Den vlasti 2005
Z projevu dr. Angely Merkelové, předsedkyně Křesťansko-demokratické unie Německa u příležitosti „Dne vlasti“ 6. srpna 2005 v Berlíně.
Vážené dámy a vážení pánové, ke „Dni vlasti“ vám přináším srdečné pozdravy a přání všeho nejlepšího od frakce CDU/CSU německého spolkového sněmu a Křesťansko-demokratické unie Německa.
Letošní slavnostní akt Svazu vyhnaných se koná v roce, který je dobrou příležitostí ke vzpomínce a rozjímání. Od konce 2. světové války uplynulo již 60 let. 60 let od konce Holocaustu, strašného utrpení a nelítostného ničení. 60 let od doby, kdy ti, kteří přežili, museli sebrat všechnu svou odvahu, aby mohli z trosek materiálních a duševních znovu vystavět svůj život a svou zem. 60 let, doba dvou generací. Vzpomínky a zkušenosti z této válečné katastrofy stále ještě vrhají stíny na naši přítomnost. 60 let uplynulo od počátku útěku a vyhnání Němců z jejich tehdejší vlasti. Osvobození Evropy a také Německa od nacionálního socialismu, neznamenalo v žádném případě konec lidského utrpení a začátek svobody. Ve východní polovině Evropy, v jejím středu a ve východním Německu se chopila moci totalitární diktatura.
Historii útěku a odsunu musíme pojmout jako součást našich německých dějin a jako takovou ji i předávat dalším generacím. Není to snaha o přepsání dějin. Nikdo z nás nepopírá, že fašismus byl pravou příčinou války a po ní následného odsunu. Nikdo nepopírá i nadále trvající zodpovědnost dnešního Německa za to, že se diktatura a válka nebude již nikdy opakovat.
Ralph Giordano nám řekl : „Chtělo se mi plakat nad obrazy bídy německých vyhnanců. Bez schopnosti soucitu s jinou skupinou obětí nevede do budoucnosti žádná cesta“.
Dámy a pánové, myšlenka, která dnes stojí v popředí, je síla a odvaha národa přijmout svou vlastní historii se všemi jejími aspekty. Přijmout, znamená právě pro dnešní mladou generaci, spolucítit, z událostí minulosti vyvozovat vlastní zkušenost a tu učinit součástí sebe samých, neboť je nezbytné pochopení, že historická zodpovědnost bude v rozhodujícím okamžiku vodítkem ke správnému jednání.
Při vší naší upřímnosti musí být ale v souvislosti s vyhnáním povoleno, nazývat nespravedlnost nespravedlností. Vyhnání Němců z východu bylo nespravedlností. Víme dobře, že bez předchozí zničující války, kterou nacionálně socialistické Německo rozpoutalo, by k vyhnání nedošlo. Můžeme dokonce říci, že by bylo nemyslitelné. Nemění to ale nic na tom, že vyhnání Němců bylo, jak z morálního, tak z politického hlediska neospravedlnitelné. Nemění to nic na skutečnosti, že byl protiprávní. Vyhnání a tzv. etnická čistka, což jsou strašná slova, jsou ze zásady vždy porušením základních lidských práv. Zdůraznit toto stanovisko, bylo snahou spolkové vlády již od roku 1949. CDU/CSU jej zastupuje do dnes. Platným zůstává stále i to, co řekl francouzský filozof a nositel ceny J. W. von Goetheho, Raymond Aron : „Charakter a sebeúcta národa se pozná podle toho, jak jedná se svými oběťmi války a se svými mrtvými“.
Tváří v tvář patnácti miliónům Němců, kteří byli buď jako utečenci nebo jako odsunutí postiženi, je sotva přeceněným historickým výkonem, jak se tito postavili ke své nové budoucnosti. Již 5. srpna 1950 vyhlásili vyhnaní před stuttgartským zámkem „Chartu německých vyhnanců “, ve které se slavnostně zřekli pomsty a odplaty, oznámili, že se budou neúnavnou a tvrdou prací podílet na obnově válkou rozbitého Německa a přiznali se k mírumilovnému Německu ve společné Evropě. „Charta vyhnanců z vlasti“ byla vynikajícím mírovým dílem a historickou zásluhou. Za to vám všem ještě dnes patří dík a uznání. Představme si, jak by asi probíhala historie Německa a možná i celé Evropy, kdyby k tomuto prohlášení bývalo nedošlo. Vy, zapuzení z vlasti, jste tuto „Chartu“ ale také naplnili životem. V posledních šesti desetiletích po vašem útěku a vyhnání jste se stále, a ne jenom na „Dni vlasti“, dovolávali svého domova na východě. To pro vás znamená zachování vaší kultury a tradic. Mnoho let, někteří z vás mnoho desetiletí, jste se zasazovali ku prospěchu vyhnanců, vysídlenců a německých menšin. Za toto nasazení vám osobně děkuji, neboť bylo a je službou naší vlasti a našim německým dějinám. Je to nasazení pro zachování a další rozvoj německé kultury.
Vy jste šli ale ještě dál. Snažili jste se neúnavně o navazování kontaktů s Němci, kteří ve staré vlasti zůstali, jakožto i s jejími novými obyvateli. Stali jste se posli porozumění a usmíření v Evropě. Také za to vám patří můj dík, který chci na tomto místě ale vyslovit především Vám, paní Steinbachová, za Vaši práci, za Vaší upřímnost a Váš jasný postoj. Dámy a pánové, je nespornou zásluhou vás, vyhnaných z vlasti, že se vaše integrace v poválečné společnosti a to i přes počáteční potíže, stala jedním z největších úspěchů mladé Spolkové republiky Německo. Být zbaven kořenů a přesto najít sílu s odvahou a důvěrou pracovat na své budoucnosti je samo o sobě obdivuhodným výkonem. Vaše snaha byla korunována úspěchem především proto, že vaše vlast a váš původ zůstaly ve vašem srdci živými. Jen tak jste mohli dát vašemu životu směr místo toho, abyste byli vnitřně prázdní a navenek dezorientovaní. Proto jsem názoru, že všechny tři zmíněné body – vzpomínka na oběti, mírové zásluhy „Charty“ a zdařilá integrace, jsou dostatečným důvodem k zavedení národního dne vzpomínky na oběti vyhnání.
Vážené dámy a vážení pánové, ještě dnes mě naplňuje hrdostí, že spolkové vlády vedené naší unií, především vláda Konráda Adenauera, významně přispěly k vaší integraci. Vzpomeňme zákon o okamžité pomoci z roku 1949 nebo zákon o vyrovnání břemena z roku 1952, které se spojily s mimořádnou finanční silou naší země a jejich obyvatel. V bezpříkladné solidaritě umožnil spolek, spolkové země, ale také občané, jejichž majetek nezanikl válkou, že mohly být základní životní podmínky pro 8 miliónů německých odsunutých ve Spolkové republice nově vytvořeny. Tzv. „břemeno vyrovnávající srážky“ bylo živým příkladem vzájemnosti. Nemůže být pochyb, že právě tato rozhodná politika byla základním kamenem pro náš hospodářský zázrak. Za tento výkon je naše země ještě dnes celým světem obdivována. Mluvím o tom právě v této době, kdy stojíme před velkou sociální a hospodářskou výzvou. Co bylo tehdy vykonáno, bylo ve svém rozsahu neméně obtížné a přece se to podařilo. Můžeme tento úspěch zopakovat i dnes, pokud skutečně budeme chtít. Každá doba má své nároky, ale postoj, kterým se problémy úspěšně řeší, jsou většinou ty samé. Přeji si proto trochu rozhodnosti, vůle ke změně a trochu solidarity dřívější doby.
15 miliónů Němců bylo na konci 2. světové války vyhnáno. Kolem tří miliónů vysídlenců přišlo do Německa hlavně po roce 1990. Dva milióny Němců žije jako menšina ve své vlasti. Proto je působení tímto směrem, stejně tak jako dříve, velice aktuální a důležité. Unie stojí na straně později vysídlených. Jsme si vědomi velikého utrpení, které zažili obzvlášť Němci z bývalého Sovětského svazu. Německý jazyk, německá kultura, jejich víra – to vše bylo po desetiletí přísně potlačováno. CDU a CSU uznávají zodpovědnost Německa a považují tyto naše spoluobčany za obohacení naší společnosti. I v budoucnosti pro nás platí : článek 116 ústavy není k dispozici. Snahy některých členů FDP o jeho odstranění a tím ukončení příjmu dalších vysídlenců, neodpovídají našemu pojetí. Je ale samozřejmé, že naše snahy o integraci těchto lidí musíme ještě více upřednostňovat a zajistit, aby nedocházelo ke zneužívání našeho pohostinství.
S kulturním prostředím bývalé východoněmecké oblasti jsou spjata velká jména oblasti umění, vědy, literatury a filozofie. Myslím např. na Emmanuela Kanta, E.T.A. Hoffmanna a Gottfrieda Herdera, rodáky z východního Pruska, na Josepha von Eichendorff a Gerharda Hauptmanna ze Slezska nebo na Alfréda Döblina z Pomořan. Jak chudé by bylo Německo a náš život bez nich. Jejich dílo by ale bylo těžko srozumitelné bez jeho začlenění do dějin a kultury příslušného kraje. S vyhnáním Němců z východu byla spojena ztráta vlasti a majetku. Duchovní bohatství bylo ale přineseno sebou. Jeho zachování je úkolem § 96 zákona o uprchlících a odsunutých, neboť je částí historického dědictví Německa a Evropy. Tento § 96 ukládá spolku a spolkovým zemím povinnost – cituji : „Kulturní hodnoty oblastí vyhnání ve vědomí vyhnaných a utečenců, celého německého národa a ciziny zachovat“. Dále tento paragraf ukládá : zajistit a podporovat uměleckou tvorbu a vzdělání. Jedná se bez pochyby o důležitou a aktuální úlohu. Význam a možnosti této práce se v minulých letech často nesetkaly s potřebným pochopením a uznáním. Potřebujeme proto i ve směru naší kulturní politiky změnu kurzu. Vyhnaní z vlasti se musí opět více podílet na utváření této politiky. Váš požadavek na zřízení muzea by měl být nahrazen jasným konceptem, který je více orientován na budoucnost a další vývoj kultury. Kdo nemá původ, nemá budoucnost – v tomto smyslu rozumím pojmu péče o zachování 800 let starého kulturního dědictví německých dějin a kultury z východu. To je předpoklad pro žijící partnerství v Evropě, především v nově rozšířené EU.
Historie a vyhnání stojí v současnosti v popředí všech veřejných diskusí tak, jak nikdy dříve. V posledních letech bylo odvysíláno množství televizních pořadů a vydáno mnoho knih. Zájem o toto téma je veliký a nepřetržitý, což nás pochopitelně těší. Zpracovávat minulost je potřebou mnoha z nás. Postižení z bývalé NDR nesměli např. mnohá desetiletí o svém osudu veřejně mluvit. Vítám proto snahy pevně začlenit historii vyhnání do školní výuky ve všech spolkových zemích, po vzoru Svobodného státu Bavorsko a spolkové země Bádensko – Württembergsko.
Osud odsunutých vytrpěly nejen milióny Němců. Před nimi, s nimi a také v desetiletích poté, musely milióny lidí v Evropě a ve světě prožít osud podobný. S volbou motta pro dnešní slavnostní akt - „60 let vyhnání – vyhnání ve světě zavrhnout“, míříte vy, míří Svaz vyhnaných z vlasti, svůj pohled zcela vědomě nejen na vlastní utrpení a minulost, ale zároveň formulujete důležitý politický příkaz současnosti a budoucnosti. To je rozhodující, neboť pouze tak, může z něčeho špatného, co se v minulosti událo, vzniknout něco nového a nakonec i dobrého. Ve svém poselství z roku 1995 zmínil tehdejší vrchní komisař Spojených národů, pan José Ayala-Lasso, velkou aktuálnost těchto otázek. Zdůraznil zároveň, že etnické čistky, vyhnání nebo přesídlování obyvatelstva, jsou obzvlášť těžkým porušením lidských práv a lze je pokládat dokonce za mezinárodní zločin.
Já sama jsem přesvědčena, že jádrem problému v procesu usmíření je usmíření s vlastním osudem a nikoliv otázky materiální.
Naším úkolem je pomáhat všemi silami, aby lidé podobné osudy již nikdy nemuseli prožívat, aby jich byli ušetřeni. Důvěryhodná politika žádá důvěryhodné zacházení s nespravedlností všeho druhu porušení lidských práv. To je úkol politiky a obzvlášť spolkové vlády, která se k němu musí postavit čelem. CDU/CSU se 60 let snažily udržet vzpomínku na vyhnání a jeho oběti při životě. To platí hlavně o letech, kdy o tomto tématu nechtěl nikdo mluvit. To se naštěstí od základu změnilo. Vytrvalost se vyplácí. V posledních desetiletích jsme dosáhli pevného zakotvení Německa v Evropě. Kontinent překonal své rozpolcení, což Spolková republika Německo všemi svými silami podporovala. Německo dnes žije v míru a přátelství se všemi svými sousedy. Od doby Konráda Adenauera má usmíření s Polskem stejný politický a morální význam jako usmíření s Francií.
Podporuji i vytvoření centra proti vyhánění v Berlíně, kde bude vzpomínka na tuto tragédii a napřažená ruka k usmíření společně viditelná. Plánujeme i centrum zpracování a dokumentace. Koncepce centra není v rozporu se začleněním do evropské sítě vzpomínkových míst, což považuji za velice důležité. Podporuji všechny dobré nápady ke zřízení vzpomínkových míst v různých městech Evropy. V Břeclavi, v Sarajevu nebo v Jerevanu – jako místa vzpomínek na nesrovnatelné zločiny evropského vyhnání. Tato centra by si mohla mezi sebou vyměňovat výstavy, vědecké pracovníky a výsledky bádání, čímž by se dobře doplňovala. To by bylo mé velké přání. Proto nesdílím žádnou kritiku podobných projektů. Starosti jiných zemí, obzvlášť v Polsku, beru vážně. Samozřejmě je nutné o všem si promluvit a přispět dobrými argumenty k odstranění těchto starostí. A my dobré argumenty máme, o tom jsem přesvědčena. Nároky na odškodnění, jak byly nastíněny, vyvolávají v Polsku strach. Na tomto místě ale jasně říkám, že se těmto nárokům nedostane žádné politické podpory z naší strany a těší mě, že to vedení vašeho svazu vidí stejně.
My všichni známe hrozné obrazy z Darfur posledních dnů, kde se lidé opět stali oběťmi vyhánění a násilí, kde zapuzení museli žít v nepředstavitelně špatných podmínkách a desetitisíce našly smrt.
Zpracování minulosti a vzpomínka na ni jsou důležité i z hlediska předcházení, neboť hlavně pachatelé a za vyhnání zodpovědní se musí bát, že lidé jejich zločiny nezapomenou.
Historie německých vyhnaných je dnes naštěstí příkladem pohledu do budoucnosti a nikoliv zpět do minulosti. Pohled od staré vlasti k vlasti nové, místo stálého vykořenění. Je to příběh o porozumění mezi národy a nikoliv příběh o vzájemné nenávisti.
Dámy a pánové, vy, vyhnaní z vlasti, jste museli vytrpět více než ostatní Němci. Zvládli jste to na výbornou. Přispěli jste ke skutečnosti, že se naše země stala ochráncem míru. To je i důvodem dívat se dnes se ctí do budoucnosti. A za to vše vám všem velice děkuji.
Přeložil a redakce: prof. J. Rychlý Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí KČP pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha, září 2005