„Den vlasti“ 2009

22. srpna 2009

ICC Berlín

Projev dr. Eriky Steinbachové, prezidentky BdV, MdB

Nacházíme se v historicky památném roce : Uplynulo 20 let od pádu zdi, náš stát má již 60 let, 70 let uplynulo od počátku druhé světové války a před 90 lety byla  po skončení první světové války podepsána Versailleská smlouva.

60 úspěšných let Spolkové republiky Německo je neodmyslitelně spjato se zřeknutím se násilí a vůlí  německých vyhnanců z vlasti po obnově.

Přes vytržení z kořenů,  přes traumata,  přes zklamání a přes odmítání, které vás ze strany nevyhnaných v celé zemi čekalo, nenechali  se vyhnaní považovat za výbušninu naší společnosti a našeho státu, nýbrž se stali kvasinkami spolkového  hospodářského zázraku a naší společnosti. Spoluvytvářeli tuto zemi od začátku také politicky. Muži jako Paul Löbe, Erich Mende nebo Hans-Christoph Seebohm patřili spolu s jinými vyhnanými k členům prvního německého spolkového sněmu.

Demokratické strany Spolkové republiky podporovaly po mnoho let svorně vyhnance a učinily mnohé, aby uvolnily napjaté soužití domorodců a nově příchozích a zmírnily nejhorší hospodářské těžkosti.

Na všech politických úrovních existovala vůle, vidět osud vyhnanců jako celoněmecký osud.

Ještě v roce 1963 obdrželi Slezané k jednomu jejich velkému  setkání v Německu pozdravný telegram, ve kterém stálo: „ Vzdát se je zrada, kdo by to chtěl popírat. Právo na vlast nelze prodávat … … Kříž vyhnání musí pomáhat nést celý národ“.

Tato slova Slezanům byla podepsána sociálními demokraty Erichem Ollenhauerem, Willy Brandtem a Herbertem Wehnerem.

Taková vyjádření je třeba znát, abychom mnohé na reakce vyhnaných v pozdějších letech mohli pochopit.     

Na konci šedesátých let se měnilo  klíma. Slůvko „revanšismus“, heslo komunistické dezinformace bylo vztahováno na Spolkovou republiku a vyhnance, ale našlo také pevné místo  ve vnitroněmecké diskuzi.

Nová východní politika po nástupu vlády Willyho Brandta spustila turbulence, které se zostřily podepsáním východních smluv.

Zklamání vyhnanců bylo elementární. Na pozadí mnohých prohlášení solidarity v době opozice SPD byla její vládní politika pociťována jako zrada. Tehdejší poměr BdV (Svaz vyhnaných – pozn. překl.) k oběma vládnoucím stranám SPD a FDP je od roku 1970 charakterizován jako „mrazivý“.  O to užší byla spolupráce mezi unionistickými stranami, které se hodně snažily získat si vyhnané a BdV. Zcela bez napětí ten vztah však nebyl. Politické zájmy probíhaly v mnoha směrech synchronicky. Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu k Moskevské, Pražské a Varšavské smlouvě podepřela stanoviska BdV a též unionistických stran… …

Mediální a intelektuální klíma v Německu bylo však ještě dlouho zaměřené proti vyhnancům. Záludnost a zloba proti srazům vyhnanců, nedostatek soucitu   vůči obětem nebyly výjimkou, nýbrž pravidlem.

Po sedmdesátých letech uniklo nemálo intelektuálům, že vyhnání 15 milionů lidí z vlasti nebo přímo do smrti byla celoněmecká tragedie,  porušení nesmírné kulturní a historické dimenze pro celý německý národ.  Báječná kniha Rüdigera Safranského  „Německá romantika“ ukázala zřetelně, jak nesmazatelně byl zakořeněn náš duchovní život s dřívějším německým východem.

Vyhnaní v NDR

Naši stejně osudem postižení přátelé v sovětském okupačním pásmu, v NDR měli to výrazně těžší než ti v západním Německu. Jejich osud byl po desetiletí tabuizován. Nesměli se ani organizovat, ani o svém osudu mluvit. Po více než 40 let byli z  oběťmi z dvojího pohledu – nejprve jako vyhnaní, potom k mlčení odsouzeni.

Vím z naší rodiny, o čem mluvím.

Mé tety Marta a Marie a také strýc Ernst s rodinou byli 1946 v dobytčích vagonech  vyhnáni ze Slezska, kde rodiny po staletí měly svůj domov. Jedni z Neurode, jiní  z Kladska. Dostali se do Lipska.

Co se jim před a při vyhnání přihodilo, o tom nesměli veřejně mluvit a též ani v dopisech nám na Západ psát.

Tak rok 1990 byl dvojím osvobozením: politická svoboda a vykoupení, konečně směli traumatické vzpomínky artikulovat, mohli se spojit… …

BdV je od sjednocení velice aktivní ve všech spolkových zemích.

Centrum proti vyháněním (ZgV)

Společně jsme v roce 2000 založili Nadaci ZgV. Skepse, zda naše nadace může dosáhnout svých cílů, byla cítit nejen na počátku, ale i dále. Dnes mohu s uspokojením konstatovat, že jsme hodně dosáhli.

Naše nadace rozvířila velice živou, ale též kontroverzní diskusi. Stovky mediálních zpráv to dělaly zřejmě. Na internetu bylo asi 50 000 příspěvků.

Při vyhodnocení mediálních zpráv lze jasně sledovat, že od  tohoto  okamžiku  byl oživen zájem o náš osud, ne teprve novelou Güntera Grasse „V račí chůzi“. Ta vyšla teprve poté, když téma vyhnání bylo již dlouho oproštěno od falešného nádechu  revanšismu.

Téměř 500 obcí v Německu … …se stalo kmotry naší nadace.  Také spolkové země Hesensko, Badensko-Württembersko, Bavorsko a Dolní Sasko se staly patrony. Renomované osobnosti se ostentativně postavily na naši stranu, od Joachima Gaucka, Helgy Hirsch, Freya Klier, György Konrada, Imre Kertesz, Petera Scholl-Latour až po Christiana Thielemanna, Gabrielu Wohmann, Rüdigera Safranski, Hellmuta Karaska nebo Ude Latteka.

Děkuji všem podporovatelům  posledních let. Zejména však mému dlouholetému spolupředsedovi Peterovi Glotzovi, který bohužel příliš brzo zemřel.   

Naší společné prosby, zřídit v Berlíně místo pro dokumentaci osudu a kulturního dědictví německých vyhnanců, jsme již dosáhli.

A jedno je jisté: Bez naší nadace by spolková vláda určitě neuzavřela  koaliční dohodu, ve které by se zavázala zřídit „viditelné znamení pro útěk a vyhnání v Berlíně.“ Je to dávno opožděná úloha Německa konečně vytvořit dokumentační místo v Berlíně, ve kterém bude osud německých vyhnanců z vlasti a vysídlenců s jejich osídlovacími a kulturními dějinami  zprostředkován následujícím generacím. Tímto osudem je v Německu postižena málem každá čtvrtá rodina.  

Vy, paní spolková kancléřko, jste se již dříve stavěla na naší stranu a jasně prokázala, že tato část našich dějin potřebuje pevné místo v Berlíně. Již před čtyřmi lety jste o tom mluvila na Dni vlasti.

Spolkovou nadací „Útěk, vyhnání, smíření“ jste svému slovu dostála. Byla to vzrušující cesta, nikdy nudná a tu a tam extrémně bouřlivá. Ale teprve silnější vítr nechá hezkému draku vzlétnout.

Přes ještě stávající deficity ve veřejném vědomí konstatuji: Společenské a politické klíma se v posledních letech otevřelo. Je nyní výrazně více porozumění pro toto německé osudové téma, než tomu bylo v minulých letech.

Kdo si ale myslí, že vyhnání Němců uprostřed 20. století bylo záležitostí jen těch samotných postižených, mýlí se od základu a ignoruje dvojí:

1. Přehlíží, že nikoliv kategorie osobní viny nebo neviny, nýbrž pouze geografická poloha bydliště rozhodla, kdo bude vyhnán.

2. Přehlíží, že vyhnáním došlo ke kulturnímu přelomu dosud nevídaného rozsahu, který zasáhl trvale jádra naší německé kultury.

Proto se to dotýká všech v Německu, neboť toto  je část naší celoněmecké identity a našeho kulturního dědictví, která nás formuje. Národ bez vzpomínek je jako rostlina bez kořenů.

Je dobré a významné, že nadace začala svou práci v 60. výročí vzniku našeho státu. Je to potěšující pro  generaci, která to zažila. Podporujeme  nadaci plně a zcela, neboť ona je naším dítětem. Budeme ji pozorně a starostlivě sledovat.

Rozhodně vítám, že CDU/CSU ve svém společném volebním programu ještě jednou zřetelně zdůraznily, že svazy německých vyhnanců z vlasti se mohou samy rozhodnout o svém zastoupení v radě nadace „Útěk, vyhnání, smíření“.

To odpovídá Vašim výrokům, paní spolková kancléřko, u příležitosti uvítání nového roku Svazem vyhnaných, a výrokům premiéra Horsta Seehofera, předsedy CSU.

Jedno říkám zcela zřetelně:

Nejde přitom o mne. Jde o právo na svobodu v tomto státu.

Jde o právo na svobodu našich svazů vyhnaných v této demokracii, jejich práva bez omezení vnímat. To si nedáme vzít.

Chtěla bych slyšet povyk  všech politických stran, kdyby se takové omezení dotýkalo nějaké církve, nějakých odborů  nebo Amnesty International.

Výroky  všech jiných stran k tomuto právu na svobodu … … jsou až neomalené. Ostatně konstatuji, že CDU a CSU jako jediné strany v otázce vztahu místa narození a rodné země pro doklady o stavu osob měly ve svém volebním programu, že chtějí v budoucnu vycházet jako ze základu z mezinárodního práva a soudní pravomoci Spolkového ústavního soudu.

Občan narozený v roce 1946  v Královci (Königsbergu) není ani podle mezinárodního práva, ani podle Postupimské dohody narozený v Kaliningradu (Sovětský svaz), ale v Německu pod sovětskou správou. (!)

Co bude z naší nadace ZgV ?

Mnozí teď myslí, že je pro naší nadaci, včetně úspěšně připraveného projektu Dokumentačního střediska v Berlíně, naše úloha uzavřena. Všem, kteří v to doufají nebo se obávají, mohu ohlásit: Budeme dále veřejnosti představovat své projekty jako výstavy a vzpomínkové podněty.  Zůstaneme dále hybnou silou! 

Historické souvislosti

Našemu osudu předcházelo něco strašného. Strašlivé obrazy z osvobozených koncentračních táborů hluboce zahanbili většinu Němců – samozřejmě také vyhnance. Hitler otevřel Pandořinu skříňku. To vědí němečtí vyhnanci lépe než jiní, jelikož byli vzati do kolektivního ručení, od kojenců po babičky.

Skutečnost nacistické hrůzovlády nad Evropou je ale neustále zneužívána jako záminka, aby se zdůvodnilo hromadné vyhánění. Chladnokrevně se pomíjí, že Mnichované, Hamburčané  nebo obyvatelé Lipska nebyli vyhnáni, i když byli fanatickými národními socialisty.

Historická souvislost je důležitá a není jednorozměrná. Nezačíná ani v r. 1933, ani v r. 1938 nebo 1939.  Peter Glotz pokládá začátek své knihy o osudu sudetských Němců do poloviny 19. stol.a odůvodňuje: „Začínám rokem 1848. Nelze zbavit raně nacionalistické řídící učitele a novináře  odpovědnosti…Kdo chce skutečně bojovat proti vyháněním (a to budoucím),  musí objasnit celý řetěz příčin.“ Peter Glotz má pravdu.

Na Slovanském sjezdu  v roce 1848 v Praze bylo blýskání na časy nacionalismu a rasizmu neblaze zřejmé.

To pokračovalo prvotní katastrofou 20. století, 1. světovou válkou. Následky smluv z Versailles, St. Germain a Trianonu se svévolně nově stanovenými hranicemi v Evropě byly pro miliony lidí různých národních příslušností ponižující. Dostaly se do situace menšin bez dostatečné obrany před represemi. Stanovená menšinová práva byla dalekosáhle obcházena. O tom svědčí archivy Společnosti národů v Ženevě.

Americký publicista Herold Callender oznámil dne 11. ledna 1931 v New York Times, že od mírové smlouvy „bylo vyhnáno milion Němců z Polska.“ Historický průběh je rozsáhlý a velice komplikovaný. Nestačí vůbec k tomu, aby omlouval vyhánění v polovině 20. století. Kdo to překrucuje, nedělá více  nebo méně než falšovatel dějin mlčením.

Cesta usmíření

Němečtí vyhnanci z vlastních sil brzy usměrnili široký proud traumatických vzpomínek. V Chartě ze Stuttgartu jasně řekli,  že pomsta, násilí pro ně nejsou žádnou cestou pro budoucnost. Brzy poznali, že trvalý mír je možný jen ve sjednocené Evropě, ve které budou národy spolupracovat a ne stát proti sobě.

Náš stát  a také Evropa by vypadaly jinak, kdyby nebylo tohoto sebepřekonání, které již bylo v Chartě německých vyhnanců z vlasti.

Národy Evropy žijí společně  na základě křesťanství západní země. V architektuře, hudbě, poezii, vědě a výzkumu byl po staletí neustále trvale většinou mírový průběh. Výměna byla a je obohacující a plodná.

V tomto pozitivním vědomí nesmíme ale opomíjet, kolik lidstvo nedůstojného, nekřesťanského v naší společné minulosti zakusilo.

Musíme se v naší evropské minulosti ve všech jejích fasetách společně chápat a s plnou znalostí a ochotou usmiřování  z tohoto vytvářet naši evropskou budoucnost. To pro nikoho není snadné. Ale  tomu se žádná cesta nevyhne. Věřím v usmířenou Evropu, ve které  národy bez nátlaku a strachu  mohou vedle sebe  žít. Miliony vyhnanců z vlasti k tomu přispívají. Každodenně. Mosty mezi našimi evropskými národy budou tím plodnější, čím otevřenější dialog povedeme. Potřebujeme být spolu a chceme překonat protiklady mezi národy. K tomu se musí  společné přikročit,  dějinný nános  odstranit a z  trosek postavit nové. Ale musíme znát historii a  také své vlastní stinné stránky.

Při všech deficitech, které ještě stále jsou, jsem o jednom hluboce přesvědčena: Lidé našeho kontinentu spojuje nekonečně víc, než je od sebe odděluje. Jako houslistka v symfonickém orchestru mého muže jsem zažívala dlouhé roky, že Němci a Maďaři, Poláci, Češi a Angličané, Španělé a Francouzi společně nechávali zaznít velká hudební díla od Beethovena přes Brahmse, Dvořáka, Smetanu Chopena nebo Brucknera.

Takovou si přeji Evropu! Na tom ale musíme všichni společně pracovat.

Překlad a redakce: Irma von Tirb, ing. Jaroslav Liška                          Připravil: dr. O. Tuleškov

Projev dr. Angely Merklové,  kancléřky SRN

Jsem velmi  potěšena, že mohu s vámi slavit „Den vlasti“. Chtěla bych napřed srdečně blahopřát bývalému spolkovému ministru vnitra, panu Otto Schilymu, k jeho vyznamenání.  Chtěla bych - věřím, že i jménem vás všech – říci „srdečně děkuji“ sjednocenému thüringskému sboru, který nás potěšil překrásnými, dojemnými písněmi. Srdečný dík.

„Den vlasti“, který dnes slavíme, je téměř tak starý, jako Základní zákon a Německá spolková republika, tj. 60 let. Vaše prezidentka E. Steinbachová již poukázala na to, že rok 2009 je jubilejním rokem v mnoha ohledech. Patří sem 60. výročí Spolkové republiky a Základního zákona. O něco později – 9.11. je nádherné 20. výročí pádu zdi, což poukazuje na to, že na východě i na západě jsem ušli společně třetinu cesty této Spolkové republiky.

Takový jubilejní rok je samozřejmě vhodný obzvláště k tomu, abychom připomněli důležitý přínos vás – vyhnaných, pro naši zemi. Počátek – o tom se již zmínila ve své řeči vaše prezidentka – byl všechno jiné než lehký. Vyhnanci a uprchlíci museli přemoci ztrátu vlasti a vybudovat si nový domov v cizím prostředí. My víme, že domov není jen místem, ve kterém žijeme, domov je i příslušnost k lidem, regionu, krajině, kultuře. Domov je spojen s dětstvím, domov vytváří identitu.

Jak těžké to muselo být, přijít do cizí, poničené, rozvrácené a na mnoha místech hladovějící země? Příchod uprchlíků a vyhnanců změnil tvář regionů a měst. V r. 1950 tvořili ve Schlezwig-Holsteinu vyhnanci třetinu obyvatelstva, v Dolním Sasku čtvrtinu, v Meklenbursku-Pomořansku dokonce nad 40 procent. To přirozeně nezvyšovalo připravenost obyvatelstva na vaše začlenění. Mnoho z vás trpělo v počátečních letech omezováním a diskriminací.

V sovětské okupační zóně a poté v NDR museli vyhnanci bojovat i s dalšími problémy. Nazývali je  „přestěhovalci“ (přivandrovalci pozn. překl.), o tom se ostatně mlčí. Děti byly poučovány, aby nemluvily o vyhnání a SED-stát nazval vyhnání absurdně „mírovým opatřením“. Po roce 1989, kdy se mohly v nových zemích zakládat krajanské spolky, mohli mnozí poprvé mluvit otevřeně a svobodně o svém osudu. Takže 20. výročí  pádu zdi je pro vás v nových zemích zcela zvláštním výročím.

To, že se integrace v poválečné společnosti podařila, a sice v obou částech Německa, je a zůstane zásluhou vás, vyhnaných. Důležitou roli přitom hrálo odpovědné chování vyhnaneckých spolků.  O zájmy vyhnanců důsledně a sebevědomě pečovaly, aniž by se nechaly unést přáním po pomstě nebo odplatě. Při pohledu zpět to tak prostě vypadá. Při každodenní práci to bylo někdy jistě mimořádně těžké. Zrovna tak byla důležitá rozumná integrační politika Spolku, zemí a obcí v počátečních letech Spolkové republiky. Ta pomohla přenést se nad předsudky a nechuť k společnému soužití.

Chci vám jen stále znovu dodávat zmužilosti, abyste podávali zprávy o této době, protože my, tedy ti, kteří tehdy ještě nebyli narozeni, si nedovedeme představit, jaké překážky musely být zdolávány, např. u otázky, kdo koho by si měl vzít anebo kdo s kým by se měl přátelit. To se dnes zamlouvá, jako by to bylo už dávno pryč. Je to však část dějin naší země.

Rozhodující krok, jste udělali vy, vyhnanci. Pustili jste se do zřizování nových domovů a obrátili jste tvář k budoucnosti, i když jste stále nosili v srdci svou vlast. Je to obdivuhodné chování, které podle mne zasluhuje respekt a uznání.

Pro mnohé z vás měl útěk i těžké sociální následky.  Při jednom průzkumu z roku 1992 oznámila téměř polovina tázaných, že vyhnání pro ně bylo sociálním sestupem. Mnozí ztratili vše materiální. Přes tyto hořké zkušenosti, vyhnanci nerezignovali. Chopili se všeho, čeho se dalo. Tvrdou prací se podíleli na znovuvybudování válkou poničené země. Tímto rozhodně přispěli k hospodářskému zázraku padesátých let v Německu.

Tato budovatelská práce a přes všechny potíže neupadání do malomyslnosti bylo oceněníhodné historické dílo, které jste vy, vyhnanci, vykonali. Proto vám patří dík nás všech. Proto vám patří uznání nás všech. Tento respekt a uznání vám chci vyjádřit i jménem spolkové vlády.

A je tu ještě něco, co považuji, dámy a pánové, za pozoruhodné. Vaše vztáhnutá ruka. Nikdy jste ji nestáhli zpět, ale stále jste hledali cestu k dialogu. Přísežně jste se zřekli pomsty a násilí. Je to evropské sjednocení, které ukazuje cestu do budoucnosti. Zaznělo to již v Chartě vyhnaných z r. 1950. Takto jste se stali posly dohody v Evropě. Evropa, kterou dnes známe, byla proto zformována i vámi.

Vždy jste intenzivně sledovali další dějiny naší země – často kriticky, často dotčeni politickým vývojem, který vyžadoval od vás bolestné kompromisy a rozhodnutí. Přesto jste však podporovali německou jednotu a sjednocení Evropy, i když toto mělo kolikeré národnostně právní těžké následky. Toto prohlásil Svaz vyhnanců ohledně rozšíření EU na východ - cituji: „Je správné, že tyto národy, které politicky, kulturně i hospodářsky patří k Evropě, nalézají teď své místo v rozšiřující se EU. Vítáme naše sousedy.“ S ohledem na utrpení vyhnaných během války i po ní, musí být takové chování vysoce oceněno.

Myslím, že ten, kdo neprožil útěk a vyhnání – to bylo dnes na počátku zřejmé z filmu – nemůže všemu rozumět, co to pro vás, kteří jste to osobně prožili, znamená, a to nejen pro generaci, která vše prožila, ale i pro generace další.

My se však můžeme alespoň pokusit to pochopit. Můžeme naslouchat a učit se, jak je tomu např. ve Slezském muzeu v Görlitz. Tam visí tabule s klíči – velké a malé klíče, stříbrné a rezavé klíče, klíče s přívěsky i bez nich. Klíče jsou symboly toho, co bylo ztraceno – materiálního i nemateriálního -, jsou symbolem naděje pro návrat domů, kterou uprchlíci a vyhnanci měli, když zamýkali své  byty a domy, naděje, která se nesplnila.

Za těmito upomínkovými předměty, které přežily útěk a vyhnání, se skrývají příběhy – více než 14 milionů lidských příběhů.  Jsou to příběhy asi 14 milionů lidí, kteří po skončení války prožili útěk a vyhnání. Tyto životní příběhy vyprávějí o strachu z blížící se fronty na ústupu, strachu z násilí a hladu, z cesty plné utrpení v mrazu přes zpustošenou zemi nebo přes ledově chladné Ostsee (Baltské moře-pozn. překl.) – pěšky nebo přes zamrzlý led, či v přeplněných lodích. Toto popsala jedna mladá žena z Lycku ve východním Prusku. „Led se prolamoval, na některých místech jsme se museli  brodit ve 25 cm hluboké vodě. Bombardování nás nutilo k zacházkám. Ale strach ze smrti zaháněl mrazení, které nám probíhalo po těle.“

Jiné zprávy nám vyprávějí o odloučení od dětí a blízkých příbuzných a o jejich hledání. Odhaduje se, že v r. 1945 téměř 300.000 dětí žilo v domovech a nevědělo, kde jsou jejich rodiče. Jiné příběhy zase vykládají o hrůze smrti, umírání blízkých a příbuzných i neznámých lidí. Téměř dva miliony lidí přišlo o život v souvislosti s útěkem a vyhnáním. Těm, kteří přežili, zůstaly v duších hrůzné obrazy. Mnoho – chci říci, téměř všichni, nesou kus tohoto života stále sebou.

Nemůžeme utrpení, žal a ztráty ponechat minulosti, i když bychom to velmi chtěli. Můžeme ale udělat něco jiného. Můžeme pečovat o to, aby nedošlo k novému utrpení kvůli popírání, potlačování a znevažování. Pravda se nedá navždy popírat, mé dámy a pánové, o tom svědčí i vaše letošní heslo: „Pravda a spravedlnost – silná Evropa!“

Nikdy nezapomeneme: Vyhnání a útěk Němců byly přímým důsledkem Němci započaté války a zločinů nacionálního socialismu. Konrád Adenauer nazval výstižně ve své biografii tuto dobu jako „pád německého národa do bezdna“.

Ano, mé dámy a pánové, přiznáváme se k naší odpovědnosti  za nejtemnější kapitolu našich německých dějin. … …Můžeme tedy dodat: K zamyšlení o měřítkách pravdy a srozumitelnosti patří i vzpomínka na utrpení a bezpráví vyhnání. Protože o to jde. Nevzpomínáme, abychom jitřili staré rány. Vzpomínáme, aby útěky a vyhnání z 20. století byly napomenutím všem do budoucna. Vzpomínáme, abychom vyvolali k životu opravdové smíření s našimi sousedy. Pravdivé vzpomínky, abychom se z nich poučili a vytvářeli přítomnost i budoucnost  ve smíření – to je naše úloha.

Proto je důležité, abychom oslovovali svědky onoho času a ujistili je, že se zajímáme o jejich životní příběhy. Děti a vnuci vyhnaných i mnozí jiní kladou dnes otázky. Ptají se, jaký byl život ve Slezsku, Pomořanech nebo Východním Prusku, či v Sudetech před válkou a během války. Kde jsou kořeny rodiny a co se o tom dnes mohou dozvědět?

Jako spolková vláda chceme přihlížet na vzpomínky jako na napomenutí pro budoucnost i  s „Nadací útěk, vyhnání, smíření“. V mém proslovu v r. 2005 na „Dni vlasti“ jsem vám přislíbila svoji podporu ke zřízení centra pro dokumentaci. Mezitím se nám podařilo získat všechny předpoklady pro zamyšlenou centrální vzpomínkovou akci. Založili jsme „Nadaci útěk, vyhnání, smíření“ při Německém historickém muzeu.

Smím doplnit: I když Svaz vyhnanců v nadační radě má  E. Steinbachovou neobsazené křeslo, nesmíte být zklamáni, a sice proto, že zakládáni nadace nemohlo se vyhnout dlouhým často kontroverzním a někdy i nešťastným diskuzím. Na konec se to podařilo.  Těší mě to, vidím, že i vás. To nám už nikdo nemůže vzít. To je rozhodnuto. Vy, milá Eriko, jste k tomu během dlouhých let mimořádně napomohla. Je to především Váš úspěch a úspěch Vašich spolupracovníků, kteří po dlouhá léta tento projekt prosazovali. Proto Vám patří srdečný dík.

Nadace má představit historii útěků a vyhnání jako část německých dějin - vložených do kontextu dějin evropských. Bude pojednávat i o důležitém tématu – integraci vyhnaných… … Přitom nejde jen o vzpomínky vyhnaných. Dějiny útěků a vyhnání se týkají nás všech. Jsou částí naší identity a naší společné vzpomínkové kultury.

U některých našich sousedů byl tento záměr s ohledem na bolestivé vzpomínky spojen s určitým znepokojením a obavou. Tvrdím: budeme nadále citliví a argumentační. Budeme dále vysvětlovat, proč je naše iniciativa správná, proč Německo potřebuje vzpomínkové centrum, ve kterém se vzpomíná na utrpení vyhnaných, kde se potvrzuje, že si uvědomuje odpovědnost Německa za zločiny nacionálního socialismu a bereme v úvahu evropské rozměry vyhnání a útěků.

Nyní jde o to naplnit nadaci životem. Aktivní práce nadace začala konstituováním nadační rady. Chceme právně vybrousit všechny fasety útěků a vyhánění. To vyžaduje jednu náročnou koncepci.  Jistě o tom neustanou diskuze a to je správné. Předběžné práce, nutné pro stavební přípravu „Německého domu“, jsou v běhu. Nyní je našim cílem realizovat dokumentační a pamětní místa. To bude úkolem pro příští legislativní období. Na tom budeme tvrdě pracovat.

Mé dámy a páni, všichni znáte často užívanou větu: Kdo nemá minulost, nemá ani přítomnost.  Tato věta neztratila nic ze své platnosti. V tomto smyslu musí být i naší úlohou udržovat paměť na staletou německou kulturu a na dějiny osídlení ve východní Evropě. Spolek a země udržují společně s vyhnanými kulturní bohatství území vyhnaných. Současně podporují vědeckou práci a další vývoj německé kultury ve východní Evropě.

Po dlouhé sérii krácení bylo citelné zvýšení této podpory od r. 2005 našim ministrem kultury Neumannem důležitým signálem. Pouze za rok 2009 činila spolková podpora téměř 18 milionů eur. V sedmi zemských a speciálních muzeích  byly vyobrazeny velké regiony a osídlená území – od Východního Pruska až po Sedmihradsko. Podporujeme vědecké instituce, které se věnují průzkumu dějin a kultury Němců ve východní Evropě.

Podstatným přínosem k zachování německé kultury je i naše podpora péče o památky. Tak jsme např. poskytli rychlou pomoc v červnu 2008, když v sedmihradské Bystřici vzplanula věž čerstvě opraveného evangelického kostela. V dnes polském Marienburku, tedy ve dřívějším Západním Prusku, podporujeme restaurování středověké Jeruzalémské nemocnice. Iniciativy pro tyto akce přicházejí často z krajanských sdružení. Proto všem, kteří pro to věnovali hodně času, síly i peněz, děkuji pěkně. Bez jejich soukromé iniciativy by to opravdu nešlo. Srdečný dík.

Obzvlášť důležité jsou i projekty, které umožňují setkávání lidí přes hranice - projekty pro studenty, filmaře, různé semináře – např. o německé a české literatuře. Německá kultura ožívá ve východní Evropě díky Němcům, kteří jsou tam usazeni. Tyto německé menšiny jsou pokladem, o který je nutno pečovat. Děkuji všem, kteří s nimi udržují kontakty. Myšlenka smíření a porozumění řídí dnes podporu německým menšinám  i v jiných zemích. I oni jistě zakusili po válce mnoho utrpení v případě, že se prohlásili za Němce.  Dnes jsou důležitými prostředníky a opatrovateli německé kultury a řeči ve východní a jižní Evropě a samozřejmě jsou i těmi, kteří budují mosty k těm, kteří trpěli vyhnáním, ale i k nám všem.

Naše angažovanost patří i těm, kteří se k nám přistěhovali později. Kdo k nám chce přijít, bude mít k tomu i nadále možnost, pokud budou splněny právní předpoklady. … … Jenom od roku 1988 k nám přišlo okolo 3 milionů pozdějších vystěhovalců. Převážná většina se dobře integrovala… …BdV a jeho krajanské spolky provádějí při integraci přistěhovaných důležitou práci. Proto musím vám všem poděkovat, protože bez vás bychom to tak dobře nezvládli…

Mé dámy a pánové, 20. století bylo označeno jako století válek a uprchlíků. Vyhnání na konci druhé světové války bylo jevem, avšak ne konečnou tečkou za jednou politikou, která chápala přestěhování a vyhánění lidí jako politický prostředek. … … Víme jakou ztrátou je pro člověka, je-li oloupen o svou vlast. Bohužel – i dnes je v některých válečných konfliktech násilné a cílené vyhánění denní realitou. Toto nelze za žádných okolností ospravedlnit. Nikdy toto nesmí být prostředkem politiky. Tím více je naším úkolem, ba naší povinností, zasazovat se po celém světě o to, aby byla chráněna lidská práva a práva menšin, tolerance a různorodost.

Události za druhé světové války nás dovedly k následující úvaze: udržet stálý mír lze pouze ve sjednocené Evropě. Proto považovali vyhnanci již od samého počátku evropskou dimenzi za samozřejmost.  Dnes žije společně v Evropské unii téměř 500 milionů lidí v míru a svobodě. Je to velkolepý úspěch. Jestliže chceme opravdu porozumět rozměru tohoto úspěchu a jeho cenu, pak si musíme uvědomit, jak tomu bylo dříve. Nesmíme zapomínat, čeho jsme již dnes dosáhli na cestě smíření a přátelství. S našimi východoevropskými sousedy nás nespojuje zdaleka jen trh.  Spojuje nás především svobodná a přátelská Evropa.

Mé dámy a pánové, když jsem byla tento týden v Šoproni na hranicích mezi Rakouskem a Maďarskem, uvědomila jsem si, co např. Maďaři udělali pro to, aby ti, kteří chtěli uprchnout z bývalé NDR, to mohli uskutečnit. A když myslím na tajnou schůzku kancléře Helmuta Kohla s tehdejším ministerským předsedou Némethem na zámku Gymnich, kdy tento na Kohlovu otázku „Co chcete za to, že počátkem září odstraníte plot?“, odpověděl: „Nebereme peníze za lidi.“, pak mohu já říci: Toto je evropská dimenze, kterou si pro tuto mírovou Evropu přejeme.

Tak je tomu právě dnes. Spojují nás věci dějinné i jiné povahy, především lidské vztahy. Mnoho těchto lidských vztahů jste vy, přítomní v tomto sále, navázali a pečovali jste o ně. Při vědomí toho můžeme plní důvěry společně budovat naši budoucnost v míru. Svaz vyhnaných je přitom důležitým a neúmorným ochráncem paměti. Připravuje cestu k trvalému smíření do budoucna.

V tomto smyslu přeji vám a nám všem, aby se nám i v budoucnosti podařilo zrovna tak upřímně jako i prozíravě spolu vycházet. Přesně tím vzniká moderní světu otevřená a sjednocená Evropa. Přeji vám všeho dobrého. Srdečný dík za vaši práci.

Velmi se omlouváme za to, že překlad z pochopitelných důvodů obsahuje stanoviska, závěry i terminologii vlastní SL a podobných organizací, včetně BdV. Má-li být překlad skutečným studijním materiálem, nemáme jinou možnost. Prosíme proto o pochopení. Děkujeme.

Překlad a redakce: N. Žečeva                                                                Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 299. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, září 2009.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                                   E-mail: Vydavatel@seznam.cz