„Usmiřování“ dr. P. Pitharta

Připravil dr. O. Tuleškov

K profilu dr. Petra Pitharta

JUDr. P. Pithart, bývalý předseda Senátu, prošel nevšedně bohatým politickým vývojem. Pocházel z velmi dobře situované komunistické rodiny. Svou politickou angažovanost projevoval již v mladí. Jak psal svého času náš tisk, představoval ve své školní třídě děti „reakcionářů“ a horlil proti nim. Z komunisty, někdy snad až levého, na Právnické fakultě UK, kde působil jako asistent, mu proto údajně říkali Che Guevara, se stal reformním komunistou. O něco později sám sebe začal považovat za „kritického konzervativního liberála“. V Občanském fóru sehrál významnou úlohu, jejímž naplněním si připravoval cestu vedoucí k funkci předsedy vlády České republiky. Po rozpadu OF se stal významným funkcionářem liberálního Občanského hnutí, sdružujícím ve vyšších funkcích řadu přátel Václava Havla, tehdejšího prezidenta republiky. OH se však pro žádného z jeho politiků nestalo očekávaným výtahem k moci. Zklamáni nemohoucností liberální strany opouštěli ji i její představitelé.

Liberální politiku podporovala též německá Nadace Friedricha Neumanna v Praze. V r. 1993 se obrátila na některé české politiky následujícím dopisem: „Vážený pane, obracíme se na Vás jako na člověka, který se při různých příležitostech veřejně přihlásil k liberálním hodnotám a myšlenkám. … Je jasné, že nás vývoj v České republice po posledních červnových volbách zneklidňuje. … Záchranná síť liberálního středu, která by zachytila kyvadlo vracející se od pravice k levici, a která v mnoha zemích západní Evropy zajišťuje politickou stabilitu…., v Čechách prakticky chybí. Velmi nás zajímá Váš názor na současnou situaci a způsob řešení. Uvítali bychom, kdybyste mohl v krátké odpovědi či telefonicky reagovat na náš dopis a vězte, že jsme připraveni a rozhodnuti pomoci těm, kterým není lhostejný vývoj v této zemi a kteří takovéto sdružení (nikoliv snad rovnou politickou stranu), kde by se formulovaly i prezentovaly liberální názory, postrádají.  Velmi by nás potěšilo, kdybyste se mohl připojit ke vzniku a náplni Liberální platformy v České republice. Dr. Lubor Kinšt, koordinátor projektu Liberální platformy v nadaci Friedricha Neumanna v ČR.“ Uvedená německá nadace tak očividně zasahovala do našeho vnitřního politického života. Mezi politiky, které oslovila byl pochopitelně též dr. P. Pithart. Jen pro zajímavost lze dodat, že dopis byl zaslán i M. Bursíkovi.

Zklamaný dr. Pithart však hledal vhodnou politickou stranu, kde by mohl zakotvit, dále se politicky rozvíjet a získat odpovídající funkci. Jistě chápal, že nějaká Liberální platforma, i když za ní byly německé peníze, nemůže sloužit k odrazu od politického dna. Jako stále přesvědčenější křesťan se vrhl do otevřené náruče KDU-ČSL. Přestože jeho zařazení na kandidátní listinu KDU-ČSL pro senátní volby bylo přímo chlupové, zvolen do Senátu byl a opět jen taktak se stal jeho předsedou. Někdy posiloval volební štěstěnu i svým hlasem, takže jeho mandát byl skutečně „silný“. Kriticky konzervativní  a nyní již i křesťanský liberál měl zvláštní vztahy k ing. Josefu Luxovi, tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL. Nakolik byly podníceny a navázány za pomoci pana prezidenta, se můžeme jen dohadovat. Víme jen, že vztahy dr. Pitharta a ing. Luxe k panu prezidentu  byly téměř bezkonkurenčně blízké, přátelské a dále to, že pan prezident často velmi subjektivně předřazoval své dobré známé dobrým mravům a vyšším hodnotám. V určité době nahlas uvažoval o tom, kdo by po něm mohl nastoupit  na prezidentský trůn, zmínil se též o dr. Pithartovi. Ten se nechal obratem slyšet, že o všem bude uvažovat. Vážným prezidentským kandidátem se však dr. Pithart nikdy nestal. Nemohl, překážkou se mu stalo, nejen v očích lidí, ale i  některých známých politiků,  především jeho téměř germanofilské zaměření a velká vstřícnost k požadavkům odsunutých Němců.  

K autorským aktivitám dr. Pitharta

Již v roce 1977 zahájil dr. Ján Mlynárik debatu o odsunu Němců z Československa. Ve Svědectví Pavla Tigrida charakterizoval odsun jako skutek nemorální. Následující diskuse se zúčastnil i dr. P. Pithart. „Hlasy disidentů, skoro každý z nich v poněkud jiné tónině, vytvořily kantátu, která zněla příjemně uším členů Collegia Carolina a vůbec všech sudetských Němců.“ (B. Čelovský, Mnichovský syndrom, str.29) Ve svých zpěvech tolik líbezných odsunutým z ČSR dr. Pithart důsledně pokračoval i v dalších letech.

Není příliš známou skutečností, že  Pithart je jedním z autorů knihy „Češi v dějinách nové doby“. Autorský kolektiv tohoto díla, jež vzniklo v době ještě předlistopadové, se skryl pod jménem Podiven. V r. 1991 byly tato publikace vydána v nakladatelství A. Tomského Proudy za pomoci oxfordské nadace CEEPP. Pro poučení dosud nevědomých, ale žádostivých, několik citátů z uvedeného ve své době zaslouženě velmi kritizovaného díla. Do jaké míry jej lze považovat za pokus o přepisování českých dějin, posuďte sami.

„Ani sjednocení západoslovanských kmenů pod vládou pražských knížat se neobešlo bez německé protekce resp. bez nutnosti jejího zajištění. Z německých podnětů se tu etabluje feudalismus, z Německa přicházejí zvěstovatelé křesťanství (slibné cyrilometodějské  setbě nebylo bohužel dopřáno vydat plody, zůstala tedy epizodou – (pozn. red.: také díky některým nositelům křesťanství šířeného z Německa). Z Německa je přejímáno veškeré bohatství západokřesťanské – později „evropské“ vzdělanosti. Němci jsou prvními latiníky i prvními budovateli českých měst… Státoprávní postavení České koruny jakožto říšského léna bylo odedávna závislé na Římské říši, útvaru sice nadnárodním, který však byl dílem státotvorné iniciativy plemene německého …Němci byli od nepaměti spolutvůrci Čech, neboť samotné české etnikum – nutno si to konečně přiznat – na tento úkol nestačilo… Fyzická všudypřítomnost německého živlu, jeho kulturní převaha a větší sociální a psychologická rozvinutost nemohla – i kdyby Němci chtěli – Čechům dopřát, aby si vypracovali ryze českou svébytnost. Odvozenost české kultury od německé zůstává nadlouho jakousi skrývanou samozřejmostí.“ (str. 38-40)

„Potýkání se češství s němectvím má být dle Palackého červenou nití veškerých českých dějin, ne však ve smyslu jím předpokládaném jako potýkání dvou rovnocenných duchů.“ (str. 41)

„Česká ´instinktivní´ obava z Německa i česká protiněmecká nálada, která se často mění v zášť, je diktována především geopolitickým zřetelem. … Český strach z Německa je strachem slabšího.“ (str. 59)

„Prvotní novočeskou společnost a její svět je třeba popsat jinak … K popisu její vnitřní rozrůzněnosti nám postačí označení ´prostřednost´. Budeme-li vážit její preferované hodnoty a zájmy, nevyhneme se výrazu ´přízemnost´. A budeme-li se ptát po míře její sociálně psychologické zralosti zjistíme možná ´plebejství´. (str.77)… Píšeme-li o boji za českou věc, o boji jazykovém, příp. státoprávním apod., je slovo ´boj´ vždy jen nadsázkou. Byla to spíše drobná válka, kterou vedl malý český člověk, jemuž, jak jinak?, sláma čouhala z bot. Heroismu v ní nebylo.“ (str. 80)

„Zbývá už jen zaznamenat, co ukázal český rok 1848 … Neujde nám, že Češi jsou na politickou scénu vyneseni vlnou, která přicházela odjinud. Vzdálené události jsou nejen ´spouštěčem´ českého dění. Ony je inspirují a udržují na počátku i v dalším jeho průběhu. Není-li této vzpruhy zvenčí (jakou byly např. opakované vídeňské bouře nebo jednání frankfurtského sněmu), pohyb české společnosti vázne a ocitá se v nebezpečí stagnace, zmatku ba ústupu, protože se mu nedostává hybných sil.“ (str. 124) 

„Němečtí přistěhovalci osídlovali v Čechách liduprázdné končiny hlavně v nehostinném pohraničním hvozdu; mýtili, tříbili, vzdělávali půdu a stavěli osady….Usazovali se v pustině, kde předtím nikoho nebylo a právo objevitelů se jim stalo právem domovským. Byli skutečnými ´kulturtrégry, neboť přinášeli kulturní a civilizační hodnoty ku prospěchu celé země“. (str. 162)

„První drobné exploze ideologické občanské války mezi oběma kmeny byly vyvolány českou stranou; zásluhou Jungmannova kruhu se protiněmecké výpady objevily dřív a měly širší společenský ohlas,…České protiněmecké cítění se naplno projevilo v sebezáchovném boji o Frankfurt, kdy davové nálady české veřejnosti nabývaly až podob etnické zášti… Nepřekvapí, že se čeští Němci cítili stále ohroženější,…že se jim vyhlídky na soužití ve společné zemi jevily neradostně. Izolovanost Rakouska od ostatního Němectva vyvolávala pocit, že je vydáno na pospas slovanské převaze. (str. 164-166)

„Versailleský systém byl diktátem, násilným pokusem o nastolení nového statusu quo střední Evropy… Nepřátelstvím obklopené Československo se svým územním rozsahem, se svými početnými nespokojenými menšinami a s hegemonismem Čechů, umožněným protekcí Dohody, bylo vlastně ve střední Evropě tím nejviditelnějším novotvarem s neflagrantnějším dokladem „nenormálnosti“ jejího uspořádání… V mezích možnosti československé politiky však bylo možno např. pochopit podstatu versailleského systému, tohoto symbolu neporozumění Evropy sobě samé.“ (str. 408-422) V citované publikaci se dr. Pithart označuje za „kritického konzervativního liberála“. (str.9) Jak autoři charakterizují liberalismus? … liberalismus, ač etymologicky spřízněný s liberta (tj. „svobodou“), není než egoismus a s národnostním problémem si nikdy hlavu nelámal. (str. 58)

Zvídavý čtenář pravděpodobně sáhne po citovaném dílu, pokud ho ovšem neodradí uvedené výňatky. Budí dojem, že jsou převzaté z „argumentační výzbroje“ sudetoněmeckého landmanšaftu nebo německého nacismu. Po přečtení alespoň nějaké kapitoly si čtenář udělá další závěry jistě sám. Širší vlastenecká společnost česká však čeká na zhodnocení „díla“ z pera objektivního českého historika.

Dr. Pithart v Mnichově

Několik měsíců po vítězném listopadu se objevil dr. Pithart, tehdy již jako předseda vlády ČR, v Mnichově. Co tam dělal? Podle „Sudetendeutsche Zeitung“, tiskového orgánu landsmanšaftu, z 20.7.1990 proběhly: „první oficiální rozhovory mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945. Ministerský předseda Pithart se setkal s vedeném této skupiny.“ Nadpis citovaného článku zněl: „ Kontakty mají pokračovat a být dále prohlubovány.“ Na doprovodné fotografii, umístěné též na titulní straně listu, můžeme vidět dr. Pitharta, sedícího u stolu, proti dr. F. Neubauerovi, tehdejšímu mluvčímu tak zvané sudetoněmecké národnostní skupiny, a dr. F. Wittmannovi. Pod fotografií je text: „Sudetoněmecko-český rozhovor v Mnichově.“

V českém tisku se objevila jak zmíněná fotografie, tak i výše uvedený text ze Sudetendeutsche Zeitung, bohužel se značným zpožděním. Některé redakce zřejmě měly k dispozici výtisk SdZ z 20.7.1990. Česká veřejnost na uvedené skutečnosti odpověděla s velkou nelibostí. Svou obranu napsal P. Pithart do Lidových novin, které 20. prosince 1996 publikovaly jeho článek „Setkání s panem Neubauerem“.  Cituji: „Asi před deseti dny se v deníku Práce objevil článek (autorem byl p. Pospíšil, historik a ´nezávislý publicista´), ve kterém se nemluví pravda. Autor článku tvrdí, že jsem v roce 1990 ´zasedl k jednacímu stolu´ s panem Neubauerem a jednal s ním. Ví přesně, kdy a kde (ovšem že v Mnichově) to bylo. Autor se mýlí.

Při oficiální návštěvě Bavorska mě tehdejší ministerský předseda Streibel žádal, prosil (naléhal na mě, nabízel mi všechna možná i nemožná aranžmá setkání…), abych se s panem Neubauerem sešel k jednání. Odmítl jsem. Tehdy i kdykoliv potom.

Při večeři na počest naší delegace byl pan Neubauer jedním z hostů, které si ovšem pozval hostitel pan Streibel – jedním asi z dvaceti hostů. Tehdy jsme spolu neprohodili ani slovo.

Po večeři při kávě a koňaku ve vedlejší místnosti mě pan Neubauer oslovil. Velmi dobře jsem si pamatoval jeho slova: vyjadřoval škodlibou radost (zadostiučinění?) z toho, že máme – my Češi – problémy se Slováky (rozumějte i se Slováky..). Do hovoru jsme se nedali.“

Pan dr. P. Pithatr tedy tvrdil, že s dr. F. Neubauerem nikdy nejednal. SdZ z 20.7.1990 však přinesl fotografii, na níž je text: „Sudetendeutsch-tschechisches Gespräch im Münchener Prinz-Karl-Palais. Links im Bild der Ministerpräzident Pithart mit Ministerkollegen. Rechts der Sprächer der sudetendeutschen Volksgruppe, Staatsministr a. D. Franz Neubauer, ihm zur Linken Dr. Fritz Wittmann,MdB, und Dlr. Oskar Böse.“

Kromě tohoto již zmíněný článek, publikovaný v SdZ z 20.7. 1990, výslovně mluvil o prvních oficiálních jednáních mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945.

Jaká je tedy pravda?

Na pana dr. P. Pitharta, tehdejšího předsedu Senátu ČR jsme se dne 10. ledna 1997 obrátili otevřeným dopisem. Uvedli jsme v něm již zmíněné údaje. Dále cituji: „Vzhledem k nesmírné závažnosti celého případu obracíme se na Vás s dotazem, zda snímek, který přikládáme, není nějakou pouhou podařenou montáží a článek podvrhem. Pokud tomu tak je, nepochybujeme, že právní cestou zjednáte nápravu a znepokojenou českou veřejnost o uvedeném útoku na Vaši osobu informujete.

Je-li však přiložený snímek autentický a článek pravdivý, pak někteří z informovaných se domnívají, že jediným východiskem z této situace pro Vás, považovaného nejedním Čechem za germanofila, je okamžitá rezignace na všechny veřejné funkce. Jiní jdou ve svých požadavcích ještě dále.

Domníváme se, že sám, pokud nešlo o provokaci proti Vám, jistě chápete, že výše uvedeným jednáním jste ztratil u části našeho národa značnou část morální autority, kterou potřebujete k výkonu své dosavadní funkce…“.

Na náš dopis jsme dostali odpověď  vzniklou situaci nevyjasňující. Pan dr. Pithart tedy jakékoliv jednání s představiteli landsmanšaftu, o němž se v tisku psalo, popíral. Vše vysvětlil výše uvedenými slovy. Pokud však nic nebylo pravda, co SdZ z 20.7.1990 napsaly, nabízelo se právní řešení. Dr. Pithart se mohl obrátit dopisem na redakci SdZ, v tak závažné záležitosti, to bylo nejen jeho právo, ale také i povinnost vůči české veřejnosti, s žádostí o zveřejnění tiskové opravy a o omluvu. Redakce by pak musela zveřejnit text, kterým by celou událost uvedla na pravou míru, společně s omluvou.

Nevíme nic o tom, že by se dr. Pithart na redakci SdZ obrátil. Nevíme nic o tom, že by redakce SdZ tiskovou opravu s omluvou zveřejnila. Lze se proto důvodně domnívat, že vše, co uveřejnily SdZ bylo pravdou. To však by velice otřáslo důvěryhodností nejen pana dr. P. Pitharta, ale i tehdejší a dokonce i současné KDU-ČSL, na jejíž kandidátce pro volby do Senátu ČR tento pán byl. Hrát s prosudetskou a proněmeckou kartou končí prohrou s černým Petrem v ruce nebo i na kandidátní listině.

Dr. Pithart zřejmě rád jezdil do Mnichova. Získal tam ještě jedno prvenství. Byl prvním českým politikem, který překročil práh SdH. „K vrcholnému uznání práce Collegia Carolinum došlo v září 1991, kdy předseda vlády ČR Petr Pithart překročil práh budovy ´Sudetendeutsches  Haus´, aby navštívil ono ´proslulé´ středisko bohemistiky. Pithart byl jedním z disidentů oddaných novému kursu české zahraniční politiky, kteří se snažili přesvědčit národ o jeho růžové budoucnosti v ´nové Evropě´. (Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, Tilia, 2000, str. 143)

Přechod českého tisku do německých rukou

„…novinář Emil Šíp v Kanadských listech napsal, že ´hrana za český tisk začala zvonit od roku 1991, kdy do Čech vtrhla skupina hrobařů z bavorského koncernu PNP. Pithartova vláda neviděla pro politický oční zákal nebezpečí v tom, že bavorský kapitál se zmocňuje sedmé velmoci“. (Bořivoj Čelovský, Konec českého tisku, Tilia, 2002, str.38)

Zmíněná politická choroba byla zřejmě infekční. O něco později ministr zahraničí Josef Zielenec, známý recesista, který  se údajně kdysi snažil založit spolek pro  germanizaci českých zemí, uklidňoval občany: „V současné době nemám žádné signály, které by svědčily o tom, že by zájem zahraničního kapitálu o domácí sdělovací prostředky, včetně tisku, sledoval jiné než ekonomické cíle. Nemám rovněž signály, že by tímto způsobem byly ohroženy státní zájmy ČR.“ (C.d. str. 39)

Dr. Pithart podporoval i privatizaci některých listů. „…privatizační aktivity redaktorů MF krátce po listopadu 1989 podpořené p. P. Pithartem… Finanční machinace kolem prodeje Francouzům i Němcům mi nejsou dost jasné. (C.d., PhDr. J. Hořec, CSc. str. 180) …“Redaktoři, kteří zašantročili  Mladou frontu, si sotva dělali těžkou hlavu z toho, že ji prodali cizincům, ale jistě si rvali vlasy za to, že ji prodali za babku.  Někteří pozorovatelé nazývají tuto transakci ´krádeží´. Václav Žák, šéfredaktor časopisu Listy tvrdí, že nešlo o krádež, neboť pachatelé si nebyli plně vědomi majetkoprávních důsledků svého jednání. Já bych podmínil slovo krádež oxymóronem ´legální krádež´, a to s ohledem na to, že Hvížďala a jeho druhové jednali ve spolku s ministerským předsedou Petrem Pithartem a ministrem financí Václavem Klausem.

Stejným způsobem byla „privatizována´Večerní Praha s novým jménem Večerník Praha. V případě Zemědělských novin Petr Pithart prohlásil, že jejich krádež byla nutná ´jménem demokracie´.“ (C.d. str 32-33)

Je tedy velmi pravděpodobné, že dr. Pithart svým způsobem přispěl i k tomu, aby část  českých novin se dostala do rukou zahraničních, především německých. Nelze předpokládat, že ani on, ani další naši politici, snad kromě Zielence, jak vyplývá z výše uvedeného, kteří se v tomto směru angažovali, „…byli tak naivní a skutečně věřili, že majitelé deníků neovlivňují jejich obsah a že jim jde jen o zisk…“.

Dr. Pithart projevoval též nevšední vynalézavost při tvorbě tiskového zákona. O tom nám něco prozradil jeden německý tiskový manager. „Zmocněnec rodiny majitelů Passauer Neue Presse p. Hirtreiter se na zmíněné schůzce v Brně (r. 2001 – pozn.red.) netajil svými dobrými kontakty s některými českými politiky a disidenty. Pan Hirtreiter před desítkou zúčastněných jmenoval konkrétně Petra Pitharta, jemuž, jak se pochlubil, pomáhal s formulací návrhu českého tiskového zákona. Za zásluhu o mladou českou demokracii považuje dobrý pan Hirtreiter například též i dodávky plakátů pro potřeby sametové revoluce, které svého času údajně sám organizoval pro Prahu.“ (C.d. str. 76)    

Je obecně známou skutečností, že ze SRN proudily dlouhodobě do ČSSR značné sumy marek, tedy ne jen propagační materiály. Disent jako celek se stal tak velkým dlužníkem. Je otázkou dodnes nezodpovězenou, jak např. chartisté spláceli a splatili své dluhy.

Jaký to byl zákon, na němž dr. Pithart, sám právník a v mladých letech dokonce i asistent na Právnické fakultě UK v Praze, pracoval dokonce s pomocí pan Hirtreitra?  „V České republice vešel v platnost zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku 22. února 2000. Je to neuvěřitelné, ale tento zákon neobsahuje ani slovo o tom, kdo může noviny vydávat. A ještě podivnější je skutečnost, že v debatě o této předloze zákona se slovo vlastnictví odvážil vyslovit pouze jeden poslanec – sociální demokrat Zdeněk Jičínský. ´Lituji, že tu teď je samozřejmě určité věci těžké řešit, ale že vlastnické vztahy  v této sféře nejsou upraveny způsobem, který svobodu projevu uspokojivě zabezpečuje.´“ (C.d. str. 21)

Jaké to mělo důsledky? O stavu „českého tisku“ napsala dr. Marie Neudorflová: „ Zároveň redakce velké většiny novin protežují názory, které pravidelně brutálně útočí na identitu českého národa, na jeho velké historické osobnosti i pozitivní stránky jeho historie. Ty jsou běžně a pejorativně nazývány nacionalismem nebo mýty, ačkoli s nimi nemají nic společného. V podtextu většiny těchto článků je často i obhajování naprosto nelegitimních požadavků sudetských Němců a přijímání neobjektivních tradičních německých interpretací českých dějin.“ (C.d. str. 158)

V březnu 1995 vyšlo společné prohlášení sto pěti českých a sudetoněmeckých intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů pod názvem „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci. Je samozřejmé, že  jedním ze signatářů  byl i pan dr. Pithart. Několik vět z tohoto pamfletu: „…Před půlstoletím nařídila československá vláda vyhnání více než tří milionů Němců z českých zemí a ze Slovenska. Stalo  se tak za souhlasu většiny českého obyvatelstva a se schválením vítězných mocností.  Sedm let předtím byla Československá republika okleštěna vnuceným mnichovským diktátem velmocí, což mělo za důsledek její bezbrannost a nakonec ztrátu svobody. Většina sudetských Němců přivítala a podporovalo tuto politiku rozdělení. Dvacet let předtím byli tito sudetští Němci rovněž nuceně přičleněni k československému národnímu státu…Navrhujeme proto neprodleně zahájit jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Obsahem těchto jednání by měly být všechny otázky, které aspoň jedna ze stran považuje za otevřené. … Dále navrhujeme, aby se jednání obou politických reprezentací soustředilo na společný program spolupráce mezi Čechy a sudetskými Němci. Tento program by měl zahrnout umožnění návratu těm vyhnaným, kteří si ho budou dále přát za podmínky, že budou mít stejná práva jako ostatní občané ČR… A navrhujeme konečně, aby Češi a sudetští Němci společně podporovali rozšíření již existující přeshraniční spolupráce mezi sousedícími oblastmi ČR a SRN, jež by postupně měla nabýt podoby, jakou mají v západní části Evropy, již řadu let fungující euroregiony.“

S určitým zjednodušením můžeme říci, že čeští signatáři společného prohlášení viditelně již tehdy, někteří dokonce i mnohem dříve, přejímali nejen terminologii, ale i některé z dílčích či základních cílů landsmanšaftu.

Smiřování s odsunutými Němci, aniž bylo dříve vykonáno vše ke smíření vlastního dosud rozděleného národa, vzbuzuje přirozeně určité pochybnosti. Viditelně jde o nepřirozený postup, vycházející ze zásadně chybně řazených priorit.  

Ohlas na smíření 95 mezi Čechy a tzv.sudetskými Němci byl značně kritický. Mnozí občané byli přesvědčeni, že poškozuje naší republiku. Proto někteří z nich podali podnět k zahájení trestního stíhání jeho signatářů, občanů ČR, pro podezření, že naplnili skutkové podstaty trestných činů.

Z argumentace tohoto podání vyjímáme: „Sudetští Němci žili v hranicích historického území našeho státu, jehož svrchovanost se i dříve vztahovala na celé státní území a na veškeré obyvatelstvo na něm žijící. Princip teritoriality jako předpoklad svrchovanosti je trvalým atributem každého státu. Sudetští Němci ani tím, že dlouhodobě obývali naše státní území nemohli ani jeho část vydržet, či jinak vyjmout ze svrchovanosti našeho státu a vytvořit z něj území, které by patřilo pouze jim jako národnostní menšině. Sudetští Němci byli pouze jednou z národnostních menšin žijících na území ČSR, nikoliv národem. Proto právo na sebeurčení, které patří jen národům, nikdy neměli, nemají a nikdy nenabudou.

Sudetští Němci jako národnostní menšina měli pouze právo přiměřeně se podílet na státní moci. Rozhodli se však pro aktivní účast na rozbití republiky. Toto právo nikdy neměli. Měli však právo vystěhovat se do jiného státu, např. Německa. Pokud zůstali na území republiky, museli počítat s tím, že se na ně bude vztahovat svrchovaná moc čs. státu a v souladu s tím jednat.“

Příslušné státní zastupitelství šetřilo, šetřilo až podání, jak jinak, odložilo.

Čítanka odsunutých dějin

Toto dílo, které uspořádal Petr Pithart společně s Petrem Příhodou, vyšlo za pomoci Nadace Bernarda Bolzana a Nadace Friedricha Eberta. Když to stojí za to, německé nadace jsou hned po ruce. Několik citací nám uvedenou práci přiblíží.

„Téma odsunu bylo zapovězeným tématem hned od počátku, od té doby, kdy jsme začali Němce ´odsouvat´ (budu se důsledně držet termínu ´odsun´ nikoli proto, že bych jej pokládal za výstižný, ale proto, že byl a je příznačný ve svém ´nepokrytém pokrytectví´. C.d. str.6)  /Pozn. red.: V poválečných normách mezinárodního práva jsou obsaženy i odborné termíny. Jedním z nich je transfer, přesídlení či odsun. Vyhnání je dodatečně vymyšlené slovo, které je produktem německého revisionismu./ 

„Nikoli proti odsunu jako takovému, ale proti některým metodám, při něm uplatňovaným se ozývaly jen ojedinělé kritické hlasy – zpravidla z prostředí sociálních demokratů, lidovců a z církevních míst. Sám princip, na kterém byl odsun postaven, tj. princip kolektivní viny, nezpochybňoval po válce téměř hlasitě nikdo.“ (C.d. str. 7)

/Pozn. red.- O odsunu rozhodly vítězné mocnosti za podpory ostatních spojenců. Proti odsunu jako takovému se zpočátku ozývala jen slabá kritika z řad poražených. Ani dnes  ústavní orgány SRN nenapadají vítězné mocnosti druhé světové války za rozhodnutí o odsunu. To ponechávají landsmanšaftu. V ČR proněmecky orientovaní politici kritizují za odsun tehdejší československé orgány, nikoliv však USA a Velkou Británii, dokonce ani Rusko./

„V létě 1977 jsem napsal studii ´Osmašedesátý´ ( v prvních dvou letech šířenou pod pseudonymem Jan Sládeček), v níž jsme mimo jiné vyslovil přesvědčení, že odsun byl spouštěčem neblahých procesů, vedoucích k únoru 1948, k padesátým letům …“. Dr. Pithart se od uvedené doby zaměřoval na odsuzování odsunu.

Proč došlo a muselo dojít k odsunu Němců z ČSR vysvětlují též zprávy zaslané československé vládě v Londýně.

„Zpráva o situaci z října a listopadu 1943:

Stanovisko k Němcům, kteří žijí v Československu je u všech našich lidí zcela jednoznačné. ´Pryč s nimi´. Zkušenost se sudetským obyvatelstvem zůstane poučením pro všechny budoucí generace a náš lid pokládá za jediné správné řešení vystěhování všech Němců z našeho území.“

Zpráva z dubna 1944:

„Ani jeden náš Němec tam nesmí zůstat… Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Musíme mít jistotu, že aspoň naše děti budou mít jednou od Němců pokoj. Vy si neumíte představit, co nám dělají, jak nás ponižují. …Nevíte, jací jsou to fanatici, zvláště jejich ženy a děti.“

Zpráva z 25. července 1944

„Všechny složky obyvatelstva jsou … za radikální řešení v národnostní otázce vůbec. … Ani jeden Němec nesmí zůstat v českých zemích. …“.

Ve zprávách dvou rezistenčních skupin z Čech je vyjádřeno zklamání, když prezident Beneš mluvil o možnosti pobytu loajálních německých občanů. (Z knihy Edvard Beneš, Odsun Němců, Praha 1995, SÚA, fond Ripka, Politické zprávy z ČSR, str. 92-93)

Dr. Pithart a jemu podobní byli se svým stanoviskem k odsunu Němců nejen v rozporu s téměř jednomyslným přáním našeho lidu v době okupace, nýbrž i se stanoviskem exilové Rady svobodného Československa. „Členové Rady svobodného Československa, a to zejména politici čeští pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československému státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. … Odsun  byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána dr. Josefe Černého. Sudetoněmecká otázka bylo to jediné, na čem se členové RSČ shodli s komunistickou Prahou….

Sudetští Němci používali této myšlenkové jednoty k obvinění českého exilu ze spolupráce s Prahou.“ (B. Čelovský, Politici bez moci, Tilia, 2000, str. 103)

Proti RSČ a jejímu stanovisku k odsunu ze 4.7.1953 vznikla koalice sudetských Němců, slovenských fašistických separtistů  a prchalovců. Později se tzv. sudetským Němcům získat určité pochopení pro svoje cíle mezi některými členy RSČ. „Benešovci jsou proti každému ústupku vůči sudetským Němcům, dokonce i proti slizkým frázím a proti dvojznačným a nepřesným formulacím. … Ta druhá skupina …bojuje hlavně z osobních důvodů a proto, že se chce udržet ve vedení exilu.“ Odsunutí Němci již tehdy žádali, aby čs. exil odsoudil vyhnání jako takové a řekl, že míru ve střední Evropě se může dosáhnout jen návratem vyhnanců a zasazoval se o jejich návrat a náhradu jim vzniklých škod. Svou budoucnost odsunutí viděli v transformaci čs. státu v česko-německou federaci.

Původní čs. exil ve své většině ani v čase na tyto a podobné požadavky nepřistoupil. Byli to až někteří chartisté, kteří od roku 1977 se k určitým požadavkům odsunutých Němců blížili či se s nimi dokonce postupně ztotožňovali. Může být tato skutečnost považována za  pozitivní přínos k česko-sudetskoněmeckým vztahům či česko – německým? Nikoliv! Podle mého názoru jde o pozvolný přechod určité části chartistů na sudetoněmecké pozice, a to bez ohledu na mínění většiny našeho národa. A právě jedním z chartistů, který prodělal zmíněný pohyb a došel v tomto směru téměř až k „dokonalosti“ a vytrval, byl i dr. P. Pithart.

K dalším citacím z „Odsunuté čítanky: „Jednání na úrovni vlády s politickou reprezentací sudetských Němců by bylo nestandardním krokem, prosím. Bylo by gestem. Některé politicky neřešitelné (nezkalkulovatelné) problémy však dokáží vyřešit právě jen gesta, totiž takové činy, jejichž vstřícnost vychází z očekávání, které nelze předem zcela spolehlivě zaručit. (str. 26) „Měli bychom ale zároveň dodat, že některé z těchto dekretů (pozn.red.- dekretů prezidenta republiky) byly hanebné a jeden z nich přímo obludný (ten, který dodatečně ospravedlnil zločiny našich lidí v poválečné době tím, že se jich dopustili na Němcích, tedy zákon 115 z 8. května 1946)…“ (str.26)

„Dále bychom Němcům vůbec měli možná říci, že náhrada do naší pokladny za odškodnění pro české oběti od Bonnu nechceme, že je náš stát odškodnil sám a že na refundaci už zkrátka netrváme. Prostě, že si kvůli úplně každé marce  nenecháme vrtat koleno. Zůstaneme tak sice jedinou zemí v Evropě, v níž Německo neodškodnilo své oběti, ale co se dá dělat“. (str.27)

„Česká strana není ochotna připustit, že vznik Československa v r. 1918 byl spojen mj. s nerespektováním práva českých Němců na sebeurčení, a že je první republika diskriminovala“. (str.45-46)

„O průběhu důvěrných mezinárodních jednání si lze učinit pouze hypotetickou představu. Česká strana argumentovala mezinárodně právním zaštítěním vyhnání Postupimskou deklarací. Přiměla tím německou stranu, konkrétně ministra Klause Kinkela, vyjádřit německé chápání závaznosti tohoto dokumentu, které je od samého počátku jiné než české. V české veřejnosti to způsobilo poprask a demarši českého ministerstva zahraničí u vlád někdejších vítězných velmocí. Ruská a francouzská reakce byla ´propostupimská´, americká též, i když méně rozhodná, britská byla rezervovaná“. (str. 50).

S těmito a dalšími tvrzeními p. dr. P. Pitharta, které byly již nesčíslněkrát vyvráceny,  nehodláme polemizovat. Kniha „Rozumět dějinám“, jíž vydalo nakladatelství Galery, s.r.o., pro Ministerstvo kultury r. 2002, vše uvádí na pravou míru.  

Léta plynou, ale pan dr. Pithart ve své neúnavné práci pro národ, mnozí jsou přesvědčeni, že nikoliv pro český, dále pokračuje. Za dobrou práci následuje zpravidla i ocenění. „Za úsilí o vzájemný dialog a podporu česko-německých vztahů udělil německý prezident Horst Köhler místopředsedovi Senátu Petru Pihartovi (KDU-ČSL) Velký kříž za zásluhy s hvězdou a stuhou. Ocenění převzal včera senátor v Praze od německého velvyslance Helmuta Elfenkämpera. „Petr Pithart patří k lidem, kteří se zřetelně vyslovují pro ´gesto usmíření´ s německy hovořícími občany první Čs. republiky, kteří zůstali loajální ke svému státu,“ řekl ambasador(Právo, 19.6.2008). Někteří by z nás by dodali, že nabyli dojmu, že gesto usmíření směřuje p. dr. Pithart i k těm neloajálním. Osobně si myslím, že pravděpodobně v některém příštím roce dr. Pitharta za jeho vytrvalé „usmiřování“ s odsunutými Němci odmění landsmanšaft na svém sjezdu i „evropskou Karlovou cenou.“ Bude to pocta i pro KDU-ČSL? 

Redakce: J. Skalský                                                                               Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 250. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, srpen 2008.

Web. stránka: www.ksl.wz.cz                                                       E-mail: Vydavatel@seznam.cz