Dějiny se opakují

Nyní je potřeba pochopit jediné. Všechny antiruské a antikomunistické akce Ukrajinců, potomků legionářů SS, evropských příslušníků wehrmachtu a Hilfswillige, včetně pomsty jugoslávským komunistům za vítězství nad německými nacisty, chorvatskými a italskými fašisty, pronásledování komunistů v EU a zemích bývalého SSSR, revanšismus v Pobaltí, Polsku, na Ukrajině, či akce OBSE sledují pouze jeden cíl: změnit poválečné uspořádání světa a dosáhnout mezinárodního uznání označení SSSR za hlavního iniciátora a viníka rozpoutání druhé světové války. O 180 stupňů obrátit pohled na Německo - potlačit historickou pravdu a učinit z agresora oběť. Buržoazní propaganda stále naléhavěji prosazuje tezi, že Německo nebylo agresorem, ale avantgardou evropské civilizace a bylo prostě donuceno k invazi na východ, aby zachránilo »evropské hodnoty« před bolševickými barbary.

Po převratu v roce 1989 je jako vrchol civilizace představována »německá demokracie«. Jsou bagatelizována soudní rozhodnutí o zákazu Komunistické strany Německa, o povinné konfiskaci a likvidaci knihy SS v akci, dokumenty o zločinech SS, která byla označena za nepřátelskou novému německému státu. Masmédia mlčí o tom, že v Německu oficiálně působil v letech 1951-1992 Federální svaz bývalých příslušníků vojsk 55 (HIAG), který měl 250 000 členů - bývalých esesáků. Stejně tak mlčí i o tom, že německý ústavní soud zakázal činnost organizace Svaz obětí nacismu, ale že dosud platí jeho rozhodnutí o platnosti německých hranic z roku 1937. Mlčí rovněž o tom, že tisíce válečných zločinců tvořily po válce základ německého státního aparátu, že současný Bundeswehr byl vybudován na vojenských tradicích druhé světové války, což logicky vyústilo v účast vojsk Bundeswehru ve válkách proti Jugoslávii a Afghánistánu.

Smrtelný úder německému nacismu a evropskému fašismu přišel z Východu. O rozhodující roli komunistů a Rudé armády v porážce hitlerovského Německa hovoří sama za sebe čísla o ztrátách wehrmachtu na východní frontě, které činily deset milionů (73 %) zabitých a zajatých. Na východní frontě byla zničena i hlavní část zbraní a bojové techniky wehrmachtu. Sedmdesát tisíc (75 %) letounů; 50 tisíc (75 %) tanků a samohybných děl, 167 tisíc (74 %) děl, 2500 bojových plavidel. Rudá armáda zlikvidovala 207 německých motostřeleckých divizí a 100 divizí německých spojenců. Je to 3,5krát více než na všech ostatních frontách druhé světové války. Na východní frontě zahynulo 7,5 milionu rudoarmějců a 1,2 milionu rudoarmějců zemřelo v zajateckých a koncentračních táborech.

Ztráty Němců na východní frontě činily 6 923 700 osob. Hitlerovští spojenci (Maďarsko, Itálie, Rumunsko a Finsko) ztratili na frontě proti Rudé armádě 1 725 800 osob. Ztráty hitlerovských spojenců Slováků a »dobrovolníků« z Francie, Španělska, Belgie, pobaltských států, vlasovců, Ukrajinské povstalecké armády, muslimských útvarů SS z Bosny a různých policejních uskupení činily asi 230 tisíc osob. Takže celkové ztráty Němců a jejich spojenců činily celkem 8 672 500 osob.

Jestliže oprávněně předpokládáme, že dnes jsou v Evropě u moci potomci těch, kdož padli ve válce proti sovětským komunistům, kteří byli hybnou sílou Rudé armády, není se potřeba divit, že nejeli oslavovat její vítězství do Moskvy a tedy podporovat nejen Putina, ale i dosud žijící veterány Velké vlastenecké války a zejména současné ruské komunisty.

V průběhu druhé světové války osvobodila Stalinem vedená Rudá armáda zcela nebo částečně ČSR, Bulharsko, Dánsko, Jugoslávii, Maďarsko, Norsko, Polsko, Rakousko a Rumunsko. Kolaboranti, kteří se podíleli na genocidě vlastních národů, byli vlastními soudy odsuzování buď k trestu smrti nebo k dlouhodobým trestům.

Boj za pravdu

Po vítězství komunistů ve druhé světové válce vznikl již v roce 1949 k boji proti SSSR a jeho spojencům vojenský blok NATO, do kterého po rozbití SSSR vstoupily téměř všechny státy Evropy. V současnosti stojí v čele vojenského tažení proti Rusku USA, Francie, Velká Británie a Německo. Imperialistické uskupení se pokouší ruskou vládu provokovat k zatažení do válečného konfliktu, využíváním nacionalismu a nenávisti k Rusku a Rusům Ukrajinu, Estonsko, Litvu a Lotyšsko, ve kterých se jim podařilo nastolit pronacistické vlády a historické nenávisti Poláků k Rusům.

Hlavním cílem západního imperialismu je stejně jako v obou světových válkách uloupení ruského přírodního bohatství. Dějiny se opakují. Rusko podobně, jako tomu bylo ve čtyřicátých letech v době existence SSSR, čelí koalici neofašistických států.

Karel KLUZ, Haló noviny, 5.12.2016, str. 5

Přišlo e-mailem