Co byla „Arpádova linie“ a další okupační reálie Zakarpatí

Horthyovští fašisté nepersekvovali v období Druhé světové války v Zakarpatí jen dospělé. Persekvovali také mládež. Jakou perspektivu nabízela dospívajícím mladíkům okupační „Kárpátálja“ ? Jednoduché to neměli příslušníci žádné národnosti - dokonce ani oné panské, nadřazené, maďarské. Pokud mladík pocházel z maďarské rodiny loyální režimu, pak musel nastoupit do polovojenské mládežnické organizace „Levente“. Tam dostal předvojenskou výchovu, a poté musel narukovat do armády. Po útoku hitlerovského reichu na SSSR pak maďarská armáda společně s Italy, Rumuny, Chorváty, Slováky, a s dalšími tehdejšími satelity Hitlera, dodávala kontingenty pomocných sborů na východní frontu. Některé se dostaly až ke Stalingradu. Odměnou za pomoc reichu pak byla vyznamenání, často i posmrtná...

Rusíni to měli složitější. Pokud nechtěli utéci za hranice do SSSR - a to se zpočátku dělo masově, než došly zprávy o gulazích a vězeních - měli na vybranou pouze „Levente“, tedy kolaboraci, anebo nucené práce. Horthyho režim i přes ústnatou podporu III. reichu si stále nebyl tak jistý „vítězstvím Osy na všech frontách pro Evropu“, jak hlásala propaganda. Po stalingradském a kurském výprasku, a po africkém „rommelování“, když říši začalo téci do bot se všech stran, počali i Uhři pomýšlet na zadní kolečka. Výsledek těchto úvah vtělovali postupně do budování nákladné soustavy opevnění, především na východě okupovaného pohraničí - tedy přirozeně v Zakarpatí. A tuto soustavu opevnění nazvali - jak jinak ? - nežli mytologicky podle zakladatele vládnoucí středověké dynastie Uhrů - „Arpádovou linií“.

Název nebyl nijak originelní - byl pouhou analogií již známých opevnění reichu, jako byla „Siegriedova linie“ za západě, „Gustavova a Gotická linie“ v Itálii nebo „Atlantický val“. Jestliže otcovství těchto linií se obvykle přičítá Francouzům („Maginotova linie“), pak největšího rozmachu doznaly právě ve III. říši. Ovšem co do systematiky a do důkladnosti vypracování byla „Arpádova linie“ pouhým odvarem západních i někdejších československých technologií. A pokud se týče jejího rozsahu, pak ve srovnání se západními opevněními byla ta maďarská pouhým stínem v ostraze hranic. Svou roli tu sehrála řada faktorů. Maďaři počali s projektováním a s výstavbou Arpádovy linie poměrně pozdě, uprostřed válečných konfliktů II. světové války. Válečné hospodářství satelitního horthyovského režimu nebylo natolik produktivní, aby průběžně zajišťovalo stálé dodávky kvalitní oceli, cementu a výstroje pro stavbu rozsáhlých opevnění. Dále, ničivá úderná síla útočných a destrukčních zbraní za II. světové války oproti známým účinkům zbraní z předchozí války značně vzrostla. Již nebylo možné projektovat slabě obetonované bunkry, aniž by se nepředpokládalo jejich zničení. Přes všechny tyto obtíže se uherští fašisté pustili do výstavby opevnění a bunkrů na několika předpokládaných obranných liniích. Jednak to bylo na severní linii Karpat, v průsmycích jako byly Užocký, Verecký nebo Jablonický, dále pak na všech důležitých komunikacích, a konečně na rovinatých terénech otevřených do Potisí. Rovněž v okolí Volového (Mežgorje) jsou doposud v terénu zachovaná opevnění, například ve směru na Siněvirskou Poljanu, v údolí Riky a Terebly, u Chustu a na mnoha jiných místech, řada těchto opevnění je dnes destruována, jak jsme se o tom mohli přesvědčit i při prohlídkách těchto opevnění s kapitánem Hečkou v terénu v roce 2005. Ruiny těchto opevněných bunkrů se dochovaly dodnes dokonce i na koločavském hřbitově, blízko místa údajného odpočinku zbojníka Nikoly Šuhaje a jeho ženy Eržiky... Bližší ohledání těchto torz „arpádovské linie“ zhusta ukazuje na chvatnou a málo kvalitní výstavbu, v řadě případů i na nekvalitní betonáž, která se velmi drolí.

V některých jiných případech, zvláště na strategických křižovatkách a okresních cestách, bývají bunkry vypracovány kvalitně, jako například na Tereble u skanzenu voroplavby a v jiných místech u Siněvirské Poljany. Dnes zhusta slouží opuštěné bunkry jako základy novostaveb místních zbohatlých občanů.

Výňatky z knihy  Jiřího Jaroše Nickelliho – Syn Karpat , str. 130-132

Vydavatel Mgr. L. Jarošová, 628 00 Brno, Poledníkova 5. IČ 704924468 , 2008