Česko-německá jednání koncem třicátých let

Na podzim roku 1936 byl narušen československý spojenecký systém orientovaný na západní velmoci. V této situaci vystupoval do popředí význam Ruska jako druhé velmocenské opory československé zahraniční politiky. Na rozdíl od západních velmocí mělo Rusko bezprostřední zájem na vývoji situace ve střední a východní Evropě. Tato oblast, která přímo sousedila s jeho územím, nabývala pro Sovětský svaz nový, aktuální mocensko-politický význam. Politické řešení porýnské krize oslabilo spolupráci francouzsko-sovětskou. Hrozící mezinárodní izolace Ruska stupňovala jeho zájem na spolupráci s Československem.

Československa se obě tyto roviny bezprostředně dotýkaly a hluboce působily na jeho vnitřní vývoj. K tomu přistupovalo narušení mezinárodního postavení Československa. Pod vlivem všech těchto faktorů začaly v průběhu roku 1936 různé skupiny hledat různá mezinárodněpolitická východiska.

Hodžova skupina v agrární straně se snažila modifikovat dosavadní Benešovu zahraničněpolitickou linii a zaměřovala se především k nové úpravě politických vztahů středoevropských států, ke spolupráci Československa, Rakouska a Maďarska. Tato koncepce měla velmocenskou vazbu na Itálii.

Druhá linie v agrární straně, reprezentovaná vedením strany v čele s Rudolfem Beranem, obnovila fakticky v průběhu roku 1936 pravicový prosincový blok. Ve spojení s Hlinkovou slovenskou ludovou stranou a s Henleinovou sudetoněmeckou stranou žádala zvrat československé zahraniční politiky. Žádala přizpůsobení se nové situaci v Evropě a provádění konformní politiky s ostatními okolními státy. Konkrétně žádala užší spolupráci s Polskem a dohodu s Německem.

Tyto návrhy agrární strany se v Německu pochopitelně setkaly s příznivým přijetím. Současně však nacistické Německo postavilo podmínku, po jejímž splnění bylo teprve ochotno s Československem jednat. Touto podmínkou bylo tzv. řešení sudetoněmecké otázky, tj. jednání s Henleinem a splnění jeho - právě v této době konkretizovaných - požadavků. Splnění těchto požadavků znamenalo fakticky rozbití republiky. To agrární strana chápala. Na druhé straně však viděla, že jediná cesta k dohodě s Berlínem může vést přes dohodu s Henleinem. A protože chtěla dospět k dohodě s Německem stůj co stůj, byla ochotna vydat se cestou ústupků Henleinovým požadavkům. Proto se také agrární strana, která již dříve navázala kontakty se sudetoněmeckou stranou, od tohoto okamžiku stala hlavním prosazovatelem dohody s Henleinem.

Současně se v téže době zdála Hitlerovi příhodná situace, aby se konečně přímo pokusil připoutat k Německu Československo jako jediný stát střední Evropy, který se ještě bránil.

Hitlerova naděje, že Československo je zralé k připoutání k Německu, se však ukázala jako neopodstatněná. Proto další jednání přerušil.

Jisté je, že po přerušení československo-německých jednání v lednu roku 1937 došlo k vystupňování německé kampaně proti republice. Současně však se změnil její charakter. Obviňování Československa ze spolupráce s bolševickým Ruskem ustoupilo do pozadí a hlavním cílem kampaně se stal „sudetoněmecký problém“. Na Benešovo kategorické odmítnutí jednat o tomto problému s Hitlerovými emisary s poukazem, že jde o vnitřní záležitost republiky, odpovědělo Německo tím, že se - v úzké spolupráci s Henleinem - snažilo učinit z celé záležitosti mezinárodní problém. Bojem „proti útisku německých soukmenovců“ působilo na evropské veřejné mínění a tím zaštiťovalo svou sílící agresi proti Československu.

Ihned po zakončení diskuse o směru československé zahraniční politiky byly ve vnitřní politice zahájeny přípravy k česko-německému vyrovnání a celá otázka se současně stala od tohoto okamžiku nejdůležitějším vnitropolitickým problémem, k němuž jednotlivé strany přistupovaly z nejrůznějších aspektů. Vládní návrh byl založen na projektu hospodářské pomoci německým pohraničním oblastem, byl zaměřen k zlepšení sociální a zdravotní situace německého obyvatelstva, upravoval skladbu státního aparátu podle národnostního klíče, obsahoval jazyková opatření a opatření v německém školství.

Memorandum německých koaličních stran a vládní návrh tvořily tzv. dohodu z 18. února 1937. Byla uzavřena mezi československou vládou a německými aktivisty a jejím cílem bylo dospět k česko-německému národnostnímu vyrovnání v republice.

Německé aktivistické strany zastupovaly však již jen 22 % německého obyvatelstva, byly vnitřně nejednotné a samy již v této době navazovaly kontakty s Henleinovou sudetoněmeckou stranou. Současně pravé, tj. vedoucí křídlo vlastní Hodžovy agrární strany vykonávalo na Hodžu nátlak, aby se vzdal své spolupráce s neoaktivistickým blokem a zahájil jednání s nejsilnější německou stranou, tj. s Henleinem.

Henleinova sudetoněmecká strana předložila vlastní návrh úpravy československo-německého vyrovnání, jehož základem byla snaha o prosazení kolektivních práv německé menšiny. Žádala sudetoněmeckou autonomii podle národnostního katastru a uznání národní skupiny sudetských Němců za korporaci s veřejným právem a jednotným zastoupením. Takováto autonomie a samospráva se měla realizovat jednak na sídelním území každé národnosti, jednak měla být v poměrném počtu zastoupena v centrálních orgánech a institucích státu. Zaručit ji mělo přijetí odpovídajících zákonů, jejichž projekty navrhla sudetoněmecká strana 27. dubna 1937.

Jejich - místy značně mlhavá - formulace dokazovala především, že henleinovci se chtějí zmocnit vlády nad německým „národním svazem“, tedy plně ovládnout německé obyvatelstvo v ČSR. Zákony měly vnést vážné komplikace do vnitřní soudržnosti československého státu, a byly proto těžko přijatelné i pro pravicové české strany. Kromě toho je Henlein sám prohlásil jen za základ požadavků dalších.

Henleinova sudetoněmecká strana koordinovala svou politiku s Německem, které zesílilo v průběhu roku 1937 svůj diplomaticko-politický nápor na izolaci československého státu. Berlín mařil za pomoci Polska a Maďarska všechny pokusy Československa stabilizovat status quo ve střední a jihovýchodní Evropě. Zároveň stupňoval přípravy vojenského náporu proti ČSR, který souvisel s tím, že v plánech německého velení figurovalo Československo trvale jako nepřátelský stát. Československo se mělo stát objektem útoku nejen v případě střetnutí se Západem, ale, jak o tom svědčily Směrnice pro jednotnou válečnou přípravu branné moci, jež 24. června 1937 vydalo německé ministerstvo války, také v případě „využití politických příznivých příležitostí, kdyby se naskytly“. „Cílem je strategický přepad Československa, soustavně připravovaný již v míru, který se neočekávaným útokem rychle zmocní jeho opevnění, přibije k zemi a zničí jeho armádu, dokud nebude ještě zmobilizována, a v krátké době se zmocní Československa, přičemž využije jeho národnostní různorodosti,“ plánovalo Blombergovo ministerstvo války.

Všechny tyto mezinárodní a vnitropolitické události problematizovaly vládní česko-německé vyrovnání z 18. února 1937 a přispívaly k tomu, že nebylo v praxi realizováno. Tento neúspěch oslabil jak německé aktivistické strany, tak i celou vládní koalici a v neposlední řadě i politickou pozici předsedy vlády Hodži.

14. září 1937 zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. Nad jeho rakví vyzval prezident Beneš všechny síly v republice k obraně demokracie jako největšího Masarykova odkazu. Masarykův impozantní pohřeb se stal manifestací, při níž se smutek nad odchodem prvního prezidenta mísil s obavami o osud Československa. Bezprostředně poté se také začalo otevřeně odvíjet československé drama.

Výňatky z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 213-222

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9