předseda vlády armádní generál Jan Syrový,
ministr zahraničních věcí František Chvalkovský,
vnitra Jan Černý,
financí Josef Kalfus,
školství a národní osvěty (pověřen správou) Stanislav Bukovský,
národní obrany Jan Syrový,
spravedlnosti Vladimír Fajnor do 14.10. 1938, potom Ladislav Feierabend, průmyslu, obchodu a živností Imrich Karvaš,
železnic brigádní generál Vladimír Kajdoš,
pošt a telegrafů brig. gen. Vladimír Kajdoš,
veřejných prací div. gen. Karel Husárek,
zemědělství Ladislav Feierabend.
sociální péče Petr Zenkl,
veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Petr Zenkl,
pro sjednocení zákonů a organizace správy Vladimír Fajnor do 14. 10.1938, potom Ladislav Feierabend,
bez portefeje Hugo Vavrečka, Stanislav Bukovský, Ivan Parkányi do 14.10.1938.
Druhá vláda od 1.12.1938 do 15.3.1939
Předseda vlády Rudolf Beran,
ministr zahraničních věcí František Chvalkovský,
vnitra Otakar Fischer,
financí Josef Kalfus,
školství a osvěty Jan Kapras,
národní obrany armádní generál Jan Syrový,
spravedlnosti Jaroslav Krejčí,
průmyslu, obchodu a živností Vlastimil Šádek,
dopravy divizní gen. Alois Eliáš,
veřejných prací Dominik Čipera,
zemědělství Ladislav Feierabend,
sociální a zdravotní správy Vladislav Klumpar,
bez portfeje Karol Sidor do 14. 3. 1939, Jiří Havelka.
Na veřejné mínění působilo uklidňujícím dojmem zařazení vyšších důstojníků do vlády, lid věřil, že v případě války by tato vláda splnila vlasteneckou povinnost. Vláda pokračovala v tradici, že ministerským předsedou byl čelný představitel agrární strany.
a) Vládní a političtí představitelé
Rudolf Beran (28.12.1887 - 28.2.1954), v letech 1919-1933 generální tajemník a od roku 1933 předseda agrární strany, poslanec za tuto stranu v letech 1919-1939. Doporučoval dohodu s K. Henleinem a s nacistickým Německem. Předseda Strany národní jednoty, od 1.12.1938 do 15.3.1939 ministerský předseda, od 16.3.1939 do 24.4.1939 předseda první protektorátní vlády. V roce 1947 odsouzen Národním soudem na 20 let vězení. Prosazoval zvolení dr. E Háchy prezidentem a souhlasil s jeho berlínským podpisem, který byl na něm vynucen 15.3.1939.
Jan Černý (4.3.1874 v Uherském Ostrohu - 10.4.1959), v letech 1912-1918 přednosta prezidia moravského místodržitelství v Brně, v letech 1920-1938 též zemským prezidentem v Brně a v letech 1920-1921 předseda úřednické vlády. Byl předsedou úřednické vlády také v roce 1926, do roku 1938 byl ministrem vnitra (1920-1922, 1926-1929, 1932.1934 a v r. 1938), a to v obou vládách armádního generála Jana Syrového. Od 31.5.1939 v důchodu, zemřel v r. 1959.
Dominik Čipera, (nar. 9.8.1893 v Praze), český národohospodář, bankovní úředník v Praze a ve Lvově. Od roku 1919 ve službách fy Baťa, kde vedl oddělení organizace podniku, později správní rada a generální ředitel všech Baťových závodů. Od roku 1932 starosta Zlína.
Alois Eliáš (28.9.1890 v Praze - popraven 19.6.1942), divizní generál. Vystudoval Vysoké učení technické v Praze a stal se inženýrem. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku a ve Francii. V letech 1921-1923 na Vysoké škole válečné v Paříži. V r. 1929 zástupce náčelníka hlavního štábu, od r. 1931 velitel pěší brigády, od r. 1933 velitel divize a od r. 1935 velitel V. armádního sboru v hodnosti divizního generála. 27.4.1939 ho jmenoval prezident E. Hácha s potvrzením říšského protektora předsedou protektorátní vlády a pověřil řízením ministerstva vnitra. Eliáš však udržoval tajný styk s londýnským odbojem a ilegální organizací Obrana národa. V září 1941 byl zatčen a za stanného práva v roce 1942 popraven. Nacisté tím vykonávali nátlak na prezidenta Háchu, aby zanechal styků s prezidentem E. Benešem.
Vladimír Fajnor (29.10.1875 v Senci na Slovensku - 5.1.1952), slovenský právník, stoupenec státního čechoslovakismu, zastánce programu společného státu. Studoval v Budapešti a v Berlíně. První prezident Nejvyššího soudu v Brně, profesor na Komenského univerzitě v Bratislavě. V roce 1920 založil Právnickou jednotu na Slovensku a byl 16 let jejím starostou. Redaktor Právnického obzoru v Bratislavě a člen Učené společnosti Šafaříkovy. Spoluautor Nástinu súkromnéno práva. Člen Čs. národně demokratické strany na Slovensku. Za slovenského státu pod tajným dozorem.
Ladislav Feierabend (14.6.1891 v Kostelci n.O. -15.8.1969). Doktor práv a národohospodář, studoval v Praze, Oxfordu a Neuchatelu. Od roku 1917 tajemník Ústřední jednoty hospodářských družstev, potom ředitel Kooperativy, předseda pražské plodinové bursy, předseda Obilní společnosti a v Praze, místopředseda Čs. exportního ústavu, místopředseda bulharské obchodní komory, člen Zemědělské akademie, ministr v Česko-Slovensku i v protektorátní vládě. V roce 1940 uprchl do zahraničí a stal se ministrem londýnské vlády, člen Státní rady, od r. 1945 funkcionář národně sociální strany, po únoru 1948 znovu v emigraci.
Otakar Fischer (15.5.1884 v Jenči u Prahy) doktor práv, studoval ve Vídni, od r. 1906 ve státních službách jako politický úředník v Opavě, Brně a ve Vídni. Od r. 1918 na ministerstvu vnitra v Praze, v r. 1924 v hodnosti rady u Nejvyššího správního soudu v Praze. 1.12.1938 jmenován ministrem vnitra v Beranově vládě.
Jiří Havelka (25.7.1892 v Orlu v Rusku - 5.6.1964), doktor práv, studoval v Praze, od r. 1918 na ministerstvu železnic, od r. 1931 docent správní vědy, od r. 1933 senátní rada Nejvyššího správního soudu, člen vlády Rudolfa Berana a též pověřen řízením kanceláře prezidenta E Háchy. Autor knihy Státní podniky (1930), v letech 1939-1941 též člen protektorát ní vlády. Udržoval styky se zahraničním odbojem a v r. 1941 zbaven funkcí. Do roku 1945 držen v domácím vězení.
Karel Husárek (31.1.1893 v Čechovicích na Moravě), divizní generál, vystudoval techniku v Brně a Vysokou školu válečnou v Paříži, profesor strategie a taktiky. V letech 1933-1934 podnáčelník hlavního štábu a ředitel opevňovacích prací 1935-1938. Od 4. 10. do 30.11.1938 ministr veřejných prací.
František Chvalkovský (30.7.1885 v Jílovém - 25.2.1945), doktor práv, diplomat. Vystudoval v Praze, v Londýně a v Berlíně. Od r. 1919 na ministerstvu vnitra, v r. 1921 šéf čs. delegace na římské konferenci nástupnických států, v letech 1921-1923 vyslanec v Tokiu, 1923-1925 v USA též jako vyslanec. Člen agrární strany a 1925-1926 v poslanecké sněmovně. V letech 1927-1932 vyslanec v Berlíně a v letech 1932-1938 v Římě, kde obdivoval pořádek fašistického státu. Od 4.10.1938 ministr zahraničních věcí, doprovázel prezidenta E. Háchu 15.3.1939 do Berlína k říšskému kancléři a vůdci A. Hitlerovi. Jmenován jediným vyslancem protektorátní vlády, a to v Berlíně. Projevil ochotu vyhovět nacistickým požadavkům, zahynul při náletu amerických letců na dálnici před Berlínem.
Vladimír Kajdoš (1893 v Bylanech u Kroměříže), brigádní generál, ministr dopravy ve druhé vládě arm. gen. J. Syrového. Za první světové války bojoval jako dobrovolník v srbské armádě, později v ruských legiích, kde velel 2. střeleckému pluku. V roce 1933 druhým zástupcem náčelníka hlavního štábu.
Jan Kapras (17.1.1880 v Brně - 13.5.1947), doktor práv, historik práva, politiky. Vystudoval gymnázium v Brně a práva v Innsbruku, Praze a v Berlíně. Od r. 1905 docent, od r. 1910 profesor na Karlově univerzitě v Praze. Čelný funkcionář různých vědeckých ústavů a institucí. Účastník mírové konference v r. 1919, autor četných spisů. 1.12.1938 ministrem školství a osvěty, též ve vládě gen. A. Eliáše v době okupace. Znalec hraničních otázek, vytyčoval česko-německé hranice a byl členem delimitační komise česko-polské. 1932-1935 senátor. V protektorátní vládě do ledna 1942, spolupracovník gen. A. Eliáše. Autor knihy Český stát a centralizace zemí habsburských.
Vladislav Klumpar (9.8.1893 v Praze), doktor práv, organizátor Spolku průmyslníků textilních, od r. 1926 vedoucí ředitel Ústřední sociální pojišťovny. Ministrem ve vládě R.Berana i gen. A.Eliáše, kde zastával mírně konzervativní stanoviska.
Jaroslav Krejčí (27.6.1892-1955), doktor práv, studoval v Praze. Od r. 1920 v předsednictvu ministerské rady v Praze, od března r. 1938 předseda Ústavního soudu, profesor ústavního práva na Masarykově univerzitě. Autor mnoha právnických spisů. Ministr ve vládě R. Berana i ve vládě protektorátní. Od září 1941 do ledna 1942 náměstek ministerského předsedy, od ledna 1942 do ledna 1945 předseda protektorátní vlády. Národním soudem odsouzen na 25 let vězení.
Stanislav Bukovský (2.5.1889 ve Vyškově-8.10.1942), sokolský pracovník, český lékař. V letech 1932-1939 starosta Čs.obce sokolské, odpůrce německého fašismu. Spisovatel v oboru hygieny, organizátor branné výchovy. 22. září 1938 jmenován ministrem bez oboru v první vládě J. Syrového a jeho druhé vládě správcem ministerstva školství a národní osvěty. Účastník sokolského odboje v době okupace, zatčen v roce 1941. Zemřel po útrapách v koncentračním táboře v Osvětimi 8.10.1942.
Ivan Parkányi, podkarpatoruský politik, doktor práv, rada kanceláře prezidenta republiky pro podkarpatoruské věci. První Rusín v ústřední vládě, ministrem v první i ve druhé vládě J. Syrového. Guvernér Podkarpatské Rusi, za vlády Vološinovy odešel z veřejného života. Životopisná data nejsou známa.
Karol Sidor (16.7.1901 v Ružomberku - 20.10.1953), slovenský politik, přívrženec A.Hlinky. Od r. 1920 do r.1931 šéfredaktor časopisu Slovák. Vyznamenán řádem Polonia restituta, doporučoval Slovensku politickou orientaci na katolické Polsko. V březnu 1939 váhal uposlechnout příkaz A.Hitlera na odtržení Slovenska v určeném čase, aby Německo mohlo vydávat rozpad ČSR za samovolný. Krátce také předseda slovenské autonomní vlády. Od 8.6.1939 vyslanec slovenského státu ve Vatikánu, kam byl odstraněn na žádost nacistů. V letech 1938-1939 též velitel Hlinkových gard. Přední ideolog slovenského autoritativního režimu, ovlivněn stavovským fašismem v Itálii. V diplomatických službách slovenského státu do roku 1945, po roce 1945 v emigraci nejprve v Itálii a později v Kanadě, kde v r. 1953 zemřel. Podporoval slovenskou emigraci a stal se předsedou Slovenské národní rady. Národním soudem byl v nepřítomnosti (v roce 1947) odsouzen ke 20 letům vězení.
Jan Syrový (24.1.1888 v Třebíči - 17.10.1970), úředník ve Varšavě, 10.9.1914 vstoupil do České družiny, účastník bitvy u Zborova, velitel 2. čs. střeleckého pluku Jiřlho z Poděbrad, řídil boje se sovětskou armádou na Sibiři. V r. 1920 zemským velitelem pro Čechy, do r. 1927- do r.1933 náčelníkem hlavního štábu, od r. 1933 generálním inspektorem čs. branné moci. V úřednické vládě J. Černého ministrem obrany (1926). V září až v prosinci 1938 předseda úřednické vlády, jež se 30.9.1938 podřídila mnichovskému diktátu, který však nebyl přijat Národním shromážděním. V roce 1947 odsouzen na 20 let, v roce 1960 amnestován. Zemřel v r. 1970.
Vlastimil Šádek (17.12.1893 ve Vicoměřicích), od roku 1937 tajemník Ústředního svazu čs. průmyslníků v Praze, organizátor průmyslu, sekretář Sdružení dřevoobrábějlclho průmyslu a člen různých organizací. 1.12.1938 ministr obchodu, průmyslu a živností. Prokázal odborné znalosti a zvládal obtížné ekonomické situace, 27.4.1939 též ministr v protektorátní vládě, tajně sledován gestapem. Nacisté uznávali jeho odborné kvality.
Hugo Vavrečka (22.2.1880 v Ostravě), český diplomat, novinář a politik. Psal pod pseudonymem Hugo Vavris, redaktor Lidových novin, generální konzul v Hamburku (1920), vyslanec v Budapešti (1922) a ve Vídni (od r. 1926). Od r. 1932 ředitel Bafových závodů ve Zlíně, od 16.9.1938 ministr bez křesla, pověřený soustředěním zpravodajských informací v poslední vládě Hodžově. Ministrem v obou vládách Syrového. H. Vavrečka je otcem Boženy Havlové a dědečkem Václava Havla.
Hugo Vavrečka se účastnil Baťova podnikání, měl podnikatelský cit a jeho nápady se uplatnily ve výrobě, v obchodě, v technice a organizaci. V diplomatických službách zastával linii spolupráce s Maďarskem a Rakouskem. Propagoval středoevropskou orientaci bez nadvlády nějaké velmoci. Ve svých pamětech napsal. „Poznal jsem, že moje koncepce a plány o uskutečnění užší politicko-hospodářské kooperace Československa, Rakouska a Maďarska jsou předčasné“ a dále poznamenal, „že se musí nějak vyžít i komplex velkoněmecký, ona přirozená tendence k seskupení všech Němců v jediném státním celku ... a pro náš národ vyvstane osudová otázka o možnosti či nemožnosti národní existence ...“.
Ing. Hugo Vavrečka napsal také několik povídek a jeho Lelíček ve službách Sherlocka Holmese byl zfilmován pod pseudonymem Hugo Vavris, napsal také filozofické pojednání O počátku a konci světa.
Petr Zenkl (13.6.1884 v Táboře - 2.11.1975), český politik, doktor filozofie, od 24.4.1937 primátor Prahy, též ředitel Ústřední sociální pojišťovny, představitel národně socialistické strany. V roce 1932 organizoval nouzové práce pro nezaměstnané. Autor četných gramatických příruček a politických statí. 22. září 1938 ministr ve vládě J. Syrového, též v jeho druhé vládě. Stál na pozicích obrany státu, kritik nacismu. V letech 1939-1945 vězněn v koncentračním táboře. V letech 1945-1948 předseda národně socialistické strany, v letech 1946 - 1948 náměstek předsedy vlády, v roce 1948 odešel do emigrace. Kritik komunistické vlády a autor mnoha politologických spisů.
b) Státní aparát
Ve státní správě se projevilo několik nových tendencí:
1) Vyřadit z rozhodování parlament, který byl podroben přehnané kritice.
2) Vládnout bez opozice, případně připustit jen umírněnou kritiku.
3) Vybudovat autoritativní vládu, označovanou jako vládu silné demokracie.
4) Vytlačit z vládních pozic a veřejného života přívržence prezidenta E. Beneše a členy hradní skupiny.
5) Zajistit určité změny v diplomatickém sboru, budovaném ještě prezidentem Benešem.
6) Zesílit vliv armádních složek ve veřejném životě a ve vládě.
7) Omezit politickou aktivitu legionářů, levicových politiků, reformních stran.
8) Na nátlak nacistického Německa zatlačit vliv židovského obyvatelstva, omezit jeho společenskou a ekonomickou aktivitu.
9) Státní aparát orientovat na spolupráci s Německem a tím si zajistit určitou blahosklonnost.
10) Upevnit centralizovanou moc státního aparátu, proti této snaze vystoupila tendence po decentralizaci, zejména po zavedení autonomních vlád na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
11) Do vlády bylo povoláno několik odborníků z oblasti průmyslu a financí.
12) Změna v zahraniční orientaci vedla i ke změně exportní politiky.
Arbitrážním výrokem 2.11.1938 ve Vídni byla část jižního Slovenska odstoupena Maďarsku. Republika kapitulovala před nároky Maďarska.
Na Slovensku se 8.11.1938 vytvořila pod patronací Hlinkovy ludové strany Slovenská ludová strana, do níž vstoupily další slovenské politické strany a vytvořily jednotnou stranu, která ihned kladla požadavek na větší podíl moci ve složkách státního aparátu ve prospěch přívrženců této strany. Vypracovala návrh na vystěhování českých učitelů, četníků, důstojníků apod.
19.11.1938 byl přijat zákon o autonomii Slovenska a Pod karpatské Rusi a úřední název republiky byl pozměněn na Česko-Slovensko.
Demokratické síly ve státním aparátu byly zatlačovány zejména na Slovensku. 1.12.1938 se ministerským předsedou česko-slovenské vlády stal Rudolf Beran. 20.1.1939 byla jmenována 3. slovenská autonomní vláda, vedená J. Tisem. 28.2.1939 jednali zástupci slovenské autonomní vlády (Ďurčanský a Pružinský) v Berlíně s H. Göringem, který slíbil finanční dotace, když bude rozbit společný stát.
10.3.1939 převzala moc na Slovensku armáda a 11.3. byla jmenována nová autonomní vláda s předsedou K. Sidorem. 12.3.1939 vydali nacisté pokyn vyvolat incidenty, aby byl zdůvodněn vpád německé armády. Ke srážkám došlo v Brně a v Jihlavě a několika obcích. Státní aparát byl již značně pasivní.
Stav armády, která v době mnichovské krize měla více než 1,5 miliónů vojáků, byl na přání nacistického Německa výrazně snížen. Byli dokonce amnestování henleinovští zločinci, kteří se dopustili vražd na československých vojácích a členech Stráže obrany státu. Od září 1938 do 15. ledna 1939 bylo zavražděno a při zákroku proti německým, pOlským a maďarským teroristům padlo 262 vojáků a členů SOS a raněno bylo 316 osob, asi 2 000 osob bylo uneseno a odvlečeno do Německa. V březnových bojích na východním Slovensku proti maďarským teroristům a maďarské armádě padlo 40 osob a dalších 120 bylo raněno.
Četař Arnošt Hrad ze 6. hraničářského pluku se zastřelil, když dostal kapitulační rozkaz k vyklízení pevnostního objektu Cihelna. Zemřel 3. října 1938 v Červené Vodě. Ve dnech 10. až 20. října 1938 byla provedena demobilizace. Větší část vojenských jednotek byla přesunuta na Slovensko, kde byly opakovaně narušovány hranice s Maďarskem. Hlinkova strana prosazovala, aby na Slovensku byly jen útvary složené ze slovenských vojáků, byla to příprava na odtržení.
Ostraha hranic proti Německu byla zrušena 5. prosince 1938 a proti Maďarsku a Polsku 12. prosince. Celkový stav armády v souladu s německými požadavky se snížil na 120.000 mužů a důstojníků. Armáda měla 6 armádních sborů, 12 divizí, 4 rychlé divize, 2 horské brigády a další útvary technických zbraní. Část zbraní byla odprodána do Německa, a to v hodnotě 60 miliónů marek.
A. Hitler nadiktoval 21. ledna 1939 ministru Chvalkovskému, že Československo musí být ve všem spojencem Německa.
Bezprostředně před okupací Česko-Slovenska byl do zálohy propuštěn jeden ročník a ve výcviku zůstalo jen 60 000 mužů. Před 15. březnem bylo v armádě jen 90 000 mužů. Na nátlak z Německa byl z funkce náčelníka hlavního štábu odvolán armádní generál L. Krejčí.
V odpoledních hodinách 14. března 1939 vpadla německá vojska na Ostravsko, na odpor se postavila jedna z jednotek 3. praporu 8. pěšího pluku (Slezského) pod vedením kapitána Pavlíka. Okupace v masovém měřítku začala 15. března 1939 v 6,00 hod. Maďarské vojsko narušilo státní hranice 14. března v 5,45 hod. Na odpor se jim postavily některé jednotky 12. divize. Boje byly ukončeny 16. března 1939.
Státní aparát se staral také o základní školství. Počet německých škol a jejich vybavení ukazuje, že stát se staralo spravedlivou školskou politiku. Na německých školách měšťanských vyučovalo 2 683 učitelů, na obecných školách 9 245 a počet pedagogického personálu (včetně mateřských škol) činil ještě 1 614 osob.
Následující přehled vykazuje počet škol podle vyučovacího jazyka.
Stav 1.1.1938
Vyuč.jazyk český a ruský němec- maďar- polský rumun- hebrej-
Typ školy slovenský ký ský ský ský
mateřské školy 1871 75 779 37 72 - -
obecné školy 10661 595 3310 880 90 4 7
měšťanské školy 1587 24 457 25 11
Na území připojeném k Německu a Polsku zůstalo 56 českých měšťanských škol, 323 škol obecných. Na vysokých školách studovalo v roce 1938 21 376 posluchačů, z toho bylo 1 242 cizinců. Na německých vysokých školách studovalo 6 200 posluchačů, z toho 560 cizinců. Čs. stát vydržoval tři německé vysoké školy i v době, kdy bylo pohraniční území připojeno k Německu. V téže době byly české školy v odtrženém pohraničí zavírány.
Z hlediska národnostní politiky je poučný také počet středních škol, jak ukazuje následující přehled (stav v r. 1927):
Typ školy vyučovací jazyk počet škol počet studentů
Gymnázium český 25 7565
německý 19 4001
maďarský 2 550
Reálné gymnázium český 80 27992
Německý 25 6633
maďarský 9 2315
polský 1 434
ruský 3 900
Gymnázia děčínského typu –český - -
německý 3 1 030
Reformní reálná gymnázia český 45 13 678
německý 21 4 589
maďarský 2 548
ruský 1 160
reálky český 50 23 950
německý 24 7 277
maďarský 1 424
V roce 1938 bylo v Čechách 30% obyvatelstva německé národnosti. Němci měli 38% všech obecných škol, 38% středních škol, 40% škol odborných a 47% škol živnostenských. Privilegované školství z Rakousko-Uherska jim bylo ponecháno v plném rozsahu. Před vznikem ČSR připadala 1 univerzita na 3 milióny Němců, ale také na 10 mil. Čechů. Když byla založena druhá česká univerzita v Brně, Němci protestovali proti počešťování Brna.
Občanskou plnoprávnost Němců lze prokázat také z toho, že v československé armádě bylo 13 000 aktivních a záložních důstojníků.
V době mobilizace v roce 1938 nastoupilo ke svým útvarům 5 140 německých důstojníků a 188 000 německých vojáků. Nedostavilo se, zběhlo a vyhnulo se službě 56 000 Němců. Do nacistické armády nastoupilo 459 000 Němců z bývalé ČSR. Padlo a těžce zraněno (s trvalým následkem) bylo 160 000 mužů.
Němcům v Československu státní aparát a ústava zaručovaly:
1) stejné zákony a rovnost před zákonem pro Čechy a Němce,
2) žádná jazyková omezení v oblasti kultury, práva shromažďovacího, spolkového, svobody projevu a tisku,
3) právo na vlastní spolky s úředním jazykem německým, též německé politické strany, organizace, instituce, muzea apod.,
4) práva na vyučování v mateřském jazyce,
5) úřadování v němčině u státních úřadů, kde v soudním okrese bylo 20 a více procent obyvatelstva německého jazyka. V ČSR bylo 423 soudních okresů, z toho se ve 150 úřadovalo pro německé obyvatelstvo v jejich jazyce, ve 27 okresech maďarsky, ve 3 okresech polsky a v 5 okresech rusky, případně ukrajinsky,
6) jazyková volnost v obchodní a podnikové oblasti. Také v parlamentě hovořili Němci svým jazykem.
Ministr Petr Zenkl v jednom svém vystoupení uvedl, že v Československu je 583 764 veřejných zaměstnanců, z toho 23,1% Němců. V USA vyšla v roce 1955 Zenklova kniha Masarykova Československá republika (Chicago 1955), kde se hodnotí národnostní politika slovy: "Čechoslováci se nemusí bát žádného spravedlivého soudu této politiky tam, kde bude soudcem spravedlnost a právo a nikoli nenávist a politická zášť a mocenské choutky."
3. Politické strany
V předmnichovské republice byly u moci vlády koaliční, případně vlády úřednické, odpovědné parlamentu. Ten byl nyní vyřazen z činnosti a politický vývoj spěl k autoritativnímu režimu, který se v dobové terminologii označoval jako vláda silné ruky, energická demokracie apod. Po mnichovském diktátu prošla česká společnost poměrně dlouhým krizovým obdobím v oblasti politické, ekonomické, morální a vojenské. Porážka vnější se spojila s vnitřní porážkou demokracie.
Fašistický režim se některým politikům jevil jako efektivní, netrpící vnitřní rozporností, příčiny Mnichova se hledaly v přebujelém stranictví, kdy celonárodní a celostátní politiku neměl vlastně kdo hájit a prosazovat. Demokracie byla poražena ve Španělsku, agrese vítězila v Etiopii, v Číně a 11 evropských států mělo autoritativní a fašistické vlády. Fašistické síly byly v ofenzívě, důkazem bylo například připojení Rakouska k Německu, okupace českého pohraničí apod.
Obyvatelstvo bylo deprimováno, znechuceno a mělo ostré výtky k vládnoucí reprezentaci, že nedokázala udržet samostatnost, že si vybrala nespolehlivé spojence, že demokracie zklamala. Záchrana byla spatřována v nacionalismu, a to v českém i slovenském, a v autoritativním režimu. Uváděly se i důvody zahraničně politické. Tvrdilo se, že demokratické poměry dráždí Hitlera.
Německé požadavky byly bedlivě sledovány a někdy dokonce s předstihem plněny. V Německu se razilo heslo: jeden národ, jedna říše, jeden vůdce. U nás se uplatňovalo heslo jeden národ, jeden duch, jedna strana. Sjednocování různých politických stran do jediné politické organizace bylo vydáváno za obrodu národa a jeho duchovních sil. Autoritativní vláda byla dokonce vydávána za vyšší formu demokracie. Tisk neměl rozvíjet diskuse, ale měl pěstovat jednotu vůle a činů, přinášet strohé informace a výchovné komentáře.
V pomnichovské republice se mocensky prosadila Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, která zahájila jednání s ostatními politickými stranami o sloučení, které podpořily zejména Národní sjednocení, Československá živnostensko-obchodní strana středostavovská a po překonání vnitrostranické krize se připojila Československá strana lidová. Také část Československé strany národně socialistické vstoupila do sjednocovacího procesu. Po kratším váhání se ke sjednocení přihlásila také Národní obec fašistická. V prosinci 1938 přistoupila též Akce národní obrody. Nová strana nesla název - Strana národní jednoty (SNJ).
V ustavujícím a programovém prohlášení 18. listopadu 1938 se prohlásila za vedoucí státní stranu a politický program zaměřila na vybudování autoritativní demokracie. V čele nové strany byl R. Beran, později dr. J. Černý. Ve vedení byli F. Hodač z Národního sjednocení, J. Stříbrný z Národní ligy, R. Gajda z Národní obce fašistické, dr. O. Klapka z národně socialistické strany a msgre. B. Stašek ze strany lidové. Pod heslem jednoty národa získala tato strana masovou základnu, na kterou však působila negativně přehnaná ochota vyhovět zbylé německé menšině a nacistickému Německu. K 31. prosinci 1938 vykazovala Strana národní jednoty 750 000 členů. Kdo se opozdil s přihláškou, měl čekací tříměsíční dobu.
Nejradikálnější protidemokratickou kampaň vedli přívrženci R. Gajdy. Sílily útoky na prezidenta Beneše, dokonce byl podán návrh, aby byl souzen národním soudem. Projevovaly se antisemitské nálady, kritika západních mocností, stejně jako ostré výpady proti avantgardním a demokratickým umělcům. Komunistická strana byla 27.12.1938 rozpuštěna. Italský fašismus a německý nacismus byl brán v ochranu a obdivován. Propagace rasové a národní čistoty vyústily až v návrhy na pracovní a koncentrační tábory. Stát měl být organizován podle stavovského principu, odbory měly být zbaveny politického vlivu a stávky byly zakázány. lidé měli být zbaveni vlivu na politickou správu a na český kulturní život. V zahraniční politice se doporučovala orientace na Německo, když nás „západ tak zradil.“
Novou orientaci prosazoval tisk národní jednoty Venkov, Večer, Národní listy aj. Před svým zánikem vydala Strana národní jednoty kolaborantské provolání, datované 16. března 1939, ve kterém vyzývala k loajální a poctivé spolupráci s velkým sousedem Po vzniku protektorátu se Strana národní jednoty přeformovala do Národního souručenství, vedeného formálně prezidentem E. Háchou.
Do opozice proti politice Strany národní jednoty se postavily demokratické spolky, odboráři, legionáři, přívrženci prezidenta Beneše, část příslušníků strany národně socialistické, lidové a většina členů sociálně demokratické strany.
Z opozičních sil se vytvořila Národní strana práce, základ získala v sociálně demokratické straně. Angažoval se zejména B. Laušman. Ke straně práce se připojil okruh inteligence, soustředěné kolem časopisu Nová doba (prof. J. Macek, ing. J. Nečas, E. Štern, aj.). Přistoupili mnozí signatáři manifestu Věrní zůstaneme, členové skupiny Hrad, členové Dělnické akademie a ze strany národně socialistické přišli čtyři poslanci F. Richter, dr. K. Moudrý, dr. J. Patejdl a dr. J.B. Kozák se svými přívrženci. Ke straně práce se hlásily také mládežnické organizace národně socialistické a sociálně demokratické strany a menší skupiny z dalších stran. Sociální demokracie na protest proti tomu, že II. internacionála výrazně nevystoupila proti mnichovskému diktátu, z této mezinárodní organizace vystoupila. Do strany práce vstoupili i někteří komunisté.
Poslanecký klub této strany se ustavil 2. prosince 1938, ale rozpuštění parlamentu nezabránil. 11. prosince 1938 se konal ustavující sjezd, na kterém byl předsedou strany zvolen A. Hampl, místopředsedy J. Nečas, F. Richter, J. Aleš a A. Jungwirtová. Odhadovalo se, že strana má na 300 000 členů. Tiskovým orgánem se stalo bývalé Právo lidu, vedené nyní pod hlavičkou Národní práce.
V programu strany práce bylo odmítání fašismu a nacismu, udržení demokratických svobod a zajištění samostatnosti státu. Německu se nenadbíhalo. Mezi členstvem převládalo přesvědčení, že je třeba čelit domácímu i zahraničnímu fašismu. Po nacistické okupaci se strana likvidovala, ale vyzvala své členy, aby vstoupili do Národního souručenství, část členů, zejména mladších, však vytvářela ilegální organizace.
V politickém životě se radikálním programem prosazovala Akce národní obrody (ANO), autoritativní skupina z počátku odmítající vstup do Strany národní jednoty. Mezi přední funkcionáře patřili profesor K. Domin, prof. S. Mentl, dr. M. Hlávka, tajemník spolku zbrojařů, ing. F. Macalík, podnikatel a J. Lobkowicz, předseda svazu velkostatkářů. Programem Akce národní obrody bylo sjednocení českého národa v jediné totalitní straně. Propaganda byla zaměřena proti demokracii, židům a přívržencům dr. Beneše. Doporučovalo se připojení k ose Berlín - Řím - Tokio. Někteří funkcionáři vyjednávali tajně s Německem.Když se Akce národní obrody stala součástí Strany národní jednoty, snažila se svým programem přetvořit stranu na radikálně nacionalistickou, případně na stranu fašistickou. V předvečer okupace doporučovala vedení místo obsazení českých zemí vnitřní fašizaci.
V pomnichovské republice působila také malá, ale hlučná Árijská fronta, která vznikla z Kruhu slovanských árijců, který vydával protižidovsky zaměřené výtisky Poplach.
Árijská fronta propagovala sjednocení všech fašistických skupin v československém národním táboru. 19. října 1938 se ustavil akční výbor a po okupaci českých zemí se skupina přetvořila na Národní árijskou kulturní jednotu.
Ve fašistickém prostředí vznikl 13. března 1939 návrh na vytvoření Českého národního výboru, který plánoval státní převrat a jmenování R. Gajdy do funkce ministerského předsedy. Na puč se připravovala také politická skupina Vlajka. Ráno 15. března skupina vlajkařů pod vedením nedostudovaného medika Ryse-Rozsévače, s několika členy Akce národní obrody a Národní obce fašistické, obsadila budovu parlamentu. Čeští fašisté se chtěli nabídnout jako kolaborantská vláda pro spolupráci s okupanty. Nacisté však skupinu ignorovali, i když v ní měli své agenty.
Vlajkaře využívala nacistická zpravodajská služba a gestapo jako opozici vůči Háchovu Národnímu souručenství.
Fašistická organizace Vlajka vznikla již v roce 1925, měla asi 4 000 členů a rychle se radikalizovala po odchodu E. Beneše do exilu. V listopadu 1938 žádala fašizaci republiky, dodávala informace nacistické štvavé vysílačce ve Vídni, která působila pod jménem Pravda vítězí a měla morálně rozkládat český národ. Ve vysílačce pracoval vlajkař V. Musil. Počátkem roku 1939 Vlajka organizovala pumové atentáty proti synagogám a židovským objektům. Za peníze z Německa si Vlajka zřídila v odtrženém pohraničí vlastní ilegální vysílačku. Současně s okupací Prahy se chtěli Vlajkaři zmocnit vlády, ale okupační moc o ně neměla zájem, dala přednost Háchově politické reprezentaci. Vlajkaři neměli dostatek odborníků, aby mohli řídit ekonomický život okupované země.
O koncentraci českých fašistických skupin se pokusil R. Gajda. V říjnu 1938 založil Národní tábor československý, který žádal rozpuštění všech politických stran, zabavení jejich majetku, zveřejnění příslušníků československé zpravodajské ústředny, důvěrníků policie a četnictva, kteří pracovali proti Německu a na domácím úseku proti fašistickým stranám a organizacím. Proti židům měla být vyvolána vlna perzekucí, aby se odstěhovali a s Německem se mělo vyjednávat v duchu porozumění. Národní tábor měl sjednotit všechny Čechy nežidovského původu a politické fašistické hnutí mělo být budováno na vůdcovském principu. Jako pozdrav se užívala vztyčená pravá ruka. Systém strany měl být vytvořen podle zkušeností německé nacistické strany. Po 15. březnu 1939 byli členové tohoto politického hnutí v opozici proti Národnímu souručenství, nacisté je využívali k nátlaku na prezidenta Háchu.
V roce 1938 vznikla radikálně separistická politická skupina Národopisná Morava, která přišla s myšlenkou připojit Moravské Slovácko ke Slovensku. Na Slovensku tuto snahu podporoval V. Tuka. 16. března Národopisná Morava poslala do Berlína memorandum a sdělovala, že uznává svrchovanost Slovenska. Nacisté však s rozšířením slovenského území nesouhlasili a využili situace k vydírání E. Háchy.
Také situace na Slovensku po mnichovském diktátu spěla rychle k nástupu antidemokratických sil, k separatismu a k vybudování autoritativního režimu.
Založení slovenské strany ludové bylo oznámeno 18.12.1918. Před volbami v roce 1920 vytvořila tato strana volební blok s Československou stranou lidovou, který se v roce 1921 rozpadl. Do voleb v roce 1925 šla ludová strana. V lednu 1927 vstoupili zástupci hlinkovců do vlády a dočasně upustili od programu autonomie. Na sjezdu v Piešťanech v roce 1936 bylo rozhodnuto vytvářet autoritativní stranu a požadovat autonomii pro Slovensko. Propagovalo se dokonce heslo: jeden národ, jedna strana, jeden vůdce. V období mnichovského diktátu hlinkovci prohlubovali styky se separatistickými silami a s německou a maďarskou výzvědnou službou. V předvečer mnichovských událostí vystupňovali slovenští separatisté své požadavky, volali po vytvoření slovenského státu s autoritativním režimem. 5. října 1938 se sešla konference ludové strany a jednala o způsobu převzetí moci na Slovensku a o státoprávních otázkách. Radikální skupina (A. Mach, F. Ďurčanský aj.) chtěla okamžité vyhlášení slovenského státu. Neměla však v rukou četnictvo, armádu a dostatek financí k zajištění chodu státního aparátu, proto musela ještě vyčkat. Hovořilo se i o federaci s Polskem. 6. října byla vyhlášena Žilinská dohoda, ke které se připojily státoprávní a čechoslovakistické strany, souhlasily s vedoucí pozicí strany íudové a žádaly pro Slovensko autonomii. Porady se nezúčastnili slovenští sociální demokraté a komunisté. Umírněnější slovenští politikové se sešli v kavárně Rémi, aby se připojili k programu ludové strany. Rémisté dosáhli toho, že do společného prohlášení byla včleněna věta, že autonomie řeší definitivně poměr Čechů a Slováků.
Nacistickému Německu však umírněné stanovisko nevyhovovalo, chtělo vojensky obsadit české země a potřebovalo před světem tvrdit, že v Československu vládne teror a stát se sám rozpadl. Proto povzbuzovalo německou menšinu k vyprovokování násilných akcí a slovenské separatisty k vyhlášení samostatného státu. Nacisté slibovali finanční zajištění nového státního aparátu a neutralizaci československé armády. Na Slovensku rozpoutala Hlinkova ludová strana protičeskou propagandu.
Ve volbách do slovenského sněmu v prosinci 1938 byla podána jen jediná kandidátka pod záhlavím Hlinkovy ludové strany.
Sněm měl 63 členů, mezi nimiž byli také zástupci Německé strany a Sjednocené maďarské strany, většinu měli zástupci ludové strany. Později byl počet poslanců snížen na 40. Dne 14. března 1939 vyhlásil tento sněm Slovenský stát. Na Slovensku byl politický život koncentrován do jedné politické strany, pouze Němcům byla povolena vlastní politická strana nacistického charakteru. Byla organizována na vůdcovském principu.
Dne 10.10.1938 byla založena Německá strana, kterou vedl. Fr. Karmasin. Byla nástupkyní předchozí Karpatoněmecké strany. Ve slovenském sněmu měla dva zástupce, zvolené na kandidátce Hlinkovy ludové strany.
4. Finanční a ekonomická centra
Finanční a ekonomická centra se musela rychle vyrovnat s novou objektivní hospodářskou situací, která byla charakterizována tím, že Československo ztratilo 30% svého území, 34% veškerého obyvatelstva, 35% železničních tratí, 33% průmyslových závodů, což vedlo k velké závislosti na Německu. Nacistická vláda očekávala okamžitý kolaps československé ekonomiky, ale ta prokázala obdivuhodnou životaschopnost.
Závislosti na Německu se však nezbavila. Jen v dopravě muselo Československo odevzdat Německu a Maďarsku 1 374 lokomotiv a 34 000 vagónů.
Charakteristickou tendencí byl odchod zahraničního kapitálu z Československa. Současně začal také proces arizace židovského majetku. V období existence Česko-Slovenska šlo jen o transfer majetku židovských podnikatelů na Západ, po 15. březnu 1939 již o likvidaci majetku i majitelů.
Vážným problémem se stali vyhnanci a uprchlíci, kteří museli odejít ze svých domovů v pohraničí. Do vnitrozemí se přistěhovalo 450 000 osob. Na okupovaném území zůstalo více jak 120 000 Čechů, byli zbaveni všech demokratických a národních práv.
Poměrně nejlépe se s novou situací dokázaly pořádat velké banky a průmyslové monopolní organizace, které přistoupily na spolupráci s německým průmyslovým světem. Na území Česko-Slovenska s úspěchem pronikaly zejména Drážďanská banka, Německá banka, Göringův koncern a jiné německé monopoly. Strategickým cílem bylo ovládnutí klíčových pozic v české ekonomice. Pozice, vyklízené českým kapitálem na Slovensku, uchvátil německý kapitál.
Někteří podnikatelé prokazovali přehnanou ochotu poskytnout německým monopolům dalekosáhlé ústupky, ale stali se jen podřadnými partnery. Případný odpor z české strany byl likvidován politickou a administrativní cestou po 15. březnu 1939. Charakteristickým rysem bylo neustálé propojování zájmů politických s ekonomickými, vojenskými a zahraničně politickými. Německé monopoly vytlačily záhy francouzský, belgický, britský a částečně i americký kapitál, který v ohrožené oblasti již neinvestoval, předpokládal i do budoucnosti, že se tu vytvoří německá hospodářská nadvláda. Hrozbami si Německo vynutilo vydání význačných ekonomických pozic, například stavbu strategické dálnice spojující Vídeň a Vratislav. Území dálnice nemělo podléhat právní moci Česko-Slovenska.
V odtrženém pohraničí zůstal především průmysl textilní, sklářský, papírenský, krajkářský, výroba hudebních nástrojů a těžba uhlí. Němečtí podnikatelé odmítli platit své pohledávky vůči českým firmám, aby způsobili jejich platební neschopnost. Současně zdražili elektrickou energii a uhlí, dodávané do Česko-Slovenska. Když
v Německu rasová perzekuce židovského obyvatelstva vyvolala ve světě bojkot německého zboží, byly výrobky ze zabraného území nadále označovány značkou Vyrobeno v Československu. Vznikla nám škoda za 18 mil. korun. Umírněné stanovisko k německé expanzní politice zastával těžký průmysl a agrární kapitál, neboť předpokládaly odbytiště pro zemědělské přebytky a válečnou konjunkturu. Německo vnucovalo Česko-Slovensku také celní unii, žádalo přerušení obchodních styků s Francií, Velkou Británií a SSSR. Německo však samo do SSSR vyváželo zbraně, a to ještě do roku 1940.
Také německá menšina byla využívána k vydírání vlády na úseku politickém, kulturním a ekonomickém. Vláda musela vydržovat německou univerzitu a techniku. Na Hitlerův rozkaz nesměli Němci optovat pro Německo a nesměli opustit území Česko-Slovenska, aby jich bylo možno využít jako páté kolony a k vyvolávání nepokojů. Nacisté také organizovali průmyslovou špionáž a po 15. březnu 1939 se také zmocnili všech československých patentů a vynálezů, pokud na nich měli zájem pro jejich kvalitu a úroveň.
5. Místní a celonárodní organizace a občanské iniciativy
Také v oblasti spolkové nastal obrat od demokratických tradic a zvyklostí k autoritativnímu pojetí, v některých organizacích se projevily dokonce fašistické tendence. Příkladem může být Akce národní obrody /ANO/, která ohlásila svůj program 30. října 1938. Kladla si za cíl likvidovat zbytky vlivu prezidenta E. Beneše, omezit ekonomický a politický vliv osob židovského původu a demokratickou vládu nahradit pravicovou vládou silné ruky. Organizace měla výhrady k parlamentu a kritizovala velkou stranickou roztříštěnost, rozeštvávající český národ. Vládnout mají silní podnikatelé, mají však také sociální povinnosti k lidovým vrstvám.
Fašistický program si vytkla také Árijská fronta, provádějící hysterickou antižidovskou propagandu. Žádala vytvoření silné české fašistické strany, ale zánik republiky změnil situaci. Část členů se dala na cestu kolaborace.
Dne 11. října 1938 se v Praze spojily Národní árijská kulturní fronta, Vlajka a Národní tábor fašistický a vytvořily Svatoplukovy gardy. Silnější pozice získaly jen na Ostravsku. Později gardy spolupracovaly s nacisty.
Proti fašismu se exponovala Dělnická akademie. Sdružení demokratických novinářů, politiků a publicistů, členové sociálně demokratické strany a národně socialistické strany.
Antifašistickým spolkem byla Demokratická péče o uprchlíky, podporující osoby pronásledované z důvodů rasových, politických a národních. Ve vedení spolku působili například univerzitní profesoři E. Rádl a O. Fischer. Dokázali legalizovat pobyt 4 418 občanům a k aktivitám spolku patřila také spolupráce s německým vzdělávacím a osvětovým spolkem Urania. Staral se především o uprchlíky z Německa a umožnil jim odchod do skandinávských států a do jižní Ameriky.
K velkým občanským iniciativám patřila sbírka na obranu republiky. Přispělo celkem 341 613 dárců a bylo vybráno 547 446 370 korun. Sbírky se zúčastnili také krajané v zahraničí.
Aktivní činnost vykonávala také Liga pro lidská práva, ale byla 5.listopadu 1938 vládními úřady zakázána, což bylo typické pro dobu, kdy se ustupovalo z demokratických pozic i ve spolkové sféře.
Mladí příslušníci levicových stran založili v listopadu 1938 Národní hnutí pracující mládeže, ale po 15.březnu museli přejít na ilegální formu práce. Po svém založení Národní hnutí pracující mládeže spolupracovalo také s Národním komitétem pro německé uprchlíky, kterých se v Československu nacházelo na 10 000. Veřejnost pro ně darovala 15 miliónů korun. Uprchlíkům přispívaly demokratické organizace v USA. židovské podpůrné instituce, odborové organizace a některé církve.
Jednotu českého lidu v Čechách a na Moravě udržovala Čs. obec sokolská, rozpuštěná okupanty v roce 1941. Většina tělovýchovných organizací /DTJ, Orel, Junák/ hájila demokratické zásady. Také učitelské organizace zůstaly věrny myšlenkám T.G. Masaryka.
Významný dokument občanské iniciativy vznikl v březnu 1938 a nesl název Věrni zůstaneme. Z antifašistických pozic hájil demokracii v době, kdy vládní strany přecházely na pozice autoritativního režimu. Později, po 15. březnu 1939, vznikla z tohoto hnutí významná odbojová organizace.
Většina spolků v českých zemích zůstala věrna demokratickému a vlasteneckému programu, slovenské spolky podlehly rychleji autoritě slovenské vlády, která se zřekla demokratických zásad.
Pro duchovní život národa, pro překonání pomnichovské krize, měly velký význam divadelní, kulturní, osvětové, sportovní a podpůrné spolky a instituce, které do určité míry suplovaly státní aparát, zejména v péči o uprchlíky z Podkarpatské Rusi, ze Slovenska a ze zabraného pohraničí. V mnohých spolcích se uchovávaly principy demokracie trvaleji, než v některých bývalých vládních stranách. Ze spolkové oblasti vzešlo také několik významných ilegálních organizací, proto okupační úřady likvidovaly velký počet českých spolků a jejich majetek bez náhrady vyvlastnily. Jen menší část majetku dostala kolaborantská organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.
V. Přílohy
Počet obyvatelstva v českých zemích
Rok Počet Rok Počet
1705 2 400.000 1910 10.078.637
1840 6.369.000 1921 9.999.521
1880 8.222.013 1940 11.144.456
1900 9.372.214 1950 8.896.133
Pokles obyvatelstva je vidět po první světové válce v důsledku ztrát na lidských životech a po roce 1945 v důsledku ztrát za druhé světové války a odsunem německého obyvatelstva.
Národnost obyvatelstva v českých zemích v procentech
Rok % české národnosti % německé národnosti. % slovenské národnosti.
1890 62,5 36,1
1900 62.7 35,7
1910 63.4 35,0
1921 67,S 30,6 0,2
1930 68,S 29,5 0,4
1950 93,8 1,8 2,9
1980 94,9 0,6 3,3
Územní rozloha státu
Knížectví Boleslavů asi 200 000 km2
Stát Břetislava I. asi 200 000 km2
Království Vratislava I. asi 128 000 km2
Říše Přemysla Otakara II. asi 168 000 km2
Soustátí Václava II. a Václava III. asi 700 000 km2
Stát Jindřicha Korutanského asi 150 000 km2
Stát Jana Lucemburského asi 250 000 km2, Říše Karla IV. asi 290 000 km2, Československo v r. 1919 140 394 km2 Česko-Slovensko v r. 1939 99 395 km2 Protektorát Čechy a Morava 48 901 km2 ,Československo v r. 1946 127 862 km2.
Literatura
Bechyně R.: Pero mi zůstalo, Praha 1947,Havlíček, F.: Eduard Beneš, člověk, sociolog, politik, Praha 1991, Honzík, M.: Legionáři, Praha 1990, Kadlec, K.: Podivné konce našich prezidentů, Hradec Králové 1991, Krofta, K.: Z dob naší první republiky, Praha 1939, Králíčková, M. a kol.: Nástin vývoje všeobecného vzdělání v českých zemích, Praha 1977, Kriseová, E.: Václav Havel, životopis, Praha 1991, Leikert, J.: Ráno přišla noc, Praha 1989, Měchýř,J.: Slovensko-české vztahy 1918-1991, Praha 1991, Mencl, V. a kol.: Křižovatky 20.století, Praha 1990, Pichlík, K. a kol.: Československo a jeho armáda, Praha 1991, Pithart, P.: Dějiny a politika, Praha 1990, Uhlíř, D.: Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu 1918-1938, Praha 1988, Zenkl, P.: Masarykova Československá republika, Chicago 1955.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 318. publikaci vydanou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, únor 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz