Tomáš Vlk
CO A KOMU DLUŽÍM
V poslední době se o ničem jiném než o zadlužení státu nemluví. Náš rostoucí státní dluh, tedy schodek státního rozpočtu prý nedovoluje ani upravit rentiérům důchody, není dost financí na školství, stále více doplácíme na zdravotnictví, bouří se vědátoři, třebaže všichni dobře víme, že věda je tou nejsolidnější startovní čárou nového nástupu k prosperitě. Ministr financí Eduard Janota (a kterýkoli z jeho předchůdců a nástupců) s námi hovoří a bude dál s námi jednat jako s bandou žebráků, rozmařilců, kteří si žili nad poměry. Když už v některé položce ustoupí obecnému tlaku, tváří se (a to si laskavě povšimněte) jako by nás podporoval z vlastní kapsy. A nejen to – nás prezentují jako darebáky, kteří vypumpovali státní kasu. Naše dluhy jsou skutečně děsivé. Výdaje státního rozpočtu jsou trvale výrazně vyšší než příjmy; loni jsme například zaznamenali schodek ve výši 192 miliardy korun. Co se letošního roku týče, schválila sněmovna zprvu propad „jen“ 38 miliard. Poté se provalila hospodářská krize, která se - podle ekonomických expertů- nám měla dlouho vyhýbat jako nedotknutelné oáze. A vida – dospěli jsme k letošnímu propadu, čítajícímu 163 miliard korun.
S novým rokem nastupujeme s „černou dírou“ činící dohromady za řadu let víc než jeden bilion korun, a biliony, jak víme, představují již slušnou částku, tedy tisíce miliard. Přesněji jde o 1178,2 miliard, které budou nadále narůstat. Letos to bude půldruhého bilionu a co nevidět půjde o biliony dva. Evropská unie se znepokojuje, tlačí naše finance, aby snížily v letech 2011-2013 schodek minimálně o 40 miliard korun ročně. To znamená, že například napřesrok budeme muset odřít občany, a tak ušetřit nebo vybrat navíc 60 miliard. Nezapomeňme, že se současně zvýší počet důchodců, nemluvě o nezbytnosti dorovnat inflaci, která potichu a plíživě narůstá, což si uvědomují občané, kteří navštěvují lékárny nebo porovnávají účtenky obchodních řetězců, nemluvě o rostoucích výdajích na bydlení. I ti, kdož bydlí ve vlastním bytě, (tedy unikají rostoucím nájmům), platí stále více za služby, za drahý plyn, elektřinu, odvoz odpadků a za nejrůznější (vesměs neuskutečněné)opravy ve svém domově. Již nyní by se měli starat nejen občané, ale hlavně vláda a sněmovna, jak přidat 15 miliard důchodcům a jak se vypořádat s rostoucí obsluhou dluhu, tedy s úroky, které budou vyžadovat o 7 až 8 miliard korun víc než letos. Nesáhneme-li k tvrdým krokům (a to si vláda a poslanci stěží dovolí), počítá se předběžně, že za pět let budou jen úroky státního dluhu činit 100 miliard korun!
Každopádně již v této chvíli připadá dluh přes 112 tisíc korun na jednoho občana (včetně novorozenců, byť jich poskrovnu), a ministerstvo financí již počítá, kolik stovek miliard si bude muset vypůjčit v příštích letech. Což není položka jediná. Jak spočetl ekonom, který je chodící statistickou ročenkou, dalších 225 tisíc korun na osobu činí náš zahraniční dluh. To v této chvíli představuje sumu kterou nezaplatí nikdo ze seniorů a sotva mladší ročníky, zejména, když víme, že roku 2020 nebudou finance ani na proplacení důchodů. Připočteme-li však ještě zahraniční investice v naší vlasti, zvýší se zadlužení na 350 tisíc korun na osobu a čtyřčlenná rodina tak nic netušíc prohospodařila neuvěřitelného půldruhého milionu korun, aniž kdokoli chápe, jakou machinací k této proměně došlo. Cizí firmy ovšem vědí, že ovládají dvě třetiny našich obchodních činností, a ze 45 až 60 procent celou výrobu. Rozhodují o polovině zaměstnanců, o třech čtvrtinách vývozů a o 90 procentech dovozů, o celém bankovním sektoru a pojišťovnách a tudíž i o našich úsporách. Jestliže se tedy počne pokládat některá zahraniční finanční instituce, není vůbec vyloučeno, že strhne sebou i český kapitál a naše vklady. (Nakonec malá douška na okraj: týká se takzvaného banánového důvodu lidových bouří. Kdyby si předlistopadové vedení státu dovolilo vypůjčit tak obrovské dolarové částky, přesahující již roku 2007 bilion korun, lezly by nám, s prominutím banány i ušima).
Tedy kdosi zadlužil tuto zemi na několik generací, a protože šlo o „mistrného“ hospodáře, spějeme logicky ke státnímu bankrotu. A to nehovoříme o zoufalství, které nutí občany v tísni, aby si provětranou peněženku doplnili v bance nebo půjčkou u spekulační bandy. Výše těchto dluhů se blíží jednomu bilionu – že jde o kroky podnikané v totálním zoufalství, o tom svědčí fakt, že jen v jednom jediném roce proběhlo na 400 tisíc exekucí. Rok poté, tedy loni, to bylo půl milionu nevítaných návštěv, u 15 procent populace, tedy v podstatě exekutoři „obírali“ skoro každého sedmého občana. Potom dodejme, že inflace a úroky z úvěrů náležitě znehodnocují koruny, které jsme si našetřili, a jen do roku 1992. V té době nám ve financích panoval dnešní prezident Václav Klaus, a okradeni jsme byli skutečně pořádně. Zatímco při měnové reformě v roce 1953 byli občané obráni přibližně o 50 miliard korun, tentokrát si dal Václav Klaus jak se patří záležet. Ztráta bez nářků, provázená navíc cinkáním a revolučním jásotem, byla čtyřnásobně vysoká – rovnala se 200 miliardám korun.
Pozoruhodné ovšem je, že se na nás vyčítavě dívají předáci všech politických proudů, jako bychom to byli právě my, kdož jsme republiku za pouhých dvacet let dovedli do „frcu“. Pánové pouze zapomínají, že si ohřívají zadní partie v senátu nebo v parlamentu či vládě, a že občany přizvou k dílu jen jednou za čtyři roky, (například snad v letošním roce v květnu). Budou péci koláče, rozdávat mávátka, vuřty, možná i nějaký gulášek navaří. Protože po dva dny bude občan, který krom vuřtů zbaští také politickou taktiku, politickým králem. Bude rozhodovat u volební urny, a pokud nebude mít dobrou paměť, zakrátko už si ani nevzpomene, kdopak ho bude v zákonodárných sborech zastupovat. Občan v této hře ovšem ani zdaleka nebude viníkem, ale obětí vlastní naivity, důvěřivosti a mocné profesionální manipulace. Kdybychom chtěli hru posledních dvaceti let dobře pochopit, měli bychom si zopakovat, copak přebírali listopadoví velmoži před 20 lety. Ba ještě lépe. Když vzpomeneme na začátek proklínaného komunistického režimu. Tedy nebudeme-li počítat pozemky, které zůstaly zapsány v katastrech, kulturní a historické dědictví, památky i soubory starožitností a armádní výzbroj, měli jsme zprvu majetek v hodnotě 400 miliard korun. Za stejných podmínek se majetek do roku 1989 znásobil víc než 7 a půlkrát, a dosáhl v československé ekonomice výše tří bilionů. Za tu dobu se zvýšila životní úroveň obyvatel pětkrát a jen výzbroj se rovnala 200 miliardám korun. Tato čísla jsou zcela oficiální uváděna pro Československou republiku. Tento nárůst nebyl způsoben rozkrádáním soukromého majetku, protože znárodnění proběhlo s náskokem před Únorovým vítězstvím, v letech 1945-1947. Nemluvě už o tom, že životnost a opotřebování techniky je většinou kratší. Za Českou republiku jsme disponovali hodnotou, měřenou v korunách ve výši 2,1 bilionu. Díky nejrůznějším inflačním tahům a proměnám, se tato suma rovná 10,5 bilionům Kč. Jde o přepočet na pětinásobek, neboť všechny ceny se zpravidla měnily v tomto poměru. Takže každý český občan, jemuž Václav Klaus slíbil, že nás podělí rovným dílem (myslel kuponové knížky) měl mít v dnešních relacích majetek reprezentující hodnotu tři čtvrti milionu až jednoho milionu korun!
Místo toho se však dozvídáme, že dlužíme státu nějakých 200, 400 tisíc korun, které (jak jsme si již řekli,) nikdy nesplatíme. Došlo ovšem k velkému přelévání financí. Na okamžik jsme se stali státem akcionářů, ale knížky skončily v trezoru několika multimilionářů a v zahraničí, v rukou cizích firem, a aby drobní podílníci na schůzích akcionářů neblokovali volby a neobtěžovali skutečné vlastníky, byli všichni donuceni k odprodeji svých papírků za cenu nadiktovanou multimilionáři (tedy směrně nízkou). Doopravdy se kradlo, pouze řadový občan a držitel kuponové knížky splakal nad výdělkem. Tudíž se nelze divit, že si po linkách internetu sdělujeme všichni své dojmy. Nadpis je stejný: Nedlužím nic. Občané si stěžují, že nám média sugerují myšlenku, jakýpak máme podíl na státním dluhu. Nic jsem si nikde neobjednával, žádné finance jsem si nepůjčoval, ale ani stát se neodvážil požádat mě, co a kde a v jaké výši si může na mé jméno půjčit. Republika by si tak totiž ze mě udělala bílého koně, a já bych mohl každou chvíli čekat návštěvu vymahačů.
Jestliže je ovšem naše země zadlužena tak, jak jsme to viděli, dokonce i nám, občanům, zakladatelům a stavitelům tohoto státu, pak by mělo panstvo nejspíše vyhlásit bankrot, a jako firma by měl být tento stát likvidován. Nestydatost předáků této země je věru neuvěřitelná, zejména vzpomeneme-li si, že nás vláda zadlužila, a přitom dobrého půl roku pracujeme formou daní na rozmařilost poslanců a senátorů ,na vskutku nákladné kabinety. Z příjmů, které pobíráme 55%, ale i dvě třetiny si panstvo osvojuje a užívá. Mění se v cestovní kanceláře, panstvo cestuje, buduje baráky v Karibiku, cestují do Dubaje, nejspíše jako by tušili, že užívání levně získaných prostředků nebude trvalé ba ani dlouhodobé. Jednoho dne budeme hledat „neznámé“ pachatele, hloupého avšak mazaného a vypočítavého, který s bandou kumpánů zadlužil republiku na naše jméno a na náš účet.
To v této chvíli představuje sumu kterou nezaplatí nikdo ze seniorů a sotva mladší ročníky, zejména, když víme, že roku 2020 nebudou finance ani na proplacení důchodů. Připočteme-li však ještě zahraniční investice v naší vlasti, zvýší se zadlužení na 350 tisíc korun na osobu a čtyřčlenná rodina tak nic netušíc prohospodařila neuvěřitelného půldruhého milionu korun, aniž kdokoli chápe, jakou machinací k této proměně došlo. Cizí firmy ovšem vědí, že ovládají dvě třetiny našich obchodních činností, a ze 45 až 60 procent celou výrobu. Rozhodují o polovině zaměstnanců, o třech čtvrtinách vývozů a o 90 procentech dovozů, o celém bankovním sektoru a pojišťovnách a tudíž i o našich úsporách. Jestliže se tedy počne pokládat některá zahraniční finanční instituce, není vůbec vyloučeno, že strhne sebou i český kapitál a naše vklady. (Nakonec malá douška na okraj: týká se takzvaného banánového důvodu lidových bouří uváděna pro Československou republiku.. Tento nárůst nebyl způsoben rozkrádáním soukromého majetku, protože znárodnění proběhlo s náskokem před Únorovým vítězstvím, v letech 1945-1947. Nemluvě už o tom, že životnost a opotřebování techniky je většinou kratší. Za Českou republiku jsme disponovali hodnotou, měřenou v korunách ve výši 2,1 bilionu. Díky nejrůznějším inflačním tahům a proměnám, se tato suma rovná 10,5 bilionům Kč. Jde o přepočet na pětinásobek, neboť všechny ceny se zpravidla měnily v tomto poměru.