Den vlasti, Kloserneuburg, 2017, projev veřejného ochránce práv dr. Petera  Fichtenbauera

Sudetoněmecký den vlasti, 17.09.2017

Dr. Fichtenbauer pochází z Waldviertelu, narodil se v roce 1946 a vyrůstal s dětmi sudetoněmeckých vyhnanců v Groß Siegharts, a proto zná osud vyhnanců z rakouské strany. Bohužel, politika nikdy nevytvořila skutečný most s Čechy! „V poslední době, při vstupu České republiky do EU, řekla vicekancléřka Susanne Riess-Passer ve svém slavnostním projevu, že je nutné použít veto“ řekl mluvčí. Přednáška pak začala časem - po skončení první světové války:

"Mírové smlouvy ze St. Germain (10.9.1919) a Trianonu (4.6.1920) poskytly ČSR plochu 140.000 km2 s 13,6 miliony obyvatel. Když se v roce 1930 provedlo sčítání lidu, bylo 9,75 milionů = 66,95% Čechů a Slováků, 3,32 milionů = 22,5%, Němců, 720.000 = 4,9% Maďarů, 410.000 = 2.3 % Rusínů a 100.000 = 0,7% Poláků.

V rozporu s Wilsonovým principem poskytnutí práva na sebeurčení všem porobeným národům nebylo toto v českých zemích Němcům poskytnuto. V ústavě republiky, vyhlášené v říjnu a listopadu 1918 v českých zemích, bylo pro začleněná německá sídelní území německým Rakušanům jejich právo popřeno. Do prosince 1918 byly tyto oblasti vojensky obsazeny ČSR, do ČSR byla přidána německy mluvící území. To se stalo s čistě německými oblastmi, starým říšským územím Chebskem, částí území v okolí Weitry a Valtic, také  prusko-slezskou oblastí Hlučínska, takže pásem území, který ležel mimo historické hranice zemí Koruny české.

Výbušná síla národních záležitostí byla v poválečné Evropě vítěznými mocnostmi po roce 1918 ignorována. Faktor řádu, který rakouská monarchie představovala ve střední a východní Evropě až do roku 1918, byl zcela vyloučen, aniž by byl vytvořen jakýkoli stejně účinný nástroj v pásmu nástupnických států.

Ve svých pamětech z mírové konference MEMOIRE III, falšoval tehdejší ministr zahraničí Beneš i historická a statistická data. Pro životaschopnost nového státu Čechů a Slováků požadoval nutnost připojení německých sídelních oblastí a ubezpečoval, že podle švýcarského modelu bude němčina druhým národním jazykem. O slibu, uplatnit zásady švýcarské republikánské ústavy jako základu státního práva v ČSR, se po uzavření mírové Smlouvy ze St. Germain dále nemluvilo. Všechny pokusy o získání přinejmenším skromných samosprávných práv byly neúspěšné. U mnoha Němců vzniklo a upevnilo se přesvědčení, že jsou oběťmi fatálních následků formujících jejich politický osud. Nebylo obtížné, aby toto přesvědčení zvítězilo, zvláště když zvolený prezident ČSR Masaryk, při svém příjezdu dne 21.12.1918 do Prahy, řekl: "Vytvořili jsme náš stát. To určuje ústavní postavení našich Němců, kteří přišli do země jako imigranti nebo kolonisté.“ Toto prohlášení odradilo i jeho příznivce a nutně generovalo jednotnou frontu proti zařazení německých sídelních oblastí do ČSR. Vyvolalo postoj Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro společnou obranu a politickou jednotu sudetských Němců.  Vytvořilo společné německé národní vědomí, které  Rakousko považovalo za referenční zemi, a nemělo téměř žádné styčné body s Výmarskou republikou. Bez ohledu na vnitropolitickou historii ČSR je likvidace první československé republiky v letech 1938/39 spojována se „sudetoněmeckou krizí“, „Mnichovskou dohodou“ a „Protektorátem Böhmen und Mähren“. Je třeba poznamenat, že Hitler v žádném případě nechyboval se svým rétorickým požadavkem „osvobození“ sudetských Němců z českého jha.

Nacistický teroristický režim byl od roku 1939 rozšířen do českých zemí, ale jeho osud byl opět určen v zahraničí, jako tomu bylo před rokem 1918. Když v roce 1943 průběh války naznačoval, že ČSR bude spíše osvobozena z Východu, Beneš se silně přiblížil k SSSR. Při návštěvě Moskvy byla dne 12.12.1943 podepsána smlouva o přátelství se Stalinem. Beneš navrhl úplné, neomezené vyhnání sudetských Němců. Ve vděku za schválení od Stalina se Beneš stal nadšeným zastáncem polského posunu na západ a posunu ve prospěch SSSR a na úkor Německa. Zjevně legitimována Hitlerovými teroristickými činy, nuceným  přesídlováním a masovým vyhlazováním, vládnoucí komunistická vláda okamžitě, s nejvyšší závažností, odporovala příslušníkům národnostních menšin. Němectvo, které v dějinách Čech a Moravy existovalo po staletí, muselo platit za nacistické panování teroru vyhnáním a vražděním svých příbuzných.

Kromě zabití 215.000 vojáků bylo tzv. českými odvetnými opatřeními zabito nejméně 225.000 lidí. Přibližně 3 miliony byli oběťmi vyhnání z Československa (z toho asi 400.000 přišlo do Rakouska). Je třeba zdůraznit, že tato politika etnických čistek nastala nejen v Československu, ale i ve východoevropských sousedních státech Německa a Rakouska, odkud byla do značné míry vyhnána tradiční německá menšina. Jako důsledek zločinné politiky hitlerovského Německa ve Druhé světové válce, ale ne výlučně. V Československu bylo toto násilné očištění od německé menšiny doutnajícím problémem od roku 1918, který v letech 1938/1939 použil Hitler jako klíč k rozbití Československa. V každém případě je důležité, že nebylo trestem pro vinné národní socialisty, kteří byli motivem vyhnání, ale politikou nuceného nacionalistického sjednocení, jednoznačně namířeného proti všem Němcům.

Etnická čistka byla brutálním důsledkem neschopnosti evropských národů mírumilovně uspořádat možnosti multietnického společného života v multietnických státech. Přestože se po roce 1918 měla uplatňovat zásada národního sebeurčení, národní státy nenahradily po letech 1918/1919 bývalé velké říše (Habsburskou monarchii, carské Rusko, Osmanskou říši), ale vznikly pouze nové, poněkud menší nadnárodní státy, jako v Polsku, Československu, Jugoslávii a Rumunsku. Hegemonistické národy se setkávaly s potřebami revizí starého vládnutí, zbaveného moci, s pomstychtivými potřebami dříve utlačovaných, nyní nových vládců.  Útěk, vyhnání a nucené přesídlení Němců po roce 1945 byla jedna z největších, ne-li největší etnická čistka na světě. Počet zahynulých je samozřejmě sporný. Samozřejmě, že nacionalistické etnické čistky ve Východní Evropě po roce 1945, s jejich přehlížením všech principů lidských práv, nebyla demokracie, ale komunistická diktatura na východě. Miliony vysídlených lidí, které se usadily ve Spolkové republice Německo, ve Východním Německu a v Rakousku, neposkytly revanšistům, nebo sociálrevolucionářům nepokoje, nebo půdu pro jejich převzetí moci a Evropy jako celku.

Místo toho byli extrémně produktivním a cenným prvkem pro sociální a hospodářskou realitu hostitelských zemích po roce 1945. Tato integrace německých vyhnanců představuje - podle politologických zjištění - jeden z největších úspěchů mírové práce 20. století. Čísla a statistiky přirozeně usnadňují pochopit fakta a čísla, která odpovídají objektivním kritériím, ale zcela zatemňují lidské utrpení, spojené s vyhnáním a integrací. Kde najdeme popis utrpení při transportech, které nebyly přerušeny dokonce ani v nejtěžších mrazech, což způsobilo, že mnoho starých lidí a dětí umrzlo? Člen amerického kongresu pronesl v roce 1946 rozhořčeně slova: "Kdo by si pomyslel, po poznání nacistických zločinů, že se lidé tímto způsobem pomstí jiným lidem."

V lednu 1947 dostal saský ministr vnitra dopis od okresní správy o přibyvším transportu. Byl tak hojně zaplněn nemocnými, starými a pomoc potřebujícími lidmi, že by jím bylo možné kompletně naplnit sanatorium. Dokonce i s netransportovatelnými a s ženami ve vysokém stupni těhotenství, kde byla lidskost?

Tento velmi krátký výčet popisu lidského utrpení charakterizoval vyhnání z Československa, Polska a dalších zemí. Anály brněnského pochodu smrti je zde třeba mít na paměti jako příklad. To vše nás nevyhnutelně vede k otázce, za jakých okolností může být v člověku vytvořeno zlo. V jedné eseji Andrease Püttmanna, politologa a publicisty, "Výzva k zlu" („Kampfansage an das Böse“) se uvádí, že pro zlo je charakteristické, že má nakažlivý účinek.

Navíc se zdá, že moc nad jinými lidmi vede k bezmeznému pokušení a ke zneužívání moci, pokud se nevyskytnou zábrany, které je povinen zavést právní stát. Zábrany, které chybí, pokud právní stát není. Takže musíme vzít na vědomí nepříjemnou skutečnost, že všechny vštípené kategorie morálky, náboženství, závazky, pravidla nebo přikázání nemají dostatečnou hodnotu, když státní orgán podněcuje ke zlu proti ostatním, umožňuje jej, nebo jej dokonce ospravedlňuje. Když jej ospravedlňuje politickými frázemi. Předchozí vysvětlení vede ke světu myšlení jednoho z největších Rakušanů, kterého si možná pamatujeme, jmenovitě Viktora Frankla. Byl vězněm koncentračního tábora a ztratil svou manželku a dítě jako za holocaustu. Sílu přežít a energii do práce mu dalo jeho přesvědčení o účelu a smysluplnosti života. Ve velkém pamětním projevu na Rathausplatzu (Radničním náměstí) ve Vídni v roce 1984 objasnil následující:

Existují slušní a neslušní, dobří a špatní lidé. To je jediná podstata odlišnosti lidí. Frankl se domnívá, že tendence k neslušnosti nebo zlu je ve většině. Povinností všech institucí právního státu, veškeré morálky a náboženství, je vytvořit takové struktury a zajistit, aby byl zastaven rozvoj silových polí neslušnosti, aby právní stát byl zárukou sociálního chování, vzorem souladu s principy slušné společnosti. Protože jestliže slušní a dobří ztratí moc, zlo získá volný prostor. Když se ohlédneme zpět k osudu, který postihl sudetské Němce, není pochyb o tom, že na pár minut historického času světa se zastavil dech dobra, božské síly dobra zakryly svůj zrak a odvrátily se a zanechaly prostor silám zla. Doufáme, že v naší době se to v našich zeměpisných šířkách nikdy nebude opakovat.

"Velký potlesk poděkoval řečníkovi: za zajímavou přednášku.“

Sudetenpost, 5.10.2017, str. 8, 9

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf