Československá armáda proti banderovcům

Zcela jistě rozhodly vraždy. Středověká krutost, zabíjení bezbranných a nevinných, ničemnost a podlost pachatelů, trýznění bez jiskřičky lítosti, celý ten přízrak krvavého řádění, zděšení lidé, podzim a zima plná hrůzy, která se usadila v tomto zapomenutém kraji jako noční můra tehdy, kdy se nedaleko odtud národ radoval z prvních doušků svobody, ve městech se svítilo, orchestry vyhrávaly a život se naplno rozbíhal. Svištění kulek, suchý třeskot výstřelů, dým spálenišť, nářek nešťastníků, výkřiky umírajících, to všechno mě přerodilo. Už jsem říkal, nebyl jsem dnešní. Povstání i fronta mi daly zabrat. Ale střílet do zad, mučit lidi, to ne. To bylo i na poctivého chlapa příliš. Stal se ze mne honicí pes ženoucí se za kořistí. Ne nadarmo se říká, že bezmocná zlost dokáže zázraky. Pocítil jsem to hned po prvním krveprolití, které jsem musel vyšetřovat.

Stav 10. pěší divize v Košicích, do jejíhož operačního prostoru východní Slovensko patřilo, byl v poválečných měsících žalostný. Výpis ze zprávy z konce srpna, který tu uvádím, vůbec nebyl vtip. „Předsednictvo ONV v Humenném žádalo proti bandám vojenskou asistenci místní posádky, která ji nemohla poskytnout kvůli minimálnímu stavu - jde pouze o strážní útvar. Proto žádalo pomoc z Michalovců. Ta přišla večer 25. srpna 1945. Mezitím překročily státní hranice další bandy v síle pět set až tisíc mužů a obsadily obec Staškovce. Vpád hlásili 10. divizi, která vydala rozkaz soustředit do Humenného všechno, co bylo k dispozici.

14. pěší pluk Prešov vyslal padesát mužů. Byl však velmi slabě vyzbrojený. Rozmístili ho tak, aby přehradil cestu a přechod do Sninského, Mezdilaboreckého a Humenského okresu.“

Každému, kdo byl voják, ale i nevojákovi, musí být jasné, jak to bylo s poměrem sil. Stovky po zuby ozbrojených zabijáků odhodlaných ke všemu, banditů, kteří prošli frontovým ohněm v esesáckých divizích, v diverzních oddílech, v teroristických rojích - a proti nim posbíraný houfec záložáků a nováčků ze strážních rot poloprázdných kasáren, jednotka bez jakékoliv bojové hodnoty, která mohla nanejvýš jen hlídkovat na cestách mezi okresy, ne však bojovat s banderovci.

Na všechny žádosti o pomoc přicházely téměř stejné odpovědi. Každý den přinášel svědectví o tom, nakolik se braly zoufalé výzvy vážně. Když hlavní velitelství Národní bezpečnosti vydalo rozkaz „soustředit do Humenného síly z oblasti Trenčína a Žiliny“, vyslaly tyto oblasti - doslova a do písmene - dva důstojníky, dva strážmistry a šedesát příslušníků.

O materiálním zabezpečení nejlépe vypovídala omluva velitele oblastního velitelství Národní bezpečnosti za opožděné odeslání situační zprávy, protože „zdejší velitelství má jen jeden vypůjčený psací stroj“. A když žádal, aby mu přidělili alespoň jeden, nemohli mu vyjít vstříc, protože na divizi jich měli právě tolik. Když hlavní velitelství delegovalo svého zmocněnce do Humenného, muselo pro něho vyžádat ojetou Tatru 52 až z Bratislavy. Protože na výstroji, zejména zimní, závisí řádné konání služby, vyslovuje se Pověřenectvu pro věci vnitřní prosba zaopatřit nejpotřebnější příslušníky ještě v tomto zimním období. Výzbroj příslušníků je zatím postačující. Každý má zbraň - pušku. Někteří samopaly. Mnozí i pistoli."

Pestrá směs zpráv, která přicházela o prvním vpádu band, byla nepřesná, protichůdná, jednou zveličená, jindy záměrně zlehčovaná, nejednou zcela zmatená. Finanční hlídka z Lesnice hlásila, že se banditům ubránila pouze soustředěnou palbou, finanční stráži v Pfarfě hodili do stanice granát, finanční hlídce z Runiny, se kterou se potkali v lese, nezkřivili vlas na hlavě a popovídali si s ní. Bandy vyrabovaly kdejaký obchod, ale ve Vinném platily za dva voly americkými dolary. V každé druhé vesnici tvrdily, že se západní spojenci už domluvili a vyhlásí Rusku válku, ve které ho porazí, zatímco v Hradisku si předvolaly předsedu národního výboru Sobola a učitele Dadeju a vyzvídaly, co je ve světě nového, zejména jak se velmoci dohodly na začátku třetí světové války, ve které zaútočí na Rusko.

Jedním slovem, situace nepřehledná, zprávy rozporuplné. Jisté bylo jen to, že dobře vyzbrojené bandy pronikaly hluboko na naše území a slabé bezpečnostní orgány a finanční stráž byly proti nim bezmocné.

5. 8. o půlnoci se přesouvalo asi dvě stě teroristů přes les u Parihuzovců a přešlo do Polska. V tentýž den ve 23 hodin přešla další dvousetčlenná banda do Polska u Velké Polaný. Výzbroj: lehké a těžké kulomety, samopaly, v každé skupině dvě těžká děla a deset minometů.

23. 8. ozbrojená dvousetčlenná banda u obce Suchá.

27. 8. přecházelo přes vesnici Velkrop více než hodinu a půl velké množství banderovců, jejich počet se odhaduje na tři tisíce mužů. Byli velmi silně vyzbrojení. Batohy neměli, jen chlebníky, v každém po několika stech nábojích. Oblečení byli většinou do ruských, ale taky do německých uniforem, někteří byli v civilních šatech. Podle údajů obyvatel jsou většinou rusínské národnosti. Mají vlastní povozy, kuchyně a na místě, kde táboří, nechávají prázdné americké krabice a konzervy. Obyvatelstvu namlouvají, aby domy zničené válkou ještě nestavěli, protože by o ně znovu přišli ve třetí světové válce, která co nevidět začne a ve které bude Rusko poraženo.

30. 8. Podle výpovědi občanů, kteří přišli do styku s banderovci ve Svidnickém okrese, bandy podstoupily v Polsku těžké boje s příslušníky 4. ukrajinského frontu. Z ruské strany byly nasazeny pozemní i vzdušné zbraně, v důsledku čehož byli banderovci rozprášeni, a proto ustoupili na naše území. Polákům zničili čtyři tanky jakousi neznámou protipancéřovou zbraní. Jejich velitelem je major, pětatřicetiletý Ukrajinec štíhlé postavy, asi 185 cm vysoký, světlých vlasů, velmi inteligentní, který stále opakoval, že vedou boj proti komunismu, nechtějí kolchozy a jejich cílem je samostatná Ukrajina. Jeho zástupci jsou dva kapitáni, Rumun a Ital. Mají čtyři lékaře. Jsou různých národností, ukrajinské, německé, italské, dokonce jsou mezi nimi i Češi a Slováci. Na neznámém místě mají být ještě jednotky vlasovců. Většinou jsou svobodní. Všichni pocházejí ze Stanislawowu. Podle odhadů je na východním Slovensku na tři tisíce pět set banderovců.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 248-253

nakladatelství Futura