Jiří John
I.
Že Chebsko bylo již od pradávných dob osídleno lidem lužické kultury a to již od pradávných věků, dokazují archeologické nálezy jak v Chebu, tak i na Chebsku. Někteří čeští dějepisci, zejména ale polští historici, jsou přesvědčeni, že právě lidé lužické kultury byli ti, z kterých se později vyvinuli Slované. O tom byl přesvědčen český historik Palacký, ale i Šafařík, s výhradami Niederle, zejména však Filip, Tomek, Vocel, i mnozí polští a ruští dějepravci. K tomu výkladu se přiklání i někteří němečtí historici. Jejich nacionalističtí kolegové to však popírají.
Příčinou toho bylo, že ve II. století římští vojevůdci, cestovatelé, Tacitus, Ceasar, Plinius, projížděli povodí Odry a Visly a zjistili, že kmeny, které zde pobývaly, ač se nazývají různými jmény, mají jednu společnou řeč, jíž se navzájem dorozumívají a jsou tedy příbuznými. V latině člověk příbuzný, bratrský, jedné řeči je označován slovem germanitas. Z tohoto slova vzniklo slovo Germáni, jakž byli nazývání lidé příbuzného jazyka. Z toho vycházejí nacionální němečtí historici. Na toto území umísťují germánské kmeny
Město Cheb bylo již od dávných věků střediskem obchodu, nejen zdejšího kraje. Odtud odcházely kupecké výpravy jak do Čech, tak i do Německa. Byla zde silná židovská komunita. Z německých zemí se dovážela především sůl, která v českých zemích nebyla, vyvážely se kožešiny, kovy, med, chmel, otroci, koně, obilí, ale i hovězí dobytek. K nám se dále dovážely lepší zbraně, látky, sukna, šperky apod. Obchodní cesty, kterými se obchodní výpravy ubíraly, byly pod kontrolou knížecích strážců, kteří se již od nepaměti nazývali Chody. Měli povinnost nejenom cesty střežit a zajistit bezpečnost, ale museli i cesty, pokud možno v každé době, udržovat a opravovat, aby byly sjízdné. Vozy, na kterých bylo zboží vezeno, byly taženy především volskými nebo koňskými potahy. Kupecké výpravy měly vesměs i ozbrojenou, doprovodnou stráž, přesto však docházelo k přepadům.
Uvedl jsem, že na Chebsku byla prokázána kultura lidu lužické kultury. Ti byli zřejmě posíleni novými českými osídlenci, kteří postupovali proti proudu řeky Ohře. V souvislosti s tímto procesem vznikaly názvy měst, řek. Název řeky Ohře se odvozoval od českého slova ohřátý. Do řeky Ohře se v Karlových Varech vlévá říčka Teplá, do níž vtékaly teplé karlovarské prameny, které tok ohřívaly. Ve starém letopisu kronikáře Kosmy z roku 1165 se píše „o agua Egre, Cegge. Ve staré listině z roku 1186 je zachycen název : „Cadain super Agre flumiem“, v roce 1228 je znám název „Eggra“. V r. 1387: „kus řeky Eger, jinak Hebské“, roku 1588: „řeka Ohře, jinak Hebská“.
Podle řeky Ohře vedla od nepanšti kupecká stezka, která byla střežena knížecími lidmi, tedy Chody, kteří si zde zakládali své vesnice. Jména těchto obcí na mnoha místech svědčí o tom, že byly založen Chody, o čemž svědčí jejich názvy, často němčinou velmi pokroucené. Jedna obec poblíže Třebeně se německy nazývala Kötschwitz, dnes se nazývá Chocovice, původní její název byl Odcovice. Další obcí byla obec Wogau, česky Vokov. Cesta vedla dál do obce Förba, česky se nazývala Vrbová. Další obec na obchodní cestě byla obec Nebanitz, česky dnešní Nebanice, původně se obec nazývala Nebažnice, neboť zde ještě nebyla bažina, cesta vedla po pevné půdě. Na pořadí byla obec, která se v němčině nazývala Mostau, česky Mostov. Půda byla zde velmi bažinatá. Po celý rok se cesta musela zpevňovat hatěmi, aby byla průjezdná. Dále cesta pokračovala do obce s německým názvem Kottigau, česky se obec dnes jmenuje Chodíkov. Na cestě pak leželo v současné době městečko Kynšperk nad Ohří. Pravděpodobně i zde byla česká osada, ale její jméno dějiny nezachovaly. V roce 1230 daroval český král Václav I. toto území klášteru v Daxanech, který zde založil město nazvané na počest manželky krále a dal mu jméno Kunichsberk. Manželka krále Václava I. se jmenovala Kunigunda. Jméno města se později změnilo na Königsberk, a.d. Eger, česky Kynšperk nad Ohří.
Z Kynšperku nad Ohří potom pokračovala cesta dál podél staré pevnosti Kolová, snad ještě z doby starých Lužičanů, do vsi Schaben, dnešní Šabina, ale původně se česky obec nazývala Žabina, zřejmě podle množství žab, které v této lokalitě jsou dodnes. Ze Šabiny cesta procházela do Slavkovského lesa do osady, jež se německy nazývala Priseau, dnešní městečko Březová u Sokolova. Poté obchodní cestou bylo možné dorazit do obce Lobzy, německy Lobz. Zde byl kostelík zasvěcený sv. Vavřinci, což je jak známo, patron Chodů. Horským údolím podle Lobského potoka cesta vede do Vranova, německy se obec nazývala Fronau. Obec založili Chodové v lese bydlící a nazvali ji příhodně, neboť vrána je lesní hlídač, který upozorní na nezvaného hosta, jenž vstoupí do lesa. Kupecká cesta pak pokračovala dál do Nové vsi ve Slavkovském lese. Je to prastará obec, v té době blízký Bečov ještě neexistoval. Byl založen až za pánů z Oseka, když zde zahájili hornickou činnost. Z Nové vsi se cesta vinula do Chodova u Bečova (Chodau bei Petschau), pak do Toušimi, kde se dělila směrem na Plzeň a dále do západních Čech a do Žlutic a Bíliny.
Chodové zde byli až do německé kolonizace, která začala na Chebsku ve 12. století, na Sokolovsku a Karlovarsku již od vlády Přemysla Otakara I., ale zejména pak za Václava I. a Přemysla Otakara II., tedy celé 13. století. Přesto i němečtí kolonisté převzali některé zvyky a obyčeje od Chodů a ty uchovávali až do 19. století. Jejich kroje ve Slavkovském lese jsou podobné krojům chodským. I jiné zvyky svědčí o tom, že byli přejaty od Chodů. Ve Slavkovském lese, na mnohých místech Sokolovska, Karlovarska, byly ve vesnických kapelách hudebními nástroji dudy, housle a klarinet, jak tomu bylo a je dodnes na Chodsku.
II.
Ale vrátíme se na Chebsko. Loketský historik a profesor na Loketském gymnáziu, ale i renomovaný archeolog, který prováděl začátkem 20. století archeologické vykopávky v Istrii na Dalmatském pobřeží, dr. Anton Gnirs, byl přesvědčen, že u obce Vokov (Wogau) se nalézal hrad Wogatisburg, kde svedl bájný Sámo třídenní bitvu s franckým králem Dagobertem , v které jeho vojsko porazil a vyhnal ze země. O Sámovi je známo, že byl původně francký kupec, který začátkem 7. století se postavil proti avarským nájezdníkům a vyhnal je též ze země. O tom je psáno v tzv. Fredegarově kronice, jež byla napsána v r. 660. Král Dagobert žádal na Sámovi, aby se mu omluvil za přepadení franské kupecké výpravy. Sámo se však omluvit odmítl s tím, že kupecká výprava odváděla české vesničany násilím do otroctví a že tedy kupeckou výpravu potrestal. Prof. dr. A. Gnirs se chystal na bývalém hradišti, o kterém byl přesvědčen, že zde byl bájný Wogatisburg, provádět archeologický průzkum, ale než mohl zahájit práce, tak zemřel. V Chebu je v sice v Chebském muzeu archeologické oddělení, ale o průzkum této lokality se neuvažuje. Prof. Gnirs byl členem archeologické společnosti v Paříži i v Berlíně, byl uznávaným archeologem. Ve dvacátých letech prováděl archeologické práce na Moravě, ale v již r. 1934 na Chebském hradě.
V době první Československé republiky učil v Chebu Jaroslav Slavík, který napsal několik historických prací o Chebu a okolí. Jeho stěžejní dílo „Slované na Chebsku“ bylo vydáno v r. 1949 národním výborem v Chebu. I on vychází z historické skutečnosti, že lidé Lužické kultury byli těmi, z nichž se během staletí vyvinuly slovanské národy. J. Slavík popisuje ranné dějiny Chebu od dob, kdy zdejší lidé uctívali své pohanské bohy až do příchodu křesťanství.
III.
První písemný záznam o křesťanství na českém území je zapsán ve Fuldských análech, které nás informují o tom, že se v roce 845 nechalo pokřtít v Řezně na Dunaji (Regensburg) 14 českých lechů. V listinách jsou uvedeni jako „duceleus Bohemanorum“. Řezenské biskupství bylo založeno r. 739. Odkud však uvedení lechové (kmenoví náčelníci) byli, tj. z kterého kmene, resp. kraje, nás tento záznam již neinformuje. Je zcela možné, že pocházeli z území dnešního Rakouska, neboť v této době a na tomto území až k Dunaji, žilo české obyvatelstvo. Někteří historikové se však domnívají, že tito leši mohli být z Chebska, resp. z jiné části dnešních západních Čech.
Moravský kníže Rostislav brzy rozpoznal důležitost přijetí křesťanství. Jeho lid však odmítal přijmout křesťanství šířené jazykem, kterému nerozuměli. Když římský papež jeho žádosti o vyslání kněží znalých slovanského jazyka nevyhověl, obrátil se do Konstantinopole, kde sídlil byzantský císař, jenž vyslal na Moravu dva bratry, a to Konstantina a Metoděje, kteří sebou přinesli slovanskou liturgii. Z Moravy se dále šířila do Čech, později do Bulharska a Srbska, ale také na Ukrajinu a Rusko.
J. Slavík ve svých „Slovanech na Chebsku“ píše, že: „…není vyloučeno, že první kroky křesťanského učení pronikly na Chebsko již dříve. Podle pověstí se mělo tak stát v roce 738. Podle anonymního chebského kronikáře se chebští pohané shromažďovali na Zelené Hoře v tzv. Chlumském lese a zde uctívali svého pohanského boha, na Ohři pod městem v místech dnešního kostelíka sv. Jošta uctívali svého hlavního boha pod velikým dubem. V roce 738 měl město Cheb navštívit biskup Bonifác a zde místní obyvatele pokřtít a s ním přistoupilo na křesťanskou víru i několik zdejších Židů. Po něm přišel do Chebu i biskup sv. Wolfgang a stanovil pro kostelík sv. Jana Křtitele v Chebu kněze, který v kostele kázal. V roce 773 biskup Sirgilius poslal do Chebu kněze, kteří kázali v kapli, příp. v kostelíku sv. Jana Křtitele, jenž stával na dnešním Jánském náměstí.
Kostelík sv. Jana Křtitele byl vůbec prvním farním kostelem. Podle chebského kronikáře Karla Husa a V. Pröckla nalézal se v kostelíku kámen, na němž byla vytesána různá znamení, která se chápala v tom smyslu, že kostelík byl vystavěn v r. 731 a vysvěcen pak v r. 840. Po zrušení kostela v r. 1781 byl záhadný kámen nalezen v r. 1850 při opravě radnice v hlavním zdivu vězení číslo 7, a to v prvním poschodí. Později byl uschován v místnosti městské váhy, odkud ale záhadně zmizel.
Znamenalo by to tedy, že kostelík sv. Jana Křtitele byl vystavěn dříve, než bylo založeno řezenské biskupství v r. 739. Kdo se o záhadné zmizení tohoto kamene postaral? Zřejmě němečtí nacionalisté, jimž české dějiny Chebska vadily.
Největším památníkem a dokladem křesťanství na Chebsku je křesťanský slovansko-český kostrový hřbitov nalezený v r. 1911 při archeologických vykopávkách přímo na hradním nádvoří falckého hradu. Podobný hřbitov byl ovšem nalezen i v nedalekých Horních Lomanech a v Třebeni. Uvedené hřbitovy spadají prokazatelně do 8. až 10. století. V té době nařízením knížete Boleslava I. bylo stanoveno pochovávání na hřbitovech a zakázáno pohřbívání na polích a v hájích.
Na nádvoří Chebského hradu stojí hned vedle starého pohřebiště kaple postavená v románském stavebním slohu. Při průzkumu v roce 1911 byly pod kaplí nalezeny staré kamenné kvádry, které byly částečně zaokrouhleny. To svědčí o tom, že v těchto místech stála kaple kruhovitého slohu, tak zvaná rotunda. A zaokrouhlené stavby, neboli rotundy, se stavěly v místech, kde většinou sídlil kmenový náčelník, nebo též župan. Rotundy se stavěly od 9. století vesměs v místech, kde sídlil vedoucí náčelník-vévoda celého kmene. Taková stála původně na Levém Hradci, ale i ve Starém Plzenci. Stojí i na hoře Říp, kde byla postavena v r. 1126.
IV.
Chebsko samotné patřilo k Čechám. Získal jej český kmen v době, kdy zřejmě byl v bitvě na Turském poli poražen kníže Vlastislav, který byl knížetem Lučanů. Byl to kníže velmi výbojný a činil vpády a znepokojoval nejen svoje sousedy v českém kmeni, ale zřejmě svými výboji získal i Chebsko a z Chebska, které tehdy sahalo až k pramenům řeky Ohře, přepadával i území srbských Mohanů, Radniců a zřejmě i Nábů, kteří sídlili v povodí řek Horního Mohanu (Obermainz), v povodí řeky Radnice (Reegnitz), v povodí řeky Pěknice (Peegnitz), ale snad i v povodí řeky Náby (Naab). Snad i to bylo příčinou toho, že do Čech vpadl se svými vojsky německý císař Karel Veliký, a to v r. 805. Svou výpravu zopakoval znovu v r. 806. Když však dobýval hradiště Canburg, zřejmě ani on neuspěl. Kdyby byla bitva úspěšná, určitě by letopisci to dovedli zdůraznit. Ale od doby vpádu jeho vojsk do Čech, se objevuje ve školních atlasech německých škol území Čech i Moravy jako země, které se Karlu Velikému poddaly, což je zřejmě nepravda. Vojska Karla Velikého nikdy nevstoupila na území kmene Čechů. Zpustošily jen území, které ovládal kníže Vladislav, tj. dnešní Lounsko, Žatecko, Bílinsko, Sedlicko (Karlovarsko) a Chebsko. Tato historická nepravda se objevuje v německých školních atlasech snad již od nepaměti.
Pravděpodobně to bylo v době vlády luckého Vladislava, kdy docházelo k fortifikaci celého Chebska. Bylo zde několik mohutných hradišť, které měly chránit chebskou kotlinu před vpády vojsk z bavorského území. První velké hradiště bylo přímo na dnešním hradě v Chebu. V místech dnešní Černé věže chebského hradu byly zjištěny zbytky kamenného zdiva – kruhové věže. Ta byla spojená hradbou s věží. Celý ostroh byl opevněn ve slovanském období chebských dějin. Ale i v době středověku byl starověký hřbitov při stavbách respektován a v místech, kde bylo pohřebiště se nestavělo. Kdo, který vladař na Chebsku, zahájil výstavbu hradišť a hradů, které měly chránit Cheb a Chebsko před vpády franckých šlechticů, se dnes již s jistotou nedozvíme.
Faktem ale je, že německá kolonizace srbských kmenů na Horním Mohanu, jakož i jeho přítocích, tj. na Radnici a na Pěknici, zřejmě přinutila vladaře Chebska budovat obranná hradiště. Ta jsou dnes na území Bavorska, ale svědčí o tom, že tehdejší vládce Chebska si byl vědom nebezpečí pro celé své území a proto konal. Tak se začal budovat hrad Sokolí vrch (Falkenberg), Starý Nový dům (Alt neuhas) a Černý Práh (Schwarzenswall). Tyto hrady byly v těsném sousedství a v dobrém obranném spojení. Tvořily mocnou slovansko-českou stráž na jižní vstupní bráně do Chebska. Bylo budováno i několik hradišť přímo na Chebsku (Cetnow, Liběnek a Borek). V dnešním Bavorsku byla tvrz Hardek (Hrádek), Wondreb (Odrava) a Bydlo (Beidel). Ale i na území dnešního Saska byl zbudován mohutný hrad Merienburg, kde byly před časem prováděny archeologické vykopávky, které zjistily šest metrů silné hradby. Stavbu tohoto hradu datovaly do 9. až 10. století. V té době toto území bylo součástí Chebska. Hrad měl chránit Chebsko ze strany severní. V 9. a 10. století bylo již Chebsko pod vlivem českého státu. Je zcela možné, že i zde pověřený úředník českého knížete prokazoval svoji způsobilost.
V.
České dějiny zaznamenaly, že zakladatelé českého státu Boleslav I. a Boleslav II., během své vlády se snažili o osamostatnění státu z hlediska církevního, tj. snažili se o to, aby v Praze bylo sídlo pražského biskupství. Ale v Řezně (Regensburg), pod které celé Čechy patřily, tehdejší biskup Michal takové řešení odmítal, poněvadž by přišel o značné příjmy. Až teprve nástupem nového biskupa sv. Wolfganga, došlo k žádoucímu řešení. Boleslav II. se sešel u císaře Oty I. v Qveklinburgu s biskupem Wolfgangem. Zde utvoření pražského biskupství dojednali. Bylo to v roce 973. Boleslav II. biskupství v Řezně odškodnil, daroval mu nějaké pozemky a statky na Chebsku. O jaké nemovitosti se tehdy jednalo, dějiny neví. Že by to bylo celé Chebsko, o tom lze pochybovat. Přesto němečtí velmoži se začali o území Chebska zajímat. Začali jej dokonce přidělovat svým služebníkům, které tehdy nazývali ministrály. Bylo to ale území Chebska, které leží v dnešním Bavorsku. Jde o území kolem města Marktredwitz, Wunsiedel a Reichenbach. První tito lidé se objevují v Chebu až 1125, v roce 1166 ministrál z Vokova, Starého Hrozňatova 1117, z Libé 1143, z Plesné 1219, z Milhostova 1219, z Hálova 1224 atd.
Začátkem 12. století ovlivňuji Chebsko zásahy rodů Vohburgů. Byl to šlechtický rod, jež používal titulu markrabího. Tehdy jím byl Děpold I., jenž v Chebu nesídlil. Jako správce markrabství byl členem říšského knížecího stavu, staršího řádu, a zúčastňoval se říšských sněmů. Jako markrabí měl vojenská oprávnění. Organizoval strážní službu na hranicích, aby uchránil říšské území od vojenských vpádů. Na druhé straně podnikal vojenské výprav do sousedních území, aby rozšířil a organizoval předpolí vlastního říšského území směrem do starého Chebska, a to i za cenu ozbrojených střetů. V době válečné se markrabí stal nejvyšším vojenským velitelem vojska, hlavně při válečných taženích namířených proti Čechům. Zabrané nárazníkové území jménem říšského krále opevňoval a budoval opěrné vojenské body v podobě kamenných hradů. K tomu využíval plně zdejší slovansko-české obyvatelstvo, které bylo zavázáno k účasti na výstavbě hradů a na jejich udržování. Kromě strážení hradů prováděl markrabě prostřednictvím svých ministrálů dozor na obchodních cestách a tak rušil chodský charakter střežení obchodních cest na Chebsku.
V roce 1127 zemřela manželka Děpolda II. Zanechala mu syna Děpolda III., který ale zemřel v mladém věku v r. 1130, a čtyři dcery. Nejstarší dceru Adélu si vzal za manželku v r. 1149 Bedřich Švábský, řečený Rudovous (Barbarossa) z Hohenštaufů. S ní získal do své správy i Chebsko a Cheb, kde se mu velmi zalíbilo. Když se s manželkou nechal v r. 1153 rozvést, Cheb a Chebsko si již ponechal. V roce 1152 nastoupil Barbarossa na německý královský trůn. Adéla, jeho bývalá manželka, se uchýlila do Chebu, užívala jména titulu Markgräfin von Cheb. Po smrti Děpolda II. přešel Cheb a Chebsko na Hohenštaufy a stalo se tak součástí a majetkem říše.
Zabráním Chebska Fridrichem Barbarossou se posílila germanizace českého Chebska. České, již dávno pokřtěné obyvatelstvo, v drtivé většině na Chebsku zůstalo. I české šlechtické rody se poněmčily. Byl to třeba rod pánů z Loman, který se později nazýval jako von Lominger. Pán z tohoto rodu se nechvalně zapsal popravou vůdce Chodů Jana Koziny v r. 1698 v Plzni. Při popravě Kozina pronesl slova: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne“. A skutečně Lomikar, jak předpověděl Kozina, do roku a do dne zemřel.
Chebsko se stalo říšským územím. V době panování českého krále, Přemysla Otakara II., bylo opět připojeno k zemím Koruny české. Po porážce vojsk Přemysla Otakara II. na Moravském poli, připadlo opět pod říšskou správu.
Ani v pozdější době, tehdy již v poněmčelém Chebsku, nezaniklo češství úplně. Je znám moravský rod Maleříků, který držel pozemkový majetek i hrad. Sedm let po bitvě na Moravském poli se uskutečnil sňatek českého krále, Václava II., s dcerou říšského císaře Rudolfa I., a to koncem ledna 1285. V roce 1291 přechází Chebsko opět pod správu české Koruny. Václav II. si nechal postavit na druhém břehu Ohře proti Chebskému hradu hrad nazvaný jeho jménem (Wenzelsburg). Po tomto hradu není již ani památka. V srpnu 1305 připadlo Chebsko opět k Německé říši. Až teprve český král, Jan Lucembursky, v roce 1322 definitivně získal Cheb a Chebsko zpět.
VI.
Významným nositelem germanizace Chebska, ale i Sokolovska, se stal zejména Waldsaský klášter. Byl založen v roce 1133, ale již v r. 1135 dostali mniši půdu a statky „in regio Egere“, tedy na Chebsku. Bylo to ale na území dnešního Bavorska, neboť Chebsko tehdy sahalo až pramenům řeky Ohře. Klášter v Chebu byl založen proto, aby upevnil křesťanskou víru, neboť v té době ještě bylo hodně lidí, jež podle svých předků uctívali bohy a dodržovali starobylé pohanské zvyky.
Waldsaský klášter pronikal i na Sokolovsko, kde někdy v roce 1254 zabral území na Kraslicku, a to v dnešních obcích Sněžní (Schönau), Počátky (Ursprung), Kostelní (Kirchberg), Vysoký kámen (Hohenstein), Žitná (Weizensgrun) a Waltéřov (Waltergün).
Když zdejší Chodové zjistili, že se waldsaští mniši usadili na území, které bylo na hraniční, knížecí půdě, jíž měli pod správou jen oni, žádali, aby odtud odešli. Na této půdě nikdo neměl právo se usídlovat. Mniši jim sice vysvětlili, že půdu jim dal do užívání markrabí v domnění, že leží na území, jež je pod správou Chebska. Chodové však trvali na odchodu a tak se převor Waldsaského kláštera obrátil s prosbou na českého knížete Vladislava II. Ten byl švagrem německého císaře, Fridricha Barbarossy, ke kterému jezdil na návštěvy do Norimberka a při svých cestách několikrát přespal v klášteře. Kníže Vladislav II., již jako král Vladislav I., mu skutečně v jeho prosbě vyhověl a osídlení na Kraslicku mu povolil, ale pod podmínkou, že nebude činnost kláštera překážet službě „nostri homines Chodensis“, tedy našim chodským lidem.
Kníže Vladislav II. slíbil tehdy Barbarossovi, že mu pošle vojsko k jeho cestě ke korunovaci do Říma.Český zemský sněm mu tehdy zemskou vojenskou hotovost nepovolil s tím, že zemská hotovost je určena jen k obraně země. Vladislav II. musel sebrat vojsko sám a zaplatit jej ze svých prostředků. Toto vojsko se pak při obléhání Milána velice vyznamenalo a kníže Vladislav II. byl císařem povýšen do královského stavu. Stal se z něj král Vladislav I. České království dostalo do znaku lva.
Český král brzy poznal, že císař Barbarossa má expanzivní plány směrem do českých zemí. Oddělil Moravu od Českého království a udělal z ní samostatné markrabství, které mělo podléhat jen římskému císaři. Císař po jistou dobu zabral dokonce župu sedlickou (Sedlec u Karlových Varů). Vladislav I. proto županovi župy sedlické uložil, vědom si nebezpečí, jež mu od Barbarossy hrozí, aby zajistil české hranice vybudováním hraniční pevnosti. Tehdejší župan Záviš ze Sedlce skutečně vyhledal místo v ohybu Ohře, kde byla vysoká skála, a vybudoval hrad, který nazval Skála. Jeho jméno se ale neujalo Jeho syn v r. 1184 se podepisoval jako svědek na jakési listině o převodu majetku, kde uvedl i svou funkci, která zněla: „Castellanus Loctensis“, tedy „správce na Lokti“.
A protože celé Loketsko, ale i Sokolovsko a jižní část Karlovarska bylo málo zalidněno, pověřil snad ještě jako kníže Vladislav II. rod Hroznatovců z Litoměřicka, aby celý kraj dosídlili. Dvořana Sezemu, padl v bitvě u Loděnice u Berouna 23. ledna 1179, pověřil, aby osídlil Loketsko. Svěřil mu značnou část pozemků na Sokolovsku a zejména Tepelsku, kde si tento v Teplé vybudoval svůj hrad.
Kdy se Hroznata narodil, není známo, snad někdy v rozmezí 1160-1170. Rod určitě pocházel z Litoměřicka, kde pravděpodobně působil Hroznatův předek jako litoměřický kastelán (župan) Blaha. Hroznata byl jedním z předních šlechticů, který se pohyboval v těsné blízkosti knížecího dvora. V roce 1192 byl ve společnosti knížete Přemysla Otakara I., který počal sledovat vlastní vladařskou politiku. Znelíbil se tak německému císaři. Jindřich VI. získal několik českých velmožů, kteří zradili svého knížete, a dosadil na český knížecí stolec pražského biskupa Jindřicha Břetislava.
Mezi těmi, kteří Přemysla Otakara I. zradili, byl zřejmě i Hroznata, tehdy již ženatý. V r. 1198 však zemřel kníže Jindřich Břetislav a na uvolněný stolec opět usedl Přemysl Otakar I. Hroznata se zřejmě obával jeho msty. V roce 1198 založil klášter Premonstrátů v Teplé na Karlovarsku a dal se pod přímou ochranu papeže. Veškerý majetek, který rod Hroznatovců zde vlastnil, získal klášter.
Přemysl Otakar I. však nebyl pomstychtivý. Na pomstu nepomýšlel. Stále považoval Hroznatu za svého přítele. A dokonce jej pověřil funkcí velitele zdejších Chodů. V té době náležela správa celého Loketska hradu Lokti.
Klášter v Teplé v době svého založení byl českým klášterem, ale již záhy se otevřel i mnichům německé národnosti. Existuje písemný dokument z roku 1213, kdy německý mnich byl pověřen, aby sepsal pozemky, jež vlastnil klášter. A zde se píše, že klášterní pozemek leží vedle „Chodenwald“, tedy Chodského lesa. Bylo to zřejmě proto, že v klášteře bylo mnoho mnichů neznalých písma. Opatem kláštera se stal mnich, který byl v rozporech s Hroznatou. Proto se tento uchýlil do kláštera v Chotěšově na Plzeňsku, který založil a kam se uchýlila jeho sestra Vojslava a i další sestra Jitka.
Hroznata ve funkci velitele chodských stráží byl v roce 1217 údajně zajat německými loupeživými rytíři, kteří žádali na tepelském klášteře za jeho propuštění značné výkupné. Sám Hroznata snad vybídl klášter, aby výkupné neplatil. Při věznění na hradě Hohenberg na Chebsku byl umučen hlady. Tepelský klášter jeho tělesné ostatky vykoupil. V současné době jsou uloženy v kapli areálu Tepelského kláštera.
Že klášter v Teplé měl rozsáhlý pozemkový majetek na Sokolovsku, svědčí především kupní smlouvy, které skrývají staré archivy. Klášter během 14. století odprodával některé své majetky. V době vlády krále Václava II. došlo k napravení škod, které klášteru způsobil rytíř Nothaft, první známý držitel hrádku v Sokolově. Musel klášteru vrátit uchvácené statky a uhradit dokonce i způsobenou škodu. Klášter v té době odprodal rytíři Petru Pickovi z Nejdku, který měl své statky ve Vranově, ve Slavkovském lese a jako man Loketského hradu vlastnil i Hrádek poblíž Sokolova, některé nemovitosti. Klášter v Teplé si dal do smlouvy podmínku, že v případě když bude na odprodaných pozemcích nalezena ruda, obdrží klášter určitou finanční náhradu z výtěžku horní činnosti. Klášter se později zbavoval i dalších statků, na Sokolovsku, v Hroznětíně, poněvadž správa těchto majetků pro jejich odlehlost byla nesnadná.
VI.
I když Chebsko bylo již od začátku 12. století pod vlivem německých ministrálů, přesto zde český živel dlouho převládal. Čeští lidé na Chebsku se stali nevolníky, kteří byli nuceni budovat hrady a hrádky německých pánů. Formou povinné roboty prováděli i údržbu opevněných míst.
Český živel na Chebsku a v Chebu nikdy úplně nezanikl. Král Jiřík z Poděbrad sám několikrát navštívil Cheb. Korespondenci s městem vedl česky. Potvrdil městu Chebu veškerá privilegia, jež se mu dostalo od dřívějších českých panovníků a některá dokonce i rozšířil a zvětšil. Městští radní si byli vědomi důležitosti obchodu, který se uskutečňoval mezi Čechami a Německem. Město bohatlo. Honosné domy postavené během staletí na chebském náměstí svědčí o bývalém blahobytu zdejších měšťanů.
Chebská radnice zaměstnávala též jednoho písaře, který ovládal český jazyk a s ním korespondoval. O tom svědčí dokumenty ještě z roku 1592.
Po roce 1848 , kdy se konal celoněmecký sjezd ve Frankfurtu n. M., se poměry v celém zněmčelém českém pohraničí změnily. Začalo to i tím, že čeští intelektuálové pověřili českého historika Františka Palackého, aby vypracoval tzv. „Státoprávní adresu“ a tu poslal do Frankfurtu. V té stálo, že český národ není součástí německého národa, že je to národ slovanské řeči, vlastních zákonů, říšské zákony nikdy na území českého státu neplatily, čeští panovníci byli voleni českými stavy a vztah mezi českým panovníkem a císařem říše římské byl vztahem českého panovníka a ne českého státu.
České odmítnutí účasti na frankfurtském sněmu podstatně zhoršilo vztahy mezi německou a českou inteligencí. Začaly štvanice proti všemu českému. Stouplo však i české národní sebevědomí u mnohých, kteří až dosud byli národnostně vlažní. Vznikaly různé vlastenecké spolky, i sportovní. K národnímu uvědomění přispělo zejména založení Sokola.
Jak to vypadalo v Chebu? V roce 1880 se při sčítání obyvatel hlásilo v Chebu 201 Čechů a 15.447 Němců., v roce 1900 se pak k české národnosti hlásilo 73 Čechů a Němců 16.691. V roce 1921 zde žilo 1.305 Čechů a Němců 23.125. V roce 1930 počet Čechů se zvýšil na 3.496 a Němců 23. 120.
V roce 1881 byla založena Česká beseda. To byl spolek, který měl sdružovat Čechy ve zněmčelém Chebu. Přihlásilo se jich 820. Z toho je zřejmé, že chebští úředníci silně podporovali německou národnost v neprospěch české.
Chebští Češi se scházeli již v r. 1878 v hostinci H. Kommy. Podnět k tomu dal cukrář Burget z Chebu. Zde již podnikalo několik českých živnostníků, krejčích, čalouníků, malířů, obchodníků s potravinami atd. Několik desítek českých úředníků zde působilo ve státní službě, zejména na poště, celním úřadě, u dráhy. Všichni byli vesměs ženatí a měli malé děti a tudíž i zájem, aby jejich děti chodily do české školy.
Do práce České besedy byl zapojen JUDr. Pravoslav Trojan, říšský a zemský poslanec, JUDr. Karel Baxa ( v době Československé republiky primátor hlavního města Prahy). Česká beseda existovala v Chebu až do r. 1897, kdy se přestěhovala do Františkových Lázní. Během své činnosti musela beseda snášet mnohá příkoří a utrpení ze strany města a jeho úředníků. Nikdo, žádný hostinec, jim neposkytl spolkovou místnost. Beseda se stále stěhovala. Skončila až v jedné místnosti rodinného domku. Nakonec jim poskytl v r. 1887 místnost majitel hostince, Bavorák, který nedbal výzev chebských šovinistů. Štvanice proti České besedě dosáhly v roce 1891 takové úrovně, že musela svoji činnost velmi omezit.
Časopis Česká stráž, který vycházel v severních Čechách, přinesl v jednom ze svých čísel následující článek: „Dopis z Chebu námi uveřejněný dává litoměřickému listu příležitost k denuncování tamních úředníků, kteří nejen nesou vinu v tom, že jsou českého původu, ale že se odvažují být s místními Čechy v mimoúředním styku.“ Cožpak je málo německých úředníků, že i do měst čistě německých je nutné posílat úředníky české, aby tam s dělníky a socialisty spolky zakládali?
Leitmeritz Zeitung konstatuje fakt pro nás potěšitelný, že zdatně a čile si počíná Česká beseda v Chebu, kterou hlavně „drží“ úředníci a zdejší dělníci.
Předně musíme říci, že nezná-li LZ poměry v Chebu, neměl by se do věcí plést. A navštíví-li Českou besedu v Chebu, uvidí, že o něčem takovém, co se českému úřednictvu vyčítá, nemůže být ani řeči. Za druhé je nutné říci, že je důležitě, aby v Chebu bylo dost i českých úředníků, neboť jednak česky mluvících občanů je v Chebu a okolí mnoho, jednak mnoho příchozích užívá řeč českou. Bez pěti českých sil se krajský soud v Chebu neobejde. U finančních a politických úřadů se to rozumí samo sebou. A budiž útěchou pro Leitmeritz Zeitung, že on poměry v Chebu nenapraví.
VII.
8. září 1896 podal vrchní finanční komisař v Chebu žádost Ústřední matici školské v Praze, ve které uvádí, že v Chebu byl přinucen nastoupit do funkce na finanční správu v Chebu. Zde však není české školy, neboť Cheb je znám svým čechožroutstvím, ale i vlastizrádným postojem ke všemu, co je české. Přitom v Chebu je dostatek dítek školou povinných, že by zde bylo možné zřídit velkou školu s vyučovacím jazykem českým. Nadto i v jiných zněmčelých městech jsou české školy matiční.
V této souvislosti však připomenul slova zdejšího říšského poslance Ira, který vyzval zdejší Čechy: „Buď se necháte poněmčit, nebo se vystěhujte“. A doporučuje vůči všemu českému zahájit „Vernichtungskampf“, tj. „zničující boj. K otevření české školy nikdy v době vlády rakousko-uherské v Chebu nedošlo.
Naopak štvanice proti všemu českému v Chebu se stupňovaly. O to se zasloužil nejen již zmíněný poslanec Iro, rodák z Chebu, ale i další říšští poslanci Schnöcker a Wolf, kteří byli známí na Říšské radě ve Vídni tím, že české poslance napadali nejen slovně ale i fyzicky.
Zásluhou právě těchto štváčů docházelo k tomu, že několik českých živnostníků v dobře prosperujících živnostech muselo svoji činnost v Chebu ukončit. Tak dopadl např. Prokop Forejt, který se odstěhoval do Českých Budějovic. Výpověď z bytu i z budovy, kde měl svoji živnost obdržel kloboučník Šulc, přestože měl za manželku chebskou Němku a pět dětí, Němku si vzal jako vdovu i s dětmi. Jeho manželka šla prosit k purkmistrovi v Chebu, ale ani to nepomohlo. Dále dostal výpověď z bytu i z krámku Beránek, který měl rukavičkářskou živnost. I on se odstěhoval do Českých Budějovic. Dalším postiženým živnostníkem byl krejčí Kasal. Forst, obchodník s koloniálním zbožím, dostal výpověď a vystěhoval se do Plzně. Bydlela zde i Plačkova židovská rodina, která se hlásila k české národnosti. I ona musela zanechat podnikání v Chebu a také se odstěhovat. Jejich domácí jim původně slíbil, že nájem zachová, ale výhrůžkám vzdoroval jen tři dny. Podlehl nátlaku nacionálních chebských Němců.
14. dubna 1897 byla zveřejněno Badeniho jazyková nařízení. Ta určovala, že ve všech českých, moravských i slezských zemí Koruny české je český jazyk na úřadech zrovnoprávněn s němčinou. Německý jazyk byl na úřadech uznáván i v českém vnitrozemí. Ve zněmčelých městech museli jejich obyvatelé české národnosti dosud používat němčinu. Zrovnoprávnění češtiny s němčinou se nelíbilo zejména chebským Němcům. Stále se považovali za říšské císařské město. Od toho dne se němečtí nacionalisté scházeli u pomníku Josefa II. na náměstí v Chebu, pokřikovali protičeská hesla a žádali, aby byl svolán Volkstag, který však rakouská vláda zakázala.
Na 20. června 1897 byl svolán tzv. Trutzvolkstag, jenž byl rovněž zakázán. Přesto němečtí poslanci ze zněmčelého území svolali jednání do uzavřených místností radničního dvora, ale i na Střelnici, kam přišla řada zástupců měst a obcí ze zněmčelého území Čech a Moravy. Zde přítomní složili tzv. Chebskou přísahu (Egererschwur). Jí se zavázali, že ve městech a obcích, které jsou pod jejich správou, nepřipustí český spolkový život, a že v tzv. uzavřeném území nepřipustí zřizování českých škol a že budou působit, aby český život a česká řeč ve zněmčelých obcích českého pohraničí byly potlačeny.
Němci nejvíce nenáviděny úředník byl okresní tajemník na hejtmanství. Chodil na schůze, které, pokud na nich docházelo k porušování zákonů, rozpouštěl. Dokonce musel zabavovat štvavý chebský časopis Volkswille. Také tajemník Sikora měl proto problémy s bydlením. Šikanován byl i okresní hejtman Stadler von Wolfersgrün. Pravidelně se stravoval v radničním sklepě. Po oné sobotě našel na svém stole lístek, že hostinský pro něj nemá žádné jídlo, ani pití a že má podnik bez prodlení opustit. Zároveň pan hejtman dostal výpověď i z bytu. Aby se mohl vyspat, musel jezdit do Františkových Lázní.
Neděle po této sobotě byla značně horká. Pražská jízdní policie, jíž do Chebu vyslal místodržící Thun, vyjela na koních, aby rozehnala hlučící davy lidí na chebském náměstí. Byla přivítána pískotem, hanlivými výkřiky, pod kopyty jejich koní vybuchovaly žabky, koně se plašili a mnohý z policistů se octl na zemi. Zde pak byl bit, kopán, tlučen. Byla proto povolána finanční stráž a četnictvo, ale ani to nepomohlo. Všechny výzvy, aby lidé opustili náměstí, byly ignorovány. Dav dále vyvolával hesla proti tomu, že nebyl okresním hejtmanstvím povolen „Volkstag“
Zazněly hlasy volající, aby demonstranti odjeli do Waldsasenu, tj. do městečka, které leželo na hranici. Z nádraží byl hned vypraven zvláštní vlak, který byl přeplněn.
Při návratu do Chebu došlo doslova k potýčkám mezi lidmi a policií. K zvládnutí situace bylo povoláno z chebských kasáren vojsko. Po rázném vystoupení chebského 73. pluku dav se rozešel. Mezi největší štváče těchto dní patřili již výše jmenovaní říšští poslanci i Němci z nedalekého Bavorska.
Nepokoje však neutichaly. Čechům, kteří v městě zůstali, byly v noci vytloukána okna jejich bytů, čeští obyvatelé byli na veřejném prostranství napadáni a ohrožováni na životě. Město procházeli noční hlídky. Začal vytrvalý boj proti Čechům. Každý Němec se musel zavázat svou německou ctí, že nebude Čecha ve svém domě trpět.
Okresní tajemník Sikora musel Cheb též opustit. Odstěhoval se do Českých Budějovic. Soudní adjunkt Voříšek nemohl sehnat byt a tak také odešel. Dokonce z Chebu musel odejít i státní nadvládní dr. Herner . V Chebu zůstalo několik Čechů, kteří se ale nezúčastňovali veřejného života. České společnosti se stranili, a tak tito odrodilci mohli zůstat. Na ulicích v Chebu se nesmělo mluvit česky. Na mnoha hostincích ve městě byl nápis, že „psi a Češi“ mají přístup zakázaný.14.7.1897 vyšel v časopise Eger Zeitung článek, ve kterém se psalo: „Vlády odcházejí, německý národ i jeho práva zůstávají. Hleďte, hrabě Badeni! Než by se Vám podařilo Němce zotročit, tak dříve celá slovanská šlechta zmizí s povrchu zemského.“
Chebská manifestace měla odezvu díky německému nacionálnímu tisku jak v ostatních zněmčelých městech v Čechách a na Moravě, tak i ve Vídni. Zde protičeské kravály vyvrcholily v hrozivou demonstraci před parlamentem, při které došlo ke srážkám mezi štvanými davy a vojskem.
Hned na to došlo k tomu, že císař František Josef I. odvolal Badeniho a tak jeho vláda padla. V Chebu byly slavnostně a radostně vyvěšeny velkoněmecké prapory. A socha Josefa II. ve svých rukách držela toleranční patent.
Zásluhou T.G. Masaryka, dr. E. Beneše a M.R. Štefánika, našich legií i celého našeho odboje byla vytvořena Československá republika. Sen celých generací buditelů a třistaletého úsilí našeho národa se naplnil. Občanům německé národnosti byla zaručena veškerá práva a svobody. Českému obyvatelstvu ve zněmčelých městech se ulevilo. Přestalo postupně jejich pronásledování a šikana ze strany městských samospráv i německých spoluobčanů. Konečně české obyvatelstvo získalo právo posílat své děti do českých škol.
Než se však v našem pohraničí v Čechách i na Moravě poměry uklidnily, došlo na několika místech k ozbrojeným střetům. Pohraniční Němci napadali dokonce i československé vojsko. Vojáci se museli bránit. Výsledkem byly desítky mrtvých a značné množství zraněných. V Kraslicích na Sokolovsku zahynulo asi 15 lidí, v Karlových Varech 3, v Chebu 1. V Kadani však počet obětí dosáhl několika desítek.
Bylo to ještě i v době, kdy ČSR mobilizovala. Excísař Karel s manželkou Zitou přijeli do Maďarska, aby se ujali maďarského královského trůnu. Proto do zbraně bylo povoláno několik ročníků mužů. Mezi nimi byli i občané německé národnosti. Někteří z nich, místo aby hájili celistvost republiky, napadali vojáky čs. armády. Ti se bránili. Museli opět použít i zbraně.
Přesto poměry v českém pohraničí se uklidňovaly. K tomu přispělo i to, že v sousedním Německu na mnoha místech propukala revoluční povstání. V Mnichově byla vyhlášena Republika rad, revoluce se prosazovala v Berlíně, Poruří, povstali námořníci v Kielu. I v jiných místech Německa byl značný sociální neklid. Němečtí podnikatelé preferovali klid v ČSR.
V řadách německých občanů ČSR byli stále velkoněmečtí šovinisté, kteří věřili a doufali ve spojení všech Němců v Evropě do jedné Velkoněmecké říše. Viděl jsem vzorové stanovy turnerských spolků vydané v roce 1924 v Mostě. Na titulní straně byl vyobrazen hákový kříž v kruhu. Tato i jiné skutečnosti signalizovaly, že již v té době začal pronikat do vědomí německého obyvatelstva v ČSR nacionální socialismus, který přinesl Evropě i celému světu desítky milionů mrtvých a nevyčíslitelné materiální škody. K těm, kteří byli postižení nejvíce, patřili nejen říšští Němci, ale i Němci v Československu. Zaseli vítr, sklidili bouři.
Válku prohráli. Veškeré jejich snahy o revizi současného stavu, o lživé přepisování dějin, či o revanš, povedou jen k dalším konfliktům. Pravda se, byť těžce, ale přece prosadí. Musíme jí jen trochu pomoci!
Literatura:
1. R.J. Slavík: Slované na Chebsku, 1949, MNV v Chebu
2. R.J. Slavík: Z Chebských pamětí, 1937, Cheb
3. L. Hornov, Karpatějev: Praslované a lid žárových polí, 1948, Žatec
4. Jan Filip: Dějinné počátky Českého ráje, Archeologický ústav Praha
5. Milan Hlinomaz: Klášter premonstrátů Teplá, 2003, OA Karlovy Vary
Kratičká vzpomínka
Chebsko... Egerland... Nejzápadnější pozice Slovanstva vkliňující se do germánského obklíčení. Dlouho balancovala mezi říší a českým královstvím. Konec těmto nejasnostem učinil až Jan Lucemburský. I dál se ale hovořilo o "Chebské krajině" a bylo jí připisováno zvláštní postavení v rámci koruny české.
Při vzniku Československé republiky se Chebsko a téměř celé pohraničí přihlásilo k myšlence provincie Deutschböhmen a koketovalo s připojením k republice Deutschösterreich. „Čechům není nic do toho, jak si Němci v Čechách zajišťují svou vlastní suverenitu. Kdyby Češi přesto trvali na historických hranicích, vytvořili by Němci v Čechách ilegální hnutí, jehož cílem by bylo učinit vše pro to, aby byl tento nepřirozený stát rozbit," deklarovalo prohlášení zemského sněmu Deutschböhmen.
Konec těmto odstředivým snahám učinil až vojenský zásah československé vlády uprostřed prosince 1918 a ustanovení pařížské mírové konference. Němci, kterým byly ponechány dvě německé university (v Praze a v Brně), vysoké učení technické, kteří na každém okrese měli gymnázium nebo reálku a na každé sebemenší vesnici německou školu, kteří měli svá vydavatelství německých knih a časopisů a kteří byli vlastníky skoro veškerého průmyslu, obchodu a živností v pohraničí, se cítili poškozeni a nesvobodni. A opakovali to při každé příležitosti: „Dokud mají Čechoslováci moc nás znásilňovat, dotud se budeme muset podrobovat násilí. Otroctví skončí dnem, až tato moc selže," napsala tehdy karlovarská sociálně demokratická Volkswille. A nositelé a šiřitelé této „ideje" začali vytrvale pracovat na její realizaci. Zpočátku hovořili o autonomii pohraničních oblastí, potom, po nástupu Hitlera k moci, o splynutí s jeho velkoněmeckou říší. Jejich sen o štěstí byl dočasně korunován úspěchem. V Mnichově tomu nemalým podílem přispěli i tehdejší signatáři mírových smluv.
Brzy potom vypukla druhá světová válka, jíž padlo za oběť 55 milionů lidí. I tzv. sudetští Němci zaplatili svou válečnou daň. Téměř 200 000 jich padlo v boji za nacistické „ideály“, za nadvládu „panského národa“ nad „podlidmi“, Židy a Slovany. Jen málo o této skutečnosti mluví. Ještě méně se však zmiňují o zločinech, jichž se jejich soukmenovci dopustili.
Válka skončila porážkou sil zla a nenávisti. Ti, kdo byli původci věčného rozkolu, museli odejít. Poválečné Československo rozhodnutím Postupimské konference bylo zbaveno břemene rozkladných menšin.
Od konce druhé světové uplynulo téměř 65 let, ale stopy bojovníků, lidí, kteří v zápase o budoucnost nestáli stranou, nespláchly deště zapomnění, ani nezarostly travou.Nic není zapomenuto, nikdo není zapomenut. (Stopy bojovníků, Cheb, 1983)
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 327. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Sokolov,Praha, březen 2010.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz