Demokratický blok pro pana profesora Drahoše

Pokud se ptáte, kdo podporuje pana J. Drahoše v jeho volební kampani, pak můžeme zjednodušeně říci, že to jsou zejména páni a dáma na fotografii a jejich strany. Na štěstí pro republiku tito pánové představují jen malou část voličů. Nezapomeňme, že v parlamentních volbách český člověk dal pořádný výprask těmto vykutáleným demokratům.

Nejde jen o hlasy členů a funkcionářů "demokratických" stran, ale také o to, kdo je kdo v této skupince. Kádeuácký borec P. Bělobrádek je znám svou blízkostí, velkou vstřícností k tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu“ (SL). Tuto skutečnost vyjádřil i tím, že se prohlásil za „sudetského Čecha“. Velkomyslně pak též rozmnožil „politické Sudety“, tento termín zřejmě vymyslel sám, o celou Šumavu a město Brno. A to trefil přímo do černého. Co brněnští nacisté se nastarali, naprosili, dokonce i samého Hitlera, aby připojil v roce 1938 Brno k říši, ale marně. Pak, když vznikl tzv. protektorát, opět přišli s poníženým návrhem, prosbou, aby Brno patřilo k Německu. Opět se nedočkali naplnění svého vroucného přání. A nyní přišel pan Bělobrádek a rovnou, bez jakýchkoliv suplik, Brno k politickým „Sudetům“, připojil. Když jsme se ptali tohoto ne/mocného může v české vládě, zda by nebyl tak laskavý a sdělil nám, co z ČR zbylo, když její části připojil k „Sudetům“, odpovědi na takovýto několika násobný dotaz jsme se však ani dodnes nedočkali.

V tomto směru držel však primát jeho stranický kolega, pan Daniel Herman, předseda Sdružení Ackerman-Gemeinde a ministr kultury vlády ČR. Ten, když dlel na sjezdu SL, landsmanům vypověděl snad téměř vše, co chtěli slyšet. Přestože tento pán na sjezdu byl oficiálně z pověření vlády ČR, nadělal škod ve svém projevu jako slon v porcelánu. Německé obyvatelstvo jsme z Československa vyhnali, při vyhánění se někteří Češi vůči Němcům dopustili trestných činů. Byla to etnická čistka, v níž jsme postupovali, tvrdil pan Vševěd Herman, podle principu kolektivní viny. Jak vítaná jeho slova byla pro landsmany v publiku, netřeba říkat. Však „jeho milí krajané“ bouřlivým potleskem ho také nejednou odměnili.

I pan Bělobrádek řečnil na sjezdu SL. Mluvil o velké vstřícnosti landsmanů vůči nám. Spatřoval ji zejména v novelizaci stanov. Pravdou však bylo, že tehdy, dokonce ani dnes, stanovy novelizované nebyly a nejsou. Platí tedy jejich původní znění, včetně práva na tzv. původní vlast, právo na odškodnění nebo dokonce na majetkové restituce. I Program 20 bodů SL je samozřejmě nezměněn. Jeho článek 16. zní: „Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“ Přesto pan Bělobrádek neustále si notoval tu svou „písničku“. Tím, že nějaké stanovy nebyly z hlediska právního novelizovány, se nedal vyvést z míry. Asi si myslel, že to, co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. A koho tím pohanským božstvem myslel, není podle jeho konání vůbec pochybné.

Za vše nese plnou odpovědnost i pan B. Sobotka, který byl předsedou vlády. To jen tak pro úplnost, aby bylo jasné. K Demokratickému bloku sociální demokracie nepatří.Ještě ani sama dosud neví, kde vlastně shodí svou kotvu. Důležité je, a to zcela zásadně, že pan B. Sobotka, který mezi tím se zabydlel již ve Vyškově, kde ho ani moc nechtějí, nebude rozhodovat o novém kotvišti. Ty by zase vypadalo.

O panu P. Fialovi, předsedovi ODS, dříve vlastenecké strany, by se mohlo psát hodně. Vzpomeňme na konec 20. století. Pan Fiala, hrdý panevropan, spolupracoval delší dobu s Ottou Habsburkem a B. Posseltem, který byl jeho asistentem. Pomáhal jim na Moravě, aby mohli šířit „panevropské“ myšlenky. Co to dnes znamení, víme. I jako akademický hodnostář na své přátele nezapomínal. V nedávné době napsal dopis B. Posseltovi, který si ho pochválil. Obsah dopisu nebyl nikde publikován, ani v německém tisku. Požádali jsme pana předsedu ODS, zda by nám jeho stejnopis neposlal. Dozvěděli jsme se, že nemá žádnou povinnost nám žádané zasílat. Nedali jsme se a poslali jsme mu další podání. Nyní jsme v očekávání. Možná však i nyní se hora zachvěje a porodí myš. Pro „demokraty“ jeho a bělobrádkovského typu je petice něčím, co téměř nevnímají, zvláště když na ni mají odpovědět.

Psát o topistech a jejich poměru k landsmanšaftu by bylo jako nosit dříví do lesa. Podobné je to se stanisty. Jako kádeuáci i oni jsou přátelé „sudetoněmecké věci“. Takže zásadně můžeme říci, že páni „demokraté“ podporují pana J. Drahoše v jeho úsilí sednout na prezidentský stolec na pražském Hradě. A jak by se pražský Hrad změnil, kdyby na něm zasedl pan Drahoš?  No, ano, podle našich „demokratů“ z „Demokratického“ bloku. Když by se akademik Drahoš stal prezidentem za pomoci vykutálených demokratů, třeba pana Hermana, Bělobrádka, Fialy, zpíval by muziku podle jejich not! Sice bychom přímo neslyšeli  „Deutschland, Deutschland über alles, Über alles in der Welt“, spíše jen její další sloky, ale jak by se potom tito pánové vypořádali s landsmany a jejich nároky? Raději na tuto nemožnou možnost ani nemyslet. Pan Bůh s námi a zlé pryč!

Říká se, že vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. A to platí i o vztahu pana Drahoše k „Demokratickému bloku“ Je jen škoda, že uvedená a další fakta nezazněla ve volebním klání mezi prezidentskými kandidáty. Mnozí voliči by jistě byli ovlivněni názory diskutujících na toto téma. Proč se česko-„sudeto“-německé vztahy v potřebné šíři nedostaly do diskuse? Kdo o tom rozhodl, že o nich musíme pomlčet? Podle našeho názoru tato tématika jednoznačně do duelů kandidátů na funkci prezidenta patřila. Alespoň bychom poznali stanovisko pana profesora k této problematice. Mohli jsme ho pak zahrnout mezi další fakta a kvalifikovaněji se rozhodnout pro jednoho z kandidátů.

Přesto  však z tohoto všeho jedno poučení můžeme vyvodit. Nechá-li se pan J. Drahoš uvedenými politickými stranami podporovat, pak zřejmě nemá daleko od jejich vztahu k Německu, zvláště pak ke kancléřce A. Merkelové, a tzv. sudetským Němcům. A to je pro nás, krátký čas před volbami, varovně vztyčený prst. Znamená pozor, velký pozor! Když se k nám nedostali dveřmi, jistě to zkusí i oknem, či jakýmkoliv jiným způsobem. Nezapomeňme na četná varování prezidenta E. Beneše, že přijdou. Oni již přišli. Jsou zde. Neviditelná ruka na jejich čela píše slova „mene- tekel- ufarsin“! Týkají se i jejich českých „stoupenců“.

J. Skalský