Československé legie obsadily Transsibiřskou magistrálu

V době, kdy se projednávaly přípravy protisovětské intervence, působilo Masarykovo memorandum v dohodových kruzích velmi nepříznivě. V Paříži bylo známé již 15. dubna, ale v žádném případě neovlivnilo rozhodnutí Dohody o účasti legií v tvořící se intervenční frontě, které padlo koncem dubna 1918.

Na zasedání Nejvyšší válečné rady v Abbeville 2. května 1918, kterého se zúčastnili všichni významní představitelé Dohody - Clemenceau, Pichon, Foch, Pétain, Lloyd George, Bliss aj. -, bylo rozhodnuto o zapojení legií do intervenční akce. Legie měly změnit nastoupený směr cesty do Vladivostoku, dohodnutý ještě Masarykem se sovětskou vládou. Ešalony, jež byly východně od Omsku, měly pokračovat dále na Vladivostok a „spolupůsobit při akci Spojenců v Sibiři“. Vlaky západně od Omsku měly být dirigovány novou cestou - na sever do přístavu Murmanska a Archangelska, a mělo jich být, „dříve než budou naloděny, účelně používáno k obraně přístavů archangelského a murmanského i k dozoru a ochraně železniční trati murmanské“. Toto rozhodnutí přišlo v okamžiku, kdy se na Dálném východě počala vyloďovat japonská a americká intervenční vojska a na severu - v Murmansku a Archangelsku - vojska anglická a francouzská. Legie se měly spojit s těmito intervenčními silami.

Toto rozhodnutí bylo pro legie závazné, neboť byly součástí francouzského dohodového vojska. Bez podpory Dohody se vůbec nemohly dostat z Ruska, neboť potřebovaly lodě, které by je odvezly.

Celé jednání, i toto konečné rozhodnutí, bylo realizováno Dohodou bez účasti Československé národní rady v Paříži. Její představitelé se na jednáních podíleli pouze nepřímo, v dílčích diskusích. K mezispojeneckým poradám přizváni nebyli. Politika Československé národní rady v Paříži se proto za vzniklé situace snažila na jedné straně využít nové úlohy přisouzené legiím k politickému posílení zahraniční akce. Na druhé straně se zvýšeným úsilím snažila zachránit legie a urychlit stůj co stůj jejich započatý odjezd z Ruska. Proto také vedla odbočka Československé národní rady na Rusi neustálá jednání se sovětskou vládou o urychlení přepravy legionářských ešalonů.

V souvislosti s příkazy Dohody o změně cesty legií a o jejich rozdělení na východní a západní část jednali také francouzští zástupci se sovětskou vládou o realizaci této změny. Sovětská vláda souhlasila.

Současně však se sovětská vláda již po podepsání brestlitevského míru snažila zpomalit postup legií na východ. Na její postup působil tlak Německa, které se snažilo znemožnit přepravu československých legií na francouzskou frontu a tím její posílení v boji proti Německu.

Uvnitř Ruska, zmítaného revolucí, byla velmi komplikovaná a značně nepřehledná situace. Spojení mezi centrální revoluční vládou a místními orgány nebylo upevněno a tyto orgány postupovaly v mnoha případech samostatně a značně nezávisle na ústřední vládě. Sovětská vláda viděla nebezpečí, kterým pro ni byly legie jako součást dohodového vojska připravujícího intervenci. Sovětská vláda se obávala vojenské síly legií. Proto byly vedeny diskuse o nejvhodnějším postupu vůči nim. Lenin se snažil o dosažení určité dohody s nimi. Trockij zastával tvrdý postup směřující k jejich likvidaci. Podmiňoval jejich další postup jejich odzbrojením. Legie odmítly tuto podmínku přijmout. 21. dubna 1918 vydal proto lidový komisař Čičerin příkaz, že „československé legie se nesmějí pohybovat na východ“. A 23. května 1918 vydal Aralov jménem správy operačního oddělení komisariátu vojenství rozkaz Rudé armádě: „Potvrzuje dříve vydaný rozkaz, vybízím vás okamžitě učinit rychlá opatření, aby byly zadrženy, odzbrojeny a rozformovány všechny vlaky s oddíly československého armádního sboru.“

Rozkazy sovětských činitelů, namířené k rozbití a zničení legií, vyvolávaly oprávněné obavy legionářů o vlastní osud. Posilovaly jejich nepřátelský vztah k sovětské moci.

Zástupci Odbočky Československé národní rady na Rusi - Prokop Maxa a B. Čermák - se snažili jednáním se sovětskou vládou stůj co stůj zabránit otevřenému konfliktu a ozbrojené srážce legií s Rudou armádou. Proto přistoupili na Trockého podmínku a 20. května 1918 vydali legiím příkaz odevzdat všechny zbraně místním sovětům pod hrozbou, že „neuposlechnutí rozkazu bude považováno za zradu“.

Do celého kritického vývoje zasáhly však rozhodujícím způsobem legie samotné. Hlavní masa legionářů souhlasila s Masarykovým rozhodnutím o neutralitě legií ve vnitřních ruských záležitostech a se svým odchodem z Ruska na francouzské bojiště. Po Masarykově odjezdu vznikala však v legiích opozice proti jeho rozhodnutí. Důstojnické kruhy udržovaly kontakty s představiteli ruských skupin bojujících proti revoluční ruské vládě. Sílily tendence zapojit legie do bojů proti sovětské moci v Rusku. Velmi silně se zhoršoval i poměr mezi důstojnickými kruhy legií a Odbočkou Československé národní rady v Rusku, která usilovala o dohodu se sovětskou vládou. Docházelo k případům, že členové Odbočky byli důstojníky vykazováni z legionářských vlaků, kam přicházeli na schůzi či na besedu.

V okamžiku, kdy přišel rozkaz k rozdělení legií a ke změně jejich cesty, došlo k vyhrocení celé situace. Legie nebyly dostatečně informovány o tom, že jde o rozhodnutí Dohody přijaté představiteli zahraničního odboje. Legionáři rozjitřeni již celou řadou dřívějších incidentů, zastavením transportů i požadavkem sovětské vlády odevzdat zbraně, pokládali sovětskou vládu za iniciátora změny. Jejich hněv se obrátil proti sovětům i proti vlastnímu vedení, proti Odbočce Československé národní rady, která se sovětskou vládou vyjednávala.

Za této situace došlo na úpatí uralského předhůří v Čeljabinsku - 14. května 1918 - k incidentu, který svými důsledky daleko přerostl místo svého vzniku.

Z vlaku, v němž němečtí a maďarští zajatci jeli na západ, hodil někdo kus železa do hloučku československých legionářů, stojících u svých ešalonů. Zasáhl jednoho z českých vojáků. Nastala vřava. Legionáři zastavili zajatecký vlak. Viník byl vyvlečen a „samosoudem“ na místě zabit.

Čeljabinský sovět zahájil vyšetřování případu. Legionářské stráže, které přinutily zajatce vystoupit a účastnily se celého případu, byly uvězněny. Deputace legionářů, která se obrátila na čeljabinský sovět s žádostí o propuštění zatčených, byla rovněž uvězněna. A tu československé jednotky, které měly celkem asi 8.400 mužů, vtrhly do města. Obsadily křižovatky, odzbrojily ruské strážce a armádu, obklíčily budovu sovětu a vynutily si propuštění zatčených. Potom se vrátily zase zpět do svého transportu. Od toho dne existoval mezi legionáři, kteří měli obsazeno nádraží, a mezi sovětskou vládou v Čeljabinsku, která držela město, válečný stav. Obě strany byly v pohotovosti, stavěly proti sobě stráže a vysílaly rozvědky.

Čeljabinský incident neměl sám o sobě vážnější význam. Obdobných srážek se v této době počínající občanské války odehrávalo na území Ruska značné množství. Ale v téže době se v Čeljabinsku sešel 1. sjezd československého vojska, který jednal o situaci legií a o jejich dalším postupu.

20. května na něm bylo rozhodnuto: „Odmítnout cestu části ešalonů na sever a pokračovat na východ - do Vladivostoku vlastním českým pořádkem.“ Současně sjezd odmítl podřídit se rozkazu Odbočky Československé národní rady o vydání zbraní, neboť „je v rozporu s vůlí legií, které ho proto nepokládají pro sebe za závazné“. Neméně důležité bylo i další usnesení: „Sjezdy československého armádního sboru vyjímá z kompetence Odbočky Československé národní rady veškeré vedení transportu vojska nacházejícího se na cestě do Vladivostoku a předává je sjezdem zvolenému a k tomu zmocněnému Prozatímnímu výkonnému výboru, jenž je po dobu transportu do Vladivostoku jedině oprávněn vydat příslušné rozkazy. Případná nařízení vydaná odbočkou Československé národní rady jsou neplatná.“

To znamená, že sjezd odmítl změnit směr své cesty, postavil se proti dosavadnímu vedení a rozhodl se pokračovat v původní cestě „vlastním českým pořádkem“.

Z členů Prozatímního výkonného výboru byl zvolen triumvirát, který převzal vedení legií. Jeho členy byli generálové Gajda, Čeček a Vojcechovský. Ke všem částem legií - rozloženým v té době od Penzy přes Čeljabinsk a Irkutsk až k amurské dráze - byli rozesláni kurýři. Informovali jednotlivé části legií o rozhodnutí čeljabinského sjezdu. Na celé trase sibiřské magistrály - na frontě dlouhé 10.000 km - došlo k bojům s ruskými revolučními vojsky. Ozbrojený konflikt legií se sovětskou mocí vzplanul i v evropské části Ruska.

Vystoupení legií bylo provázeno jejich velkými vojenskými úspěchy. Legie obsadily Ural a sibiřskou magistrálu. Pod jejich ochranou došlo k řadě protisovětských vzpour, které vedly k pádu slabé sovětské moci v této rozsáhlé oblasti.

Ve vedení legií bylo zřízeno i zvláštní Technické oddělení, s jehož pomocí začala být v oblastech vojensky kontrolovaných legiemi obnovována válkou a revolucí rozvrácená ekonomika. Čeští inženýři a manažeři z řad legionářů zaujali postupně vedoucí postavení ve většině velkých uralských a sibiřských závodů a obnovili v nich výrobu.

Legie dosáhly velikých úspěchů i na evropské volžské frontě. Jejich vítězství vyvrcholila dobytím Kazaně, kde padl do jejich rukou i velký ruský zlatý poklad.

Pro vývoj situace v létě roku 1918 měla vystoupení legií velký politický význam. Jejich jméno letělo světem. Jejich úspěchy působily velmi silně na dohodové velmoci, posilovaly politickou pozici Československé národní rady v Paříži, i když ke konfliktu došlo přes její hlavu a proti jejímu úsilí.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 46-49

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9