Začalo to po volbě prezidenta v roce 2013. Část těch, jejichž kandidát ve druhém kole neuspěl, začala prohlašovat, že zvolenou hlavu státu nikdy za svého prezidenta nepřijme. Spustil se maratón protestů, který neskončil červenými kartami, ale pokračoval hanobením prezidentské standarty.
Někteří komentátoři a analytici začali tvrdit, že zvolený prezident rozděluje společnost. Ať v následujících pěti letech prezident řekl či udělal cokoliv, vždy to podle nich společnost jen více rozdělilo. Ani jediným aktem nikdy společnost nestmelil do jednotného, nerozborného šiku, což je zřejmě pro volnou soutěž politických sil v demokracii jediný přijatelný stav.
Letošní parlamentní volby spustily tak trochu podobný scénář. Ať již jsme stoupenci anebo odpůrci Andreje Babiše, faktem zůstává, že poražené strany ho obviňují, že hodlá rozdělit společnost sestavením menšinové vlády. Nejhlasitěji ho obviňují ti, kterým nabídl účast na vládě většinové.
Miloš Zeman nemohl dost dobře po svém zvolení na Hrad nabídnout funkci neúspěšnému Karlu Schwarzenbergovi, aby se vyhnul nařčení, že zemi rozděluje.
Andrej Babiš nemůže dost dobře pověřit sestavením vlády jedenáctiprocentního Petra Fialu (ODS), ba dokonce ani pětiprocentního Miroslava Kalouska (TOP 09). I když by se tím rázem zbavil ošklivého podezření, že jako vítěz voleb chce sestavit vládu.
V naší ústavě prostě chybí klíčový paragraf, podle něhož se vítězem voleb automaticky stává ten, koho by si ve funkci přáli vidět nejhlasitější komentátoři a nejnestrannější analytici. Vinou tohoto opomenutí hraje ne zcela zanedbatelnou roli počet hlasů odevzdaných pro jednotlivé kandidáty.
Tuto vadu na kráse parlamentní demokracie lze vyřešit docela jednoduše. Těm, kdo ve volbách neuspěli, stačí prohlásit, že vítěz společnost rozdělil. Člověk, který společnost rozděluje, nemá v politice co dělat. Z toho zcela logicky plyne, že v demokracii po česku je místo jen pro ty, kdo s výsledky svobodných voleb nesouhlasí.
Prof. J. Keller
Přišlo e-mailem