„Denacifikace“  v západních okupačních zónách poraženého Německa

(kráceno)

Gregor Hollender - Německo

Byli jsme pozváni na téma údajné denacifikace v západních okupačních zónách poraženého Německa. Od těch dob my, jako němečtí komunisté, žijeme v zemi, kde fašistická bestie byla puštěna ze řetězu a zavraždila několik milionů lidí, nazíráme na sebe se zvláštní odpovědností demaskovat hrozné skutky německého imperialismu.

V současné době se německý imperialismus snaží obílit svou minulost a dnešní zločiny předstíráním, že se očistil od své nacistické historie. Proto má drzost soudit jiné národy, které jsou pokládány za totalitární nebo diktátorské. Německý imperialismus aktivně zneužívá svou vlastní minulost k pranýřování svých nepřátel. Bývalý ministr zahraničí Jožka Fischer ospravedlnil válku v Jugoslávii uplatněním své domnělé odpovědnosti zabránit uskutečnění nové Osvětimi.

Ale uskutečnila se taková denacifikace v Německu? Stal se německý imperialismus napraveným hříšníkem?

Odpověď komukoliv, kdo četl a porozuměl pracím Lenina a Stalina a správně chápe díla Marxe a Engelse, je, samozřejmě, „ne“

Denacifikace v Západním Německu byla vždy čistě kosmetická. Otevřený rasismus nebo veřejné oslavování Hitlera a fašismu nemohlo být jakkoliv už více přijímáno od konce druhé světové války, ale hysterický antikomunismus německého imperialismu převládá až do dnešní doby.

Denacifikace byla porušována ihned v momentu, kdy bezpodmínečná kapitulace byla podepsána Německem, což se stalo 8. května 1945. Vláda ve Flensburgu, vedená velkoadmirálem Karlem Doenitzem, vládla až do 23. května 1945. Tato vláda popravila několik dezertérů, kteří odmítli pokračovat v nesmyslné válce. Provedli to ihned po bezpodmínečné kapitulaci a před očima britské okupační správy. Někteří z těchto popravčích byli převzati do služeb britského imperialismu pro další antikomunistickou činnost.

V srpnu 1945 byly podepsány Postupimské dohody. Podle těchto dohod se předpokládalo, že Německo bude antifašistickým, sjednoceným a demilitarizovaným státem. V sovětské okupační zóně vše toto bylo realizováno. Majetek válečných spekulantů byl vyvlastněn.

Nic z toho se nestalo v Západním Německu. Antifašistické komise, které byly založeny dělnickými stranami SPD a KPD, byly ihned rozpuštěny americkou vojenskou správou. Tyto komise mohly zabezpečit antifašistický vývoj v celém Německu.

Kapitalisté z monopolů, jako Krupp, Thyssen, Flick, IG Farben nebo Henkel, kteří Hitlera pozvedli k moci a masivně vydělávali na nucené práci v koncentračních táborech, byli odsouzeni ke krátkodobým trestům v luxusních vězeňských celách. Norimberskými procesy byli postiženi komicky.

Toto souhlasí se slavným výrokem Winstona Churchilla o „podřezání špatného vepře“. Vskutku, Spolková republika Německo, která byla založena v roce 1949, byl výtvor znovuzrozeného německého militarismu. Stala se cenným partnerem pro anglo-americké imperialisty proti vzrůstajícímu vlivu Sovětského svazu. Němečtí fašisté přivítali tento zvrat osudu. Zatímco nacisté v sovětské okupační zóně a v Německé demokratické republice čelili trestům, na západě se neměli téměř čeho obávat.

Podívejme se krátce, jací lidé našli svou cestu do západoněmecké státní mašinerie. Reinhard Gehlen byl vyšší zpravodajský důstojník Skupiny armád východ (Fremde Heere Ost). Jejich úkolem bylo uštvat sovětské komisaře. Gehlen byl taktéž poradce pro „konečné řešení“ (Endlösung) židovské otázky v Evropě. Jeho zkušenosti na východní Evropu byly předány do Spojených států a byly přínosné pro nově založenou CIA (Ústřední zpravodajská služba - pozn. red.). Po této epizodě byl odsunut do Západního Německa a založil BND (Bundesnachrichtendienst), zahraniční rozvědku Západního Německa, která existuje dodnes.

Hans Maria Globke, spoluautor oficiálního právního výkladu Norimberských rasových zákonů. Již tak strašný zákon vyložil ještě hůře. Ve Spolkové republice zastával klíčovou pozici jako národní bezpečnostní poradce prvního kancléře Konrada Adenauera. V Německé demokratické republice byl v nepřítomnosti odsouzen k doživotnímu vězení.

Armáda nového německého militarismu měla kódové jméno „Nový Wehrmacht“. Bundeswehr byl založen v roce 1955 a vedený Adolfem Heusingerem a Hansem Speidelem. V minulosti Heusinger plánoval útoky na Sovětský svaz a další země. V roce 1961 se stal předsedou Vojenské komise Severoatlantické aliance. Hans Speidel byl odpovědný za taktiku spálené země v okupovaných zemích.

Mnoho vysoce postavených politických vůdců Spolkové republiky byli bývalí nacisté. Ludwig Erhard, takzvaný architekt poválečného německého ekonomického zázraku a pozdější kancléř, měl dohled nad konfiskacemi židovského majetku. Ani toto nezastavilo Saru Wagenknechtovou v jejím obdivu jeho domnělých úspěchů v poválečné době. Je známou a populární členkou sociálně demokratické strany Die Linke. Kancléř Kurt Kiesinger byl člen NSDAP (Nacionálně socialistická německá dělnická strana - pozn. red.). Tito dva politici jsou malým příkladem. Mohli bychom zmínit mnoho dalších.

V roce 1954 byla přijata legislativou amnestie, která učinila stíhání nacistických zločinů téměř nemožným. Dva roky poté, v roce 1956, Komunistická strana Německa (KPD) byla v Západním Německu zakázána. Spolková republika byla jediný „demokratický“ stát, který zakázal komunistickou stranu. Západní Německo se stalo antikomunistickou baštou ve střední Evropě a plány na nová dobrodružství na Východ byly již sestaveny. V létě 1961 existovaly plány útoku na východní Evropu. Jeden z nich měl jméno DECO II.

Ale německý imperialismus stál tváří něčemu, čemu nečelil nikdy předtím. Odpor Německé demokratické republiky jako organizované formy dělnické třídy překazil tyto agresivní plány. Rudé tanky Německé demokratické republiky a Sovětského svazu v Brandenburgské bráně zastavily německý imperialismus, poprvé, uvnitř Německa. Strategie převálcování komunismu selhala. Nejreakčnější kruhy německé monopolní buržoazie byly nuceny přijmout svou porážku.

Jiné pole působnosti pro nacisty byla tajná přítomnost v pozadí jednotek Severoatlantické aliance, které jsou taktéž známy jako Glaudius. Tyto jednotky spáchaly několik teroristických útoků, ze kterých byly obviněny levicové síly. V Německu byly s největší pravděpodobností odpovědné za teroristický útok na Octoberfestu v Mnichově v roce 1980. Právě teď existují pořád pochybnosti, že tento zločin byl spáchaný jednotlivcem. Ale důkaz byl již zničen odpovědným policejním oddělením, což se, ovšemže, stalo úplně náhodou.

Po kontrarevoluci v Německé demokratické republice se vše zhoršilo. Padesát osm let poté, co Hitler převzal moc, německý kancléř Helmut Kohl řekl 30. ledna 1991 toto:

„Německo završilo svou historii, do budoucna se může otevřeně přihlásit ke své roli jako globální mocnosti a rozvinout ji.“

O pár let později se rozpadla v plamenech Jugoslávie. Němečtí imperialisté pořád spoléhají na starou nacistickou taktiku rozdělení národů posilováním konfliktů mezi etnickými skupinami. Monopolní kapitalisté znovu obdrželi svou plnou nezávislost a mohou nyní vládnout dle svých představ.

Na začátku svého projevu jsme označili německou nadutost jako domnělého „napraveného hříšníka“. Právě teď můžeme vidět, co je tím míněno, jak lstivě podvedli řecký národ s kompenzacemi za nacistické zločiny a s nucenou půjčkou. Protože Německo je nejsilnější a nejnebezpečnější imperialistická síla v Evropské unii, může snadno ignorovat jakékoliv závazky a může vnutit své vlastní závazky slabším státům v Unii.

Vazby mezi Spolkovou republikou Německo a fašisty jsou stále neporušené. Vidíme fotografie, které ukazují ministra zahraničí Franka Waltera Steinmeiera bok po boku s ukrajinským fašistou Olehem Tahnibokem, který je členem strany Svoboda. Podle agenta Spolkového úřadu na ochranu ústavy, „Verfassungsschutz“, místní organizace fašistické strany NPD v největší německé spolkové zemi, Severní Porýní - Westfálsko, mohla být objevena pouze zásluhou peněz jeho zaměstnavatele. Ale bývalé území Německé demokratické republiky bylo zasaženo ještě hůře.

Po kontrarevoluci byly dodány ze Západního Německa nové státní struktury. Východoněmecké soudy a administrativa byly zaplaveny nejreakčnější špínou, které Západní Německo mělo k dispozici. Nejhorší se odehrávalo ve východoněmeckých odděleních Spolkového úřadu na ochranu ústavy (Verfassungsschutz). Fašisté samozřejmě byli zvyklí zabránit jakémukoliv možnému odporu proti novému kapitalistickému systému ve východním Německu.

V roce 2011 se Německo otřáslo skandálem. Do roku 2010 bylo zavražděno deset německých občanů tureckého nebo řeckého původu fašistickou ilegální organizací známou jako „Národněsocialistické podzemí“. Tyto cílené popravy byly deset let kryty policií. Deset let byly oběti označovány jako součást turecké mafie, a tímto proto odpovědné za svou vlastní smrt. Ústředí této teroristické organizace se nacházelo ve východním Německu a agenti Spolkového úřadu na ochranu ústavy byli doslovně přítomni při páchání zločinů.

Jakýkoliv možný důkaz o účasti Spolkového úřadu na ochranu ústavy propadl do skartovačky, čistou náhodou, ovšemže. Od té doby domnělý jediný zbylý člen teroristické organizace Beate Zschäpe čelí trestnímu stíhání. A čirou náhodou několik možných svědků spáchalo sebevraždu nebo zemřeli mladí. Necháme na vás, drazí soudruzi, sečíst si jedna a jedna a posoudit, o co jde.

Závěrem lze říci, že neexistovalo nic takového jako denacifikace Západního Německa. Existoval pouze jeden antifašistický stát, Německá demokratická republika. Právě tento stát byl jediný německý stát, který směřoval k míru a nikoliv k výbojům a neustále byl ohrožován Německou spolkovou republikou. Fašismus byl vždy zlehčován a chráněn buržoazním státem. Fašisté vždy byli nezbednými členy německé imperialistické rodiny. Jestliže budou žádaní pro zájmy monopolů, budou jim ponechány volné ruce. Německo je nejvíce pokrytecká imperialistická mocnost. Skrývá své imperialistické zájmy překonáním své vlastní minulosti, a proto využívá teorii totalitarismu.

Miloš Rozkovec, ze Sborníku vystoupení na 37. pražské teoreticko-politické konferenci dne 18.4.2015, Vydavatelství a nakladatelství Orego, Tisk a vazba Slovan Praha, 2015

Přišlo e-mailem