Československý tisk o banderovcích

Takové případy nemám rád, ale jít jsem musel. Chudák bača, říkal jsem si, když jsem nastupoval do džípu. O co šlo? 17. srpna v poledne se Anton Kašay, bača z Horného Vadičova, vydal ze své salaše na Biele skale k sousedovi Michalovi Dikašovi z Terchové. Osmdesátiletého otce nechal v kolibě se svojí desetiletou dcerou. Rozloučil se, a že se prý brzo vrátí. Sotva odešel, objevilo se v kolibě několik chlapů v uniformách. Děvčátko je uvidělo a rozběhlo se za otcem, že ho zavolá zpět. Když se s otcem vrátili, našli dědu na zemi v kaluži krve, těžce dýchal a už se neprobral. Muže v uniformě už neviděli. Udělal jsem si takový závěr: šlo pravděpodobně o skupinu banditů, která viděla běžet děvče ze salaše. Domnívali se, že běží pro vojáky, a proto starého zabili. Bože, kolik ještě bude těch mrtvých?

Teplice mají aféru. Praporčíka Porteše z praporu Javor Praha obvinili ze zbabělosti. „Štábní krysy,“ pronesl náčelník, „poslat je sem, hned by je přela chuť vymýšlet si takové koniny.“ Šlo o to, že 19. srpna se při kontrole úseku Varín - Nezbudská Lúčka zjistilo, že v úseku třetí roty zůstala ve vzdálenosti dobrých pěti set metrů nehlídaná hájovna Dvor na kopci. Bylo to jedno z posledních míst, kde si mohli banderovci ještě opatřit nějaké jídlo. Proto měla rota po setmění poslat do hájovny hlídku. V devět večer tam poslal práporčík čtyři strážmistry. Případnou pomoc si měli od čety vyžádat domluveným znamením. Hlídka, vyzbrojená třemi samopaly a puškou, došla k samotě v půl desáté. Během postupu nezjistila nic podezřelého. Velitel Novotný s dvěma členy vešel do hájovny, zatímco strážmistr Hořejš zůstal hlídat venku. V domě zastihli jen hajného Alojze Franka. Krátce nato vešla do místnosti i jeho dcera Antonia, která předtím dojila krávy. Tehdy se venku rozštěkal pes. Antonia vyšla ven, utišila ho, ale pes začal znova. Opět tedy vyšla, v okamžiku se však vrátila a zelená strachy vykoktala, že na dvoře stojí chlap v uniformě a s puškou. V té chvíli se vrátila z pole i hajného žena se synem. Neznámý mezitím přešel ze dvora ke vchodu do myslivny. Strážmistr Hořejš, který hlídal venku, ho pokládal za našeho vojáka, protože měl naši uniformu, a žádal heslo. Neznámý ho ale česky vyzval, aby se vzdal. Nato začal ukrajinsky vysvětlovat, že je slovanský bratr a žádal, aby Hořejš nestřílel. Když strážmistr pochopil, koho má před sebou, vypálil dávku ze samopalu a hned vběhl do hájovny. Bandita zmizel. Hlídka přikázala rodině hajného, aby se skryla v kuchyni a rozestavila se u dveří a u oken. Po chvilce někdo zaklepal na okno a zavolal: „Vzdejte se! Dejte nám chleba! Nechte nás uvařit si nějaké jídlo!“ Tehdy se velitel hlídky zeptal: „Kolik vás je?“ Odpověď zněla: „Sto padesát!“ Po chvilce tentýž hlas žádal, aby někdo z obyvatel nebo členů hlídky vyšel ven neozbrojený vyjednávat. Novotný naopak žádal, aby někdo z banderovců šel dovnitř. Po krátkém dohadování vyšla hajná se synem Františkem. Banditi po nich žádali chléb a stále opakovali, že jich je hodně. Jakoby na pokyn se ozvali někteří ukrytí v okolí. Na Frankové vyzvídali, kolik má hlídka členů, kdo jsou a vzkázali, aby je pustili dovnitř, chtějí si opravdu jen uvařit jídlo. Potom ji doprovodili ke dveřím a propustili. Jen vešla do hájovny, banderovci opět vyzvali hlídku, aby se vzdala, nebo zapálí dům. Novotný zvolal: „Běžte k čertu, nebo budeme střílet.“ Nato se pod oknem mihla postava a Novotný na ni vypálil dávku ze samopalu. Tak začal marný boj s přesilou. Hned první výstřely zasáhly Novotného do břicha. Když padal, dostal druhou dávku do hlavy a do pravé strany těla. Tmu rozbouřily výstřely, křik vylekaných žen, do okna vletěl granát, v místnosti plné prachu a omítky umíral velitel. Po přestřelce se banda stáhla do lesa. Strážmistr Krystl využil chvilky a začal pískat. Dával znamení četě, která uslyšela střelbu a už pospíchala na pomoc.

Na zprávu o střetnutí reagovala Praha podivným způsobem. Zprávu označila za nedostatečnou a požadovala zdůvodnit tyto otázky: 1. proč práporčík Porteš, když věděl, že banda směřuje k samotě, neposílil předsunutou hlídku, nedoprovázel ji, nerozmístil ji a nepoučil; 2. proč zaujal svoje postavení v záloze pět set metrů od samoty; 3. proč neučinil opatření na zesílení hlídky, když slyšel střelbu; 4. proč vyslal pomoc až na volání po skončeném boji? To všechno svědčilo podle Prahy o jeho zbabělosti, která byla dokázána také tím, že sám nešel na místo, odkud slyšel střelbu, a navíc si ponechal tolik mužstva, aby chránil osobní bezpečnost. Major Duda měl hodně starostí, aby uvedl celý případ na pravou míru. Písemně potvrdil, že práporčík Porteš měl držet jedenapůlkilometrový úsek s dvaceti pěti muži. Z nich čtyři byli v hájovně, třináct v úseku a zbylých osm hlídalo tábor čety. Úsek byl proto obsazený slaběji než hájovna. Nemohl ani vyslat okamžitou pomoc, protože příslušníky bylo třeba nejdříve stáhnout, zorganizovat a ani potom nemohli postupovat rychle kvůli tmě, terénu a kvůli nebezpečí, že padnou do pasti. Major v závěru zdůraznil, že praporčík Porteš je schopný a ne zbabělý velitel, a k tak vážným charakterovým rysům a morálním vlastnostem, jakými jsou vojenská čest a důstojnost velitele, je třeba se vyjadřovat s největší opatrností.

Každé ráno jsem se se zvědavostí lačně vrhal na noviny. Zajímalo mě, co psali o nás a banderovcích.

„Není možné zamlčovat,“ psala slovenská Pravda, „že veřejnost považuje dosavadní opatření proti banderovcům za nedostatečná a ne dost energická. Přirozeně, úplné zničení ozbrojených banderovských skupin, v jejichž čele stojí i zkušení vojáci, vyžaduje důkladně promyšlený plán, soustavně vedené a metodicky uskutečňované útočné akce. Jakákoliv polovičatost nebo nerozhodnost v boji proti nepříteli tak zarytému a tak troufalému, o kterém opravdu platí, že nemá co ztratit, jen zvyšuje oběti jak v řadách civilního obyvatelstva, tak i vojáků.

Okolnost, že banderovci vyhledávají své oběti právě ve vojensky nehlídaných vesnicích, nasvědčuje, že mají své informátory. Není těžké uhodnout, kde je třeba hledat tyto důvěrníky a zrádce. Zarytí a nenapravitelní nepřátelé státu, úderníci a fašističtí utečenci bývalé HG a podobných útvarů - to jsou ti národovci, pro které žádný spojenec není dost špatný.“

Obrana lidu tento názor podpořila: „Ten, kdo často dobromyslně píše kritiky o armádě, nemá jednodušší možnost, než si je ověřit v ní samé. Ať si stoupne na horách s puškou v ruce a stanovým dílcem, ať se zakope na měsíc v pohoří Fatry, ať jde na průzkum do lesů, nebo chodí v dešti po horských srázech, jako to dělali celý minulý týden naši vojáci. Možná, že potom bude mít jasnější obrázek o všem, co dnes vojsko dělá, pokud se mu, pravda, nestane, že stoupne na minu jako desítky vojáků při odminovávání, anebo pokud ho nějaký banderovec neodstřelí, jako se to v nejednom případě stalo.

Kupodivu, ani demokratický Čas nenastavil křivé zrcadlo: „Kdo jsou banderovci? Co hledají a kam jdou? Co se děje na východním Slovensku? Byly to každodenní otázky obyvatel západního Slovenska, když na východě vyhlásili výjimečný stav a kdy se začaly objevovat první zprávy o zločinecké činnosti těchto dezorganizovaných band. Velké pobouření způsobilo přepadení členů NB v Turčianské Blatnici, při kterém zahynulo pět osob. Případ se dostal až do pléna Slovenské národní rady, kde se rozhodlo proti bandám rázně zakročit.

Pravda zvýšila hlas: „Neuplyne téměř den, aby skupiny ozbrojených banditů nepřepadly tu klidnou vesnici, tam salaš, nebo statek, dokonce i státní úřady. Bezbranné civilní obyvatelstvo - především rolnické - je na mnohých místech vydané napospas smečkám loupežníků a násilníků. Včera jsme zveřejnili zprávu o úspěšné akci bezpečnostních orgánů, které na jednom úseku zajaly jedenáct banderovců. Ukázalo se, že mezi nimi bylo sedm příslušníků bývalé Hlinkový gardy.

Potyčka, jak se vůči banderovcům chovat, nabrala na síle.

Olej do ohně přililo národně-socialistické Svobodné slovo naoko lítostivým úvodníkem: „Pár stovek otrhaných štvanců odkudsi z východu se snaží přejít přes naše země kamsi na západ. Mají pro to zřejmě svoje důvody. Bylo by opravdu nejmoudřejší nechat je projít tam, kde si myslí, že budou mít klid!“

O několik dní později už ale vyčítalo: „Dnes a denně čteme v tolika novinách, jaké hrozné nebezpečí představuje pár stovek otrhaných štvanců, kteří se snaží přejít přes naše země kamsi na západ. Nezvětšuje tady někdo úmyslně nebezpečí banderovců?“

Na provokaci odpovědělo rozhořčeně Rudé právo: „Nechte banderovské, esesácké, fašistické bandy svobodně projít přes republiku do Německa! To píše Svobodné slovo o fašistických bandách, které pronikly na území našeho státu a které s pomocí luďáckých a gardistických živlů ohrožují na Slovensku klid a bezpečnost občanů! Svobodné slovo vlastně vyzývá k pomoci banderovcům. Fašističtí vrahové a esesáčtí hrdlořezové jsou podle těchto novin jen ,otrhaní štvanci´, tedy vlastně ubožáci zasluhující si snad dokonce i slitování. Kým jsou banderovci štvaní a kam se chtějí dostat? Tahle otázka Svobodné slovo zřejmě nezajímá. A přece je jasné, že je stíhá spojenecké Polsko, naše armáda a SNB kvůli teroristické, fašistické činnosti, ohrožující lidově-demokratické zřízení, a že směřují do Německa, mezi své, aby tam mohli pokračovat ve výpadech proti nám, proti Polsku a slovanským zemím vůbec.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 393-397

nakladatelství Futura, Praha 2014, ISBN 978-80-88035-