Chňoupek se setkává s Šádkem

Svědomím těch, na jejichž bedrech ležela zodpovědnost, kteří však váhali, pochybovali a odmítali jednat, pohnula až krev a vraždy. Rozdrnčely se telefony, ťukaly telegrafní přístroje, létaly radiogramy, intervenovali poslanci. Službu konající úředník poradce Laciak v Pověřenectví pro věci vnitřní 9. prosince zapsal do knihy inspekční služby:

„V 11.20 hod. telefonoval pan poslanec Bacílek, že na východním Slovensku přepadávají větší skupiny banderovců - vlasovců obyvatelstvo, vypalují vesnice, zavraždily dvacet jedna lidí, většinou funkcionářů politických stran, a žádal rychlý energický zákrok.“ 

V operačních odděleních štábů svítila dlouho do noci světla, velitelé vydávali rozkazy, podřízení podávali hlášení, zvláštní zprávou uvědomili generála Svobodu. Najednou šlo zařídit všechno. Od okamžiku, kdy mi stráž po kolbasovské vraždě oznámila v uličské hájovně, že přijede armáda, neuplynulo tak mnoho času a vojsko bylo zde. Podle rozkazu č. 52 725 velitelství 4. oblasti bylo jeho úkolem vybudovat ochrannou clonu nazvanou zabezpečení pohraničního území.

Hned v dalších dnech byly v ohrožených úsecích rozmístěny tři prapory:

39. prapor s třemi pěšími rotami a rotou samopalníků do prostoru Krásny Brod - Nižná Radvaň.

41. prapor se stejným složením do prostoru Ruská - Ruský Hrabovec.

1/14 prapor jako záloha velitele do Humenného s úkolem částečně krýt prostor Medzilaborce.

A kombinovaný prapor Západ do prostoru Čertižné - Habura k Ruské.

Náčelník 10. divize hlásil: „Až k obci Zboj je rozmístěn jeden prapor v počtu 500 mužů (tři roty s dvanácti četami). Vojsko je rozmístěno v jednotlivých obcích, v průměru jedna četa v obci, a zaujalo postavení podle plánu ze 7. prosince 1945. Nepročesává však okolí, protože na to stavy nestačí. Vojsko také nemůže překročit hranice do Sovětského svazu a Polska, kde jsou banderovci usazení. Je proto potřebná dohoda mezi námi, Rusy a Poláky, aby bylo možné uskutečnit i větší akce a s větším počtem vojska.“

Měl svátou pravdu. Byl to i můj názor. Bez součinnosti s našimi sousedy byla jen malá naděje bandy likvidovat. Do konce prvního poválečného roku však o této součinnosti nemohlo být ani řeči. Jednoduše neexistovala. Ale prostor už držely jednotky, prapory, roty, čety s krycími názvy podle křestních jmen velitelů Aladár, Anton, Elemír, Ján, Jaroslav, Jozef, Michal. Bylo to dobré vojsko. Ostřílené, procvičené, žádní nováčci.

Zašel jsem hned v prvních dnech do Medzilaborců k části popradského praporu 1/14. Četě František velel poručík Šádek. Byli jsme vrstevníci. A k našemu údivu nás život nesvedl dohromady už dříve. Také on rukoval v předposledním roce války, do Povstání odešel z nitranské posádky, bránil Strečno i Čremošné, přecházel Chabenec, ještě v bojích vstoupil do komunistické strany, povýšili ho na podporučíka, byl blízko Asmolova v Lomnisté dolině, na Pohroní ho zranili, ale vylízal se z toho v sovětské nemocnici u Sagadury. Po osvobození velel rotě motorizovaného praporu v Dolním Kubíně a odtud ho odveleli do sněhu a mrazu v Čertižném. S rotou sto dvaceti mužů hlídal šestnáct kilometrů holé a pusté hranice plné min, bomb, granátů a nepochovaných mrtvých. „Divím se, že jsme se nesetkali v Povstání“, řekl jsem, „vždyť já byl jen přes kopec od Lomnisté, na Trangošce.“ „Asi jsme popíjeli každý v jiné krčmě,“ zasmál se ten šibal, kterého nikdy nepouštěla dobrá nálada. Měl ostřílené vojáky, svobodovce a partyzány, které armáda nepropustila do civilu kvůli jejich zkušenostem. Četám veleli četaři a desátníci, kteří pamatovali Bílou Cerkev i Duklu, Vemár a Strečno. Hned navázal spojení s Poláky, domluvili si signály, a když za dva týdny přepadli v noci banderovci obec, vyprášili jim kožich společně. Ráno přijely na pomoc dva transportéry ze sousední roty zbytečně. Bylo po boji. Na svahu leželo šest mrtvých a tři ranění.

„Kéž by krev zalila Burlaka!“ zapřísahal se při výslechu nejstarší, nejméně pochroumaný. „Jsme pro sovětskou Ukrajinu.“

„Pro jakou? No jen to rychle pověz, pro jakou? Zeptejte se ho, paní učitelko, ještě jednou!44 naléhal Šádek.

„Pro sovětskou“, přeložila Ostapčuková.

Poručík zaklel.

„Pokud pro sovětskou, tak těm džingischánům povězte, aby seděli doma na prdeli, abych mohl jít domů a nečučel v téhle díře.“

Druhý raněný, bledý, se zkrvavenou, narychlo obvázanou nohou, ležel lhostejně na holé dlažbě. Třetí vzdorně hleděl do země. Nejstarší však lichotivě lovil poručíkovy pohledy. Mlčeli. Za chvíli se zeptal:

„Co s námi bude?“

„Zavřou vás a budete sedět v base, až zčernáte. Ale nezastřelíme vás. My nejsme takoví Herodesové jako vy! Přeložte mu to, paní učitelko, přesně, doslova.“

Přišli opravdu dobří vojáci. Právě takové jsem čekal. Proto jsem si tehdy v uličské hájovně tak radostně oddechl: „Armáda! Konečně!“  

Nejen poručík Šádek, ale i ostatní velitelé útvarů zabezpečení pohraničního území navázali spolupráci s polskou armádou. Setkávali se, navzájem si pomáhali, poskytovali si zprávy. I z těchto útržků jsme skládali celkový obraz událostí, které se odehrávaly v naší bezprostřední blízkosti, v lesích, dolinách, obcích a osadách. Hned za zády našich pohraničních hor.

Poměry po osvobození tohoto polského území se podobaly do jisté míry našim. Armáda bojovala na frontě, muže mobilizovali do armády, v hlubokém týlu zůstávaly jen slabé pořádkové oddíly dobrovolné milice. Všechno starší ročníky, neschopní služby a mládež.

Rozdíl tu však byl. A podstatný. Zatímco na naše území přicházely banderovské bandy výjimečně, na polské straně nepřestávaly ani na chvíli řádit. Proti nim stály jen školní jednotky polské armády, dobrovolní milicionáři a týl Rudé armády.

Hlavní scénou dramatu byly pohraniční Bieszczady, tento staletý svědek loupeživých nájezdů, přepadů, krvavých útoků, zvůle, zbojnického i panského násilí. Pochybnou pověst těchto hor zavinila nejedna skutečnost. Vždy tu scházela pevná a silná ruka vlády. Každý šlechtic tu byl samovládcem. Platila zde především ta práva, která zavedli zdejší páni. Etnická mozaika byla velmi pestrá: žili tu nejen Ukrajinci a Poláci - ti většinou v městečkách a na jihozápadě ale i Němci, Maďaři, Rusové, a dokonce i Italové a Tataři; národnostní spory byly nejednou příčinou zuřivých střetů a krvavých vražd. Přirozeným spojencem loupežníků beskydníků, řádících na obou stranách hranice, byl těžko dostupný horský, hustě zalesněný terén. Po staletí měli v lesích své úkryty. Obyčejně se pohybovali v nevelkých skupinách, ale výjimkou nebyly ani velké oddíly. Podnikali výpravy nejen do okolí, ale i daleko do Uherské nížiny, dokonce až do Sedmihradska, drancovali usedlosti, plenili celé vesnice. Na obranu proti nim pokryla pohraničí síť hradů, strážních věží a tvrzí. Na rozdíl od Jánošíka a jeho horních chlapců, kteří bohatým brali a chudým dávali, beskydníci ani zdaleka nepřipomínali jejich chování opředené romantikou. Oběťmi loupeží byli stejně tak páni a měšťané, jako malí hospodáři, které obrali o poslední, co měli do úst. Vůdci nejedné bandy byli i šlechtici, podobně jako ve středověku loupeživí rytíři. Zdomácněla tady i rodová msta připomínající italskou vendetu. Bratr mstil bratra, syn otce, příbuzný příbuzného, přítel přítele, vraždilo se navzájem. V nenávisti, která neznala hranic, byly leckdy vyvražděné celé rozvášněné rody. Časem se vžilo přesvědčení, že v této části Polska není významnější rodiny, ve které by se nevyskytlo neštěstí, tajemná smrt nebo vzpoura proti právu.

Když Němci okupovali Polsko, vášně propukly naplno. Ještě se bojovalo, když v bieszczadských obcích už nacionalisté s pompou pořádali pohřby Polska. Akcí se účastnila mládež, řecko-katolický klérus a členové OUN. Během okupace nejednou i představitelé wehrmachtu a německá administrativa. Zlatým hřebem pohřbu bylo symbolické pochování polské vlajky a orlice a nasypávání mohyly - kurganu - za zpěvu, modliteb, radostných provolání Sláva Ukrajině a salv z pušek.

Na Vánoce zpívali Polákům na melodii Tichá noc, svátá noc:

V  nočnej tiši

vnohy sa, Laši,

čím skór sa poberajte,

do Uhorska utekajte.

Alebo Ukrajina,

či polská krv po kolená.

Teror a vraždění Poláků dosáhly takových poměrů, že sami Němci považovali za nezbytné zasáhnout.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 265-268

nakladatelství Futura