Dr. Libor Rouček

Sudetendeutsche Zeitung z 27.5.2011 přinesl článek pod názvem “Český místopředseda EP Libor Rouček (ČSSD) prosil o omluvu“. Na 37. panevropských dnech v Lindavě se ve svém projevu Rouček  omluvil  těm sudetským Němcům, kteří v době jejich odsunu byli ještě dětmi a tak se nemohli dopustit zločinů vůči českému lidu. V článku je ještě další zajímavá informace. Řečník měl tvrdými slovy kritizovat i prezidenta Václava Klause.

Je pochopitelné, že tato jeho omluva vzbudila nejen zájem, ale i kritiku. Byla zřejmě hlasitější, a proto se dr. Rouček snažil vysvětlit své jednání.  V létě 2011 napsal do Práva článek, v němž mimo jiné uvedl, že z téměř 3 milionů vypovězených Němců z ČSR v letech 1945/46 byla část dětí, které nemohly za Henleina, Heydricha a Hitlera, ani za zločiny, které dokonali vůdci sudetských Němců na českém lidu. Těmto „dětem“ je dnes 70 až 80 let a těm jsem se před 14 dny v Lindau omluvil.

Ani po  tomto vysvětlení  lindavského projevu kritika jeho počínání neutichla. Námitka, že dr. Rouček ještě před omluvou se měl především zajímat o to, co tyto „děti“ v současnosti dělají, zvláště pak o jejich protičeské aktivity, je zcela pochopitelná. Tehdejší  místopředseda  Evropského parlamentu je dobře jazykově vybaven. V r. 1977 emigroval do Rakouska, kde také studoval na vysoké škole, a poté pracoval v různých profesích, takže jeho němčina je jistě dobrá. Stačilo, aby se on nebo jeho asistenti občas podívali do Sudetendeutsche Zeitung nebo do Sudetenpost. V každém čísle tiskových orgánů sudetoněmeckého landsmanšaftu v Německu nebo landsmanšaftu v Rakousku je dost článků, které se nám nejen nelíbí, ale jež považujeme za naprosto neseriózní, nepravdivé i vylhané. Útoky na naše státníky, na náš právní řád, vměšování do našich vnitřních záležitostí, hanobení ČR, pan poslanec L. Rouček snad přehlédl?  Pánové z landsmanšaftů, a kdo to vlastně je, to jsou zčásti i ty děti, které za nic nemohly a přesto jsme je odsunuli, s rodiči nebo alespoň s matkou. Jedna ze zásad odsunu byla, že máme, pokud je to jenom trochu možné, přesídlovat celé rodiny. A to jsme i činili. Když otec rodiny byl ve vazbě vyšetřován pro spáchané zločiny, byl z vazby propuštěn, pokud sazba za trestný čin, jehož se dopustil, byla nižší než 10 let. U některých Němců z tohoto důvodu jsme ani vyšetřování nezahajovali. A tak v řadě případů tyto děti dostaly i své otce. Místo odsouzení a výkonu trestu odnětí svobody byli se svými rodinami odsunuti. Pan prezident M. Zeman má pravdu, že odsun byl pro ně mírnější trest, než který by následoval za jejich zločiny, jež spáchali na našem lidu.

Takže co, pane doktore? Slyšel jste od těchto „sudetských“ Němců nějaké poděkování za naši velkomyslnost, přesněji řečeno za velkomyslnost našich otců a dědů? Nebo jste alespoň o nějakém takovém poděkování četl?  Já nikoliv, bohužel! Spíše na naše rodiče a prarodiče slyším ze sudetoněmeckých pramenů jen to  špatné a ještě horší. Vyhnali jsme je, okradli jsme je nebo uloupili jim jejich majetek, připravili o vlast, téměř čtvrt milionu z nich jsme povraždili a tak jsme se dopustili genocidy na sudetoněmecké národnostní skupině, tvrdí oni opakovaně a stále. Pro ně dějiny začínají květnem 1945. Co bylo před tím, nechtějí ani slyšet.

Všichni víme, že  dějiny nelze vykládat od určitého data tak, jako kdyby před tím téměř nic nebylo. V historii se uplatňuje zákonitost příčiny a  důsledků. Transfer Němců z Československa byl důsledkem dlouhého předcházejícího vývoje. Poprvé vrcholil v době před Mnichovem, kdy znacizovaní Němci vyháněli Čechy a jejich rodiny z jejich domovů v pohraničí, mnohdy jen s tím, co měli na sobě nebo stačili odnést. Kolik mrtvých, zraněných Čechů bylo oběťmi ordnérů nebo jiných sudetských Němců v době jejich vyhánění.

To vše jsou známá historická fakta. Jeden německý sociální demokrat, ministr Schily, o tom řekl sudetům přímo na jejich sjezdu. Zdůraznil, že to byli oni, kteří jako první vyhnali Čechy z pohraničí. Samozřejmě Schily, přestože částečně šel na ruku sudetům, a oni to věděli, vzbudil velkou bouři nevole. Její vlna hned tak neutichla. Táhla se ještě celý týdny, měsíce. Schily  věděl, že to tak dopadne, ale přesto pravdu řekl a dokonce jí publiku ještě zopakoval. Tomu říkám statečnost. Na rozdíl od tohoto německého sociálního demokrata, pan dr. Rouček neprojevil ani trochu odvahy. Říkal zřejmě, co se od něj čekalo a ne to, co by jako poslanec v ČR zvolený měl za své voliče při takové příležitosti říkat. Nebyl schopen říci sešlosti v Lindau historickou pravdu. Rozjel se jen proti V. Klausovi, prezidentu ČR, a to tvrdě, bohužel. To však žádným hrdinstvím nebylo, spíše naopak. 

Pan Rouček dozajista ví, jak Češi zcela bezprávně žili v nacisty okupovaném pohraničí, kolik sudetů pracovalo za války v gestapu, kolik jich bylo v SS, SD, kolik jich bylo strážci v koncentračních táborech. Český národ byl předurčen Němci k likvidaci. Za války představitelé našeho odboje hlásili čs. vládě, že Němci musí z republiky pryč, poněvadž soužití s nimi v jednom státu není možné. Bylo tomu tak zvláště v době, kdy na nárožích českých měst se pravidelně objevovaly plakáty se  stovkami jmen těch, kteří byl Němci zavraždění. Vítězní spojenci v Postupimi definitivně rozhodli, nikoliv o vyhnání Němců z Polska, Maďarska a Československa, ale o jejich přesídlení, transferu, odsunu, a to i z důvodu zachování míru v Evropě, aby se německá menšina někdy v budoucnosti nemohla zapojit do aktivit  jejich předků. Pan poslanec jistě též ví, že Pařížská reparační dohoda nám jako signatářskému státu ukládala povinnost konfiskovat německý majetek tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Jistě ví o reparacích, které nám Německo jako nástupnický stát třetí říše dluží. Ale o tom však pan poslanec před sudety  neřeční. Strefovat se do Klause na sudeťácké sešlosti však mohl. Právě to tam bylo vítané.

Když byl dr. Rouček na shromáždění Seliger-Gemeinde, sociálně-demokratické složky landsmanšaftu, koncem října 2012 v lázních v Alexandersbadu, vyjádřil se v tom smyslu, že k usmíření Čechů  musí dojít. Pan Rouček nám však dal příklad, jak se nemá k usmíření přistupovat. Usmířeny musí být vždy obě strany, a nelze se v tom směru podbízet a zapomínat na to, že existují české národní a státní zájmy.

Z článku „Členové Rotary Clubu navštívili mluvčího B. Posselta“, který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung dne 14.6.2013, jsme se dozvěděli, že u Posselta dlel v té nejlepší společnosti jako host i dr. Rouček. S ním tam byl i Václav Mls, spolupracovník Evropského parlamentu, který patří k zakladatelům české mládežnické organizace Sojka, a úzce spolupracuje se sudetoněmeckou mládeží. Jistě bychom mohli vyhledávat a uvádět další a další kontakty mezi Posseltem a dr. Roučkem. Myslím, že je to zbytečné. Uvedené údaje jsou přesvědčivé a dostačující.

Je zbytečné hledat slova o počínání dr. L. Roučka. Vskutku dobře hodnotí aktivity tohoto pána následující výňatek z textu.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, historik,  napsal ve svém článku „Žádný rok sudetů, žádná omluva sudetům“ následující řádky: „ČSBS a ČSOL by měly žádat resignaci europoslance Roučka za totální faux pas naprosto nepřípustné omluvy sudetům, která z republiky činí jakéhosi spoluviníka příběhu II.světové války! ČSSD by si toto měla rychle uvědomit - jinak bude ztrácet hlasy voličů odbojářů a rodin, které v nastávajícím zápase o stát bude potřebovat jako sůl. Bude-li ignorovat spravedlivý požadavek odbojářů, a nebude-li se pan Rouček veřejně kát a neposype si hlavu pokálenou sudetoomluvou českým národním popelem - teď by se měl omluvit Čechům a zejména všem pozůstalým po obětech nácků a sudeťáků ! - pak ČSSD přijde o mnohé hlasy voličů. Taková je logika "české pře", jak to správně nazval spisovatel Alexej Pludek v jedné své vynikající knize. My už jsme sami začali proti panu Roučkovi protestovat - v Brně i v Boskovicích s transparenty, kde jsme nejen žádali jeho rezignaci, ale též ukázali zločiny vyhnání 250.000 Čechů z pohraničí a 100.000 Čechů z vnitrozemí - ano, "Herr Posselt, genau so !" je otázka, zdali to stačí a jestli jednou nebudeme muset tlouci na eurokanceláře a své české národní zrádce nebudeme muset defenestrovat do hnoje jako Slavatu s Martinicem. Každopádně naši členové by měli svolávat protestní schůze a posílat Roučkovi výzvy k resignaci. Pohár trpělivosti, myslím bohatě přetekl“.

Uvedená slova napsal pan dr. J. Jaroš Nickelli již před drahnou dobou. Nevíme nic o tom, že by pan dr. Rouček šel do sebe a vyslovil nějaké sebemenší politování. Proto publikaci tohoto článku považujeme za vhodnou.

Dr. O. Tuleškov