Deset let Hitlerovy moci

21. ledna 1943

Za pár dnů tomu bude 10 let, co se Německo rozhodlo pro druhou světovou válku a co osud rozhodl, že ji Německo prohraje, tentokrát doopravdy prohraje. 30. ledna 1933 stal se kancléřem a vůdcem bývalého národa Heineho Adolf slyšící na jméno Hitler, autor hrozné knihy „Mein Kamp£“ a poločlověk, který už dnes předhonil Nerona, Attilu a dokonce pana Hyda ze Stevensonovy novely „Dr. Jekyl and Mr. Hyde“.

Právě dnes přinesly německé noviny stručnou zprávu, že v Polsku je 1.600.000 židů nezvěstných — ztratili se nebožáci — jinými slovy byli utraceni.

Hitler se stal kancléřem za souhlasu berlínského Herrenklubu, jehož předsedou před 10 lety byl von Papen, za souhlasu těžkého průmyslu, jehož mluvčím byl Krupp, a za souhlasu říšského generálního štábu těch monoklatých generálů, kterým byl každý prostředek - třebas i Hitler - dobrý, aby konečně dosáhli svého nepřetržitého účelu, totiž naučit Evropu a svět pruskému paradeschrittu. Prohlížel jsem si vqera fotografie z té doby. Na jedné stojí senilní Hindenburg, vypadá jako starý vycpaný pruský gólem a vedle něho Hitler v cylindru, žaketu a lakýrkách. Na této fotografii není si Hitler sám sebou jist - šaty mu nesedí, vyhlíží, jako kdyby si byl ten civil vypůjčil od nějakého stejně nevzhledného písaře. Za několik let nato si Hitler byl sám sebou velmi jist - a měl k tomu všechny možné důvody. Evropští státníci se skoro předháněli v návštěvách pana Schickelgrubra, všechno se převýbomě dařilo, zbrojení pokračovalo zdárně a Hitler jen čekal na chvíli, kdy bude moci vrazit dýku do zad naivní mezinárodní slušnosti. Dnes, nemýlím-li se velmi, má Hitler tentýž pocit nejistoty jako na oné fotografii. Má sice výborně ušitou uniformu, naučili ho koupat se a dělají mu uctivou pedikúra, a ti generálové, kteří ho vsadili do sedla, se ještě před ním třesou, ale dnes už se všechno pře výborně nedaří. Slavní Rusové decimují elitní německé armády, Amerika roste den ode dne v jasně viditelné Mene Tekel, britská říše je připravena na všechny nacistické triky, t. zv. neutrálové si nepřejí německého vítězství a Japonci neaportují tak, jak nacisté předpokládali. Nemyslím, že se Hitler o desátém výročí dne, kdy se ujal hnusného panování, moc nasměje.

A co si máme my říci po těch deseti letech světového rozkladu? Myslím, že jsme se hodně naučili - chybami se všichni učíme. Řekněme si, že neustaneme, pokud mezinárodní zločin, vtělený v nepěknou osobu Hitlerovu, nebude úplně odčiněn. Řekněme si, že ti, kteří s Hitlerem spolupracovali, musí zmizet. Řekněme si, že snad všechny ty hrůzy stály za to, pochopilo-li lidstvo, v jak zoufalém nebezpečí bylo, a uvědomilo-li si, že se to už nikdy, nikdy nesmí opakovat. Řekněme si, že svět dnes stůně vyléčitelnou rakovinou, jmenuje se nacismus, fašismus a niponismus. Operace, kterou právě podstupujeme, je a bude obtížná, chvílemi byla skoro smrtelná. Řekněme si, že zaplať Bůh, jsme už z nejhoršího venku, ovšem jen když ošetřující lékaři - ten Churchill, Stalin, Roosevelt - ještě několik měsíců budou ve dne v noci dávat pozor, aby nenastala recidiva - a my všichni s nimi. Žádný oddech, žádná bezstarostnost, žádný předčasný odpočinek. Řekněme si, že se musíme snažit - nevím, dovedeme-li to - napodobit ruské operační methody. Řekněme si, že Spojené národy musí se semknout a zůstat semknuty po vítězství dlouho a dlouho.

Já jsem nikdy ani vteřinu nepochyboval o konečném vítězství naší společné věci. Bude na nás všech, abychom s tím vítězstvím naložili tak, jak si to zasluhují svati od Stalingradu, z Varšavy, Bělehradu a Lidic. Já osobné věřím, že federovaná Evropa je podmínkou trvalého míru. Federace volných lidí - to je přece něco!

Dnes chci po prvé Hitlerovi poděkovat. Jeho zrůdná bestialita rozdělila lidstvo na dva tábory. Ti zakuklení hitlerčíci ve všech zemích se vybarvili. Laval, Quisling, Ciano, Moravec vyplavali na povrch. Vidíme je jasně, zřetelně a chystáme se ke konečnému zúčtování se všemi těmi lotry.

Hitler nám tento očistný proces zjednodušil a dokázal nám s matematickou přesností, že nesmí být kompromisu, že nesmí být slitování, že vrcholné zlo, jehož on je nemanželským otcem, musí být jednou provždy vymýceno. Za to dnes tomu hanebníkovi děkuji.

Hlavy vzhůru! Dobrou noc!

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 223-224

reprint vydání z roku 1948