Příloha Křesťanského sociála č. 3 a 4/2006, roč. 15.

K cestě života Msgre ThDr. Jana Šrámka

(11.srpna 1870 – 22. dubna 1956)

I.

Ve světě z druhé poloviny 19. století se v zemích Koruny české postupně vytvářely zprvu různé kulturně – sociální, nábožensko-národní katolické spolky, z nichž některé během doby nabyly politický charakter. Příkladem mohou sloužit Katolické jednoty z konce 40. a z 50. let, které zakládali a vedli vlastenečtí kněží, jež byli duchovně ovlivňováni a usměrňováni profesorem brněnského alumnátu nezapomenutelným Františkem Sušilem. Tyto organizace, rozseté od Brna po značné části Moravy, měly v době svého rozkvětu několik tisíc členů. V Brně i jinde pečovaly o české bohoslužby, zřizovaly české pokračovací školy a kurzy, rozšiřovaly vlastní časopis, který později se stal hlavním zemským katolickým denníkem, zřizovaly ohřívárny pro dělníky, pořádaly výstavy, konaly přednášky. Sjezdy, které svolávaly, byly „tehdy ojedinělým projevy národních a katolických snah v našem národě a žádný jiný směr …na takové projevy se vůbec nezmohl. Sjezdy tyto založily slavnou katolickou tradici sušilovskou ve veřejném životě, protože ukázaly národu schůdnou cestu k obrodě veškerého jeho života.“( F.M. Žampach z dějin Československé strany lidové, str. 33)

Absolutismus, německý liberální centralismus byly příčinou úpadku spolkového života. Z katolických jednot se staly náboženské organizace. Postupný rozvoj politického dění, jehož příčinou byly zejména porážky Rakouska , jeho zeslabení a společenský tlak, vedl k obnovení zmíněných jednot. V r. 1871 byla v Brně založena první Katolicko-politická jednota. Již další rok jich bylo 251. Zůstaly však součástí původní jednotné Národní strany, která především prosazovala naše národní a jazyková práva, zřizovaní českých škol, jinak řečeno: usilovala o emancipaci českého národa. Náboženství Národní strana, i převážná většina tehdejší společnosti, respektovala. Kněží, často pocházející z nuzných venkovských chalup a z řemeslnických domků, kteří sami poznali hlad a bídu, stáli v čele řady vlasteneckých a hospodářských spolků. Tábory lidu, dokonce i důležitější porady, byly často zahajovány slavnostní bohoslužbou. Byl to též důsledek práce celých generací vlasteneckých kněží, kteří veškeré své snahy a úsilí věnovali našemu národu. Kázali česky, psali česky, šířili české knihy mezi věřícími. Chudý český kněz pomáhal dítěti ještě chudšího farníka, aby získal vzdělání i národní uvědomění. Některé zdroje uvádějí, že v našich dějinách působilo na 2 500 vlasteneckých kněží. Na tuto skutečnost bychom neměli zapomínat ani dnes. Obnovit vlasteneckou tradici v řadách kněžstva mohou však jen současní kněží sami. Podaří-li se to, postavení církví v naší společnosti se může, jak k jejích prospěchu, tak k dobru našeho národa, výrazně zlepšit. Příklad polské katolické církve, která byla vždy národní, velmi blízká lidu, to potvrzuje.

Liberalismus začal postupně pronikat i do Národní strany. Katolické konzervativní křídlo v ní však proti liberalizaci strany nesčetněkrát protestovalo. Varovalo, že v liberalizované straně nemůže zůstat a dávalo najevo, že bude muset, bude-li tento proces pokračovat, založit stranu vlastní.

Zápas křesťanství s liberalismem však souběžně probíhal s neméně důležitým a dobou se stupňujícím  bojem za sociální spravedlnost. Idea sociální spravedlnosti která byla též neslučitelná s tehdy ještě bezbřehým liberalismem, pronikla do vědomí lidí práce a tak se stala další obrovskou silou, ovlivňující vývoj společnosti. O tíživých životních podmínkách dělnictva psala celá řada křesťanskosociálně cítících myslitelů, mezi nimiž byla opět celá řada kněží. K nim náležel především prof. Matěj Procházka, spoluzakladatel Katolické jednoty sušilovské učitel náboženství T.G. Masaryka, který se již v 50. letech 19. století zabýval sociální problematikou. V roce 1872 vyšlo jeho dílo Otázka dělnická. Autor v něm odsoudil liberálně kapitalistický společenský řád, jehož sociální strukturu charakterizoval takto: „Ve společnosti utvořily se brzo dvě protivy, na jedné straně chudoba náramná a na druhé straně ohromné bohatství; i nemohl tudíž také brzo nedostavit se ten boj mezi chudou pracovní silou a mezi velikým, jen duševně pracujícím kapitalismem. Odstraněním cechů otevřena jest cesta volné soutěži (konkurenci), čímž moc kapitálu úplně jest rozpoutáná. Kapitál, chtěje opanovati volnou soutěž, byl takřka přinucen sobecky vykořisťovati síly pracovní. (str.29)

Křesťanství, které jako první vytýčilo zásadu „Kdo může pracovati a nepracuje, ať nejí“, nebylo přes obrovské úsilí řady silně sociálně cítících věřících v tehdejší době schopné ve společenské praxi zabránit tomu, aby mnozí dělníci, řemeslníci i s rodinami netrpěli podvýživou a těžkým nedostatkem základních životních potřeb. Svépomoc autor oceňoval, ale věděl, že nemůže vést k zásadnímu řešení palčivých sociálních problémům doby. „Hlavní příčinou toho jest, že všem všepomocným dělnickým spolkům nejen u nás, nýbrž téměř po celé Evropě jest podnikati nerovný boj s velemohutným kapitálem, dobře soustředěným, ponejvíce nekřesťansky a tudíž bezohledně a bezměrně sobě počínajícím, všepožíravým, i zákonodárství dle své chutí si zařizujícím, tak že vždycky proti bojující síle jen velmi mdlými a zhola nedostatečnými se býti ukazují.“ (c.d.,str.77) K potřebnému vyrovnání sil mezi kapitálem a dělníky považoval prof. M. Procházka za nutné, aby stát dogma o volné soutěži pustil a sociálním zákonodárstvím i dalšími opatřeními zasahoval v neustálých sporech mezi kapitalisty a dělníky ve prospěch dělnictva. Jak aktuální je tato výzva i dnes!

Zlo však prof. M. Procházka spatřoval nejen v nespravedlivém společenském řádu, nýbrž i v lidech. Proto kladl velký důraz i na to, aby „člověk polepšil sebe, a pak že polepší také sobě“. Do dějin prof. M. Procházka vstoupil nejen jako pokrokový křesťanský sociolog evropského rozhledu, ale také i jako jeden z předních tvůrců ideové základny křesťanskosociálního hnutí.

II.

Do tohoto světa vstoupil hoch z chudé rodiny, nabývající životní zkušenosti z tíživých sociálních podmínek, Jan Šrámek. „Již při přijímací zkoušce do semináře Šrámek odpověděl na německou otázku vzpurnou odpovědí: ´Tomu nerozumím.´ A jen dokonalá znalost ostatních předmětů a laskavost vlasteneckého examinatora způsobila, že do semináře byl přijat. Ale ještě jinou zkušenost zažil mladý Šrámek na vlastní kůži. Zkušenost, která se nazývala chudoba a která byla nerozlučným stínem českého živlu. On sám, syn vdovy po chalupníkovi, poznal ono nebezpečí, pramenící z hospodářské přesily německého elementu, které lámalo charaktery a které hospodářsky oslabované a vykořisťované české obyvatelstvo, nakonec odnárodňovalo.“ ( P. František Hála, Strážce národní jednoty in: Mandatář národa, sborník k 75. narozeninám J. Šrámka, str. 13, Praha, Universum 1946)

Už v olomouckém semináři se Šrámek začal vážně zajímat o sociální problematiku. Encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum oslovovala i kněžstvo slovy: „Boží služebníci, napněte všechny síly ducha a horlivosti, vštěpujte všem lidem zásady evangelia. Všemožně pracujte o blaho lidu, hlavně hleďte zachovat v sobě a roznítit v jiných, v nejvyšších i nejnižších, lásku, která je krátkým obsahem přikázání celého evangelia.“

V krátké době poté, tehdejší vyšehradský kanovník Eduard Brynych, pozdější velmi oblíbený královéhradecký biskup, svolal na podzim roku 1891 katolické tovaryšské spolky. Dřívější Šrámkův gymnazijní profesor I. Bečák, předseda katolického tovaryšského spolku v Kroměříži, vzal na sjezd i grygovského bohoslovce. Sjezd sdružil vyznané činitele v tovaryšských organizacích. Byl také první, který zaslal vřelé poděkování papeži Lvu XIII. za vydání tak významné encykliky, jíž Rerum novarum byla. Papež Pius XI. ji právem charakterizoval jako Magnu Chartu křesťanské sociální nauky a základ veškeré křesťanské činnosti na sociálním poli. Sjezd přesto Šrámka neuspokojil. „Byl to sjezd utrakvistický a Šrámek už tehdy v národním duchu byl nekompromisní. Byl přesvědčen, že křesťanskou sociální činnost je třeba vyvíjet jen v rámci národního celku jako složku co nejširšího úsilí o pokřesťanštění národního života.“ (Z díla o Janu Šrámkovi, předsedovi Československé strany lidové, zakladateli Kongregace sester Cyrilometodějských, strojopis, str. 8, autor mi není znám) Myšlenky sociální encykliky v něm zapustily nevyvratitelné kořeny. V pořadu ČT2 „Zemřel pod cizím jménem“, odvysílaném dne 2. března 2006, jedna ze sester zmíněné kongregace uvedla, že J. Šrámek se myšlenkám této encykliky nezpronevěřil nikdy za celý život . (O kterém současném křesťanském politiku toto můžeme říci? Faktem však je, že křesťanští demokraté s liberály spolupracují a nejeden z nich se dokonce považuje za liberálního konzervativce.–pozn. autora) Šrámkovu celou životní cestu sociální myšlenky a jejich naplňování ve prospěch obyčejného českého člověka jasně a soustavně vyznačují. Takovýto příklad je hodný následování i v současné době. Je to výzva pro každého z nás!

III.

13. února 1893 se P. Jan Šrámek stal kaplanem v Novém Jičíně. O tom, jaká tehdy byla situace moravské větve českého národa napsal P.F. Hála v c.d.: „Na rozdíl od království Českého všechna města Moravy byla stále ještě v rukou německého měšťanstva privilegovaného Vídní a jejím dvorem a posilovaného její byrokracií a jejími regimenty.“ S tímto stavem se však již národně uvědomělý kaplan nechtěl smířit. Bylo jen otázkou času, kdy dojde ke konfliktu vášnivého Čecha, jak napsal P.F. Hála, s německými utlačovateli.

Mezi Šrámkovi povinnosti patřila výuka náboženství v první třídě měšťanské chlapecké školy a v přifařených vesnicích. Mši svatou sloužíval v Ústavu donucovací pracovny. Duchovní správu vedl v krajské trestnici.

V Novém Jičíně bylo 36 soukenických továren, největší kloboučnická továrna v Rakousku a veliká státní tabáková továrna. Zaměstnávaly na tisíc českých dělníků a dělnic.

„V novém působišti vidí a slyší znovu a znovu výzvu Lva XIII. z encykliky Rerum novarum. Ujímá se v české menšině těch nejmenších, zanedbávaných a nejvíce utlačovaných – katolických dělníků a dělnic. P. Jan Šrámek je shromažďuje a stará se o ně.

Po tříletém pobytu v Novém Jičíně zakládá Šrámek „Katolický spolek dělnický“… Ve spolku se četly katolické noviny. Přítomní byli takřka donuceni podávat svými vlastními slovy výklad nebo obsah toho či onoho článku. Učili se takto samostatným postojům a ponenáhlu se stávali uvědomělými českými katolíky…Do vlastního spolku nevstoupil ani jediný z německých kněží, kromě poněkud výjimečného katechety P. Palisy. Ten dokonce i přednášel ve spolku česky…

Několik let po založení katolického spolku dělnického založil Šrámek pro ženy spolek křesťansko-sociální s názvem „Budoucnost“. Předsedou spolku byl sám, místopředsedkyně byla dělnice z tabákové továrny Marie Blažková, rodem z Valašska. Jednatelkou byla Františka Horáková ze Starého Jičína z téže továrny, pozdější zpravodajka na prvním velehradském sjezdu křesťansko-sociálním.

V novém spolku bývaly přednášky o křesťansko-sociálním hnutí v Rakousku a především v Německu, kde byl založen Katolický svaz žen. … Ve spolku se učily i vaření. … Po přednáškách se učily národní písně a pořádaly menší divadelní představení. .. Bytové poměry a mravní hlediska si vynutily zřízení útulny pro české tovární dělnice. Šrámek najal dva byty. Zakoupil nábytek a věci potřebné pro společnou kuchyň… V útulně se dívky učily všemu, co potřebuje žena v malé dělnické domácnosti. Novojičínští němečtí radikálové považovali založení útulny z národního hlediska za věc velmi povážlivou.

Nesnáze a těžkosti, nevybíravé osočování, tupení a hana, kterými jej stíhali němečtí šovinisté v Novém Jičíně až po přímé ohrožení života, se vryly Šrámkovi hluboko do paměti a provázely jej v jeho celoživotní práci. Německý fašismus byl vlastně jen potvrzením jeho zkušeností z nového Jičína. Šrámek o tom píše v „Čechoslováku“ v roce 1943 v Londýně: ´ Vzpomínám dávných bojů o českou Moravu. – Věřte, že boje, které sváděl chudý český kaplan v násilně germanizovaném pomezí, nebyly snadné.´

Zmíněné ohrožení života přimělo Šrámka, že se jednou vracel oklikou do novojičínské fary. Bylo to v únoru. Byla velká zima. Když přecházel potok, probořil se do studené vody a nebezpečně se nachladil. Odjel potom na léčení k moři na dobu dvou měsíců. Tehdy prožil několik týdnů mezi Slovinci. Navázal přátelství s katolickým slovinským vůdcem poslancem Krekem a s dělnickým vůdcem Gostinčarem. Měl příležitost seznámit se s tamější vyspělou katolickou sociální organizací , protože v Novém Jičíně kladl právě základy křesťansko-sociálnímu hnutí v katolickém táboře. … P. Jan Šrámek … začal propagovat v různých městech Moravy zřizování křesťanských odborových dělnických organizací.“(c.d., str.10-14) Ano, německým šovinistům z Nového Jičína se Šrámek vůbec nelíbil. Mluvili o něm jako o hetzkaplanovi, pronásledovali ho, stěžovali si na něj, takže Šrámek musel opustit Nový Jičín. Byl přeložen a zakrátko opět přeložen.

IV.

I v Čechách křesťanskosociální činnost nabývala na síle. Její počátky jsou spojeny zejména s jmény ThDr. Rudolfa Horského a Tomáše Josefa Jirouška, jenž zprvu na křesťanskosociálním poli pracoval na Moravě. Byli to oni i další, kteří postupně vytvářeli křesťanskosociální program, zakládali nové a nové organizace a připravovali jejich sjednocení. Podrobně o tom píšeme v Křesťanském sociálu z listopadu, prosince 2005 a z ledna a února tohoto roku. Zakladatelé křesťanskosociálního hnutí v Čechách pracovali v obzvláště těžkých podmínkách. Na schůzích, na které často jezdili i mimo Prahu, byli napadáni slovně i fyzicky. Socan jako socan, slýchávali výkřiky, házeli po nich kameny, dokonce se museli před rozvášněným davem skrývat. Jejich bezpečnost někdy zabezpečovala i policejní ochrana.

Podmínky i výsledky jejich práce se značně zlepšily po vydání encykliky Rerum novarum. Mnozí z těch, co je napadali, prohlédli. I oni začínali rozumět slovům encykliky, že „nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka …dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadli do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou byla Církví odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje , že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných a boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.“

Horský s Jirouškem navázali kontakty s řadou křesťanských sociálů moravských, slezských a dolnorakouských. Ve shodě s nimi svolali sjezd, který se konal ve dnech 8.-9. září v roce 1894. Sjezd přijal program i určitá organizační pravidla. Tak vznikla Křesťanskosociální strana. Litomyšlského sjezdu se Šrámek nezúčastnil. Spolu s dalšími vytvářel křesťanskosociálních organizací na Moravě a ve Slezsku a pracoval na jejich sjednocení.

Sounáležitost křesťanskosociálního hnutí k dělnické třídě připomínaly nejen programové zásady, nýbrž i různé vnější projevy a symboly. V tehdejším křesťanském politickém hnutí se užívalo – vedle oslovení bratře, sestro – zcela běžně i oslovení soudruhu, soudružko. Obvyklý pozdrav Zdař Bůh byl nikoliv ojediněle zaměňován pozdravem Křesťanské práci čest.

Křesťanskosociální hnutí mělo dokonce i svou často užívanou hymnu – Píseň práce. Z popudu dr. Horského a Jirouška ji v srpnu 1894, tedy ještě před Litomyšlským sjezdem, zkomponoval na slova Msgre Vladimíra Šťastného, kněze a básníka moravského, Josef Cyril Sychra, ředitel staroboleslavského kůru. Tato vznešená píseň, jíž čas nepřál a opomíjená bázlivci, zněla již od poloviny 80. let minulého století i v prostorách Ústřední politické školy Československé strany lidové v Klínci, někdy dokonce doprovázena harmonikou. Vzpomínám si , jak jednou účastníci školení mě obzvlášť hezky překvapili. Píseň si sami téměř profesionálně nacvičili a krásně mi jí zazpívali. Když jsem v roce 1988 nemohl přednášet a později jsem byl nucen ze služeb strany odejít, jeden soubor z Novojičínska mi Píseň práce nazpíval na kasetu, jíž mi zaslali jako poděkování za přednášky z dějin křesťanskosociálních a lidoveckých, které se těšily značnému zájmu posluchačů. Kladu si jen otázku, zda tato křesťanskosociální hymna, kterou zpívalo několik generací, zcela jistě také i náš Šrámek, ještě někde občas zazní, či o ní někdo řekne alespoň několik slov.

V.

Již na jaře r. 1896 podlehla Národní strana na Moravě vlivu mladočechů, kteří zde vystupovali pod názvem strana lidová. V létě téhož roku zbytek staročechů vytvořil se stranou lidovou, vedenou dr. A. Stránským, seskupení, které šlo do voleb s heslem „proti Němcům a klerikálům“. Na toto vítězství liberalismus reagovali katoličtí konzervativci bezprostředně. 20. května 1896 se sešli důvěrníci Katolických politických jednot v Olomouci. Rozhodli se, že vytvoří samostatnou katolickou stranu národní. 24.6. pak v Přerově bylo, po schválení programu a zvolení výkonného výboru, založení nové strany slavnostně vyhlášeno. Jejím heslem bylo: „Pro Boha, vlast a krále.“ „Úkol nové strany byl hájiti katolictví a působiti k šíření katolických názorů v životě soukromém, veřejném a v zákonodárství. Strana byla opovězeným nepřítelem protikřesťanského liberalismu… prohlašovala se pro spravedlnost, rovnoprávnost, samosprávu, zemskou autonomii, české státní právo, pro federativní zřízení Předlitavska.“ (Dr. Z Tobolka, Politické dějiny československého národa, III. díl, část 2., str. 105-106, Praha 1936). Není bez zajímavosti, že tato strana přijala do svého programu některé sociální požadavky Litomyšlského sjezdu z r. 1894. Předsedou strany se stal JUDr. Mořic Hruban. Byl, jak uznává i dr. Tobolka, oddán katolicismu, konzervativním názorům, byl národně uvědomělý, miloval český národ, svou rodnou Moravu, přesto však byl pro monarchii a přál si, aby habsburská dynastie byla přátelská k českému národu. Již v říjnu r. 1896 se strana zúčastnila voleb do moravského zemského sněmu, který v té době ovládali Němci, a získala 5 mandátů.

Na přerovském sjezdu důvěrníků byl přítomen i sociálně reformní kaplan Šrámek. Tak se sešly cesty obou dvou předních katolických činitelů. Dále v čase šli vedle sebe, při volbách a později společně, nikdy však proti sobě. S nově vzniklou stranou, která se pro svou přílišnou konzervativnost, jak se vyslovil i F.M. Žampach, nevěnovala dostatečnou pozornost otázkám sociálním. však nesrostl. Rozhodl se vybudovat daleko modernější politický subjekt s programem, výrazně sociálním, národním a demokratickým.

Sociální činnost na Moravě, organizovaná katolíky, byla již dlouhodobější. Byly to zejména katolické spolky tovaryšské, které od doby svého vzniku v roce 1853, tedy ještě před socialisty, můžeme považovat za první dělnické sociální organizace. Na přednášky prof. M. Procházky o sociálních otázkách chodíval i T.G. Masaryk. V Brně od počátku r. 1885 T. J. Jiroušek redigoval čtrnáctideník Dělník. V programovém článku Co chceme, uveřejněném v prvním jeho čísle, zdůraznil: „ Otázka sociální … jest v plném proudu a směšné … jest počínání těch, kdož jí nepřikládají žádnou důležitost, nebo chtějí bodákem ji učiniti konec…vedeni jsme přesvědčením, že uspokojivé řešení je možno pouze na základě onoho socialismu se zásadou: ´Miluj bližního svého jako sebe samého´.. budeme se domáhati, aby dělníkem neopovrhovaly (majetné vrstvy-pozn. aut.) proto, že je pouhým dělníkem, aby jemu alespoň mzdu slušnou za jeho práci nezkracovali …Nuže, kdož souhlasíš s námi, vstup pod prapor náš a bojuj s námi za věc spravedlivou!“ Pod křesťanskosociální prapor se věřící však nehrnuli. I mnozí kněží je před křesťanskými sociály varovali : „ Socan jako socan, není mezi nimi rozdílu.“ Přesto křesťanskosociální hnutí sílilo. Zásluhu na tom měli mnozí součastníci Šrámka, např. P. Placid J. Mahon, rajhradský benediktin. Po jeho úmrtí a odstěhování TJ. Jirouška do Prahy ztratilo křesťanskosociální hnutí uznávané vůdce a stagnovalo. Jeho vzniklá ohniska v různých částech Moravy však přetrvala, byla živá.

Vedle již existujícího konzervativněnárodního Hlasu vznikaly na Moravě i další noviny, a to i křesťanskosociální listy – Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Ostravě. Sociální otázky začali studovat i bohoslovci v seminářích.

Moravští křesťanští sociálové ve své činnosti vycházeli z programových zásad Litomyšlského sjezdu. V jeho díle hodlali pokračovat. V r. 1897 se pokoušeli „svolati II. všeobecný křesťansko-sociální sjezd ze všech korunních zemí, ale nepodařilo se to. Potom, když nastaly v Čechách spory v tamní straně, nebylo na to už pomyšlení. Věnovali tedy moravští pracovníci hlavní pozornost svým domácím věcem.“ (F.M. Žampach, c.d., str. 40) V letech 1897 a 1898 založili diecézní ústředí katolických spolků pro Olomoucko a Brněnsko. Především z těchto se v roce 1899 postupně vytvářela moravskoslezská křesťanskosociální organizace. 4. dubna 1899 byl ve Vyškově zvolen první zemský výkonný výbor v čele s se Šrámkem. Ustavující sjezd křesťansko-sociální strany se konal na Velehradě ve dnech 3. a 4. září téhož roku. Zde se již setkáváme s blízkými přáteli J. Šrámka, s P.Františkem Světlíkem a dr. A.C. Stojanem, poslancem Říšské rady, zvoleným v r. 1897 za Katolickou národní stranu . Předsedou strany byl zvolen P. Jan Šrámek.

Sjezd měl výslovně pracovní ráz. Šrámek ve svém úvodním slovu správně předvídal, že nastávající 20. století bude věkem sociálních bojů a oprav společenských. Účinnost tohoto boje spojoval s nutností věnovat se každodenní drobné práci, která v každém hnutí je základem pozdějších dalších velkých úspěchů.

Vyznané místo ve sjezdovém jednání zaujímala problematika zakládání křesťanských odborových organizací, které měly přispívat k rovnováze mezi prací a kapitálem tak, aby na první a rozhodující místo byla postavena práce. Za princip spojující různé odborové organizace byla prohlášena proletářská solidarita. (První moravsko-slezský sjezd křesťanskosociální na Velehradě, vydáno péčí zemského výkonného výboru r. 1900, str.69)

Z úst dělnice tabákové továrny, Františky Horákové, osvědčené spolupracovnice P. Šrámka a místopředsedkyně sjezdu, zazněla otevřená a silná kritika soudobých sociálně ekonomických poměrů. Trpce žalovala: „Vyděračský kapitalismus, aby nabyl lacinějších pracovních sil, odtrhl ženu od rodiny a připoutal ji ke stroji, a muže, živitele, vyhodil na ulici bez práce.“

Usnesení zakládajícího sjezdu v řadě bodů konkretizovalo litomyšlský program. Mimo jiné jasně stanovilo za svůj cíl obnovit rodinu a tím také i celou společnost a stát, jejichž řádným základem spořádaná rodina byla, je a bude. Tento požadavek se stal též jedním ze základních programových bodů nejen Křesťanskosociální strany, nýbrž i pozdější Československé strany lidové. Můžeme říci, že je i v současnosti vlastní v tom či onom znění všem stranám křesťanského charakteru. I princip, hlásaný od počátku křesťanskosociální stranou, že jakákoliv konkrétní politická činnost musí být v souladu s morálními a právními normami, má obdobnou povahu.

„Křesťanskosociální strana Šrámkova neměla z počátku velkých politických ambicí. Chtěla napřed se řádně připraviti pro zápasy politické a vybudovati si pevnou organizační základnu v lidu. Více také kladla důraz na vlastní sílu, svépomoc, o kterou se pokoušela ve svých organizacích odborových. Teprve potom, až by hnutí zmohutnělo a probojovalo se i na půdu parlamentní, chtělo usilovat o zákonné sociální reformy …To se dálo hlavně ve čtyřech programodárných sjezdech velehradských 3. a 4. září 1899, 26. a 27. srpna 1900, 20. a 21. července 1902 a 21. a 22. srpna 1904.“(F.M.Žampach, c.d., str.40)

Dr. Z. Tobolka ve svém výše uvedeném díle charakterizoval nového, na Moravě již známého, křesťanskosociálního politika následně: “Šrámek vyšel ve své veřejné činnosti z myšlenkové oblasti Františky Sušila, a ze snažení P. Mathona. Šrámek byl menší slabší postavy, pečlivě vyholené tváře, krátce sestříhaných tmavých vlasů, jeho živé modré oči trpěly krátkozrakostí, a proto je kryl brýlemi. Byl to muž klidné povahy, skromný a nenáročný, jemných forem, vždy pln laskavosti a úslužnosti. Byl do úmoru vytrvalý, neobyčejně trpělivý, velice houževnatý, obětavý, energický. Někdy zašel i na pole neústupnosti. Byl vždy opatrný, nemiloval hazardních podniků a nerad mnoho riskoval. Dával vždy bedlivý pozor, aby zbytečně nenarazil.Byl iniciativní, měl dar proplouti bez úrazu nejtěžšími situacemi a uzavítati kompromis. Dovedl odhadovati realitu složek a podle toho se řídil ve svých akcích. Šrámek byl povaha na veskrz politická, muž pozitivní politické práce, vždy oportununista. Věděl vždycky, co chce. Neobával se nésti odpovědnost za to, co vykonal. Byl velice obratným taktikem. Politiku dělal ze zájmu o věc a nikoliv ze zištných motivů. Nemohl býti viněn z nečestnosti. Jeho srdce bylo dobré a šlechetné.. Nemiloval intriky a neliboval si v planých a demagogických slibech. Byl hluboce založený katolík. Katolická církev a její zájmy nalezly v něm ohnivého obhájce.. Nikdy nepřestal být vřelým českým vlastencem. Jeho vnitřní přesvědčení mu přikazovalo pracovati pro sociální povznesení katolického dělnictva. Staral se o rozvoj katolického družstevnictví a o dělnickou svépomoc. Organizoval katolické tělocvičné hnutí, které r. 1909 přijalo pojmenování ´Orel´. Šrámek si neliboval ve tvoření velikých literárních děl a brožur. Byl činný v katolické žurnalistice jako dovedný lidový novinář a jako zžíravý a vtipný polemik. Uměl organizovati široké vrstvy. Kdykoliv mluvil, mluvil vždy jako kazatel. Mluvíval však jen tehdy, když se mu toho jevila potřeba a kdy mohl něco pověděti.“ (str.109-110)

Šrámek vždy byl mužem drobné neúnavné a zcela konkrétní práce. Jeho sociálové, na programovém základě Litomyšlského sjezdu, byli iniciativní při zřizování útulen pro dělnice, pracovali na lidovém pojišťování , uvažovali o dělnických bytech a dělnických rodinných domcích, organizovali drobné zemědělce, ženské sociální hnutí, odborová sdružení, družstva nákupní. Jistě není bez zajímavosti, že o některých výše uvedených aktivitách jednal již první moravskoslezský křesťanskosociální sjezd v r. 1899.

Od počátku 20. století se křesťanští sociálové věnovali zakládání velkých organizací. 23.9. 1901 byl na Velehradě založen Katolický spolek českého rolnictva, 21.7. dalšího roku Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva, později Sdružení katolické omladiny a Moravskoslezská jednota našich potravních a jiných svépomocných družstev. Vznikaly i další katolické noviny. Našinec v Olomouci, v Brně Náš věk aj. Značně se tak rozšířila jak organizovanost katolického voličstva, tak i jeho tisk.

V roce 1902 Šrámek se přestěhoval do Brna. Zde také byla vybudována kancelář Zemského organizace křesťansko-sociální i ústředí Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva českoslovanského pro Moravu, Slezsko, Horní a Dolní Rakousy. V Brně se Šrámek dále vzdělával. Poslouchal přednášky národohospodářské, získávala i právní znalosti . Pečlivě se připravoval na docenturu praktické křesťanské sociologie, která byla zřízena v roce 1906. Šrámek byl týž rok jmenován docentem. Své dosavadní teoretické i praktické znalosti si rozšířil studijní cestou do Německa. Zde navštívil německou křesťanskou odborovou organizaci, katolický svaz žen a také ústřední mezinárodní dům katolických tovaryšů Kolpingových. Adolf Kolping, teprve po vyučení obuvníkem, začal studovat teologii. Byl vysvěcen na kněze. Věnoval se křesťanskosociální činnosti. V době, kdy založil první tovaryšský spolek, který měl člověku v jeho těžkém životním postavení poskytnout i zázemí domova, působil v Kolíně i Karel Marx. Zatímco Kolping usiloval o naléhavé společenské změny křesťanským jednáním člověka, Marx byl přesvědčen o nutnosti revolučních změn společenského řádu.

Docent Šrámek navštívil i jiná německá města. Zúčastnil se tehdy konané mezinárodní konference katolicko-sociální. Seznámil s celou řadou sociálních pracovníků. Obohacen o nové znalosti a zkušenosti se vrátil do své vlasti.

VI.

Po prohrané válce Ruska s Japonskem byl car v roce 1905 donucen zříci se absolutismu, zřídit státní dumu a vyslovit se pro všeobecné volební právo. Na manifestacích ve Vídni, v Praze i v Brně, po zprávě o carském manifestu, účastníci zpívali Marseillesu, Rudý prapor. V  Rakousku požadavek na zavedení všeobecného, rovného a přímého volebního práva sílil. „V Praze stejně jako v jiných městech byly rozšiřovány letáky s nápisy . ´ ˇÚstupek cara před ruskou revolucí nás volá k činům! Ať žije všeobecné hlasovací právo nebo revoluce!´ (Dr. Z. Tobolka, c.d., str. 387) V Praze se demonstrace zúčastnilo na 100 000 osob. I v Brně došlo k nepokojům. „Konec roku 1905 přinesl také obrovské bouře národní a politické, které započaly 1. října pověstným brněnským Volkstagem a skončily ohromnými demonstracemi pro všeobecné právo volební. Rozpoutané politicko-národní síly nedaly se uklidnit ani policií, ani vojskem. A tak kapitulovala německá většina na zemském sněmu moravském a tak zvaným ´moravským paktem´ předala většinu ve správě země Čechům. Nový volební řád zemský zabezpečoval české majoritě ve sněmu většinu. A stejně tak padl starý volební řád do parlamentu vídeňského. Uzákoněno bylo v roce 1906 všeobecné rovné a tajné volební právo. A dle nových řádů se volilo: na podzim 1906 do zemského sněmu, na jaře 1907 do Říšské rady. … Oboje volby přinesly totiž našim spojeným stranám (katolickonárodní a křesťanskosociální – pozn. aut.) obrovské vítězství, jakého nikdo nečekal.“ (F.M. Žampach, c.d., str, 42)

Pod dojmem brněnských událostí došlo v Praze již 4.11. a následujícího dne k pouličním bojům. Vojsko a policie napadly rozcházející se demonstranty v ulici Na příkopech. Mnoho lidí bylo raněno. Na následky zranění zemřel sklářský učeň Jan Hubač, v Brně předtím byl smrtelně zraněn dělník F. Pavlíček. Na rozdíl od Moravy k demokratizaci volebních řádů do českého sněmu nedošlo. Vládnoucí německá menšina se obávala o své výsady.Tak byla pohřbena volební oprava do českého sněmu.

Podle nového řádu se konaly volby do moravského sněmu již koncem roku 1906. Výsledek byl následující: ze 149 poslanců bylo 60 Němců. Katolické strany, které získaly 25 mandátů, se staly složkou vedoucí. Poslancem se stal i Šrámek, Hruban, Šamalík, Kadlčík. Volby do Říšské rady v r. 1907 přinesly spojeným katolickým stranám 10 mandátů. Na Vyškovsku byl zvolen Šrámek, na Brodsku Hruban, na Hradišťsku Stojan. Jedním ze 7 katolických poslanců zvolených v Čechách byl Horský. V ŘR vytvořily společný klub, jehož předsedou se stal dr. Mořic Hruban.

Z iniciativy tohoto klubu vznikl silný blok Slovanská jednota, který byl význačnou složkou parlamentu. Zastoupeni v něm byli Slovinci i Poláci. Jeho snahou bylo dosáhnout určitého podílu na státní moci.

Uvedené volební výsledky byly výsledkem i oné malé, drobné každodenní a dlouholeté práce, a to nejen politické, pro obyčejného českého člověka. P. Matěj Pavlík, pozdější první český pravoslavný biskup, napsal v Národních listech: „Katolická strana vykonávala hlavně v horských krajinách pro český lid kus práce trvalé ceny v oboru hospodářském a nelze jí ani upřít zásluhy, že do nejzapadlejších koutů vnesla zájem o politický život a touhu po četbě. Bylo to buditelství, které bylo spojeno s velkými obtížemi a kterého se žádná z jiných stran neujala …“

VII.

O výkonu poslaneckého mandátu docenta J. Šrámka na Říšské radě se zachoval významný dokument. Vyšel ve Vyškově dne 22. května 1911 nákladem volebního výboru, který se snažil, přestože ve volebním obvodě se proti Šrámkovi spojily další české politické strany, výčtem mimořádné činnosti kandidáta v průběhu celého volebního období v nejrůznějších oblastech, přesvědčit voliče, že doc. J. Šrámek je nejvhodnějším uchazečem o mandát poslance ŘR i v dalším volebním období. Stovky voličů, uvedených v jmenném seznamu, obsahujícím i jejich zaměstnání a bydliště z okresu vyškovského, slavkovského, bučovského, naléhavě dalším doporučovaly, aby 13. června na hlasovací lístek napsali jméno doc. Šrámka.

Domnívám se, že uvedený pramen je méně známý, pro velkou většinu z nás jistě zcela neznámý, a proto z něj budu volně čerpat i citovat, abych čtenáři důvěryhodně přiblížil činnost poslance ŘR doc. J. Šrámka. „Jan Šrámek byl pilným poslancem a zastáncem voličstva. Nevynechával jako mnozí, zvláště liberální poslanci, schůzí Říšské rady a jejich výborů, nýbrž vždycky byl přítomen a velmi činný. Byl místopředsedou klubu katolicko-národního a zástupcem tohoto klubu v tak zvané parlamentárce, tj. výkonném výboru zvoleném ze všech českých klubů v ´Českém svazu´ a pak ve ´Slovanské jednotě´ slovanských poslanců na Říšské radě a tam byl horlivě účasten v řízení české a vůbec slovanské politiky v naší říši. Ke zřízení Slovanské jednoty dal právě náš katolicko-národní klub a zvláště poslanec Jan Šrámek první popud, tedy ke spojení všech Slovanů v Rakousku.

Doc. Šrámek byl v Říšské radě zvolen za člena do rozpočtového výboru, který je nejdůležitější ze všech výborů Říšské rady. Pak zvláště zvolen do výboru pro sociální pojišťování, kdež se o to tak toužebně očekávaném starobním a invalidním pojišťování radilo a usnášelo. – Byl též zvolen do říšské delegace, která zasedala letos v Budapešti. Čeho se týkala činnost p. poslance Jana Šrámka na Říšské radě?“ Především hájil křesťanský světový názor! A tak se nutně dostal do sporů i s řadou významných českých poslanců, dokonce i s T.G. Masarykem, tomu např. vyvracel, že není pravda, že katoličtí národovci nejsou své národnosti věrni, a s dr. Soukupem.

V oboru sociální politiky Šrámek byl na ŘR generálním řečníkem o vládním návrhu na lidové pojišťování. „Od počátku úsilně bojoval pro všeobecné pojišťování, tj. ne pouze pro průmyslové dělnictvo, nýbrž i pro zemědělské, a pak i pro všecky samostatné malé rolníky a malé živnostníky.“ Ve Slovanské jednotě prosadil, aby výbor pro pojištění se scházel k nepřetržitým poradám. Sám byl členem užšího výboru pro pojišťování a jedním z jeho referentů. „Jan Šrámek má největší zásluhu, že pojišťovací zákon jest už v tom výboře celý vypracován a připraven pro projednání v plné sněmovně.

Jan Šrámek byl v rozpočtovém výboře referentem o činnosti živnostenských inspektorů v Rakousku… Přičiněním Jana Šrámka , místopředsedy katolicko-národního klubu, se stalo, že ty čtyři léta poslancování se tento klub nejvíce o sociální čili společenské opravy staral a že to vůbec byl klub nejsociálnější.“

Jako pokladník Ústřední jednoty raiffeisenek, tedy ne jako poslanec, dopomáhal k tomu, aby byly výhodně koupeny pozemky, dvory, usedlosti i velkostatky a rozprodány mezi členy rolníky, domkáře i dělníky.

V národohospodářském oboru, když se jednalo o Rakousko-uherské bance , požadoval Šrámek, aby v jejím ředitelství měl svého zástupce i český národ, a aby banka zřizovala své filiálky i v českých krajích, což by umožňovalo dosáhnout na lacinější úvěr nejen německým a židovským továrníkům, ale i podnikatelům českým, malým živnostníkům a družstvům rolnickým a živnostenským.

„Když se na Říšské radě jednalo o sanaci zemských financí všech zemích rakouských, a tedy i Moravy, zasáhl poslanec Jan Šrámek účinně do debaty v zájmu postátnění českých středních škol zemských na Moravě a navrhl rezoluci, aby …místo země je vydržoval stát . Tato rezoluce byla přijata a zemský výbor markrabství moravskému vyslovil Janu Šrámkovi díky.“

V otázkách národních, českých i slovanských poslanec Jan Šrámek sám vyjednal a podal rezoluci proti vraždám při uherských volbách na Slovensku a proti zneužívání našeho vojska při volbách maďarských. Tuto rezoluci sněmovna přijala. Na jeho návrh dále sněmovna zahájila debatu o násilí Maďarů při volbách, která se těšila živému zájmu Evropy.

Při každé příležitosti poslanec Šrámek požadoval zřízení české univerzity v Brně. Vystupoval proti poněmčování na drahách. Úspěšně se také zasadil, aby nejvyšší správní soud ve Vídni vydával rozsudky v českých sporech česky.

V otázce odzbrojování a světového míru vystupoval poslanec Šrámek zcela jednoznačně. Hlasoval proti novým stamilionovým nákladům na armádu. Zasazoval se o zavedení dvouleté vojenské služby.

Volební leták dále uváděl: „Oni uznávají poslance Jana Šrámka za nejschopnějšího kandidáta, kterého by také volili, kdyby jen nebyl knězem a obhájcem světového názoru křesťanského. …Místo: ´Proti Vídni a Bienerthovi´ vydali heslo: ´Proti Římu a proti katolické církvi!´… Komu záleží na ochraně našeho náboženství, na národním a hospodářském prospěchu českého lidu, ten napiš 13. června na hlasovací lístek: Jan Šrámek…“.

Do Říšské rady, do níž obě katolické strany na Moravě kandidovaly společně, Šrámek nebyl zvolen, ač za svou celkovou činností, a to nejen v ŘR v předcházejícím období, by si to plně zasloužil. Nedělal, jak jsme viděli jen velkou politiku, ale stále i onu drobnou a uznávanou práci ve prospěch obyčejného českého člověka. Ve svém volebním obvodě však narazil na „Pokrokový blok“ , v němž se pod vedením dr. Stránského sdružili agrárníci, sociální demokraté a lidoví pokrokáři. Jednou z příčin tohoto tažení protiklerikálního byla politika Katolickonárodní strany, v níž „pokrokáři“ spatřovali, zřejmě oprávněně, obhájkyni zájmů vysoké církevní hierarchie, konzervativní nábožensky založené české šlechty a hlavně pak nejvýznamnější oporu Habsburků, většinou národa již tehdy chápaných, vedle rakouských Němců, jako vytrvalých odpůrce českého emancipačního úsilí.. „Katolická hierarchie“, jak píše dr. Josef Doležal ve svém díle Politická cesta českého katolicismu 1918 – 1928, „spoutaná principem autority a legitimity, jakož i německo-šlechtickým původem s dynastií, nebyla dostatečnou oporou ani českému kléru, ani českému lidu na cestě národního i náboženského uvědomění…“ (c.d., str. 7, vydané nákladem Ústředí křesťansko-sociálních dělnických organizací v Čechách, Praha, 1928) V květnu 1918 J. Šrámek označil obsazení stolců biskupských v Čechách a na Moravě za urážku českého národa. Vyslovil i lítost, že ostatní politické strany ani z čistě národního hlediska nechtěli s delegací katolických stran podniknou společnou akci proti tomu. Ještě o několik let dříve jeden z nevýznamnějších křesťanských sociálů v Čechách, ThDr. R. Horský, farář u sv. Matěje, nejen odmítl směšování stanoviska náboženského s politickým, ale také poslouchat církevní hierarchii v politických záležitostech. Za blok katolických stran bylo do ŘR zvoleno jen 7 poslanců. V Čechách ani jeden, přestože Česká křesťanskosociální strana získala přes 81 000 hlasů. I zde křesťanští sociálové narazili na odpor ostatních stran, na politické kompromisy při užších volbách do ŘR. Na zvolení jednoho poslance potřebovaly katolické strany téměř 30 000 hlasů, zatímco sociální demokraté asi 13 500 hlasů, agrárníci dokonce necelých 7 000 hlasů.

Je tedy možné s úspěchem tvrdit, že rozdělení mandátů ve volbách do ŘR neodpovídalo skutečné politické síle zúčastněných stran.

Uznáním Šrámkových zásluh bylo i jeho zvolení poslancem zemského moravského sněmu, přestože tyto volby, které se konaly v r. 1913, proběhly opět ve znamení boje pokrokového bloku proti katolíkům. Značně rozšíření názor, zvláště v Čechách, o Rakušáctví některých katolických politických činitelů, byl tmelem tohoto uskupení a pochopitelně velkou zátěží katolického hnutí.

VIII.

I na počátku války, dokonce i v dalších válečných letech, „Konzervativní katolická skupina při každé příležitosti osvědčovala svou věrnost k dynastii a říši. Vůdce národní katolické strany moravské dr. Mořic Hruban zajel na podzim r. 1914 … do Prahy, a pokoušel se, aby pohnul předáky stran před válkou pozitivně pracujících k veřejnému projevu ve směru rakouském. Nedocílil úspěch. Nikdo se nechtěl prohlásiti pro Rakousko a Habsburky…“( Dr. Z. Tobolka, c.d., díl IV, str. 89)

Ještě negativněji hodnotil tehdejší katolickou politiku ve své díle Politika českého katolicismu na Moravě, 1918-1938, PhDr. Miloš Trapl,CSc.( str. 14, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968). „ Katoličtí politikové i církevní hierarchie se svými prohabsburskými činy silně zdiskreditovali v očích českého národa. Různá svěcení válečných praporů (např. olomoucký arcibiskup Bauer), modlitby za vítězství a blaho císařského domu vyvolávaly ještě po letech reminiscence a kritiku katolicismu. Smutně prosluly také prorakouské výroky ústředního listu katolickonárodní strany Hlasu. … Loajálnost katolických politiků k habsburské monarchii vytrvala i v letech 1917-1918, kdy se ostatní čeští politikové Rakouska již zřekli. … Dokonce ještě 21. července 1918 navrhoval dr. Mořic Hruban při audienci u císaře Karla federalizaci říše a považoval ji za uspokojení českých národních snah.“

Na sjezdu křesťanskosociální strany v Brně, konaném ve dnech 20. a 21. května 1918, mluvil J. Šrámek též o období války. Z jeho projevu jasně vyplývá, že černobílé vidění válečné katolické politiky je do určité míry zjednodušené a zřejmě i účelové. I mezi katolickými politiky v tu dobu neexistovala naprostá shoda v hodnocení tragických událostí a postupu proti nim. Pozorně čtěme jeho následující slova. Potvrzují sice v určitých směrech výše uvedená tvrzení, ale současně nám v lepším smyslu přibližují a vysvětlují katolickou politiku oné hrůzné doby.

„Válka přinesla nám perzekuci, která sahala na hrdla a stavěla šibenice, křivděno nevinným, strašné tresty vyměřovány. Mnozí si netroufali ani dýchat. Politická delegace českého národa v té době, jako by se ztratila. Nikde ochrany, nikde rady a pomoci. Naši poslanci se sešli tehdy a uvažovali o událostech doby. Z jejich vůle vytrysklo rozhodnutí vyburcovati české strany, aby se přihlásily na obranu českého národa. Byli jsme s drem. Hrubanem o vánocích 1914 v Praze jednati se stranami o protestu proti všemu, co se dálo a přiměti je, aby jako jeden šik vystoupila česká delegace na obranu práv národa. Jsme přesvědčeni, že kdyby tehdy se to podařili, nebyly by nejhorší věci nadešly. Nenalezli jsme však porozumění u vůdců národa. Vzniklo heslo: za války se politika nedělá. Perzekuce trvala dále a postihla i mnohé z těch, kteří pochopit to nechtěli. Teprve až žaláře byly přeplněny začalo se vyjednávati a semknutí se poslanců v jeden svaz a o ustavené Národního výboru jako nejvyšší instance národní. My ovšem rádi jsme se přihlásili ke společnému šiku a byli jsme z těch, kdož popoháněli sjednocovací práci národa. Není zase naší vinou, že nadšení, s nímž Národní výbor byl uvítán, zmizelo a Národní výbor úkolu nesplnil. Postavili jsme se na základ našich památných státoprávních deklarací a pozdravili jsme veliké dílo vybudování naší samostatnosti. A litovali jsme, že vše zůstalo nepropracováno, ježto Národní výbor byl v činnosti ochromen. Byli jsme toho názoru, že nutno za války vybudovati to, co vybudovati je možno. Naše hlasy pro politický aktivizmus zůstaly oslyšeny. Trvali jsme na jednotném postupu, ač byly propaseny vhodné okamžiky pro uskutečnění našich snah. Svornost národa byla naším vodítkem Jest vůlí nás všech, abychom zůstali i nadále v jednom šiku národním…

Proti vídeňskému centralismu jsme vystoupili a hájili jsme samosprávu proti nástrahám vlády, jež směřovaly k utužení centralismu a potlačení zemské samosprávy. Dnes možno konstatovati, že tyto útoky na iniciativy moravského zemského výboru byly z velké části zmařeny.

Naše strana i v době perzekuce podnikala kroky proti absolutismu a pro parlamentarismus. Litujeme, že i část našeho tisku jistou dobu se vyslovovala proti parlamentu. Nemáme důvěry k nynějšímu parlamentu, že by uskutečnil úkolů od něj čekávaných. Dokázal, že lidových otázek řešit neumí. Například v otázce výživy lidu selhal všemi směry, zmocniv vlády ke všemu, co se děje. Přesto, že mnoho od parlamentu jsme si neslibovali, vždy jsme se vyslovovali pro parlament. Kdo sledoval, co jsme podnikali schválí, že správnou byla zásada: raději parlament slabý, než žádný.

S novým panovníkem přišel i parlament. Tehdy se podařilo přivést české strany k jisté politické činnosti a utvořen jednotný svaz poslanců na Říšské radě a Národní výbor. Doufali jsme, že český lid využije politické moci a že jeho zástupcové položí svůj vliv na váhu, aby nebylo možno přes něj přecházeti. Ale Národní výbor zklamal, ale i Český svaz přes lepší přesvědčení většiny, když se jednalo o přestavbu říše, nastolil opět politiku pasivity. Národní výbor se tak odmlčel, že řada členů prohlašovala, že už neexistuje. Ač 6. ledna bylo slíbeno, že bude svolán, nestalo se tak.

Naše postavení bylo za takových poměrů neobyčejně nesnadné. Víme a dnes jsme přesvědčeni, že kdyby celý národ svorně se svými poslanci projevil svoji nevůli a tím, co se dálo a řekl, že chce nápravu všech křivd, že žádá samostatnost ve svém státu, třebas však nyní za války nelze hned uskutečniti všeho, že chce míti zabezpečeny své tužby již ve stávajícím státním útvaru – nebylo možno, aby se stalo vše, co proti národu bylo spácháno. Nesmíme zapomínat, že kolikrát jsme vlastní nedbalostí české politiky ztráceli pozice, které pak draho jsme museli platiti….

Část české delegace nechtěla aktivity z důvodu, že nejsme tak silní, abychom docílili toho, co ve šťastnější době by národ získati mohl. Uznali jsme, že je možno v takové šťastné chvíli (tou bylo míněno vítězství Dohody, které však tehdy bylo ještě velmi pochybné) dosíci lepšího a přáli jsme si toho z vroucího srdce, ale není záruky, že takové momenty přijdou. A teď je nebezpečí, že propaseme vhodné okamžiky, kdy získati co můžeme. Měli jsme zásadu: Berme, co se nám dává, ale jen jako splátku na to, co se nám musí dáti více. Nechtěli jsme hazardovati s budoucností národa. Ve svém celku jsme zachovali vždy národní kázeň a podrobovali jsme se usnesení většiny, která ovšem nese i odpovědnost.“ Šrámek též mluvil o katolických mírových aktivitách.

Jestliže do konání československého , nikoliv již tedy českoslovanského, sjezdu strany křesťanskosociální v Brně v květnu 1918, vyznávaly katolické strany v historických zemích českých zásadně austrofilskou politiku, nebyl jí požadavek, aby habsburská monarchie byla přebudována ve federativní svaz samostatných států národních, nijak dalek. Přesto však F. M. Žampach prohlásil, že tento sjezd, který stál v opozici vůči vládě, zahájil novou katolickou politiku za války. Ve výše citovaném díle tento historik uvedl: „ Ale politika rakouských vlád i politika dynastie byly tak v zajetí Němců, že český národ dráždila téměř každým dnem a rozdmýchávala odpor i tam, kde s počátku války o něm nebylo řeči. Protičeské činy vlády scelily na konec celý český národ v odboji domácím tak, že v létě roku 1918 už bylo jasno, že národ se s Rakouskem i dynastií rozešel. Také v katolických stranách nastal tento přerod.

Když si připomeneme, že doc. J. Šrámek již v době svého poslaneckého působení v Říšské radě inicioval vytvoření klubu Slovanská jednota, který sdružoval slovanské poslance na ŘR, musíme mu přiznat , že princip slovanské vzájemnosti mu nebyl cizí, ba naopak. Lásku k českému národu měl uloženou hluboce ve svém srdci. Jejích konkrétních projevů je nespočítaně. Prof. Šrámek již tehdy pochopil, že katolické strany se musí v zájmu své budoucnosti sjednotit v jednotnou stranu. Z iniciativy předsedy J. Šrámka přijal sjezd usnesení o zahájení jednání se stranou katolickonárodní s cílem vybudovat jednotnou národně demokratickou, sociálně reformní lidovou stranu na podkladě křesťanského světového názoru. Dalším významným politickým signálem, směřujícím do budoucnosti, byla ostrá kritika rakušácké hyperloajality ústředního listu katolickonárodní strany Hlasu.

10. září 1918 se sešla společná schůze výkonných výborů, zemských a říšských poslanců strany katolickonárodní, křesťanskosociální a redaktorů jejich listů. Jednání střídavě řídili dr. Hruban a prof. Šrámek. Na ní byl nejen ustaven společný dvanáctičlenný přípravný výbor, nýbrž přijato i usnesení, které kromě dalšího zcela jasně prohlašovalo: „Majíce na paměti zájmy českého národa a jeho budoucnosti … vyslovujeme jednomyslně zásadní souhlas po sjednocení stran katolickonárodních na Moravě a československé strany křesťanskosociální na Moravě, ve Slezsku a Dolních Rakousích na podkladě křesťanského světového názoru dle zásad národně demokratických a sociálně reformních. (Tato formulace o charakteru nové strany odpovídá příslušnému sjezdovému usnesení křesťanskosociální strany z května r. 1918. – pozn. aut.) Dožadujeme se svorně s ostatními českými stranami vlastního československého státu skutečně demokratického, jehož si národ náš vlastní silou si dobýti je odhodlán, v němž bude zaručena také plná svoboda pro rozvoj odvěké křesťanské kultury národní a sociální spravedlnost. … Znova co nejdůtklivěji voláme po zakončení strašného krveprolévání a útrap a běd válečných, pod nimiž náš lid už téměř klesá.“ Zejména téměř celá tato citace nese rukopis křesťanského sociála prof. Šrámka.

Národní výbor československý byl ustaven dne 13. července 1918. V den svého ustavení měl 39 členů. Jeho členy, vedle řady již tehdy uznávaných českých politiků, se stali dr. M. Hruban, prof. dr. J. Šrámek, prof. dr. Fr. Kordač a Ervín Červinka. Tato skutečnost byla důležitá pro budoucnost transformujících se katolických stran.

Nově vznikající strana se již nevrátila k aktivistické politice. Na společné schůzi Národního výboru a Českého svazu ,, prohlásil jménem českých katolických stran dne 29. září profesor Šrámek, že aktivistická politika vzhledem na skutky ministerských předsedů Seidlera a Husarka je nemožná, že je nutno jíti proti ní vším úsilím a že československý národ nemůže od Vídně očekávati splnění zásadního a nesmlouvatelného požadavku státní samostatnosti a neodvislosti. … Šrámkovo osvědčení z 29. září bylo i ohlášením politiky nové „Československé strany lidové“.“ ( Z. Tobolka, c.d., díl IV., str. 283) . „Zasvěcené osobnosti politické však už nezakrývaly“, jak později napsal P.F.Hála, „že Šrámek v boji za národní a státní samostatnost vedl své věrné po bok svých včerejších protivníků z voleb a dnešních spolubojovníků na téže straně barikády.“ Český politický tábor Šrámka jako prvního katolického politika nejen vzal na vědomí, ale též pochopil jeho politický význam, založený na značné a dlouholeté autoritě v katolickém uskupení. Životní cesta prof. Šrámka je od této doby spjata s Československou stranou lidovou tak, jako dříve byla spojena se vznikem a rozvojem křesťanskosociální strany. Svou přirozenou i funkční autoritou zásadně ovlivňoval dění nejen v rámci strany, ale později, samozřejmě pouze do určité míry, i československou politiku.

Ze zasedání Národního výboru přišel prof. Šrámek na český zemský sjezd důvěrníků spojených katolických stran. Probíhající ještě rozpornou diskusi ovlivnil svým jednoznačným postojem. Řekl: „Dnes je rozhodnuto, i my jdeme s celým národem za jediným cílem, jímž je náš samostatný československý stát.“ Jeho slova sjezd akceptoval. Československá orientace ve sjednocujících se českých i moravských katolických stranách byla již nezpochybnitelná.

Přípravný výbor dne 7. října 1918 vydal další prohlášení, jímž oslovoval českou katolickou veřejnost: „V těžké velké době jsme se sešli k poradě společného výboru, abychom jednali o spojení našich stran. Hned v této první schůzi jednomyslně usneseno sjednotit dosavadní naše strany…Nová naše jednotná strana dožaduje se nadšeně s neochvějnou vůlí svorně s ostatními českými stranami československého státu, skutečně demokratického, jehož si národ náš vlastní silou a vlastním významem dle práva historického a přirozeného dobýti jest odhodlán.

Tento velký cíl a ideál celého našeho národa může býti trvale zabezpečen … jen tehdy, bude-li odvěký základ zdárného rozvoje národního života našeho, křesťanská kultura národa, zachován a zvelebován. To bude předním úkolem naší jednotné strany.

Jako strana nejširších lidových vrstev budeme usilovati, aby veškeren život národa proniknut a ovládán byl ideou pravé demokracie a sociální spravedlnosti. Přičiníme se zvláště , aby pronikavými sociálními reformami zaceleny a zahojeny byly brzy těžké rány, způsobené hroznou válkou a odstraněny nesrovnalosti hospodářské a sociální.“ Prohlášení mezi jinými opět podepsal i prof. Šrámek. Především zvýrazněný poslední odstavec promlouvá jako odkaz Šrámka nám všem, dnešku. Bylo by dobré, kdyby současné vedení KDU-ČSL samo posoudilo, jak tento odkaz naplňuje nebo otevřeně řeklo, že se ho zříká.

Po nemalých diskuzích mezi konzervativním křídlem, prosazujícím do názvu strany slovo katolická nebo alespoň křesťanská, a Šrámkovou skupinou byl již v říjnu, především zásluhou P.F. Světlíka, přijat název Československá strana lidová. Výsledek tohoto zápasu až po řadě desetiletí zvrátili ti, kteří prosadili nový název strany: Křesťansko demokratická unie – Československá strana lidová. Nová vládnoucí stranická pravice prosadila to, co konzervativní křídlo nedokázalo naplnit na samém počátku. Sídlem ústředních orgánů ČSL se stalo Brno Duší nové strany, jak krásně napsal dr. Z. Tobolka, byl a i v budoucnosti zůstal prof. Jan Šrámek.

I české katolické strany již v říjnu r. 1918 přijaly název Československá strana lidová. K faktickému spojení obou stran, české i moravské, došlo již 14. listopadu, kdy v Národním shromáždění jejich poslanci vytvořili společný klub. Do tohoto klubu později vstoupili i někteří poslanci ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. Československá strana lidová tak nabyla celostátní charakter.

Při vytváření první československé vlády měla ČSL problémy. Dr. K. Kramář, ministerský předseda,si nepřál, aby lidová strana v ní měla zastoupení. Prof. dr. J. Šrámkovi se podařilo dr. Kramáře přesvědčit, že ČSL je státotvornou stranou. Dr. Mořic Hruban se poté stal v první československé vládě ministrem bez křesla. Reminiscence na dřívější politiku katolických stran zaznívaly, a to i mnohem vážněji v budoucnosti.

IX.

Již ve dnech 5. a 6. ledna 1919 se konal v Praze ustavující zemský sjezd Československé strany lidové v Čechách. Předsedou strany byl zvolen František Šabata, dříve již osvědčený křesťanský sociál.

Na Moravě se konal I. zemský sjezd ČSL 26. ledna 1919. V předsednictvu sjezdu byl i prof. Šrámek a dr. Hruban.. Úvodní projev na tomto sjezdu pronesl prof. J. Šrámek.

„Před dvaceti lety bylo mně nemalou ctí na Velehradě zahájit v katakombách téměř, kde dnes jest poutní velehradská kuchyně, sjezd pracovníků a pracovnic křesťansko-sociálních z Moravy a ze Slezska. Tehdy sešli jsme se v hodině dvanácté, stojíce přede velkými sociálními převraty a reformami. Hnutí spočívalo předně na základech cyrilometodějských a na hrobě sv. Metoděje rozžehli a rozsvítili jsme světlo v temnu sociálních otázek. Rokovali jsme o úkolech, které nám vyplynuly z těžkých zápasů a bojů v českém národě. Byla to malá hrstka lidí, lidí namnoze naprosto nevýznamných a nepatrných ve svém okolí, kteří kladli základy ke straně křesťansko-sociální. Bylo to tři léta na to, co ustavila se katolickonárodní strana, kdy pocítěna byla potřeba založení křesťansko-sociální organizace pro křesťanský lid. Za tohoto téměř půl třetího desetiletí zorganizoval se katolický lid a stal se mohutnou stranou, která zasahovala do veřejného života národního. Jako dva proudy spřízněné vedle sebe plynuly tyto oba naše směry, starší katolicko-národní, mladší křesťansko-sociální, někdy tak se přibližujíce, že mnohý ani nepocítil, který směr ho žene. Když však nastala velká doba zúčtování v národě, tu splynuly oba proudy v celek, vždy o volbách vystupovaly spojené na základě křesťanské osvěty. V tom tedy byla vždy naše jednota zdůrazněna. V tom byli jsme zajedno. I když jsme stáli ve dvou stranách a v tom byli jsme vzorem ostatním stranám. Byli jsme přesvědčeni, že jen tehdy bude se národní život rozvíjeti, když bude spočívati na křesťanských zásadách. Byli jsme rádi, že mohli jsme být vzorem katolíkům v Čechách.

Dnes nastává dějinná chvíle, ve které tyto dva proudy ponejprv konají jednotný sjezd, skutečně organizační sjezd, který má navždy tyto proudy sjednotiti v jediný! Tj. předním úkolem sjezdu, aby o tom učinil závazné usnesení. Jest dále úkolem vašim, aby jste dali organizačně sjednocené jednotné straně vůdčí vrchní sbor. Musíme si býti plně vědomi dějinné chvíle a zodpovědnosti a vědomí to musí býti vedoucím pro celý sjezd. K nám obráceny jsou zraky nejen katolických Čech, ale i katolického Slovenska. Hleďte, aby naděje, které se kladou do dnešního sjezdu, nebyly zklamány.“

Sjezd schválil návrh na sloučení obou stran, přejmenování jednotné strany na Československou stranu lidovou a předsedou strany zvolil prof. dr. J. Šrámka. (Pokračování)

Připravil:JUDr. O. Tuleškov